• King of Deathtown
  • Alianor
Stylromantika
Datum publikace25. 1. 2024
Počet zobrazení2431×
Hodnocení4.83
Počet komentářů1

Druhý den ráno se oba probrali až okolo desáté. David podezíral Syda, že s ním schválně zůstal tak dlouho v posteli, aby jej nebudil. Bylo to milé po všech těch hnusných probuzeních, kdy jej drasticky probíral cvrnkáním do obličeje a dlouhými květnatými větami, jež v té chvíli nemohl David vůbec pobrat. Nemohl tvrdit, že by mu nebylo zle, z nosu mu teklo jak z vodovodu a v hlavě tepaly stovky permoníčků, ale přes celou tu hrůzu bylo příjemné se podívat do pomněnkových očí, které se usmívaly spolu s mlčícími rty.

„Potřebuju kafe," zaskřehotal a se zaúpěním se posadil. Tato věta nepatřila Sydovi, to jen sděloval universu, že další den bez životodárné tekutiny rozhodně nepřežije. Syd se ale vyhoupl z postele a s přáním dobrého rána odběhl do kuchyně.

Bylo to milé, byl to komfort, který nikdy neměl. Snad jednou za čas, ještě když žil s Robertem. Tenkrát ale David většinu času stejně vstával dřív, takže to byl on, kdo kávu připravoval. Byla to daň za to, že strávil dlouhý čas v koupelně. Dnes bude rád, když najde sílu se jít osprchovat. Koneckonců, nikam se nechystal a byl Sydovi vděčný, že ho včera přesvědčil, ať si na dnešní den vezme volno. Nejspíš by tam umřel na rýmu a bolest hlavy.

Po kávě a pořádné snídani bylo Davidovi líp a přinutil Syda opakovat literaturu a číst. Musel však uznat, že slovo přinutil bylo dost silné. Syd všechno dělal bez zbytečných řečí a bylo vidět, jak moc se snaží soustředit na cokoliv, co mu David vykládal.

Zbytek času pak probíhal v pohodové, příjemné atmosféře, kdy za oknem svítilo slunce jen chvílemi skryté drobnými mráčky.

Syd neměl rád déšť. Nepřiznal by si to takhle, ale neměl, znamenal vždy jakési řetězy. Když pršelo, museli s Valentýnem zůstat doma s rodiči a poslouchat jejich nekonečné hádky. Byli oba tak bezmocní. Toho dne nepršelo, a jak se přiblížil večer, odpadla většina jeho obav. Tedy, nepříjemný pocit zůstával, možná si na něj ale přece jen zvykal.

„Nemáš náhodou nějaký trenky na půjčení? Šel bych do sprchy a nechci si brát znova tyhle. Zejtra, jestli ti bude líp, bych si možná zajel pro nějaký další oblečení… Nebo budu chodit v nějakým tvým tričku, stejně nemůžeme ven, dokud je ti takhle," zauvažoval.

„Poličku mi stejně uvolnit nechceš, o pár ramínkách ve skříni ani nemluvím. Ty teď teda nehořej, až začátkem října budu potřebovat místo na mikiny a bundy. Možná už v září, jak tak přemýšlím. Tvoje logika – mám rád slunce, narodil jsem se v létě – je nefunkční, já se narodil v listopadu a chladno teda nijak v lásce nemám. Ono i ty narozeniny jsou poslední dobou dost na nic, mám je devátýho, není ještě ani zima, ani teplo, a co si budem, stejně vždycky dostanu tři kila od strejdy, jehož jméno jsem se dodneška nenaučil, a od matky nějakou knihu, kterou pak strkám pod postel, aby se nekejvala. Mám tam něco se spisovnou češtinou, to bych ti mimochodem moh' někdy donýst, stejně se mi to velikostně nehodí," řekl s lehce pozdviženým obočím. „Za chvíli jsem zpátky. Pak bychom mohli kouknout na to album, třeba z něj konečně zjistím tu značku plen, co mi nechceš prozradit, abych měl kompletní informace."

„Syde!" otočil se na něj David, šokovaný z té záplavy slov, kterou rozhodně slyšet nechtěl. Měl dojem, že po nedělním fiasku, kdy ho skoro musel vyhodit z auta, to všechno pochopil. Nepochopil! Buď byla ta harpyje neuvěřitelně tvrdohlavá, anebo ho chtěla tímto naléháním dostat do blázince. „Myslím, že o tomto už jsme se bavili. Je to pořád dokola jako na kolovrátku. Jestli máš dojem, že když na mě budeš takto tlačit, že to jednou nevydržím a ustoupím, tak to se mýlíš. Mám malý byt, jen pro jednoho a chci v něm být sám. Přespat jednou za čas můžeš, to jsme se domluvili, ale žádné stěhování. Poličky ani věšáky ti neuvolním. Když přijdeš, bundu si pověsíš na věšák v předsíni, na to nepotřebuješ místo ve skříni. Pochop to už konečně!"

David si frustrovaně povzdechl a promnul si čelo, na kterém se mu vytvořily malé vrásky.

„Máš povolen kartáček i pastu, když ti moje skvělá a pekelně drahá nechutná," dodal ještě, když viděl, že i na Sydově tváři se na malou chvíli utvořil mrak.

Co na tom ten kluk pořád nechápe?

„Já vím, že jsem krapet nevděčný, včera ses o mě postaral, ale dneska už bych ocenil, kdybych měl postel jen sám pro sebe. Ráno brzo vstávám, potřebuju se pořádně vyspat a probudit se do ticha, bez šťouchání a mnohoslovných souvětí. Je mi lépe, nepotřebuju už dnes chůvu. Takže bych opravdu ocenil, kdyby sis sbalil svá fidlátka a šel domů. A netvař se! Kolikrát jsme se o tom už bavili, řekni?"

Jistě, podobnou odpověď Syd tak trochu čekal. Věděl, že David nebude nadšený z nápadu na stěhování, věšáky a poličkami už spíš rýpal tak nějak ze setrvačnosti a neochoty plně ustoupit, než že by vážně věřil v pokývání hlavou, nebo dokonce nabídku pomoci s přenášením jeho věcí. Jenže to, že jej David vyhodí už toho večera, to se chápalo špatně.

„Nevděčnej bejt můžeš, už jsem si zvykl. Rád bych ale připomněl, že když jsme se o tom bavili posledně, taky ti bylo dobře. A Johaně jsi pak říkal, že je ti dobře. A obecně kdykoli předtím, když jsi vypadal na chcípnutí, ti bylo dobře. Davide, na co konkrétně si hraješ? Já taky nemám rád, když mě někdo zachraňuje, ale jako nemocnej jsem se hlídat nechal," řekl, snaže se působit stejně klidně jako vždycky. Pravda ale byla, že se mu hlavou rozběhlo tolik myšlenek, až se minimálně pocity z nich musely dostat i k němu samému.

To ho u sebe tak moc nechtěl? Opravdu ho tak strašně chtěl vyhodit, že nedokázal jednu další společnou noc v zájmu zachování psychického zdraví jich obou?

Další věcí pak bylo, že teď, po Davidově včerejším přiznání, bylo opouštění jeho osoby ještě daleko náročnější. Měl pocit, jako by se jej David snažil zbavit už dřív, ať je později všechno snazší.

„On tu pak bude žít, předpokládám. Až s tím chlapem začnete pohádkovej vztah, kterej bude trvat až do vaší smrti a bude plnej štěstí, romantiky, kytek, čokolády, přezdívek… Toho si sem nastěhuješ. Ten, co s tebou byl u jezera, tu taky žil, předpokládám. Minimálně měl povoleno tu žít, kdyby chtěl. Jestli tolik stojíš o to, abych ti říkal nějakou přiblblou přezdívkou, můžeš říct, ačkoli na zlatíčko, pusinku nebo miláčka bych si asi zvykal těžko," odtušil s povytaženým obočím, v hlase naprosto zřejmou ironii, a nepatrně naklonil hlavu na stranu. V čem byli tihle jiní? V tom, že své city omílali nahlas? To on nemohl, ano. Ale jinak Davida miloval, zbožňoval, rozmazloval. Pokud to nebylo dost, co bylo dost?

David se vnitřně otřásl nad jeho jízlivým tónem a měl chuť jej chytit za triko a vyšoupnout ven ze dveří, aniž by se k tomuto nějak vyjadřoval. Dvakrát se zhluboka nadechl a vypustil vzduch z plic, aby se zklidnil.

