• King of Deathtown
  • Alianor
Stylromantika
Datum publikace7. 3. 2024
Počet zobrazení2481×
Hodnocení4.78
Počet komentářů0

Toho dne se domů dostali až pozdě. Oslava trvala do pozdního večera, kdy skončila jen proto, že oba bratři nezávisle na sobě začali mít hlad, a první zastávkou Syda s Davidem se tedy stala restaurace. Tam blonďák rychle nabral dvě krabičky na doma, což Syd, překvapivě, chápal. Najít je, jak spolu sedí v restauraci po šesté hodině odpolední, už asi vážně nebylo zase tak složité prokouknout, přestože většina národa neoplývala nijak významným počtem použitelných mozkových buněk. Stejně si ale neodpustil zhodnotit, že by tomuhle rande dal tak půl hvězdy a že doufá, že až ho David bude zvát s liliemi a lékorkami, dá si na tom záležet víc.

Doma mu pak David zmizel k večeři. Hodilo se to – Syd sám do sebe nacpal jídlo v rekordní rychlosti, protože beztak neměl hlad a polovinu nechal Davidovi. Měl tak možnost zmizet mu do předsíně a vytáhnout ze skříně velkou tašku s dárky. Jeho milenec zatím stihl dojíst, stále ale seděl u stolu, a tak se k němu Syd přemístil a zezadu jej objal, jak už měl ve zvyku. Jednou rukou mu zajel do vlasů a rozcuchal mu je, než jej políbil na tvář.

„Dlužíš mi sex. Dlouhej, když máš ty narozeniny…, ale ještě předtím pojď se mnou," řekl, chytil jej za ruku a posadil ho na pohovku. V předsíni pak pod paži chytil velikou krabici se stoličkami, která už se nevešla do dárkové tašky, a do druhé onu tašku samotnou, hrdě se vraceje ke svému milenci, na kterého se zazubil. Všechno to vyskládal na malý stoleček před ním. A když si všiml překvapeného výrazu ve světlounkých očích, sám jako by roztál. Přesedl si vedle blonďáka a ze strany ho objal, jednu jeho ruku si přehazuje přes ramena, aby jej i David držel u sebe.

„Všechno nejlepší," zopakoval, co už ten den David slyšel tolikrát, a jemně ho políbil na krk.

Davidovi se překvapením roztáhly panenky v očích. Už nic nečekal a tohle bylo… moc. Netušil, jak se má zachovat, co říct, a tak raději chvíli mlčel a vstřebával situaci, do které ho jeho milenec dostal. Nechtěl říct něco, čím by mu ublížil. Zase se mu honily hlavou myšlenky, proč Syd tohle všechno dělal. Nebylo to normální. Milenci do postele si nedávají dárky. Dost na tom, kolik energie dal do přípravy oslavy, o penězích ani nemluvil.

Když cítil, že jeho mlčení je dlouhé, jemně se pousmál. Doufal, že jsou to jen drobnosti, kterými ho chtěl potěšit. Byla pravda, že třicet má člověk jen jednou za život, a když si uvědomil, že jeho rodiče mu nenapsali ani esemesku, pochopil, že ten milý protiva mu zkrátka chce vynahradit všechna léta, kdy se mu náklonnosti od nejbližších nedostávalo. Byl mu teď spolu s bratrem nejbližší? Ano, to byl. Zvláštní uvědomění, a pokud to tak cítil i Syd, co to znamenalo? Začínal být zase zmatený.

„Děkuji," vydechl a jeho rysy se zjemnily. „Neměl jsi ale nic kupovat. Syde, jsem už dospělý, oslava byla to nejkrásnější, co pro mě kdo v posledních letech udělal. Ale další dary? Není to už moc? Já ti ale nechci kazit radost… Jen mě to zarazilo. Vůbec netuším, co mám říct!"

Syd se v prvních chvílích pouze zašklebil, když si ale blíže prohlédl krapet zoufalý výraz, začal se tiše smát.

„To ty nevíš nikdy. Ale pokud chceš poradit ode mě, určitě rád pomůžu. Co takhle ach, Syde, teprve teď jsem si uvědomil, jak skromný jsi, když o sobě tvrdíš pouze to, že jsi úžasný. Lituji teď všech sexů, které mohly být, ale nebyly, odteď bych rád zavedl ranní, polední i předvečerní, abych ti to vynahradil," řekl vážně, pak se ale znovu začal tiše smát. V očích měl pobavené jiskry. „Netvař se, čtu ti myšlenky. Líp bys to ani neřekl, beru tě za slovo. Nemáš za co. A teď rozbaluj," ponoukl jej a přesunul mu do klína krabici se stoličkami. Úsměv ho zatím nepouštěl. Byl tak nějak nadšený, stejně jako když ještě slavívali narozeniny s Valentýnem a jeho bratr ho pokaždé odměnil za každou pozornost nějakým sladkým moučníkem, který mu upekl. Tvářil se vždy tak šťastně, když viděl, že si na něj Syd vzpomněl.

Když David uviděl, jak ten komediant koulí očima a přeříkává ty nesmysly, nezbylo mu nic jiného než se začít smát taky.

„Díky za inspiraci, takto bych to tedy neřekl, ale mohu to zkusit – Milý Syde, tvá skromnost rozhodně nezná mezí, naprosto úžasný a totálně bezchybný nepochybně jsi, ale jen když spíš. Přesto jsem ochoten tvé egoistické srdce tolerovat. Nicméně s tím sexem jsi vedle. Ne že bych ho neměl s tebou rád, ale nejsem ve stavu, abych se jím zabýval dvacet hodin denně, už nejsem nejmladší. To už jsem ti taky párkrát řekl. Tvoje paměť v tomto směru je ovšem velmi chabá a já ti to nemíním stále připomínat. Rád se vnořím i do jiných činností, a co se týče hvězd, které mi za sex přiděluješ, pochop, že i ty srážejí moje sexuální libido kamsi k zemi," brblal si pod vousy a soustředil se na rozbalení čehosi neforemného. Když z pečlivě zalepené tašky vypadly dvě dětské stoličky s motivem nápadně připomínajícím Malého prince, vyprskl smíchy.

„Tak to jo, to se rozhodně bude hodit."

Než se Syd stihl vzpamatovat, chytil ho a postavil na jednu z nich.

„Skvělé! Jsme skoro stejně vysocí, konečně ti pořádně vidím do očí," podotkl a zadíval se do jeho spokojené tváře. Zubící se protiva byl k zulíbání. A David musel uznat, že líbání, aniž by se musel hrbit, bylo k nezaplacení. Se spokojeným mlasknutím se vzdal jeho úst a zašklebil se na něj. „Jen by mě zajímalo, jestli jsi to odhadl, nebo jsi to v obchodě přeměřoval?"

Když se na něj Syd podíval jako na postiženého, jen pokrčil rameny, sedl si na druhou stoličku, a vzal do rukou další, mnohem menší dárek. Když ho rozbalil, prvně to vypadalo jako rámeček na fotku, a David jen doufal, že tam neuvidí sám sebe, jak spí se slinou v koutku, nebo jinou podpásovku. Věřil, že by Syd byl schopen čehokoliv. Jak ho ale otočil, začal se smát nanovo.

V případě zázraku rozbijte sklo a za sklem se skvěl prezervativ jeho oblíbené značky. To rozhodně nemínil komentovat. Doufal, že je to jen náhoda a Syd to nenechal dělat jemu konkrétně na míru.

„Tak tohle, milý Syde, je přímá provokace, a ještě jeden takový úskok a večer tě seřežu, až budeš mít tu sladkou prdýlku rudou jako vlajka Sovětského svazu. Beztak se na to těšíš, že jo, že?" podíval se na něj nahoru a skousl si ret. Netušil, že jen pohled na kondom v něm probudí takové pudy.

Sydovi se zaleskly oči vzrušením. To nedokázal potlačit, už jen ta představa mu zrychlovala tep, a když si představil svalnaté tělo dominantně se nad ním tyčící a tu hlubokou spojenost, kterou mu mohl číst v očích tím víc, čím zvrhlejší věci spolu prováděli, krev mu tělem proudila o to rychleji. Rty se mu roztáhly do jeho typického úsměvu a sklonil se k Davidovi, rty jen pár centimetrů od těch jeho. Začal ho hladit po ramenou a pažích.

„Můj drahý Romeo, všechno, co dělám a co má nějakou spojitost s tebou, je přímá provokace," šeptal mu do rtů smyslně, oči přivřené. Náruživě ho políbil. „Jenže ty bys pořád jenom sliboval a vyhrožoval a pak skutek utek. Nemůžu ti to mít za zlé, že máš měkké srdíčko a bojíš se, abys mi neublížil. Co bych to byl za člověka, kdybych ti to vyčítal. Rád bys mě chránil a líbal a mazlil a rozmazloval… Ne, nevěřím, že se dneska večer dostaneš k něčemu takovýmu, i kdybych tě provokoval sebevíc. Věčná škoda. Nebo že bys mě překvapil?" zeptal se, pevně jej objal a natiskl se na něj. Pak se zničehonic odtáhl.

