• King of Deathtown
  • Alianor
Stylromantika
Datum publikace1. 2. 2024
Počet zobrazení2478×
Hodnocení4.76
Počet komentářů1

Budík neúprosně zvonil do tichého bytu a David tlumeně zaúpěl. Ještě než stihl opět usnout, jak byl zvyklý do druhého budíku, uvědomil si, že něco není tak, jak by být mělo. Nikdo se na něj nelepil. Líně zkontroloval druhou půlku postele, která už dávno vychladla. Zaposlouchal se do ticha a usoudil, že i kdyby byl Syd velmi opatrný, jistě by jeho přítomnost v bytě slyšel. Snad až ohlušující klid ho ujistil, že je sám. Jeho sotva probuzený mozek nedokázal tuto informaci nějak smysluplně zpracovat, a tak se zmatenými myšlenkami dál ležel a čekal, až telefon zazvoní podruhé.

Netušil, jestli má být zklamaný, že je Syd pryč, nebo být rád, že jej ráno neprobudily květnaté věty a spousta uštěpačných keců. Možná si včerejší vyprávění vzal k srdci a chce mu nechat konečně jednou za čas prostor být sám. David si však uvědomil, že ačkoliv mu Sydovy ranní náladičky vždycky zvedaly tlak, teď se cítil tak nějak prázdný. Když člověk s někým usíná, měl by se s ním také probudit. Bylo to přirozené.

Cvrlikání mobilního budíku ho ale dostalo do reality. Musel vstát. Na svůj vkus docela svižně vběhl do koupelny, a když se podíval do zrcadla, uvědomil si, že jeho obličej už zase působí zdravým dojmem. Nic ho nebolelo a rýma už byla také na ústupu. Pousmál se. Ať si namlouval, co chtěl, Syd na něj měl dobrý vliv.

Černovlásek sám byl toho dne na nohou už od brzkých ranních hodin, což u něj nebylo zase tak nezvyklé. Navíc se to hodilo do jeho časových plánů, jelikož, jak si vzpomněl, procházeje koupelnou plnou serepetiček, byli s Johankou domluvení na poměrně brzkém srazu. Měli spoustu úkolů a on by je rád stihl. Přece jen, šlo o Davidovu oslavu. Co on by pro svého drahého pitomce neudělal mimo plnění, oč jej žádal?

Sám pro sebe se zašklebil. Nebylo moc jasné, jestli se příčina skrývala v jeho myšlenkách nebo ve faktu, že si svou dobrou zubní pastu zapomněl doma a teď byl nucen vyčistit si zuby tou Davidovou, což byla největší odpornost, jakou mohli zubaři vymyslet, pakliže s tím měli zubaři co do činění.

S obtížemi se vydrápal na jednu z menších skříněk, aby si prohlédl vlastní odraz v zrcadle, trochu urovnal vlasy a vylovil ospalky. S tím jej taky, už v ten moment, napadl první dárek, který Davidovi toho dne koupí. Rozhodně potřeboval stoličky, spoustu stoliček, protože pokud spolu měli žít – a že spolu měli žít, s tím Syd počítal – rozhodně se nehodlal takhle namáhat jen proto, aby se dostal pro skleničku, vyčistil si zuby nebo se dostal do vrchních polic skříně, kterou si jeho pitomec zařídil ve svém žirafím stylu. Obecně by mu měl kuchyň, obývák i ložnici přeorganizovat. O koupelně ani nemluvil. Dle jeho názoru stačila jeho pitomci každá dvacátá z těch všech blbostí, a to ostatní by mu mohl vyházet. Rozhodně nepotřeboval krém proti vráskám, či co ta bílá lahvička, kterou nyní držel v ruce, hlásala. Zase ji vrátil na její místo. Bože, David byl šílený.

V kuchyni se Syd příliš nezdržel. Věděl už, kde se nachází jaký kus nádobí, navíc se nerozhodl pro nijak náročnou snídani. Namazal dva talíře rohlíků s marmeládou, z nichž jeden Davidovi položil na stůl. Taky zkontroloval kávovar a doplnil do něj vše potřebné, aby jeho milenci stačilo zmáčknout tlačítko.

Na pracovním stole objevil štos lepících papírků, jeden z nich si tedy vzal a přilepil jej vedle nachystané snídaně. Pak vzal propisku a chvíli ten světle žlutý list propaloval pohledem. Moc se mu do psaní jako takového nechtělo, to jen co byla pravda. Neměl s podobnými vzkazy moc dobré zkušenosti, všechny jeho lístky si otec kamsi schovával a s nadšením je ukazoval na všech rodinných sešlostech, což jeho sice nijak nebolelo, nadšený z toho ale taky nebyl. Nyní se ale přece jen sklonil k nažloutlému povrchu. Byl to jen krátký vzkaz a byl pro Davida. Ten se nesmál, ani když byla celá situace opravdu vtipná, neměl tedy důvod se smát jemu nyní. Alespoň v něčem byl jeho chybějící smysl pro humor užitečný.

Přídu zítra, napsal velmi osekaně a velmi rozklepaně, co se mu honilo hlavou. Byli s Johankou domluvení, že u ní černovlásek přespí, měla toho večera volný byt a on beztak potřeboval místo, na kterém by Davidovy dárky zabalil. Zadíval se na písmenka, která stvořil. Znovu vzal do ruky propisku a udělal do prvního slova vsuvku, opravuje jej na příjdu. Z čárky udělal poměrně neuměle velkou tečku.

Vypadalo to jako z první třídy. Ale tak, David už byl stejně zvyklý…

Ten se o hodinu a půl později ploužil z koupelny, natěšený na hrníček kávy. Měl ještě chvíli čas, a tak si liboval, že se v klidu nasnídá, pokud mu Syd všechno nesnědl. On by nikdy neodešel bez snídaně. Hromada namazaných rohlíků naskládaných na velkém talíři mu vykouzlila úsměv na tváři. Syd byl neskutečný. Někdy si s ním – vlastně docela často – připadal, jako by byl jeho syn. Ani jeho vlastní matka se o něj tak nestarala. V dobách, kdy už byl natolik velký, že se o sebe dokázal postarat, mu snídani už nepřipravovala. Neměla čas. Nikdy ho na něj a na bratra neměla. A proto bylo tohle gesto hřejivé. Syd to dělat nemusel, a přesto se teď dívá na připravenou snídani. A vedle ní lístek s příšerně nadrápaným vzkazem: Přijdu zítra.

