• Alianor
  • King of Deathtown
Stylromantika
Datum publikace28. 12. 2023
Počet zobrazení2421×
Hodnocení4.87
Počet komentářů1

David zavřel oči a sesunul se podél zdi na zem, až to zadunělo.

V tu chvíli se i Sydovi na sotva postřehnutelný moment zatočil svět.

„Davide!" V hlase mu zaznívalo zoufalství, které mu jako na povel projelo celým tělem. Úsměv se vytratil, všechny pocity, které předtím vnímal, vystřídal strach o blonďáka a panika vyvažovaná automatickou snahou jeho těla nepanikařit a zachovat klid. V ústech se mu udělalo sucho, kosti měl nějak zvláštně těžké.

Klekl si k němu. Vlastně spíš spadl na kolena, což neocenila, a to, které si včera odřel víc, začalo znovu krvácet. Sykl, ale neřešil to, v tu chvíli ho to nezajímalo.

„Davide, pitomče, prober se," pokračoval a otočil jej na záda, rukama odhrnuje vlasy na jeho čele. Krev neviděl, jizva se zdála v pohodě. Jemně po ní přejel prsty, jako by se tím mohl dozvědět, jak na tom jeho milenec byl, a krapet necitelně, vyděšeně s ním zatřásl.

„Včera jsi neumřel, nemůžeš mi umřít dneska. No tak! Buď v pořádku, pitomče, pitomče, pitomče," znovu s ním zatřásl. Jako vždy v podobných situacích byla jeho maska pryč a celým jeho tělem zmítalo zděšení. „Podívej se na mě! Do prdele…"

Umře mu? Musel zavolat záchranku, jenže, co kdyby mu tu David zatím opravdu navždycky zmizel? Všechno se v něm sevřelo strachem. Musel ho probrat, až pak mohl řešit nemocnici. Jak ale?

Voda! Kus od sebe měl láhev, ze které s Davidem pili. Moc v ní nezbývalo, musela ale stačit. Rychle odšrouboval víčko a vylil veškerý obsah na zlatovlasou hlavu, doufaje, že byl dostatečně chladný, aby jej probral.

David začal prskat a na tváři se mu objevil drobný úsměv, který se za pár okamžiků změnil v hurónský smích. Posadil se, zkoprnělého Syda chytil za ruku, donutil ho sednout si mu na klín a prudce jej k sobě přitiskl. V tom momentě měl už stejně smáčené tričko jako jeho společník, a než se stihl ohradit, David uzamkl jeho ústa svými rty. Syd se nebránil a pootevřel pusu, jako by to bylo to nejpřirozenější, co se mohlo v té chvíli stát.

David cítil, jak Sydovi rychle tepe srdce, a jemný třas celého těla vnímal i přes oblečení.

Prohrábl si své mokré vlasy, aby mu nepadaly do obličeje, a hned nato ruku vsunul do černé hřívy svého přítele, aby si jej pojistil proti útěku. Druhou si ho přidržel těsně nad zadnicí.

Obě novinové čepičky se smutně válely kdesi opodál, zmačkané, rozpouštějící se ve vodě.

Syd měl obě dlaně položené na Davidově hrudi jen kousek pod rameny, což bylo způsobeno tím, že mu hlava stále ještě neřekla, jestli by měl blonďáka obejmout a líbat, nebo s ním znovu zatřást, aby se probral. Až v tu chvíli mu začínalo docházet, co přesně se stalo, a tohle poznání se mu odrazilo i ve tváři.

„Nic ti není! Ty debile, idiote, pitomče," pokusil se odstrčit jej od sebe, což mu David a jeho pevné paže neumožnily. Hned nato se k němu naopak prudce přitáhl, obličej zabořuje kamsi mezi rameno a krk, tak, že mezi nimi nezůstala byť skulinka pro papír.

„Pitomče, pitomče, pitomče," mumlal mu do kůže, zatímco se jeho splašené srdce uklidňovalo. Bylo náročné přijmout, že scéna, kterou už pomalu viděl před očima, se opravdu nezmění ve skutečnost, potřeboval chvíli na zpracování. Tělem mu stále koloval adrenalin.

Nakonec se trochu odtáhl, aby si opřel čelo o to Davidovo, a znovu ho políbil, u čehož mu obmotal nohy kolem pasu.

„Tak, můj drahý Davide, ode dneška tě mám opravdu jenom na sex, tímto naše přátelství končí. Seš neuvěřitelně nešikovnej, čehož jsem si, když jsem ještě stál o jakýkoli jiný vztah, nevšiml, a neuvěřitelně rozbitelnej. A pitomej," mluvil s vážností sobě vlastní, což trochu kazil fakt, že jej stále pevně objímal. Srdce mu nepřestávalo bušit jako splašené a mezi slovy jej líbal, jemně, ale s naléhavostí. Byly to rychlé, hřejivé polibky, nijak hluboké. Krapet spontánní, možná. Krapet šťastné.

„Včera to byla sranda, uznávám, ale dneska už to myslím naprosto vážně – až se budeš příště chystat někde umřít, nechám tě tam ležet a nechám tě čekat, až tě sežerou šakali. I úplně obyčejnejm vlkům bych tě dal, dokonce i mravencům, bylo by mi to úplně jedno. Ať si tvoji mrtvolu vezme, kdokoli má jen trochu zájem. Ani Johaně neřeknu, kde tě ty vlci sežrali, aby se nestalo, že by ti vážně nosila kytky nebo důstojně pohřbila tvoje kosti, tvůj duch bude navždy bezcílně bloudit a hledat spasení," propálil Davida pohledem, ještě jednou jej políbil a znovu si o něj opřel čelo, zavíraje oči. Konečně povolil sevření svých paží a jednou z nich jej po zádech začal hladit. Obličej si zabořil zpět do kůže na jeho krku, kde, jak zjistil, příjemně voněl po svém šampónu.

„Pitomče." Bylo naprosto jasné, že svá slova nemyslel vážně. Jen měl strach. Trochu. Čím víc přicházel k sobě, tím víc měl dojem, že šlo spíš o naprosto logickou nechuť vidět kohokoli umírat než přímo o strach, stále ho ale hladil. Bušící srdce se pomalu uklidňovalo.

David se jenom uchechtával a bylo mu jedno, že je celý mokrý. Ostatně srpnové slunce si už opět svou nezdolností dokazovalo, že má stále ještě hodně síly, a i v chaloupce bylo horko. Nebylo to nepříjemné. Zato zadostiučinění za jeho podlý smích bylo příjemné velmi. A co ho hřálo u srdíčka nejvíc, byla jeho starost, jeho strach o něj. Znal už Syda dostatečně, i jeho včerejší výlet ukazoval na až panický strach, což dost dobře nechápal. Mnohdy si v jeho společnosti připadal jako malé dítě, jako by on byl ten mladší a nezkušenější. Rozuměl tomu, že teď o něj strach měl, nebyl to ani měsíc, co ležel v nemocnici s otřesem mozku, ale ten včerejšek byl přinejmenším trochu mimo. Moc to nechápal, nerozuměl tomu. Ale ten drobný uzlík, který mu i teď prokazoval láskyplnou náklonnost, ačkoliv by si David za svou hereckou etudu zasloužil pár facek, působil neskutečně ochranitelsky, šťastně a mazlivě. Do toho všeho se cítil trochu zmatený. Netušil, co měla znamenat jeho přechozí věta o tom, že by případně stál i o jiný vztah než o ten postelový, ale tušil, že to nejspíš nic neznamenalo. Přesto však v nitru duše cítil jakousi naději. Byl to však dost podvědomý pocit, který nechal upadnout v zapomnění. Nemělo cenu se jím zabývat. Syd nic takového neplánoval a řekl to jen proto, že měl o něj strach.

„Ano, ano, máš pravdu, jsem neskutečně nešikovnej a rozbitelnejPitomej – o tom bych se chvíli hádal, ale pokud bys usoudil, že v tomto směru jsme na stejné úrovni, byl bych ochotný i na toto kývnout. Sám se v pitomosti ale odmítám plácat. Buďto s parťákem, anebo vůbec. Že naše přátelství skončilo mě tedy trochu mrzí, ale zase – pokud nejsme přátelé, nemusím se trápit přípravou dokonalého rande plného kvítí, úsměvů, vyznání lásky a lékorek… A to mi připomíná, že jsem na tebe včera nezapomněl a něco ti dovezl."

Jemně Syda ze sebe setřásl a zašátral pod igelitem, kde na kuchyňské lince zůstala taška, v níž už zůstaly jen Sydovy lékorky. S úsměvem mu je podal. Doufal, že se tímto vykoupil.

Už když si černovlásek sáčku všiml, objevily se v jeho očích jiskry, které by milerád provázel svým naprosto typickým úsměvem. Ten mu pomlácený obličej dost dobře zakazoval, zvolil tedy jakousi poloviční variantu, jíž Davida počastoval, a okamžitě sáček otevřel. Ovanula jej dobře známá vůně, kterou miloval snad už jako dítě, a když si jednu z lékorek vložil do úst, tváří se mu rozlila spokojenost. Pokýval hlavou.

„Děkuji. Připíšu ti pár plusových bodů. Pořád tě budu mít jenom na sex, ale už máš zase povolení mi kupovat lékorky a zvát mě na rande," odtušil spokojeně, přestože na něm bylo poznat, že to nemyslí vážně. Možná, že kdyby byl nezávislý pozorovatel taky tak trochu sebevrah, mohl by říct, že se v ty chvíle cítil snad až dojatě, maličko. Ale o tom on nevěděl a určitě by nebylo moudré mu to říkat.

„Poskládám ti ještě jednu čepičku, ta stará už asi nebude k použití," zhodnotil, když se zadíval na rozmočené noviny. „Možná bych ti ji měl taky něčím vypolstrovat, co myslíš? Říkal jsem už na začátku, že by ses tu měl pohybovat v helmě, nebo si rozložit kemp venku a vůbec dovnitř nechodit. Nelíbilo se ti to. Ještě jsi mi vyhrožoval celibátem. Tak, tady vidíš, jak to dopadá, když nedůvěřuješ svým studentům," nadhodil, záměrně tak kopíruje Davidovo tak to dopadá, když nedůvěřuješ svému profesorovi, což mu sdělil tehdy, když se oba vyváleli ve vodě a bahně ve snaze zachránit Sydovo prkno.

