• drsoul
Stylromantika
Datum publikace28. 10. 2012
Počet zobrazení5341×
Hodnocení4.58
Počet komentářů2
Oceněnípovídka roku 2012

10

Na kostelní věži odbila šestá a já jsem hotov. Úplně hotov, fyzicky i psychicky. Což o to, vyrazit z Jirky dvě lahve jeho nejlepšího vína a na Ireně vymámit, aby mi udělala fofrem ty její báječné sýrové tyčinky, to nebyl problém. Olivy a sýr a nějaká ta zelenina se u nich taky našla. Stačilo poznamenat, že je to na večer s Jozífkem, a nebyl problém. Jednou budu muset zjistit, zdali jim jde o moje blaho nebo jen o senzaci. Ale na to je čas. A také vědí, že jim to zaplatím, s penězi nemám žádný problém.

Teta Smejkalová se na mě jenom usmála, když jsem jí řekl, že budu mít večer návštěvu a nabídla mi hned kuchyň k dispozici, kdybych něco potřeboval, ona že je unavená a půjde brzy spát a bude spát tvrdě. Přitom se na mě moc hezky usmála a já věděl, že ona ví a je ráda, u ní jsem to věděl najisto a moc mě to potěšilo.

Ale co se mnou? Jak se má jeden obléknout, když vlastně účelem je, aby se svléknul? Byl jsem totiž opravdu odhodlán, že dnes večer jenom u líbání nezůstane. Měl jsem trochu strach, ale zvládli to jiní, tak proč ne já. S Jozífkem, s tím mi to snad půjde samo. A on mě chce, to vím. Je starší a jistě zkušenější. A snad se mu budu líbit, prohlížím se v koupelně. Nejsem moc hubený? Bude se Jozífkovi líbit, že se neholím úplně, a bude se mu vůbec líbit, že se holím i jinde než na tvářích? A dostaneme se vůbec tak daleko, aby to mohl zjistit?

Tak k sakru o tom přestaň přemýšlet a raději pokračuj, vypeskuji sám sebe. Čím začít? Slipy nebo tanga? Ne, tanga ne, to by vypadalo, že ho chci svádět. Ale já ho přece chci svádět. Ale ne, stydím se v nich i sám před sebou, takže tyhle bílomodré přiléhavé boxerky budou dobré. Nepřiléhají zase tak moc. Fialové triko bez rukávů bude fajn, jsem doma, tak se snesou volné černé kraťasy, a to stačí. Nakonec ty moje vlasy, boj s nimi jsem už vzdal, když je neukázním (učesat se nedají, tak tomu říkám takhle), tak si dělají, co chtějí, to ale zase nechci já. Takže je povolám k pořádku a sepnu si je na zádech.

Dole se ozve zvonek. Ještě není ani čtvrt, kdo to může být?

„Jen pojď dál, Josefe, vítám tě," slyším paní Smejkalovou. „Kája říkal, že přijdeš, už tě jistě čeká, jen běž nahoru."

Já stojím ve dveřích a vidím Jozífka jen jako siluetu ve dveřích, ale i ta silueta způsobí, že se celý roztřesu. Je tady, dnes večer tedy

„Dobrý den," a už je na schodech, už je u mě a já mu udělám místo ve dveřích, aby mohl vejít. Zavřu dveře, otočím se a dívám se do těch nejkrásnějších očí na světě.

„Ahoj, tady, to je pro tebe, Kájo," podává mi kytičku fialek. Jak ví, že je mám nejraději? Jen co si je vezmu a přivoním si k nim, už mě k sobě zvedne a líbá mě.

„Tak mě zase postav," zašeptám, vezmu ho za ruku a zavedu ke krásnému starému křeslu, které tu je po panu lékárníkovi.

„Posaď se. Děkuju za fialky. Jak víš, že je mám rád?"

„Říkal jsi to při večeři včera, když jsi mi vysvětloval, že z toho vína, co jsme pili, jsou cítit. Fialky, čokoláda a potom černé ovoce. Vonělo, ale nic z toho jsem v tom necítil, a víš proč?"

„To samozřejmě vím, protože nejsi znalec," trochu snobsky odpovím, zatímco dávám vázičku s fialkami na stůl.

„Ale ne, to proto, že jsem cítil jenom tebe, krásně voníš. Čímpak asi? Chci si znovu přivonět!" stáhne si mě na klín a líbá mě na krk.

