• drsoul
Stylromantika
Datum publikace25. 10. 2012
Počet zobrazení4740×
Hodnocení4.54
Počet komentářů3
Oceněnípovídka roku 2012

7

Zahrádka restaurace už byla prázdná, Jirka sice zavírá až před půlnocí, ale večer se trochu ochladilo a je všední den.

„Nechcete si to kafe vypít uvnitř?“ uvítá nás Irena, která už uklízí volné stoly.

„Chceme?“ obrátím se na Jozífka.

„To víš, že chcete,“ zahaleká poněkud neomaleně Jirka z kuchyně. „Zatím se posaďte, já to fofrem douklízím a Irča nám zatím to kafe uvaří.“

„Co myslíš, Jozífku, je to dobrý nápad?“ užívám si toho, že jsme dva, že mám partnera a musím dbát na jeho názor. Je veliký, silný a já jsem jenom jeho, a když už budu konečně někoho alespoň trochu poslouchat, bude to on.

„Mně se to líbí, takže půjdeme dovnitř!“ prohlásí rozhodně Jozífek a tváří se jako jihoamerický macho. Prokouknul moji hru a je teď za drsného chlapáka, který musí všechno rozhodovat.

„Jak chceš,“ zakuňkám se sklopenýma očima a poslušně kráčím dovnitř. Sice se mi ramena třesou potlačovaným smíchem, ale je to tak krásná hra, že ji nechci pokazit.

„Kam se posadíme?“ pokračuji nerozhodně, zůstávaje v roli.

„Já sem,“ posadí se Jozífek na židli u stolu nejblíže kuchyni, „a ty sem.“

Poplácá se po stehnech a já mu poslušně usednu na klín. Cítím, jak strne.

„Nevadí to … tady … přece jen …“

Už to nevydržím a rozesměji se naplno.

„Ale kdepak, pokud to nevadí tobě, Jirka i Irča jsou v pohodě, všechno o mně vědí a jistě jim to bylo jasné už večer. Přinejmenším na mně muselo být vidět, že jsi pro mě víc než přítel, že jsi…“

„Co jsem?“ zasvítí jeho modré oči. A to je světlo, ve kterém já se celý ztrácím. Otočím se na jeho klíně čelem k němu, dám mu ruce kolem krku a zašeptám mu do ucha:

„Jsi moje láska, můj osud, můj život … jednoduše jsi můj Jozífek.“

A poprvé ho políbím já jako první, a znovu cítím, jak se mi po těle rozlévá horko, cítím, jak jsem vzrušený a jak tak sedím Jozífkovi na klíně, je mi jasné, že v tom nejsem sám.

„Tak tady je to kafe,“ zahaleká Jiří, „nechci rušit, ale bylo by to studené.“

S výrazem anglické lady, přistižené při okusování nehtů, slezu Jozífkovi z klína a posadím se na židli, kterou si ale přitáhnu blízko k němu. A tak vidím, jak se ten krásný velký milý chlap červená jak panic v nevěstinci.

Jiří se ale s bezprostředností, která je u něho normální, když si nehraje na bodrého hospodského, tváří jako že nic neviděl. Z velkého podnosu před nás překládá čtyři džezvy plné voňavé kávy, čtyři malinké šálky, čtyři bachraté velké napoleonky a lahev armaňaku. Není to ta, kterou mám nahoře, tuhle jsem mu přivezl darem.

„Irčo, už toho nech a pojď sem!“ Musí pořád tak hulákat?

„Už jsem tu,“ rozvazuje si Irena zástěru a sedá si k nám.

„Tak tohle je doktor Josef Vondra mladší,“ řeším chvíli rozpačitého ticha a přestavuji i Irenu a Jiřího.

„My se už trochu známe, tož na nové setkání,“ nalévá Jiří do sklenek zlatavě hnědý, jemně ale výrazně vonící destilát. Zazvoní to, jak si přiťukáváme, pak pijeme kávu, horkou a silnou, je nám dobře, klidně a…

„Nespi, Kájo,“ slyším najednou. Nespal jsem, určitě, pořád jsem slyšel, o čem se mluví, ale už jsem opravdu hodně unavený.