„Buď tak hodný a nebuď jedovatý! Tohle nemusím poslouchat. Rozhodně si po poslední zkušenosti sem nikoho hned tak nenastěhuju, tomu věř. Viktor byl omyl a já si dobře rozmyslím, jestli to s Robem zkusím znovu. Nikdy jsem neřekl s jistotou, že s ním do toho půjdu. A na pohádky nevěřím, to už jsi snad pochopil, a to hlavně ve tvém případě. Budiž mi odpuštěno, ale s tebou je to kolikrát spíš horor, to se na mě nesmíš zlobit. Neříkám, že vždycky… Ale prosím, dej mi prostor, žádám tě o něj už po tolikáté a je to jak pro mě, tak i pro tebe únavné a ponižující. Mám ještě nějakou práci, potřeboval bych klid, tak prosím. Nevyhazuju tě přece napořád. Vlastně tě nevyhazuju vůbec, jen tě prosím, abys respektoval mou žádost. Zítra odpoledne zase přijď, pokud nic nemáš, stále ještě máme mezery v látce, kterou bych chtěl, aby sis projel. Pak si můžeme dát čaj a klidně vytáhnu i to album, ale potřeboval bych si dobít baterku. Potřeboval bych být zase chvíli sám."

Černovlásek prvně pouze pokýval hlavou, jako by se s tou ideou sžíval. Zadíval se před sebe – ne na Davida, spíš kamsi za něj. Umožňovalo mu to cítit se, jako by byl v bytě na chvíli sám, a tím měl taky čas přemýšlet, což se vždycky hodilo.

Ponižující. Jeho chování bylo ponižující. Budiž. Mohlo mu to být jedno, sám dobře věděl, že to, co dělá a nedělá, má svůj smysl. A stejně, ta slova se mu zažrala hluboko pod kůži.

On tu být nechtěl, to byla první věc, co mu přišla na mysl. Včera nechtěl přijít a nechtěl tu zůstat, ale udělal to, protože měl o Davida strach. Měl by odejít. A pak přijít. Protože David si to přál. Proč se nemohl rozhodnout on, co by chtěl a nechtěl? Tohle ho svazovalo. Udělal to jednou, jednou se rozhodl odpočinout si. Ve své podstatě mu pak blonďák řekl, že si za ten jeden den, co se na něj Syd zlobil, stihl najít potenciálního partnera a náhradu za něj. To prostě byla rána pod pás.

Teď chtěl zůstat, protože, sakra, včera večer byl David na umření. Proč byl tak tvrdohlavý? Copak nemohl pochopit, že by se Syd doma stresoval? Ne, to už mu bylo ukradené. Zajímalo ho to jen do chvíle, kdy se sám cítil mizerně. Tohle bylo ponižující. To, že si ho tu chtěl nechat jen jako úplně poslední možnost, když se cítil tři minuty před smrtí a nedovedl si představit, že by snad skonal sám. Dokonce se na tu chvíli choval, jako by byli spolu – chtěl s ním koukat na film, muchlat se o pauzách, usmíval se na něj. Kdyby toho večera zemřel, o pocit, že byl v úžasném vztahu, se nepřipravil. Tohle bylo to únavné.

„Budiž, nakonec mi to stejně může bejt jedno," odtušil černovlásek hlasem stejným jako vždycky, než si sbalil zbytek svých věcí a klidně, s hlavou vztyčenou, byt opustil.

David se na chvíli díval na zavřené dveře a zase zapřemýšlel, proč Syd nedokáže pochopit jeho pravidla. Byl to jeho byt, jeho soukromí a on si teď do něj nikoho nechtěl stěhovat, ani Syda, ani Roberta, a ani jiného potenciálního přítele. Po fiasku s Viktorem se cítil ohrožený, a ač Syd nemohl za to, že je jeho student a David jeho učitel, přesto cítil někde uvnitř neustálou hrozbu, že tohle neskončí dobře. Možná se to nikdo v okolí nedozví, možná se to nedonese do školy, ale to nebylo to jediné, z čeho měl David strach. Mnohem větší pramenil z toho, že by se mu Syd mohl tak dostat pod kůži, až by se provrtal i k jeho srdci. A pak by přišel pád. Nepříjemný, bolestivý, krutý. Zase by seděl týdny doma a civěl do zdi se staženým srdcem, bez jakékoli energie dělat něco jiného než ráno vstát, jít do práce, přijít domů a opět civět do zdi a užírat se tím, jaký byl idiot, že se zamiloval. A že to bolí, to už věděl, zažil si to a odmítal být takový masochista, aby do stejného splínu vletěl znovu. Ne, v tomto se už zapřisáhl, že to nedovolí. Alespoň ne v tak vrtkavém vztahu, jaký měl se svým studentem. Syd jej nikdy milovat nebude. Možná ho měl rád, možná měl v sobě cosi ochranářského, možná mu věnoval spoustu času, ale to vše jen proto, že zrovna teď měl zájem o jeho tělo. Řekl mu to mnohokrát a David neměl nejmenší důvod mu to nevěřit.

Sedl si ještě k počítači, aby naposledy upravil všechny otázky a celou přípravu na reparát. Zítra to budou konzultovat s přísedícími i s ředitelem. Věřil, že to dopadne dobře.

***

Den ve škole David zvládl jen díky práškům na bolest. Otázky a témata, která měl připravena, mu nakonec schválili a slíbili také, že přihlédnou k Sydově dyslexii. Spokojeně se doma svalil na pohovku s horkým zázvorovým čajem a platem paralenu. Zase by spal. Byl unavený, ale věděl, že za chvíli přijde Syd a před ním by měl působit zdravějším dojmem, ať zbytečně neplaší. Dávno si všiml, že je přecitlivělý a jeho starost o nemocného je mnohdy až přehnaná. Byl tak trochu samaritán a v Davidově případě to bylo mnohdy až obtěžující. Tudíž by se měl vzchopit, aby nevypadal jak dva dny před smrtí. Ještě mu ani nestihl vychladnout čaj a rozezněl se zvonek.

Ještě než se David vůbec zvedl z pohovky, si Syd stihl prohrábnout vlasy a protřít oči. Ani jedno nebylo vyloženě potřeba, vlasy měl pevné a ať už je uhladil jakkoli, zůstaly tak. Ráno je dokonce česal. Co se očí týkalo, ani tam nešlo říct, že by byla poznat jakákoli změna, byly stejně pevné, chladné, rozhodnuté, čišela z nich stejná cílevědomost, jaká mu byla vlastní snad odjakživa.

Ale byl unavený. A mohla za to mizerně prospaná noc následovaná mizerným probuzením a mizernými hodinami strávenými ve vlhké, ranní rosou pokryté trávě. Mohl za to strach a nepříjemná pachuť zklamání a prohry, které jej obalovaly, ještě když se dopoledne setkal s Johankou. Ta se totiž rozhodla vzít ho i nyní na jejich místo a trochu se společně pobavit, aby zjistila, jak je na tom.

„Vyhodil tě," zkonstatovala a on přikývl. „Copak se stalo?"

„Budeme mít novýho profesora. Je to jeho bejvalej," odtušil. Viděl, jak jej Johanka povzbuzuje pohledem. „Chce se k němu vrátit. Ne teď, až si to rozmyslí. Chtěl by opravdovej vztah a lásku až za hrob."

Na dlouhou chvíli nastalo ticho, během něhož jej Johana beze slov pozorovala. Když se začínali bavit a on si teprve zvykal na myšlenku, že má opět slabinu ve formě nějaké živé duše, často mu jen její pohled pomáhal pochopit, že se rozhodl správně, přestože on by si to nikdy nepřiznal. Vnitřně ji přijmout za svou.

Nyní moc nepomáhal.

„Syde… Vím, že tvrdíš, že není parchant. Ale tohle je zparchantělý," řekla, sedaje si do studené trávy, a on udělal to samé. Slunce teprve vycházelo, oba se ráno probudili opravdu brzy.

„V podstatě ti řekl, že se tě chystá podvádět – ale řekl to takovým stylem, že se později nebudeš moct zlobit, protože ti to předem oznámil, jestli to chápu správně. Teď s tebou ještě spí? Chce, abyste byli spolu, dokud se nerozhodne – jasně. Ale tohle chování je vůči tobě sviňárna, Syde. Nejsi jeho záložní plán," řekla a v očích jí začal plát oheň, který by šlo zastavit jen těžko.

„Tohle přece nemůžeš dělat. Pořád se mu chystáš dělat s oslavou? Starat se o něj, chodit za ním… milovat ho?" zeptala se, a přestože za to sklidila ledový pohled, zahlédla v něm ještě cosi dalšího, co ji donutilo zalapat po dechu, a kdyby nebyla tak unavená, snad by jí nevyspalé oči zvlhly slzami.

Chtěl. Uvědomila si, že s ním hodlal zůstat do poslední chvíle. A uvědomila si, že hodlal čekat, jestli si to všechno jeho milenec nerozmyslí.

Přistoupila k němu a prudce ho na sebe natiskla, silně, ochranářsky, krapet mateřsky a krapet přátelsky, a on se nechal. Protože ona mu rozuměla přesně tak, jak cítil, aniž by to musel přiznávat byť sám sobě.

Uvědomila si, že její přítel jejich profesora skutečně miloval. A že tomu už nešlo nijak zabránit. Možná to měla zkoušet, dokud to bylo možné. Možná bylo hloupé Richterovi věřit. Možná to byl neskutečný zmetek. Chtěl lásku? Bál se, že by na jeho a Sydův vztah přišli ve škole, jak jí předtím říkal? Toužil po někom, kdo ho bude milovat, a toužil po tom nějakým snazším způsobem. Snad tušil, že by ho tohle mohlo stát spoustu šrámů. Nechápala, jak mohl být tak sobecký.