„Ale teď ne. Věčná škoda, ale pochop, už nejsi nejmladší, nemůžeme šukat dvacet hodin denně. Bohužel jsme odkázaní jen na před spaním, a to ještě zdaleka nenastalo, takže si budeš muset počkat. A teď můžeš rozbalovat," řekl zcela klidně a znovu se posadil na gauč. Provokativně se na něj usmál. V očích mu šlo vyčíst zadostiučinění.

„Aby ses nedivil, chlapečku," zamumlal si jen sám pro sebe David, ale pak se na něj záludně zašklebil. Syd dobře věděl, co s Davidem provádí svými provokativními slovy, což usoudil dle jeho velmi spokojeného výrazu. Měl by se raději soustředit na další dárky. V nich jistě najde další podpásovky a se zděšením si uvědomil, že se na ně docela těší.

„To jsi balil ty?" zeptal se. Nepotřeboval odpověď, znal ji. Byla to precizní práce, dobře věděl, že mu s nimi pomáhala Johana.

Další na řadě vybral měkký dárek. Pokud to budou trencle a ponožky, bude jen rád. Nesnášel nákupy těchto nezbytností. Po delším dobývání se do pečlivě zalepeného stříbrného papíru se však dočkal košile. Tázavě se na Syda zadíval. „Ne že bych nebyl rád, košilí není nikdy dost, ale zrovna od tebe mě tento kus oblečení udivuje. Měl jsem dojem, že je na mně nesnášíš."

„To sis vyvodil ty," odtušil černovlásek, zatímco David zkoumal látku, z níž kus oblečení byl. Zpod této na něj vykoukly další dvě.

„Slušej ti, když to potřebuješ slyšet. Vadí mi, že je nosíš, protože máš dojem, že musíš. Ale tyhle jsou speciální," vysvětlil, a když David košili rozložil, mohl si Syd všimnout, jak překvapeně pozvedl obočí. Snad v jeho očích zahlédl i špetku nevole, a Syd moc dobře věděl proč. Tohle byl krok za Davidovy hranice. Na jinou stranu, někdy ho udělat musel. Proč nezačít hned?

„Zkus si ji aspoň," vyzval ho, a když se David postavil a učinil tak, sám si vylezl na stoličku, aby byli očima na stejné úrovni. Dál si zatím prohlížel pevné tělo, na kterém ten kus oblečení dokonale seděl, a pevné paže vystavující na odiv svaly. To v plánu nebylo, nechtěl, aby mu ten mamlas balil každého, koho v Praze potká, stejně byl ale tak nějak spokojený, když jej takhle viděl. Chytil ho za ruku, na které měl David tetování, a začal mu po něm jemně přejíždět prsty.

„Tehdy po tom coming outu na Mácháči jsi mi toho řekl hodně a mezi tím i to, že své tetování vnímáš jako celoživotní připomínku, žes byl tehdy idiot, když ses přiznal se svojí orientací. A nechceš ho ukazovat, protože je pro tebe tahle část života až nadosmrti koule na noze, kterou si dobrovolně necháváš, aby tě týrala. Nechceš, aby ho viděli lidi ve škole, protože si pořád dáváš za vinu to, co se tehdy stalo," řekl, co si tak nějak matně pamatoval z toho večera. Už to bylo dávno.

„Moc jsem ti toho neodpověděl, protožes pak vypnul a začal na mě mluvit italsky. Ale je to patnáct let, polovina tvýho života. Nebudu ti tvrdit, že jsi za to nemohl. Nemohl, ale stejně bys mi to nevěřil, takže nemá smysl to vytahovat. Ale stalo se toho hodně a ani Věřík by nechtěl, abys to kvůli němu doteď takhle řešil," podotkl tiše. Otočil jeho předloktí tím tetováním nahoru a ukazováčkem přejel po dlouhé jizvě táhnoucí se přes celou jeho délku, jako by ty obrazce pomyslně škrtala. Přitiskl si Davidovu dlaň k tváři a nepatrně naklonil hlavu na stranu, dívaje se do jeho pomněnkových očí.

„Je čas jít dál, i to zranění ze skal ti to tímhle dokazuje. Už se přece nemusíš takhle mučit. Jestli se na škole najde někdo, kdo by ti k tomu něco říkal, může jít do hajzlu. Je to tvůj život."

Tohle Davida dostalo, do slova a do písmene. Díval se na něj jak na zjevení, v té chvíli by se nebál použít přídavek andělské. Ve tváři se mu odrážely snad všechny emoce a do očí se mu tlačily slzy. Úspěšně je zamrkal a sklonil hlavu. Syd věděl o jeho strašácích všechno. Už od začátku.

Zadíval se na své zjizvené tetování a usoudil, že má pravdu. Prohlížel si jej poslední dobou často a nemínil ho jakkoliv opravovat. Ale způsob, jakým na něj pohlížel Syd, by jej nikdy nenapadl. Byla to krásná myšlenka, ačkoli tak jednoduché to nebylo. Nesmířil se s tím dosud a nejspíš to nikdy plně nedokáže, ale jakási jiskra toho, že jeden ze studentů na to nahlíží takto, pro něj byla naděje. Naděje na to, že ho okolní svět nezavrhne, přestože nikdo v okolí neměl ani tušení, co tetování znamená. Věděli to jen čtyři lidé a mezi nimi i Syd. Teď šlo ale o něco jiného. Syd se jej pokusil dostat ven z jeho černé kobky, v níž se půl života hrabal ve svědomí, sebelítosti a výčitkách. Kvůli jeho přiznání byl bratr nevidomý. Byla to jeho vina a Syd si mohl tvrdit, co chtěl.

Akce vyvolává reakci – jednoduché a tohle jeho přítel jistě dobře znal.

Přesto vnímal jakýsi druh úlevy, nečekané, zvláštní, jakou nikdy nepocítil. Nerozuměl jí, ale nechal se jí unášet, stejně jako hřejivým úsměvem a jiskřícíma očima, jež měl přímo před sebou.

„Budu se snažit o tom uvažovat, slibuji…," odmlčel se a vzápětí si uvědomil, že to nejsou planá slova. Opravdu by se té tíhy měl konečně zbavit, jen kvůli těm výčitkám měl v životě tolik problémů, které ublížily nejen jemu, ale i osobám mu blízkým. A těmi teď nemyslel Věříka. Sklonil znovu oči ke košilím.

„Jsou krásné, děkuji."

Syd jen kývl hlavou a poukázal na další balíčky. Nyní už David neurvale rozerval papír, neměl trpělivost.

„Učebnice matematiky pro druhou třídu? Tím mi chceš jako říct co? Že neumím základní matematické operace? To jsem teda hodně klesl," pokýval hlavou a jedno obočí pozvedl viditelně výš než to druhé. „Anebo mě chceš vypudit ze školy, abych šel učit raději druháky na základku? Jo, to by možná bylo úlevné. Ti jsou ještě dětsky nevinní – tedy většinou."

Černovláskovi zajiskřilo v očích. Byl rád, že David pochopil, o co mu s košilemi šlo, a že se mu podařilo skutečně předat, co předat chtěl, když ale nyní viděl jeho výraz, prozatím tyto myšlenky odsunul. Ano, tohle byl ten David, kterého tak dobře znal. Už by si skoro myslel, že mu ho vyměnili. Zvážněl a povytáhl obočí.

„Máš ze mě ten dojem? Ještě Bouček aby se nám vrátil. Ani náhodou, samozřejmě je v mém zájmu, abys u nás zůstal. A proč zrovna tuhle učebnici? No přece protože ti důvěřuju, byť ano, dlouho jsem přemýšlel, jestli by první třída nebyla lepší, ale tak… rozhodl jsem se věřit, že číslice od nuly do devíti napsat umíš, ačkoli jsem tě nikdy neviděl to udělat. Pochop, jakožto tvůj nový profesor matematiky s tebou musím začít pěkně od začátku a napravit všechny chyby. Musíme k tvému vzdělávání přistupovat svědomitě," řekl mu zcela vážně, pak se ale zašklebil a dloubl ho do tváře. V očích měl ohníčky.

„Netvař se, je to skvělej dárek. Když už mluvíš o těch druháčcích, moc nechápu, proč jsi z tý základky tehdy odcházel ani proč jsi šel zrovna k nám," zamyslel se. „Vezmi si, na základkách máš lidi, u kterých nikdy netušíš, co přesně budou jednou chtít dělat. Klidně půlka, klidně víc ti jednou půjde na něco, v čem budou češtinu potřebovat, a mnohdy jim fakt jde. Proč sis vybral naši průmyslovku? Chápal bych gympl, chápal bych něco jazykově zaměřenýho, ale tady jsi věděl, že se setkáš s lidma, kterejm to buď nejde, nebo je to nebaví, nebo obojí. Pochybuju, že by tě nikde jinde nechtěli, učitele berou všude," naklonil neznatelně hlavu na stranu.