„Promiňte, ale bylo toho dnes na mě moc,“ pokusím se omluvit tohle faux pas.

„To nic, máme toho dnes už taky dost, půjdeme spát,“ nalije poslední sklenky Jiří, znovu si připijeme a rozloučíme se.

„Děkuju vám,“ říkám tak, aby věděli, že jsem jim vděčný za to, jak se chovají.

„Jé, ale ještě zaplatit musíme,“ ještě že jsem si vzpomněl.

„Ne, Josef už zaplatil,“ mrkne na mě Jirka. A kruciš, asi jsem opravdu spal, když o tom nevím a oni si už říkají křestními jmény.

„Ale to pití…“ namítám.

„To srovnáme, až budeš odjíždět, jako vždycky,“ znovu na mne mrkne Jiří.

„Tak dobrou.“

„Dobrou noc,“ zamykají za námi hlavní vchod. My jdeme ke dveřím za rohem a jdeme pomalu, protože jsme k sobě přitisknuti, držím svého Jozífka kolem pasu, tedy spíš níž, a on mě tiskne rukou kolem mých ramen k sobě. Před těmi třemi schůdky ke dveřím se zastavíme, znovu a znovu se líbáme, já už jsem zase vzhůru, a jak vzhůru, to už není jen líbání, je to, jako bychom se snažili jeden druhého přímo sníst, to objetí není také jen objetí, ruce bloudí po tělech, nalézají stále nová a nová místa, která ještě nebyla prozkoumána, rozepíná mi knoflíčky košile, moje ruce se nějak dostanou pod jeho triko, potom k opasku džínsů a…

„A už musíme přestat,“ do ucha mi šeptá Jozífkův ochraptělý hlas, „jinak nesplním to, co jsem ti slíbil.“

Neplň nic, pojď se mnou nahoru a udělej to, co oba chceme, křičí to ve mně, ale z posledních sil se ovládnu a zašeptám:

„Děkuju, jsi moc hodný a já jsem blázen, ale to je tím, že tě miluju, hrozně moc miluju.“

„Já tebe taky,“ zašeptá, naposledy mě políbí, něžně, je to, jako by se mě dotkla motýlí křídla. Otočím se a odemykám, ve dveřích se ještě obrátím a Jozífek mě pohladí, zase tak krásně pohladí po tváři.

„Zítra v šest, u vyhlídky, ano?“ zašeptá.

„Už aby bylo zítra,“ vzlyknu a raději zavřu dveře. Jsem unavený, ale spát nemůžu. Určitě neusnu do rána. Je možné, že jsem tohle všechno zažil jen za jeden jediný den? A co všechno se stane zítra?! Než si to stihnu jen trochu představit, už spím.

8

Obával jsem se, že nebudu moci spát, ale usnul jsem ani nevím jak. Zato vím velice dobře, jak jsem se probudil. Totiž já se neprobudil, byl jsem vzbuzen, a to mouchou tak dotěrnou, že jsem se rozhodl, že si klidně zatížím karmu a drzou potvoru zabiju. Chtělo se mi ještě chvíli se jen tak válet v posteli a znovu si v mysli přehrávat krásné okamžiky minulého dne a hlavně večera. Ale prostě to nešlo. Jednak moucha, a potom to dusno. Je sedm a už je takové vedro, že jsem zpocený jako myš.

Přinutím se tedy vstát z postele. Pomstím se na té bzučící bestii. Ta to ale asi vytušila a zakopala se na pozicích skrytých mému zraku. Však ona vyleze a potom uvidí! Zatím si svléknu propocené tričko, které mi matka chtěla už dávno spálit, ale já ho nedal, protože se v něm báječně spí. Musí se mnou ale do sprchy, je celé mokré, takže se toho potu zbavíme oba, mně je hned líp a tričko bude po vyprání ještě vytahanější a měkčí.