Vyrobil další papírovou krásu a rukou Davidovi zajel do vlasů, aby je trochu rozcuchal a tím z nich dostal zbytky vody. Pak mu na ně novinový výtvor posadil.

„Dávej na sebe pozor," řekl mu klidně, možná smířlivě a možná starostlivě, ale to už by neslyšel rád. Nabídl mu lékorku a vrátil se ke kbelíku s barvou. Museli začít, pokud chtěli skončit v přijatelný čas. „Možná je škoda, žes nekoupil jinou barvu než bílou, určitě by stálo za to koupit půl litru červené a malovat nad dveře křížky pokaždé, když se praštíš," odtušil pak se šibalským jiskřením v očích. Třeba by tak zdokumentovali, kde si těmi otřesy zavraždil nejvíc mozkových buněk, pakliže nějaké stále ještě měl. Přece jen, byl to pitomec, na to se nesmělo zapomínat. Sydův pitomec.

David si narazil novou čepici na hlavu a znovu promíchal barvu.

„Já ti dám křížky, ty malý provokatére. Buď rád, že jsem vysoký, ani netušíš, jakou máš výhodu být se mnou, nemusíš s sebou všude tahat žebřík! Ale jestli mě budeš dlouho srát, do výbavy ti skládací pořídím, protože nepočítej s tím, že tě budu věčně zvedat, abys viděl do zrcadla, nebo ti neustále něco podávat," vyhrožoval, ale smál se. Nemyslel to vážně. Měl dobrou náladu a Syd mu ji svými srandičkami pokazit nemohl.

Během dopoledne stihli vymalovat celou kuchyň, zajeli si na oběd do motorestu ke skalám a těsně po návratu se na chvíli svalili pod strom, Syd s vychlazenou limonádou a David s pořádným hrnkem kafe.

Dlouho jen leželi a sdíleli ticho. David si toho v prvních chvílích nevšiml a málem by i usnul, ale došlo mu, že tu něco nehraje. Syd celou dlouhou půlhodinu neprohodil ani slovo. Ten, který jindy mlel jako mlýnské kolo o žních, neotevřel celých třicet minut ústa.

Ačkoliv byl David vděčný za příjemné ticho, které panovalo u jejich odpočinku pod stromy, stejně mu vrtalo hlavou. Zvedl hlavu, aby se přesvědčil, jestli Syd neusnul. Nedivil by se. Moc toho nenaspali a včerejšek byl pro jeho společníka více než náročný.

Nespal, měl oči upřené na větve jabloně, které se klenuly nad ním. Možná se jen zamyslel, ale když se David podíval pečlivěji, uviděl, že jeho tváře jsou nezvykle rudé a oči lesklé.

„Syde? Je ti dobře?" zeptal se opatrně a sedl si, aby na něj viděl lépe. Ani nečekal na odpověď a položil ruku na jeho čelo. Bylo horké víc, než bylo běžné. „Máš teplotu. To jsi mi nemohl říct, že je ti zle?"

Černovlásek se na něj pouze útrpně zadíval a zavřel oči, jako by tím mohl odvrátit rozmazání všeho, co viděl. Zle bylo slabé slovo, cítil se na umření. Začalo to zlehka, ještě v autě na cestě z hospody, kdy na něj zaútočil onen zvláštní druh bolesti hlavy, kdy si člověk není jist, jestli ho jen nepálí oči. V době, kdy si lehali do trávy, už měl tělo těžké a málo pohyblivé. V tuhle chvíli si jej nemoc poddávala, jak jen to uměla.

„Budu v pohodě," zamumlal tiše a znovu oči otevřel, snaže se vyhledat jimi svého společníka. Cítil se s ním klidnější. „Pamatuješ, jak jsi mě prvně vezl autem? V tom dešti jsem byl asi dvě hodiny, možná tři. Lepší než se hádat s matkou. Pak jsi mě půl hodiny vezl… To bylo fajn, vypadals, že mě zabiješ," říkal skoro šeptem, jak slabý hlas v tu chvíli měl. Bylo vidět, že to z něj leze dost s těžkostmi, byť se snažil, seč mohl, o svůj úplně běžný tón. Neměl sílu pokoušet se i o úsměv, což bylo dobře, stejně by jej dělat nemohl. Bylo vidět, že na ty momenty paradoxně vzpomíná rád.

„Prostě mi moje tělo moc nedává chlad, zimu obecně," dodal. Když byl ještě dítě, vždy mu Valentýn pečlivě vázal šálu, čepici a občas ještě nasazoval klapky na uši, aby maličký černovlásek neonemocněl. Za ty roky se to všechno dost vylepšilo, ale takový nápor, jaký vyzkoušel včera, byl přece jen moc. „Taky se mu moc nechce chodit v dešti."

Přetočil se na bok a schoulil se do klubíčka. Byla mu zima.

„Do prdele," zaúpěl potichu David. Byl si jistý, že v chaloupce žádné prášky proti horečce nejsou a jestli ano, tak už byly roky prošlé. V Lidečku na žádnou lékárnu nenarazí a v Horní Lidči zavírala ve tři – to si pamatoval, včera okolo ní šel a této netradiční otevírací době se divil. Že ve tři zavírá železářství, by pochopil, ale lékárna by měla být k dispozici alespoň do šesti. Jak tady ti lidé mohou přežít, to nechápal.

Nicméně teď opustil tyto myšlenky. Tušil, že si s teplotou bude muset poradit jinak.

Sebral Syda do náručí a donesl ho do podkroví, kde jej uložil do postele. Z peřináče vylovil ještě jednu deku a přikryl ho až po nos.

„Uvařím ti bylinky, ty jsem tu někde viděl, a najdu teploměr. Pak půjdu googlit, jak se dělají zábaly… Pokus se neusnout, než ti donesu ten čaj. Zkusíme to vypotit," povzdechl si a zadíval se do skelných unavených očí, které v tu chvíli jemně zajiskřily.

„Já bych věděl," začal Syd chraplavě, ztěžka, „jak něco efektivně vypotit." Slabě se zašklebil, aby Davidovi ukázal, co má na mysli. Moc mu to nešlo. Bylo na něm vidět, jak je unavený. „Dej mi patnáct minut, než se trochu zbrchám." Tělo s ním odmítalo spolupracovat a to jej v tu chvíli přesvědčilo, jak špatně mu bylo. Když už neměl sílu ani na sex, šlo do tuhého.

Viděl, že se jeho společník už už zvedá, aby mu nachystal onen slíbený čaj, na poslední chvíli jej ale stačil chytit za ruku a vyžádat si tak jeho pozornost. Viděl, jak je blonďák nervózní. To nepotřebovali. Navíc, nechtěl, aby se o něj zbytečně bál.

„Davide? Budu v pořádku," řekl měkce, unaveně, ale jistě, což doprovázel stiskem jeho dlaně. „Jako dítě jsem takhle ležel často. Jen potřebuju odpočívat… Nemusíš mít strach, nepřicházíš o mě. Ještě budeš mít spoustu příležitostí mě pozvat na rande a koupit mi kytky," řekl mu, aby jej i obsahem svých slov ubezpečil, že je vše při starém. Nebylo, cítil se mizerně, ale chtěl Davida trochu uklidnit. Možná i sebe.

David pozvedl jedno obočí a nejistě se na něj zadíval. „Já tě nepohřbívám, Syde, nemám strach, že mi umřeš, ačkoliv po tvých slovech si tím tak jistý nejsem. Ale nemůžu tě tu nechat ležet ve vysokých horečkách a nic s nimi nedělat. Můžeš dostat křeče, není to dobré na srdce a vůbec, co já bych si s tebou počal, kdybys mi začal kolabovat? Viděl jsem tvůj zjev tenkrát na konci roku, a cítím i teď, že to není jen teplotka, chápeš mě trochu? Bojím se o tebe! Do háje!" praštil bezmocně do zdi pěstí. „A teď mě nech, ať ti můžu uvařit ten čaj."

Prohrábl mu vlasy a tričkem odloženým na židli mu setřel čelo, na kterém se mu už začínal perlit pot.

Seběhl dolů, dal vařit vodu a rozhodl se, že skočí k sousedům vyprosit nějaký prášek na teplotu. Nebylo to daleko, ale pár minut svižné chůze to přece jen sebralo. Sousedka mu dala paralen, sušený lipový květ a rychlé rady, jak udělat zábal, kdyby prášky nepomohly.

David našel Syda už v polospánku, ale přesto jej probral, donutil polknout lék a vypít vychlazený lipový čaj. Věnoval mu i svou peřinu.

„A opovaž se odkopat, pěkně se pořádně vypotíš! To by bylo, abychom to nezvládli. Zítra budeš jak ryba," podotkl tiše. Přál by si to, ale jistý si tím moc nebyl.

Černovlásek chvíli pouze mlčel a pozoroval svého opatrovníka, který se v tu chvíli starostlivě mračil patrně ve snaze vymyslet, jak Sydovi víc pomoct. Nakonec se rozhodl opět promluvit.

„Nebudu, bude mi ještě špatně, ale už to nebude působit tak tragicky. Opravdu se nemusíš bát, Davide. Znám tyhle stavy, sám s nima žiju už osmnáct let. Zkus mi věřit, že vím, co se se mnou bude dít," navrhl s klidem, který v tu chvíli potřebovali on i blonďák. Rád by se na něj nalepil a usnul v jeho náruči, nebo se jej alespoň držel, obě ruce měl ale těžké a odmítaly s ním spolupracovat. Chtělo se mu spát, nechtěl ale vypnout dřív, než svého společníka ujistí, že se nemusí hroutit.