„Mládím a zdravím," zasměji se. Lžu, mladý a zdravý jsem, to ano, ale složení našeho tajného rodinného parfému mu opravdu nemůžu prozradit.

„Však ty taky voníš," odvádím řeč „a já vím čím."

„No, to je jenom voda po holení"

„Kdepak, to je tvoje vůně, tak voníš jenom ty a z té vůně se nějak točí hlava."

To křeslo je nejen staré a krásné, ale i prostorné a nečekaně praktické. Když si hodím nohy přes opěrák ruky, můžu sedět Jozífkovi na klíně a líbat ho, hladit ve vlasech a cítit jeho rty na mých, na mém krku, na ramenech, jeho prsty, jak jemně přejíždějí po mých bradavkách, po břiše, já můžu hladit pevné svaly na jeho hrudi, porostlé tak měkoučkými a jemnými chloupky

Tak moment! Kde je moje tričko? A kde jeho košile?

„Jozífku, nespěchej, dáme si skleničku vína, co ty na to?"

„Já jsem opilý jenom už jenom z tebe, ty můj maličký, ale pokud bude tak dobré jako to včerejší, nejsem proti."

Zvednu se, abych nalil, vlasy mi padají do tváře

„Jé, nevíš, kde mám tu sponku?"

„Nevím a hledat ji nebudu, dalo mi dost práce ji rozepnout. Takhle ti to sluší daleko víc."

„Jak se ti to může líbit? Nechám se ostříhat," podávám mu sklenku.

„To udělej a já ti potom nasekám na holou."

„V tom případě už běžím pro nůžky," opáčím, ale nikam nejdu, ani nemůžu, protože mě přitáhne k sobě.

„Tak já ti naplácám už dopředu," posadí si mě znovu na klín a přitom ze mě sundá kraťasy. Já ho musím vzít kolem krku a políbit, takže mu v tom pochopitelně nemůžu bránit.

„Ale já se budu stydět, když tu budu jen tak v prádle a ty oblečený." Někdy mám docela dobré nápady a nějaká krev mi ještě asi v mozku zbyla, i když větší její část je už někde docela jinde. Je to vidět a já se přece jen trochu stydím.

„Tak s tím něco udělej," zasmějí se na mě na ty jeho modré oči.

Sklouznu mu z klína, kleknu si a rozepínám pásek, potom knoflík, zip Nadzvedne se v bocích a já mu stáhnu džíny ze štíhlých boků, potom ze stehen, pod rukama cítím jeho svaly, kolena, lýtka, je znát, že jezdí na kole, a kalhoty jsou dole. Zvednu oči a zalapu po dechu. Tak on můj Jozífek chodí na ostro. Přímo před očima se mi zvedá jeho chlouba, a věru, má být na co pyšný. Dlouhé a silné a krásné má nejen nohy. Napřímím se na kolenou, rukama vyjedu po jeho stehnech, přitáhnu se a tváří se otřu o tu krásu před sebou. Podívám se nahoru, má zavřené oči, pootevřená ústa, slyším jeho zrychlený dech a vím, že teď, právě teď ho mám ve své moci, teď mu můžu dát to, po čem oba tak toužíme. Nemusím přemýšlet o tom, co teď dělám, inspiraci jsem nabral v patřičných filmech a už mnohokrát to prožil ve svých snech. Ale tohle je daleko krásnější, než jsem si kdy dokázal představit. Cítím vůni jeho těla, prudce pulzující krev, hýčkám ho rukama, jazykem a když ho políbím na špičku, vezmu do úst co největší část k prasknutí napnutého, pyšně vztyčeného údu a pomalu po něm jezdím rty nahoru a dolů, cítím, jak se celé jeho tělo napne v křeči, nejdříve pomalu a potom stále rychleji mi vychází svými boky vstříc, jeho ruce mne drží za vlasy pevně, ale je to příjemné, vím, že teď se nemůžeme rozdělit, trvá to jen chvíli a vydechne nahlas, zasténá a snaží se moji hlavu odtáhnout, ale to já nechci, musím cítit nejen, jak voní, ale i jak chutná, musím to dotáhnout do konce. Náhle se proti mně vypne, prohne se v bocích a já vnímám tepání jeho údu, ústa mám najednou plná, je to žhavé, nahořkle chutnající, je toho ale moc a já musím odtáhnout hlavu a pustit ze zajetí mých rtů tu nádheru, vezmu tedy jeho úd do ruky a ještě si vychutnávám, jak se z plného vzepětí pomalu uvolňuje, z vyzývavého a panovačného symbolu touhy se mění na hebkého a něžného mazlíčka pro moje ústa a ruce.

