• King of Deathtown
  • Alianor
Stylromantika
Datum publikace8. 2. 2024
Počet zobrazení2470×
Hodnocení4.70
Počet komentářů2

Syd se zatím pohodlně rozvalil po posteli, očima zajížděje k pomalu se pohybujícím ručičkám hodin. Půl osmé. Nepřišlo mu, že by David nestíhal, škola nebyla ani dvě zastávky tramvaje odsud. Navíc mu blonďák přišel téměř nachystaný. Nyní, když se ale zadíval na jeho postavu zoufale přebíhající z jedné strany pokoje na druhou, nemohl odolat a začal se upřímně, vesele smát. Nekontrolovatelně, nedokázal to zastavit on a nedokázal to zastavit Davidův zlý pohled.

Bože! Ten chlap byl příšerný pitomec, naprosto strašný, ale bylo to občas tak vtipné.

„Jestli nás tohle čeká každý ráno, budu si kupovat popcorn," odtušil, když se konečně trochu zklidnil, jak ale zaregistroval výraz jeho tváře, jako by se celý jeho postoj změnil a on se na něj povzbudivě usmál. Snad to měl v krvi, snad to bylo přirozené.

Počkal, až David spěšně zapadne do sprchy, a v klidu, ležérně přešel do obýváku, kde našel krabici s papírovými kapesníčky. Trochu se očistil, alespoň natolik, aby na sebe natáhl tričko a trenky. Pak sebral tašku, s níž Davida vídal ve škole. Bylo v ní dost knih a notesů, aby se dalo předpokládat, že bez materiálů do práce nedorazí, přidal mu tedy láhev s vodou a do malého kovového kelímku na kafe mu dal vařit kafe.

Nosili vůbec učitelé do školy svačiny? Měli svačinovou přestávku? Netušil, ale David by takovou svačinovou přestávku potřeboval minimálně osmkrát denně, takže nepochyboval, že si nějakou udělá. Rozkrojil tedy dvě malé bagetky, které dnes přivezl spolu se snídaní, namazal je a naskládal do nich všechno možné, co v lednici našel. Zabalené v papírových utěrkách a zavřené v plastové krabičce – vážně to působilo, jako by chystal do školy dítě – mu je přistrčil do tašky.

V obýváku pak sebral hromádku oblečení, kterou tam nechali. Davidovy kalhoty se zdály v pořádku, košile se ovšem stihla zmačkat, takže mu ze skříně vytáhl jinou. V tu chvíli už na druhé straně přestávala téct voda, bez okolků tam tedy zamířil. Neobtěžoval se klepáním. David už stejně musel být zvyklý. Jen vlezl dovnitř, položil mu tam oblečení a hned, co David opustil sprchový kout, sám svlékl to, co měl na sobě a zapadl dovnitř. Bylo mu jedno, jestli tam bude sám nebo s ním jeho milenec zůstane. Taky už na něj byl celkem zvyklý…

David jen překvapeně zamrkal, rychle se osušil a oblékl. V obýváku mrkl na hodiny. Měl by už jít, ale počítal s tím, že se Syd nebude příliš zdržovat, voda už před několika minutami utichla. Nenechal by se ochudit o rozlučkovou pusu. David už stepoval v předsíni, když Syd opustil koupelnu se spokojeným poloúsměvem na rtu a coural se za ním.

„Pospěš si! Běhám sice rád, ale do práce bych raději došel bez propocené košile. Co máš vlastně dneska v plánu? Mám s tebou počítat na doučování? Máme už jen tři dny, měli bychom se ještě na pár věcí podívat a opakovat, ale pokud máš nějaké plány, zajdu si na koupaliště," uvažoval David, zatímco čekal, až se Syd obuje. Když se na něj s výčitkami podíval, pokračoval: „Je mi už dobře, rýmu skoro nemám, ale dochází mi vitamín D. Taky se musím učit, takže bych docela uvítal volný den. Záleží však na tobě, pokud si něčím nejsi jistý a ještě bys rád opakoval, řekni a já se přizpůsobím."

Syd se na chvíli zamyslel. Plány neměl, s Johanou ten den nepočítal a vidět se s kýmkoli jiným by stejně bylo tak akorát utrpení. Možná by se mu ale přece jen hodila chvíle klidu. Potřeboval zajet domů – tedy, do bytu svých rodičů – a vyzvednout si nějaké oblečení, pokud možno v době, kdy tam oni nebudou. Co tak věděl, automaticky přijali, že se nastěhoval k Johaně a „užívají si mládí" nebo nějakou podobnou blbost, bylo mu to celkem jedno. Mohli si myslet, co chtěli, podstatné bylo, že se nepotřebovali setkat.

„Myslím, že den bez češtiny přežiju, co nadělám. Bude mi sice příšerně chybět Viktorin Kornel ze Všehrd a všichni jemu podobný s podobně hroznými jmény, ale budu se muset obětovat. Vidíš, jak úžasného máš milence? Ale vrátit by ses mohl dřív, docela bych si večer zašukal," zamyslel se se svým zcela běžným úsměvem. „Nemysli si, žes to tímhle spláchl. Tak jdem," odtušil a vytáhl se na špičky, aby Davida políbil. Sem, pomyslel si, později dá jednu z těch dvou stoliček. Byla to nutnost. Nyní byla ovšem stále ještě tajemstvím, takže Davida chytil za límec a stáhl si jej na svou úroveň, rty se střetávaje s těmi jeho. Ve velkém zrcadle jen pár metrů od nich mohl zahlédnout, v jak krkolomné pozici se nacházeli, a jeho úšklebek se ještě rozšířil. Jo, vítací stolička byla nezbytná.

David jen s jistotou sobě vlastní povytáhl obočí, ale neříkal na to nic. Se Sydem se nemělo cenu handrkovat, zvlášť když na to neměl čas. Sebral svou koženou tašku a nahlédl do ní, jestli nic nezapomněl. Když zahlédl krabičku s připravenou svačinou, pousmál se. Syd si jeho úsměvu nevšiml, věnoval se v tu chvíli své tkaničce, na které se mu udělal uzel. Jakmile i on vyřešil problém na svých teniskách, David pečlivě zamkl a otočil se na něj. „Večer přijď, jestli chceš."

Před domem jen na sebe mávli a každý se rozešel jiným směrem. David si oddechl, že jej nechce Syd doprovodit až ke škole.