„Když mi bylo asi deset a moje matka zjistila, kdy tyhle stavy přicházej a že opravdu nejsou nebezpečný, už druhej den mě nutila číst. A otec si ke mně už ten první sedal a mlel a mlel a mlel. Mluvil jsi s ním někdy? Jako o samotě? Snaží se zavděčit, říkat, co si myslí, že chceš slyšet. A jo, když jsi úplně mimo, prvních deset minut ti to ani tak nevadí, ale druhý, třetí den má člověk pocit, že mu bouchne hlava. Tomu se žádná bolest nevyrovná. Matka do toho většinou ječela, teda, snažila se mě doma vzdělávat, ale víš, jakým stylem ona mluví…," vydechl vědoucně, jelikož si uvědomoval, že David už si s ní prožil své.

Musela ho mít ráda – uvědomil si podvědomě. Když byl nemocný, byla jeho maska slabší, protože se nedokázal soustředit na své vnitřní pocity a dohady, takže nebylo třeba je tolik skrývat. Dovedl si představit, že se na Davida jako na jediného ze všech usmívala tím mateřským způsobem, jakým to dělávala na Valentýna. Blonďák mu jeho bratra připomínal, musel i jí.

„Ani oni mě nikdy neřešili. Snad jenom ten známej, co jsem ti říkal, za mnou chodil, dokud ještě mohl, a něco mi zpíval, nebo hrál, nebo vyprávěl. Mohl bys mi něco povědět, něco o sobě," požádal, stejně jako na začátku jejich pobytu zde. „Ten příběh, co jsi mi tehdy slíbil," zažádal tiše a zadíval se na Davida, v očích onu tázavou prosbu.

Ten se na něj zadíval. Měl by jít makat a nechat Syda spát, ale stejně by byl dole nervózní. Neustále by ho chodil kontrolovat. Bylo pro něj lepší zůstat s ním alespoň do té doby, než usne.

„Ať je tvoje máma jakákoliv, věř, že učitelka je dobrá, možná trochu náročná… hodně náročná. Ale to už bylo na studentech, jak se s tím vypořádají. Když na to srali, nenechala je u zkoušek vydechnout. Mě teda měla ráda, svým způsobem, ačkoliv na mě ty nároky měla snad ještě větší. Z nějakého důvodu mi pořád nemohla odpustit, že jsem si k češtině vzal ještě jeden obor. Tím, jak na mě tlačila, mě chtěla donutit, ať se na italštinu vykašlu. Dokonce se k tomuto i přiznala, nechtěně. Jednu dobu jsem ji za to nenáviděl. Přesto dnes uznávám, že mi dala ze všech profesorů nejvíc, a jsem jí za to vděčný. Ale to, co udělala tobě, za to bych ji roztrhl jako hada. Nicméně čas už nevrátíme a musíme to spolu nějak zvládnout a napravit to," podíval se na něj lítostivě a projel si vlasy prsty.

„Ty jsi ale nechtěl poslouchat o své mámě, chtěl jsi příběh. Tak ti tedy povím jeden odtud," chvíli se odmlčel a otřel mu čelo.

„S Věříkem jsme tu trávili veškeré prázdniny, které byly, i týden z těch vánočních. Byli jsme tu rádi, babička s dědou byli skvělí. Děda nás bral do skal, chodili jsme na houby i na ryby, prostě dokonalé prázdniny pro pražské děti, které ještě nebyly zasažené smart kravinami, jako je tomu dneska. Jeden rok, bylo mi asi dvanáct, jsem poprvé přijel s vysvědčením, na kterém byla dvojka – hádej z čeho," pousmál se a ani nečekal na Sydovu odpověď. „Děda byl tak trochu jako ty – blázen do čísel, matematiky a nedovedl pochopit, jak je možné, že jeho krev – cituji – může být tak blbá na matiku. Nemyslel to zle, ale musel jsem každý den počítat. A to víš, že se mi to moc nelíbilo, stejně jako když mi podsouváš ty nesmysly teď ty. Chtěl jsem běhat po lese, nebo když pršelo, číst si. V tom mě podporovala babička, která byla zase víc na to čtení, a kupovala mně i Věříkovi neskutečné množství knih.

Ale k příběhu – tady jsem poprvé poznal kouzlo skal. Do nich jsme mohli chodit ale jen s dědou, babička nám přísně zakazovala se v nich courat bez doprovodu, natož po nich lézt. Pár dní před koncem prázdnin jsem ale neodolal a s tím, že jdeme s Věříkem na houby, jsme se vydali do skal. Zase, nebylo to poprvé. A já jsem lezl, tam, kde to není jen pro turisty, bez jištění, bez helmy, nic takového jsem neměl k dispozici… ne… nic neříkej, bylo mi dvanáct, byl jsem blbý. Asi ti už došlo, co se stalo. Ano, spadl jsem. Nevím, z jaké výšky, vysoko to nebylo, ale pár odřenin jsem měl a taky zlomenou ruku. To jsem v té chvíli ještě ale nevěděl. Bolelo to šíleně, ale ještě víc jsem se bál babičky. Neřekl jsem jí to a odřeniny jsem svedl na to, že jsem v lese spadl. Byla na to zvyklá, chodili jsme s bráchou neustále dodření, s rozbitými koleny. Dostal jsem jen kartáč, že si nedávám pozor a rozbil jsem si brýle. Večeři jsem jedl levou rukou a za trest jsem si musel sednout k matematice. To jsem probrečel, nemohl jsem ani udržet tužku. Babička si ale myslela, že brečím, protože se bojím, co mi na rozbité brýle řekne máma.

Brácha šel v noci vybrakovat dědovu lékárničku, kde mu sebral Tramal, fakt silné léky, co měl napsané od doktora na bolest zad. Druhý den už si pro nás přijeli naši, přežil jsem ještě cestu domů, ale když matka doma zjistila, že se nemůžu vysvléct z trika a uviděla tu oteklou všemi barvami hrající ruku, jeli jsme na pohotovost. Nebránil jsem se, tehdy mi ještě nemocnice nevadily, a pak, udělal bych tenkrát všechno, jen aby ta bolest skončila.

Ten rok na Vánoce jsem dostal od dědy první lezecké vybavení a neuvěřitelně jsem se těšil na léto, kdy mě zasvětil do tajů lezení. I babička pak pochopila, že bude lépe, když budu s ním, než kdybych do skal utíkal sám. Takže pokud mě ty skály jednou nezabijí, budu lézt stále," pokrčil rameny.

Na ta slova se Syd unaveně pousmál. Měl Davidův hlas rád, byl hluboký, příjemně hřejivý. Všechno na Davidovi bylo hřejivé, od kůže po pocity, které v Sydovi vyvolával, a to mu umožňovalo zavřít oči a vypnout. Slyšel, že je stále s ním. Byl díky tomu klidný. Jinak – měl možnost konečně se do toho klidu ponořit. Nebylo nic, co by mu mohlo ublížit.

Pokusil se vynaložit všechnu energii, co mu ještě zbývala, aby své tělo otočil na bok. To se mu podařilo. David seděl kdesi na úrovni jeho břicha, přisunul se tedy k němu a skrčil nohy. Cítil jeho přítomnost celým tělem. Do dlaní se mu dostala ta Davidova, což ocenil. Hned byl spokojenější. Chtělo se mu spát…

„Jsi pitomec," zamumlal tiše, tak tiše, že kdyby jej David v tu chvíli neslyšel, nebylo by to divné. Slyšel, Syd to věděl. Nebylo jisté jak, blonďák neodpověděl, ani se nepohnul. Ale věděl to.

Konečně si dovolil vydechnout a pomalu, pomaličku se nechávat odnášet kamsi mezi sny. Nedovedl už moc vnímat, jestli je David stále u něj. Předpokládal, že pořád cítí jeho teplo, ale jestli to skutečně byl on…

„Nezabijou tě," začal říkat, byť si nebyl moc jist, jestli ta slova skutečně opouštějí jeho ústa. Už napůl spal. „Zabijou tě lidi a zabiješ se sám. Na skalách." Říkal ta slova pomalu, jako by si nebyl jist, jak se vyslovují jednotlivé hlásky. „Nemyslím si, že by to byly skály, co mě tehdy shodilo. Byla to důvěra…" Chraplavý hlas přerušilo zívnutí. „Důvěra ve špatný lidi. Nebylo to lezení. Ale ten koníček samotnej se bez důvěry neobejde. Proto jsem s ním skončil. Není to o skalách, je to o lidech," šeptal kamsi k jejich spojeným dlaním. „Chtěl bych tam chodit s tebou. Až zase budeš lízt. Nejsem schopnej důvěřovat někomu cizímu, že tě tam někde nepustí."

Víc toho říct nedokázal. Asi to ani nebylo potřeba, nemoc mu nedovolovala obcházet téma a on se vyjádřil přesně tak, jak mu podvědomí radilo. A pak mu víčka klesla definitivně a on usnul, přitisknutý k teplu vedle sebe, byť se mělo brzy vytratit. Pro ten moment to bylo jedno.

„Máš pravdu," povzdechl si David a zvedl se. Syd spal klidně, ale bylo slyšet, že dostává rýmu. Nebylo se čemu divit a David jen doufal, že mu ta nemoc nesedne na průdušky nebo na plíce. Tenkrát, po tom, co zmokl, byl doma dva týdny. Tohle se nehodilo, potřeboval ho v kondici, protože jestli ten reparát neudělá, zase se David bude trápit výčitkami.

Plácal se v myšlenkách, co by bylo, kdyby se Syd nedal dohromady, a maloval přitom ložnici svých prarodičů.

V podvečer vykostil kuře, které koupil na gril, a zaběhl opět k sousedce, tentokrát si vypůjčit nudle. Při nákupu nepočítal s tím, že by se tu vařil s polévkou. Ale jinou možnost neviděl. Znal ty horečkové stavy a věděl, že když byl takto nemocný on, dokázal do sebe dostat pouze polévku. Sousedka mu darovala i zeleninu ze zahrádky, kterou raději vyvařil vcelku, protože tušil, že by Syd kousky mrkve a petržele ve vývaru příliš neocenil. Bylo skoro půl deváté, když vcházel do podkroví. Syd stále spal, ale když mu sáhl na čelo, cítil, že teplota je pryč. Oddechl si. Dotek jeho dlaně ale nemocného probral. Bylo to nejspíš dobře, potřeboval se najíst a dole měl připravený další čaj v termosce.