Na papíře tedy tolik výřečný nebyl. Jaké štěstí pro něj, že není němý. Každopádně David velmi ocenil, že se nad těmito dvěma slovy zamyslel a chyby opravil.

A ta dvě slova také poukazovala na to, že má dnes David volný den. Znělo to neuvěřitelně. Po měsíci, kdy se od něj Syd ani nehnul, bude mít čtyřiadvacet hodin volno. Chvíli měl pocit, jako by ho pustili z vězení. Ten však rychle odešel. Přece jen to se Sydem tak hrozné nebylo. Když moc nemluvil, když si odpustil uštěpačné poznámky, když se nehádali… V těch chvílích mu s ním bylo dobře, příjemně, hřejivě. Těch chvil však bylo pomálu.

Sáhl do skříňky pro balík s kávovými zrny a chtěl je dosypat do kávovaru, ale i ten byl připravený. Byl si jistý, že včera, když si dělal poslední kávu, mlýnek uvnitř už domílal poslední zrna. Zakroutil hlavou a pozvedl obočí. Úsměv na tváři mu nezmizel.

Syd si ho podplácel a přesně věděl, co na něj platí.

Tato myšlenka byla samozřejmě absurdní, Syd by nikdy nikomu nelezl do prdele, to David věděl už dávno.

Dvojitá káva ho dokonale probrala a rohlíky v něm zmizely rychlostí světla.

Cestou do práce však začal přemýšlet o Robertovi. Stále si nebyl jistý, jestli by bylo správné se k němu vracet. Dokázal by se dostat do stejného bodu, jako byli před dvěma roky? Opravdu by s ním dokázal být šťastný i nyní? Netušil. A co Syd? Když mu o Robovi pověděl, vypadalo to, že to s ním sekne. David však nedokázal odhadnout, jestli to bylo tím, že přijde o sexuálního partnera, nebo o něj nechtěl přijít proto, že by s ním rád sdílel život déle než pár měsíců.

Zamračil se. Ten kluk neustále ukazoval, jak moc mu záleží na tom, aby byl David spokojený. Zajímal se o něj, opatroval jej jako drahý šperk, hlídal ho, chtěl být pořád s ním. Copak tohle všechno dělají jen obyčejní kamarádi do postele? To, jak se choval Syd, byl čistý prototyp dokonalého přítele. A pak… se pohádali. Vždycky… Velmi často… A když se David zeptal na jeho city, Syd je smetl opovržlivým úsměvem a odmítavým postojem. Byla to ale jen slova. Jenže přesně ta říkala, co by opravdu chtěl. I kdyby k němu Syd cítil něco víc, tak podstata byla ta, že si to nepřál, že se tomu bránil. Stejně jako se tomu bránil David. A už dávno v tom nehrála roli skutečnost, že Syd byl jeho student. To bylo jen další drobné mínus celého jejich vztahu. Kdyby v něm ty plusy převládaly, přestal by na to myslet. Zkusil by si najít jinou práci. Byl by schopný se vrátit učit i na základku, odkud mu nedávno psali mail. Tenkrát sice tvrdil, že nikdy víc, nicméně pokud by všechno bylo ve vztahu se Sydem růžové, udělal by to. Jenže tato růžová působila poněkud šedě.

Vešel do vestibulu, kde se po pár krocích potkal s Robertem. Když se podíval do jeho vysmáté, do hladka oholené tváře, jeho myšlenky se zastavily. Nad čím to vůbec přemýšlel? Se Sydem by to nikdy vyjít nemohlo. Byli tak rozdílní. Ve všem, na co při svém přemítání narazil. Nikdy by to nefungovalo, tím si byl jistý.

Sotva dosedli na své židle v kabinetu, Robert zase vstal a položil před Davida dvě vstupenky. „Rád bych ti vynahradil ten koncert, který jsem už s tebou nestihl navštívit po tom, co jsme se rozešli. Koupil jsem lístky na Hanze Zimmera. Vím, že ho máš rád…"

David se na něj podíval s přimhouřenýma očima a naklonil hlavu.

Robert přesně věděl, co to znamená. „Nezvu tě na rande, jen mám dojem, že ti to dlužím. Rád bych tam s tebou šel jako kamarád. Víš, Davide, dodnes mě mrzí, co všechno jsem ti řekl, když jsem od tebe odcházel. Omlouvám se a je mi to líto, ale to ještě neznamená, že tě nutně musím dostat zpět. Jestli máš toho kluka rád, tak s ním zůstaň. Nestálo by mi za to, abys mi někdy později něco vyčítal…"

„Roberte! Já ho nemám rád, jen s ním spím. Ten vztah nemá budoucnost, nehledě na to, že mi ten kluk za prázdniny sežral všechny nervy. Je mladý, já jsem jen jeho úlet. Chce zkušenosti, chce v posteli chlapa, který ho dobře udělá, ale to je všechno. Mnohokrát mi to řekl, tak nemá smysl ani uvažovat nad tím, že bych s ním zkusil žít. Nezvládám ho ani teď, natož kdybych si s ním začal něco vážného. Zničilo by mě to a jeho vlastně taky. Neustále se hádáme, na ničem se neshodneme. Je to složité, vyčerpávající. Nebaví mě to. Ale v posteli nám to klape a on… on se mě nechce vzdát, tak to zkrátka nechávám plynout."

