• drsoul
Stylromantika
Datum publikace12. 12. 2012
Počet zobrazení3832×
Hodnocení4.33
Počet komentářů2
Oceněnípovídka roku 2012

10

Paní Ježková zaklepala, otevřela dveře do ředitelny s posvátnou úctou a se slovy:

„Karel Jandák, pane řediteli," mě vstrčila dovnitř.

„Dobrý den," sotva jsem stačil pozdravit, už se říďa do mě pustil:

„Tak to by mne zajímalo, co může chtít profesor Černý od studenta mého ústavu. Posílá pro vás auto a žádá, abyste k němu hned přijel," vrtěl hlavou.

Ulevilo se mi, že nejde o žádnou tragedii, takže jsem si neodpustil:

„Občas si s něčím na katedře matematiky nevědí rady, a tak mě volají na konzultaci, pane řiditeli," prohlásil jsem se zcela vážnou tváří.

„Ony vás ty žerty přejdou, mladý muži, maturita se blíží a potom uvidíme, jaký jste odborník na matematiku. Teď zanechte legrácek, běžte si pro věci, auto bude za chvíli na parkovišti před školou, pro dnešek vás uvolňuji, s třídním to vyřídím. A uvědomte si prosím, že profesor Černý je členem akademie a světově uznávaná kapacita, a chovejte se podle toho, ať neuděláte naší škole ostudu. Všechno se dozvím, je to můj dávný přítel. Můžete jít," milostivě mě propustil.

Tak profesor Černý. Jozífkův profesor. Co asi tak může chtít ode mne? Že by mi nabídl, abych jel na stáž s ním a staral se o jeho oblíbeného žáka, tomu se mi nějak nechtělo věřit. Složil jsem si věci do batohu, když jsem před tím vysvětlil Kateřině Veliké, že se beze mne neobejdou na přírodovědecké fakultě vysokého učení pražského, a vypravil se na parkoviště.

Tam už stálo černé auto, velká škodovka, a z ní právě vystupoval jakýsi obrýlený týpek, zcela zjevně onen profesorův asistent. S tím nepříliš padnoucím oblekem, začínající pleší a ustaraným a veledůležitým výrazem to prostě nemohl být nikdo jiný.

„Přijel jste pro mě? Já jsem Karel Jandák," podal jsem mu ruku. Stiskl ji nepříliš pevně:

„Doktor Bartoš, těší mne," ten tenorek se k němu velice hodil, „prosím!" Ukázal rukou na auto. Že by mi třeba otevřel dveře, to ho ani nenapadlo. Za trest jsem jimi za sebou bouchl vší silou a s povděkem kvitoval jeho ublížený a pohoršený výraz. Řídil ale docela dobře, provoz ještě nebyl tak silný, takže jsme dojeli dost brzy. Cestou jsem přemýšlel, zdali mám na něm vyzvídat, o co jde, ale pak jsem se zatvrdil, je to jenom nějaký podržtaška, a proč se bavit s kováříkem, když mne veze přímo ke kováři.

Profesorova pracovna byla v prvním patře. Prošli jsme předpokojem, zcela zjevně působištěm mého průvodce. Opatrným a přeuctivým zaklepáním na čalouněné dveře mi připomněl naši tajemnici, otevřel, dal mi přednost a přes moje záda vyplivl:

„To je ten Jandák, pane profesore," otočil se a zvenku za mnou zavřel.

Za psacím stolem zády k oknu seděl slavný pan profesor. Hubený obličej, brýle s černými obroučkami, řídké prošedivělé vlasy hladce sčesané dozadu. Díval se na mě jako na něco, co vylezlo zpod placatého kamene. No nazdar, to zase bude nějaká nechutnost, kterou budu muset spolknout.

„Dobrý den," vzpomněl jsem si na slušné vychování a pro Jozífkovo dobro jsem se přemohl a vyrobil na tváři zdvořilý úsměv.

„Dobrý den," promluvil muž proti mně překvapivě hlubokým basem. Myslel jsem, že ani nevstane a nepodá mi ruku, a on si to nejdřív zřejmě myslel také, ale potom se přece jen přinutil vstát a napřáhl ke mně úzkou a docela pěkně tvarovanou ruku.