Kolem poledne se společně přemístili do skromného bytu, v němž vyrůstala, a podělili se o jídlo, které Johance nachystala matka. Vždy toho navařila hodně, aby dcera náhodou neměla hlad, nebyl tedy problém vyčlenit Sydovi jeho čtyři lžíce polévky a tři těstoviny s gramem masa – jak ho tak nyní pozorovala, opravdu toho jedl málo. Zdál se jí nervózní.

Odpoledne pochopila proč. Aniž by si to uvědomili, navedlo je jeho podvědomí blízko Davidova bytu a od něj pak na cestu, která vedla k budově školy. Ještě než se k ní stihli dostat, zastavila ho, ruku položenou na jeho rameni, jako by se tiše ptala – vážně to chceš vidět? Znala ale odpověď. Oba věděli, že se za chvíli přiblíží doba, kdy jejich profesor končil, a nepochybovali, že se s ním dostane z budovy i jeho nový objev. Stačilo se posadit za jednu menší zídku a čekat a čekat, až dokud je nezačal studit chladný vítr, ledový, přestože byl srpen, a zvěstující blížící se déšť, na který poukazovaly i husté černé mraky. Aniž by nad tím přemýšlel, víc si na sebe natiskl plátěnku, ve které skrýval svůj blok.

O pár desítek minut později se dveře budovy skutečně otevřely. Oba špehové schovaní za červenými cihlami se nemuseli nijak namáhat, aby odhadli, že byl jejich tip správný – muž vedle Davida byl snědý, vysoký a dobře stavěný. A taky poměrně přítulný, jak uznal Syd, když ho uviděl položit Davidovi dlaň na rameno, zatímco se mu upřeně díval do očí.

Nelíbilo se mu to. Tohle bylo daleko nepříjemnější než o něm jen poslouchat, protože až když toho chlapa viděl, uvědomil si, že skutečně nebyl k zahození. Ne teda pro Syda, ten ho od prvního momentu nemohl vystát – pochopitelně. Byl svalnatý, uhlazený, stejně jako David sám, a byl vedle něj vážně hezký, včetně té proklaté výšky, která Davida štvala na Sydovi. Ze začátku minimálně – pamatoval si, jak od něj nekomfortně odstupoval, aby ten výškový rozdíl nebyl tak veliký, a taky jak tomu dementovi na Mácháči řekl, že Syd za svou výšku nemůže. To se říkalo, když měl někdo nějakou psychickou poruchu. Proč je takový? Nemůže za to. Uchovávalo to stejnou emoci jako je divný, ale buďme na něj hodní.

Pochopitelně mu to všechno nevadilo, bylo mu to úplně jedno. Jen v sobě vnímal kapku hořkosti, která ho pálila v žaludku.

Tohle začínalo být skutečně ponižující.

K bytu svého milence přišel o pár desítek minut později, po tom, co se rozloučil se svou přítelkyní. Už u zvonků se k němu vrátil všechen chlad, a jakmile se pak dostal nahoru, kde už David stál v otevřených dveřích, nevěnoval mu nic moc víc než pozdrav. Nebyl vyloženě naštvaný, tak by to nešlo říct. Jen měl pocit, že kdyby mluvil víc, než bylo nutné, asi by začal křičet. A pak by se rozbrečel. Nebo by se složil, protože on od své nehody brečet nedokázal.

Prohlédl si blonďáka a za tričko ho stáhl na svou úroveň, aby mu položil dlaň na horké čelo. Určité ochranářské zvyky se nezapomínaly, ani když nebyl ve své kůži.

„Co budeš chtít jíst? Obědval jsi? Vypadáš mizerně, neměls tam chodit ani dneska," podotkl a v hlavě se mu znovu vybavil ten černovlasý zmetek, kterého s Johankou viděli. Jeho sok. Nechtěl, aby s ním David trávil víc času, než bylo nezbytně nutné.

David přešel jeho péči bez zbytečných řečí a posadil se. „Je mi fajn a obědval jsem ve škole. Ale ty si běž udělat čaj, v konvici je ještě horká voda. Pak se do toho pustíme…," řekl a doufal, že v jeho hlase není slyšet únava, kterou cítil. Mohli by dnes jen odpočívat, David už věděl, že jeho otázky jsou schváleny a ty uměl Syd snad i pozpátku, vzhledem k tomu, jak je do něj intenzivně tlačil po celý měsíc. Přesto by s ním měl alespoň číst. David měl rád jeho hlas, pokud nebyl jízlivý a uštěpačný. A vnímat, jak Syd čte jednu z jeho nejoblíbenějších knih, by mohl být balzám na duši. Už dávno si zvykl na drobné zádrhely, čtení nikdy nebylo plynulé, přesto ho moc rád poslouchal. Už jen proto, že viděl ty pokroky, které dokázal za těch pár týdnů udělat.

Syd se tázavě podíval na bledou Davidovu tvář. Ten hlesl: „Jenom číst, uznávám, že dnes nemám sílu tě něčím trápit."

Kdyby to nebylo tak podvědomé a přirozené, asi by si Syd vyčítal, jak rychle roztál, kdykoli se zadíval do jeho strhané tváře. Jistě, neodpouštěl na lusknutí prstu, nepříjemně hořký pocit zklamání a zrady v něm zůstával. A stejně, všechny poznámky, které ho napadaly, odpluly jako voda a on se pousmál, natahuje k Davidovi dlaň, jejímiž prsty mu z čela odhrnul blond ofinu spadající do vyčerpaných očí. Nepředpokládal, že by jeho vlastní byly jiné, spal opravdu mizerně a už jen být tu s Davidem bylo náročné.

„Seš úplně mimo," zkonstatoval. Mluvil ale měkce a tiše, způsobem, který pokud by si někdo vyložil jako rýpnutí nebo urážku, musel by být přinejmenším necitlivý. Pomalu a starostlivě, bez ohledu na všechno, co jej v noci nenechalo spát. „Co kdybys šel do postele? Pohádku ti klidně přečtu, ty bys u toho ale měl odpočívat. Spát nemusíš, i když by to nebylo na škodu, nicméně už ležet se zavřenejma očima ti prospěje. A taky půjdeš do tepla. Řekni si, až budeš mít hlad, nachystám ti nějaký ovoce k svačině. A teď pojď, pomůžu ti s věcma," nadhodil klidně a jemně, ale pevně. Z malého stolečku sebral založeného Doriana a hrnek s čajem.

„Nechci do ložnice. Lehnu si tady, budu odpočívat, ale zůstaňme prosím tu," požádal ho David a přetáhl si přes sebe huňatou deku. Syd se na chvíli zatvářil neurčitě, ale pak nejspíš usoudil, že je jedno, kam si David lehne.

V bytě nebyla zima, ale přesto David poodkryl deku a pozval ho k sobě. Syd vklouzl pod přikrývku a pak se oba ponořili do příběhu. David u toho střídavě usínal a probouzel se, ale drobné tělo na něm přitisknuté v něm vzbuzovalo klid a pohodu, stejně jako hlas, který příjemně rezonoval.

Měli pootevřená okna a ve chvíli, kdy Syd dočetl, zahřmělo. Oblaka, která se celý den zlověstně vznášela nad Prahou, se protrhla a začalo lít jako z konve.

„Objednáme si pizzu, v tomto tě stejně domů nepustím. Dáme si brzkou večeři a pak si uděláme pěkný večer. Třeba bys mi tentokrát mohl vykládat něco ty…"

Černovlásek se od něj nepatrně odtáhl a tázavě se zadíval do světlounkých očí. Byly rozespalé, ale mohl v nich spatřit slabé ohníčky a spokojenost. Nechápal ho, nechápal nic z toho, co David dělal. Nebylo to logické, jeden den jej vyhodil a označil všechny jeho snahy udržet je dva dohromady za ponižující – takové nařknutí on zapomínal opravdu těžko – a další s ním chtěl ležet v objetí? Přemýšlel, že ho vymění, dokonce se mu s tím svěřil, a teď by ho chtěl slyšet mluvit. Pro Syda bylo něco takového ždímáním všech jeho citů. Johanka měla pravdu. Tohle bylo bezohledné. Pokud s ním David nechtěl být, pak by ho měl nechat jít. Jako opravdu jít, ne tím „neměli bychom" stylem.

„Pizzu bys jíst neměl, ještě včera jsi měl horečku," řekl přísně. Raději by mu něco uvařil, teplá náruč pro něj ale byla něčím tak vrtkavým. Začínalo mu připadat, že každý Davidův dotyk může být poslední. Nejspíš ho měl blonďák přesně tam, kde chtěl. Jak řekla Johana. Nemohl se vlastně ani zlobit.