„Dobře, jak myslíš, klidně můžeme zajít na skleničku, pokud se potřebuješ vykecat. Jen bych potřeboval vědět, jestli se mnou na ten koncert půjdeš, nebo mám hledat někoho jiného. Vím, že jsem se tě měl nejdřív zeptat, jenže ty lísky byly okamžitě vyprodané, musel jsem jednat," pokrčil rameny Robert.

„To je v pořádku, já to chápu. Půjdu s tebou a přijímám tvou omluvu."

Robert jen kývl a usmál se. David chvíli seděl mlčky, zíral z okna, které měl naproti svému stolu, a přemýšlel. Věřil Robertovi, že nemá vedlejší úmysly. Rob ho znal dobře a věděl, že jakékoliv podrazy, lži a výmluvy by u Davida neprošly a ztratil by jeho přátelství.

Odpoutal zrak od okna a jejich oči se na malou chvíli střetly. Robert se však vzápětí sklonil ke svým papírům a neslyšně si povzdychl. Nechtěl Davida do čehokoliv tlačit. Nicméně pokud opravdu toho kluka nemiloval, měl by se pořádně snažit, aby ho dostal zpět a všechno mu vynahradil. Nikdy dřív tolik nelitoval svých činů jako tenkrát, když ho poslal k vodě. To si ale uvědomil až v Anglii. Tenkrát věděl, že už je pozdě. Dnes dostává novou šanci. Chtěl by ji využít, nikoli však přes mrtvoly. Něco mu totiž na Davidově chování nesedělo. Když mluvil o tom klukovi, neříkal to s takovou jistotou, na jakou byl u něj zvyklý. David nad něčím přemýšlel. Možná měl toho studentíka i rád a Rob odmítal být náhrada pro smutného muže, který miluje jiného. Ale o jeho přátelství by přišel nerad.

Na další rozhovory už David s Robertem ten den neměli čas a před školou se jen narychlo rozloučili. David měl odpoledne volné, a tak se rozhodl zajít si na koupaliště. Sluníčko hřálo a několik desítek bazénů mu opět vyčistilo hlavu. Jako vždycky. Byl rád, že je sám, trochu se učil a relaxoval na srpnovém sluníčku. Kdyby mu Syd jednou za čas nechával takové chvíle samoty, všechno by bylo mnohem uvolněnější.

Přesto, když v podvečer vcházel do prázdného bytu, si se zděšením uvědomil, že mu jedna protivná ukecaná duše vlastně chybí. Byl se Sydem tak často, že už nedokázal být sám? Netušil, ale rozhodně ho tato skutečnost vyděsila.

Pro černovláska byl celý ten den poměrně náročný, byť se automaticky zařadil mezi jeden z těch krásných, vytvářejících spoustu hezkých vzpomínek, jaké mohly vzniknout, jen když byl se svou nejlepší přítelkyní a pocitem, že má na koho se na další den těšit. Svým způsobem to bylo příjemné.

Pousmál se, když svou přítelkyni spatřil a ona mu úsměv oplatila, velký a zářivý.

„Už víš, co mu koupíš?" zeptala se nadšeně. Ještě nikdy s ním na podobné akci nebyla, rodičům on nic nedával a oni jemu vlastně taky ne. Kniha se stem základních poznatků jazyka českého, kterou okamžitě založil kamsi, odkud už ji nikdy nevytáhl, se nepočítala. Jí dárky kupoval, jenže na to ji jaksi vzít nemohl, to si zařizoval sám. Tohle bylo nové. Těšila se a on vlastně taky, byť to na sobě nedával znát. Viděla to na něm.

„Ne." Jednoduchá odpověď na jednoduchou otázku. „Něco do bytu. Stoličky," odtušil, když si vzpomněl na své poznatky z rána.

„Takže budeme hledat," řekla, to už ale vystupovali z metra u velikého obchodního domu, do kterého měli namířeno. Další dlouhé hodiny pak strávili procházením se po uličkách s velkými taškami, do kterých neprozřetelně jako první nakoupili právě zmiňované plastové stoličky a už se do nich nevešlo nic dalšího. Syd se šklebil a remcal, jelikož dle jeho slov přesně věděl, že to takhle dopadne, a Johana byla nanejvýš blbá. Ona se jen smála, protože na tom protentokrát přece jen něco bylo.

Nakonec tašky uložili v jednom z obchodů.

„Netvař se tak," napomenula jej dívka, když ji už deset sekund skenoval s pozdviženým obočím. „Ten člověk vypadal mile, nic nám neukradne," popíchla ho. „Kdybychom to jeli odložit k nám, nestihli bychom sehnat zbytek."

To byla pravda. Rozhodl se to protentokrát velkoryse přijmout.

Další čas strávený v obchodě pak utekl rychleji, než by si černovlásek přál. Zašli se najíst do jednoho z místních fast foodů, protože to byla jedna z mála věcí, co Syd jedl, byť to bylo vrcholně nezdravé, a podívali se do pár krámů s oblečením. Tam Syd po chvilkové rozvaze vybral tři košile s krátkými rukávy – bylo třeba posouvat Davidovy hranice – a kožený, tmavě hnědý pásek.

„Ideální," ukázal na nápis vyvedený uvnitř, když jej dívka nechápavě přeměřila pohledem. Přebrala si ho tedy a začetla se. A pak se rozesmála, tak vesele a upřímně, jak to uměla jen ona a pětileté děti, což na ní měl rád, přestože by jí to neřekl.

Teď na mě budeš myslet vždy, když si budeš sundávat kalhoty.

„Zabije tě," podotkla mezi smíchem. Bylo na ní vidět, že se na celou scénu s Robertem snažila nemyslet, že Sydovi nechtěla kazit chvíle, kdy s Davidem ještě byl, a on jí za to byl vděčný. To poslední, co potřeboval, bylo poslouchat, že utrácel peníze za někoho, kdo ho chtěl poslat k vodě. Teď na něm Davidovi záleželo, tak teď chtěl být šťastný. Aspoň trochu.

