Romány

„Co to meleš? Ty si o mně vážně myslíš, že bych to táhnul se dvěma? Proč? Nemám čas ani na tebe, natož na dva chlapy! Nikdy, Syde! Pokud uznám za vhodné, že chci být s někým jiným, oznámím ti to dopředu a už se tě ani nedotknu. To jsem ti snad už řekl. My dva jsme se domluvili, že spolu žádné závazky mít nebudeme, přesto jsem monogamní. To, že jsem šel s kamarádem na koupák, ještě neznamenalo, že jsme si to v někde v kabince rozdali."

Davidovi se roztřásly ruce a začaly se potit, přesto byl schopný ještě promluvit a pozdravit ho. Nejraději by se otočil na podpatku a utekl, věděl ale, že by to byla hloupost a ukázka jeho slabosti. Bylo to tak dávno. David si celou dobu nalhával, že tato epizoda jeho života už na něj nepůsobí jinak než jen jako nepříjemná vzpomínka, ale když se nyní zblízka díval do těch šedomodrých očí, věděl, že i po těch letech má na něj vliv. „Rád tě vidím, Davide, moc ses za ta léta nezměnil. A jak se máte vy, Vavřinče? Tenkrát mně váš bratr zakázal si vás pozvat na kontroly, tak ani nevím, jak jste na tom zdravotně dál."

„Netvař se tak zmučeně," cvrnkl ho do čela, „vrátil se ti středobod vesmíru, konečně tvá duše opět najde klid. Nechceš si dát chvíli pauzu? Mám pro tebe překvapení, a to se ti dokonce bude líbit, protože to nemá nic společnýho s matikou ani fyzikou. Ne že by se ti ty líbit neměly, ale už jsem zjistil, že jsi tak trochu barbar. No tak, neksichti se," zašklebil se a natáhl se, aby mu trochu pocuchal vlasy. Už si zvykl, že se Davidův výraz při podobných slovech a úkonech tak akorát zhoršoval, nijak se tím tedy nezabýval a vytáhl krabičku.

„Nebudu vás zdržovat nijak dlouho," přisadil si Syd ještě, aby tak doplnil svého matikáře. „Dobře. Dobře, tak já na chvíli půjdu. Počkejte na mě před školou, jen si zabalím věci a hned jsem u vás," ujistil ho David. Syd s vítězným úsměvem na tváři zpražil pohledem Roberta a sebevědomě vyplul ze dveří. David stiskl pevně čelist, až se mu napnuly svaly na lících. Otočil se na Roberta a silně vycítil jeho nevoli. Jejich pohledy se prolnuly a ten Robertův zřetelně hlásal: „Ty ses zbláznil!"

„Růženko, vstáváme. Vypadáváš mi z režimu, tak krásně jsi včera vstal a dneska bys chrápal ještě v poledne, ke kterému už to nebude daleko. Je odmocnina z tisíce osmi set sedmdesáti čtyř mínus tisíc sedm set devadesát tři hodin, což je od poledne o jednu odmocninu z toho celého hodin. Minuty zanedbáme, stejně jako sekundy uplynulé za dobu, co jsem ti tohle říkal a co si to budeš počítat. Nebo můžeš rozlepit oči a podívat se sám. No tak," pošťuchoval jej a dloubal mu do tváře, jako každé ráno plný energie. Vlastně už mu jejich společná vstávání chyběla, a přestože se David vždycky ksichtil, bylo na nich něco hezkého…

I tak jejich tep stoupal a blonďákovi blesklo hlavou, kolik času by jim zabrala rychlovka. Neměl to sice rád, vlastně nikdy neměl rád, když byl v čemkoli omezovaný časem, ale začínal být nadržený. Alespoň klacek mezi nohama úpěl. Zavřel oči. Od kdy jej někdo – kdokoli z jeho milenců – dostával tak rychle do stavu bez mozku? Ani nepostřehl, kdy vládu téměř přebral jeho úd. Měl by přestat. Místo toho však druhou rukou zajel do Sydových kalhot a nahmatal tam klacek stejně tvrdý, naprosto připravený k jakékoli akci. Syd mu toužebně vydechl do úst v němém výkřiku, zakláněje u toho hlavu, jak to vždy dělával. Vystavoval tak Davidovi jedno z nejcitlivějších míst svého těla.

„Mám jednoho kluka do postele," řekl smutně David a povzdychl si. Proč to všechno se Sydem bylo tak složité? „Řekls to, jak kdyby ses chystal na pohřeb. Pochopil jsem dobře, že nebere moc s nadšením tvé bujaré sexuální techniky?" podivil se Robert. „Ale kdepak, je nadmíru poddajný, skvělý v posteli…" „Lepší, než jsem byl já?" zlobil se naoko a začal se smát. „Upřímně?" pozvedl obočí David. „Jo, je lepší."