„Ze základky jsem odešel, protože mám vystudovanou pedagogiku pro střední školy, chtěl jsem na střední učit. A na naši školu jsem šel proto, že na gymplu mi na rovinu řekli, že s dvouletou praxí na základce mě prostě nevezmou. V tom roce už měly volné místo mého zaměření jen dvě školy – ekonomka na Praze 4 a naše průmyslovka. Samozřejmě, že jsem zvolil tu, kterou mám za rohem. Možná je to náročnější a věděl jsem, že to nebude procházka růžovým sadem, ale taky to byla výzva. Ty konkrétně jsi byl ta největší. Nedovedeš si představit, jak zoufalý jsem byl, když jsi pořád odmítal doučování. Teď už ses mi upsal a nemáš na výběr. Nejméně dvakrát týdně si k tomu spolu sedneme a číst nahlas budeš stále. Tím, že jsi udělal reparát, to neskončilo. A za každou mou vypočítanou stránku z mé nové učebnice matematiky ty na oplátku dostaneš krátký diktát. Myslím, že je to fér," pokrčil rameny David a raději se ani nepodíval na svého společníka. Nepochyboval o tom, že se Syd jen šklebil a myslel si svoje. Myslet může, ale stejně to nakonec bude tak, jak chtěl David. Syd zkrátka musel dohnat všechny ty roky, kdy totálně stagnoval.

Zaměřil se na další dar, který také vypadal jako kniha, jen mnohem menší. Tipoval, že to bude diář.

„Kreativní zápisník?" podivil se David a s otázkou v očích se zadíval na Syda.

„Jsou v tom úkoly na tvůrčí psaní. Na každý stránce by měl bejt jeden a k tomu nápady na povídky, který už můžeš napsat podle sebe. Ten autor je nějakej lektor psaní, co tak vím, a zabejvá se tím roky, takže by to mohlo bejt zajímavý," vysvětlil Syd. Když viděl, že jej David stále pozoruje krapet zaraženě, pokračoval: „Na Moravě jsi říkal, žes dřív chtěl bejt spisovatel. Tvrdíš, že tě to pak ve dvanácti pustilo, ale takovýhle věci člověka nikdy tak úplně nenechaj. Smíříš se s tím, že to dělat nebudeš, to jo. Já se tehdy taky smířil. Ale to ještě zdaleka nic neznamená, a dokud to pro tebe není zdravotně nemožný, byla by škoda to úplně odsunout."

Když domluvil, celý jako by krapet zjihl. Přál si splnit Davidovi jeho dětské sny, protože si moc dobře uvědomoval, kolik si toho jeho milenec za život přál a jak žalostně málo mu toho osud dopřál.

„Ptal ses, jestli je nějaká kniha nebo nějakej text, kterej bych si chtěl přečíst. Změnil jsem názor – chtěl bych si přečíst něco, co napíšeš ty."

Jestli něco připomínalo horskou dráhu, byly to Davidovy emoce, které prožíval toho dne. Bylo vůbec možné je tak rychle měnit? Nepochybně ano. Listoval malou knihou a letmo četl úkoly, které na něj někdy v budoucnu čekaly. Mezitím přemýšlel o poslední větě, kterou Syd vyslovil, než se odmlčel. Chtěl by číst povídky, které by napsal on… on, který naposledy psal souvislé slohové texty někdy na vysoké? Moc jich po nich však nechtěli a o kreativitě si tenkrát mohl nechat jen zdát. Striktně daná témata, žánr, délka, nalinkované od začátku až do konce. Moc ho to nebavilo, ač v nich vždycky vynikal, a pokud byly známkované, vždycky je měl za A. Ale na to, aby se s nimi pochubil byť jen na nějakém webu s povídkami, to rozhodně nebylo. Ale v tomto, jak za tu chvíli listování deníkem pochopil, se dalo parádně vyřádit. Pokud bude mít někdy čas. Nicméně nebude trvat dlouho a přijde zima a dlouhé večery byly vždycky dost nudné. Vlastně ho nikdy, od dob, kdy pohřbil svou touhu stát se spisovatelem, nenapadlo jen tak pro zábavu něco napsat. Zahloubal se do stránek poté, co si v rychlosti přečetl první kapitolu, jak použít Povídkáře.

Pousmál se. Jeho následné listovaní mu vygenerovalo postavy – Zneuznaný novinář, tichý knihovník. Děj se odehraje na mostě nad řekou, první věta povídky bude znít – Před mnoha staletími tu žil… a téma – Není všechno zlato, co se třpytí.

Vydechl a oči se mu zatřpytily. Na chvíli zapomněl, že je tam Syd s ním, a fantazie se rozeběhla na plné obrátky…

Syd ho zatím pozoroval. Měl by ho probrat, chtěl mu předat další ze svých dárků, nedokázal se k tomu ale přinutit. Naopak – očima skenoval tu uvolněnou tvář, vzdálené oči, za kterými se promítaly představy a sny, i pootevřené rudé rty, jako by chtěl něco říct, sehrát některý z dialogů mezi svými novými postavami. A v ten moment v něm skutečně viděl dítě, kterým byl, když po tomhle toužil, viděl něco, o čem si David možná myslel, že to tehdy ztratil a u čeho by nikdy nepřiznal, že se to snad může znovu objevit.

Nakonec, když už to nevydržel, se sám přesunul za Davida a zezadu jej objal, tak, jak to vždy dělával. Obličej mu zabořil do ohbí krku, kam jej jemně políbil, než si mu opřel hlavu o rameno a chvíli tak zůstal stát. I David k němu natočil hlavu, vyrušen z představ. Využil toho a políbil jej na stále ještě pootevřená ústa. Pousmál se. Nemusel se ptát, jestli se Davidovi dárek líbí, viděl to na něm.

„Ještě tenhle," vložil mu do rukou poslední balíček, který v tašce nahmatal, na přívěšky schované v malé krabičce v rohu v ten moment zcela zapomínaje. Pozoroval, jak David rozbaluje papír, a když na ně vykoukl nápis vyvedený na vnitřní straně pásku, zašklebil se.

Teď na mě budeš myslet vždy, když si budeš sundávat kalhoty.

„Počítá se tohle jako ta druhá podpásovka, po který se chceš konečně k něčemu odhodlat? Nebo zase nic? Nepřekvapilo by mě to, už jsem si zvykl. Jsem odhodlaný respektovat tvé něžné srdce jemné, zdrženlivé vanilky, jakou ve skrytu duše jsi," podotkl zcela vážně, než se rozesmál. Prstem jej píchl do tváře. „Nemusíš se stydět, sice navždycky skončíš se dvěma hvězdama, ale to není zlý skóre…"

Davidovi se v ten moment rozšířily panenky a prudce vydechl. Neviděl v tom kusu kůže pomůcku, která byla vhodná na to, aby mu nespadly kalhoty – ne v tuto chvíli. Teď viděl před sebou jen svého svíjejícího se milence, který se mu snaží uniknout, aby se na svou krásnou oblou prdýlku dokázal v příští dny posadit.

Rty měl najednou suché a musel si je svlažit jazykem. Celým tělem mu projela vlna touhy jako tsunami.

Chtěl to! On chtěl, aby ho tím páskem seřezal.

Tušil ale Syd alespoň vzdáleně, co to obnáší? David neměl zdání, ale vzrušením se mu zatočila hlava a v kalhotách se mu pomalu vytvářelo peklo. Jeho osobní pak začalo klíčit v hlavě, která odmítala uvažovat o tom, že by jeho žádost odsunul na vedlejší kolej. Syd ho cíleně provokoval.

Sklonil hlavu k pásku a dlouho si jej prohlížel.

V místnosti bylo ticho jako v hrobě, snad jako by oba aktéři zapomněli i dýchat. Syd čekal a David bojoval sám se sebou.

Vzal opasek do rukou a pohladil ho po celé délce. Dokázal dobře odhadnout, jakou bolest dokáže pevná kůže způsobit. Polkl a vydechl vzduch z plic. Očima plnýma chtíče se zadíval na Syda. Nepotřeboval už další podněty, ale musel se ujistit, že v jeho obličeji nenajde žádnou emoci, která by snad ukazovala strach či nejistotu. Nic takového v ní ale neviděl.

Vstal ze stoličky a napřímil se. Jeho úctyhodná výška spolu s výrazem dravce by dokázala zastrašit mnohé, Syda však ne. U něj spatřil jen vítězný úsměv.

Vjel mu prsty do vlasů a silně stiskl. Tahem za ně Sydovi zaklonil hlavu tak, aby se mu díval do očí. „Až budeš plakat, tak mi to nevyčítej! Tvoje provokace by nevydržel nikdo!" promluvil hlasem hrubším než obvykle, který se odrážel od stěn a dokonale zaplnil ticho posledních sekund.

Černovláskovi se zrychlil tep i dech, snažil se to ale nedat znát a dál vzpřímeně, hrdě koukal do ledových očí svého milence. Provokativně se usmíval. Možná krapet vzpurně. Měl chuť do něj rýpat, možná utíkat, což souviselo se zvláštně zvrhlou touhou nechtít se mu odevzdat jen tak, jako na stříbrném podnose. Chtěl ho sám, ze své pozice, potrápit – protože věděl, že pak to bude ještě živočišnější.

„Jestli myslíš, že to, co říkám, říkám proto, abys to vydržel, pak mám dojem, žes mě úplně nepochopil. Ale to nevadí, nemusíš se stydět. Rád tě zaučím," odtušil zcela sebevědomě, přestože se uvnitř chvěl vzrušením. „Hlavně klid, každej někde začínal. Budu ti trpělivým učitelem."

