Proměny lásky, díl I, kapitoly 25-27

25

Za dveřmi jsem se zastavil, přesněji musel se zastavit, protože jsem narazil do Jitky s Márií, které sotva stačily odskočit ode dveří. Předpokládám, že oko na klíčové dírce měla Jíťa, je přece jen zvědavější.

„No co čumíte, je už konec. Konec se vším!" jsem na ně sprostý, i když za nic nemůžou.

„Tak to tedy není, chlapečku, to si ještě vysvětlíme!" ozve se za mnou a Jozífek stojí ve dveřích jako bůh pomsty. „Děvčata nám jistě popřejí trochu soukromí, že?" štěkne na ně tak, že holky jen poskočí a už se za nimi zvedá prach. Já jenom zírám, takhle jsem Jozífka ještě neviděl. Jde z něho strach. Já vzteky blednu, on rudne. A rudý je jako čerstvě vařený humr. Popadne mě za ramena a skoro vhodí zpátky do toho kutlochu.

„Já uznávám, že to možná není až tak dobrý vtip, jak mi to připadalo, ale okamžitě přestaň vyvádět, tak hrozné to zase není. Předpokládal jsem, že mě uvidíš už během zahájení, nemohl jsem vědět, že to vůbec nebudeš sledovat. Učit budu jen nejnižší ročníky, vás, klacky jedny, ne. A budeme se moci alespoň vídat i přes den, to je dobře ne? Dobře, omlouvám se, ale ty se laskavě už kroť."

Kdyby nebylo té poslední věty, asi bych byl schopen normální diskuse, ale tohle mě zase vytočilo: „Tak vídat přes den, jo? A to se jako potkáme na chodbě, pozdravíme, prohodíme pár frází o počasí a zase se rozejdeme? Nebo si to představuješ tak, že mne zatáhneš do kabinetu nebo na pánské záchodky a tam si to narychlo uděláme? Jak si myslíš, že se budu moct soustředit, když budu vědět, že jsi pár metrů ode mne, a já tě nemůžu ani obejmout, nemůžu čekat, že mě pohladíš…," slzy mi tekly, popotahoval jsem, musel jsem si sednout na zem, kolena se pode mnou třásla tak, že jsem stát nemohl.

Klekl si ke mně, vytáhl kapesník, utíral mi oči i nos, už zase klidným hlubokým hlasem mi vysvětloval: „To se všechno spraví, neboj se. Vždyť si nemusíme na nic hrát, samozřejmě, že tě nebudu líbat na chodbách, ale můžeme vystupovat jako kamarádi, ne? Ředitel ví, že u vás bydlím, učit tě nebudu, a když na mě nebudeš před ostatními studenty ječet a peskovat mě, tak to ty čtyři měsíce do mého odjezdu do Švýcarska zvládneme, nemyslíš, ty můj malý vztekloune?"

Pořád ještě nemůžu potlačit vzlykání, s hlavou na jeho rameni se to všechno pokouším srovnat si v hlavě.

„Ale proč jsi mi to neřekl? To tě zase navedla máma, že ano?"

„Tak předně, Bobina o tom taky neví, já se to dozvěděl vlastně až před týdnem. Profesor mi nabídl několik míst, jedno z nich právě na tvém gymplu, ředitel je jeho spolužák ze střední školy, mám nejlepší podmínky. No, a mě to připadlo jako dobrý vtip, takhle tě překvapit," houpe mne Jozífek v náruči.

„Máš smysl pro humor asi jako dřevěný houpací kůň prožraný červotočem," ještě pořád cítím ten vztek. „Ty tvoje vtípky mě jednou zabijí. Nebo já se neovládnu a zabiju tebe," vstanu ze země a pokouším se trochu uvést do pořádku. „Umíš si představit, jak mi v tu chvíli bylo? Myslel jsem, že mě klepne pepka!"

„Nemusím si to představovat, viděl jsem to a bylo mi hned jasné, že se asi nebude konat taková legrace, jak jsem si představoval, byl jsi bílý jako stěna a klepal jsi se vztekem. To se často takhle rozzuříš?" A ani se moc neusmívá, když to říká, asi to vážně nebylo veselé na pohled.