Pověsím triko z okna, než se nasnídám dole v kuchyni, bude suché a voňavé od slunce a lip kvetoucích na náměstíčku. Když se otáčím od okna, zaslechnu zahvízdání. Slušně vychovaný gentleman by to samozřejmě ignoroval, ale já jsem kluk, sice také co do etikety přísně vedený, ale zvědavý, takže se k oknu vrátím a vykloním se, abych viděl, co je to za nevychovance, narušujícího krásné ráno zvukem tak nekulturním.

A je to Jozífek, takže veškeré případné výtky okamžitě spolknu a rozzářím se tak, že i to sálající slunce poněkud potemní.

„Ahoj Kájo,“ huláká pod oknem, jako by se nechumelilo, „musím s tebou mluvit, můžu nahoru?“

„Ahoj Jozífku, jdu ti otevřít, a nehulákej tu jak na lesy, vzbudíš paní Smejkalovou!“

„Už se stalo, copak se děje, někde hoří?“ ozve se z okna pod tím mým. No jasně, teta je vzhůru. „To jsi ty, Josefe? Pojď dál, ať nemusíš křičet, spousta lidí tady ještě spí.“

Seběhnu k domovním dveřím, otevřu a octnu se půl metru nad zemí, cestou nahoru dostanu rychlou pusu, kterou stihnu vrátit při tom, jak mne Jozífek staví zpět na zem. Ovšem na zemi je jenom moje tělo, duše jásá v blažených výšinách. Vrzání otevírajících se dveří mne ale vytrhne nejen z toho opojení, ale i z jeho náruče.

„Tak pojďte dál, chlapci, uvařím vám kávu. Ty jsi jistě ještě nesnídal, Kájo, že?“

Milá teto, já právě posnídal to, co mám na světě nejraději, usměju se v duchu, ale pro dobrou vůli táhnu Jozífka za sebou do jídelny. Ovšem když uvidím na stole tetinu vyhlášenou bábovku, řeknu si, že jenom láskou se jeden neuživí a zajásám:

„Jé, teti, ty jsi pekla?“

„To víš, že jo, přece tě musím nějak přivítat. Vezmi si a ty Josefe také. Káva bude hned,“ zmizí teta v kuchyni. To je pro mne signál, abych se vrhnul na Jozífka a pokračoval s jeho ochutnáváním, ale ouha, už má ústa plná bábovky a pro mě tam už jaksi není místo. Z trucu si tedy také vezmu kousek, abych si osladil ten svůj smutný osud.

„Copak se stalo, Jozífku?“ dělám jako by nic. 

„Tak předně, musíme se pořádně domluvit na večer, a potom vzkazuje taťka, že máš přijít co nejdřív, on a já musíme zajet k sestřenici, ona potřebuje s něčím pomoci, a vůbec, on ti to poví sám, já teď musím…“

Zrádce, tohle všechno povídal s plnou pusou a teď, když už spolkl tu lahodu, tak by se po mně sápal. Já jsem ale uražen a navíc už slyším tetu, jak se štrachá z kuchyně s konvicí kávy, takže ucuknu a vypláznu na něj jazyk.

„To je mi ale chování k hostu,“ napomíná mě teta a nalévá kávu. „Tak copak jsi nám přišel říct, Josefe?“

„Pan Vondra mě potřebuje hned na zámku, teti,“ odpovím místo něj.

„Jen si to v klidu vypijte a vezměte si bábovku. Veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest,“ cituje teta velkého pedagoga. „Jakpak dlouho se zdržíš, Josefe? Dlouho jsi tu nebyl.“

„Do konce týdne, potom jedeme s partou na kolech po severní Evropě,“ úplně klidně prohlásí Jozífek a zase už má plnou pusu bábovky.

Mě ale nějak přejde chuť. Jenom necelý týden a budu se s ním muset rozloučit! To je přece nespravedlivé!

„Na jak dlouho?“ vyhrknu, je to jako na houpačce, chvíli neskutečné štěstí a hned na to zklamání.

„Počítám tak na tři týdny, jsou to moje poslední prázdniny,“ úplně klidně odpoví ten ukrutník.

„Musíme už jít, děkujeme, teti, ale pan Vondra by sem pro mne neposílal jen tak,“ raději ten rozhovor utnu, než se dostane na další jobovky.