Sáhl pod peřinu a ucítil, že je úplně mokrý. Do jeho batůžku mu lézt nechtěl, tak mu připravil svoje věci na převlečení.

„Syde, probírej se. Musíš jíst."

V prvních chvílích byl černovlásek krapet zmatený. Nemocí pomatená hlava mu nedovolila uvést se do běžného stavu tak rychle, jak se mu to dařilo jindy, po chvíli už ale seděl, peřinu odkrytou, a vnímal, jak je vzduch kolem příjemně chladný. Spánek mu pomohl, jako vždycky. Bylo mu divně, pravda, ale tak nějak obyčejně divně, jak už člověku bývá, když usne za dne a probudí se o hodinu později. Trochu jako by byl ve vlastním těle teprve krátkou dobu a nebyl na něj zvyklý, bolest hlavy ovšem zmizela a vidění měl čisté. Byl unavený, to ano. Rozespalý to možná vystihovalo ještě o něco líp. A zpocený. Hodně zpocený.

Jakmile se mu do rukou dostala úhledně složená hromádka původně Davidových věcí, promítly se mu v unavených očích náznaky ohníčků, které tam běžně míval, kdykoli Davidovi něco bral, mluvil o rande a kytkách nebo o sexu. Bylo to vlastně podvědomé a on si to ani neuvědomoval, dokonce ani nevěděl, že mu hlavou proletěly pocity – náznak pocitů – které ve výše zmiňovaných situacích znal. Ale bylo to tak. To bylo dobře. Bylo mu lépe.

Převlékl se a zabalený v huňaté dece se s Davidovou pomocí dostal dolů do jídelny, kde chvíli míchal polévku, jako by se v ní snad nacházel kus čehosi otráveného. Neměl hlad. Nakonec do sebe přece jen dostal celou malou mističku, kterou mu David nachystal, a chvíli tam pak ještě seděl a tiše blonďáka pozoroval. Nechtělo se mu vracet se nahoru a zase usnout, navíc tušil, že ho David zase zabalí do všeho možného a on se uvaří ve vlastní šťávě. Tady bylo hezky.

„Musím uznat," zamumlal nakonec a vlastní hlas jej u toho překvapil, jak byl nakřáplý únavou. Nevydržel ale tolik času v tichu, pomalu se vracel do své kůže a alespoň pár slov by si nejspíš neodpustil. „Minule jsem si říkal, že v našem vztahu nevztahu asi přežijeme na bagetách a hospodách, protože já vařím nerad a ty to neumíš, ale tohle bylo dobrý. Máš jeden plusový bod. K další hvězdičce potřebuješ ještě tak půl tisíce dalších, ale jeden máš, važ si ho," brblal, hlavu podloženou rukama, zatímco si pomalu a jistě ustýlal na stole, kde pak zavřel oči.

„Jo jo, sbírání hvězd byl vždycky můj koníček, ovšem i v mém případě jsou meze. Co se týče jídla, mám štěstí, že mě tuhle polévku naučila babička, jinak bychom měli k večeři jen rohlíky," podotkl tiše, protože viděl, že uzlík zabalený v dece už zase pomalu usíná.

Měl by mu dát ještě jeden prášek…

Neměl to srdce ho zase budit, a tak ho opět popadl do náruče a vynesl nahoru. Do té samé postele, kde spal předtím, ho ale položit nemohl. Byla mokrá, propocená. Jediná další byla ta jeho, kde spali předchozí noci, a to znamenalo, že se zase nevyspí. Na druhou stranu bude cítit, jak dýchá, a svým tělem bude moci kontrolovat, jestli znovu nedostává vysokou horečku.

Bylo mu z toho všeho mizerně. Mohl za to sám. Měl vědět, že Syd je nevyzpytatelný, a když se s ním pohádá a nechá ho bez dozoru, udělá nějakou kravinu. Rychle se osprchoval a vklouzl za ním pod deku.

Noc byla rozhodně jedna z těch opravdu mizerných. Černovlásek zase žhnul, házel sebou a cosi nesrozumitelně mumlal. Těžko se mu dýchalo, měl úplně ucpaný nos, ale Davida uklidňovalo, že nekašle. Stejně však byl rozhodnutý, že hned ráno sedne do auta a zajede do lékárny. Svítalo, když do téměř spícího Syda dostal další paralen a trochu čaje. Usnout už ale nedokázal.

Sešel dolů, uvařil si kafe a nasnídal se. Byl unavený, ale čím dříve sedne do auta a zajede pro léky a čerstvé pečivo, tím dřív bude doma. Nezapomněl napsat vzkaz, nemínil honit Syda blouznícího v horečce kdesi po lese.

Přestože se Syd v noci často probouzel a zase usínal, k ránu se jeho spánek stal daleko klidnějším, léčivým a posilňujícím. Netušil, že u něj za ty hodiny David několikrát byl a kontroloval ho, že mu uvařil čaj, který stál na stolku spolu s cukřenkou, jelikož Syd by hořký skutečně nepil a David už to stihl zjistit. Otevřeným oknem mu do místnosti foukal teplý letní vítr přinášející čerstvý, dýchatelný vzduch, což přes ucpaný nos nebyl schopen ocenit, rozhodně to ale pomohlo. Kolem klidného těla stále ulpívalo teplo, jaké dovede vytvořit jen hřející kůže, byť ta, kterou na sobě měl přitisknutou, už dávno zmizela.

Hlavu měl Syd čistou. Bylo mu zvláštně, tak nějak běžně zvláštně, jak už to tak bývá, když je člověk nemocný. Únava zmizela. Mohl si dojít na záchod, najíst se… vracela se mu chuť. Ne úplně, ale představa něco sníst mu nebyla vyloženě proti srsti.

Určitě by se nezvládl hýbat naplno, skákat, běhat, i ta chůze by pro něj mohla být náročná. To on samozřejmě nevěděl, jeho hlava by mu nemohla říct, že by snad něco nezvládl. Nicméně nyní seděl na posteli, na klíně snídani, a všechno se zdálo v pořádku. Předtím si zvládl dojít na záchod a udělat základní hygienu. Neměl ještě dost energie, aby se umyl, psychicky si ale přišel jako jindy, a to bylo pro člověka, jakým byl, rozhodně podstatnější. Seděl, zvládl mluvit, snad i přemýšlet.

Najedl se. Opět si lehl. Viděl, jak se kousek od něj rozsvítil telefon, a když jej vzal do rukou, všiml si jména volajícího. Johanka. A jak se zdálo dle oznámení, volala mu už včera, dvakrát. Přijal hovor. Na to už mu bylo dostatečně dobře a vlastně, když to vzal kolem a kolem, její přítomnost jej těšila. Jistým způsobem měl David pravdu, že spolu trávili všechen volný čas, a on občas potřeboval mluvit s další živou duší. To by Davidovi samozřejmě nepřiznal. Stačilo, že si to podvědomě, úplně tajně podvědomě uvědomoval sám. Občas.

Když se jeho oči setkaly s dívčinými, zatímco už opět seděl, za zády polštář a zabalený v dece, na níž měl také položený telefon, rozlilo se v něm teplo. Opravdu mu už chyběla. Viděl ji rád.

„Chyběla jsem ti?" Věděla to sama.

„Ne." Navíc, on si to neuvědomoval. Ale to nevadilo, ona od něj stejně nechtěla vyznání lásky. Byla si jeho sympatiemi jistá. Koneckonců, všechno podstatné jí vždycky nakonec řekl, důvěřoval jí a nejednou se za ni pohádal. Zvládala v něm po těch letech číst víc než dobře.

Netrvalo dlouho a ona se dozvěděla o nemoci, kterou vydedukovala ze stále ospalých očí, byť v tento čas byl jindy Syd čilý a kdesi do kohosi rýpal. Také působil klidně a smířlivě, to se moc často nedělo. Byl najednou tak jednoduchý na pochopení…

„Stará se o tebe? Neříkej… Je hodný," mrkla na Syda, který se zašklebil. To jeho tvář neocenila.

„Jsem ráda," řekla pak o poznání jemněji, po pravdě, a stejně tak se na něj usmála. Bylo skoro cítit, jako by jej jen těmi výrazy na dálku pohladila po hlavě nebo objala kolem ramen. Takový kontakt pro něj hodně znamenal. Jak už bylo řečeno, znala jej víc než dobře.

„Ne že bych se o tebe bála, věřím ti. Ale spadnout do lásky až po uši sám člověka stojí dost bolesti," pokrčila rameny. Poznal, že nyní už mluví hodně z vlastních zkušeností, což jeho nemocná hlava nezvládla zpracovat tak dobře, aby se okamžitě zeptal na Milenu, jelikož co tak věděl, nikoho jiného dívka nikdy neměla ani nemilovala. Že je lesba, zjistila v prváku. Ano, uvědomil si, že by se zeptat měl…, ale nebyl dost rychlý. Pokračovala a on zapomněl.

„Jsem ráda, že jste v tom spolu. Jasně, je to náš třídní, nějaký vztah má ke každýmu z nás, ale pochybuju, že by si takhle opečovával kohokoli dalšího. Ani jako o milence by se o tebe tolik nebál. Vždyť takovou péči jsi neměl ani od otce v momentech, kdy se ti snažil zavděčit," nadhodila. Přirovnala by k Davidovi Valentýna, stejně jako blonďák ale neměla tušení, že někdo takový existoval. Syd jí vždy svěřoval všechno. Ale tohle ne. To byla až moc hluboká rána.

„Už jsi napsal toho Malýho prince?" zeptala se, byť moc dobře věděla, jak odpoví. Nenapsal, zapomněl na to. A dokud ještě nezapomněl, nechtělo se mu, což byl i nynější případ. Mlčel. Tušil, že nemusí odpovídat, aby mu rozuměla. „Máš nějakej nápad?"

„Krom vykašlat se na to a pak skončit s celibátem, protože se mi ten mamlas urazí? Ne," přiznal po pravdě, načež se jeho přítelkyně zašklebila. Syd se vracel do své kůže.

„Co tě na tom zaujalo, třeba? To by mohlo jít popsat hezky. Nechtěj po tobě děj, chtěj emoce."

„Nemám emoce," odtušil, načež ona zakroutila hlavou.

