• drsoul
Stylromantika
Datum publikace5. 5. 2013
Počet zobrazení5431×
Hodnocení4.68
Počet komentářů7

25

Byl druhý srpnový týden, už po slavnosti, která se mi pomalu ale jistě přestává líbit. La Fête du Jasmin se čím dál tím více začíná podobat karnevalu v Riu, místo starých krojů jsou k vidění skoro nahá těla, což samo o sobě není tak špatné, ale nějak mi to k této slavnosti nesedí. Namísto tradičních květů tady pěstovaných spousta orchidejí stejně krásných jako ta urostlá těla, ale stejně cize působící. Bratránek Jean-Luc se mi vysmál, když jsme o tom mluvili, prý ve svých necelých dvaceti jsem víc zpátečnický než byla babička. Ani jsem neměl chuť se s ním hádat, což je u mě dosti vzácný jev. Byl jsem už celý natěšený, protože zítra nebo pozítří, podle toho, jak se jim pojede, dorazí se svými přáteli Jozífek. Neznal jsem vůbec jejich trasu a díky tomu jejich hloupému zvyku nenavazovat během toho výletu s nikým kontakty jsem ani přesně nevěděl, kdy přijedou. Jediné, co mi před odjezdem pod nátlakem Jozífek oznámil, bylo to, že je jich tentokrát o dva méně, tedy jen sedm a že by měli být u nás přibližně po desátém srpnu. Ale že to není jisté, nicméně si nemám dělat starosti, jsou prý zcela soběstační, stačí jim jen místo pro stany, voda na umytí a možnost se u nás asi dva až tři dny zdržet a odpočinout si.

To zrovna, pomyslel jsem si, přijedou k nám a budou se cpát nějakým svinstvem, které si vezou sebou nebo koupí někde u benzinky, a ani se pořádně nevyspí. Připravili jsme si mamkou a Františkem, který byl skoro celé léto s námi, plán, jak je ubytujeme ve volné noclehárně pro dělníky, s jídlem nebyl až takový problém, byli jsme zařízeni na vaření pro sezónní dělníky, těch sedm lidí zvládneme s mamkou levou zadní. Zásoby místního růžového Cinsault byly dostatečné a pastisu byla také hojnost. Všechno bylo připravené, nezbývalo než se těšit.

Bylo středeční odpoledne, po tradiční siestě jsem se kávou a trochou vína s vodou přivedl k životu a donutil se jít zkontrolovat florentské kosatce. Mojí nejoblíbenější květinovou vůní jsou fialky, ale protože získávání oleje z květů fialek je nesmírně drahá a složitá záležitost, vypomáhala si babička Tété, která si na tuto vůni potrpěla snad ještě více než já, právě kořenem kosatce, který se nechal vždycky dva roky zaschnout a potom se z něj získával žlutý olej s fialkovou vůní. Sotvaže jsem se sehnul, abych zjistil, zdali kosatce mají dost vlhko, ozval se z nádvoří nějaký nezvyklý ruch.

„Jsou tady!" napadlo mě a rozběhl jsem se tam. A také ano. Dvůr se zdál plný zaprášených a upocených lidí v pestrých cyklistických trikotech. Já ale vnímal jen ten modrý a rozběhl jsem se k němu, nedbaje zásad zdvořilosti, protože v něm oblečený byl můj Jozífek. Viděl mě a jeho otevřená náruč zvala. Bez váhání jsem mu skočil kolem krku, nechal se zvednout a líbat.

„Jozífku, tolik jsem se těšil!"

„No jenom, abyste se nesnědli, nejste tu sami! Jsme hladoví a špinaví, slíbils, že se o nás postaráš, a teď se tu místo toho cicmáš!"

No jasně, Věrka!

„Myslíš jen na to jídlo, ty můro, a vůbec nám nedopřeješ tu trochu pomazlení!" vyplázl jsem na ni jazyk, ale přece jen se nechal přitisknout na její mohutnou hruď. Přimáčkla si se smíchem moji hlavu mezi svoje rozpálená ňadra, najednou se ale přestala smát a s výrazem rozpaků, jaký jsem u ní ještě nikdy neviděl, mě rychle vrátila do Jozífkova objetí.