Ráno bylo jako malované, srpnové slunce teprve začínalo nabírat na své síle a po nočním dešti byl vzduch i v Praze opojný. David měl dobrou náladu. Cestou si vzpomněl na ten večer, který spolu strávili nad fotkami. Byl svým způsobem opravdu příjemný a on si uvědomil, jak moc se mu ulevilo, že se mohl se svou minulostí někomu svěřit. Vlastně si to do té doby nepřiznal, ale tato kapitola jeho života ho stále trochu svazovala. Tyto vzpomínky opravdu neměl rád. Ten večer to bylo jiné. Mluvil o vztahu s Marcelem s takovou lehkostí, jakou by od sebe nikdy nečekal. Zaujal ho ten paradox. Na jednu stranu měl dojem, že je se Sydem silně svázaný a musí si dávat pozor, jaká volí slova a jak by se měl chovat, na tu druhou bylo v tom klukovi cosi, co jej ujišťovalo v tom, že s ním může vlastně probrat cokoli a on jej pochopí. Svým vlastním způsobem, samozřejmě, ale stejně z něj cítil, že rozumí jeho obavám.

Bylo to nebezpečné… Ne proto, že by Sydovi nevěřil a myslel si o něm, že je kecka, která všechno vytroubí do školního rozhlasu a pak do toho městského, spíš se bál, že on sám vklouzne do toho pohodlí nad ničím neuvažovat a přestane se ohlížet okolo. Že on sám přestane být obezřetný a udělá chybu, která se mu dřív nebo později vymstí. To byla jedna stránka, ze které měl obavy, ta druhá byla mnohem záludnější a v případě úspěchu i bolestivější. Nemohl se zamilovat! Nesměl. Jenže čím déle měl toho kluka u sebe, tím více se mu zadíral pod kůži. A i přesto, že mu Syd neustále dokazoval, že mu na něm záleží, tak oba chápali, jak je jejich vztah do budoucna nemožný.

Ale ten večer byl fajn. A dnešní ráno ještě lepší. Cítil se uvolněný a spokojený.

Nějak to dopadne a teď by nad tím neměl přemýšlet.

Do budovy školy vešel s úsměvem. Než došel do druhého patra, pozdravil několik kolegů, pak zapadl do svého kabinetu. Tam už na něj čekal Robert. Když uviděl uvolněnou Davidovu tvář, neopomenul si do něj místo pozdravu rýpnout: „Někdo se nám tu dobře vyspal! Měl jsi hezkou noc? Podle tvého spokojeného výrazu soudím, že i ráno."

„Drž hubu, Roberte! Co já dělám v noci, po tom ti nic není," usadil ho David a odfrkl si. Neurazilo ho to ani nijak nevyvedlo z míry. Znal Roberta dobře a věděl, že pokud mohl, rýpal do něj, ale nic zlého za jeho slovy necítil. On nebyl zákeřný typ a mimo jiné proto ho kdysi tak miloval.

„Takže jsi tam měl toho studentíka?"

„Ano, měl."

„A neříkal jsi, že to s ním skončíš? Možná by to byla škoda, vypadáš tak spokojeně. Když si dáte trochu pozor, nemusel by se to nikdo dovědět."

„Nic takového jsem nikdy neřekl, Roberte. Neřeš to. Já ho velmi brzy přestanu bavit, stejně jako jsem přestal bavit tebe, tak to dál nemusíme rozebírat."

„A ty čekáš, až se to stane? Necháš to dojít až do konce? Když je ti s ním dobře, nechtěl bys třeba bojovat? Ale co to povídám, ty nebojuješ nikdy, i mě jsi nechal odejít!" podotkl Robert a přisedl si k němu.

„Odešel jsi sám, tak mi nic nevyčítej…"

„A to je právě ono! Nikdy pro vztah nehneš ani prstem. Tak mi vysvětli, co je na tom klukovi špatně? Tedy kromě toho, že je tvůj student, což já bych řešil jako poslední…"

„Proč tě tohle zajímá?"

„Protože jsem empatický a mám tě rád. Ber to jako takové moje pokání. Chtěl bych tě vidět spokojeného. Pokud by to bylo s ním v tvé náruči, budu couvat, pakliže ne, rád bych ve tvé posteli viděl sebe," ušklíbl se. „Takže s upřímností tvrdím, že jen sonduju a zkoumám terén…"

„Jistě, a já jsem zvířátko v zoo," pokrčil čelo David a odešel ke kávovaru, aby si udělal kafe.

„Tak nebuď chrt a řekni mi o něm něco."

„Je to sebestředný protiva, který si nevidí do huby, a váží si mě asi tak, jako si samička kudlanky nábožné váží svého samečka. Nebude to dlouho trvat a sežere mě. Na druhou stranu se ale dokáže chovat nesmírně starostlivě. Když jsem sletěl ze skály…"

„Cože? Ty jsi spadl?" vyděsil se.

„Jo, ale žiju, kromě pár šrámů a modřin se nic moc nestalo. Ale tenkrát mě našel a postaral se o mě."

„Chceš s ním teda zůstat?" zeptal se opatrně a důsledně si ho prohlížel.

David jen protočil očima. Tohle bylo jako návrat do pubertálních let, kdy holky probíraly kluky a mnohdy i naopak. Nechtěl se o tom s Robertem bavit, sám si nebyl úplně jistý, co vlastně doopravdy chce. Jen jedno věděl – chtěl klidný a spokojený vztah s člověkem, který bude respektovat jeho povahu, bez zbytečných hádek. Ano, znělo to sobecky, ale i David by byl schopen se přizpůsobit. Jenže měl dojem, že Syd o to nestojí. Nestál o to, aby začali budovat pilíře něčeho do budoucna, na kterých by mohli postavit něco pevného, co by jim pomohlo překonat odlišnosti, které mezi sebou nepochybně měli. Přesto cítil, že se ho jen tak na lusknutí prstu vzdát nedokáže. Nebyl by schopen se mu podívat do očí a říct mu, ať jde a už nikdy na něj nic nezkouší, že tohle všechno prázdninové soužití byl omyl, který se už nesmí a nebude opakovat. Nejspíš by ho těmito slovy ranil. I s tím by se nakonec dokázal smířit, tušil ale, že tímto by ublížil i sám sobě, a to už smrdělo příliš velkou náklonností. Tyto úvahy už párkrát od svého svědomí slyšel.

„Nechci s ním zůstat. Nemá to budoucnost, snaží se mě dostat do blázince a stihl mi už sežrat skoro všechny nervy, které jsem si chtěl uchovat na příští školní rok. Jsem z něj mnohdy zoufalý, jenže… je to složité, tohle si musím vyřešit já sám a nechci to probírat s tebou. Dokonce nechci, abys věděl, kdo to je. Tak to přestaň řešit. Já se o sebe postarám."

„Dobře, nerad bych na tebe nějak tlačil, ale kdybys chtěl, mohli bychom si po práci sednout někam na kafe. Slibuju, že s tebou budu řešit jen školní věci, protože teď už to nestihneme. Za chvíli nás čeká ředitel ve sborovně."

„Dobře, to nevylučuji, ale chtěl jsem jít dnes někam k vodě, tak můžeš se mnou. Aspoň posoudím, nakolik ti porostlo břicho za ty měsíce, co jsem tě neviděl."