Cítil, jak David pevně svírá jeho vlasy, a každý nerv jeho těla jako by se odmítal pohnout proti blonďákově vůli. Miloval ten pocit, tak podřízený a zároveň vlastně neskutečně svůj a smyslný, miloval být v moci svého milence. Davida. Jen Davida, nikomu jinému by tohle nedovolil.

Davidovy prsty ještě víc sevřely ebenovou hřívu, oči se mu zúžily a panenky roztáhly vzrušením. Neměl potřebu si s ním vyměňovat slovíčka a hrát slovní šachy, mohl si dovolit být tichý. Z jeho tváře Syd vyčetl všechny odpovědi.

Po chvíli jeho prsty stisk povolily a sjely po tváři k bradě, kterou si přidržel ukazovákem a palcem tak, aby se na něj Syd musel stále dívat. Hladově hleděl na jeho rudé pootevřené rty, které stále držely ten samý provokativní úsměv.

„Pojď!" Pustil jej, sebral do rukou široký kožený pásek a kráčel dlouhými kroky k ložnici. Pořád ještě mohl Syd ustoupit. Dával mu na výběr, ačkoliv dobře tušil, že by mu to jeho ego nedovolilo.

„Lehni si!" rozkázal. Nedíval se, jestli tak činí, nepochyboval o tom, že ho poslechne. Otočil se ke komodě a po čemsi pátral v šuplíku.

Brzy našel, co hledal, a se zalíbením se otočil k posteli. Přistoupil k ní a sedl na její okraj. Vzal za spodní lem Sydovo triko a chvíli si s ním hrál, jako by se rozhodoval, jestli jej má toho kusu oblečení zbavit. Nakonec jej shrnul, jen aby měl přístup k jeho břichu. Bronzově opálené s jemnými světlými chloupky, jež byly skoro nepostřehnutelné, táhnoucí se k lemu kalhot… s náznaky pevných svalů, které by nikdo drobounkému tělu nepřisoudil, ale přesto vystoupily, když vzrušením zadržel dech, a David se jimi mohl pokochat. Prozatím jen očima. Dlouho na něj zíral a představoval si tělo, které se skrývá pod zbytkem oblečení. Znal ho už velice dobře. Věděl, kde je Syd citlivý, kam sáhnout, kam přitlačit víc, kde jej políbit a na kterých místech ho bolest přivádí k slastnému šílenství.

Stáhnul mu tričko přes hlavu a pohladil zdvihající se hrudník jen dvěma prsty a zase se jen díval, dlouho a upřeně. I na to už byl Syd zvyklý a David věděl, že i to zírání s ním dělá divy. Týral jej a týral i sám sebe. Bylo to tak sladké…

„Dej ruce nad hlavu," zašeptal zhrublým hlasem. Syd tak učinil a už už se nadechoval, že zase prohodí nějakou poznámku. David jej ale zarazil. „Buď ticho, nebo ti tu nevymáchanou pusinu něčím umlčím! A to nechceš."

Vyhoupl se nad něj a zručně mu začal svazovat ruce jemným konopným lanem. Byl rychlý. Nezapomněl na to, jak se poddajné konopí lehce přizpůsobovalo uzlíkům, a zručně je navazoval na jeho zápěstí až k loktům, tak, jak mu jeho ruce dovolily. Nechtěl mu tímto způsobit bolest, jen pocit jistého diskomfortu, který Syd tímto zažíval, na Davida působil jako na býka červená zástava. Syd v tuto chvíli mlčel, přivíral oči a jeho výraz ukazoval, že i on si jemnou krutost omezení užívá. Rudé lano zářilo na opálených rukou. Syd byl krásný, s nachovými tvářemi, které mu barvilo vzrušení, dokonalý, jemu oddaný…

… a stále od pasu dolů oblečený.

David připoutal svázané ruce k pelesti postele a nešetrně promnul jeho vzdouvající se mužství přes kalhoty. Oba synchronně vydechli.

Konce provazu, které nepoužil, protáhl posledním úvazem a přesvědčil se, jestli jsou na nich drobné uzlíky, aby se lano netřepilo. Ty měly ale také jiný význam. Napřáhl se a silně jimi švihl Syda přes hruď. Věděl, že i když použil hodně síly, mnoho bolesti nezpůsobily, přesto ale moment překvapení a jemné štípnutí Syda ohromily.

Zalapal po dechu a prudce otevřel oči, do té doby zavřené. Tam, kde se provaz střetl s jeho kůží, se zbarvila do světlounké růžové, která se ale zanedlouho vytratila, zanechávaje pouze rychle bušící srdce a příjemné doznívající štípání. Nebylo to vyloženě bolestivé. Ale bylo to… šílené. Ano, to by to vystihovalo nejlépe. Šílené. Kdyby nad tím mohl přemýšlet, nechápal by, jak tak hloupý kontakt mohl způsobit mravenčení. Ta důvěra, snad ta to dělala tak šíleným. Bože, tělo mu hořelo.

Díval se mu do tváře, zatímco jeho milenec pozoroval, co s drobným tělem jeho chování provádí. Pozoroval ty oči, které ho svlékaly, přestože už od pasu nahoru nic neměl, nahý ale zdaleka nevystihovalo, jaký byl, když ho muž skenoval. Sledoval jej tak zaujatě, podrobně, intenzivně, ano, intenzivní bylo to správné slovo, a vzduch v místnosti byl snad daleko méně dýchatelný než doposud. Tvářil se stále stejně sebejistě a odhodlaně. Chtěl si hrát, věděl, že to Davida vytáčí. Chtěl, aby ho donutil na ty výrazy zapomenout, aby ho donutil zapomenout na všechno.

Vypjal hruď a krapet zaklonil hlavu, z části aby mu vystavil citlivý krk a z části aby na svého milence shlížel. Vyzývavě. Skrčil nohy a na zkoušku se pokusil zatahat za lano, aby zjistil, jak je pevné. Věděl, že hodně. Chtěl to ale cítit. Bylo to daleko intenzivnější, když to bylo ověřené. Stiskl ruce v pěst a pomalu zatáhl ještě jednou. Uzlíky mu nepříjemně zatlačily do kůže. Povolil. Skvělé.

Neopouštěl výraz ve tváři, ale aniž by to plánoval, zuby jemně skousl spodní ret. Chtěl, aby ho na rty David políbil. Zkoušel, čím toho dosáhne.

David se zarazil v pohybu. Upřeně, s přimhouřenýma očima pozoroval jen jeden jediný bod na Sydově těle – jeho rty. Jako ve zpomaleném filmu viděl, jak bělostné zuby stiskly spodní ret, který pomalu, bolestně pouštěl ze sevření, aby jej následně zase skousnul na jiném místě. David neměl tušení, jak dlouho se oddával této podívané, nicméně jeho vlastní tělo se pomalu začínalo bouřit. Potřeboval dotek, spojení, a protože měl před očima jen jeho ústa, podvědomí zavelelo, že nejlepší bude uloupit je. Měkké, poddajné, laskající… a stejně tak se k nim připojil – jemně a nenásilně. Byl zvyklý, že dotek jejich rtů byl výbuch emocí, a dnes tomu nebylo jinak. Oba věděli, že laskáním a romantickým proplétáním jazyků by se dál nedostali a stagnovat nemínil ani jeden. Tentokrát to byl Syd, který se přisál tvrdě, a David jej nechal. Postupně však přebral iniciativu, jak byl zvyklý. Byl to pud. Nemohl tomu zabránit. Líbal jej náruživě, loktem se opíral o matraci a druhou rukou hladil jeho paže uvězněné v konopném provaze. Byly horké a nesnažily se vymanit z vězení pevného sevření.

Když se nabažil jeho úst, přesunul své rty na krk, který hrubě označkoval. Na to, že bude mít další týden Syd šíji jako duhovou vlaku, v tu chvíli nemyslel. Kousavými polibky se dostal na hruď, kde měl v úmyslu trápit bradavky, ale nakonec si to rozmyslel. Už jen třením svého těla o jeho hruď se postavily a byly dostatečně citlivé na to, aby je jen vsál do úst a tím vyloudil ze Syda tiché zasténání. Jednu z nich silně tiskl prsty a napřímil se nad ním. Zastavil se v pohybu a opět ho jen tiše pozoroval.

Zapomněl na čas.

Syd se opatrně ošil a tím vytrhl Davida z rozjímání. Než se Syd stačil vzpamatovat, byl nahý. Bolestně naběhlý penis byl konečně svobodný. Ne na dlouho. David zbožňoval jeho sametovou kůži, hebký žalud, a o nektaru, který z něj vytékal, ani nemluvil. Na něm se nedokázal ukájet pohledem, ten musel ochutnat, jako už tolikrát. Vykašlal se na nějaké jemné předehry a začal jej okamžitě kouřit tak rychle, jak jen to z jeho pozice šlo. A také velmi rychle přestal přesně ve chvíli, kdy vycítil, že Syd už stojí těsně před propastí.