„Nemáte zač děkovat a ty se zase zastav, Josefe, ráda tě uvidím,“ rozloučí se teta, a my vyrazíme.

„Ale to budeme spolu už jenom pět dní!“ snažím se potlačit slzy.

„Ale jdi, ty můj malý brepto, pro sebe budeme mít ještě nejen dny, ale celé roky, jen když budeš chtít. Myslíš, že bych tu s tebou nezůstal rád? Ale před dvěma dny jsem tě ještě ani neznal, a tahle cesta je naplánovaná už dávno, nemůžu nechat kamarády ve štychu.“

Otočí mě k sobě a tím svým pohlazením mi setře slzy.

„Já vím, já jenom … bude se mi stýskat.“

„Jsou to jenom tři týdny, pak zase přijedu.“

„Ale to já už zase budu pryč, tady jsem jen měsíc, pak musím k babičce do Francie a vrátím se až na začátku září.“

„No vidíš, tak teď bych měl zase začít ronit slzy já,“ usmívá se Jozífek, ale vidím, že ho to trochu zarazilo.

Mezi tím jsme ale už došli k bráně, před ní už stojí Vondrových auto a v něm pan Vondra.

„Tebe si tak poslat pro smrt,“ houkne na Jozífka, „sedej, jedeme. Ty, Karle, to tady budeš mít dnes na povel, Jiřina se ještě neukázala. Kdyby nepřišla, musíš tu zůstat celý den, manželka o tom ví, přinese ti oběd. Klíče máš v pokladně. Dohlídni tu na to, prosím tě, já musím s Josefem k sestře na chalupu, potřebuje nutně opravit střechu, určitě přijde nějaká bouřka. Přijedu co nejdřív.“

Dívám se, jak Jozífek skládá ty svoje bezmála dva metry do auta, usměje se na mě a jsou pryč. Smutně se loudám dál, brána v průjezdu je už otevřená, dveře do recepce také, paní Urbánková sedí za pultem u kávy a před ní v plastovém kbelíku náruč lupin, ostrožek a pivoněk.

„Zahradník má fofr, tak tě prosí, abys dal kytky do pokojů, jo, a teď právě volala Jiřina, že dnes asi v tom vedru stejně nikdo nepřijde, tak že si dopoledne vezme volno. Včera přijel ten její přítel, je to fešák, to víš, voják, sloužil někde v cizině a dlouho se neviděli,“ mrkne na mě.

„No jo, já vím, včera odsud utíkala jako o závod. Jdu projít trasu a postarat se o ty kytky. Kdyby někdo přišel, první prohlídka bude v devět, ano?“

Ale v devět tam nikdo nebyl, tak jsme seděli s paní Urbánkovou na lavičce v podloubí a drbali, ve stínu se to dalo vydržet, ale dusno bylo čím dál tím větší. Určitě přijde bouřka. Právě byl na pořadu rodinný život souseda paní Urbánkové, když mi zazvonil mobil. Ne, tohle číslo neznám.

„Jandák,“ ohlásím se.

„Vondra,“ slyším, „táta řídí, a tak mi dal tvoje číslo, mám vyřídit, že kdyby přišli nějací Němci, máš požádat mamku, ona je provede. Ty neumíš německy?“

„Ne, neumím, a je ještě spousta věcí, které neumím a chtěl bych se je naučit,“ odpovídám, „ale ten můj učitel to fláká a raději ujel.“ Můžu si tuhle frivolnost dovolit, jakmile jsem uslyšel Jozífkův hlas, utekl jsem s telefonem dovnitř recepce.

„Tak s tím se musí něco udělat, to je zanedbávání povinností! Tak navečer, jo? Zavolám.“

„Těším se na výuku, ahoj.“

Jak já ten den přečkám? Ale aspoň už máme svoje čísla mobilů. I to je pokrok.