„No dovol! Jsem stále fešák, to jde snad vidět i přes tričko."

Den ve škole uběhl jako voda, David okolo desáté s chutí snědl svačinu nachystanou od Syda a uvědomil si, že by si na toto dokázal zvyknout. Ale s Robertem už neměli čas cokoliv dalšího probrat, proto se nebránil tomu, když se k němu připojil a poprosil ho, jestli by s ním nezajel pro plavky a osušku.

Když po navigaci Roba David zastavil před ubytovnou, tázavě se na něj podíval. „Tady bydlíš? To snad ale…"

„Ano, je to provizorka. Nemínil jsem se z Anglie vracet, a tak jsem byt v Praze prodal a koupil jsem jiný v Londýně. Toho už jsem se zbavil a mám znovu byt tady, ale jsou tam nutné opravy. Nebudu si na těch pár týdnů zařizovat podnájem, je to zbytečné a drahé. Chvíli to tu vydržím, ačkoli je to příšerné," povzdychl si a vešel do miniaturního pokoje jako vystřiženého z osmdesátých let.

David jen postával mezi dveřmi a poslouchal hádku, která se ozývala odkudsi z horního patra. Vedle v bytě taky nebyl příliš klid. Buď tam někdo někoho vraždil, nebo se tak divoce oddávali sexu. Vzhledem k tomu, že Robert chodil po malém pokoji celkem nevzrušeně, pochopil, že se jedná nejspíš o druhý případ. Zdi byly jako z papíru.

Když vyšli ven, David si oddechl. V tomto blázinci by nevydržel ani půl dne.

Brzy dojeli na koupaliště a oba se úlevně svalili na Davidovu deku.

„Jak sis to rozmyslel s tím výletem? Pojedeš s námi? Měl bys, jede přece i 1. A, kterou po novém roce zdědíš po Kamile Juříčkové. Nechápu, proč ti je ředitel nedal hned…"

„Nevím, jestli chci být třídní, a taky jsem mu to řekl. Uvědom si, že jsem nikdy neučil, nevím, co mě čeká. A tak mi dal čas na rozkoukání, stejně ale počítá s tím, že to třídnictví vezmu. Nicméně na ten výlet jet chci. Kde jinde bych se měl adaptovat než na adapťáku, že jo."

Celé odpoledne probírali školu, ale také vzpomínali léta, která trávili spolu, a David zjistil, jak příjemný je to pocit, nemuset se ohlížet na cokoliv, co řekne a udělá. Robert byl příjemný společník, často díky němu propadal až záchvatům smíchu z vtipných vzpomínek, na které snad i zapomněl.

David neodolal a celou dobu pozoroval tělo svého exmilence. Usoudil, že je stále velmi přitažlivý. Anglický jídelníček se na něm ani v nejmenším nepodepsal.

Soutěživost Robert také neztratil a vyzval Davida na závody. Věděl, že prohraje, ale stejně to vyzkoušel. Když se udýchaní a unavení opět svalili na deku a se zavřenýma očima relaxovali, David ucítil, že mu někdo krade sluneční paprsky. Pootevřel oči a uviděl nad sebou stát svou vysmátou studentku.

„Zdravím vás, pane profesore," pronesla Johana.

„Taky přeji hezký den," řekl David a rozhlédl se okolo sebe. Čekal, že uvidí Syda, a málem zaskřípal zuby. Vážně ho ten kluk chtěl všude špehovat? „Je tady s vámi Syd?"

„Není. Myslela jsem…," šlehla okem po Robertovi, „no to je jedno. Jsem tu s Milenou."

David pochopil, že Johana nemá ponětí, s kým to vlastně sdílí jednu deku.

„Tohle je můj kamarád z vysoké, ale také váš nový profesor zeměpisu a angličtiny – Robert Vávra."

Chvíli jen nezávazně tlachali, než se Johana omluvila, že už musí za Milenou. David si promnul čelo a podvědomě se zamračil. Jen doufal, že Johana pochopila, že Robert je opravdu jen kamarád. Snad nebude líčit Sydovi, jak ho David podvádí s jakýmsi cizincem na veřejném koupališti, o kterém věděl, že je mezi jeho studenty dost oblíbené. Letos jej moc nenavštěvoval, většinu prázdnin strávil na Máchově jezeře, ale minulý rok sem chodil poměrně často a také tu velmi často potkával studenstvo své třídy i tříd jiných, které učil. Nikdy mu to nevadilo, ale ze setkání s Johanou byl dost nervózní. Neměl zapotřebí, aby byl na něj Syd kyselý jen proto, že odpoledne strávil se svým bývalým přítelem, aniž by se obtěžoval mu to oznámit. Řekl by mu to, kdyby to včera věděl, ale vzhledem k tomu, že se domluvili až dnes… Rozhodně nebylo třeba dávat Sydovi echo. Nic mu do toho nebylo.

V podvečer odvezl Roberta k domu hrůzy, jak začal ubytovně říkat po první návštěvě, a pomalu se ploužil v plném provozu na cestě domů.

***

Tou dobou už měl Syd za sebou poměrně klidný, a přesto nabitý den plný balení a přenášení věcí, o kterých předpokládal, že budou k dalším dnům u Davida nezbytné. Rodiče naštěstí nepotkal, byt byl prázdný. To bylo dobře. To poslední, o co stál, bylo zaslechnout nějakou z jejich hádek. Ono ticho a klid mu ale daly prostor opět se ponořit do dohadů a myšlenek, které jej sužovaly už nějakou dobu. Aniž by si to uvědomil, se zubní pastou v ruce – původně ji chtěl přihodit do plátěnky – otevřel dveře pokoje hned vedle svého vlastního, odhaluje tak jednu z komnat své duše, která pro jeho vlastní dobro měla zůstat uzamčená.

Valentýn byl bordelář. Systematický Syd ho už od raného dětství poučoval a úkoloval, co se úklidu týkalo, jeho opatrovník se ale vždycky jen smál a nechával věci ležet tak, jak byly. A takový pokoj i zůstal – jako Valentýn. Plný světla, koníčků, působil tak obývaně, přestože v něm už roky nikdo nebyl. Viděl velkou postel, na které jako dítě spával s ním, aby se uchránil před rodiči, psací stůl s vyskládanými knihami – primárně příběhy, které čítal Sydovi, ale i učebnicemi italštiny, němčiny a francouzštiny. Spoustu polic s knihami, matematickými příklady, které mu tam natahal Syd, podklady pro učení a logickými hrami, kterými se občas bavili. Na zdi visel terč k šipkám, které Valentýn ještě malého chlapce učil, a pod ním stolička, kterou mu umisťoval do různých vzdáleností od terče, když pak spolu hráli. Na zemi se válel dřevěný šachový kůň. Bílý. Valentýn měl vždycky bílé figurky a koně z neznámých důvodů moc nemusel. Syd tu figurku naopak miloval. Naučit se ji ovládat znamenalo vládnout momentem překvapení.