„Ne, dokud jsem tě nepoznal, byl jsem klidný jak Mrtvé moře. A od tebe to sedí, fakt! Vždyť ti šla přímo pára z uší, bál jsem se, že mě seřežeš," odpovídám celkem po pravdě.

„Mám-li být upřímný, neměl jsem daleko k tomu, jednu ti střihnout. Já se tak těšil, jak tě překvapím a jak se tomu budeme smát, a potom tohle…" zkouší na mě ublížený pohled smutného štěňátka.

„Takže nakonec je to moje vina, že? Škoda, že nebudeš pracovat jako kantor, jsi báječný demagog. A ty psí oči si nech, stejně ti na to neskočím. A pamatuj si, že se ti pomstím, a bude to pomsta tak hrozná, tak příšerná, že tě přinutí až k pláči, to si piš!" pokouším se o žertovný tón, ale moc mi to nejde.

„Zapíšu si to, až přijdeme domů. A abych to nezapomněl, můžeme už začít s tou prohlídkou? Čím to asi je, že já tě pořád překvapuji a ty mě stále někudy provázíš, všiml sis toho?" přitáhne si mě k sobě.

„To je tím, že já jsem hodný a obětavý člověk a ty pěkný…", ale to už nedopovím, protože Jozífek se ke mně sklonil a začal mě líbat.

„Děkuji, bylo to krásné, pane profesore," vydechnu, když se od sebe odtrhneme. Ano, bylo to krásné, ale přece jen nějak jiné, neztratil jsem se v jeho polibku tak jako normálně.

„Myslíš, že bych mohl přednášet sexuální techniky?" začíná už zase vtipkovat. Brzy mu otrnulo.

„Začni s tím, a uvidíš, co ti udělám, nemravo jeden. A pamatuj si, máme tu s Jíťou zavedenou perfektní informační síť, a jak se něco dozvím…!" ani se do výhružného postoje nemusím nijak nutit.

„Tak málo mi věříš, Kájo?" zesmutní najednou.

„Ale ne, to víš, že ti věřím, ani si neumím představit, že bys…" najednou se mi mihne hlavou vzpomínka na tu dusnou noc v Provenci, na Jeannota a hned pak na to hrozné ráno a uvědomím si, že já ho vlastně už jednou podvedl, a proč by tedy nemohl podlehnout pokušení i on…

„Raději mně honem ještě dej pusu!" vyháním z hlavy ty představy. „A pustíme se do té prohlídky, nebo nebudeme doma ani do jedné." Políbí mě a já znovu cítím, že se něco změnilo, už to není stejné jako před tím.

26

Projít naši školu netrvalo dlouho, bylo sotva jedenáct hodin a já už volal mamině, ať pro nás přijede. Slíbila totiž, že mě vezme na oběd.

„Přijeď před školu, prosím, a Jozífek půjde na oběd s námi."

„Cože? Copak on má čtyřhodinovou pracovní dobu? Nebo už ho stihli vyhodit?" přesvědčila mě mamka nepředstíraným údivem, že s tím překvapením opravdu neměla nic společného.

„Ale ne, vysvětlíme ti to při obědě. Už prosím přijeď, mám hlad jako herec!" schválně jí nic nevysvětluji, vím, že zvědavost ji přiměje ke spěchu a přijede tedy co nejdříve.

A odhadl jsem dobře tu svoji maminku zvědavou, červená audina byla na parkovišti před školou za malou chvíli. Seděli jsme zatím s Jozífkem na lavičce a mlčeli. Zdánlivě bylo všechno v pořádku, ale já pořád ještě cítil někde hluboko v sobě ten šok, pořád se tam někde v koutku skrýval ten vztek. Takovou emoci jsem opravdu ještě nikdy před tím nepocítil a bude asi dlouho trvat, než se s tím vyrovnám. Jozífek to samozřejmě na mně poznal a možná (alespoň doufám) cítil trochu výčitky svědomí. Já si rozumem uvědomoval, že to není žádná světoborná tragédie, že to nebyla schválnost, zcela jasně se domníval, že to bude zábava pro nás oba, ale krutě se zmýlil. Prostě to byla věc pocitů, ne rozumu.