„Je mi to jasný, ale budeš se muset kousnout. Ty to zvládneš, kdo jinej by něco takovýho udělal než ty. Zkus potlačit pocit, že je to největší hovadina, jakou jsi kdy dělal, a třeba tě to bude i bavit," zasmála se, čímž Sydovi moc nepomohla. „No tak. Něco na tom určitě bylo příšerný, nebo naopak ne zas tak příšerný. "

Zaksichtil se. Pak přestal, opět, nebylo to příjemné.

„Ten autor není zas takovej debil."

„To napsat nemůžeš," zhodnotila. „Jakej to mělo vliv na tu knihu?"

„Nebyla tak debilní. Předevčírem jsem musel přečíst dvě stránky Rychlejch šípů. Četlas to? Malej princ měl aspoň nějakej smysl, něco řešil. Společnost. Je fajn slyšet od někoho dalšího, že je lidstvo jako takový banda idiotů," zhodnotil a jeho přítelkyně se rozzářila.

„Napiš to!"

„Co?"

„Tohle. Rozepiš, jakým způsobem ta kniha podala tuhle myšlenku. Je to tvůj pohled na ni a je tak subjektivní a kontroverzní, že by mohl udělat dojem. Minimálně by to pro tebe nemuselo bejt tak vyčerpávající, co myslíš?"

To nebyl špatný nápad. Ani to nemusel říkat nahlas, viděla to na něm. To neznamenalo, že se mu chtělo teď hned k tomu sednout a začít psát.

„Jsem nemocnej, nemůžu se přepínat… Moje mozkový buňky hledaj sílu na Davida, nemůžu je vyplácat u tohohle," poctil ji ledovým pohledem, když mu neváhala navrhnout, ať se do toho pustí.

„Myslíš přemlouvání Richtera k sexu? Na to snad nepotřebuješ mozkový buňky, prostě se svlíkneš, sáhneš do správných míst a počkáš na kýženou reakci," zašklebila se na něj, načež on pozvedl obočí.

„Myslíš moji smrt? Víš, jak Milena nenávidí, když jí saháš na hlavu? Tak tak nějak by to vypadalo, takhle dominantního člověka jsi nezažila. Nenechá si sáhnout do správnejch míst. Už jsem ti říkal, že je to tak trochu dement."

„V tom případě se k tobě hodí, aspoň budeš mít trochu změnu," zhodnotila.

„Seš blbá, víš o tom?"

„Po dvou letech s tebou? Samozřejmě. Bych musela být hluchá," zakoulela očima pobaveně. „K věci, když to napíšeme teď, třeba ho tím obměkčíš a bude povolnější ke všemu, co si vymyslíš," zkoušela inteligentně. K její smůle on takovou snahu povětšinou prokoukl. Taky už ji znal nějaký ten pátek.

„To je pitomost."

„Bude víc času pozdějc. Až budeš zdravej, představ si, že bys chtěl šukat a on by ti řekl ne, nemůžeme, za dva dny je reparát. Musíš napsat ten text, a dokud to neuděláš, nebude nic, jinak by ses k tomu nikdy nedostal, je potřeba bla bla bla, ty už si něco domyslíš. Zní to pravděpodobně?" Trefa. Nepříjemná, ale trefa, přímo pod pás. Na tomhle vážně něco bylo. „Až to bude, můžu ti to zkontrolovat a najít ti všechny ty opravdu hnusný chyby ještě před ním, budeš vypadat chytřejší."

„Jsem chytřejší, tohle není o inteligenci, to je o tom, jak moc byl člověk v mládí stupidně nadšenej do učení se stupidních pravidel, který v budoucnu k ničemu nebudou. A když už jsme u toho, on myslím tuší, jak na tom jsem."

„Budiž, i takhle to jde říct. Nicméně teď stejně nic neděláš, tak to zkus," vyplázla na něj jazyk, a on nakonec skutečně sebral svůj noťas, který s sebou nesl původně kvůli matice a Davidově italštině a od jejich příjezdu ho nevybalil. Taška s ním se válela jen nedaleko postele. Jak se ukázalo, přístroj byl jako vždycky vybitý – v tom na něj byl spoleh – po chvíli už na něj ale vesele svítila prázdná stránka Word dokumentu s blikajícím kurzorem. Chvíli na tu věc koukal. Nechápal, jak se tímhle – psaním – mohl někdo živit, jeho ten dokument iritoval už teď, a to do něj ještě nic neudělal. Na jinou stranu, spisovatelé byli všichni banda idiotů.

„Zkus uvést čtenáře do děje. Představ si, že k tomu přistoupíš a nevíš, o čem to má být. V prvních větách by se to měli dozvědět," poradila mu a on to tedy zkusil, vytvářeje pár kostrbatých konstrukcí, v nichž bylo jediné štěstí, že mu ta připitomělá aplikace sama opravovala překlepy. Už tak psal pomalu a nejistě, to poslední, co potřeboval, bylo neustále mazat a měnit písmenka. Po úvodu s Johankou o textu krátce mluvili, u čehož jej ona nevědomky – pro něj – navedla k vymyšlení jednoduché kostry a promyšlení, co přesně by chtěl textem říct.

„Není podstatný říct úplně všechno, co se stalo, stačí jedna myšlenka, která ti nějakým způsobem utkvěla v hlavě. Pokud je popsaná dobře. Hlavní myšlenka v podání čtenáře knihu charakterizuje víc než dost."

Pár větami popsal postavy, pár dalšími shrnul děj. Čím déle psal, tím víc se zastavoval a propaloval dokument ledovým, frustrovaným pohledem. Měl pocit, že si na té stupiditě vyplácal polovinu mozkových buněk, a ta prolhaná modrá aplikace dál spokojeně ohlásila, že přibylo připitomělých osmadvacet slov. Jeho utrpení rozhodně nestálo za osmadvacet slov. V takových momentech se pak zastavil, odložil počítač a chvíli si s Johankou povídal, zatímco mu ona vyprávěla o kapelce a o sobě. Milenu vynechala. Zeptal se na ni, dívka mu ale pouze řekla, že by o tom raději mluvila až osobně, a tak souhlasil.

Vrátil se ke psaní, když mohlo být okolo jedenácti. Blížil se ke konci, což pro něj byla úleva, stále mu ale chyběly myšlenky při čtení a doporučení.

„Na co jsi u toho myslel?"

„Zašukal bych si," řekl s klidem sobě vlastním, po čemž ona přemýšlela, proč tu otázku vůbec položila. Tohle jí mohlo být jasné.

„Krom toho?"

„Jak se sakra čte který písmeno?"

„A krom toho?"

„Matika?"

„Budiž. Má to nějakej důvod spojenej s knihou? Myslels na něco konkrétního zrovna k Malýmu princi?"

Zamyslel se. Byl si jist, že přemýšlel nad tím, že by takový příběh rozhodně nebyl fyzikálně a matematicky možný, celý byl nelogický. Zároveň ale jako by podával logická fakta krapet pitomým způsobem, aby jim i idioti rozuměli. Když to Johance řekl, pokrčila rameny. To bylo lepší, než čekala, bylo na tom vidět, že se nad tím zamyslel. Napsal to.

„Komu bys to doporučil?"

Valentýnovi, napadlo jej okamžitě. Bylo to tak samozřejmé a jednoduché, až jej ta představa přece jen maličko zaskočila. Byl si stoprocentně jist, že by jeho bratr přesně takový příběh miloval, a možná i to byl důvod, proč ho s Davidem četl snad až spokojeně. To bylo možná moc silné slovo.

„Dětem s dyslexií," řekl zcela upřímně, byť mu mozek nedal dost informací, aby to mohl nějak podložit. Dokonce i jí se ve tváři promítlo překvapení. Bylo na něm poznat, že řekl něco skutečně pro něj důvěrného, byť o tom sám nevěděl.

„Je to krátký, ale ne stupidní," zašklebil se, aby svou předchozí poznámku obalil do svého běžného slovníku a tím zamaskoval její palčivost a pravdivost. To ona pochopila, nechala jej to ale udělat, protože si uvědomovala, že to jejího přítele uklidňuje.

Pak, když už měl dopsáno, ho nechala namířit kameru na počítač a pečlivě mu text zkontrolovala, poukazujíc na chybky i kostrbaté věty. Neradila mu, jak by je měl opravit, nechala ho vypořádat se s textem samotného. I psaní jako takové zvládl sám, pouze mu dodávala inspiraci. Ani jednou neřekla přímo, co by měl udělat. A stejně to zvládl. Možná to nebylo perfektní, stále se to zdálo dost krkolomné. Ale na jeho poměry se opravdu snažil a šlo to na tom poznat. Byla na něj neskutečně hrdá a její úsměv to dokazoval. A on to z něj vycítil. Věděl, že její obdiv je něco, čeho si může opravdově vážit.

Přežil totální vraždu mozku a uchoval si nadprůměrnou inteligenci. Taky na sebe byl hrdý.

„Kde je tvůj Romeo?" zeptala se dívka pak, když už bylo okolo půl dvanácté a počítač ležel uklizený zpátky v tašce, zatímco Syd se rozvaloval po posteli. Zdál se v pořádku, konverzace s kamarádkou mu jen prospěla, a i odvedení myšlenek psaním mu pomohlo, byť to by nikdy nepřiznal.

Jako na povel se zvenku ozval Davidův hlas a Syd s Johankou se na sebe zadívali, než černovlásek popadl telefon s ní a tiše se přemístil na druhou stranu místnosti, kde u okna do zahrady stál malý gaučík. Posadil se na něj a zadíval se ven. Jeho milenec hrabal poslední kus zahrady, tričko sundané, protože venku pražilo slunce. Každým tahem hrábí se mu na zádech napjaly všechny svaly.

Sydovi se stále nevrátily všechny síly. Ale, sakra, zašukal by si…

„Vidím, že budeme končit, za chvíli ti ukápne slina," začala se Johana chechtat, načež on stěží odolal touze zašklebit se – kvůli tváři. „Stejně budu muset jít nakoupit a pak něco uvařit. Ráda jsem tě viděla, a ještě radši ti pomohla. Měj se," rozloučila se, a on se na ni zadíval. A upřímně, děkovně se pousmál. Na chviličku.