„Posaďte se prosím," pokynul ke konferenčnímu stolku v rohu. Složil jsem své krásné mladé tělo do nepříliš pohodlného křesílka, profesor si sedl proti mně. Mlčel jsem, bylo na něm, aby začal.

„Zřejmě se divíte, proč jsem pro vás poslal," začal.

Jen jsem pokrčil rameny:

„Zcela zřejmě jde o doktora Vondru, ne?" neudržel jsem se, co jiného by nás také mohlo spojovat.

„Ano, jde o něj a jeho stáž v Ženevě. Je to jeden z nejlepších studentů, ne-li vůbec nejlepší, jakého jsem kdy měl. A teď chce kvůli nějakému nesmyslnému vztahu promarnit takovou skvělou příležitost. Včera se mi svěřil, že nemůže opustit svoji lásku, a přiznal, že to jste vy! Taková hloupost! Chce zahodit svoji životní šanci! Vždycky to byl pilný a pracovitý student, zodpovědný a nadaný vědecký pracovník a najednou by si nechal zkazit skvěle našlápnutou kariéru nějakým velice podivným a nepřirozeným poblázněním. Já na vás apeluji, abyste ho přestal ovlivňovat. Pokud ho opravdu máte tak rád, jak se domnívá, mělo by být ve vašem zájmu ho podporovat v jeho práci a ne jej srážet"

A to už jsem nevydržel, ten starý paprika si opravdu dovoluje až dost:

„Pardon, pane Černý," to víš, já ti budu říkat profesore, ty zkostnatělý homofobe.

„Ponechám stranou váš názor o kvalitě a přirozenosti našeho vztahu. Nevíte o tom nic a zcela zjevně jste zaujatý. Mohu vás ovšem ujistit, že jsem nikdy, a to opakuji, nikdy nevznesl jedinou námitku proti jeho odjezdu, naopak s tím počítám a hodlám doktora Vondru v tomto směru podporovat. Není mi jasné, jak jste přišel na to, že ho přemlouvám k něčemu jinému. Až tady od vás slyším poprvé, že by nikam nechtěl, a rozhodně se pokusím mu to vymluvit. K tomu, abych si uvědomil závažnost té stáže pro jeho profesní život, nepotřebuji vaše vysvětlení a nemám ani potřebu nechat tu hodnotit od někoho, kdo mě vůbec nezná, můj vztah s Josefem."

Vstal jsem z křesla poněkud příliš prudce, takže odletělo dozadu a narazilo do jakéhosi zaprášeného fíkusu u zdi.

„Pevně doufám, že vám toto moje prohlášení stačí, a domnívám se, že už spolu nemáme o čem hovořit," zcela nevychovaně jsem se otočil ke dveřím, „přeji vám dobrý den". Vzal jsem už za kliku, když se za mnou ozval profesor poněkud smírnějším tónem:

„Počkejte, prosím. Asi jsem nezačal právě správně. Pojďte zpět, pokusím se vám to vysvětlit."

No, uvidíme, co z něj vypadne, trochu jsem se uklidnil, přitáhl jsem ten paskvil na sedací nábytek zpátky ke stolku a posadil se.

„Měl bych se asi omluvit za své chování," přemohl jsem se, „ale tak zjevné nepravdy a vaše pohrdavé hodnocení našeho vztahu mě velice iritují."

„Asi bych se měl omluvit i já," váhavě začal mluvit, „ nechtěl jsem, aby to tak vyznělo. Nikdy jsem nepředpokládal, že by Josef dokázal upřednostňovat citový vztah před vědou. Proto mě to tak překvapilo. A navíc vztah homosexuální. Jsem v tomto směru asi opravdu velmi konzervativní. Vždycky byl klidný, rozumný a vyrovnaný a včera se mi tu skoro zhroutil. Tak co si mám myslet?"