Tentokrát se zastavil čas v Sydově světě. Nejen čas, krev, srdce, všechno v něm přestalo kolovat a zůstalo v bolestném prázdnu, ve kterém nedokázal víc než frustrovaně vydechnout. Oči měl v tu chvíli zavřené, víčka pevně stisknutá k sobě, a rychle nabíral vzduch do plic. Netrvalo dlouho a všechno se zase rozeběhlo, penis jako by se znovu začal plnit krví, byť se mu zdálo, že už to není ani možné, a srdce začalo tlouct. Na čele se mu perlil pot. Být v jednom ohni by to zdaleka nevystihovalo, on sám byl oheň, celé jeho tělo bylo vařící vodou, šlehajícími plameny, dračím chřtánem, úplně vším, co mohlo člověka zabít.

Zase oči otevřel a zadíval se přímo do těch Davidových. Chtěl promluvit, chtěl ho k něčemu vyprovokovat, David jej ale obral o většinu krve ještě před chvílí zásobující jeho mozek, a tam, kde byla, mu rozhodně nepomáhala vymýšlet slova a věty.

Viděl, jak si jej jeho milenec opět prohlíží. Věděl, že pouze mluvení jej k ničemu nevyprovokuje, a on ho provokovat chtěl. Chtěl, aby ho David obral o všechno, co měl. Ale nechtěl mu to dát zadarmo, to by ani jednoho nebavilo. A David jej stále pozoroval, tak lačně a žádostivě. A pak se k němu naklonil, snad aby si ho prohlédl blíž. Syd využil příležitosti, spěšně se k němu natáhl a drze mu zuby stiskl spodní ret. Nebyla jediná šance, že by mu tam snad zůstal otisk, dokonce to ani nemohlo bolet. Nešlo to nazvat kousnutím. Šlo jen o to, aby si David měl šanci uvědomit, jak a čím se jej dotkl. Chtěl mu dát důvod ukrást mu všechno, co si ještě nevzal.

„Bojíš se?" zašeptal drze. V očích mu zajiskřilo. Chtěl mu tak ukázat, že může.

David vydechl vzduch, který zadržoval, a zamračil se. „Jistěže se bojím. Nesnáším slzy a ty plakat budeš. Přesto potřebuješ lekci a já se potřebuju posunout dál. V tvém případě… Jiného už bych za ty drzé kecy dávno seřezal. A tebe? Jak jsi správně nedávno podotkl, začínám být teoretik, což mě děsí." Po těch slovech vystrčil bradu vzhůru a pevně stiskl rty. Bojoval sám se sebou, přiznal to, přestože jeho strach by Syd vidět neměl. Něco ho stále drželo zpátky, jako by zrovna jemu nedokázal ublížit.

Když se však podíval do jeho vzpurných očí, které nekorespondovaly s obličejem, jenž byl stále plný touhy a frustrace po neukojení, věděl, že by strach měl potlačit.

On. To. Chtěl!

Žádal o to. Davida opět obalila vlna vzrušení.

Chytil jej a jednou rukou drobné tělo obrátil na břicho. Letmo se ubezpečil, že ani v této poloze ho provazy nijak neohrožují, podsunul si dlaň pod jeho břicho, nadzvedl jej a zatlačil do stehen. Syd se nebránil, a i kdyby, proti Davidově síle by neměl šanci. Nenechal ho vydechnout, sáhl za sebe pro svůj narozeninový dar a napřáhl se. Prudkým pohybem široký pásek přistál na bělostné kůži Sydovy sladké zadnice.

Ten vydechl překvapením. V první chvíli se totiž nedokázal zmoct na nic jiného. Bylo to tak… tak jiné, elektrizující. Úplně odlišné od pocitů, když jej David kousl, to jím projela vlna horka, protože to celé bylo tak nějak intimní tím, že se jej dotýkal přímo on. Bolest nebyla zdrojem toho pocitu, bolest to umocnila, dostala až do kostí, do krve, všechno udělala rychlejším, barevnějším. Jemné štípání posilovalo každý vjem a tělo mu tehdy hořelo a pálilo. Prahlo po dalším doteku. Tohle nebylo teplé a pálivé, tohle bylo jako šok, jako by ho někdo najednou, v jedné sekundě polechtal na úplně celém těle a ten pocit, který člověk má, se celý vměstnal do malinkého prostoru kousek nad srdcem a tam se rozprskl do všech stran. Jako stažení všech svalů a plic těsně před tím, než člověku vyskáče husí kůže, jako to napětí, které ale nezpůsobuje nic než touhu po dalším. Šokující. Ale, sakra, tak dokonalé.

Prohnul se v zádech, když ucítil další ránu. Tentokrát už bolest očekával a z úst mu vyšel zvláštní táhlý zvuk, vzrušením nakřáplý. A ukazoval čiré potěšení, ke kterému mu bolest dopomáhala. Jistě, zároveň taky bolela, jak už to tak bývalo. Ale kruci, stálo to za to!

Neplakal. Ani u doktora, když mu byly tři, a ani tady. Byl celý jako v jedné dlouhé extázi a táhlé steny tomu napovídaly – ne nijak hlasité, a přesto hlasitější než při jemnějších aktivitách. Do rukou se mu zařezávaly provazy a on se do nich schválně opíral, aby jej tlačily ještě víc a on ze sebe dostal ty elektrické vibrace, které jej tak rozechvívaly. Přivíral oči, vnímal, jak se mu napínají svaly a celé tělo žhne. Nezmohl se na jediné slovo, jedinou myšlenku, a naběhlý penis zoufale žádal o uvolnění, byť do sebe dostával ještě další a další krev.

Davidovým uším lahodily steny, které se Sydovi linuly z úst. Byly slastné, nikoliv bolestné, a strůjce jeho potěšení se viditelně uvolňoval. Všechny napjaté svaly najednou povolily, jen jedna část jeho těla více a více tvrdla.

Zastavil se po třetí ráně. Zjistil, že ho oblečení, kterého se stále nezbavil, obtěžuje. Odložil opasek přímo před jeho hlavu. Nahnul se k němu a olízl mu lasturku ucha, jehož lalůček silně skousl.

„Ještě jsme neskončili…," zašeptal smyslně a začal se zbavovat nežádoucího oblečení. Syd na něj otočil hlavu a sledoval jeho počínání. David se neznatelně ušklíbl a neostýchal se mu udělat malý striptýz. Jakmile osvobodil své mužství z boxerek, vyhouplo se vzhůru. Byl vzrušený nejen z toho, jak jeho milenec neuvěřitelně citlivě reagoval na bolest, ale do výšin ho dostávaly i zkoumavé oči, které hltaly každý jeho pohyb.

Párkrát si přejel po penise, až z něj vyloudil průhlednou kapku, kterou setřel prstem a pohladil jím Sydovo líčko. Cítil, jak jeho milenec zatnul lícní svalstvo.

David přiklekl k posteli, až byl ústy jen pár centimetrů od jeho tváře. „Takhle se mi líbíš – svázaný, bezmocný, sténající, neukojený, s tvářemi rudými vzrušením a horkým zadkem plným fialových jelit. Chceš přidat? Zasloužil by sis. Za všechny tvé provokace, za absenci úcty, za všechna ta ranní dlouze nekončící souvětí…"

Za jakékoli jiné situace by Syd nad podobnými slovy protočil očima. Nenáviděl, když jej někdo poučoval, tím víc pak, když jej poučoval přesně tím tónem, který nasadil David, v tu chvíli mu ale tělem projela další vlna vzrušení a horka. Už to, že na něj jeho milenec mluvil a že o tom mluvil, jej vzrušovalo. Polemizoval nad osudem jeho těla s naprostou samozřejmostí, vyčítal mu, co mohl, jen protože se Syd v tu chvíli nedovedl bránit… Jediný, kdo mu mohl ulevit, klečel vedle něj a roztíral mu po obličeji vlastní sperma. Bylo na tom cosi tak neskutečného, tak zvrhle vzrušujícího. Pootevřel ústa a vydechl v němém zasténání, které nešlo potlačit.

Nedovedl přemýšlet. Chtěl udělat, chtěl ho v sobě, aby mu vyšukal mozek z těla, pokud ještě nějaký měl. Ani on už nevěděl. Jediné, co jím kolovalo, byla ta úmorná, nenaplněná slast. Pokusil se na Davida zašklebit, což se mu podařilo tak napůl.

„Těch se nezbavíš," dostal ze sebe tiše, drze. Když viděl, jak se oči jeho společníka zaleskly, penis se opět ozval a on jen stěží potlačil tichý sten. „To by ses musel… musel snažit daleko víc."

Po těch slovech se David napřímil a naklonil hlavu na stranu. Stál pořád v jeho zorném poli, Syd viděl jeho postoj i výraz tváře, kterým bezhlasně oznamoval, že se má ještě na co těšit. Nahlas ale neřekl nic. Jen vzal zpět do rukou pásek tak, aby i tohle Syd viděl, a znovu, silněji, jím přetáhl jeho už tak rudou zadnici. Táhlé zasténání, trochu bolestné, ale mnohem víc smyslně slastné, zacukalo jeho penisem. Přiložil dlaň na jednu z jeho půlek a pohladil ji. Žhnula, a přestože Davidovy ruce byly horké, jak jím rychle proudila vzrušením krev, dokázal ji jimi trochu zchladit. Choval se jemně, hladil a laskal. Syd byl uvolněný a pravidelně dýchal, ačkoli jeho tep rozhodně v klidu nebyl. Byl stejně divoký jako ten Davidův. Oba byli v zajetí vzrušení, které se snad v celé místnosti prolínalo vzduchem nabitým sexuálním napětím.