Další minuty pak strávili procházením se po knihkupectví. Johanka zde nabrala asi pět výtisků knih, o kterých tušila, že by se Davidovi mohly líbit. Když si je prohlédl i Syd, pochopil, proč tak soudila. Bože, to byly blbosti. Jedna byla naučná, cosi o jazykovědě, další pak byla v angličtině o angličtině, a poslední dvě byly jedna o hudbě – prý jim kdysi vyprávěl o jakémsi skladateli; nepamatoval si to, ale když to tvrdila –, a druhá o skalách a horolezeckých technikách. Za dobu, kdy vybírala, pak i černovlásek našel dvě publikace, které svému drahému pitomci hodlal koupit. Brunetka se na ně pouze zašklebila.

„Začínáme s matematikou? No, ten bude nadšený," zhodnotila se smíchem, zatímco listovala stránkami. Byly na nich obrázky, spousta obrázků, a celý sešitek pak vysvětloval sčítání a odčítání přirozených čísel do dvaceti.

„Co je tohle?"

Podal jí druhou knihu, aby si ji mohla prolistovat. Skládala se z úkolů zaměřených na zlepšení se ve tvůrčím psaní, z cvičení a spousty nápadů na povídky, které už si majitel notesu mohl domyslet.

„Říkal mi, že jako malej chtěl bejt spisovatel. Pak ho to pustilo, teď už by to prej nedělal," odtušil a ona jako by roztála a věnovala mu široký, něžný úsměv.

„A ty mu chceš splnit jeho dětský sen alespoň takhle," doplnila jemně. „To je hezké."

„Nechci, chci ho zabavit, aby neměl tolik času rejpat," protočil očima, oba ale věděli, že měla pravdu. Bože, její drobný přítel musel být tak moc zamilovaný, až jí z toho bylo úzko. Nechtěla, aby se trápil, a věděla, že se jednou trápit bude. Jenže, copak s tím teď šlo něco dělat? V tenhle moment? Nešlo. Jen mu mohla zkazit den. A o to nestála.

Nakonec se rozhodli stavit i v menším klenotnictví, kde se dívka chtěla podívat po dárku k výročí jejího vztahu s Milenou a on toho samozřejmě musel být součástí, byť o špercích nevěděl vůbec nic. To by slyšel nerad, nebylo by moudré mu to říkat. A stejně si jeho názoru vážila, protože věděla, že přestože ji má nade vše rád, vždy jí řekne naprosto upřímně, co si myslí.

„Co tohle?" zeptala se, ukazujíc na jeden z prstýnků. Znalecky si jej prohlédl.

„Myslím, že dobrý. Má ráda kytky, ne?" Měla a drobný kroužek s pěkně vyvedenými růžičkami byl přesně něčím, co by dívka mohla ocenit.

„A co ty?" zeptala se, když už svou krabičku ukládala do kabelky. „Koukáš na ten řetízek už tři minuty, kup mu ho."

Pravda byla, že si jemný přívěsek opravdu získal Sydovu pozornost, jak by taky ne. Byl to tenký řetízek ze žlutého zlata, na kterém viselo jednoduché, a proto fascinující nekonečno, pěkně tvarovaná ležatá osmička. Hned za místem, kde se zlatý proužek křížil, si mohl všimnout prostoru – jako by osmička nebyla úplně dotažená. I to se mu líbilo. Konečné nekonečno. Jako utrpení. Jako život.

„No tak, kup mu ho. Líbí se ti," popichovala. Už to, že jí ten nápad okamžitě nezavrhl, něco znamenalo.

„Nebudu mu dávat řetízek, myslel by si, bůh ví co to neznamená. Je na tom nekonečno. Moje trpělivost, co se jeho týká, rozhodně není nekonečná."

„Tvoje trpělivost, co se čehokoli týká, se limitně blíží nule, drahý Syde, to má k nekonečnu daleko," nadhodila a on pozvedl obočí. Věděla, že na tuhle půdu by se pouštět neměla, v tu chvíli to ale velkoryse přešel. Mohla být poctěna.

„Nelíbí se ti představa, že na sobě bude mít něco tvýho, co bude nosit neustále s sebou, kamkoli se hne? Něco, co mu tě bude připomínat?"

Tohle nebyla čestná hra, znala ho až příliš dobře, aby věděla, co na něj zabere. Na jinou stranu, stejně to koupit chtěl. Proto jej taky podporovala. Když Syd o něco nestál, prostě to neudělal a nic jej nemohlo přesvědčit o opaku. Když stál, často sám v sobě hledal vhodné argumenty a občas to bylo dost náročné. Pomoct argumenty najít znamenalo ulevit mu a udělat jej šťastným, na nějakou dobu.

„Fajn," připustil, když svůj výběr ale vysvětlil prodavačce, vytáhla zpod pultíku druhý řetízek totožného tvaru, tentokrát vyvedený z bílého zlata. Pozvedl obočí.

„Jeden pro vás, jeden pro vaši krásnou slečnu," vysvětlila, zářivě se na Johanku usmívaje, a oni to oba velkoryse přešli. Dáma vzala do rukou oba řetízky. „Patří k sobě, stejně jako vy dva," řekla jim. A natočila oba přívěsky k sobě částmi, kde byla osmička porušená.

Bylo to jako hlavolam, šel složit a rozložit. Obě nekonečna do sebe zapadla, vytvářeje stříbrozlatou spirálu. A pak ji zase rozložila, úhledně oba přívěsky zabalila do sametové krabičky a podala černovláskovi, který zaplatil a spěšně klenotnictví opustil. A jeho přítelkyně se rozesmála. Vypadal naprosto pohoršeně.

„Rozhodně s tím pitomcem nebudu na furt," odtušil. „A nebudu to nosit."

„Ale budeš," řekla zcela samozřejmě, přestože jí Syd nevěnoval víc než ledový pohled. „Protože už teď se ti ta idea líbí. Ta, že k sobě patříte, stejně jako tohle."

Měla pravdu. A to se nikdy nepřiznávalo dobře.