„Tak to je náš hostitel, Josefův Karel!" představila mi ostatní. Stejně jsem si jejich jména nepamatoval, vnímal jsem jenom Jozífkovy ruce na mých ramenou. Zachránila mě mamina s Františkem, kteří přinesli vychlazené růžové a sklenky. Vypuklo halasné vítání a představování, František Jozífka objal, mamka mu dala pusu a okázale se odtáhla:

„Jste všichni strašně špinaví a zpocení. Ty, Josefe, běž s Karlem, já se postarám o ostatní."

Tohle nemusela říkat dvakrát, popadl jsem Jozífka za ruku a táhl ho k mému přístavku.

„Za hodinu tě čekám v kuchyni, nebo si pro tebe přijdu!" slyšel jsem ještě maminu, ale to už jsme byli za rohem, Jozífek si tam opřel kolo, sundal z něj bágly a nechal se zavést dovnitř.

Znovu jsme se na sebe přilepili a já si teprve teď uvědomil, jak chutná slaně potem a také že je trochu cítit. Nebyla to nepříjemná vůně, Jozífkovo tělo mi nikdy nemohlo páchnout, přesto však ten odér byl až nepříjemně ostrý.

„Honem do sprchy, máme jen hodinu!" zavelel jsem, a v mžiku už se mohl pokochat pohledem na nahého Jozífka. Stačilo pár doteků pod pramínky teplé vody a jeden i druhý jsme se zbavili té trýznivé touhy, která nás oba zachvátila, jen co jsme se navzájem po tak dlouhé době poprvé dotkli.

Ze sprchy mě Jozífek donesl na postel a začal mě líbat a hladit, rty i rukama zkoumal moje tělo, jako by to bylo poprvé.

,,Ne, prosím, nech mě užívat si té krásy!" zarazil moje pokusy mu jeho laskání oplácet. Bylo to něco nového, opravdu mi připadalo, jako by si ověřoval, že je moje tělo takové, jak si jej pamatoval. Dlouho jsem však nevydržel přemýšlet o takových hloupostech, stačila jen krátká chvíle, abych začal pomalu ztrácet rozum. Natáhl jsem se na stolek pro lubrikant a ve chvíli do mě Jozífek pronikl, prudce, až to zabolelo, to malé vyrušení mě na okamžik vrátilo do reality, a tak jsem slyšel Jozífka:

„Tohle je přece ono, to a nic jiného! Jak jsem si mohl…," šeptal přerývaně mezi svým zadržovaným supěním a mými vzdechy. To mě už ale bolest přešla, potlačena vášní, nohy obemknuté kolem Jozífkova pasu a rukama opřený o jeho hruď, cítil jsem v sobě pohyby jeho údu, hluboko do mě pronikal, pomáhaje si při tom rukama pod mým tělem. Pocítil jsem ještě silnější příval touhy, toužil jsem zvýšit svoji i jeho rozkoš, přinutil jsem ho lehnout si na záda a prudce na něj dosedl, zakřičel jsem při tom, jak nádherný to byl pocit, prohnul jsem se dozadu a opřený rukama o jeho stehna jsem chvíli nadsedával a chvíli jenom kroužil pánví, jeho ruce se zpočátku věnovaly mému penisu, potom mě chytil za boky a pevně mě na sebe přirazil. Jeho zadýchané „Už, už!" mě přinutilo prudce dosednout a vnímat tepání jeho údu, jak ve mně vyvrcholil.

Zůstal ve mně, pořád ještě mohutný a tvrdý, a jeho ruce za malou chvíli přivedly k vrcholu i mě. Zůstal jsem potom ležet na něm, s hlavou na jeho hrudi jsem vnímal, jak se pomalu uklidňuje prudký dusot jeho srdce a zvolňuje dech, pomalu jsem se uklidňoval i já a zase začal vnímat okolní svět.

„Můj maličký, není nic krásnějšího než se s tebou milovat!" šeptal mi Jozífek, „víš, já jsem…," odmlčel se.

„Copak?" trochu mne zarazil zvláštní tón v jeho hlase.

„Ale nic, to jen tak…, chvíli si zdřímnu, jo?" A jeho pohled se vyhnul mým očím. Vzpomněl jsem si, co šeptal při začátku milování, a najednou jsem měl divný pocit. Ale Jozífek byl unavený, a tak jsem ho nevyslýchal, jen ho, už skoro spícího, jemně otřel vlhkým ručníkem, když jsem se osprchoval. Přitáhl si mě v polospánku k sobě, pevně objal a jen co zašeptal:

„Po tomhle se mi tak stýskalo," hned usnul.