Poslední rána. I se svými rozjitřenými smysly si dával velký pozor, aby se netrefil do dlouhých jizev táhnoucích se až k oblým hýždím.

Odhodil pásek, víc bolesti způsobit nemusel, bylo by to zbytečné. Byl na hranici a nemínil se dál trápit. Potřeboval vsunout svého mazlíka do úzké jeskyně a šukat, bušit, mrdat, dostat sebe i jeho kamsi do jiné galaxie jen prostým zvířením pudem.

Měl by si ho připravit…

Místo toho přiložil obě ruce na žhnoucí půlky svého milence a vstřebával jejich horkost.

Pohladil je.

Díval se.

Pohled pro bohy…

Slastná bolest mezi nohama ho však ujistila, že by se měl věnovat nižším pudům než pohledu na tělo spráskaného malého Satyra.

Nakápl gel mezi půlky a začal masírovat kroužek svalů, za kterým se nacházel ráj, do nějž brzy vsunul své prsty a nahmatal prostatu. Jen jemně ji poškádlil. Pohled na Syda v něm vyvolal další vlnu vzrušení. Musel však odolat, ještě chvíli. Ubližovat bylo žádoucí, ale ne takto, nemínil jej natrhnout. Teď chtěl, aby se zmítali pouze ve slasti. Oba dva. Věděl, že jen narážení do rudofialové zadnice bude bolestivé. Věřil však, že Syd tuto bolest už vnímat nebude a pakliže ano, bude jen podněcovat další vzrušení.

Černovlásek už byl v tu chvíli úplně mimo. Poddával se všem dotykům, zcela odevzdaný a oddaný svému milenci a všemu, co s ním chtěl dělat. Do tohohle stavu se tolik toužil dostat a teď tam byl a bylo to tak sakra úžasné. Nezmohl by se na jedinou další provokaci. Kdykoli se David dotkl budoucích modřin, ozvala se štípavá, tupější bolest, než když ony ranky vznikaly. Bylo to ale jako ozvěna, jako dohra, která už sama o sobě nic nezačínala, jen podněcovala, co už v sobě měl. Stále ležel na břiše, ruce už nejspíš modré a odřené, čelo zpocené a zadek tepající bolestí při každém dalším setkání s velkými dlaněmi, bylo ale tak sakra příjemné nechat na sebe sahat, v tomhle směru, po tom, co David udělal. Tak důvěrně hřejivé. Cítil, jak mu kůže žhne, všude, v obličeji i po těle.

Netušil, jak přesně si ho David hodlá vzít, zatím se ale neměl k jeho otočení, a i to bylo svým způsobem rozpalující. Cítil, jak mu dýchá na záda, v sobě měl jeho prsty. Bylo to jako mít za sebou nebezpečnou šelmu. Vydechl do polštáře, do kterého měl zabořený obličej, a nešetrně jej skousl. Věděl, že to látka přežije, a on potřeboval filtrovat všechno, co se v něm pralo. Znovu se pověsil do provazů, které se tím zadřely ještě dál, v tu chvíli to ale nedokázal řešit. Potřeboval ho už v sobě. Nemohl dál čekat.

„Davide…," zamumlal, aby ho popohnal.

„Ano, Syde?" promluvil nevzrušeným hlasem, ač byl sám na pokraji sebeovládání. Přesto ho chtěl ještě na malou chvíli trochu potrápit. Trýznil i sám sebe, ale dělal to z vlastní vůle, a pohled na rozvášněnou tvář poddajného milence mu za to stál. Nepotřeboval po něm, aby jej prosil, nevyžadoval to, viděl to na jeho tváři. Syd prosil očima, tělem, které se jemně třáslo nedočkavostí. I stažený vchod, který se pravidelně uvolňoval, žadonil o to, aby do něj vstoupil.

David se kochal pohledem na naprosto oddanou polohu, ve které Syd špulil zadnici a nabízel ji k tomu, aby byla zprzněná, naplněná, vystříkaná, totálně znásilněná…

Klekl si za ním a pohladil jej po zádech, jemně kroužil po lopatkách a přejížděl prsty v prohlubni páteře. Bříšky prstů laskal rudé šrámy.

Syd, stále ležící na břiše, je nemohl pozorovat, stejně jako David neviděl emoce odrážející se z jeho tváře – naprosto bezmocný a nemohoucí se bránit. David mu nemínil dál ubližovat nebo zkoušet, kam až mu dovolí zajít. Nyní už toužil jen po uvolnění, stejně jako jeho milenec. Nemusel se kontrolovat, stačilo si ho tvrdě vzít, bez milosti narážet do prostaty a dovádět ho ještě k většímu šílenství, než v jakém už se nacházel. David jej chytil za mužství, které tvrdě stálo téměř přišpendlené k jeho břichu, a jemně ho promnul. Ustal v pohybu a přidržel ho tak silně, aby pocítil, jak jeho vystouplými žilami proudí krev a dělá jeho erekci ještě bolestivější. Znovu si s ním jemně pohrával. Mučení tím nejhorším způsobem… Sám se ale mučil stejně. Bylo to zvrhlé…

Syd se kroutil, a přesto bylo vidět, jak moc se snaží zůstat v klidu a snášet všechno to trápení. Oči měl zavřené a rychle oddechoval, z úst se mu jednou za čas vydral tlumený sten, ale po většinu doby se jen trpělivě tiše poddával slastné tortuře.

David už dál nedokázal odolávat. Neodpustil si ještě znásobit prokrvení jeho půlek a s lehkostí obě proplácl. V jiném případě by to bylo jako polechtání, ale citlivá pokožka ihned prokreslila obrys velké dlaně. Vzápětí na to ho do něj vrazil. Krutě a najednou. A ihned ho vytáhl a znovu jej propleskl – byl to úžasný pocit, který už tak jeho tvrdé mužství ještě více nabudil. Před očima se mu tmělo a usoudil, že pokud se v nejbližší době nepustí do prznění jeho díry, asi omdlí. Krev v něm vřela a nestíhala prokrvovat mozek, ačkoliv dýchal rychle a zhluboka. Měl suché rty, potřeboval kontakt. Naklonil si jeho hlavu tak, aby se mohl přisát k rudým ústům. Sál jeho sliny, nutil ho jich vylučovat víc, přestože i jeho rty byly nateklé a vysušené jako spálené od slunce. Odtrhl se od něj silou vůle a vrátil se k tomu, co už dál nešlo oddálit.

Tentokrát svůj penis nechal pomalu vklouznout do jeho nitra, tiše sténal nedočkavostí, a jakmile byl uvnitř, už ho dál nic nemohlo zastavit. Miloval ho, šukal, mrdal, znásilňoval, chvíli rychle, jakmile zjišťoval, že další příraz by už stříkal, zpomalil. Střídal úhly přírazů, aby mu jeho milenec také neulítl předčasně.

Nedokázal to však donekonečna. Síla orgasmu byla neskutečná. Netušil, jak dlouho byl mimo, slyšel jen výkřik, který vyšel z jeho úst, a oddal se dlouhým vlnám neskutečné slasti. Netušil, jestli se jeho milenec udělal s ním, ale jakmile se trochu probral, viděl, že musel dojít orgasmu po něm a mohl si tak vychutnávat slastné stahy tváře a třas těla.

Jakmile David viděl, že se k němu vrátil, pohladil jej po tváři a jal se rychle rozvazovat jeho ruce.

„Jsi v pořádku?" zašeptal a tričkem mu otřel orosené čelo. Syd jen unaveně přikývl. „Donesu pití a olej na rány, hned jsem tu." V rychlosti ho políbil a spěchal pro zmíněné, aby byl co nejdříve zpět u svého dokonalého milence.

Černovlásek se stále ještě vydýchával z výbuchu, jaký v celém svém životě nezažil – možná si při všech minulých orgasmech tvrdil, že je očekával, tady to ale nešlo. Tohle znamenalo zemřít a znovu se probrat.

Konečně se pokusil přitáhnout rozbolavělé ruce k sobě. Bránily se, stejně jako zbytek jeho unaveného těla, a začínaly na nich vznikat namodralé otisky pevného provazového vězení. Chtěl se otočit na záda a posadit, aby se mohl napít, až se David vrátí, ruka se mu ovšem neznatelně třásla a chvíli trvalo, než se s ní dokázal pevně zapřít. A když své tělo konečně přetočil, tvář se mu na moment stáhla do bolestné grimasy.