„Už dost," vydechne Jozífek, zvedne mě k sobě a dlouze mě políbí.

„Ne, ještě ne, bylo to tak krásné," zašeptám.

„Bylo, ale teď jsem na řadě já," zvedne mne a donese na postel. Položí mne a líbá na ústa, sjíždí rty dolů, jazykem objíždí moje bradavky, a já už to nemůžu vydržet a zasténám.

„Tiše, tiše, můj maličký, nebo mám přestat?"

Místo odpovědi mu zajedu rukama do vlasů a přitáhnu si jeho hlavu k sobě a znovu ho líbám. Cítím jeho ruce na těle, na břichu, stahují mi spodky, vymkne se mi z objetí a jeho hlava se přemístí k mému klínu. Vnímám jeho ruce, rty, jazyk tam, kde se mne ještě nikdy nikdo nedotýkal, mám pocit, že napětím prasknu, cítím teplo jeho dechu na svém penisu, pak jej obejmou rty a já už nejsem schopen se ovládnout, to už nejsou vzdechy, asi křičím, něco takového snad ani není možné vydržet, tělem se mi rozlévají vlny horka, vzpínám se proti těm laskajícím ústům a nejednou to ve mně vybuchne, cítím uvolnění, pomalu se mi zklidňuje dech a jsem zase schopen vnímat okolí.

Jozífek mě k sobě přitiskne, objímáme se, až to bolí. Nemusíme mluvit, víme oba, že to, co jsme právě prožili, bylo splnění našich snů.

11

Je ráno. Probudím se trhnutím ze snu, ve kterém se mi zdálo, že jsem svázaný a ležím na sálajícím slunci. A byl to živý sen, protože jsem opravdu jako spoutaný, Jozífek si mne ve spaní přitáhl k sobě a pevně mne objímá rukama, jednu svoji dlouhou nohu má přehozenou přes mé nohy a hřeje jako lávový kámen.

Jen se pokusím pohnout, zavrčí ze spaní jako předoucí kočka a přitáhne si mne k sobě ještě pevněji. Můj ty Bože, takhle bych chtěl zůstat napořád, ale co mi v tomto případě hází klacky pod nohy, je to, že se asi brzy počůrám. A tak to zkusím ještě jednou, pomaličku sundám jeho velkou, krásnou, pevnou ruku ze své hrudi, přitom ji letmo políbím a jako had se vysmýknu zpod jeho nohy, otočím se a – spadnu z postele. Naštěstí na huňatou podložku, takže se mi nic nestane a žádný hluk nezpůsobím.

Stihnul jsem i chladnou sprchu. Vrátil jsem se a chtěl si ještě na chvíli lehnout. Ale musel jsem se ve dveřích zastavit a pokochat se tou krásou. Když jsem se vymknul z Jozífkova objetí, obrátil se ve spaní na břicho a spí dál, tiše oddychuje, půlku obličeje zabořenou do polštáře, krátké pískové vlasy pocuchané, krásné ruce, paže s jasně vyrýsovanými svaly pokrčené vedle hlavy, široká ramena, sametově hladká záda se zužují k pasu, pevný malý zadek, svalnaté, ale štíhlé nohy, na kterých se zlatě třpytí jemné chloupky.

Polehounku jsem se natáhl na bok vedle něj, podepřel si hlavu o ruku a vychutnával si ten pohled zblízka. To krásné tělo, trochu vlhké potem, vonělo tak zvláštně, jako voní spadané kaštanové listí na podzim, a já z něj nemohl spustit oči. Vybavovala se mi minulá noc. Kolik rozkoše mi Jozífek dokázal dát! Jak jsou tyhle silné ruce něžné, jak mě dokážou rozpálit ta ústa, teď napolo skrytá v polštáři. Jak nádherně nestydatý umí být. Možná se i trochu červenám, když si vzpomenu, že ani já jsem se nechoval nijak stydlivě. Ale vždyť to všechno bylo tak krásné, přirozené, nechápu, jak jsem mohl mít obavy.