„Co si máte myslet, pane profesore, to vám já nemohu radit. Já jen vím, že doktora Vondru miluji. Vám to zní zvráceně a nepřirozeně, pro mě je to ale to nejkrásnější, co mě zatím v životě potkalo. Nemusíte s tím souhlasit, ale budete to muset akceptovat, protože vím, že on je na tom stejně. A ujišťuji vás znovu, že i když ctím právo každého na vlastní rozhodnutí, udělám všechno, aby na tu stáž jel, i když bez něj mi bude moc smutno a bude se mi stýskat."

„Dobrá, budu vám to věřit," zvedl se profesor z křesla, „přiznám se, že jsem si vás představoval poněkud jinak. Jste sice velice mladý a až příliš upřímný, ale zřejmě ve vás něco je. Spoléhám tedy na vás, že mi pomůžete toho blázna přemluvit."

Vstal jsem také a přijal podávanou ruku. Vypadalo to na opatrné příměří. Za dveřmi pracovny se ale ozval nějaký hluk, koktání tenoru toho Bartoše přerušil mně tak dobře známý hlas, teď znějící témbrem hněvu.

11

Dveře pracovny se rozletěly a se slovy: „Kde je?" vtrhl dovnitř Jozífek. Už jednou jsem ho takhle viděl, celého rudého vzteky.

„Co s tebou dělají?" vrhl se ke mně a objal mě ochranitelsky kolem ramen.

„Kdo vám dal právo," obrátil se na profesora, který tu scénu nevěřícně sledoval, „zatahovat Karla do téhle věci?" a jeho tón byl všechno, jen ne uctivý.

„On se nedal zastavit, pane profesore," žaloval ve dveřích pan asistent.

„Vy jste ho ani neměl co zastavovat," odsekl profesor a pan doktor Bartoš s uraženým výrazem couval zpátky.

„Počkejte," štěkl na něj profesor. Otočil se na prudce oddychujícího Jozífka, který mě pořád objímal, já se k němu tiskl zády a už jsem se začínal královsky bavit. Tohle až budu líčit mamce!

„Měl byste se uklidnit, Josefe, nic zlého se vašemu…," zarazil se, zcela zjevně nevěděl, jaký titul mi ve vztahu s Jozífkem přísluší,  vašemu příteli nestalo," pokračoval.

„Dám si kávu, vy Josefe čaj, že, a vy, pane Jandáku?" zvládal situaci celkem s přehledem.

„Třeba vodu bez bublinek, prosím," odpověděl jsem způsobně a potlačil touhu vypláznout na toho vrtichvosta ve dveřích jazyk.

„Slyšel jste? Tak to prosím zařiďte!" přestal profesor rozklepaného asistenta vnímat.

„Vy, pánové, se prosím posaďte a budeme pokračovat s potlačením všech zbytečných emocí, ano, Josefe?" posadil se profesor zase ke stolku.

„Ale to přece není fér zatahovat Karla do našeho sporu, to je jen mezi námi," namítal Jozífek už poněkud klidněji. Posadil mě do křesla tak opatrně, jako bych byl z porcelánu, sám si přitáhl třetí křeslo vedle mě a zíral zamračeně na svého pedagoga, který mírně káravým způsobem odpovídal:

„Právě těsně před tím, než jste sem vtrhl jako Zorro Mstitel, jsem se přesvědčil, že to není jen mezi námi. Stejně jako vás se to týká i toho, koho máte rád a kdo miluje vás, nemyslíte?"

No nazdar, pan profesor nějak obrátil. Ale to bude tím, že už mi asi začal věřit, že v tomhle budu na jeho straně, pochybuji, že by nám šel za svědka na svatbu.

„Ale to bychom si vysvětlili mezi sebou, to není vaše starost," namítal pořád zamračený Jozífek.

„Ale tohle není pravda, Jozífku," musel jsem, ač nerad, souhlasit s tím pánem, kterého jsem ještě před chvílí srdečně nenáviděl.

„Chtěl jsi tu cestu zrušit a se mnou jsi to vůbec neprobíral. Já vím, že je to hlavně tvoje věc, ale pan profesor má pravdu, že se to týká i mě. Já přece chci, abys byl šťastný ve všem, ne jen v našem vztahu, ale i ve své práci. Nikdy bych si neodpustil, kdybys kvůli mně musel něco tak cenného obětovat."