Dorasované pozadí trpělo. Rozhodně toho sexu nelitoval, byl hvězdný a úžasný, a on ho hodlal opakovat, tenhle pocit byl ovšem příšerný. Musel s ním ale bojovat, a tak se rukama zapřel kolem sebe a pomalu se zvedal. Zadek měl nejspíš jednu velkou modřinu, a přestože seděl v klidu, cítil, jak celý tepe bolestí. Statečně ale držel a čekal, až dokud se mu jeho milenec nevrátil a nepředal mu sklenku s vodou, kterou hltavě vypil. Pak Davida za ruku stáhl k sobě a překulil se k němu, zpět na břicho, s hlavou položenou na jeho hrudi a obličejem zabořeným v jemné kůži jeho krku. Ruce měl volně položené na horké kůži a jen se k němu tiskl, tiše, útrpně, ale šťastně. Tolik šťastně. Bylo tak příjemné mít ho u sebe.

Se všemi silami, co mu ještě zbývaly, se přesunul výš a chytil jeho tváře dlaněmi, oči zavřené a rty natisklé na ty jeho v dlouhém, žádostivém polibku, takovém, jaké mu dával po každém sexu. Vnímal jeho ruce úplně všude, pozůstatky jeho aktivit už se mu rýsovaly na kůži v podobě nafialovělých modřin a srdce mu divoce tlouklo. Bylo v tom tolik důvěry, tolik naivní důvěry, že mu David neublíží.

Nemohl dál. Znovu si mu lehl na hruď, obličej schovaný, aby mu do něj jeho milenec neviděl, a držel jej a líbal na krk a kolem něj, jak nejlépe dokázal. Co teď? Po tomhle, co spolu dnes prováděli? Po tom by ho David přece neopustil. Nemohl. Cítil, jak se mu do těla vrací zoufalství, které se stupňovalo s každým dalším dnem plným nejistoty a zjištěním, že spolu ti dva sdílí malinký prostor kabinetu. I David teď vypadal šťastný. Přece by neodešel…

V tu chvíli si teprve vzpomněl na řetízek, který pro něj koupil. Znak, že oni dva patří k sobě, něco, co by sdíleli. Co by jim připomínalo toho druhého. Něco, co by je donutilo si za každé okolnosti vzpomenout… Takhle nad tím samozřejmě nepřemýšlel, ne vědomě, ty pocity to ale navozovalo. David jej nerozbalil, a to znamenalo, že musel být stále v té tašce.

„Počkej chvíli," zamumlal. David mu ještě nenamazal rány, najednou ale cítil, že to prostě musí udělat přesně v ten moment, těsně po orgasmu. Potom už by bylo pozdě. A tak se pokusil zvednout, pozadí ale zaprotestovalo a nohy se mu podlomily, nechávaje jej skácet se zpět do blonďákovy náruče. Ten jej zachytil, obočí pozdvižená. Asi mu chtěl navrhnout, ať zůstane ležet, Syd jej ale umlčel rychlým polibkem a znovu se zvedl. Tentokrát už stál, přestože ve zvláštním kachním podřepu, který byť byl značně teatrální, rozhodně neulevoval jeho svalstvu tak, jak by si černovlásek přál. Bylo to snad ještě horší než po jejich prvním sexu, těch pár kroků do obýváku ale nakonec přece jen udělal. Přívěsek z bílého zlata měl schovaný u sebe, nechal jej tedy být a vzal jen ten Davidův, spolu s malým zrcátkem, a vrátil se do ložnice, kde zatím David rozsvítil. Seděl už na posteli, připraven vstát a pomoct mu.

„Zavři oči," požádal ho, ještě než si stačil všimnout předmětů schovaných za jeho zády. Pousmál se, když viděl, že to nakonec skutečně udělal, ač krapet neochotně.

Klekl si k němu. Pozadí opět protestovalo, přestože pod sebe vrazil polštář, aby seděl na ještě měkčím, zatnul ale zuby. Musel to vydržet. Vytáhl šperk a opatrně, lehce ho zapnul za krkem svého milence. Mohl si všimnout, jak David povytáhl obočí, když se jej studený kov dotkl. Pak chytil zrcátko a zvedl jej, aby se v něm David viděl.

„Otevři," požádal si. „A snaž se to nebrat nijak významně, rozhodně to neznamená, že bych s tebou chtěl bejt donekonečna. Zabilo by mě to, jsi si toho vědom? Ale mám ten znak rád," odtušil a pousmál se. Krapet nejistě, zároveň ale tak nějak nadějně. David byl jeho, ať už se snažil si nalhávat cokoli, a Syd už to nevydržel a zase se k němu svalil, zrcátko mu zatím vtiskávaje do volné ruky. Přehodil mu paže kolem krku a natáhl se, aby ho mohl několikrát políbit na čelo a jemně polaskat jeho jizvu. Zářivě se usmál křivým úsměvem.

„Nemusíš být skromný," ponoukl jej. „Byl to nejlepší sex, jakej jsi kdy zažil. A taky nejlepší narozeniny vůbec. Škoda teda, že tvoje hodnocení dál stagnuje na dvou hvězdách, přestože to chvíli vypadalo, že se zvedne, ale uznej, za to příšerné utrpení při chůzi bych tě přece nemohl odměnit. Možná kdyby ses o mě teď postaral, vyčistil mi ty rány, donesl mě do koupelny a obecně si mě chvíli rozmazloval, ještě bych si to rozmyslel a třeba ti nějaké hvězdy přidal… jednu…, ale moc jisté to není," pošťuchoval, zatímco mu prstem kroužil po rameni. V očích měl ohníčky. Všechno ho bolelo, ale byl šťastný.

David se udiveně díval na jemný řetízek ozdobený znakem nekonečné osmičky. Už od pohledu poznal, že to není jen podřadný šperk z pouti. Zase ničemu nerozuměl. Copak někdo, kdo sdílí s druhým jen postel…, kdo tvrdí, že nestojí o vztah, může tomu druhému dát něco tak intimního, jako je drahý šperk?

Svůj nechápavý pohled přesunul na Syda. Vůbec netušil, co by měl říct. Na jednu stranu věděl, že tohle přijmout nemůže, na tu druhou ho nechtěl zklamat. Hlavou mu proletěla myšlenka, že si ho tímto chce jen uvázat k sobě… Ale proč by to dělal? Proto, aby s ním zůstal až do doby, kdy ho tento pokřivený vztah přestane bavit? Ne, Syd by chytrý, ale ne vypočítavý. Takto on by nepřemýšlel. Ale jako poděkování za přípravu na reparát, za hezké chvilky, které spolu strávili o prázdninách, by to snad mohlo být. Ačkoliv toto se Davidovi v případě Syda taky zdálo přitažené za vlasy.

Tak co měl dělat? Tohle přijmout nemohl. Ale když znovu pozvedl zrak od třpytivého šperku na Syda, věděl, že není schopný mu v této chvíli zkazit radost. Rychle polkl větu, která na něj řvala z podvědomí, a jen poděkoval, objal jej a políbil. Tuto záležitost vyřídí později.

Když byl v koupelně pro oleje, uvědomil si, že by bylo lepší první si jej umýt, a tak začal napouštět vodu. Ne příliš teplou, rány na zadnici i rozedřená kůže na rukou by horkou lázeň příliš neocenily.

Vzal ho do náručí a rychle přešel do koupelny. Opatrně ho položil do vlažné vody. Věděl, že rány budou bolet, ale za chvíli se uklidní a vonné léčivé oleje budou jeho pokožku léčit a laskat. Přesvědčil se, že nemá kůži nikde porušenou do krve, a byl za to vděčný. Sydovi se to sice líbilo, ale tohle si příště nemohl dovolit. Byl to pořád student, jak by zakryli modřiny po provaze třeba v tělocviku? Toto bylo naposledy.

Od této chvíle už s ním budeš jen vanilka, Davide! proběhlo mu myslí, a protože jeho sadistická část spala, ukojená a unavená, byl se svým rozhodnutím spokojen a smířen.

„Už to nikdy neudělám," vyslovil nahlas svou myšlenku, když mu opatrně omýval ruce.

Černovlásek v první chvíli pouze povytáhl obočí a upřeně se zadíval na zeď před sebou. Bože, ten chlap se mu snad zdál, fakt že jo. Tohle už nemohlo být skutečné, to už mu musel dělat schválně a Syd si tím byl skoro jist. Pak se ale zadíval do odhodlaných očí a stěží odolal nutkání zmučeně si povzdychnout. David klečel u něj, aby se lépe dostal k poraněnému tělu a omyl jej, zabořil tedy obličej do kůže na jedné z jeho paží a chvíli tak zůstal.

„Ty jsi šílený pitomec," zhodnotil konečně, zatímco kroutil hlavou. Zvedl ji. Mohl vidět, jak jeho společník pozvedl obočí. Zkřivil rty do potutelného úsměvu. Vlastně to byla celkem vtipná situace.