Po posteli se válelo pár kusů oblečení, před postelí stál stojan na kytaru a vedle něj pak malé tmavě hnědé ukulele, na které hrával Syd. Nyní, když ho viděl, automaticky se k nástroji rozešel a vzal jej do rukou, vraceje se ke dveřím, aby se na pokoj podíval. A v tu chvíli jako by je tam viděl. Úplně všude. Na posteli, kde Valentýn četl a Syd se k němu choulil tak, jako se teď choulil k Davidovi. U stolu, kde jej starší vysadil na desku a sám si sedl na židli, aby si viděli do očí. Vprostřed pokoje, kde s ním v náručí chvíli tancoval a chlapec ho komandoval. Viděl sebe sama na bruslích, na kterých ho bratr prvně učil na koberci pokoje, protože nechtěl, aby se venku zranil. Seděli na zemi a hráli, hudbu, šachy, miniaturní kulečník. Cokoli.

Viděl kufr plný věcí a vlastní vyděšené oči ve velkém zrcadle naproti. A on se otočil, odložil ukulele zpět na své místo a pokoj opustil, směřuje do svého vlastního, kde položil pastu do velké tašky, jako by se nic nestalo. Co by se taky mělo stát?

David ho opustí. Věděl to. A naprosto podvědomě si to uvědomil. Nemohl tomu nijak zabránit. Odejde mu za tím idiotem ze školy, nebo do Itálie, nebo za plnohodnotným vztahem, to bylo úplně jedno. Prostě se jednoho dne sebere a jediné, co zůstane, bude pohled do jeho očí, který se mu vybaví, kdykoli se skrz zrcadlo podívá do svých vlastních.

Valentýn měl taky takové oči, uvědomil si. Bylo to snad to jediné, čím si byli vzhledově podobní.

Koupelnou prošel jen rychle. Věděl, že vše, co by mohl potřebovat byť jen jednou do roka na maturitní ples, měl David ve své domácí drogerii čtyřikrát. Místo toho vzal několik párů čistých trenek, ponožek, trička a kalhoty, které běžně nosil. Nezapomněl přihodit tři ze svých kovových hlavolamů – své nejoblíbenější – a jak jinak, taky blok a pár tužek. Bez toho by to nebyl on.

V lednici našel zbytky čehosi, co matka uvařila pravděpodobně včera a co odhadoval na pokus o rajskou omáčku, rozhodl se tedy obětovat své chuťové buňky jejímu kuchařskému umění-neumění. A pak byt opustil, tuše, že už to nebude dlouho trvat a kuchařka dorazí osobně. To by nerad.

Problém byl, že si nebyl moc jist, co přesně pro Davida znamená večer a jestli to řekl, protože ho do té doby nechtěl vidět, nebo proto, že se sám hodlal vrátit později. Možné bylo obojí, David byl tak trochu pitomec, a Syd stejně neměl co dělat, tak nějak tedy počítal s tím, že pokud jej doma nenajde, buď se usadí na nějakou lavičku venku, nebo před Davidovy dveře a půjde počítat. Za Johanou nemohl, byla teď někde venku s Milenou, a i kdyby nebyla, vyhovovalo mu jednou za čas zůstat jen se svými myšlenkami a matematikou.

Cesta ubíhala rychle a on byl u svého cíle dříve, než by očekával. Vchodové dveře navíc našel otevřené. Osud jej zřejmě nadšeně posílal do Davidovy náruče, cesta pryč od něj rozhodně tak rychlá nebyla. Že by k sobě vážně patřili? Jak ironické. A přesto pěkné.

Vklouzl dovnitř, zavíraje za sebou a vyšel první ze čtyř pater, která jej od bytu dělila, už na druhém schodišti si ale mohl všimnout toho, kdo mu tak příhodně umožnil vstoupit i bez klíčů. Ne toho. Té. Byla to jakási postarší paní – mohlo jí být mezi šedesáti a sedmdesáti, ale těžko se to odhadovalo – a už na první pohled působila… vyčerpaně. To bylo snad to jediné, co z jejího postoje mohl vyčíst.

Nikdy moc netušil, co si myslet o starších lidech. Pro děti měl slabost, většinu dospělých považoval za idioty. Ale důchodci? Tam to bylo náročné. V prvé řadě, on neměl zapotřebí bavit se v podstatě s kýmkoli, na jinou stranu by pro něj ale nebylo přirozené projít kolem někoho, kdo trpěl a potřeboval podat pomocnou ruku. Nikdy by nikoho nenechal padat, byť to na sobě nedával znát.

„Ukažte," natáhl se po velkých taškách bez obalu a překvapená dáma mu je podala. „Kam jdete?"

Teprve tehdy se na něj usmála, sděluje mu patro – totožné, do jakého beztak plánoval jít sám, a on tam beze slov vyšel, skládaje jí obě tašky do kuchyně, jak jej poprosila. Byt byl stejný, jako měl David, podobně rozdělený, neměl tedy problém se v něm zorientovat – nehledě na to, že obnášel pouze dvě místnosti a koupelnu, takže i kdyby u Davida nikdy nebyl, kuchyň by našel. A když mu stařenka věnovala děkovný pohled, uvědomil si, jak moc mu i ona připomínala malé děti.

Nemyslel to vyloženě zle, byť si tu ideu vlastně ani neuvědomil. Důchodci byli zvláštní – měli toho za sebou hodně a často si prošli změnou a systémem, někteří ale jako by se i po tomhle vraceli na samý začátek k upřímným úsměvům a vděku za téměř všechno dobré, co se jim stalo. Nebylo to vyloženě tak, že by potřebovali chránit. Ale Syd je – ji – toleroval. A tolerance u něj znamenala začínat na nule, ne s dvaceti zápornými body, jako to dělal u většiny ostatních lidí. To znamenalo hodně.

„Nespěcháš? Pokud ne, zůstaň chvíli, udělám ti čaj. Máš rád čaj? Nic moc jiného nemám, mívala jsem sirup, dokud sem jezdila vnoučata, a nějaké kofoly, co si vyžádali, ale to už tu dlouho není… Možná džus bych mohla mít. Řekni si, co bys chtěl?" zeptala se, a on po chvíli seděl v pohodlném křesle, v ruce sklenici s jablečným moštem, který už neměl roky. Měl ho ale rád. Připomínal mu dětství, ty šťastné části.

„Dáš si něco k svačině? Nic jsem nepekla, netušila jsem, že budu mít návštěvu… Ale mohla bych ti nakrájet nějaké ovoce," zamyslela se. Ocenil, že neřekla abys rychle rostl, jak to dělávali jeho prarodiče. Takové hlášky byly vážně jen stupidní. „Nechci tě zdržovat, pokud jdeš za svými prarodiči nebo rodiči. Jistě už na tebe čekají," uvědomila si. Zašklebil se. Bylo to poměrně přirozené.