Měl jsem sto chutí tohle všechno mu šeptat do ucha, sedě na jeho klíně, ale věděl jsem, že to by asi nebylo to pravé ořechové v tomhle prostředí, tak jsem ho jen pohladil kradmo po ruce. A Jozífek vůbec neucukl, nezastyděl se jako vždycky před tím, ale vzal moji ruku do své a, světe zboř se, dokonce se dokázal provokativně podívat na profesora Černého, když ji políbil.

Viděl jsem záblesk znechucení za brýlemi pana profesora, ale než mohl cokoliv poznamenat, ozvalo se zaklepání a dovnitř vplula krasavice velice aerodynamických tvarů. Věděl jsem od Jozífka, že fakulta, potažmo tedy i pan profesor Černý, mají sekretářku, ale nikdy se nezmínil, že je to taková blonďatá sexbomba. Pozdravila, dovlnila se ke stolku a začala rozestavovat objednané pití. Na pana profesora se usmála poněkud servilně, na mě celkem neutrálně, ale na Jozífka se rozzářila jak stowatová žárovka:

„Tvůj oblíbený čínský, Pepo!" cenila chrup jak z reklamy na zubní pastu a jako vrchol se mu otřela o rameno jedním velice bujným ňadrem.

Já jsem zůstal paf. Samozřejmě, že to nebylo ze žárlivosti, ale řekla Jozífkovi Pepo! To přece bytostně nesnáší, jak to, že to ta husa neví, když ho chce svádět? A navíc jsem zaregistroval pohled z protějšího křesílka. Pan profesor jasně říkal svýma očima: Tohle je to správné, to by byla partnerka pro mého nejlepšího studenta! To mě dopálilo o hodně víc než sladký hlásek té svůdnice, kterým na Jozífkovi vyzvídala, kolik kostek cukru. Ovšem dřív, než jsem se zmohl na nějakou protiakci, zareagoval Jozífek:

„Děkuji, Věrko, ale já nesladím, to bys měla vědět. Kája mě naučil pít čaj správně," přitáhl si mě k sobě a políbil. A to jsem si myslel, že větší šok nezažiju. A bylo pořád lépe! Sexbomba zůstala stát s pusou dokořán a profesor se zřejmě proti své vůli, ale přece jen, rozesmál na celé kolo:

„Věro, jak vidíte, plýtvala byste zde svými půvaby nadarmo, děkujeme," nemohl pořád ten záchvat smíchu zvládnout, „můžete jít a popovídat si s doktorem Bartošem, jak je svět nespravedlivý."

Blondýna sklapla svá doposud otevřená ústa, aby je vzápětí znovu otevřela a celou sérii překvapení dovršila:

„Proč nespravedlivý? Když jde o lásku, jde pohlaví stranou a já lásku každému přeju," prohlásila a už s daleko menším vlněním odešla. Zcela zřejmě to není přírodní blondýna. S takovými názory jistě ne.

„Všichni se proti mně zřejmě spikli," postěžoval si profesor, „už asi jenom pro mě jsou líbající se muži něčím zvláštním, asi jste měl pravdu, Karle, doufám, že vám tak mohu říkat, budu to muset akceptovat."

Podívejme, už jsem pro něj Karel, to je hezké. Měl jsem na jazyku nějakou jedovatost, ale spolkl jsem ji, vždyť pana profesora muselo stát asi hodně přemáhání, než dospěl k tomuto poznání, proto jsem jen kývnul.

„Ale nejsme tady stran řešení mých postojů k sexuálním menšinám, ale abychom vyřešili tu stáž. Kupodivu tady Karel k tomu má rozumnější postoj než vy, Josefe. Co s tím tedy uděláme?"

Jozífek se podíval na mě a pokrčil rameny:

„Jsem teď naprosto šťastný a nechci nic měnit. Pošlete do Švýcarska třeba doktora Bartoše, ten se na to jenom třese. Já můžu klidně učit, dodělám si potřebné zkoušky, docela mne to baví."