„Fajn, objednám ji. Jakou chceš? Anebo já vlastně tuším, to bude něco s houbama a olivama… Měl bys vědět, že já jím jenom šunkovou, v dobrý dny šunkovou s ananasem nebo kukuřicí. Můžeme si dát jednu napůl, nějakou velkou, nechám ti kousky od sebe. Šunkový, dneska ananas nechci. Ale to ty zvládneš," odtušil, jelikož jeho milenec byl naprostý kontejner.

Netrvalo to dlouho a vonící krabice ležela na kuchyňském ostrůvku, ke kterému se oba posadili. Syd snědl o něco méně než třetinu, což bylo vzhledem k jeho poměrům vcelku normální. Mohl na sebe být hrdý, žaludek měl totiž stažený úzkostí, která jej odmítala pustit. David měl naopak viditelně hlad, což černovlásek považoval za dobré znamení.

Měl dojedeno rychleji, našel tedy chvíli času vytáhnout svůj odrbaný blok a lehnout si s ním na gauč, kde se ponořil do čísel a svých milovaných početních operací. Po nějaké době slyšel tiché kroky a cítil, jak se pohovka kousek za ním prohnula. Jeho milenec si jej přitáhl do náruče, nerušil ho ale. Nechal ho dopočítat a notes zavřít, přičemž si jej Syd položil na hruď a pevně na ni natiskl. Nevědomky. Byl to jeho poklad. Pak se natočil tak, aby Davidovi viděl do tváře.

„Chtěls ode mě něco slyšet, že?" řekl, oči upřené do světlounkých, spokojených. „Nejsem si ale jistej, co konkrétně by sis představoval. O čem bys chtěl poslouchat?" Hlavou se opíral o jeho hruď, zatímco jej David uvolněně objímal a on volnou dlaní hladil hřbet té větší, která spočívala na jeho prsou. Ukazováčkem mu po ní kroužil, než ji na tu jeho položil. Byla to tak důvěrná gesta, byť vlastně úplně obyčejná.

David nad jeho otázkou zapřemýšlel. Co konkrétně by chtěl o svém milenci vědět? Asi by měl spoustu otázek, ale proč by měl znát jeho minulost? Byl zvědavý, chtěl nahlédnout do jeho duše. Ale bylo to opravdu nutné? Jen pro nepodstatné ukojení jeho touhy se o něm dovědět víc? Nepotřeboval nic víc znát, než už věděl, a i to bylo v podstatě zbytečné. Pro něj byla jediná důležitá informace ta, že netrpí žádnou pohlavně přenosnou nemocí. Dále pak z profesního hlediska jeho specifické poruchy učení. Další informace byly irelevantní. Přes to všechno, jak moc se bránil, tu větu vyřkl – chtěl ho poznat. Mohl si to omlouvat tím, že kamarádi o sobě také vědí spoustu informací, které jsou na jednu stranu bezpředmětné pro fungování přátelského vztahu, na druhou stranu by se pak kamarádství nemohlo nazývat kamarádstvím. Jenže oni dva nejsou kamarádi. Nemohl o něm ani říct, že je to jeho přítel, protože nebyl. Byl to pouze jeho milenec na dobu neurčitě určitou. Ale otázky a zvědavost, které Davida trápily celý měsíc, stejně v hlavě bily na poplach a nutily mozek zauvažovat nad tím, že teď nastala šance proniknout hlouběji do komplikovaného nitra černovláskovy duše.

„Řekneš mi, proč je pro tebe ten deník tak důležitý? Vidím na tobě, jak si ho střežíš, že pro tebe znamená velmi mnoho, a také si dobře pamatuji, jak jsem ti ho na začátku roku sebral – na celou jednu hodinu, aby ses věnoval mému výkladu. Už tenkrát jsem pochopil, že to bylo zbytečné, byl položený na katedře a tys ho celou hodinu skenoval očima a mě stejně neposlouchal. Myslel jsem tenkrát, že je to opravdu deník, do kterého si píšeš své sexuální zážitky s holkami. Samozřejmě jsem se dovnitř nedíval, až později jsem pochopil, co že v něm je. Ale pokud o tom nechceš mluvit, tak nemusíš."

Syd dlouho mlčel, jako by se rozmýšlel, jestli mu tuto informaci je ochotný sdělit. David vnímal jen ticho a klid, které po jeho slovech vládly. Uvědomoval si celou dobu, jak moc příjemné bylo držet jeho drobné tělo v objetí. Podvědomě cítil, jak jsou jeho doteky, kterými hladil jeho ruku, láskyplné, a v hlavě se mu tvořil čím dál větší zmatek. Bylo mu třicet a nedokázal rozklíčovat chování jednoho sotva dospělého kluka. Říkal mu opravdu všechno? Jeho chování se natolik rozcházelo s jeho slovy, že o nich začal pochybovat. Stejně jako už tolikrát před tím. Věděl ale naprosto s jistotou, že pokud se poddá svým domněnkám, jednou na to doplatí. Mladí lidé jsou přelétaví, teď ho možná miluje a nedá na něj dopustit, ač by to nikdy nahlas nepřiznal, ale jak dlouho mu tato náklonnost může vydržet? Jak dlouho ho starší profesor může bavit? Nemají naprosto nic společného. David by se dokázal skrývat, byl na to zvyklý celé roky se svými bývalými partnery, ale tohle byla naprosto odlišná situace. Budou spolu deset měsíců v jedné budově, každý na jiné straně barikády. Chtěl podstoupit takovýto stres jen pro pár nejistých týdnů?

Asi by se zmatenými myšlenkami trápil dál, kdyby je nepřerušil Syd, který začal vyprávět.

Černovlásek se pohodlněji uvelebil v teplé náruči a pousmál se.

„Nevybíráš si zrovna pohádkový témata," odtušil pro začátek, pak se ale zadíval na potlučenou vazbu, která jeho milence zajímala. Nepřemýšlel vyloženě, jestli má nebo nemá začít vyprávět. Nevadilo mu mluvit o ničem – nebo si to alespoň tvrdil. Spíš toho v jeho životě bylo tolik a vybrat jeden jediný moment bylo takřka nemožné.

„Měl jsem tuhle knížku ještě dávno předtím, než pro mě začala bejt takhle důležitá. Dostal jsem ji ještě jako dítě a sice jsem byl nadšenej, ale, no, furt to bylo jen pár stránek. Donesl mi je tehdy ten známej, co jsem ti o něm povídal, byl v Itálii – učil se na zkoušky do italštiny, pamatuješ? – a myslel, že by se mi mohly líbit. Líbily, matiku jsem měl vždycky rád, ale daleko víc jsem lezl, dělal kraviny někde venku s kamarádama a chodil za Jitkou. Jenže pak přišlo to období, kdy se rodiče fakt hodně hádali, Mates, skály, pak ten pád. Najednou jsem byl v nemocnici a nikdo tam se mnou nebyl, ani tenhle známej nepřišel. Jenom matka, která mi přinesla školu a blok. Hodně jsem se s ní tehdy pohádal, nechápal jsem, jak na mě po několika tejdnech utrpení může přijít s knihama pod paží. Čekal jsem spíš, že mi řekne, jak se maj ostatní, nebo se zeptá, jak se mám já. Do toho ta dyslexie, číst jsem nemohl vůbec nic, byla to od ní rána pod pás. No, a ona odešla a nevrátila se další měsíc. Pamatuju se, jak jsem si myslel, že už jsem musel zešílet. Vím, že jsem ten blok často házel proti zdi. To už jsem ti říkal. Vadilo mi, že je to to jediný, co mi zůstalo po všech kamarádech. Všechny ty čísla, co na něm původně byly, se oloupaly spolu s omítkou. Chtěl jsem ten blok zničit, nenáviděl jsem celou tu minulost, co mě dovedla do tohohle bodu," odtušil. Natočil hlavu, aby se zadíval do Davidovy chápavé, soustředěné tváře. Pustil ruku, kterou mu do té doby držel, a přejel prsty po otlučené vazbě, jako by chtěl ukázat, co měl na mysli.

„Kdysi jsem ti říkal, že jsem se v tý místnosti jednou zamkl a čekal, jestli někdo z rodiny nebo kamarádů přijde. Nepřišel, i to víš. Co jsem ti ale neříkal, je, že po tomhle všem jsem se docela smířil s tím, že jsou to idioti a nějak… fungoval. Ležel, ležel, ležel. V den, kdy mě pak měli pustit, jsem ani nečekal na matku. Jasně, měla přijít a podepsat za mě nějaký papíry, ale já ji vidět nechtěl. Oblíkl jsem se celej do černý, včetně mikiny s kapucí, abych vypadal o něco starší a nikdo se mě s mojí vejškou nesnažil zastavit a hledat mi rodiče, vzal ten blok a utekl. Už jsem tam nechtěl bejt ani hodinu, a beztak jsem měl pokoj v přízemí. Nebylo to tak těžký.