„Rodina je teď na druhým konci Prahy a nečeká, že bych se dneska stavil. Osmnáct mi už bylo, a ten, za kým jdu, tu stejně ještě není." Bylo vidět, že ji svým věkem i dalšími slovy překvapil, brzy se ale vzpamatovala.

„V tom případě, budeš chtít zůstat? Mohli bychom si zahrát dámu," navrhla a on po krátké rozvaze souhlasil. A seděl tam pak ještě další dlouhé hodiny, které celé strávili hrou a nezávazným povídáním. Zjistil, že se žena jmenuje Iva Vavříčková – dovolila mu tykání, své příjmení prý stejně neměla dvakrát v lásce kvůli nepříjemným vzpomínkám na manžela, který ji opustil –, že má dvě děti a tři vnoučata a že za ní už nejezdí ani jedno, protože jsou všechna v pubertě a mají jiné zájmy. A ráda hrála dámu. Moc ráda. A i on musel uznat, že nebyla úplně marnou soupeřkou, což bylo poznat už z toho, že se na jejich partie musel soustředit a v části z nich jej žena dokonce porazila.

Vlastně to bylo příjemné odpoledne. Rád lidi poslouchal – tedy ty, které nějak akceptoval – a bylo pro něj příjemné být s někým, kdo sám sebe nehlídá, jako by mu Syd mohl ukousnout hlavu. Povídala o svém dětství, o svých vlastních dětech a zájmech a cokoli, co jí o sobě řekl Syd, ocenila. Nebylo toho moc, neměl zapotřebí se jí jakkoli svěřovat. Bylo to jako trávit čas s vlastním prarodičem. A zároveň… docela fajn.

Bylo už okolo sedmé hodiny večerní, když u vedlejšího bytu bouchly dveře. Šlo o poměrně tichý zvuk tlumený prostorem a postarší paní už ho nemohla slyšet, on ho ale zaregistroval. Mohl jít za Davidem. A stejně tam ještě chvíli zůstal, dopil, dohrál poslední partii a doposlechl si poslední z jejích historek. A když se s ní pak loučil a ona jej pohladila po rameni a usmála se na něj, tak nějak podvědomě byl spokojen.

***

David se se spokojeným úsměvem svalil na sedačku a začal přemýšlet o dnešním dni. Nepochybně mu s Robertem bylo dobře. Jako by se vrátil dlouhé měsíce zpět do dob, kdy ještě spolu žili a milovali se. Rob se vůbec nezměnil. Byl to pořád ten vtipně urýpaný kluk, který by pro svého přítele udělal první poslední. A stál o něj, nejen do postele, ale se vším všudy. Měli toho tolik společného, že vlastně nemohl najít činnost nebo koníček, ve kterém by se neshodli. Jediná překážka, která jim bránila tomu, aby byli spolu šťastní, padla. David už by se nebránil drobným intimnostem na veřejnosti. Neohlížel by se na zhnusené pohledy lidí, dokázal by se postavit před třídu s možným ocejchováním. Věřil, že většinu nenávisti, se kterou by se mohl potkat, by dokázal s Robertem po boku ignorovat.

Všechno tohle bylo téměř dokonalé, kdyby nebylo jedné maličkosti – drobného černovlasého klučiny, který nejspíš za pár minut přijde pro svou dávku sexu. Dokonalého sexu, jaký David s nikým jiným nezažil. A nebyl v tom jen ten sex. Davidovy myšlenky stále brousily okolo něj. Jen když si zpětně vzpomněl na tu chvíli, kdy mu sdělil, že by se rád vrátil k Robertovi, zatrnulo mu. Vážně v jeho očích viděl bolest? Ano, líto mu to být mohlo, přece jen si opravdu v posteli seděli, a nepochyboval, že stejně jako David staví Syda na vrcholek slasti, podobně to má i sám Syd. Ale přece jen kvůli pár skvělým orgasmům by se nepřestal kontrolovat. A tenkrát byl tak překvapený, ublížený, dotčený a hlavně smutný, že se kontrolovat přestal.

David ho měl rád, zvykl si na něj a vlastně už byl smířený téměř se vším, čím mu Syd ještě nedávno cuchal nervy. Během doby, co s ním strávil, už na Roberta nemyslel s tou šílenou bolestí na hrudi, kterou ještě před prázdninami cítil. Co to znamenalo? Byl to opravdu jen čas, nebo tu zející a mokvající ránu dokázal vyléčit Syd? A měl by si položit další otázku. Jak moc by mu ten protiva chyběl, kdyby ho poslal vodě?

Jen si to představil, stáhl se mu žaludek a vyschlo v ústech. Vyděšeně vydechl. Tohle nebylo dobré.

Svíravé myšlenky narušilo drnčení zvonku.

„Ahoj Syde," pozdravil jej a loupl okem k vedlejším dveřím, které se v tu chvíli potichu zaklaply. „Pojď dovnitř."

Popadl jej za paži a nešetrně vtáhl do bytu.

Když i za nimi bouchly dveře, černovlásek tázavě pozvedl obočí, chvíli Davida pouze skenuje pohledem.

„Ty ses na mě nějak těšil, na to, že ses ještě ráno tvářil jako boží umučení. Chápu teda, že se ti beze mě špatně dejchá… Děje se něco? Vypadáš, jako bys viděl ducha, a myslím, že na tý ruce budu mít modřiny. To bych přežil, ale ty mě pak budeš nutit nosit mikinu kvůli něčemu, co ani nevzniklo při sexu… Jsi v pořádku, že ano?" zeptal se a ironie se jako na lusknutí prstu změnila ve starostlivě nakloněnou hlavu a pohled, jímž se snažil vyčíst příčinu Davidova rozrušení.

„Nepřeháněj! Zase tak jsem tě nestiskl. Nechci, aby tě očumovala sousedka. Nemám u ní zrovna dobrou pověst, nemá mě ráda, ačkoliv jsem nikdy žádné párty nedělal, chovám se tiše. A vůbec, za takového souseda, jako jsem já, by měla být vděčná. Je pravda, že občas zapomenu uklidit chodbu, ale když mi to přijde vyčíst, nebrblám, vezmu smeták a jdu. Jde o to, že je silně homofobní. Nejednou mi nadávala a pomalu se křižovala, jako bych byl nějaký ďábel. Nechci jí dávat zase nějaké podněty, aby na mě přiletěla a vyčetla mi mou orientaci, chápeš? A nechci, abys to někdy musel poslouchat i ty. Myslím, že to nemáš zapotřebí," stěžoval si David a podvědomě hladil jeho paži tam, kde jej tak nešetrně stiskl.