„Taková hloupost!" vyskočil profesor Černý z křesla a začal přecházet po místnosti, „vy, vy jste přece ideální vědecký pracovník, jste nadaný experimentátor, máte potřebnou zvídavost a chcete se zahrabat někde na střední škole? Nikdy mě nepřesvědčíte, že by vás to uspokojilo. Je to prostě tak, že teď jste poblázněný," zablýskal rozzlobeně skly brýlí mým směrem, „ale to přejde. Nebo se to alespoň změní, časem to už nebude tak intensivní," dodal rychle, když viděl, jak se Jozífek rozčileně nadechl. Než ale mohl něco říct, vytáhl jsem svoji ruku z Jozífkovy a položil mu ji na ústa:

„Je spousta věcí, ve kterých s panem profesorem nesouhlasím, ale pravdu má v tom, že to učení není pro tebe rozhodně to pravé ořechové. Jen si vzpomeň, co mi vždycky říkáš o fyzice a matematice, jak se ti vždycky rozsvítí oči. Vím, že nedokážeš nic dělat jen napolovic, dáš do toho učení všechno, a co bude za pár let? Zevšední ti to, pár studentů ti snad bude vděčných, ale sám vím, jak to na škole vypadá. A já budu raději žít pár měsíců jen vzpomínkami na tebe, než abych se léta díval, jak se trápíš a začínáš si vyčítat, kde a kým jsi mohl být. A i já se tím budu trápit a dávat si to za vinu. Udělej to prosím pro sebe i pro mě a jeď."

Držel jsem ho za ruce, díval se mu do očí a snažil se být co nejpřesvědčivější. Během té mé dlouhé řeči se profesor posadil zpět, a když jsem skončil, pokračoval on:

„Tak to bych opravdu nečekal, že právě ve vás najdu spojence, Karle. Ale váš názor se plně kryje s mým. Josefe, tak co vy na to?"

„Já…," začal Jozífek pomalu. „Já nevím, láká mě to, přiznám se, ale jsem teď šťastný jako nikdy před tím. Bojím se, že bych všechno pokazil, kdybych odjel." A teď se zase díval on mně do očí, smutně a tázavě.

„Nic nezkazíš, však to zvládneme, neboj, prostě řekni, že jedeš, a začneme se chystat. Však to není konec světa, a když nebudeš mít ty čas přijet, najdu si ho já, uvidíš, vždycky říkáš, jak je krásné se na něco těšit, a teď budeme mít oba dost důvodů k těšení, ne?" odpověděl jsem na otázky v jeho očích.

Chvíli bylo ticho, pak se Jozífek zhluboka nadechl a tiše řekl:

„Dobře, tak já pojedu."

12

Přímo bylo slyšet dvě rány, jak spadl kámen ze srdce mně i profesorovi. Ten vyskočil jako mladík a nadšeně podal Jozífkovi ruku:

„No konečně rozumná řeč! Tak domluveno. Zastavte se u Věry, řekne vám, co je třeba, aby mohla dokončit vyřizování té cesty."

Potom se obrátil ke mně:

„Musím se vám ještě jednou omluvit. Trvám na tom, že jste ještě velice mladý a hubatý, ale zdá se, že nakonec máte rozum i srdce na pravém místě. Rád se s vámi zase někdy setkám."

„Nemusíte se omlouvat, pane profesore, v tomto případě nám oběma šlo o stejnou věc a jsem rád, že to takhle dopadlo," potřásl jsem podanou rukou.

Jozífek pořád ještě rozpačitě postával u dveří, které se najednou rozevřely, vpadla jimi ta plavá bohyně sexu, jenže teď už vypadala spíš jako normální hezké mladé děvče, skočila Jozífkovi kolem krku a dala mu pusu:

„No, konečně jsi dostal rozum, ty trdlo! Já se bála, že to všechno zkazíš. Bartošák už si málem balil kufry, to by mě ale naštvalo!" dodala, když už se Jozífka pustila.