Ještě když pak hovor položil a ona osaměla, vycházejíc z domu směrem k blízké samoobsluze, cítila, jak jí tělem koluje něco, co snad ani nešlo popsat. Tohohle Syda neznala. Jejich profesor ho měnil. Ale byl s ním daleko víc skutečně on než poslední rok, a ještě víc pak, než byl, když ho ona poznala. Sama mu za ty roky hodně pomohla, ale nezvládla v něm opravit všechno, zdaleka. Myslela, že to snad ani nepůjde. Tohle bylo… fascinující…

Na druhé straně černovlásek odložil telefon a otevřel okno, aby se lokty mohl opřít o jeho parapet a položit si na složené paže hlavu. Pohledem dál lačně skenoval postavu pod sebou.

Sakra, to byl výhled. Jeho milenec měl opravdu výběrové tělo. A byl jeho. Sydův. Ta představa byla nanejvýš uspokojivá. Všichni ti lidé, co se kolem něj neustále motali, mohli jít do háje. To on by ocenil, stejně nikoho z nich neměl rád, byli to vesměs dementi.

Na opálené kůži se odráželo slunce, svaly pracovaly. Pevné dlouhé paže, široká ramena, úzký pas… Ne, nemyslel si, že by neměl dost síly. Kdyby ho David neustále tak neutlačoval všemi svými celibáty, bylo by jim nádherně. Přece jen, Syd byl nejlepší milenec, jakého si kdy kdo mohl přát, takže by David zažil cestu ještě daleko dál než do ráje, a Syd by se nějak zařídil. Taky by netrpěl.

Všiml si, že má David v zadní kapse pracovních kalhot schovaný telefon. Okamžitě ho napadlo, jestli zprávy oznamuje vibracemi. V takovém případě nebylo bezpečné dát si ten přístroj na zadek. Zkusit to mohl. Vytáhl opět svůj vlastní mobil, byť se mu už žádná další slova psát nechtěla, a najel na kontakt svého milence. Vyjádřil se stručně, ale jasně.

„Vybral jsem si dobře."

Bylo to něco jako jeho forma „sluší ti to", která ale vztahovala pochvalnou část na něj samotného. To dokonale vystihovalo jeho způsob vyjadřování a obecně celou jeho podstatu. Znovu se zadíval na pracující postavu, rty naprosto automaticky stáčeje v úsměv, z něhož jej rozbolela nemocná tvář. Vítr si zatím hrál s jeho vlasy, tělo zabalené v dece udržovalo příjemnou teplotu a srdce mu bilo klidně a bez problémů.

***

Zatímco Syd spal, David se pustil do konečného úklidu zahrady. Z kopřiv měl hrůzu, tak si oblékl dlouhé montérky, ale aby vykompenzoval pálící slunce, vysvlékl se alespoň do půl těla. Jiná parta řemeslníků, která mu přislíbila pomoc, zatím navrtávala díry na sloupky plotu a dělala betonovou základnu. Doufal, že to do zítřka všechno pořádně zatvrdne a on na to bude moct přišroubovat dřevěné příčky. Pak ho čekalo další natírání. Kdyby to s ním dělal Syd, nepochyboval o tom, že by každá laťka byla jinou barvou. Chvála pánu bohu, že spal a byl nemocný. S jeho pomocí by to vypadalo, jako by člověk přišel k mateřské školce. To zrovna nepotřeboval.

Zrovna odvážel poslední várku kopřiv a plevele na kompost, když ucítil, jak mu v kapse zavrněl telefon. V prvním momentu ho chtěl ignorovat, ale uvědomil si, že to může být někdo ze školy. V poslední době si dopisoval často s ředitelem jak po telefonu, tak i po mailech. Když mu před měsícem schválil jeho žádost ohledně Sydova reparátu, neustále ho uháněl a ujišťoval se, že všechno proběhne v pořádku. Vysypal tedy kolečka a sáhnul pro mobil.

Uchechtl se, když si zprávu přečetl – Vybral jsem si dobře. Zabloudil očima k malému podkrovnímu okénku. Odtamtud se na něj šklebil pobledlý Syd. Evidentně už mu bylo lépe.

Zašel do stínu, aby viděl na displej, a odepsal.

S tím nemohu souhlasit, ale budiž ti ke cti, že jsi to napsal bez gramatických chyb. Je ti lépe? Nemáš hlad?

Zprávu odeslal a telefon zasunul opět do kapsy. Uvědomil si, jaký má hlad on sám. Opět jej vytáhl: Pojedu pro oběd, máš nějaké konkrétní přání? Kromě smažáku s hranolky dovezu, co si budeš přát.

Natáhl na sebe tričko, nikterak neřešil, že je špinavé, a vydal se raději nahoru do podkroví. Než by Syd naťukal odpověď, on by byl dávno doma s obědem, který už by stihl i sníst.

Syd se zatím přesunul zpět do postele, kde se pečlivě přikryl. Pootevřeným okem pozoroval, jestli už se David blíží, a jakmile jej zahlédl na schůdcích do patra vedoucích, oko zavřel a nahodil mrtvý výraz. S tím tam pak chvíli ležel. Cítil, že jej David pozoruje.

Pomalu, vyčerpaně pootevřel obě oči. Tvářil se jako týden po smrti a v nekončících bolestech.

„Moc času už mi nezbývá," promluvil chraplavě. „Jsem rád, že jsi přišel naposledy se se mnou rozloučit. Nezbývá mi než odejít na věčný odpočinek," vydechl těžce. Nebylo moc jisté, kde se v něm bral tenhle typ hravosti, vracelo se mu ale jeho běžné já a jeho běžná energie. Bylo příjemné být sám sebou. „Není nic, co bys pro mě mohl udělat. Ačkoli, když tak žádáš, možná by mému utrpení a bolestem trochu ulevilo, kdybych dostal svoji ranní pusu, alespoň na čelo… A taky už bych si docela zašukal…," zajiskřilo mu v očích. Objevily se v nich veselé ohníčky. „A taky bych si docela dal něco s bramborovou kaší. Možná kuře."

„Za tohle divadýlko bys zasloužil dušenou mrkev s hovězím ze sto let staré krávy, víš o tom? Ale protože jsem hodný učitel a udělám pro blaho svého žáčka všechno, dovezu kuřátko i s kašičkou, budou-li ho mít na lístku," ušklíbl se David a hodil po něm krabici kapesníků. Marod už měl nos červený až běda a pořád mu z něj teklo. Vypadlo to ale, že je to to jediné, co ho v tuto chvíli trápí.

„Kdyby ses vyloženě beze mě nudil, můžeš si půjčit můj noťas. Jsou v něm nahrané nějaké filmy, ty se však povinně podíváš na Zvoníka od Matky Boží. Kdo to napsal, doufám, víš. Sice trochu podvod, měl bys to mít přečtené, ale za týden to nemáme šanci stihnout. Takže tě prosím, alespoň na filmové zpracování se podívej!" David vytáhl svůj notebook a položil mu jej na klín. Doufal, že tak učiní, protože to byla jedna z otázek, kterou měl pro něj připravenou.

Černovlásek se nedůvěřivě zadíval na čas, který film měl. Tohle bude se všemi jeho pauzami na dlouho, rozhodně se nedokázal soustředit sto patnáct minut v kuse. Tedy, v jeho hlavě nechtěl, nedokázal on o sobě používal jen zřídka nebo vůbec, to však v praxi nebylo podstatné.

„Tu verzi, co jste hráli vy na střední, nemáš nikde natočenou? Na to bych se podíval radši. Je teda pravda, že by mě tam možná trochu štval ten chlap, co s tebou byl na Mácháči, ten tmavovlasej dement. Ale jestli do dramaťáku nechodil…," nadhodil zamyšleně. „Nebudeš tomu věřit, Zvoníka už jsem i viděl. Dvakrát, jednou jsem ho prospal, to bylo ve škole, a podruhý pak doma kvůli čtenářáku. Ten mi tehdy psala Jitka, tuším, a šlo jenom o to, abych o tom měl nějaký povědomí, což se asi i povedlo, ačkoli už jsem stejně všechno zapomněl. Moc mě to tehdy nechytlo. Vaše verze by byla záživnější. Ale můžu se podívat znovu, ideálně večer, po sexu," zkoušel napřímo, jak už měl zvykem. Rty se mu pomalu stáčely v úšklebek.

„No, tak jsem rád, že ses mi přiznal, nepochybuju o tom, že nejmíň polovina třídy deníky opisuje, a to ještě naprosto bezmyšlenkovitě a s gramatickými chybami stejnými, jako tam měl kámoš z vyššího ročníku. Nebo z internetu, což jestli aspoň z poloviny pořádně neupraví, tak to poznám. Ale ty se na ten film prostě podíváš! Jestli nechceš dnes, můžeš zítra, ale počítej s tím, že se tě zeptám na pár věcí, které v tom filmu jsou, a pokud mi nebudeš schopen odpovědět, ten celibát tě nemine. A to myslím naprosto vážně, ty víš, že ano. Mimochodem, jak jsi na tom s rozborem Malého prince? Už jsi začal?"

Na ta slova černovlásek uchoval nezaujatou tvář podbarvenou kapkou ironie. Rád by Davida překvapil, nemohl mu přece dát odpověď už výrazem ve tváři. V té Davidově se v tu chvíli promítlo cosi, co jako by říkalo – čekal jsem to, ale stejně jsem hluboce zklamaný. Podobný výraz měl neustále, zase tak divné to nebylo.

Jeho prvotní slova Syd ignoroval. To, o čem mluvil, dělal na základce, od devítky na deník ani nesáhl. Co se týkalo jejich současné třídy, neznal nikoho – Johanu vyjímaje, ta byla šílená – kdo by tu práci nestáhl z internetu. Snad jenom sebe, protože jemu se to pak nechtělo číst a upravovat, aby to nebylo poznat, takže to nedělal vůbec a dostal za to další pětku. To mu tehdy bylo dost jedno, pořád lepší než čtení.