Pamatuju si, že jsem se nechtěl vrátit. Jako nikdy. Nepředpokládal jsem, že by jakákoli existence měla sebemenší smysl, včetně tý mojí, protože ji stejně všichni ignorovali. Vím, že jsem chtěl jít někam, kde bych ten blok spálil. Proto jsem ho táhl s sebou, celou tu dobu v nemocnici mě vytáčel. Konečně jsem se ho chtěl zbavit. Bylo hnusně – nepršelo, ale bylo – a na ulicích do mě vráželi lidi, pár z nich na mě mluvilo a já je všechny posílal do hajzlu. Neverbálně, ale myslím, že poselství pochopili. Asi to nemusím dál popisovat.

A pak jsem našel ji. Takovou mrňavou holku, mohlo jí bejt okolo pěti let. Nejsem si už jistej, jak se jmenovala ani co přesně se stalo, vím ale, že seděla u takovýho velkýho kontejneru a tvářila se, jako by jí někdo umíral. Poznával jsem ten výraz. Nenechal jsem ji tam. Jo, dlouho jsem tam stál a přemejšlel. Ale pak jsem za ní šel a natiskl ji na sebe a ona se nechala a rozbrečela se, takovým tím úlevným stylem. Vím, že opakovala moje jméno, docela dlouho, a že se mě nechtěla pustit. Vysadil jsem si ji na ramena a společně jsme hledali, odkud přišla, popsala mi, jak to tam vypadá a já ji tam dovedl. Nevím, kdy to stihla, někdy po cestě mi ale vzala ten blok a něco s ním dělala. A pak jsme dorazili, sundal jsem ji na zem a nechal odejít za matkou, která už byla vyděšená, kde se jí ztratila. Pamatuju se, že se na mě ještě předtím usmála, u čehož se dokázala rozzářit, jako to dělaj všechny děti. Nevím, rozhodně už to nemělo takovou moc, aby to se mnou nějak pohlo, ale bylo to fajn. Uvědomil jsem si, že nechci, aby si ostatní prošli tím co já, a že pokud mám možnost to nějak zvrátit, vždycky jí musím využít. Nikdo si nezaslouží umřít," řekl a jeho vlastní hlas zněl v tu chvíli tak mrtvě a studeně, až to přece jen muselo být nepříjemné. Pak se ale nepatrně pousmál, tak nějak unaveně a spokojeně. Věděl, že to všechno k něčemu bylo.

Oči mu roztály, když svůj blok otevřel hned na první stránce, na které se skvěla oranžovou pastelkou vyvedená kresba. Byla to jediná oranžová, která mu za život nevadila. Postavičky to byly přinejmenším příšerné, asi takové, jaké umí namalovat pětiletý umělec snažící se udržet na něčích ramenou, naprosto jasně ale zobrazovaly dvě objímající se postavy, z nichž jedna byla v mikině s kapucí a druhá měla tak charakteristické vlnité vlásky, že si ji prostě nešlo splést. Ne když ji znal. Vedle postav bylo nakreslené naprosto neumělé křivé srdíčko.

Aniž by nad tím přemýšlel, prsty po té kresbičce přejel.

„Nespálil jsem ho. Chtěl jsem, po tom, co jsem ji dovedl dom, jenže pak jsem našel tohle a prostě jsem to nemohl udělat. Uvědomil jsem si, že chci dál žít i s tím, co se mi stalo. Že to zvládnu nějak překonat a pokračovat i s jizvama a vědomím, že je celej svět jedno velký peklo. A ten blok je pro mě tak důležitej, protože jsem i díky němu pochopil, že to, co se stalo, už nezměním a že to nechci měnit, v prvé řadě. Pochází z hezkejch chvil, byl se mnou skrz ty hnusný. Je to jako poslední část mě. Chápeš?" zeptal se tiše a natočil se, aby se podíval do Davidovy tváře. Chtěl vědět, co si o tom – o něm – myslí.

David se zadíval na neumělou kresbičku a pousmál se. Bylo to roztomilé. Pak se ale v mysli vrátil k jeho slovům. Pochopil tímto vyznáním spoustu věcí. Uvědomil si, jaký měl Syd důvod k tomu, aby se skrýval za neprostupné hradby, proč nevyhledával společnost, proč byl sám tak ochranářský… A v neposlední řadě porozuměl i tomu zvláštnímu poutu, které si k němu vytvořil. Celou dobu totiž mohl jen spekulovat, proč se Syd pustil do tak riskantní akce, jako bylo sbalit o dekádu staršího profesora, který ho nechal propadnout. Toho, jehož ještě před pár měsíci nenáviděl, nebo jím alespoň celým svým srdcem pohrdal. To, že nevypadal zle a měl pěkné tělo, byla jedna věc, asi jediná plusová, všechny ostatní pak byly jen pořádně velké mínusy. Jen blázen by se do něčeho takového namočil. Zkoušet balit ho mohl, David mohl i podlehnout – na jednu dvě noci, ale proč se snažil tak usilovně a dlouhodobě, to nechápal dodnes. Respektive do této chvíle. Byl si jistý, co za jeho náklonností opravdu stojí. Byl to Davidův zájem o jeho osobu. Kdykoliv něco potřeboval nebo byl v úzkých a David u toho byl, pomohl mu. Ať to bylo doučování už někdy v dubnu a neustálé ujišťování, že profesorova nabídka platí, nebo záchrana v deštivé noci, stejně jako odvoz domů, když se po třídě potácel v horečce. Později ho vytáhl z divokých vln jezera. Nic z toho nebyla jeho povinnost, dokonce ani to doučování, ale přesto mu je neúnavně nabízel.

Podvědomě v Davidovi začal vidět člověka, který se o něj zajímá a nenechává ho ve srabu. Nejspíš by tohle nikdy nepřiznal, možná to ani sám nevěděl, ale tohle všechno, co mu vykládal, tomu nasvědčovalo. Snad kromě Johany se o něj nikdo pořádně nezajímal. Ten jeho italský kamarád, na kterém pravděpodobně hodně lpěl, ho taky podrazil… Přestal věřit lidem, ale není možné být stále sám. Upnul se na Johanu, ale ta mu lásku dát nemohla. Pak se ale nešikovně vyoutoval další člověk, který se o něj zajímal, a tam už láska možná byla…

Žádal snad Syd o to, aby ho miloval? Nevěděl. Tahle jeho hypotéza také nemusela být správná, nicméně Sydovo vyprávění mu dodalo spoustu puzzlíkových kousků do nedodělaného obrázku. A čím víc byly vidět celistvé obrysy, tím více se bál budoucnosti. Co nakonec uvidí, pokud by ho poskládal celý?

Přitiskl si jej k hrudi ještě víc a otřel líce i rty o jeho vlasy.

„Ty nechceš slyšet, že je mi to líto, stejně bys mi nevěřil, tak to ani říkat nebudu, ale jsem rád, že jsi mi pomohl zodpovědět nějaké otázky, které mi strašily v hlavě. S ignorací rodičů mám taky zkušenosti, ale tak hrozné to nikdy nebylo. Snad proto, že mám bráchu… Ty jsi mi řekl podstatný kus života, já ti ukážu zase kousek mého. Nedávno jsi mě žádal, abych ti ukázal nějaké fotky," smutně se naň pousmál a sáhl pod konferenční stolek, odkud vytáhl velké tlusté album. Syd se na něj zašklebil, načež David zakoulel očima.

„No co co co? Musel jsem udělat cenzuru, spoustu těch fotek vidět nemusíš, a hlavně je vidět nechceš," zatvářil se přísně a vložil objemnou knihu Sydovi do rukou.

Ten si jej prvně pouze změřil pohledem, v očích jiskřičky. Měl rád tohle Davidovo já, které si s ním snad až hrálo, usmívalo se a tvářilo, jako by s ním muž vážně byl šťastný a spokojený. To, které slyšelo, že by chtěl vidět fotky z dětství, a nachystalo mu je. Bylo nádherné se jednou za čas cítit, jako by byl pro Davida důležitý.

„Myslíš takovej ten typ jako vy dva s Věříkem na záchodě? Ochudit mě o takovej poklad, to ti nezapomenu," podotkl zcela vážně, na očích mu ale bylo poznat, že si z Davida střílel. Trošičku. „Dostanu nějakej výklad? Co se kde děje, co se dělo předtím a co potom?"

Cítil, jak jej David opět objal, a on sám se zatím zadíval na vazbu tlusté knihy plné vzpomínek. Bylo tak zvláštní držet ji, tak důvěrné a vlastně obyčejné, ale krásné. Rád se o Davidovi dozvídal všechny ty nepodstatné věci, které on moc nesvěřoval. Čím víc toho o něm věděl, tím víc mezi to všechno – do Davidova života – patřil. A on do něj patřit chtěl. A tak knihu otevřel, jemně ji svíraje jako poklad, kterým pro něj i byla. A hned u první stránky neodolal a začal se smát, uvolněně, šťastně.

„Bože! Tady nic slyšet nepotřebuju," řekl, oči upřené na malinkého Davida sedícího na jakési plastové židličce. Byl nacpaný do příšerného pleteného svetru, v ruce chrastítko, v puse dudlíka a do toho se tvářil jako bůh pomsty. Spolu s tím červeným plastovým trůnem to působilo naprosto dokonale. „Tohle je přesně výraz Jmenuji se David Richter a budu vás tento rok učit český jazyk. Akorát to chrastítko a dudana jsi do školy zapomněl…," říkal, nemohl se ale přestat uculovat. Snažil se to měnit na svůj běžný úšklebek, v tuhle chvíli to ale bylo nemožné. Byl šťastný, úplně obyčejně.