„Hochu, v tom něco je," pomyslel jsem si, když jsem se vymanil z jeho sevření a chvíli pozoroval tu milovanou tvář.

„Ale hlavně, že jsme zase spolu," pokusil jsem se zahnat svoje podezření, jen na chvilku se natáhl vedle Jozífka a potom šel za mamkou do kuchyně, pomoci jí s přípravou večeře.

 

26

Tenhle první večer jsme se rozhodli pro pâtes provençales jako předkrm, těstoviny nedají moc práce, a potom sauté de veau à la provençale s listovým salátem s česnekovou majonézou a nakonec domácí kozí sýr. Bylo to vymyšleno tak, abychom si mohli všechno přichystat a jídlo začít připravovat, až se ti naši turisté probudí. Mamka už měla připravené telecí naložené v bylinkách, oleji a česneku, takže mimo čištění zeleniny nebylo celkem nic na práci.

Přišel správce Lafont se dvěma sezónními dělníky, tak jsem jim začal dělat večeři, telecí na pánvi zavonělo a přilákalo dolů koho jiného než Věrku. Odpočatá jenom zářila, lehké kraťasy a obepnuté tričko neskrývaly nic z jejích půvabů, takže i starý Lafont obdivně zahvízdl a těm dvěma dělníkům hrozilo, že si nožem a vidličkou vypíchnou oko, jak zírali na pohupující se Věrčina prsa a pevný zadek.

„Dobrý den paní Gedda, ahoj Kájínku!" pozdravila se zcela po francouzku pusou s mamkou a k mému nezměrnému údivu nepředvedla tu svoji perfektně zvládnutou roli blonďatého vampýra, přestože viděla správce i ty dva mladé pohledné dělníky u stolu.

„Já bych s tebou ráda mluvila, víš, já ti musím něco říct…," přišla ke mně s tak vážným výrazem, že mne to až vystrašilo.

„To nemáš hlad? Ochutnej!" napíchl jsem na vidličku kus masa a podal jí ho. Nebyla by to Věrka, kdyby ho s chutí nespolkla, ale vůbec se nedožadovala dalšího, to nebylo normální.

„Díky, je to moc dobré, ale fakt s tebou potřebuju mluvit! Josef ti nic neřekl?" tázavě se na mě podívala.

Jak jsem tohle slyšel, okamžitě jsem požádal mamku, ať jde to jídlo dovařit, zavedl Věrku na dvůr a tam jsme se posadili na lavičku pod fíkovníkem a Věrka spustila:

„Víš, něco se stalo, všechno ti povím, ale prosím, nepřerušuj mě a slib, že se nebudeš zlobit!"

Mluvila váhavě, pomalu a s nejistotou, jako by to ani nebyla ona. Začal jsem tušit, co se asi stalo, nechtěl jsem to slyšet, ale tak nějak proti své vůli jsem jen kývl hlavou:

„Slibuju. Tak to vyklop!"

„Bylo to první noc našeho výletu. Bylo horko, koupali jsme se v nějakém potoce, potom seděli před stanem, víš přece, že vždycky máme společný s Josefem, povídali si a hlavně popíjeli. Víno, a bylo ho hodně. Josef mluvil jen o tobě, jak se těší, že už jste se dlouho neviděli. Já jen přikyvovala a byla smutná. Víš přece, že jsem se s Pavlem rozešla, ne? Josef to nevěděl, a když jsem mu to povídala, konejšivě mě objal, chlácholil mě a tak nějak se stalo, že" hlas se jí zadrhl.

že jste se spolu vyspali!" dokončil jsem větu za ni. Byl jsem celý ztuhlý, i když jsem už tušil, co mi bude povídat, šokovalo mě to tak, že jsem se na nic jiného nezmohl.

„Byli jsme oba docela dost opilí, jeden nadržený víc než druhý, vůbec nevím, jak se to stalo, a skoro si to ani nepamatuju. Když jsme se ráno probudili, nevím, který z nás se víc styděl. Josef mě zapřísahal, ať ti nic neříkám, skoro brečel, i mě hrozně mrzelo, co se stalo. Nikdy jsem v něm neviděla nic jiného než kamaráda a ráda jsem mu to slíbila. Ale když jsem vás pak viděla spolu, bylo mi to zase hrozně líto, věděla jsem, že by to mezi námi stálo jako zeď – mám ráda tebe i Josefa a nechci o vaše přátelství přijít! Prosím tě, nezlob se na mě a hlavně na Josefa, fakt to nic nebylo…," zmlkla a slzy jí tekly po tvářích.