Na posteli se posadil, vytáhl počítač a zapnul ho. Otevřel dokument, v němž jeho práce byla, a za ruku Davida stáhl vedle sebe, aby mu stroj položil na stehna. V očích se mu u toho promítala hrdost na sebe sama, kterou mohl potlačit jen stěží. Byl se sebou a svou prací sakra spokojen. Jistě, každý text považoval za ztrátu času a naprostou pitomost, ale tenhle byl jeho. Z logiky věci musel být naprosto dokonalý.

Čekal na reakci.

„Za tohle bych si tu pusu zasloužil," pronesl do ticha, které kolem nastalo. Usmíval se, nemohl tomu zabránit. Jako by se v tu chvíli přece jen maličko rozzářil, a jestli ne celý on, tak jeho oči. Zabralo mu to spoustu času. Dal si na tom textu záležet a bylo to na něm poznat.

Skutečně se s Davidem měnil, jak si uvědomovala i Johanka. Jako by se k němu opět vracela další část jeho samého, která k němu kdysi neodmyslitelně patřila, a jeho život byl o něco víc v jeho vlastních rukou.

David se začetl do textu. Nebyl dlouhý, proto po chvíli zvedl zrak od displeje a zadíval se na Syda, jako by mu chtěl prohlédnout až na dno myšlenek. Jeho jiskřící oči, ve kterých byla vidět pýcha a hrdost na sebe sama, ho ujistily v tom, že to nestáhl někde z netu. Samo o sobě bylo v textu tolik jeho myšlenek, že nechápal, jak ho vůbec napadlo o něm pochybovat. Jenže slova vyslovená před chvílí v něm nejspíš setrvala.

Usmál se a pokýval hlavou. „Za tohle bych ti dal dvojku. Tobě – s tvými poruchami učení. Je to velký pokrok a ty to sám cítíš, i když je mi jasné, že ti to sjížděla ještě Johana. Nevadí, pokud ti jen pomáhala, radila, ale nediktovala slovo od slova, je to fajn, i od ní se takto učíš."

Zaklapl notebook a objal jej. Když měl ústa u jeho ucha, neodpustil si zašeptat: „Strašně rád bych tě líbal tak divoce, až bych tě obral o veškerý dech. Rty bychom měli oba napuchlé, ale já bych neodolal, a ještě tě kousl do spodního, do toho, který máš ještě víc plný než ten rudý polštářek nahoře. Ten je naprosto dokonale vykrojený…" Mluvil tiše a smyslně. Téměř neslyšně vydechl, ale pak se odmlčel a odtáhl od něj. „Ale nechci dostat rýmu, tak si musím nechat zajít chuť."

Pokrčil rameny, zvedl se a s tichým smíchem odcházel, dávaje si dobrý pozor, aby se zase nepraštil do čela o nízké veřeje dveří.

Ještě chvíli Syd s povytaženým obočím pozoroval odcházející postavu a poslouchal kroky na schodech, na rtech úšklebek, přestože jej tvář začínala štípat. Pomalu si na tu bolest zvykal, pořád to bylo lepší než vzdát se svého typického úsměvu. Syd si nakonec pár polibků vyžádá. Ještě si nebyl jist kdy, ale někdy ano. David bez něj nemohl žít, černovlásek byl jeho nejnávykovější droga. A byl si tím jist.

Nakonec si vzal noťas, který mu jeho milenec přinesl, a skutečně si film pustil. Tedy, pokusil se si ho pustit, bylo to na dlouho s těmi všemi pauzami, které v něm musel dělat, a bylo to nanejvýš náročné. Dostal se zhruba do čtyřiceti minut. To zatím stačilo, pro ten den, docházela mu energie na nelogické hlouposti. Stejně už si z toho začínal odnášet jen to, že všechny postavy jsou debilní, což u něj bylo znamením, že mu dochází baterka. Kdyby nevěděl předem, co je David zač, asi by se divil, že v něčem takovém dobrovolně hrál. Na jinou stranu, jeho všechny tyhle věci v Sydových letech tak nadchly, že se je rozhodl studovat.

Měl by přehodnotit své rozhodnutí. Asi si nevybral zase tak dobře, tenhle člověk byl idiot. Jenže už si ho začínal ochočovat, to by byla škoda pustit. Přece jen, v posteli to zvládal docela dobře. Když se zrovna nebál, že dostane rýmu.

Bože, pitomec jeden…

Netrvalo dlouho a jeho jídlo dorazilo přesně tak, jak si jej přál. Tím si David krapet vylepšil hodnocení, které v době jeho nepřítomnosti kleslo na jednu hvězdu. Nyní se vrátilo zpět na dvě, za což by defacto měl být vděčný, kdyby to věděl. Nevěděl to.

Když se spokojeně najedli, přesunuli se zpět nahoru. David se k němu posadil, protože se hned po jídle nechtěl vrátit k práci. Toho černovlásek využil a položil si hlavu na jeho stehna. Výjimečně dost daleko, aby jej nepokoušel, ačkoli si moc dobře uvědomoval, že už jeho blízkost u správných míst dělá svoje.

„Na to, jak jsem se s tím textem piplal, bys mi teda mohl dát aspoň snubák, když už ne pusu nebo pendreky. Nebo jedničku, ať mám šanci udržet si ten tvůj průměr a dostat tě do třídy jako večerníčka. Což mi připomíná, když už mluvím o všech těchhle tvých výzvách – tuhle teda plnit nebudu – doufám, že už ses podíval na ten příklad, co jsem ti dal tehdy v autě. Mám to slíbený za reparát. A taky bonbóny. Taky grafy už jsi se mnou chtěl kreslit, k čemuž si já přihodím, že se mnou budeš počítat příklady, co mám v bloku, které jsi mi slíbil pod skálou. To vezmeme všechno najednou," přemýšlel zaujatě.

„To jen abys náhodou nezapomněl, co tě čeká. A taky bych si zašukal. To bych teda bral už teď, spolu se svojí ranní pusou," nadhodil, a když si všiml, jak nelibě se David zatvářil, zašklebil se na něj. „Možná ti to protentokrát odpustím. Vynahradíš mi to někdy potom. Teď bys mě mohl chvíli opečovávat, protože jsi mi všema těma kravinama mučil všechny mozkový buňky, už tak dost trápený ze včerejších horeček," řekl. Jednu jeho ruku si položil do vlasů a druhou na hruď.

„A u toho bys mi mohl říkat něco o sobě, protože to bys jinak stejně nikdy neudělal. Takový ty věci, jako co ti nechutná, jakou přezdívku ti vymyslely učitelky ve školce, protože tyhle ženské prostě nedokážou používat celý jméno a vždycky vymyslej nějakou groteskní zdrobnělinu. Nebo jestli jsi měl nějaký zvíře, jelikož jestli jste žili na vesnici, mohli jste mít i nějakou farmu, a představa, že každý ráno vstáváš, abys podojil krávu, mi přijde vcelku komická. Ono možná stačí představit si tě, jak hezky upravenej v košili a s nagelovanou hlavou vynášíš kočičí bedýnku, krávy na tohle potřeba nejsou," zamyslel se. V očích mu zajiskřilo.

David měl plné břicho a na stole kávu, kterou si chtěl vypít v klidu a pohodě, proto usoudil, že spěchat do práce nemusí. Kromě toho za to, že Syd opravdu ten rozbor napsal, aniž by jej do toho musel nutit, si zasloužil trochu relaxu. David dobře věděl, jaký vliv na něj má jeho hlas, dávno pochopil, že ho poslouchá rád, a už stejně neměl co tajit. Všechno podstatné už o něm Syd věděl. Jednu nepodstatnou věc mu ale z pochopitelných důvodů sdělit nechtěl.

„Co mi nechutná bych ti nerad říkal, protože, ač nejsi typ, který by se nějak výrazně mstil, je možné, že by ses to naučil vařit. Za nějaké maličkosti – například za to, až vám hned druhý týden školy nasolím diktát, bys mi to naservíroval na oběd. Takže tohle tajemství si s dovolením nechám pro sebe. Pro učitelky ve školce jsem byl Davídek. Bylo to tenkrát pro mě opojné. Pro rodiče jsem byl vždycky jen David. Někdy, když měli dobrou náladu, a před návštěvami jsem byl Davča. Ty učitelky mi dávaly víc lásky než matka s otcem. K tetám ve školce jsem mohl přijít a posadit se jim na klín, přitulit se a nedívaly se na mě, jako by je to otravovalo.

Už jako úplně malinký jsem to s mámou vzdal. Byla chladná a neuměla dávat lásku. Nebylo to tak, že by se nestarala, měli jsme všechno, co jsme potřebovali. Pomohla mi, když jsem nechápal něco do školy, ale nikdy mi neřekla, že mě má ráda, nikdy mě nepomazlila, nechodila na školní besídky… Později, když jsme začali jezdit sem, přibližně v době, kdy jsem nastoupil na základku, jsme tento typ lásky dostali od prarodičů, a mně konečně došlo, že něco není v pořádku. Když jsme se odstěhovali do Prahy a matka pochopila, že za spoustu věcí může ona, pokoušela se nám to vynahradit. V té době už mi její objetí bylo odporné. Věděl jsem, že se chce jen vykoupit…," podvědomě stiskl Sydovu ruku a pohladil ho něžně po zádech.