Netrvalo dlouho a oni přebírali tašky se dvěma stoličkami, u čehož Johanka vesele poděkovala a muž stojící za kasou se na ni srdečně usmál. Dokonce i Syd se přemohl a krátce na něj kývl. Byla škoda, že muž nepochopil, jak veliké pocty se mu dostalo.

Byli už skoro na odchodu, z jedné z výloh na ně ale vykoukly rámy na fotografie a mimo ty pak taky jeden, který i Syda donutil na moment se zastavit. Zašklebil se.

V případě zázraku rozbijte sklo, stálo uvnitř. Pod tímto textem byl nalepený sáček s kondomem.

„Opravdu tě zabije a já s ním. Tímhle tempem se utopím ve vlastních slzách smíchu, a kdo mě zachrání, když nemám žádného takového milence, který by pro mě přeplaval jezero, jen aby ušetřil můj nebohý život," popichovala jej Johanka, koupený rámeček ale přihodila do jedné z tašek a spolu se spokojeným, uvolněným černovláskem nasedla do právě přijíždějícího vagónu metra.

Toho večera usínal černovlásek klidně a šťastně, dostatečně rozptýlený, aby nemyslel na Davidova bývalého a nebezpečí, které se v něm skrývalo. S nakoupenými dárky, které za večer dokonce stihli zabalit, vyskládanými ve velké tašce, o níž sice už teď netušil, jak je k Davidovi schová, musel to ale vyzkoušet. Přece jen, po ránu býval jeho milenec dost zmatený, vyjít by to mohlo.

Dlouho do noci si s Johankou povídali, dlouho do tmy ho její přítomnost tišila a nutila jeho oči tát. A stejně – těsně, než usnul, si bolestně uvědomil, že každou noc, kterou s Davidem není, přichází o jedinečnou možnost ho objímat a hřát, kterou už nikdy dostat nemusí.

***

Tu noc se Davidovi zdálo neuvěřitelné množství snů. Probouzel se a pokaždé podvědomě rukou zajel na druhou půli postele. Byl sám. V oblouzněném mozku plném zběsilých představ o Sydovi to v černočerné tmě nedokázal zpracovat a zase usínal. Vracely se mu sladké momenty z Moravy i z Mácháče, stejně jako ty divoké, plné hádek a nedorozumění. Když začalo svítat, konečně tvrdě zabral.

Měl dojem, že spal jen pár minut, když se ozval nepříjemný hlučný zvuk. David nereagoval, tuhle sirénu přisuzoval dalšímu snu, přičemž jen přetáhnul přes hlavu peřinu. Nastalo ticho. Po chvíli se však onen zvuk, ač mírně utlumený, ozval znovu. Stáhl z hlavy peřinu a zamžoural na mobil. Ukazoval něco málo po páté hodině a rozhodně byl tichý. V tu chvíli si uvědomil, že je to domovní zvonek.

„Který idiot? Tak brzy. Jestli to jsou jehovisti, skopu je do kuličky a pověsím za koule do průvanu," brblal, zatímco se posadil a pokoušel se probrat aspoň natolik, aby došel ve zdraví ke dveřím. Zvonek jen s několika málo prodlevami neustále připomínal, že ten za dveřmi se jen tak lehce nevzdá.

Se zaúpěním se zvedl, nasadil si brýle a šouravým krokem se sunul ke dveřím, za kterými objevil drobného černovláska. Překvapeně se na něj podíval, jednou rukou si vjel do střapatých vlasů a druhou lovil ospalku z oka. Nemělo by ho to překvapovat, ale přesto na něj zíral jak na ducha. On na něj hodil jeho typický úsměv a David se v tu ránu vzpamatoval.

„Syde! Ty pako! Víš, kolik je hodin? Co tady děláš? Vždyť je ještě noc! Doufám, že jsi mi donesl aspoň čerstvé pečivo… Jednou mě přivedeš do hrobu, víš to?" mudroval už jen sám pro sebe, otočil se a odcházel do kuchyně, aby si uvařil kávu. Tušil, že Syd jde v závěsu za ním, přesto se ohlédl, když uslyšel klapnutí vchodových dveří. Tohle bude perné ráno.

Syd ho následoval do kuchyně, tašku plnou dárků prozatím ponechávaje na chodbě. Tušil, že mu ji nikdo nesebere, opravdu bylo brzy.

„Můj drahý Davide, přece bych si nenechal ujít příležitost takhle po ránu se zadívat do tvé líbezné ospalé tváře," odtušil teatrálně, hlas podbarvený ironií a rty zvlněné do svého běžného úšklebku. Vytáhl se na špičky a pravou rukou zajel do vrabčího hnízda, které Davidovi za noc vzniklo na hlavě. Vysloužil si za to útrpný výraz.

„Neříkej, že bys ještě spal, zrovna ty, takový ranní ptáče. A dlužíš mi ranní pusu, za dnešek i za včerejšek," podotkl a stáhl si jej na svou úroveň, kde jej rukou pohladil po zarostlé tváři. Věděl, jak těžké je pro Davida takhle po ránu odporovat, a tak se nezdržoval a jemně svými rty pomazlil ty jeho, než mu do úst zajel jazykem.

„Fakt jsi před chvíli spal. Možná si tu druhou pusu vezmu, až co si moje Julie vyčistí zoubky," rýpl si, pak jej ale políbil na tvář a propustil. Bylo to něco jako jeho omluva za příval slov, které si nemohl odpustit. Pousmál se na něj.

„Mám pro tebe koláče, croissanty a udělám ti kafe. Běž do tý koupelny," řekl mu smířlivě, a když to David skutečně udělal, rychle se vrátil na chodbu pro tašku.

Pravda byla, že byť to Davidovi neřekl – pochopitelně – přišel takhle brzy schválně. Bylo nutné, aby byl jeho milenec právě probuzený, protože potřeboval, aby byl tak trochu mimo a neřešil, co Syd zrovna dělá.