Vzpomínky na noc, ve které jsme toho opravdu moc nenaspali, způsobí, že už zase cítím napětí v klíně a neodolám, jemně pohladím Jozífkova hladká záda, políbím ho na krk, pod ucho, kde je mimořádně citlivý, jak jsem si včera všiml.

„Jen pokračuj, vždycky jsem se chtěl takhle probouzet," zavrní to z polštáře.

„Ty jsi vzhůru?" trhne to se mnou.

„Jsem, celý jsem vzhůru" a otočí se na záda a já vidím, že je opravdu dokonale probuzen.

„Nechtěl jsem tě ale hned po ránu vyděsit," mrkne na mě.

„Ale tohle mě vůbec nevyděsí, s tím si lehce poradím" a vzápětí mu to dokážu. A protože můj Jozífek je čestný muž, nezůstane mi nic dlužný.

„Opravdu jsi ještě nikoho neměl?" zeptá se mě Jozífek, když jsme zase schopni normálně vnímat.

„Ne, jsi první," mám hlavu položenou na jeho rameni a hladím ho po hebounkou srstí pokryté hrudi, „je to znát, viď, ale slibuji, že se budu pilně učit."

„Ale vůbec ne, naopak. Něco takového jsem ještě nezažil."

„To víš, zřejmě jsem přirozený talent, a potom, mám skvělého učitele s velkou praxí."

„To právě ne, já moc zkušeností taky nemám. Na kolejích jsem bydlel dva roky s Petrem, byli jsme spíš kamarádi"

„Jo, a kamarád taky rád," posadím se a obejmu si nohy rukama, kolena u brady. Pro pána krále, vždyť já žárlím!

„No ano, spávali jsme spolu, ale on nechtěl žádný trvalý vztah. Chodil na diskotéky, do klubů a hledal jenom dobrodružství. Párkrát jsem byl s ním a několikrát to taky zkusil. Ale to není nic pro mě. No, a tak jsem se spíš věnoval studiu."

„No vidíš a vyplatilo se ti to, jsi pan doktor," zasměju se, ale tenký osten žárlivosti nezmizí. „A s tím Petrem se pořád kamarádíš?"

„Ano, ale neboj, už dlouho jsme opravdu jen přátelé, žije v Brně a má stálého přítele. A navíc, teď mám tebe, copak si myslíš, že bych dokázal třeba jen chvíli myslet na někoho jiného?"

Má mě přečteného, můj Jozífek.

„A ty jsi opravdu ještě nikoho neměl? Při tom jaký jsi? Jak vypadáš, jak se chováš" tázavě se na mě podívá a jeho obličej zase tak zvážní a je jakoby starší a, pokud to je vůbec možné, ještě přitažlivější a krásnější.

„A jak vypadám, jak se chovám?" naoko se zděsím. „To je to až tak strašné?"

„Ty můj maličký, přece jsem ti to už říkal. Jsi krásný. Roztomilý a vtipný. Prostě kluk k pomilování," přitáhne si mě k sobě, políbí a zcela zjevně se pokouší dokázat slova činy.

„Ale taky zodpovědný," nerad se mu bráním, „musím na zámek, za chvíli je sedm a ještě jsme nesnídali. Jenom láskou živi nebudeme."

„Tak měním názor: jsi protivný a zrzavý uličník," zabručí Jozífek, pustí mě a hrabe se z postele.

„To odvoláš," zaječím, skočím mu na záda a stáhnu ho zpět, „teď ti teprve ukážu, co ve mně dřímá!"

Jenže z toho nic nebylo. Telefon. Měl jsem ho, já trouba, vypnout.

„Neber to, máš mi něco dokazovat," žadoní Jozífek, ale podle melodie je to mamka, a ta by bez příčiny nevolala.

„Promiň, ale musím. Ahoj mami, copak se děje?"

„Ahoj synku, volala babička z Grasse, budeš tam muset co nejdřív jet. Nechce se mi to všechno povídat po telefonu, odpoledne sednu do auta a přijedu za tebou. Tak zatím." A vymáčkne to.

To je celá ona, něco nakousne a nedopoví a já teď budu celý den nervózní jak sněhulák při oblevě.