„Tak nastupovat, vy dva!" mávala nás od auta mamka. Měla dobrou náladu, usmívala se, ale samozřejmě okamžitě vycítila to napětí mezi námi, a když jsem jí chtěl začít vypravovat, co se stalo, zastavila mě se slovy, že to může počkat, až budeme sedět u stolu, zřejmě jde o vážnou věc a ona nehodlá kvůli tomu nabourat auto. Sedl jsem si dozadu, Jozífek tam má problém složit svoje nekonečné nohy, on vedle mamky a za naprostého mlčení jsme dojeli až na Staré Město do restaurace Nostress. Dobře tu vaří francouzská i asijská jídla, v Dušní ulici je dokonce možno většinou i bez problémů zaparkovat.

Usadili nás u našeho oblíbeného stolu, kde už přibyla jedna židle pro Jozífka, objednali jsme si, mamka upila ze svého oblíbeného aperitivu kiru, což je burgundské aligoté s pár kapkami likéru z černého rybízu a pustila se do nás:

„Že celou cestu nepromluvil Josef, tak to je normální. Ale že vydržel mlčet i Karel, to už je na pováženou. Nevím sice, co se stalo, ale jste celí a zdraví, takže to nebyla jistě žádná tragédie. Tak spusťte, nejdřív Josefe vy, to bude kratší, Karel má hlad a bude potom spěchat, aby se najedl, a odpustí si ty svoje četné epické odbočky."

Tak jsme jí postupně vylíčili, co se stalo. Dlouho to vydržela, ale když jsem já potom popisoval, jak jsem už čekal, že dostanu pár facek, tak se už neudržela a rozesmála se nahlas.

„Můj ty Bože, taková hloupost. Je pravda, Josefe, že i já bych takový šok těžko rozdýchávala, ale jsem si jistá, že jste to myslel dobře. Kdybyste se mi s tím svěřil předem, poradila bych vám, abyste to nedělal. Já Káju chápu, bylo to pro něj vážně dost náročné překvapení a myslím, že vůbec nejde o to, že budete vlastně jeho učitel, ale o to, že tak závažné rozhodnutí jste udělal bez něj, je to tak?" podívala se na mne.

„Ne, mami, není. Respektuji Jozífkovo rozhodnutí, ale kdybych o něm věděl předem, přestoupím na jinou školu. Zřejmě se o to ještě pokusím, třeba to půjde zařídit." Ta zlost mne pořád ne a ne opustit.

„Ale to přece…" zakoktal Jozífek překvapeně, „to přece je úplná…"

„Úplná hloupost, máte samozřejmě pravdu," přerušila ho mamka. „Ať to vezmeš, jak chceš, synku, nedovolím ti v žádném případě takový nesmysl provést. Jde o necelé čtyři měsíce, to vydržíš, a jsi před maturitou."

„Mami, je mi už osmnáct pryč, jsem svéprávný, udělám to, co považuji za jediné možné." Ani nechci být tak rezolutní, ale oni vážně nechápou, že se cítím podvedený a že se opravdu nechci potkávat ve škole se svým milencem jako učitelem.

„V tom případě na vaše gymnázium nenastoupím, najdeme s profesorem Černým něco jiného, ale musím se do té doby přihlásit jako nezaměstnaný, zajdu zítra do školy a na Úřad práce." Jozífkův hlas zní rezignovaně, nedívá se na mě, ramena má svěšené, ty modré jiskry se z jeho očí najednou ztratily.

„Proč jsi to udělal, všechno jsi zkazil!" Už se neudržím, nechci dělat scény na veřejnosti, vší silou zadržím slzy a uteču na záchod. Naštěstí tam nikdo není, tak povolím stavidla a brečím nahlas, nevím, co mám dělat, nechci Jozífka ztratit, nechci ho trápit, co to vlastně dělám, proč to dělám, proč se nedokážu se ovládnout.