9

Nakonec den utekl rychleji, než jsem doufal. Hned po desáté dorazil zájezd z Moravy, byli v dobré náladě a dostal jsem od nich láhev slivovice. Tu jsem dal paní Vondrové, která mě pozvala na oběd. Vondra starší si na ni potrpí, ostatně pocházejí někde z Valašska. Oběd byl vynikající. Nejen, že rajská omáčka paní Vondrové je skoro tak dobrá jako mamčina, ale, a to hlavně, celou dobu, co jsem jedl, mi vyprávěla o jejím Jozífkovi. Jak byl vždycky hodný, i když trochu rošťák, dobře se učil, na vysoké si ho váží tak, že mu pan profesor dokonce sehnal práci v zahraničí. Tak teď jsem zpozorněl.

„Bude pracovat v cizině?“

„No ano, někde ve Švýcarsku, jak je ten velký … no jak se to jmenuje, je to u Ženevy…“

„Urychlovač? CERN?!

„Jo, to je ono, hrozně se na to těší.“

Tak, on se těší, a já budu zase bez něj. To snad není pravda, je to osud.

„Ale tam může nastoupit až příští rok, do konce roku mu pan profesor sežene nějakou práci v Praze.“

Bum, spadl mi kámen ze srdce. Alespoň půl roku budeme mít pro sebe, přinejmenším ve stejném městě.

„Já si toho kluka neužiju, věčně je někde v luftě,“ zahořekuje na závěr paní Vondrová.

Copak vy, pomyslím si, ale co mám říkat já. Jak já bych si ho užíval, kdybych tak mohl. Jo jo, milá paní Vondrová, nemáme to lehké s tím naším Jozífkem.

„Jsou tu nějaké děti, chtěli by stihnout prohlídku do jedné, mají pak oběd v hotelu,“ objeví se v otevřeném okně paní Urbánková.

Poděkuji za oběd (a za informace, ale to jen v duchu) a přivítám asi dvacet skautíků se dvěma vedoucími, jsou utahaní, upocení, šli pěšky pěkný kus cesty. Při prohlídce se trochu ochladí, v kamenných zdech zámku není nikdy moc teplo, a možná i proto mi začínají dávat spoustu otázek, prohlídka se trochu protáhne, a tak když vyjdeme na nádvoří, slunce už je schované za černými, velice zlověstně vypadajícími mraky.

„Bude bouřka, pospěšte si, na velké náměstí to jistě ještě stihnete,“ přeruším poděkování vedoucích. Sám se musím vrátit do zámku, honem pozavírám pootevřená okna, zkontroluji, zdali jsou hlavně ta na západ dobře zavřená, už se začíná zvedat vítr.

A je to tady. Vítr zesílí, zvedá prach, potom první těžké kapky, arkády se rozsvítí bleskem a zahřmění se vrací ozvěnou na nádvoří. Vzpomenu si na tričko a otevřené okno a v tom největším lijáku utíkám domů. Klíče nechávám u paní Urbánkové s tím, že přijdu, až bouřka skončí.

Bouřka přešla a za slabou hodinku už zase začalo mezi zbytky mraků vykukovat slunce. Vzduch se ochladil deštěm, bylo krásně vlaho. Lípy na náměstíčku voněly jako o závod a já u okna přemýšlel o tom, jaký bude asi ten dnešní večer. Ze zasnění mě vytrhlo Jirkovo hulákání:

„Jsi v tom okně jak zaseklej apoštol na orloji, pojď mi pomoct s tou spouští, prosím tě.“

No nazdar, nestihli uklidit před bouřkou, a tak to na zahrádce před restaurací vypadá opravdu jak po tajfunu. Za hodinku je všechno už skoro tak, jak to má být, a Jirka s Irenou ještě stačí nenápadně (podle nich) vyzvídat, jak to je mezi mnou a Jozífkem. Vím, že to myslí dobře, ale stejně jim nemůžu nic říct. Vždyť ani sám nevím, co bude.

„A dejte bacha“, varuje Irča, „starej Vondra je pěkný protiva, onehdá jsem ho slyšela, jak nadával nad jedním článkem v novinách na ty ,drzý buzeranty´, u něj asi moc pochopení nenajdete.“

Tak to mě ještě scházelo, pomyslím cestou na zámek. Jozífka zamkne Vondra do věže a bude tam jak zakletá princezna. A mě dá psí smečkou vyštvat ze zámku. Ale co, vždyť tu vlastně žádná pořádná věž není a ten ratlík paní Vondrové by vyštval leda tak kotě, kdyby nebylo moc bojovné. Jo, holenkové, budete se muset naučit toleranci.