„Jsem rád, že se dobře bavíš," podotkl David vážným tónem, přesně tím, kterým tuto větu často pronášel ve třídě. „Toto ale není vtip, to je prostý fakt, a protože jsem se chtěl vyvarovat toho, že bych ve svém jménu viděl hrubku, tak mi toho profesora nevyčítej, buď tak hodný! Jak nade mnou v duchu uvažuješ, raději ani nechci vědět, ačkoliv to není tak těžké uhodnout. Už jsem se s tím smířil. Tedy většinou."

„Nehledej ve mně nic speciálního. Mohlo by ti to jednou ublížit. Rozhodně ti nic nenaznačuju. Nechci, abys za tím, co ti říkám, viděl nějaký zářivý city nebo snahu rozvinout nás dva do dlouhodobýho čehosi zakončenýho svatbou. Vezmi si z toho, že tě nechci nechat umřít, stejně jako Johanu. Nemyslím nevrátit se jako odjet do Prahy, myslím nevrátit se jako už nikdy a k nikomu. Jako zmizet nadobro. To neznamená, že si nemůžeš jít číst do vedlejší vesnice, to znamená, že bych byl rád, kdybys tam odešel po tom, co mi řekneš, že se budeš snažit zůstat v pořádku. V rámci možností. Když ráno vstaneš a utečeš mi, nemám tušení, co přesně se chystáš a nechystáš udělat. To je celý, nic víc," nadhodil a pozvedl obočí. Jak se ujistil, na čele žádné ranky neměl. Díky bohu, o jednu ze svých dvou nejoblíbenějších grimas by přišel jen nerad.

Syd ležel vedle něj, hlavu opřenou o paži a sdílel s Davidem ticho. „Žít tady, dokázal bych tě milovat," řekl najednou David a políbil jej do vlasů. Černovlásek těm slovům nepřikládal žádnou váhu. Věděl o sobě, že je naprosto neodolatelný. A vlastně nepotřeboval, aby ho David miloval, však s ním byl jen kvůli sexu. Ani to ne, nechtěl, aby ho miloval! Byl s ním, protože věděl, že od něj blonďák tyhle naprosto zbytečné city nikdy vyžadovat nebude, kdyby se do něj zamiloval, všechno by to pohřbil. To znělo smysluplně.

David se poddával dotekům, které by jindy nepřipustil, ne v takové míře. Nebyl zvyklý na jemné hlazení a přílišný kontakt. Nebyla pravda, že by nikdy své milence nenechával, aby se ho dotýkali, ale v tuto chvíli cítil Sydovy ruce snad všude, a tam, kde se dotkly jeho hořící kůže, žhnula ještě více. Nechtěl to zastavit, noc jej dělala citlivějším a přístupnějším k romantickým projevům, které jindy nemusel. Ani on necítil svou běžnou zvířecí touhu poddávat si tělo pod sebou trochou násilí. Když si to uvědomil, vydechl překvapením. Snad poprvé za celé dlouhé roky ho uspokojoval klid a slastně pomalé a lehké milování místo divokého nezřízeného sexu plného chtíče a bolesti. V tuto chvíli by toho nebyl ani schopen. Co na tom, že tělo tím neuspokojí tak, jak by si jindy přálo, že orgasmus nebude tak bouřlivý a nespoutaný. Teď živil duši, která byla jindy až příliš přehlížená.

„Tím, co jsem ti řekl, jsem myslel, že potřebuju chvíli na vstřebání všeho. Rozhodně jsem nechtěl, aby ses zabil, ani abys mi nadobro odešel ze života. Jsi můj, můj jediný ochočený pitomec ze statisíců jiných pitomců, co mi lezou na nervy. Takhle snadno se mě rozhodně nezbavíš. Dal jsem do tebe dost času, Romeo, nevzdám se tě pro pár hnusných pohledů," zamumlal mu do zlatých pramínků a jemně jej do nich políbil. Přivinul si ho k sobě ještě o něco víc.

„Pane bože, takhle nemůže ven," vydechl tiše a promnul si tvář. Uvědomil si, jaký byl idiot, že se nedokázal večer kontrolovat. Kdyby byl prosinec, snad by se na ty ranky díval i zálibně, ale v srpnu? Nemohl nutit Syda celou dobu, než ty značky zmizí, nosit triko a šátek. Bylo naprosto jasné, co tyhle rány způsobilo, a černovlásek by v plavkách byl jako vykřičník s nápisem Měl jsem včera divoký sex… Tohle tedy nedomyslel. A protože mladíka nikdo téměř po celou dobu neviděl s nějakým děvčetem, dojde jim, kdo ho tak zrasoval. Ten nadržený teplouš z první chaty.