Byl jsem zmatený, během její řeči jsem si postupně uvědomoval, co se stalo, a najednou mi bylo hrozně smutno. Neměl jsem zlost, necítil jsem žárlivost, ale bylo ve mně najednou prázdno a pusto, až na ten smutek, který se mě zmocnil.

„Prosím tě, tak začni ječet, nebo mě třeba prašť, jen se takhle nedívej!" zaprosila Věra a vytrhla mě tím ze zamyšlení.

„Ne, to ne. Děkuju ti za to, že jsi mi to všechno řekla, ale nevím, zdali to bylo dobře. Musím si teď všechno rozmyslet, je to dost veliký šok, víš. Řekni prosím mamce, že na večeři nebudu, ať promine. Musím si to všechno nějak srovnat. A hlavně musím teď být sám."

Vstal jsem a šel do sadu a potom dál, do polí. Už se stmívalo, ale já jsem nádherný voňavý večer vůbec nevnímal. Pořád jsem myslel na to, jak něco takového mohl Jozífek udělat. Můj Jozífek, který mě ujišťoval ještě před dvěma hodinami slovy i činy, jak mě miluje. Proti své vůli jsem si začal představovat, jak to, co prováděli s Věrkou, asi vypadalo, nějakým zvráceným způsobem mě to vzrušovalo, cítil jsem najednou vztek, jak si mohl dovolit prožívat rozkoš milování s někým jiným, je to zrádce a já ho nenávidím!

A zase jsem měl zlost na sebe, jak můžu nenávidět Jozífka, toho kterého tak miluju! To když jsem si vzpomněl na sebe a Jeannota, bylo to skoro na den před rokem, a naše situace byla tolik podobná! Ale to přece bylo něco jiného, nevinného! Nebo nebylo a tohle mám za trest.

Pocity se ve mně střídaly, jak můžu někoho tak nezměrně milovat a při tom nenávidět?! Byl jsem zmatený a smutný, zoufalý z toho, že nevím, co si mám počít. Nevnímal jsem, kudy jdu, pro slzy jsem pořádně ani neviděl, najednou se přede mnou objevila dvě oslnivá světla, ucítil jsem náraz, který mě odhodil, prudká bolest a pak už nebylo nic.

 

27

Hlava mi třeští, bolí mě celé tělo, co to se mnou je? A kde to jsem? Vidím jen bílý strop. Zkusím pootočit hlavou, ale ta mě tak zabolí, že toho hned nechám.

„Kájo! Jsi vzhůru?!" slyším mamčin hlas a pak se objeví v mém zorném poli i její obličej. Sklání se nade mnou, a i když se mi všechno míhá před očima, vidím, jak je bledá a má zarudlé oči.

„Mami," podaří se mi ze sebe vypravit, „Co se stalo? Kde to jsem?"

„Jen klidně lež, jsi v nemocnici, hned zavolám doktora!"

Její tvář zmizí z dohledu a za chviličku ji vystřídá tvář muže, zarudlá, brýle s kovovými obroučkami, usmívá se a mluví na mě:

„Alors, jeune homme! Pouvez-vous parler?"

Co to mele? Proč bych nemohl mluvit? Ale to je přece francouzsky!

„Mais oui. Que se passe?" odpovídám, pořád ještě nevím, co se to vlastně děje.

Doktor mi vysvětluje, že jsem měl nehodu, ukazuje prst, mám se prý na něj dívat, mě bolí i to, že za ním otáčím oči, jsem najednou unavený a zase se propadám do tmy.

„Josef pořád ještě spí, nechal jsem ho tam. Běž si chvíli odpočinout, je tu pokoj pro návštěvy. Já tady počkám."

Slyším příjemný mužský hlas, to je přece

„Františku!" otevřu oči, už necítím takovou bolest, když otáčím hlavu ve směru, odkud jsem ten hlas slyšel. A je to on, stojí tam, rukou objímá mamku kolem ramen.

„Karle! No sláva, to byla doba!" slyším jasnou úlevu v jeho hlase.