Dveře se najednou rozletí a dovnitř vtrhne mamka. Je jí úplně jedno, že je na pánských toaletách, otočí si mne k sobě a poprvé, opravdu poprvé v životě mně dá dvě pořádné facky.

„Tak, omlouvám se, ale tohle už vážně bylo potřeba. Co si vlastně myslíš?" ona, která málokdy zvýšila hlas, na mě teď přímo řve: „Trápit takového dobráka, jako je Josef! Co si myslíš, je na pokraji zhroucení!" a pokračuje už tišeji: „Pořád mluvíš o tom, jak ho miluješ, ale vůbec se tak nechováš. Před chvílí jsi tvrdil, že už jsi dospělý a svéprávný, tak se, prosím, už konečně začni podle toho chovat! Umyj si obličej a vrať se. Když se mu omluvíš, třeba ti to odpustí."

„Já nevím, co se to děje, mami, promiň mi to, nevím, proč to tak cítím, sám tomu nerozumím…" pořád ještě vzlykám. „Raději pojedu domů, jen bych vám zkazil chuť."

„To už se stalo, takže útěkem nic nespravíš. Pokus se, prosím, ovládnout, večer to všechno znovu probereme. A uvědom si, že pokud nechceš Josefa ztratit, musíš se začít chovat úplně jinak. Je to dobrák, ale nic se nesmí přehánět."

Vrátil jsem se, Jozífkovi omluvil, ale oběd už proběhl skoro v mlčení, mamka sice udržovala jakési zdání společenské konverzace, ale brzy to vzdala, ani kávu jsme si nedali a jeli domů. Zalezl jsem si do kouta zimní zahrady, kde jsem od malička trucovával, a tam přemýšlel, co se to vlastně děje, proč se chovám jako blázen. A přišel jsem na to, došlo mi, že se povědomě bráním omezování, které přináší vztah s milovaným člověkem, soužití s ním, nutnost něco obětovat pro toho druhého. Chovám se prostě jako nechutný sobec. Chtěl jsem jít dolů a Jozífkovi i mámě se pořádně omluvit a vysvětlit jim to, ale než jsem se k tomu odhodlal, usnul jsem z toho všeho rozrušení jako špalek.

27

Probudil jsem se v posteli, v naší ložnici. Měl jsem zvláštní pocit. Bylo mi, jako bych se vykoupal po parném dnu v čisté, chladné vodě. Nade mnou seděla mamka a hladila mě po čele.

V tu chvíli jsem si všechno uvědomil, vzpomněl jsem si, co se stalo, a zmocnil se mě pocit provinění.

„Mami, kde je Jozífek? Odešel?" zeptal jsem se strachem.

„Ne, neodešel, má víc rozumu než ty. Sedí v pracovně a kouká do zdi," odpověděla mi mamka tiše. „Když jsi zmizel, seděli jsme dole a povídali si, ty hlupáčku, ani nevíš, co máš, to je tak dobrý a hodný člověk, že si ho snad ani nezasloužíš. Šel tě hledat, když jsi dlouho nepřišel, a vrátil se celý vyděšený, že ses ztratil. Věděla jsem přesně, kde tě hledat, pod tou palmou jsme tě našli vždycky, když ses cítil ublížený. Odnesl tě do ložnice a nevěděl co dál. Co jsem mu měla říct?"

„Že jsem hlupák a trouba, to jsi mu měla povědět. Víš, mami, hodně jsem přemýšlel, já byl vždycky samostatný a byl jsem pyšný na to, že nikoho nepotřebuju. A najednou se ze mě stal závislák, nemůžu bez něj být. Zřejmě jsem chtěl alespoň tu školu mít jako to místo, kde se bez něj obejdu, ale on mi to Jozífek narušil, ale přitom jsem si byl jistý, že se mi tam po něm bude stýskat.  Jsem blázen, viď? Vždycky to říkáš!"