Vondrových auto už je na parkovišti a nádvoří plné lidí. Že mě to nenapadlo, já se flákám a tady tolik lidí touží poznat krásu památek.

„Hned po bouřce se tu objevil autobus Holanďanů, ale neboj, Jiřka se uráčila přibatolit, tak je vzala, tohle jsou pasanti, vezmi je na prohlídku, kastelán už kouká z okna a vypadá jak ten mrak před bouřkou,“ informuje mě paní Urbánková.

Než z toho mraku ale stačí udeřit, podaří se mi sehnat turisty do houfu a zmizíme v zámku. V obrazárně jim musím dát víc času, protože Jiřina s předešlou výpravou se nějak opozdila. Upozorním je tady na nějaké zvláštnosti a rarity a vyzvu, aby si všechno pořádně prohlédli. Když se postavím na svoje obvyklé místo ke vchodu do malé obrazárny, popadne mě někdo za ramena a zacouvá se mnou do alkovny na chodbičce. Ani se nemusím otáčet, kdo jiný by to asi mohl být než můj Jozífek.

„Pusť mě, musím na ně vidět, ty obrazy jsou vzácné,“ snažím se mu vymknout, ale moc mi to nejde, asi proto, že se mi vlastně ani nechce.

„Ale my se máme domlouvat na večer,“ šeptá Jozífek, ale nemluví, dělá něco úplně jiného. Líbá mě tak, až se nemohu popadnout dech. A já přece nemůžu zůstávat něco dlužen, tak mu to vracím. Vteřino, stůj, chtěl bych teď zastavit čas. Ale nejsem Faust a nemám Mefista. Zato mám Jozífka, který se konečně ode mne odtrhnul a šeptá mi do ucha:

„Chtěl jsem jít večer k řece, ale tam teď bude mokro, můžeme se sejít u tebe?“

„Dobře, v sedm?“

„O půl sedmé.“

„Tak dobře, moc se těším,“ rychle ho ještě líbnu, asi to bylo někam na bradu, výš nedosáhnu a zpátky do obrazárny.

Měl bych se těm turistům asi omluvit, z obrazárny jsem je skoro vyhnal, a kdyby kastelán slyšel a viděl, jakým fofrem proběhl zbytek prohlídky, zřejmě by ho ranila mrtvice. Výčitky svědomí ale nemám, nakonec kdo asi může za to, že je Jozífek na světě, no kdo? A já nemám čas, uteču, jen co se s návštěvníky rozloučím. Jiřina ať si odmaká to dopoledne, já mám jinou práci.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)

Komentáře  

0 #3 Odp.: Proměny lásky, díl I, kapitoly 7-9kuscheltyp 2017-07-25 13:20
Prostě z toho na mě jde neskutečná pohoda, laskavost a všechno tohle milý a hezký. Ideální letní čtení! (A to myslim v dobrym.) Tak už jen doufám, že autor neni ve skutečnosti třeba nějakej nesnesitelnej zahořklej neruda (s malym en). Jinak je to přes všechnu glbt žánrovost a hromady odkazů na jiná díla přece zcela suverénní literatura.
Citovat
+1 #2 další dílAmater 2012-11-03 11:10
cha opravdu jak říká Leckdo se objevují komplikace, ale každé se dají nějak vyřešit a v dnešní době pošta, chacha, sms, voláná emailů a nevím čeho... telepatie, to půjde. Uvidíme jak to dopadne a příjemně to vrcholí. Lehce klidně, správným tempem.
Citovat
+1 #1 PokračováníLeckdo 2012-10-26 17:56
Díky moc za tak rychlá pokračování. Příběh dává tušit první komplikace a zároveň příjemně graduje očekávání. Myslím, že v příštích třech kapitolách už se Karel konečně dočká :-) A já už se také nemůžu dočkat :-)
Citovat