„Skoro celý den jsi o sobě nevěděl!" vzlykne úlevou mamka a opatrně si sedá na okraj postele, František stojí nad ní:

„Teď už bude dobře, uvidíš," hladí ji po vlasech a pak se podívá na mě:

„Co se vlastně stalo, může mi to už někdo pořádně vysvětlit?"

„Já nevím, Františku, já si nic nepamatuju…," úporně se snažím si vzpomenout. A najednou se mi všechno vybaví. Věra, její zpověď, moje zoufalství

„Už vím…," slzy se mi hrnou do očí, „všechno se mi vybavuje. Ale co se mi vlastně stalo?"

Mamina se nadechuje, že mi něco řekne, ale v tom přichvátá sestřička, oba dva vyžene z pokoje, injekční stříkačkou cosi vpraví do nádobky s infuzí:

„Et maintenant, nous allons dormir, mon petit chou!"

Ale já nechci spát a nejsem žádné miminko, takhle se mnou a už zase nevím o světě.

Když jsem se probudil potřetí, bolest už hodně ustoupila, podařilo se mi dokonce se trochu nadzvednout a rozhlédnout se. Běžný nemocniční pokoj, na stolku je kytice krásných modrofialových ostrožek. Pod oknem v křesle spí mamka. Ještě víc jsem se natočil, někde v lůžku to zapraskalo a mamka se probudila.

„Kájo, lehni si. Už je ti líp?" starostlivě mě položila zpátky.

„Mami, proč tu jsem? A kde je Jozífek? Tebe a Františka jsem tu viděl, ale jeho ne!"

Mamina mi dala napít, přitáhla si křeslo a začala vyprávět.

„Věrka za mnou předevčírem večer přiběhla, celá uplakaná, že prý něco „pěkně podělala" a že prý ty nepřijdeš, že jsi někam šel. Bylo mi to divné, ale její kamarádi už byli dole, my s Františkem jim právě dodělávali večeři, tak jsem ji docela odbyla, že na to je čas, pak si popovídáme. Sedli jsme k večeři a teprve pak jsem si všimla, že tam není Josef. Myslela jsem, že je někde s tebou, vlastně až když už bylo po jídle, jsem si uvědomila, že je to divné, že byste vynechali večeři. Věra celou dobu jen pofňukávala, byla nějak mimo. Pro jistotu jsem se šla podívat do toho tvého doupěte, dvakrát jsem zaťukala a pak vešla dovnitř. Jozífek tam spal a ty nikde. Opatrně jsem ho vzbudila a pozvala na večeři. O tobě nic nevěděl, prý jestli nejsi někde s Věrkou. Já mu řekla, že ne a že Věra je nějaká divná a co mi řekla.

V tu ránu vyletěl, jako když ho střelí, představ si, že se přede mnou ani nestyděl, natáhl si kalhoty a triko a běžel na dvůr, kde seděla ta jeho parta. Než jsem tam došla, už docela nepříčetně řval na Věrku, a řeknu ti, takhle vytočeného jsem ho ještě neviděla. Františkovi se podařilo ho uklidnit a zatáhnout do kuchyně. Hostům jsme uvařili kávu, pití i zákusky tam měli, už jsme se o ně nemuseli starat. V kuchyni jsem udělala večeři Josefovi. Připloužila se tam i Věra a společně nám po dost dlouhém vykrucování řekli, o co vlastně jde. To víš, ani mě, ani Františkovi to nepřišlo nějak zvlášť zdrcující, ale my jsme už starší.

Teď ale šlo o to, kde se vlastně touláš. Neměla jsem ani tak moc obavy. Myslela jsem, že jsi někde pod stromem usnul, vím, že tak reaguješ na šok. Uklidňovala jsem proto Josefa, že se jsi tu jako doma, že se ti jistě nic nestane. Jemu šlo ale spíše o to, jak se k tomu postavíš. A František ještě začal kázat o morálce, oba dva dost sepsul, vždycky se tě až moc zastává! Kdybys byl mladší, určitě by tě rozmazlil!"

Při této odbočce na mě mamka mrkla, napila se vody a pokračovala:

„A do toho najednou přijeli Croziérovi, víš, jak mají ten velký dům za kopcem. Byli hrozně rozrušeni. Prý jsi jim skočil pod auto. Že tě odvezli do města do nemocnice.