Jakmile se vypovídal, sehnul se k němu a věnoval mu drobný polibek na ústa. „A teď pojď, sotva jsem přišel a mám příšerný hlad. Večeřel jsi? Udělal bych třeba chleba ve vajíčku, ty bys mi mohl k práci přečíst další kapitolu Doriana… Nemysli si, že tě nechám znovu zakrnět."

Syda Davidova zpověď maličko zarazila, neměl ale chuť ani energii jakkoli déle se o tom bavit. Iva byla nesnášenlivá? Nebylo to podstatné. V tom spočívala jedna z jeho opravdu dobrých vlastností – soudil lidi až podle toho, co o nich sám zjistil. Možná, že jeho soudy nebyly úplně přesné a spravedlivé, stále ale byly jeho. Pokud by se s ním dáma měla přestat bavit, bylo mu to jedno. Mohla. Pokud ne, pak jej bude muset přijmout. Nehodlal si hrát na heteráka, když jím nebyl a když měl v náruči chlapa, za jehož sbalení byl na sebe neskonale pyšný.

A na kterém mu neskonale záleželo. Ale o tom by se nemělo mluvit.

„Chleba ve vajíčku jsem tuším nikdy nejedl, ale dám si rád. Uvidíme, jak se moje Růženka blejskne jako kuchařinka," zazubil se, za což si vysloužil pozdvižené obočí. Sám se pousmál, tak, jak to dělával vždy, když chtěl Davidovi beze slov říct – nic si z toho nedělej, byla to jen legrace. Bylo zvláštní, kolik výrazů pro něj dokázal vytvořit, jen aby o svých pocitech nemusel mluvit. Ještě víc zvláštní bylo, že jim David mnohdy stále ještě nerozuměl.

Naprosto automaticky jej krátce chytil za ruku a stiskl. Políbil by ho na tvář, ale nedosáhl tam.

„Netvař se. Jsi rád, že mě tu máš. I toho Doriana ti přečtu," svolil milostivě. Tedy, řekl to tónem, který podtrhoval, jak moc se pro Davida obětoval, což se krapet bilo s faktem, že následovala velmi krátká kapitola a on svolil primárně kvůli tomu.

Jak očekával, netrvalo to ani deset minut a on měl hotovo. David stále vařil a on tedy opustil pohovku, na které se předtím usadil, a přemístil se na jednu z barových židlí, prohlížeje si pohybující se postavu. A aniž by to připustil nahlas, musel uznat, že byl jeho milenec opravdu pěkný. Tak, jak byl, v domácím oblečení, tričku s dlouhým rukávem, se všemi svaly, které to oblečení obepínalo, byť jinak bylo celkem volné. Vlasy měl po odpoledni u bazénu zbavené všech chemikálií, které si na ně ráno napatlal.

Přelezl ze židle na ostrůvek, nohy spouštěje na stranu, na které David pracoval. Byl tak očima jen o trochu níž než on. Blonďák se k němu v tu chvíli otočil – snad aby zjistil, co přesně dělá, a Syd mu rukama naznačil, ať k němu přistoupí. Prsty Davidovi zajel do vlasů, na jeho poměry pomalu, a čekal, jestli nezačne odporovat. Blonďák statečně držel.

Rozcuchal mu je. Vysloužil si nepříjemný pohled.

„No tak, to vydržíš, pro mě. Sluší ti to," říkal spokojeně, v očích jiskřičky. Zase vypadal tak uvolněně, mladě. Ne že by mu vadil Davidův věk, ne že by potřeboval, aby vypadal mladší, protože by se jinak cítil špatně nebo cokoli podobného. Jen se bez všeho toho gelu vždy tak rozzářil…

„Co kdybys mi řekl, cos dneska dělal a jak ses měl?"

„Opravdu to chceš slyšet?" zarazil se David nad otázkou a nervózně zamrkal. Tohle ale Syd neviděl, blonďák byl otočený ke sporáku a pokládal opečené chleby na ubrousek, aby z nich vysál přebytečný olej. Povzdychl si. „Byl jsem na koupáku s Robertem. Potřebovali jsme probrat pracovní věci a ve škole na to nebyl čas. Takže z mého učení zase sešlo…"

Položil před Syda talíř a zadíval se do jeho tváře. Na chvíli zavládlo bytem ticho a na černovláskově čele se objevila malá vráska – jen na sekundu, než znovu našel svůj obvyklý klid. Pokud se kamennému výrazu dalo říkat klid. A David netušil, jak si to má přebrat. Utřel si ruce do utěrky a prohrábl si účes, aby mu rozčepýřené vlasy nepadaly do očí.

Po vyslechnutí Davidova programu Syd na chvíli netušil, jestli se vůbec očekávalo, že nějak odpoví. Jak? Za jiných okolností by se byl schopen začít smát, krapet šíleně a krapet ironicky, nyní se ale pouze lépe usadil a beze slov se pustil do svého jídla. Tak, jak to ještě nikdy neudělal.

Tohle znamenalo cítit se podvedený. Nebyly to ani dvě minuty, co se na Davida usmíval, šťastný, že jej po celém dlouhém dni zase vidí, protože mu i za tu krátkou chvíli přece jen tak nějak obyčejně chyběl. Ne že by se mu vyloženě stýskalo, to by nebylo úplně korektní označení. Spíš byl prostě rád, že má opět před sebou jeho oči, postavu, kterou může pohladit a obejmout. A úplně pochopitelně mu vědomí, že se chlap, na kterého se těšil, celý den bavil u bazénu se svým expřítelem, provrtalo díru do těla.

Ještě nikdy se nikomu nepovedlo tak rychle zabít těžce získávanou teplou deku štěstí a spokojenosti. S ním David jít nechtěl, jemu řekl, že by rád byl sám. Tohohle chlapa si ale s sebou vzal. Strávil s ním celé odpoledne. Dopoledne nestačilo? Co konkrétně dělali, že museli pracovat i u vody, svlečení, jen v plavkách?

„Už ses rozhodl, jestli s ním chceš spát, nebo ne? Balíš ty jeho, nebo on tebe?" zeptal se, nebylo to ale nijak útočné. Spíš naprosto nečitelné a prázdné. Chtěl to vědět. Netušil, jak tím sám sobě ubližuje, tak proč by se nezeptal…

David jen přimhouřil oči a snažil se dopídit toho, jak to myslel.

„Co jsou to za otázky, Syde? Nikdo nikoho nebalil, jen jsme pracovali. Chceš vědět, jestli s ním chci spát? Pokud se stane mým přítelem, pak ano, jistě, budu s ním spát. Odpověď na tvůj další dotaz ti nemůžu sdělit hned teď, protože ji neznám. Nevím, potřebuju čas na to se ujistit, jestli stojí za to vlézt podruhé do stejné řeky. Já chápu, že tobě to vadí a cítíš se nejistý, že možná ztratíš parťáka do postele…" David se na něj dál zkoumavě díval a nakrčil čelo. Nelíbila se mu skrytá bolest, která se Sydovi odrážela z očí. Ty jeho pomněnky ho zrazovaly.