Davidovi cukaly koutky, ale přesto se snažil tvářit uraženě: „Kdybych jen tušil – což jsem tušit měl – že ke každé fotce budeš mít tunu keců, tak bych ti to ani neukázal… Ty chceš snad říct, žes byl takový tvrďák a neměl jsi dudel? Naivně jsem doufal, že se budeš rozplývat, jaké jsem byl krásné a nevinné dítě, a ty takhle. Možná bychom měli dětství přeskočit a možná i pubertu. Mohl bych ti ukázat pár fotek z vysoké a pak po promoci, něco ze skal, a to by stačilo," povytáhl obočí a snažil se mu vytrhnout bichli z rukou. Syd se ale smál a držel ji pevně.

Zapřemýšlel, jestli bylo vůbec vhodné, aby mu takto viděl do soukromí. Nebyl si už teď jistý, jestli chtěl, aby s ním projel celý jeho život od posraných plín, přes dospívání až do doby nynější. Tohle album neviděl ani Robert, a to spolu něco zažili. Rozdíl byl akorát v tom, že Robert tohle od něj nikdy nežádal.

Pravda byla, že si váhání na jeho tváři všiml i černovlásek, nedokázal to ale řešit. David byl vždycky proti, ať už šlo o cokoli, a on se nechtěl vzdávat toho krásného pocitu, že mu mohl opět rozumět o něco víc. A že pak, až mu bude rozumět úplně, už se ho David nebude chtít vzdát. Naivní představa. Ale zněla hezky. Chtěl víc takových úplně obyčejných, tak nějak rodinných momentů. Bylo to, jako by spolu byli odjakživa.

Otočil na další stránku, a pak další a další, pozoruje Davida jako novorozeně, kojence, nevinného a červeného, jako bývají všechna novorozeňata. A cosi v něm, co mělo pro děti naprosto přirozenou slabost, takové fotografie přece jen krapítek rozněžňovaly.

To by ten tvrďák slyšel nerad.

Opět se rozesmál. Na fotografiích se začal objevovat Věřík a on měl možnost pozorovat fotku, na které byla Davidova matka a na dece roztažené na zemi maličký chlapec, kterého přebalovala. Za ní stál David, oči zabodnuté do plné plíny a tvářil se nanejvýš pohoršeně.

„Moc ses nezměnil, nemyslíš?" zeptal se ho Syd a lépe si prohlédl pozdvižené obočí, které David nasazoval, kdykoli on sám udělal něco, co blonďáka vyčerpávalo. A stejně, byl tak drobný, s rozcuchanými vlásky a nevinnou tváří, velkýma modrýma očima.

Otočil list. A v očích se mu objevila něha, u níž bylo jedině dobře, že ji David neviděl.

Opět zahlédl je s Věříkem. Mladší seděl na zemi, v ruce Davidovo chrastítko. Bylo vidět, že sotva seděl, a jeho bratr klečel za ním a objímal ho, aby dítě podržel. Ono bylo fascinované předmětem ve své ruce, naprosto důvěřující, že ho jeho pilíř nepustí, a David působil tak ochranářsky, hrdě, tak milujícím způsobem, až se Sydovi sevřelo srdce. Cítil, jak se mu do krku dostal knedlík, a on se natočil, aby se nosem otřel o jemnou kůži na Davidově krku a políbil ho tam. Nedovedl by si své pocity přiznat, natož je slovně vyjádřit.

Listoval a listoval, netrvalo dlouho a začal se zase smát. Pozoroval, jak David postupně vyrůstá, stejně jako jeho mladší kopie, která se naopak měnila v to, co on pomalu opouštěl. Zanedlouho přišly první beďary, první svaly, puberta, a o pár listů dál našel zubícího se Davida s rovnátky, což jej, jak jinak, donutilo vyprsknout smíchy. Kolem ramen objímal Věříka, který působil klidně a vyrovnaně, jako vždycky.

„Nepochlubil ses, žes nosil rovnátka… Ježiši, škoda, žes je měl tehdy, kdybys je musel mít až teď, byla by daleko větší sranda tě ve škole poslouchat," říkal, prsty ale přejížděl po všech fotografiích, které viděl, a usmíval se. Dostal se k Věříkově nehodě, kde fotografie krapet zřídly, a pak za ni, na starostmi krapet poznamenaného, ale stále tak mladého a šťastného Davida. Jeho milenec byl krásný. Zevnitř, duší, do které se Syd zamiloval, aniž by o tom věděl.

David se mezitím uchechtával. „A jak by sis to představoval? Že bych přišel první den do třídy a řekl: ‚Dobrý den, mí milí studenti, jmenuji se David, narodil jsem se 23. srpna 1992, poprvé na nočník jsem dle matky usedl v osmi měsících, do té doby jsem preferoval pampersky. Mládí jsem strávil u babičky a dědy, kde jsem si zlomil ruku. Další vážný úraz jsem od té doby neměl, na hlavu jsem nespadl, takže vše, co vám budu vykládat, ač to bude mnohdy působit dost hrůzně, bude v pořádku. Brýle jsem začal nosit v osmi letech a ve třinácti se matka rozhodla, že je třeba mi srovnat chrup, tak jsem po následující dva roky chodil s dráty na zubech…,‘" kroutil hlavou David. Syd byl někdy vážně pako.

Syd dál otáčel listy alba. David si svého bratra opět tiskl do náruče a bylo vidět, že je mu za to jeho mladší kopie vděčná. Vypadal tak unaveně, Syd nepochyboval, že to v tu dobu neměli jednoduché, a přesto se snažil být silný a nedat to najevo. A cosi v něm jako by se sevřelo, tolik, že musel album na pár chvil odložit a obejmout svého milence kolem krku. Bylo mu úzko. Takhle Davida vidět, to bylo to, co jej přesvědčovalo, že si vybral správně. Duší, ne tělem. Že stálo za to za něj bojovat. Připomínal mu Valentýna, teď víc než kdy dřív.

„Jsi neskutečný mazel, víš to?" David se nechal dál objímat, mezitímco odkládal album na stůl. Pro dnešek by to rozhodně stačilo. Už tak byl náhled do jeho dětství a minulosti víc intimní, než by si přál. Ale koneckonců to bylo jedno. Opět si pokládal otázky, které na něj neustále dotíraly. Proč se o něj Syd tak zajímal? Proč s ním trávil tolik času, když byl kolikrát na něj David tak protivný? Proč se o něj tak bál, kdykoliv se mu něco stalo? A proč jej nyní objímal s takovou něhou a přitom vehemencí, jako by to mělo být naposledy…

Na tohle nikdy nedostane odpověď a svým způsobem mu to bylo jedno. Jen by mu nerad ublížil. Co když je k němu Syd upoutaný víc, než tvrdí? Nechtěl přemýšlet o lásce, jenže tohle všechno na ni ukazovalo, jako už tolikrát. Ale i kdyby to tak bylo, Syd se jí urputně bránil. Nehodlal se nechat svázat do jakéhokoli vztahu s kýmkoli, ujistil ho o tom nesčetněkrát, a to bylo jenom dobře. David si nedovedl představit, že by se oni dva do sebe hloupě zamilovali. Musel by nejspíš odejít ze školy. Otázka byla, jestli by se do něj David vůbec dokázal zamilovat. Kdyby přestal být obezřetný, tak určitě ano. Ve chvílích jako byla tato, když Syd mlčel, když sálala přízeň z každého jeho dotyku, zcela jistě. Pak ale nastaly jiné chvíle, kdy lásku, pokud se to tak dalo nazvat, zašlapaly do země jeho kecy, zbytečné hádky a majetnickost, kterou z něj občas cítil. Nemohl by jej milovat. Nevydrželo by to, nebyli kompatibilní povahově, a nakonec by si jen vzájemně ublížili.

Nechtěl mu ublížit a nechtěl ublížit sám sobě…

Neslyšně si povzdychl, jemně ze sebe Syda setřásl a vstal, aby šel uvařit další konvici čaje, který jim před chvílí došel.

Nevšiml si, že z alba vypadla jedna fotka, kterou Sydovi ukazovat nechtěl. Když se jimi probíral, vytáhl ji a chtěl vyhodit. Vlastně měl tendence se jí zbavit už dávno, jen to z nějakého důvodu nedokázal. Snad z nějaké pokřivené nostalgie, snad se jí chtěl sebetrýznit. Možná nechtěl zapomenut, jaké to je, když si člověk pustí k tělu nevyrovnanou zrůdu… Nevěděl, co v tom člověku dřímalo, byl příliš mladý, aby dokázal číst v lidech, a jeho první přítel svou temnou stranu zkraje dokázal hodně dobře skrývat. Tato fotka vznikla ještě v době, kdy bylo všechno růžové… Měl ji v ruce po dlouhé době a vyvolala v něm smršť pocitů. Ani si neuvědomil, že ji vrátil zpět do alba, které pak odložil.