„Něco se stalo?" stará se Jozífek, když vidí můj zamračený výraz, a tváří se při tom tak zoufale, že mi to nedá:

„Mamka přijede, chce tě poznat a začít plánovat svatbu." Necelou vteřinu to vypadá, jako že mi věří, pak mu ale v očích zase modře zajiskří.

„Tak to se už těším. Koupím karafiáty a večer oficiálně požádám o tvoji ruku. Nesmírně se těším, až tě uvidím v bílých krajkách a se závojem."

„Jo, a ty budeš mít frak a cylindr a oddávat nás bude sám arcibiskup. Nech toho, ty Josefe jeden. Ale s mamkou se sejít musíte, uvidíš, bude se ti líbit, je celá po mně," zasměju se nakonec.

„Moc rád ji poznám, jenom abych se jí taky líbil já. Ale ty ses vážně tvářil, jako by se něco stalo," vrátí se Jozífek zpátky k tématu.

„Vypadá to, že budu muset přerušit brigádu a odjet k babičce do Provence."

„Kdy? Já nechci, abys odjel, já už jsem se rozhodl, že na to kolo nepojedu, chci být s tebou, já" ne, to se mi nezdá, ale v těch jeho modrých očích se objeví slzy.

„Prosím, nebuď smutný, vždyť já to taky nechci, neumím si představit, že bych byl bez tebe!" no, a už bulím taky.

„Jsme my to ale dva chudáčci," popotáhnu a vstanu z postele. „Ale třeba to nebude ani tak zlé, počkáme do večera a uvidíme."

„Anebo taky horší! Proč vlastně máš babičku až ve Francii?"

„To je dlouhá historie, pojď, povím ti to u snídaně, už je nejvyšší čas," odpovídám už z koupelny, pusu plnou pěny ze zubní pasty.

12

Než se Jozífek osprchuje, seběhnu dolů, udělám toasty, připravím pomerančový džem, máslo, med, mléko a grepový džus. Teta asi ještě spí, potichu uvařím čaj a všechno odnesu nahoru.

Sedíme u stolu a snídáme, otevřeným oknem voní lípy, nebe je modré skoro tak jako Jozífkovy oči a já začínám s tou naší rodinnou ságou:

„Babička Theodora Jandáková se za svobodna jmenovala příjmením Gedda a byla z provensálského města Grasse. Děda Jandák studoval chemii na technice, a když byl jako student na praxi v nějaké fabrice na kosmetiku, zjistil, že má velmi vyvinutý čich a po skončení studia začal pracovat jako „nos", tvůrce vůní. Na začátku šedesátých let minulého století u nás začala i větší spolupráce se Západem, a tak inženýra Jandáka poslali na dvouletý postgraduál právě do Grasse. Pan inženýr tam navázal tak těsné svazky s dcerou jednoho z tamějších největších výrobců parfémů, že se mamka narodila ještě před skončením druhého semestru studia. Jandákovi se po dvou letech vrátili do Čech, děda dál pracoval v té továrně, a když přišel šedesátý osmý rok, emigrovala celá rodina do Francie. Pracovali v Grasse v rodinné firmě, mamka tam vystudovala a vdala se. Vzala si svého bratrance, Charlese Geddu. Po roce osmdesát devět se vrátila spolu s ním do Česka. Firma Gedda tady v jednom z domů, které byly Jandákovým vráceny v restituci, vybudovala svoje zastoupení pro střední Evropu a táta tuto pobočku vedl. Já jsem se tedy narodil už jako Čech a taky dostal české příjmení.

„V jednom z domů? Vy jich máte víc?" vykulí oči Jozífek.

„Celkem tři, dva na Novém Městě a jeden na Vinohradech. Ale v osobním vlastnictví máme jen jeden z těch na Novém Městě, kde máme byt. Druhé dva jsou použity jako vklad do akciovky pod trustem Gedda - Est, takže jsme vlastně jen členy správní rady."

„Jste? Ty taky?"

„Ano, už skoro dva měsíce," zasměju se, „když mně bylo osmnáct, přešel na mě automaticky otcův podíl."

„On se ho otec vzdal?"

„Ne, přešel ze svěřenecké zprávy, zdědil jsem ho, taťka se zabil před pěti lety při autohavárii."

„Promiň, to mne mrzí."