„Davide, víš, že už mě to ani nepřekvapuje? Náhodou jsem celkem poctěnej, protože jsem stačil vypozorovat, že s tímhle bylo to naposled, už to nikdy neudělám začneš, kdykoli spolu děláme něco, u čeho tě až překvapí, jak úžasný to je. Většinou jsi přidával byla to moje chyba, promiň, Syde, už se to nestane. To teď nepřijde? No nevadí, co s tebou nadělám, přežiju to i bez toho. Ty bys s něčím přestával pořád. Cokoli se ti líbí, bys radši rušil a měnil a za žádnou cenu už nikdy neopakoval. Stejně tak bychom spolu už nikdy neměli mít obyčejnej sex, nikdy bychom se neměli líbat, už nikdy bychom spolu neměli spát ve stejný posteli, a to ani nemluvím o tom, jak musíš přestat se všemi dotyky a vlastně i pohledy mým směrem, ty jsou úplně nejhorší," popichoval jej, bylo ale vidět, že z toho má legraci. Když viděl, jaký výraz David nasazuje, vytáhl z vany jednu ruku a prstem jej šťouchl do tváře.

„No tak, neškleb se. Musíš uznat, že mám pravdu, v životě tě nic tolik nevystihovalo jako moje slova. Ale mně to nevadí, klidně můžeme do dalšího sexu držet domnění, že tohle, co se stalo dneska, bylo poprvé a naposled," zalesklo se mu v očích, a když si všiml ještě útrpnějšího výrazu, tiše se rozesmál. Úplně u toho zapomněl na vlastní rány a rozbolavělé tělo, které do té doby trpělo setkáním s vodou. Věděl, že to dnes nebylo naposled, ať už David tvrdil cokoli.

„Jsem rád, že mě máš tak přečteného. Nicméně, stále jsi nepochopil mé pohnutky, které vedou k těmto názorům. Nejen dnes, pokaždé. Je pro mě těžké vyrovnat se s tím, že mám v posteli mladého kluka…, což by tak moc nevadilo, a spíš by mi to lichotilo, jenže ty sedíš v mé třídě! Ne, stále jsem se s tím nesmířil, tak nic neříkej," zastavil ho David, když se Syd nadechoval, že mu bude odporovat.

Tyhle rozhovory spolu vedli už snad stokrát a všechny byly na jedno brdo. „Sex s tebou je skvělý, to už jsem ti taky říkal, ale jeho viditelné následky si nemůžu dovolit a ty taky ne. Jistě, ty by ses z toho nějak vykecal, sociálku domů už volat nemohou, ale dovedeš si představit, jak říkáš tělocvikáři, že jsi měl divokou noc, ve které tě milenec přivázal za ruce k pelesti? Nebo se vymluvíš, že je ti zima, a oblečeš si triko s dlouhým rukávem? Na těch zápěstích to půjde vidět vždycky. Já si nepřeju, aby následky  péče byly viditelné… Na zadek ti dám kdykoliv, pokud mě k tomu vyprovokuješ, tam to vidět není. Jak budeš sedět na tvrdé židli, mě nezajímá, to už bude tvůj boj. Ale vázat tě už nebudu. Nemá cenu se ptát, jestli mě chápeš… Nechápeš a pochopit nechceš, protože jsi ignorant. Prostě se s tím smiř, stejně jako se s tím smířím já. Člověk nemůže mít v životě všechno. Ač je to někdy k pláči."

Syd jej v první chvíli sjel pohledem, jako by chtěl rozklíčovat jeho skutečné záměry. Svým způsobem bylo celé Davidovo jednání neskutečně hloupé a nelogické. Nedávalo smysl, proč by si dobrovolně kazil tolik možností. Na jinou stranu, byl to David. Syd už pochopil, že občas jednal víc na základě pudů než rozumu.

„Jasně, že nemůžeš mít všechno," odtušil a chytil jednu blonďákovu dlaň do svých. Stiskl ji. „Ale nedává smysl dobrovolně se vzdávat i toho, co mít můžeš, dokud to mít můžeš. Už na Mácháči ses mi snažil vysvětlit, že mě život jednou donutí podřídit se systému. Řekl jsem ti tehdy, že o tomhle to není – jasně, že na tebe vždycky bude mít svět nějaký nároky. Ale bejt svobodnej znamená bojovat za to, co chceš. Nebo nebojovat, ale využívat možností, který máš, protože můžeš. Je mi jedno, co bych tomu dědkovi musel říkat. Klidně že mě milenec svázal, klidně vůbec nic, protože mu do toho nic není. Patnáct mi bylo, dokonce i osmnáct, takže nemůže volat rodičům, že jim někdo znásilnil syna. Tohle se stává, s modřinama ze sexu choděj všichni a učitelé s tím nic nedělaj. Chápal bych, že by to byl problém, kdyby nějakým způsobem šlo poznat, že jsou od tebe, ale to je v tomhle případě bez šance. Jo, je to tvoje věc. Nechceš, fajn, beru to, ale přijde mi to stupidní. Je to o nás, lidi do tohohle nemaj co mluvit. Je debilní se kvůli ostatním vzdávat něčeho, co se nám oběma líbí. Nebudeš žít donekonečna. Je škoda umírat s tím, žes nedělal skoro nic z toho, cos dělat chtěl, ale zase s tebou bylo spokojený stádo, který už beztak zapomnělo tvoje jméno," řekl, prsty si proplétaje s těmi jeho. Svým způsobem by Davidovi rád pomohl. Věděl, proč se tak brání, znal jeho noční můry, i tohle bylo ale součástí pomyslného kroku vpřed, který musel udělat. Nemohl se schovávat donekonečna. Ne kvůli systému, který jednou ani nezaregistruje jeho odchod.

David posmutněl. Věděl, že jeho slova mají něco do sebe, přesto se nedokázal odpoutat od svých strachů, kterými byl svazován už od šestnácti let. Nebylo možné se změnit tak rychle. Snad by to dokázal a zvládl umlčet své obavy, kdyby byl s někým, s kým by plánoval budoucnost. Nemínil zahodit všechno, co dosud vybudoval, pro pár krásných nocí. Potřeboval cítit jistotu, aby své činy a jejich následky dovedl ukázat světu. Tu v Sydovi neměl. Podvědomě cítil, že pokud všechno, nejen své sadistické choutky, neukončí, nebude možné to utajit dlouho. Jednou to praskne… Vnímal, že ho Syd má rád a nechce se ho vzdát, přesto jeho slova vždycky utlumila tyto myšlenky a on měl potom pocit, že si jejich vztah pouze idealizuje. Nemohl té ideji podlehnout, jednou by ho to stálo zlomené srdce. Byl starý, byl jeho učitel, a i když to měl v této chvíli Syd v paži, jednou prohlédne, najde si někoho mladšího, kdo ho po další dlouhé dva roky nebude zkoušet a drtit. S kým se nebude muset schovávat. Pozná to ve chvíli, kdy začne školní rok. Tehdy ho uvidí zase před katedrou s výrazem, postojem a chováním, za které ho celý předchozí rok nesnášel…

„Nechápeš mě, ale to je jedno. Nemá smysl omílat to, co já ti nejsem schopný vysvětlit. Máme jiný pohled na svět a já riskuju jen velmi nerad," ukončil diskuzi i své myšlenky David.

Vytáhl svého milence z chladnoucí vody a dál se o něj začal mlčky starat na pohovce v obýváku. Otřel jej jemným ručníkem a s opatrností vtíral léčivé oleje do ran a modřin.

Syd ho nechal beze slov o něj pečovat, ošetřit všechny rány a pak přenést jeho unavené tělo do postele. Vtiskl se mu do náruče.

Nepřiznal by to, nechtěl ale, aby byl jeho milenec smutný. Svým způsobem jej mrzelo, že kdykoli se dělo něco vážně pěkného, stočily se věci tímhle bolavým směrem. Ano, byla to Davidova chyba. A stejně, když se mu před oči dostal žlutozlatý řetízek zdobící opálenou kůži jeho milence a dokonale hrající s barvou jeho vlasů, pousmál se a vyškrábal se po posteli výš, aby se mu mohl dívat do očí. Rukou jej pohladil po tváři, rty spojuje s těmi jeho, a dlouze, jemně a romanticky si pak podmaňoval jeho ústa, až dokud se i on neuvolnil a jemně se na něj neusmál. Syd mu to opětoval. Šťouchl jej do tváře.

„Je mi úplně jasný, na co myslíš. Nehorázně mi to sluší," nadhodil a krapet se od něj odtáhl, aby si ho David mohl prohlédnout. Každý milimetr na něm křičel jméno jeho milence.

Škoda, že si to David neuvědomoval. Že stejně, jako on byl Sydův, byl i Syd jeho. Celý.

Vrátil se do jeho náruče a zářivě se zazubil.

„Nedovedl by sis představit líp strávený třicetiny. Seš šťastnej, že mě máš, protože co si budem, já jsem to nejlepší, co tě potkalo. Ale tak, zas tak skromný být nemusíš, vím, že bys mě chtěl chválit ještě víc, jen už pro to neexistují vhodné superlativy… Uvědomuju si to. Taky seš občas docela fajn. I tu jednu hvězdičku ti přidám – pro dnešek, když máš ty narozeniny," zazubil se a tiše se rozesmál, spěšně jej líbaje na rty. Bylo to tak přirozené – chtěl ho dostat z pochmurné nálady, chtěl ho donutit se usmát, nebo zašklebit, to bylo jedno. A když jej David chytil pevněji a se svítícíma očima se po nějaké době ponořil do polibků, věděl, že se mu to povedlo.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)