„Pokud si představuješ náš dům jako farmu, tak tě bohužel zklamu. Měli jsme malou, ale poměrně luxusní vilku s anglickým trávníkem a dokonalou zahrádkou plnou kytek, kterou měla matka raději než nás. Nedej bože, když jsme si chtěli s bráchou zahrát fotbal a míč doletěl až tam. Moje matka byla panička, pokud by měla jít někam ke kravám, nejspíš by si vzala lodičky. Řekl bych, že nic jiného ve svém botníku neměla. Oba dělali na ministerstvu. Samozřejmě, stejně jako všechny děti, jsme chtěli psa nebo kočku. Přišlo nám to v pohodě, však jsme bydleli v rodinném domě… Ale nebyli nám schopní dopřát ani křečka, prý dělá v noci bordel. Takže první zvíře, které jsme mohli mít, byla Bábovka…," odmlčel se, a když viděl nechápavý výraz Syda, upřesnil: „Věříkův vodicí pes – jmenuje se Bábovka. Tedy nejmenuje, jeho jméno je Dantes, ale slyší na Bábovku, a myslím, že už mu jeho jménem neřekl nikdo celé roky, krom Věříka. A co ty a zvířátka? Krávu jsi nejspíš nikdy naživo neviděl, kozy poprvé předevčírem, ale kočku bych řekl, že by Jarmila doma snesla. Tedy, byl jsem u vás a žádnou jsem neviděl, ale hodí se mi k ní, ona je tak trochu jako perská kočka, a proto mi přijde, že jakéhokoliv křečka nebo morčete by se nejspíš štítila…"

Na poznámku o své matce Syd neodolal a zašklebil se, úspěšně upozaďuje bolest tváře. Něco na tom bylo. Velkoryse ignoroval narážku na to, jaká zvířata sám viděl a neviděl, nechtěl se hádat. A že by to tak skončilo, to bylo jisté, jelikož David neuměl odpovídat na jeho provokace. Jinými slovy, fungoval způsobem, kdy navrhl zápas, začal prvním tahem, nechal soupeře udělat druhý a uraženě odešel. To bylo na jednu stranu vtipné, na druhou groteskní a v konečném závěru zbytečné absolvovat, alespoň v ten moment. Bylo jim spolu hezky. Syd blonďáka držel oběma svými dlaněmi za tu, kterou si předtím položil na hruď, a zamyšleně po ní kroužil prsty. Rozuměl mu, David nemohl tušit jak moc. Ani on sám to netušil, jelikož by si to nepřiznal. Jeho matka byla ledová, ale na rozdíl od té Davidovy, ona jej pouze neodstrkovala. Jeho rodiče ho nenáviděli. A dlouhé roky mu to dávali patřičně najevo. Měl ale Valentýna, a ten se nikdy nebál přitisknout jej na sebe, nebo si ho přizvat pod stejnou peřinu, když měl špatné sny.

Pamatoval si, že spolu jednou uprostřed noci vyrazili do města. Vzpomínky na to měl vybledlé, věděl jen, že se rodiče dlouho hádali a on nemohl spát. Valentýn jej vzal k sobě a dlouho s ním pak ležel, tiskl ho k sobě a cosi mu říkal, aby přehlušil ty hlasy. Snad i zpíval, než mu došel dech. I po tom, co utichly, ale malý černovlásek nemohl usnout, protože na něj celá situace padala. Bratr jej vzal do náruče a šel s ním do vlahé noci, kde mu ukazoval auta zabalená tmou, místa, která pro oba hodně znamenala, ulice a parky, systematičnost, kterou město mělo. Snad tehdy se do nocí zamiloval. Dodnes, když bylo hodně zle, do nich utíkal. Stejně jako tehdy, když se šel projít do deště a David jej našel. Jako na Mácháči, kde noci vybíral k telefonátům s Johanou. Škoda, že to nevěděl.

„Můj otec říká, že doma potřebuje odpočívat a nechce nic, co dělá hluk nebo smrdí. Tvrdí, že mu bohatě stačí, že jej v těchhle ohledech moje matka přemluvila do dětí. Ona zase hlásá, že v bytě nechce nic, co se neorientuje ani ve vyjmenovaných slovech, což je rýpanec do mě, abych nepřemejšlel nad zvířatama a radši se šel učit. Mrcha. Co se mě týká, vždycky jsem chtěl něco, co bych si mohl vycvičit. Něco, co by mě poslouchalo, aspoň částečně. Přirozeně jsem měl radši menší zvířata, psi jsou fajn, to jo, ale tyhle myšlenky přicházely zhruba v době, kdy mi bylo devět, deset, chápeš, dokud jsem si nebyl tak jistej, že je moje matka debilní. No, vzhledem k tomu, že mi to trvalo sedm a půl roku, než jsem se vejškově dostal za hranici jednoho metru, asi chápeš, že něco, co by mě za chvíli přerostlo, mě moc nelákalo. Teď by mi to bylo jedno, samozřejmě, ale menší zvířata jsou prostě lepší. Nicméně jsem měl smůlu, protože matka je matka," řekl. Bylo na něm vidět, že je s tím faktem smířený, byť svým vlastním stylem, který se neobešel bez kapky ironie a házení viny na oba jeho rodiče. Pak se ale pousmál, a tím ono téma zahnal.

„Místo diktátu doufám dostanu doplňovačku, hned co budu mít papíry z poradny. Všechny učitelky na základce dávaly spolužákům dyslektikům doplňovačky. Což mi připomíná, půjdeš do tý poradny se mnou? Ne že bych potřeboval držet za ruku, ale jestli tam bude stejná banda, jako když jsem tam byl posledně, asi bych tý ženský ukousl hlavu. Bože, ta byla pitomá… A nepočítej s tím, že si ze mě uděláš kuchařinku. Na obědy budeš chodit do jídelny do školy a jíst tam se mnou ty blafy, co musím jíst i já. O víkendech nevím, možná budem na bagetách. Cos jedl v sobotu a neděli minulej rok?"

David se zamyslel. Byla pravda, že se kolikrát odbyl, protože se mu nechtělo vařit, a odmítal chodit neustále po hospodách nebo si jídlo objednávat. Většinou si tedy navařil na oba dva dny.

„Na bagetách rozhodně nebudeme, vařit umím. Pár jídel docela slušně, i když mi to nevěříš. Umřel bych hlady, kdybych měl být jen na obložených rohlících. Pokud jsi nabyl dojmu, že je to moje běžná strava, tak rozhodně ne. A co se týče naší jídelny, vaří náhodou docela slušně. Nevidím důvod, proč bych se v ní nestravoval. Zvlášť, když si mě kuchařky předcházejí a dávají mi pořádné porce. Zkus se na ně někdy usmát, popřát jim krásný den, pochválit jim čepičku a hlavně to jídlo, a uvidíš, jak tě budou milovat…

Co se týče diktátu, doplňovačku ti tentokrát nedám. Možná ve škole, abys měl šanci nasbírat slušné známky, ale tady si to nadatluješ na počítači. I když i to je mi proti srsti. Měl by ses naučit psát svou rukou. Já vím, že dneska už se ručně nepíše skoro nic, přesto je ostuda, když má dospělý člověk vyplnit dokument a přemýšlí, jak které písmeno vypadá. Kromě toho nemám zdání, jestli ti dovolí napsat slohovku u maturit do Wordu. Promiň, ale doma po tobě budu chtít, ať píšeš. Stejně jako u čtení, tak i u psaní se někam dostaneš jen opakováním. Tento diktát ti ale dovolím na počítači a budeme se zabývat gramatickými chybami, které nejčastěji děláš. Mám ti ho dát dneska, nebo až zítra?"

„Myslel jsem ten diktát, cos zmiňoval, že nám dáš ve škole. Tam bych ocenil doplňování, poslední dva roky jsem moc nestíhal psát tak, jak jste to vy s Boučkem diktovali, takže jsem to místo sepisování toho, co ty říkáš, přepisoval od Johany. Ono moc podvádění to nebylo, utrpení to bylo tak jak tak a stejně jsem pak dostal pětku. U toho týrání tady je mi to jedno, to můžu psát, jak chceš, klidně rukou. Počítač bude čitelnější pro tebe," odtušil prakticky. „Můžu to udělat i teď, Quasimodo mě vytáčí, ven bys mě jít nenechal a sex nedostanu, dokud tě nepřesvědčím, že umřít na rýmu nemůžeš, takže jdeme na šakaly."

Vlastně mu ta myšlenka zase tak bytostně nevadila. Jistě, byla to ztráta času, ale na jinou stranu, jak už řekl, stejně ho neměl jak využít. Bože, zašukal by si… Doufal, že se mu tyhle ústupky v budoucnu nějak vyplatí.

David povytáhl obočí. Jistěže se na rýmu neumíralo, ale za pár dní už musí navštívit své pracoviště a nerad by tam rozséval nemoci svým kýcháním. A marod se hodit nemohl kvůli Sydovu reparátu.

„Ve škole to bude jinak, hned na začátku školního roku zavoláme do poradny. Půjdu tam s tebou, ale vybojovat si to budeš muset sám. Ostatně není proč bojovat, je to jasné. Četl jsi ty zprávy, které tvoje matka stopila? Myslím, že dnes nepřijdou na to, že ses z toho nějak zázračně dostal. Ve škole s tím budu počítat, a ano, budeš dostávat texty na doplnění. Ale ty to lejstro potřebuješ i pro jiné profesory. Oni ti nemohou dát nějaké úlevy, pokud nebude vytvořený IVP. Koneckonců i na mě se snese vlna kritiky, pokud tví spolužáci zjistí, že ti ulehčuji učivo, takže bude vhodné, když se s tím nebudeš nikde chlubit. Pokud se ti nechce spát, pojďme to zkusit."

Natáhl se pro notebook, položil ho před Syda, ale ze své náruče ho nevyhnal. Přitiskl si jej k hrudi zády, aby se o něj mohl opřít a David zároveň mohl sledovat, jak píše.

„Říkal jsi, že dodnes nevíš, co znamená zavile. Znamená to urputně, tvrdošíjně, zatvrzele, zapřisáhle, zarputile, zarytě. Má původ ve slovesech víti, vinouti. Tu větu už ti dávat nebudu, předpokládám, že už asi víš, jak se všechna slova píší, když jsi mi ji tak často vyčítal. Takže zkusíme něco jiného. Piš. – Sydovy zaryté fantazie se neústupně držely pouze myšlenky na profesorův pyj…"

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)

Komentáře  

+4 #1 Odp.: Propadák – 27. kapitolaTamanium 2023-12-28 17:07
Tak za ten začátek by žirafátko zasloužilo, dělat si takovou srandu, po tom všem co už ví. Ale jinak celou dobu je vidět, jak dobře se Syd cítí, ta hravost v něm. :-)
A na konci v rozporu s tím, jak David protestoval proti bydlení se Sydem je nějak dobře vidět jak se plánuje spolubydlení. Minimálně podvědomě. Minimálně v to doufám. :roll:
Nechte Syda už si pořádně zašukat. Tolik na to myslí, tolik o to stojí. ;-)
Citovat