Josef jim samozřejmě vůbec nerozumněl, já mu to v rychlosti přeložila a hned se hnala do auta, že pojedu za tebou. Josef, bledý jako smrt, jen zasyčel na Věru, že pokud se ti něco stalo, tak ji zabije, a že pojede se mnou. Přijeli jsme do nemocnice, ležel jsi tam celý v obvazech, doktor říkal, že máš otřes mozku a nějaké pohmožděniny, ale že to není tak hrozné, jenom že tě drží ve spánku. Stáli jsme tak nad tebou a Josef se najednou složil. Prostě se skácel. Doktor ho hned probral a dal mu nějakou injekci. Ať prý ho odvezu domů, že v nejbližší době stejně budeš spát. Doma jsem ho už omámeného tou medikací uložila do postele, a pokud vím, tak z ní ještě nevstal. A to je tak všechno. A prosím tě, ty jsi opravdu pod to auto skočil? To se mi k tobě ale vůbec nehodí!"

„Ale kdepak," ujistil jsem mamku, „já byl jenom celý zmatený, víš, vůbec jsem nevnímal, kudy a kam jdu. Kde se to vlastně stalo?"

„V zatáčce pod kopcem. Jak je to granátovníkové křoví. No jasně"

„Jo, já asi prošel přes sad a dolní pole a potom zpoza toho keře vyšel přímo na silnici. Přes ten granátovník mě nemohli vidět, je to moje vina, Croziérovým se musím ještě omluvit. Tak vy jste si mysleli, že jsem chtěl umřít? To bych přece nikdy neudělal. Jak bych mohl opustit vás i Jozífka? Víš, vzpomínal jsem na to s Jeannotem, jak jsem"

Přerušilo mě zaklepání, dveře se otevřely a v nich stál Jozífek. Ani jsem ho nepoznával. Bledý, pod očima modré kruhy.

„Smím dál?" zeptal se nejistě.

„Jen pojď, budu ráda, když mě vystřídáš, dám si dole kávu," mamka rychle vstala a zmizela rychlostí, která se nápadně podobala útěku.

Jozífek přistoupil k posteli:

„Jak ti je, maličký? Bolí to moc? Můžu?" sedl si na okraj postele, když jsem přikývl.

„Já jen se ti chci omluvit, pokud mi můžeš odpustit vůbec nevím, proč jsem to udělal chci se jen přesvědčit, že budeš v pořádku, a pak odejdu."

Hlas se mu třásl a jeho zoufalý pohled byl výmluvnější než slova.

„Kam bys chtěl chodit, Jozífku? A proč mně nedáš pusu?" vzal jsem jeho ruku do svých dlaní.

„Pusu? Ty se na mě nezlobíš?" vyhrkl a jeho smutný výraz se změnil na překvapený a vzápětí se jeho oči rozzářily.

„To víš, že zlobím, a až mi bude líp, tak si to ještě parádně odskáčeš, jen se netěš, ale miluju tě a teď jenom chci, abys zůstal chvíli se mnou. A taky mi už konečně tu dal pusu."

Nemusel jsem ho pobízet potřetí, nejdřív mě pohladil po tváři, tak, jak to uměl jenom on, pak se ke mně sklonil a stejně něžně mě políbil. Do očí se mu zase vrátila ta modrá světélka, ale jen na chvíli, hned se mu totiž zalily slzami úlevy.

„Myslel jsem, že ses chtěl zabít kdyby se ti to povedlo, tak nevím, co bych dělal, nevěděl bych, jak žít dál"

„Ale ne, byla to nehoda a moje vina. Cožpak bych tě mohl opustit, Jozífku? Nechat tě napospas všem těm vilným blondýnám? Toho bohdá nebude!"

 

EPILOG

I když do místnosti vnikalo světlo dvěma širokými okny, velký pracovní stůl pokrytý šedou plstí byl ještě přisvětlen silnou stolní lampou. V jí vytvořeném světelném kruhu se střídavě modře a duhově třpytily kameny zasazené do nádherné secesní brože ve tvaru motýla. Barevnou škálu doplňovaly měděné odlesky ve vlasech a zelený třpyt očí mladého štíhlého muže, který se v nepohodlné poloze, s výrazem nadšení ve tváři, skláněl nad stolem. Střídavě zkoumal jednotlivé kameny šperku silnou lupou, měřil je posuvným měřítkem a dělal si poznámky do malého bloku.