„Ale ne, to už přebolelo. Zastoupení firmy se přestěhovalo do Vídně brzy po mém narození, táta byl hodně tam, jinak cestoval po Evropě, já ho vlastně znal jen málo. Spíš mě byl tátou strejda Martin, mamčin bratr, ten teď taky pracuje místo něj."

„A co dělá tvoje matka?"

„Mamka pracuje jako překladatelka, tlumočnice a učí soukromě franštinu. Strejda se se ženou odstěhoval do Vídně a nám zbyl ten velký mezonetový byt a starat se o něj není taky tak jednoduché."

„Páni, ty jsi tedy asi dost bohatý!" trochu se zamračí Jozífek.

„Já ne, moje rodina. Pravda, nikdy jsem nestrádal, ale věř mi, že nejsem rozmazlený prachatý synek. Sám vidíš, že si vydělávám peníze tady na brigádě, a ještě každý rok jezdím na druhou půlku prázdnin do Grasse a pomáhám tam na rodinném statku. Víš, ony se už dávno všechny ingredience na parfémy dováží, tohle je spíš jen taková tradice, pár desítek hektarů levandule, růží, jasmínu a tak."

„Cože? Pěstujete kytky?"

„No a z čeho by se podle tebe měly voňavky vyrábět? Počkej, však tam se mnou někdy pojedeš a uvidíš. Sklízet třeba růžové květy, to není nic lehkého."

Dojíme snídani a je nejvyšší čas jít.

„Jozífku," ptám se cestou, „a vaši o tobě vědí, že?"

„Propána, to ne. Vůbec nevím, jak by se na to tvářili. Táta by to nejspíš neskousnul. Páni, víš, že já to vlastně zatím neřešil? Taky do teď nebylo proč."

„A teď je?"

„No a není? Najednou jsi tu ty, a já s tím budu muset něco udělat."

Ani neví, jakou mi udělal radost. Jde vedle mne, trochu zamračený velký krásný chlap, který, jak se zdá, se mnou počítá ve svém dalším životě. A já mám takové neskutečné štěstí, že jsem našel někoho, s kým jsem ani v těch nejdivočejších snech nepočítal, že ho potkám tak brzy.

V bráně na nádvoří mě jenom rychlým a něžným gestem pohladí po tváři, tak jako vždycky, když se loučíme, už je to takový rituál, a jde domů.

Chvíli se za ním dívám, ale pak se otočím a jdu do recepce. Na nádvoří Jiřka vítá první výpravu, tak se pozdravím s paní Urbánkovou, která se už už nadechuje, aby mě obšťastnila nejnovějšími drby, ale já nějak nemám náladu to poslouchat, tak se jí omluvím, že musím něco připravit a jdu si raději sednout pod arkády na lavičku.

Jak to s námi vlastně bude? Jsem zamilovaný až po uši, Jozífek mě asi také má rád, ale život nebudou jen tyhle krásné letní večery a noci, budeme se spolu muset naučit žít běžný život. Jak nám to půjde? A jak náš zatím tak krátký vztah vydrží odloučení? To první nás čeká zřejmě už co nevidět.

Já to asi nebudu mít tak těžké jako Jozífek. Mamka mně určitě pomůže, jsem si jistý, že se jí bude můj milý líbit. Ale on to doma nebude mít nijak lehké. Ale co, vždyť stejně doma moc nepobude, po prázdninách jde také do Prahy a tam budeme spolu. A když budu s Jozífkem, tak pro mě nebude nic těžké.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)

Komentáře  

+1 #2 HotovoAmater 2012-11-04 12:49
chacha, můj odhad je docela slušný, i když tu minulost moc ne, ale zapadá to tam skvěle. Libí s emi, jak to tam všechno je přirozené, takže člověk se nezastavuje, ale čte dál. Moc pěkné. Jakpak se to bude vyvjíte dál? I když to rozloučení a náznak, že je něco s babičkou s emi vůbec nelíbí.
Citovat
+2 #1 KonečněLeckdo 2012-10-29 18:24
Tak jsem rád, jsem to odhadl správně. Samotný akt je velmi pěkně zpracovaný a krásně zapadá do ducha tohoto románu.

Jsem zvědavý, jak to v příštím díle dopadne se seznámením Jozífka a Karlovy mamky, ale myslím, že to bude zase ok :-) Doufám, že bez sebe nebudou nakonec moc dlouho.
Citovat