A ve chvíli, kdy se David vracel s konvičkou čaje, viděl, že ji Syd drží v ruce a zkoumavě si ji prohlíží.

Byl na ní David, velmi mladý, vysmátý a šťastný v objetí staršího, velmi pohledného muže. Na první pohled vypadali jako spokojený pár.

Syd se na něj tázavě podíval. David mírně zbledl a s těžkostmi polkl.

„Můj první přítel…," hlesl se staženým hrdlem. Jeho výraz a vráska na čele, které ho dělaly smutným, vůbec nekorespondovaly se spokojeností, která vyzařovala z fotografie.

„Nebyl na tebe trochu starý?" zadíval se na něj zkoumavě Syd.

„Nejsem já na tebe trochu starý? Bylo mi sedmnáct, jemu osmadvacet. Nevidím věkový rozdíl mezi naším vztahem a tím s Marcelem, akorát teď jsem si to vyměnil. Tenkrát jsem byl naivní tele a dneska mám dojem, že jsem naivní vůl, ale tím se ty trápit nemusíš. S tím se musím vypořádat sám."

Syd pouze pozvedl obočí, protentokrát se ale odmítal snažit vysvětlit Davidovi, jak bylo jeho jednání nesmyslné. Bylo. Ale teď to mohlo být jedno, protože v tenhle jeden jediný moment z něj cítil snad nejvíc úzkosti, bolesti a strachu za celý jejich vztah. Snad jen tehdy pod skálou a v nemocnici se tvářil ještě útrpněji, ale to se nepočítalo. Teď šlo o psychickou bolest, ta nešla vyléčit a zakrýt náplastí.

„Stalo se něco?" zeptal se. Daleko víc než jako tuhle otázku to ale myslel jako – řekni slovo a já toho parchanta zabiju, což možná i cítil. Slovně útočit na někoho, kdo se o tom nikdy nedozví, však mohl potom, teď potřeboval uklidnit svého milence, ať to mělo stát cokoli.

„Sedni si," napůl požádal a napůl poručil. Zvedl se, aby Davidovi sebral konvici a posadil ho na pohovku. Čaj položil na stolek, sám si sedaje do Davidovy těsné blízkosti, v níž se mu zpříma zadíval do očí. Možná to celé byla hra a ochranářským chováním, které David moc nemusel, chtěl odpoutat jeho pozornost.

„Co ti provedl?" zeptal se. Asi bylo dobře, že se moc nevnímal, řekl to totiž tak měkce, jemně. Jako by Davida jinak vyplašil.

„Chystáš se sepsat moje paměti?" uchechtl se David, jeho oči ale zůstávaly smutné. „Když ti řeknu i tohle, budeš o mně vědět úplně všechno. Nikdo jiný kromě Věříka o mně neví tolik věcí jako ty. Já netuším, jestli chci vzpomínat zrovna na tento vztah. Ještě před dvěma měsíci jsi nevěděl, ani kolik mám let, a mezitím už jsem se ti s lecčím svěřil, znáš všechny moje slabiny, krom jídla, které nemám rád – to se nikdy nedozvíš," opět se na něj smutně usmál. „Vztah s Marcelem mi dal hodně, poučil jsem se. Všechno, co po mém pubertálním coming outu a Věříkově úrazu ještě zůstalo růžové, dokonale zešedlo."

Úplně upřímně by šlo říct snad jen jediné – tohle Syd nečekal.

David byl jako on. Doopravdy jako on. A jemu to nebylo líto, to nebyla správná emoce. Lítost znamenala říkat si škoda, že to takhle dopadlo, a to zdaleka nepopisovalo jeho stav. On mu rozuměl. Na moment, úplně drobný. Nepostřehnutelný, zcela jistě pro Davida, jelikož Syd stihl na onu pikosekundu zavřít oči, do kterých se vše promítlo. A pak zmizela a on se drobně, smutně pousmál, stejně jako David. S povzbuzující silou, která slibovala, že všechno bude dobré.

Natáhl se, aby svému Romeovi sundal brýle a položil je na stolek.

„Pojď sem," řekl tiše, hlasem, který naprosto přesně odpovídal tomu úsměvu. Klidným, pevným, měkkým, jemným. Pečujícím. Bylo mu jasné, že David moc netuší, co přesně po něm chce, sám se tedy zády opřel o pohovku a stáhl si blonďáka na sebe. Ležel mu hlavou na hrudi, nic víc, aby Sydovo drobné tělo nerozmačkal. Ruce mu černovlásek položil na vlastní pas, aby jej David držel, a sám ho objal kolem hlavy a začal hladit jeho světlé vlasy.

Bylo to tak přirozené. Chtěl, aby David slyšel tep jeho srdce. Položit si někoho tak blízko tolik důležitém orgánu bylo snad odjakživa znakem důvěry. To on samozřejmě nevěděl. Jen mu zoufale potřeboval nějakým způsobem dokázat, že mu David může věřit, že je tu pro něj a že vždycky bude.

Sklonil ke zlaté hlavě tu svou a začal Davida do vlasů líbat, zatímco je rukama dál hladil. Byl v nich gel, který by mu jindy přišel nadmíru nechutný, ale nyní…

„Řekni mi to," požádal, nos do jeho vlasů zabořený. Obličejem se mu o ně otíral. Jednou rukou se přesunul na Davidova záda, po kterých mu začal kroužit prsty. „Jsem tu s tebou."

Nevěděl, proč to řekl. Možná si myslel, že to nemělo žádný význam, mohlo se to zdát bezúčelné. Oba věděli, že tam byl. Jenže to nebylo všechno.

Natiskl jej na sebe pevněji, jako by ho chtěl ochránit. Bylo to tak normální, jako by se pro to narodil. A i to ta dvě slova symbolizovala.

Byl tam. Konečně. Tam, kam patřil odjakživa. Bylo mu z toho úzko.

David na chvíli odsunul všechny vzpomínky a zaposlouchal se do pravidelného tlukotu srdce, které bilo pod drobným hrudníkem. Bylo v tom něco uklidňujícího. Nemohl říct, že by tou fotografií byl nějak zvlášť vykolejený, ale mnohem víc se uvolnil a nechal se unášet vlnami, které způsobovala zdvihající se hruď. Nepociťoval diskomfort, který vnímal, kdykoliv mu někdo zajel do kštice. Na to už si za ty týdny, které se Sydem strávil, zvykl. Usoudil, že má nějakou úchylku se mu hrabat v účesu, a s úsměvem, leč trošku trpně, jeho cuchání snášel.

„Nemusíš se tím trápit. Dneska jsem rád za tuto lekci, bylo to už hodně dávno," ujistil ho a pozvedl řasy, aby se mu mohl podívat do očí. „Nechci tě zbytečně obtěžovat se starými historkami, ve kterých bych notabene dokazoval, jak jsem byl neskutečně naivní a neschopný se pořádně bránit. Možná by bylo lepší pustit si třeba nějaký film. Nebo bych ti mohl číst. Ty mi čteš pořád, mohl bych ti to na chvíli oplatit, co myslíš?"

Ten příběh už dneska pro něj nebyl tak bolestivý, ale měl neustále dojem, že všechno, co se týkalo jeho osoby, bylo pro Syda příliš emotivní. Uměl sice pokaždé nahodit svůj pokerový výraz, ale nedokázal ho držet celou dobu. A teď, aniž znal, co v Davidovi ta fotka vyvolala, přepnul na svůj ochranitelský mód. Blonďák opět nechápal proč, a poslední, co by si přál, by bylo zbytečně ho trápit.

Černovlásek zprvu pouze pozvedl obočí. Nasazovat své běžné výrazy mu pomáhalo vracet se do normálu, což potřeboval víc, než by si přiznal. Nevěřil Davidovi, ne v tomto. Byla to zbytečná historka? Zdálo se mu to už dávno? Proč se teda dodnes porovnával se svým tehdejším já? Řekl mu, že tehdy byl naivní tele a dnes je naivní vůl. To svým způsobem srovnávalo jejich vztahy.

„Já ti svou minulost převyprávěl," řekl. Nebyla to celá pravda, vynechal snad nejpodstatnější kapitolu, řekl ale vše, na co se ho David zeptal. Pravdivá ta věta byla. Taky se mu svěřoval, taky mu důvěřoval. Možná se ptal i z toho důvodu. Potřeboval vidět, že se ho David nebojí a že si nechá pomoct.

„Číst mi můžeš potom. Rád si tě poslechnu. Ale teď povídej o tomhle. Za nějakou dobu se mě stejně chceš zbavit, nebudu mít moc šancí to s tebou nějak rozebírat, jestli se bojíš tohohle," podotkl. Stálo ho hodně úsilí nepustit si do hlasu ublížení, které se s podobnými myšlenkami pojilo, pro teď ho ale úspěšně zahnal. A aniž by si to uvědomil, prsty na Davidových zádech začal opisovat ležaté osmičky, tolik pro něj typické.