Tichou hudbu, linoucí se pracovnou kurátora sbírky šperků Uměleckoprůmyslového muzea, přehlušilo opatrné zaklepání na dveře. Ťukání, ani když se opakovalo podruhé a silněji, nevzbudilo žádnou odezvu. Po chvilce se dveře pomalu pootevřely a v nich se objevila hlava starší paní, která opatrně pronesla:

„Na pevnou linku volal z recepce pan docent, pane doktore. Divil se, že máte vypnutý mobil," pronesla tichým hlasem.

Mladý muž jen krátce pootočil hlavu ke dveřím: „Pan docent nemá co volat a už vůbec ne se divit, byli jsme domluveni na desátou hodinu," chystal se pokračovat ve své dosavadní činnosti.

„No jo, ale ono už je skoro půl jedenácté!" namítla paní trochu hlasitěji a váhavě vkročila do místnosti.

„Kruciš, paní Hrdličková, ukliďte to prosím vás do trezoru, já nějak zapomněl na čas!" strhl si přízové rukavice a začal ze sebe rvát plášť.

„Jistě, pane doktore, nedělejte si starost a pěkně si té dovolené užijte."

„Děkuji, paní Hrdličková, jste moc hodná," sebral ještě z věšáku vedle dveří batoh a pak už seběhl schody do přízemí a skočil do otevřené náruče vysokého, urostlého muže, který tam na něj čekal.

„Moc a moc se omlouvám, Jozífku, ale to ti byla taková krása!" zadýchaně vysvětloval mladík a políbil muže na ústa.

„Víš, že jsi jako straka, Kájo? Jak je něco lesklé a barevné, neudržíš se!" usmíval se muž, opatrně postavil mladíka na zem a pohladil ho po tváři.

„Tomu buď jenom rád, právě tvoje zářivě modré oči mě k tobě tenkrát přitáhly!" zasmál se Karel s úlevou, že se na něj Josef nezlobí pro zpoždění, a otočil se k recepčnímu, důchodci, který se na ně klidně a nepřekvapeně díval, byl totiž podobné scéně již několikrát přítomen.

„Klíče vám dá paní Hrdličková, pane Hromado, já tu teď pár dní nebudu, tak mi to tu hlídejte, a kdyby přišel ředitel, nepouštějte ho dovnitř, jo? Řekněte, že je rozbitý zámek a budou ho spravovat. Zase by se mi tam hrabal a dělal nepořádek! Nashle!" a už táhl Josefa za sebou ven, podobný neposednému kotěti, které si hraje s velkým ušlechtilým chrtem.

„To jsem říkal posledně, nebude mi věřit. Vymyslím něco nového, pane Jandák, pěknou dovolenou!" volal za nimi recepční.

„Takové třeštidlo, vypadá na bláznivého studenta střední školy, a ne na doktora filosofie," vrtěl hlavou.

„A vynikajícího odborníka, od podzimního semestru bude taky přednášet na universitě, pane Hromado! Byla jsem u toho, když se kvůli tomu ředitel rozčiloval, že nebude mít čas na práci v muzeu!" ujišťovala ho paní Hrdličková, pokládajíc klíče na pult.

„A to mu ještě není ani třicet let!" podivil se recepční. „To pan docent Vondra, ten už vypadá solidnějc, co? Člověk by do nich ani neřekl, že spolu no, však víte, co myslím," rozpačitě si urovnával límec u košile.

„Jako že jsou milenci, jo?" upřesnila nelítostně paní Hrdličková. „A co by mělo bejt? Dnes je to už docela běžné, a oni jsou spolu prý už víc než deset let! To ta moje mladá se se svým prvním rozvedla už po dvou letech. A hodný jsou oba dva, jeden proti nim nemůže říct ani slovo!"

„Ale já to nemyslel ve špatným, paní Hrdličková, dyť to já vím, když je tak spolu vidím, říkám si, jak tak někdo může bejt tak šťastnej. Až by jim jeden záviděl!"

„Pročpak závidět, však každýmu, jak si zaslouží. Určitě maj taky starosti, ale jsou na to dva, a to se vždycky všechno líp snáší! Tak nashledanou, pane Hromada!" vzala tašku a vyšla ven, do zářivého červencového dopoledne.

„Jo, jo, zlatý slova!" zabručel starý pán, uhnízdil se pohodlněji na svoji židli v recepci, zavřel oči a představoval si, jaké by to bylo, kdyby on byl mladý, zamilovaný a šťastný.