Jakmile slyšel tekoucí vodu, vyběhl na chodbu, popadl vše, co do bytu nesl. Rychle zavřel vchodové dveře a rozhlížel se po vhodné skrýši. Velké krabice se stoličkami zabíraly víc místa, než by bylo vhodné, chtělo to tedy něco promyšlenějšího než vrazit všechno na lednici, což s oblibou dělávala jeho matka, předpokládajíc, že si toho Syd se svou výškou nevšimne.

Ta ženská byla vážně dementní.

Oči mu padly na prostornou skříň nedaleko vchodových dveří. Otevřel ji a rychle přemýšlel, jaká byla šance, že se do ní v následujícím týdnu podívá i David. Neviděl ale nic jiného než zimní kabáty, které by tam mohly zůstat ještě celé měsíce. To se mu hodilo. Odhrnul je, zastrkávaje vše, co přinesl, dozadu a překrývaje to huňatými dekami.

Ne že by Syd chápal, proč měla jeho Růženka tolik zimního vybavení. Na jinou stranu, stejně tak ho mohlo překvapovat, proč na sebe každé ráno hodinu zíral, mazal se pofidérními krémy a splácával si vlasy do naprosto nemožných tvarů. Když ho to bavilo…

David si v koupelně umyl tvář ledovou vodou, která ho konečně trochu probrala. Včerejší ráno bylo tak příjemné, tiché, uklidňující a přesně v takové doufal i dnes. A hlavně s ním počítal až za hodinu a půl. Proto také bez zbytečných protestů zapadl do koupelny. Tam byl klid a horká sprcha, která mu mohla udělat jen dobře. Jiná rána na ni tolik času neměl, a tak si ji teď užíval mnohem déle. Už jen proto, aby se plně probudil a mohl se jeho přívalu slov bránit. Zaúpěl. Nechápal, proč byl Syd na nohou tak brzy, a už vůbec nepobíral, čeho chtěl tím ranním budíkem docílit. Chtěl ho vidět nasraného a protivného? Ano, to se mohlo stát, ale David si nechtěl kazit den zbytečnou hádkou.

V koupelně udělal ranní nezbytnosti, bez nichž by nevyšel ani s odpadky, nahodil zamračený výraz a vstoupil do pokoje, kde seděl Syd na ostrůvku s připravenou královskou snídaní, před sebou kouřící hrnek čaje a kousek vedle voněla káva.

David se posadil na barovku naproti a s přimhouřenýma očima se na něj zadíval. „Ještě jednou na mě přijdeš zvonit před půl sedmou a splním to, co jsem slíbil, když jsem šel otevřít. Nechtěj vědět, co to bylo, nelíbilo by se ti to. Ale hlavně, už bych tě nikdy nepustil přes práh. Za tu snídani ti ale děkuji, za tu dnešní i za tu včerejší. A teď bys mi mohl sdělit, proč jsi přišel tak brzy?!"

„Protože jsem netušil, kdy vstáváš," odtušil černovlásek, což byla ve své podstatě naprostá pravda. „Přespával jsem u tebe dvakrát, jednou jsem musel odejít dřív – to bylo včera – a jednou jsi zůstával doma, protožes byl nemocnej. To, že jsem tě ještě neviděl vstávat na budíka, jde na tvoje triko, ty jsi mě vždycky vyhodil."

Taky by se to nemohlo stát, kdybych měl klíče, pomyslel si, nahlas to ale neřekl. Co to z Davida kdysi vypadlo? Hladina, do které snese Sydoviny? Asi by na ni neměl útočit ještě před sedmou hodinou ranní.

„Chtěl jsem si bejt jistej, že tě tu najdu. Co já vím, jak se stravuješ? Kdybys každý ráno chodil do kavárny, za patnáct minut už bys tu taky bejt nemusel. Ještě předevčírem ti bylo na umření a včera jsem tě tu nechal na celej den samotnýho. Je mi jasný, že by ses neozval, ani kdybys věděl, že ti zbejvaj poslední dvě minuty života, takže pokud chci validní informace, musím se na tebe jít podívat. Ale vypadáš v pohodě. Jsem rád. Taky jsem přinesl snídani, a kdybys fakt chodil někam pryč, tohle bude rozhodně lepší – minimálně pohodlnější, tudíž vhodnější pro někoho, kdo byl ještě nedávno marod."

Říkal pravdu, rozhodně nelhal. I nad tímhle cestou k Davidovu bytu uvažoval, rozhodně to ale nebyl jeho hlavní důvod. Kdyby jej potřeboval pouze zkontrolovat, byl by schopen čekat přede dveřmi minimálně do chvíle, než neuslyší budík. Jenže o tom mu vyprávět nemohl, nechtěl mu zkazit překvapení.

„Ty si vždycky najdeš nějakou výmluvu, že ano? Dobře víš, že spím ráno rád, tak asi nebudu vstávat se sluncem. A máš dost chabou paměť. Kdybych vstával v pět, i přestože mi to ráno krapet trvá, přicházel bych do školy rozhodně dřív než s prvním zvoněním… Ále, co si to namlouvám. Proč by sis měl pamatovat moje příchody, když ještě v červnu jsem pro tebe byl vzduch. Žádám tě, pokud na mě chceš po ránu zvonit, udělej to až kolem sedmé. To mě rozhodně doma najdeš – u snídaně, nikam na ni nechodím. A prosím tě, nelíbí se mi, jak mě pořád kontroluješ, celá léta jsem to vydržel sám, nikdo mi nechodil měnit plíny a byl bych rád, kdyby to tak zůstalo. Dokážu se o sebe postarat sám. Prosím, respektuj to, je mi to nepříjemné. Hodně nepříjemné," povzdychl si David. Pak se ale na něj zašklebil a zakousnul se do koláče, který vypadal obzvlášť lákavě. Protože už neměl kávu, kterou do sebe hrkl hned, jak ho omámila její vůně, chopil se Sydova čaje a s chutí se napil. Vzápětí se zamračil a znechuceně zamlaskal. Jak mohl zapomenout, že Syd má v čaji víc cukru než samotného nápoje? Bylo to otřesné a musel si jít vypláchnout ústa. To sladko v puse bude cítit snad ještě zítra.