„Věro, pokud budete i nadále neustále poslouchat za dveřmi, jednou se dozvíte něco, co vás bude velice mrzet!" přísným hlasem se pokusil ji zastavit profesor.

„Ale to nebylo úmyslné, prostě jsem jen za sebou špatně zavřela, když jsem nesla ten tác!" lhala zcela bez uzardění, „a měla jsem vedle nějakou práci, to nešlo neposlouchat."

„No, řekněme, že máte pravdu, takhle alespoň víte, co máte zařídit. Už si je odveďte, mám ještě práci. Nashledanou, pánové," ukončil šéf katedry rázně diskusi.

„Ráda," zazpívala rádoby pokorným hlasem Věrka a kupodivu popadla za ruku mě.

„Josef ví kudy, vás musím vést. A musíte mi všechno pěkně povědět," táhla mě za ruku chodbou. Nechápavě jsem se pootočil na Jozífka, ten nás dvěma kroky svých předlouhých nohou došel a zasmál se:

„Tak se máš na co těšit. Nedá ti pokoj, dokud se nedozví všechno, co ji zajímá. Je zvědavější než ty s Bobinou dohromady, jenom nemá vaši taktiku, bude vyzvídat přímo a bez oklik." Bez okolků vzal blondýnku, chystající se vehementně protestovat, kolem ramen a pokračoval k ní:

„Ale na to není čas, Věrko, vážně. Já musím zpátky do školy, utekl jsem přímo z hodiny, když mi řekli, kam odjel Kája, a ředitel mě asi ukřižuje. Teď už je to ale jedno." A najednou se rozesmál tak šťastně, tak ulehčeně, jak jsem ho už dlouho neslyšel.

„Bartošák u mě nechal klíčky od auta, odvezu vás," navrhla Věra, „jděte zatím dolů, já si pro ně skočím". Odspěchala chodbou a teď, když ze sebe nedělala vampa, jí to moc slušelo.

„Víš, při vší té hrůze nahoře jsem se bavil, když Věrka dělala, že po mně jede," vysvětloval Jozífek, když mne prováděl bludištěm chodeb a schodišť.

„Je moje stará kamarádka, jezdí s námi na kola. Nastoupila jako tajemnice na fakultu, když já byl v druhém semestru. Ví o mně a tobě, to dělala, jen aby tě provokovala. Ona si asi taky myslela, že jsi to ty, kdo mě přemlouvá, abych nejel. Včera mě chytila na chodbě, a protože zase poslouchala za dveřma, věděla, co jsem říkal profesorovi. Oba dva o tobě mluvili tak hrozně, že jsem se ještě doma styděl a neměl odvahu se ti podívat do očí, protože jsem tě neuměl pořádně obhájit."

To už jsme byli před autem, z kterého na nás Věra mávala. Po cestě se domlouvala s Jozífkem, co jí má poslat za údaje ohledně zajištění jeho stáže. Když už jsme byli před školou, vzpomněl jsem si, že mě vlastně ředitel uvolnil na celý den.

„Já musím jít, omluvit se za zmeškanou hodinu a nechat si vynadat. Věrka tě může hodit domů a já přijdu co nejdřív," zorganizoval všechno Jozífek. Naklonil se ke mně a pohladil mě. Už to zase byl ten můj klidný veliký chlap, přímo zářil, bylo vidět, jak se mu rozřešením toho problému ulevilo.

„Budu čekat, Jozífku." Raději jsem honem sedl do auta, než bych se neudržel a přímo před školou ho začal objímat.

„Tak kam to bude, šéfe?" s taxikářskou otázkou se na mě obrátila Věra. Dal jsem jí adresu a vyjeli jsme. Byl už dost velký provoz, neměla moc času se vyptávat a bylo na ní vidět, jak ji to mrzí. Když zastavila před naším domem, přišlo mi jí líto a pozval jsem ji nahoru, pokud má čas.

„Ale ráda, jen moment…," vymačkala nějaké číslo a začala vysvětlovat, že nás veze teprve do školy a uvízli jsme v zácpě. Z hovoru jsem poznal, že mluví s doktorem Bartošem.