Proměny lásky

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (44 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)

Komentáře  

+1 #7 Odp.: Proměny lásky, díl III, kapitoly 25-27david80xx 2019-04-30 18:50
Jestli na to máš jen kapičku času, piš, prosím. Jinak se připojuji ke všemu, co napsal kuscheltyp.
Citovat
+2 #6 Odp.: Proměny lásky, díl III, kapitoly 25-27kuscheltyp 2017-07-28 13:55
Tak jo. Zdlábnul jsem to celý. Je to bezva.

Vono to sice někdy lehce klouže kolem nějakýho klišé až stereotypizace (jak co se týká jednotlivých postav, tak jejich formačních zážitků a z toho vyšlých jejich projevů v těch kterých situacích), ale nepodleze to určitou úroveň (dobře, tetička vídeňská Slovena, která tam zahraje epizodku s kýblem v kap. 24, je už možná přeťáplá, ale což! Nemůžu říct, že bych se nerozesmál na celý kolo:-P A myslim, že ses taky bavil, kdyžs ji tam ještě před koncem připsal).

No a - heh, budu se opakovat - ta laskavost, co z toho dejchá, a radost z bytí na světě (přes to všechno, co někdy život přinese)! To je pro mě na téhle sérii to nejcennější. Ještě před všim přehledem, znalostma a zkušenostma, který máš a kterýs tam vetkal. Ještě před krásnou češtinou včetně láskyplnýho špičkování Karla a Bobiny, potažmo kluků mezi sebou, a včetně všech báječnejch přirovnání vzatejch přímo z řeči lidu...

Ty bys měl psát takový ty televizní vztahový seriály, možná bych se pak na nějakej koukal :-D

Smekám a děkuji za příjemné chvíle, cos mi svou tvorbou připravil. Všechno jsem si to před očima vizualizoval (a to už mi dneska udělá málokterá četba, většinou to jsou prostě písmenka).

Jestli chceš zase něco psát, tak já jako čtenář budu jedině rád. Vůbec si teda netroufnu tě nutit nebo ti něco diktovat takovym tim běžnym stylem komentářů pod článkem: Piš dál! Piš dál! Prosimtebe piš dál!

Ale jestli se to stane, tak určitě budu vděčný tobě i Vyšší režii:-)
Citovat
+3 #5 Děkuji Děkuji DěkujiVáclav 2017-01-03 06:26
A Ještě jednou děkuji.Krásné nemohl jsem se od čtení odtrhnout
Už jen to slovení Jozífek nebo ty můj maličký a ty můj veliký.Skvělé.Nebude ještě někdy pokračování?Jestli se Jozífek s Karlem dají dohromady s Jozífkovou rodinou,A jestli se ještě někdy setkají s bratrem Vondry z Ameriky.:Dni jsem nic neudělal prostě jsem se od toho nemohl odtrhnout.
Citovat
+2 #4 Jednim slovem...Jirka 2014-11-25 00:28
...vynikajici.Nemohl jsem se vubec odtrhnout.Dej, slohove zpracovani..proste vyborne.Klobouk dolu.Tisicere diky.
Citovat
+1 #3 ChjooAmater 2013-05-19 17:23
konec. Nějak jsem to nečekala, ale měla jsem. No, ale byl to pěkně vzrušující konec. myslím, že dal Josífkovi do těla otu nehodou, ale měl jsi tam tam dílek, jak si ho udobřoval za to uklouznutí. A epilog no skončil jak jsem chtěla. :-* Díky moc. Cělý cyklus se mi velmi líbil. Napětí střídalo poklidnější dílky. Samé vzrušení a scény, rozhodnutí. Jo bylo fajn u toho tolik strávit. Doufám, že brzy přibude něco dalšího. Co jsem nečekala nějak to byly ty kameny. jen doufám, že na kytičky nezanevřel a prpopo mamka taky miluje fialky, ale těžko se dobrý parfém sehnává. To na okraj. Tak nakonec hodně inspirace a ať tě múzy obletují kolem dokola. :P
Citovat
+2 #2 Díky.Saavik 2013-05-06 21:31
Ahoj. Děkuju a ještě jednou děkuju. Bylo to moc krásné. A je dobře, že se Karel dokázal přenést přes to malé uklouznutí.
Citovat
+3 #1 Odp.: Proměny lásky, díl III, kapitoly 25-27Davida666 2013-05-06 19:56
To už je konec? Já se tak těšila jak mu zatopí :-) Nádherná povídka.
Citovat