„S takovou dostaneš cukrovku, pamatuj na má slova," zahuhlal, když stál u hučícího kávovaru, aby si udělal ještě jedno kafe, které by tu chuť přebilo.

Syd se zatím tiše chechtal, příjemně hřející hrníček zabalený v dlaních, snad aby si jej ubránil. Nebylo to potřeba, pochyboval, že se David ještě někdy rozhodne znovu tolik riskovat. Bože, jeho pitomec měl vážně příšerné chutě.

„Ty si zase zlikviduješ zuby, jestli je hned po čištění budeš pravidelně splachovat dvěma hrnkama tohohle fujtajblu, na kterým je tvoje tělo z neznámých důvodů závislý," odtušil. „Nicméně, dobře ti tak, drahý Davide, tady vidíš, jak zoufale se nevyplácí jednat bez svolení tvého úžasného milence. Nutno podotknout, to jsi ještě neochutnal mou domácí ledovou kávu, kterou z osmdesáti procent tvoří mlíko a osmnácti cukr."

Když si všiml Davidova výrazu, jasně odrážejícího pohoršení, smích, který v něm bublal, jej opět přemohl. Měl rád taková rána, byť některé části by asi opakovat nemusel. Nezdálo se to, nechtěl ale, aby se na něj David zlobil, za cokoli. Na jinou stranu, viděl, že jeho výmluva dokonale zabrala. Mohl se sebou být spokojený.

Rád by takhle sedával častěji – úplně obyčejně se smál nějaké blbosti, kterou jeho dezorientovaný pitomec udělá, popíjel svůj cukr s jemnou příchutí čaje a koukal na něj. Když seděli, viděli si do očí. To byla příjemná změna.

Chvíli počkal, než do sebe i David dostane poslední kousek jídla, a pak už nevydržel, zvedl se a přešel ke stále sedící postavě svého milence, na niž se zezadu nalepil. Paže mu ovinul kolem krku. David se nebránil, zřejmě už něco podobného čekal, a Syd toho využil, hlavu si opíraje o jeho rameno a rukama mu přejížděje jednou po paži a druhou kolem klíčních kostí, protože o moc dál nedosáhl.

„Vzhledem k tomu, že už vypadáš úplně v pořádku a k prvnímu zvonění je ještě času dost, co kdybys mi pomalu začal vynahrazovat všechno, cos stihl zameškat? Zatím jsme spolu víc nespali, než spali, protože by tu někdo neustále něco odkládal," zabručel mu nespokojeně kousek od ucha. Nemohl si to odpustit.

„Teď seš teda po jídle, uznávám. Takže bys prozatím mohl vynahradit všechny ty ranní pusy, co mi dlužíš za Mácháč, tu dnešní, za dobu, kdys byl nemocnej ty, kdy jsem byl nemocnej já, a taky ti tam visej ty dny mezi Mácháčem a Moravou…"

„Můj milý frustrovaný milenče, jsi neuvěřitelný loudil, ale to už jsem ti kdysi říkal," zamumlal David a otočil se k němu, aby se mu podíval do tváře. Když viděl jeho provokativní úšklebek a jiskřící oči, naklonil hlavu a jen jej chvíli pozoroval. Viděl rudá ústa, která měl mírně pootevřená, jako by chtěl ještě něco říct. Možná by mu měl vyhovět. Měl, protože ty rty byly lákavé. Přestal přemýšlet nad hloupostmi, popadl ho do náruče a donesl na pohovku. Koutkem oka postřehl, jak se Sydovi zúžily oči, když pochopil, že vyhrál. Dál už nic neřešil, vklouzl do jeho kštice a přitáhl si jeho hlavu k sobě tak, že se dívali do očí jen z několika centimetrů.

„Jestli přijdu pozdě do práce, tak si mě nepřej!" zašeptal už téměř do jeho úst. Nejdřív je s lehkostí vsál a poté si je vychutnával s čím dál tím větší razantností. Druhu rukou mu vjel pod triko a něžně laskal bradavky, které rychle ztvrdly. Rozdráždil je, a přestože byl na svůj vkus něžný, stejně je mučil. Věděl, že to má Syd rád, stejně jako tuto činnost miloval David. Stále plenil jeho ústa, nepřestával, ale neobíral jej o všechen vzduch. I tak jejich tep stoupal a blonďákovi blesklo hlavou, kolik času by jim zabrala rychlovka. Neměl to sice rád, vlastně nikdy neměl rád, když byl v čemkoli omezovaný časem, ale začínal být nadržený. Alespoň klacek mezi nohama úpěl. Zavřel oči. Od kdy jej někdo – kdokoli z jeho milenců – dostával tak rychle do stavu bez mozku? Ani nepostřehl, kdy vládu téměř přebral jeho úd. Měl by přestat. Místo toho však druhou rukou zajel do Sydových kalhot a nahmatal tam klacek stejně tvrdý, naprosto připravený k jakékoli akci.

Syd mu toužebně vydechl do úst v němém výkřiku, zakláněje u toho hlavu, jak to vždy dělával. Vystavoval tak Davidovi jedno z nejcitlivějších míst svého těla.

„Značku… Udělej značku, stejně už si budu muset vzít šátek a…" Myšlenku nedokončil, přerušilo ji zalapání po dechu. Ruka jeho milence stále neopouštěla prostor jeho kalhot a on ji tam nechával. Tváře mu žhnuly, nadechnout se bylo čím dál těžší. Konečně ruka zmizela, už ale nebylo cesty zpět. Potřeboval uvolnění.

„Nepřijdeš pozdě, tam seš za chvíli. Tejden teď nic nebylo, tohle bude hned… A bude to rychlejší než lízt do sprchy a čekat, až to opadne. Davide," šeptal mu kousek od ucha, zatímco se stehny přitiskl na jeho pas a rukama rozepínal knoflíčky blonďákovy košile. Jistě, na skutečnou rychlovku nebylo nutné odhalovat jeho hruď, on ale potřeboval cítit horkou kůži. Prsty se okamžitě rozběhl po odhalených svalech. „Značku," vybízel dál s jiskrami v očích.