„Prostě nevím, kdy se z toho vymotáme, profesor auto nepotřebuje, to mi říkal, a vysloveně mi přikázal, že je mám odvézt, tak co!" rázně ukončila hovor.

Posadil jsem ji nahoře v hale a šel připravit espreso, ale v tu ránu byla za mnou, a jestli prý si může prohlédnout byt a hlavně tu krásnou zimní zahradu.

„Samozřejmě, pojďte, ukážu vám to," vedl jsem ji po schodech zpátky. Byla z bytu ohromená, když jsme si asi po půl hodině sedli konečně ke kávě, spustila:

„Tak to tedy Josef dopadnul na všechny čtyři. Takový bejvák! No a ty vypadáš taky dobře, celkem vzato," mrkla na mě. Navrhla mi totiž hned na začátku prohlídky tykání, byla opravdu hodně bezprostřední.

„Víš, když jsem přišla na školu, byl to takový celkem nesmělý hezký kluk a já po něm vystartovala. Bylo mi divné, že odolává, až jsem se domákla, že chodí s Petrem. Když to mezi nimi skončilo, seděli jsme náhodou jednou spolu v naší hospodě a on se mi se vším svěřil, byl z toho dost špatný. Tak jsme se potom skamarádili. Čím byl starší, tím byl hezčí a já mu pomáhala se bránit atakům různých dívčin a někdy i chlapců, kteří se ho pokoušeli dostat. A bylo jich fakt hodně. Nakonec se kolem nás dala do kupy docela dobrá parta, začali jsme jezdit na kola a Josef si vybudoval pozici chladného a nepřístupného vědátora. Jenom já vlastně věděla, že moc a moc chce někoho potkat, ale po tom debaklu s Petrem měl nějaký blok, nedokázal se zamilovat.

No, a v létě letos ve Finsku byl najednou úplně jiný, smál se, těšil se, až se vrátíme, a já z něj samozřejmě docela lehce vypáčila, že poznal prý fantastického kluka, takového, jakého si vždycky přál, a že je zamilovaný jako blázen. Slíbil, že nás seznámí, ale pořád nějak nebyl čas a potom začal střečkovat s tou cestou do Švýcarska a já na tebe měla takový vztek, myslela jsem, že ty ho nechceš pustit. Jsem hrozně ráda, že to takhle dopadlo."

A potom jsem jí musel všechno vyprávět, jak jsme se seznámili, jak mě s mamkou překvapili tím jeho přistěhováním, jak jsem první den ve škole hysterčil a málem dostal pár facek od Jozífka a potom opravdu dvě koupil od mamky, prostě všechno. Věra byla celkem v šoku z toho, jak se k našemu vztahu staví moje rodina, a vyjádřila vážné obavy nad tím, jak se k nám zachovají Vondrovi, až se o nás dozvědí pravdu:

„Starej Vondra se z toho posere," prohlásila bez obalu ta krásná a něžná blondýnka.

„A já mu to přeju, je to tyran. Pane Bože, to je hodin, musím už vypadnout. Díky, ráda jsem tě poznala, jsi fajn kluk. Pozdravuj Josefa, náhodou vím, že oslovení Pepa nesnáší, to bylo schválně, dej mu za mě pusu a já pádím! Ještě ti zavolám, musíme si všechno dopovědět," vyskočila a byla pryč. Ani jsem ji nemusel, respektive nestihl, doprovodit.

Ta holka je živel, pomyslel jsem si a pustil se do uklízení, potom do učení a úkolů, pomalu byly čtyři, když mi Jozífek volal, že už jede domů. Rozhodl jsem se, že mu připravím nezvyklé uvítání.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)

Komentáře  

0 #2 :-)Davida666 2012-12-15 00:21
Úžasná povídka už se těším na pokračování
Citovat
0 #1 ChaAmater 2012-12-14 21:35
tak tady byly ty zakopany pastelky. V práci. No, ale nakonec se to pěkně uložilo, takže te´d chybí Vondrovi a další hodiny u skypu... těším se na další.
Citovat