„Řekni mi upřímně, Syde, žárlíš? Bolí tě, když o Robertovi mluvím? Jsem z tebe zmatený a na stokrát omílanou otázku už se ptát nebudu. Nebo už je to všechno jinak?"

Davidovi se sevřely vnitřnosti, když si uvědomil, jak rád by slyšel kladnou odpověď. Znamenalo by to, že mu na něm záleží víc, než tvrdí. Když se na něj podíval, věděl, že by mu stačilo, aby řekl žárlím, a David by okamžitě na Roberta zapomněl. Chtěl zůstat se Sydem, jenže budoucnost s ním byla… vlastně žádná nebyla. Přesto by se v tuto chvíli přestal zabývat starou láskou.

Kdyby jen tušil, že stejně, jako se sevřelo všechno v něm, se to bolestně zkroutilo i v Sydovi. Nemohl mu to říct! Nemohl, protože to nemohl přiznat sám sobě.

Copak to z něj necítil? Proč všechno potřeboval podložit slovy, to mu nepřišlo, že to přímo křičelo každé objetí a polibek?

Nežárlil. Copak by to tak vůbec šlo nazývat? Žárlit znamenalo bát se, že člověk někoho ztratí, byť to ve většině případů ani nijak významně nehrozilo. On se vnitřně rozpadal, on věděl takřka jistě, že o Davida přijde. To nebyla připitomělá žárlivost, to prostě bolelo, skrz naskrz. Tak jak to mohl nazývat tak stupidně? Copak na něm neviděl, jak se dusil slovy, která ze sebe nemohl dostat pro zachování vlastní skořápky?

„O tomhle už jsme se bavili. Už jsem ti odpovídal," řekl, v hlase jasně zaznívající ironii a frustraci. Byl frustrovaný, byl zoufalý z pocitu, že to, co říká, je přesně to, co chce říct, ale cítí se z toho tak sakra špatně. „Nežárlím." Na chvíli mezi nimi opět zavládlo ticho. Bylo to tak nepříjemné. „Jdu do sprchy." A až když se pak postavil pod vodu, krapet se pod ní uvolňuje, uvědomil si, že jestli na něco ten večer opravdu neměl náladu, byl to sex.

To se mu snad ještě nestalo. S Davidem určitě, ale i před ním – pokud nebyl opravdu unavený, bylo pro něj přirozené čistit si hlavu a vyplavovat hormony s nějakým dalším tělem nalepeném na tom jeho. Ostatně, k ničemu jinému své předchozí milence stejně neměl. Jenže dnes by to nedokázal. Cítil, jak moc se mu David ztrácí, a chtěl s ním prostě být, dokud ještě mohl. Tak zoufale potřeboval cítit jeho přítomnost.

Ve dveřích se vystřídal s Davidem a sám zalezl do ložnice, v rukou svůj blok s matematikou. Posadil se do postele, polštáře si urovnávaje, aby se mu lépe opíralo o dřevo za ním, a hodnou chvíli pak bezmyšlenkovitě vypisoval čísla a počítal, počítal a počítal, až dokud voda neutichla, dveře do koupelny tiše zavrzaly a vysoký blonďák vešel za ním. Teprve tehdy blok odložil, stejně jako tužku, a natáhl k Davidovi ruce, aby blonďák věděl, co po něm chce. Snad čekal, že ho Syd začne svádět, on jej ale stáhl za dlaň vedle sebe, urovnal mu za zády polštáře a opřel ho o ně do jakéhosi polosedu, pololehu. Sám se mu pak složil do náruče, hlavu položenou na jeho hrudi. Obě jeho dlaně chytil do svých a přesunul si je na záda – tou, kterou měl výš, pak chvíli pohyboval v pomalých kruzích, aby Davidovi beze slov naznačil, co po něm chce. Sám mu své paže později ovinul kolem krku.

Vydechl. Nadechl se. Voněl mu, bylo to uklidňující. Zaklonil hlavu a začal jej líbat na krku, na který jako jediný dosáhl, zatímco mu prsty jedné ruky bezmyšlenkovitě kroužil po rameni.

David si jej přitáhl blíž k sobě a jen vydechl. Cítil jemné rty na svém krku a v nitru příjemné chvění. Na mysl mu přišlo jedno hloupé rčení, ale pro tuto chvíli se s ním přirozeně ztotožnil.

Jako by po dlouhých měsících přijel do rodného přístavu.

Směsice zmatení a prostého štěstí, které si v tu chvíli nedokázal vysvětlit, v ten moment jako by snad ochromily jeho uvažování. Usoudil, že bude nejlepší vypnout. Všechny rozpory hodit za hlavu a jen si užít tiché chvíle, které mu Syd daroval. Sklonil k němu hlavu, až pár neposedných, stále mokrých pramínků vyklouzlo z dokonale načesaného účesu a prolnulo se ebenovými vlasy jeho společníka.

David se kousek oddálil a pravou rukou jej chytil za bradu, placem ji pohladil a jemně mu nazdvihl hlavu. Podíval se mu do očí a měl dojem, že nahlédl do knihy. Mohl číst, byly to stovky stran popsaných miniaturním písmem. Jenže všechny byly psané švabachem. Nerozuměl…

Ani Syd v tu chvíli nerozuměl, co přesně se s ním děje. Bylo mu tak krásně úzko. Tak příjemně smutno. Letět vzduchem je krásné, byť následuje dopad, povětšinou smrtelný. Ale ty metry předtím – co metry, centimetry, setiny sekund před koncem – jsou ty nejlepší, jaké lze zažít. Tak nádherně děsivé. Tak romanticky tragické.

Natáhl se, aby svému milenci odhrnul pár pramínků spadajících do světlounkých očí, kterými jej David pozoroval tak pečlivě, snad až něžně. Jako by on sám byl cosi krásného. Cosi, co nechtěl zapomenout. A on mu zapletl prsty do vlasů a stáhl si jeho tvář k sobě, líbaje jej tak, jak to vždycky dělával – pomalu, dlouze, s city, které by si nikdy nepřiznal. Vplul jazykem do jeho úst, jako by tam patřil odjakživa, zatímco prsty jedné ruky dál držel ve zlatých pramenech a druhou přemístil na jeho tvář. Palcem ho po ní hladil.