„Nejsi, Kájo, vůbec ne, jsi jenom mladý, zamilovaný a zmatený," dala mně mamka pusu na čelo a pokračovala: „Trochu si to ještě promysli, pak běž za ním a dejte to zase do pořádku. Nemá smysl, abyste se trápili pro takovou hloupost, já bych se pak musela trápit s vámi a víš, že jsem hrozně sobecká."

„Ale mami, nech toho, já tě nemít, musím si tě vymyslet. Vím, že si to často neříkáme, ale mám tě rád. A potřebuju ještě poradit. Víš, já myslím, že jsem tak hysterický i proto, že jsem vlastně byl Jozífkovi nevěrný, hrozně mě to uvnitř žere, myslíš, že se toho zbavím, když se mu přiznám?" odhalil jsem hlavní příčinu mého trápení.

„Ne, to teď v žádném případě nedělej. Jednou jedenkrát dej na moji radu, prosím. Za čas, po letech, mu to možná řekneš, na to přijdeš sám. A nejspíš nikdy, bude to tak lepší."

„Tak jo, já za ním půjdu. Strašně se stydím, nevím, co mu říct…" vstával jsem z postele tak, jak mě do ní Jozífek uložil, pomačkaný, upocený, ubrečený a nešťastný.

„Pořádně se uprav, umyj se, pod sprchou napadají člověka docela dobré myšlenky. Pak běž za ním a ukaž mu, že ho máš opravdu rád. A už nikdy mě nesmíš přinutit k tomu, abych tě musela fackovat. To bych ti potom vážně musela jednu vrazit!" zasměje se nakonec moje maminka.

Udělal jsem to tak, jak mi radila. Z koupelny, oblečen jenom v županu, jsem šel do pracovny. A Jozífek tam seděl u stolu, nekoukal do zdi, ale na monitor počítače, kde je spořič, naše společná fotka v zámecké oboře. Pomalu jsem k němu došel, dal mu ruce na ramena. Trhl sebou a otočil se na židli ke mně, na jeho tvářích se leskly mokré stružky. Klekl jsem si před jeho židli: „Můžeš mi to odpustit, i když si to nezasloužím?"

Usmál se trochu smutně: „Já vím, že s tebou budu mít ještě trápení a ty se mnou taky, ale to k lásce patří." Zvedl mě a posadil si mě na klín a já se pokusil mu všechno vysvětlit. Slova mi vázla, styděl jsem se za svoje chování. „Jestli mi můžeš odpustit, udělej to prosím. Miluju tě tak, že si s tím vážně někdy nevím rady," skončil jsem svoje vysvětlování.

Pohladil mě po tváři: „Dnešek byl pro mě opravdu těžký, neumíš si představit, jak jsi mě potrápil, byl jsem úplně bezradný, prostě neumím mluvit o tom, co cítím… ale víš, seděl jsem tady a pokoušel si představit život bez tebe… a nešlo to. Cítil jsem se hrozně provinilý, o to víc, že jsem vlastně nevěděl proč. Tvoje maminka mi vyprávěla hodně věcí, jak jsi jí pomáhal, jak jsi byl vždycky rozumný a se vším sis dokázal poradit, sama že neví, co se to děje…"

„Děje se jenom to, že jsem se hrozně zamiloval a ta láska mě trochu vyděsila. Jsem prostě blázen, blázen do tebe. A nějak to nezvládám. Pomůžeš mi s tím?" dívám se mu do očí a snažím se to, co nedokážu vyslovit, vyjádřit pohledem.

„Nic jiného mi nezbude, já tě nemůžu ztratit, byl bych jako tělo bez duše." Tiskne mě k sobě.

„A myslíš, že já bych mohl být bez tebe? Už budu hodný, budu tě poslouchat a rád," zašeptám a přitisknu se k němu.

„Vážně? Tak nějak se mi to o tom poslouchání nechce moc věřit!" vrátí se Jozífkovi modré plamínky do očí.

„Vyzkoušej to, uvidíš…" zašeptám.

„To prověří čas, můj maličký trapiteli, teď půjdeme spát."

A tak až teď začal náš opravdu společný život, často ne lehký, ale plný lásky, a proto šťastný.