„Na to velmi rychle zapomeň…," vydechl David a ošíval se tak dlouho, až ze sebe shodil Syda tak, aby se mohl dostat k jeho roztouženému nitru a mohl si ho připravit. Kroužil prsty okolo rozety a až v té chvíli si uvědomil, jak dlouho už spolu nespali. Bez lubrikantu by to bylo bolestivé, a ač bolest způsoboval rád, ani v nejmenším netoužil po tom, aby Syda natrhl. V rychlosti se zvedl a opět jej vzal do náruče a přesunul se do ložnice. Uvědomil si, jaké má štěstí, že je Syd lehký jako pírko a on se tak nemusí nikterak namáhat. Sydovy nohy si přehodil na ramena a zamlaskal, když se zadíval na růžový vstup. S notnou dávkou lubrikantu vsunul jeden prst do jeho nitra a rozhodl se, že si pohraje s jeho čnícím mužstvím. Vsunul jej do úst, a přestože to byla krkolomná pozice, zvládal obojí. Litoval jen, že nemá k dispozici i druhou ruku a musí se jí zapírat. Alespoň v mysli jí bloudil po drobném těle.

Syd byl lačný po sexu a tělo tak také reagovalo, rychle si zvykl na jeden prst, a nemusel se dlouho snažit a byl v něm dvěma. Mezitím mu téměř polykal jeho úd. Už dávno dokázal utlumit svůj dávivý reflex, tudíž to pro něj byla hračka. Jakmile do něj vsunul třetí z jeho dlouhých prstů, Sydovi v klacku zacukalo. To byl popud pro Davida přestat. Nechtěl, aby se tak rychle udělal, ještě mají chvilku. I on potřeboval uvolnění a nemínil bušit do vystříkaného kluka. Neměli tolik času, aby jej nechal vzpamatovat.

Syd ležel, ruce roztažené od jedné strany postele ke druhé a pevně svíral bílé prostěradlo. Celou horní polovinu těla měl propnutou, snaže se nějak ze sebe setřást všechno napětí způsobené neuskutečněným orgasmem. Byl v tu chvíli tak blízko samému okraji, skoro už cítil tu slast druhé strany. Každá jeho buňka začala hořet.

„Na to…," začal, brzy mu ale došel dech. Tváře měl rudé, rty plnější než obvykle. Jejich oči se prolnuly. „Na to, že je to náš první sex tady…" Opět musel udělat pauzu na nádech. „… by ses měl sakra snažit, ať je taky sakra dobrej. Máš velkou – do prdele – zodpovědnost. Na domácí půdě nechceš skončit se dvěma hvězdama." Rýpal do něj, v očích jasně vepsanou výzvu. Po týdenním absťáku už zoufale potřeboval stříkat a tušil, že jeho milenec je na tom stejně. Provokoval, chtěl Davida dostat k akci. Kousnutí, značce, škrábání, bylo mu to jedno. Chtěl ho cítit pořádně.

Rukama se automaticky rozběhl po jeho ramenou. V tu chvíli Davidovy ranní zvyky, zejména pak dlouhý proces, jímž si upravoval vlasy, doopravdy nesnášel. Potřeboval by zajet do jeho vlasů a trochu mu je pocuchat, bylo to tak přirozené… Ale nemohl. Tím by jejich sex skončil. Vydechl frustrací.

„Snížím ti hodnocení…"

David téměř zaskřípal zuby, jak je stiskl k sobě. „Narvu ti všechny ty hvězdy do prdele a pak tam teprve vrazím svého ptáka, jestli s tím nepřestaneš. Tvoje hodnocení je mi úplně jedno. Chci si zašukat stejně jako ty, tak už mlč. Trápím tě? Myslím, že ne. Alespoň ne natolik, jak bych si přál. Počítej s tím, že jednou nastanou časy, kdy tě třikrát, čtyřikrát, pětkrát, desetkrát dovedu na okraj a pak se budu zálibně dívat, jak se trápíš… Chtěl bys? Chtěl by ses třepat, toužit, prosit, žádat, kroutit se slastí nad propastí, kterou ti nedopřeju? Nechtěl, ale já ti to stejně udělám, budeme se milovat celou noc a ty dosáhneš vrcholu až ráno… Ale to až někdy jindy… Tak mi teď tady neskuč."

Při těch slovech zvolna sunul do úzké Sydovy díry svůj úd lubrikovaný nejen chemií z drogérie, ale také předzvěstí, která prozrazovala, že i on nutně potřebuje stříkat. Překvapivě lehce do něj vklouzl až po kořen a slastně zaúpěl. Miloval jeho sevření, bylo to jako božské políbení vrcholící rájem, který na sebe nenechal dlouho čekat. Nijak se neomezoval, nic neprodlužoval a delší sexuální půst udělal své. Po chvíli dosáhl silného orgasmu ve stejném momentě jako jeho černovlasý milenec.

Oba skončili v objetí a divoce oddechovali.

Jakmile se David trochu vzpamatoval, vzpomněl si, že dnes není ten vyvolený den, kdy se může se Sydem válet až do oběda v posteli a muchlat se. Mrkl na hodiny a se zděšením vyskočil.

„Do prdele, nestíhám!"

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)

Komentáře  

+3 #1 Odp.: Propadák – 32. kapitolaTamanium 2024-02-02 08:36
Nestíhám. To je dobře, za tohle stříkání to stálo! Mě taky, teda jen erekce. 🤗
Nezodpovědná... nezodpovědná žirafa, včera na umření a dneska na koupališti.
Koncert, paráda. Tak doufám, že nebude kolidovat termín koncertu s narozeninama. To by asi byla dobrá zápletka. A jestli ne, doufám, že R. na narozeniny nepozve. Asi by už nešlo o zápletku, ale o Sarajevo. Hádám, že střetu se nevyhneme...😱 🤣🤣😂
Citovat