Opravdu David tak moc potřeboval říct „jsou to city", aby začal cítit? Opravdu by se něco změnilo, kdyby mu Syd řekl „ano, všechno je jinak, než jak tvrdím"? Kdyby se ta otázka dostala až k němu, asi by mu netrvalo nijak dlouho vymyslet odpověď. Nezměnilo. Kdyby se cítil milovaný, pak by se přece neptal. Necítil se. A ten dotaz pak musel pokládat, protože tím chtěl zjistit, jestli to Syd ještě nějak změní. Jenže to on už nemohl. Dával vše, co v sobě měl. A pokud to nestačilo, aby tím Davida přesvědčil, existovalo vůbec něco, co by to dokázalo?

Ještě jednou se svými rty jemně otřel o ty jeho a motýlími polibky přešel přes koutek jeho úst, tvář a čelo k jizvě, další z věcí, která je spojovala. A pak si znovu položil hlavu na jeho rameno, dlaň vkládaje do Davidovy. Zavřel oči. Nechtělo se mu spát, jen to bylo příjemnější. Ještě víc tak vnímal jemnou vůni šampónu – který tedy používal taky, kdykoli se u něj sprchoval – a teplo druhého těla.

„Co kdybys mi něco zazpíval?" zeptal se tiše.

David zamrkal překvapením. Takovou žádost mu nikdo nikdy nepředložil. Jistě, zpívali spolu u ohně s kytarou, zpíval mu ve chvílích, kdy už byl Syd uvězněný ve snech a ani o tom nevěděl. To bylo ale na Moravě… tam byl jiný svět, alespoň to tak Davidovi připadalo. Tam neexistovaly starosti, netrápil se příliš budoucností, rozhodně ne tolik jako v Praze. Syd tohle nerozlišoval a za týdny se dokázal hodně změnit. Tak moc, až se mu tajil dech.

Neměl po ruce kytaru, ale usoudil, že to po něm Syd nechtěl. Toužil jen poslouchat jeho zpěv. Proč, tomu moc nerozuměl, nemyslel si o sobě, že by byl bůhvíjaký zpěvák, a hlas po nemoci, která mu sedla na průdušky, taky neměl úplně ve formě… Ale jemu to bylo asi jedno.

Neříkal nic, jen se uvelebil na polštářích a potichu začal zpívat jednu ze svých oblíbených písniček.

Jsem příliš starý na to, abych věřil v revoluci
a svoji velkou hlavu těžko skryju pod kapucí
a nechutná mi, když se vaří předvařená rýže,
v náprsní kapse nosím Ventinol na potíže.

Jak to tak vidím, asi těžko projdu uchem jehly,
a lesem běhám tak, aby mě vlci nedoběhli,
a kdyby se někdo z vás na anděla ptal,
tak mám jizvu na rtu, když při mně stál.

Sako mám od popílku, na kravatě saze,
mé hrubé prsty neumí uzly na provaze,
a když mi občas tečou slzy, hned je polykám,
a tančím jen tak rychle, jak hraje muzika.

A dříve, než mě příjme Svatý Petr u komise,
básníkům české země chtěl bych uklonit se,
a kdyby se někdo z vás na anděla ptal,
tak mám jizvu na rtu, když při mně stál.

V Paříži četl jsem si ruskou verzi L'humanité,
a z Bible zatím pochopil jen věty nerozvité,
v New Yorku chyt' jsem koutek od plastových lžiček,
ale nejlepší káva je v Hypernově U Rybiček.

Trumfové eso v mariáši hážu do talónu
a chtěl bych vidět Baník, jak poráží Barcelonu,
a kdyby se někdo z vás na anděla ptal,
tak mám jizvu na rtu, když při mně stál.

A i když mě to táhne tam a Tebe občas jinam,
na špatné věci pro ty dobré zapomínám.
A kdyby se někdo z vás na anděla ptal,
tak mám jizvu na rtu, když při mně stál.

Když při mně stál,
on při mně stál…

Jakmile jeho hlas utichl, opřel hlavu o jeho ramena. Syd sice sám sebe stavěl do pozice tvrďáka a bezemotivního tvora, přesto už ho znal natolik, že věděl, jak moc dokáže být vnímavý. Tušil, že moc dobře pochopil, kdo je ten anděl…

Syd chápal, kdesi hluboko ve své duši. Cítil na rameni Davidův dech, v hlavě měl ozvěnu jeho slov. Choval se k němu tak hezky. Ale chtěl jej opustit. Nedávalo to smysl, bilo se to s emocemi schovanými v jeho hlase a jeho očích, s tím, jak mu po celou dobu, co zpíval, pravidelně bušilo srdce. Vypadal jako tehdy na Moravě, když ho držel mezi skalami a říkal, že by se do něj, tam, daleko od všech lidí, dokázal zamilovat.

Proč jen tam? Byli to přece stále oni dva…

Rukou, na které mu David neležel, jej pohladil po hlavě, prsty ponechávaje v jeho vlasech a hodnou chvíli tam pak jen seděl, držel jej a líbal kousek za ucho, protože to bylo jediné místo, na které dosáhl. Přál by si mít podobné chvíle za zcela běžné. Jak uklidňující by muselo být smět si každé odpoledne takhle sednout. Držet svého milence blíž než kdykoli jindy, blíž k duši, nejen k tělu, a beze slov si předávat dojmy a přání. Jak příjemné by bylo nemuset se bát, kdy ten moment skončí. Vědět, že další den přijde znovu.

Jak krásné by asi bylo skutečně spolu žít. Každý den se probudit s tím, že není poslední. Každý večer usínat bez pocitu, že se ráno pravděpodobně všechno změní. Jistěže by to byly jen částečné jistoty. Ale mít v Davidovi částečnou jistotu, to by musela být nádherná představa.

Toho večera usnul Syd dřív než běžně – vyčerpaný, spíš psychicky než fyzicky, s jednou z těch nadějí, ze kterých je člověku tak trochu smutno. Těch, o kterých předem ví, že nikdy nevyjdou, a stejně se jich nedovede vzdát, protože ví, že by to znamenalo jeho konec. S jednou z těch mizerných nadějí, které ho donutily se nepatrně usmát, když jej David políbil do vlasů.

 

Text písně: Jaromír Nohavica – Mám jizvu na rtu

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)

Komentáře  

+7 #2 Odp.: Propadák – 33. kapitolaTamanium 2024-02-09 06:48
Naděje, Syde, je moc pěkná věc, jen nesmí trvat moc dlouho. Pak může být nebezpečná.
Nejsem zvířátko v ZOO, to si nejsem jist, asi jako žirafa ve výběhu. 😂🤣
Vždycky je to tak složitý, pro ty, co o tom moc přemýšlí.
Bez debat další díl, co se povedl.
Citovat
+6 #1 Odp.: Propadák – 33. kapitolaBamira 2024-02-09 02:59
Hezký, zajímavě a poutavě popsán Syduv psychický masochizmus. Vyvolává to ve mně obraz obřího pověšeného balónu naplněného vodou, hlavním aktérům nad hlavami.
Citovat