David si povzdychl. Nechtělo se mu moc vzpomínat, ale Syd byl tvrdohlavý a David nakonec neviděl důvod, proč mu to neříct. Neměl se za co stydět. Všichni byli v době dospívání naivní a zranitelní.

„Byl jsem v polovině prváku, když jsme se přestěhovali do Prahy. Změna školy byla pro mě kupodivu úleva, nikdo o mně nic nevěděl a já jsem se brzy začlenil do kolektivu. I přes šílené období, které jsem zažíval kvůli Věříkovi, který byl stále v nemocnici, jsem byl příliš extrovertní a lačný po tom poznávat svět. A Praha byla úplně jiná planeta. Všude byla spousta možností se bavit, seznamovat. A já jsem toužil po lásce. Předpokládal jsem, že v Praze se na mě nebudou dívat skrze prsty, a ačkoli ve škole jsem odvahu se přiznat neměl, druhý můj život, který jsem striktně odděloval od toho školního, byl úplně jiný.

Netrvalo dlouho a v jedné kavárně, kde se scházeli převážně intelektuálové a gayové, si mě všiml jeden muž. Protože jsem tam chodil často a vždycky sám, pochopil, že přítele nejspíš nemám. Balil mě něžně a pomalu, ač ne nijak romanticky, což se mi líbilo. Taky jsem byl rád, že o mě někdo starší projevil zájem, zvlášť když byl opravdu velmi přitažlivý. Na prvním rande mě vzal k sobě a tam jsem pochopil, že je i nechutně bohatý. To mi bylo ale jedno, nepotřeboval jsem, aby si mě vydržoval a zval na drahé večeře. Chtěl jsem, aby mě miloval, aby se o mě zajímal, o mé strasti, aby se mnou sdílel i radosti. Což první týdny opravdu dělal. Podporoval mě, měl jsem tenkrát hlavu plnou Věříka. On byl shodou okolností ředitelem jedné soukromé kliniky, kde se léčili jen politici, herci a veškerá honora z celé republiky, ale i ze zahraničí. Nikdy bychom na takovouto péči neměli, ačkoliv chudí jsme nebyli. On kromě toho ve Varech vlastnil hotel, stejně jako ve Špindlu dva luxusní penziony. Nechal Věříka převézt na svou kliniku, zařídil mu špičkového specialistu kdesi z Rakouska, nadstandard a nejlepší možnou péči, jakou mohl mít.

Mě všude vozil, chodili jsme na koncerty, do divadel, i když jeho to moc nebralo. Seznámil jsem ho s našima, ti z něj byli nadšení, samozřejmě, oni se nikdy nespokojili s ničím malým a cítili z něj peníze. Nebo nevím. Každopádně mi ho schválili, a když se jednou, bylo to na konci školního roku, u rodinné večeře zmínil, že by byl rád, kdyby si mě mohl alespoň na prázdniny nastěhovat domů, matka nadšeně souhlasila a málem mi šla balit. Já jsem byl taky nadšený, všechno tenkrát bylo naprosto dokonalé a já jsem mohl vypadnout z baráku.

Hned první dva týdny prázdnin jsme strávili na Kanárech a už tam jsem začal pociťovat, že všechno není úplně v pořádku. Žárlil. Nejdřív to bylo příjemné, líbilo se mi, jak si mě hlídá a prostě mi to dávalo pocit, že jsem milovaný. Jenže se to stupňovalo, všude chodil se mnou, vyčetl mi, že jsem se usmál na pikolíka, který mi otevřel dveře do hotelu. Pořád jsem si myslel, že to nebude tak žhavé a přehlížel jsem to, ač poté, co se jeho výlevy začaly stupňovat, už to tak příjemné nebylo. Poslední večer byl na hotelu nějaký večírek a já jsem tam natrefil na kluka z Itálie. V té době jsem ještě moc mluvit neuměl, ale uvítal jsem možnost to vyzkoušet, a tak jsem se s ním dal do řeči. Netrvalo to dlouho, snad čtvrt hodinky, ale když jsem se vrátil k našemu stolu, Marcel se tvářil, jako by mě chtěl uhodit. Dopředu ti řeknu, že to tehdy, ani nikdy potom, neudělal, ale v té chvíli to byla psychická facka. Ptal jsem se, co se stalo, a on mě jen hrubě chytil za předloktí a táhl mě pryč. Bolelo to, v té době jsem tam měl čerstvé tetování. Nechápal jsem, co jsem provedl, což mi vysvětlil dost rázně na pokoji, kam jsme vzápětí odešli. Nebyl jsem žádný uťápnutý chlapeček a bránil jsem se, řvali jsme na sebe asi půl hodiny, načež jsem se sebral a vrátil se zpátky do sálu s tím, že už nějak přežiju zítřejší cestu letadlem a až budeme v Praze, odstěhuji se od něj. Jenže on si mě tam našel, seděl jsem na baru a bavil jsem se s nějakou holkou, což mu tedy nevadilo. Moc dobře věděl, že s žádnou ženou bych do postele rozhodně nevlezl. Začal být na mě milý, omlouval se, že to přehnal, že měl těžký den, což jsem věděl, protože půl dne řešil maily, telefonoval a žehlil nějaké průšvihy, které se staly na klinice. Chtěl jsem ho pochopit, a protože se opravdu kál a stále prosil, odpustil jsem mu. Přece jen jsem měl dojem, že bych neměl kvůli jedné hloupé hádce zahodit všechno pěkné. Večer jsme si ještě užili, dokonce mi dovolil dvě sklenky vína, a druhý den jsem si na naši hádku skoro ani nevzpomněl.

Další dny bylo zase všechno fajn, aspoň jsem si to v té chvíli myslel. Až do jednoho dne, kdy on byl na klinice a já jsem musel na hodinu italštiny jet tramvají. Přišel jsem domů a on se zase choval divně. Tentokrát mi nic neřekl. Čekal jsem telefonát od Viktora, protože jsme byli domluvení, že pojedeme spolu na jednodenní festival kousek za Prahu. Viktor ale nevolal, tak jsem se mu ozval sám. Řekl mi, že už se se mnou pokoušel spojit, ale vzal to Marcel a řekl mu, že jsem si to rozmyslel a rozhodně nikam nejedu. Byl jsem na něj naštvaný, tím mě zase ujistil, jak strašně majetnický a žárlivý je. Nemohl jsem nikam sám, kontroloval mi telefon, a dokonce i boxerky. Když jsem někam potřeboval, třeba i jen na hodinu italštiny, dovezl mě a zase přivezl. Mohl jsem zapomenout na to, že bych šel někam s klukama, nebo jen sám ven nakoupit.

Totální zlatá klec. Měl jsem všechno, co jsem chtěl, i to, co jsem nechtěl, ale to jeho hlídání se nedalo snést. Žárlil na všechno a na všechny, byl jsem jen jeho krásná ozdůbka, kterou se chlubil na banketech a večírcích, vždycky pozorný a dokonalý před společností, ale doma to bylo peklo. Pokud jsem se necukal, bylo všechno v pořádku, jenže mně se to nelíbilo. Nikomu by se to nelíbilo. Neustále jsme se hádali, když jsem párkrát utekl, hledal mě po celé Praze, a jakmile mě našel, zase prosil a tvrdil, že to bylo naposledy. Nevěřil jsem mu, ale než jsem se stačil odstěhovat, opět mě přemluvil a pár dní bylo všechno v pořádku, než to zase začalo všechno znovu. Dopadlo to tak, že mi vzal klíče a začal zamykat v případě, že musel odejít. Jeden den přijel z práce a já jsem stál u dveří s batohem, že odcházím a jestli mě nepustí, zavolám policajty. Byl jsem zoufalý a už jsem to dál nemohl snést. Donutil mě ještě si sednout, že si promluvíme. Začal mě vydírat Věříkem. Vysvětlil mi jeho diagnózu a tvrdil mi, že pokud nedostane pořádnou léčbu, bude to zlé. Začal se ohánět šílenými lékařskými výrazy, vyděsil mě tak, že jsem zůstal jen proto, aby mohl brácha zůstat pod dohledem špičkových lékařů, kteří ho chystali na operaci, která by mu umožnila vidět aspoň stíny – světlo. Tuhle operaci pojišťovna neproplácela. Bez Marcela by to nebylo možné. Zůstal jsem, nedělal problémy a on se taky docela uklidnil. Bylo to náročné, pořád jsem se musel kontrolovat, přestal jsem se bavit skoro se všemi, smazal jsem všechna čísla a zablokoval veškeré kontakty, kromě něj, Věříka a rodičů. Pak začala škola a on mi zařídil individuální plán a zaplatil učitelku. Tohle všechno trvalo až do Vánoc, kdy pustili Věříka domů a já jsem si oddechl, že se operace podařila a brácha nezůstane celý život v neprostupné tmě. V té chvíli už mě ale neměl čím držet a já ho poslal do prdele. Řval na mě, že jsem nevděčník a… další nadávky, které si dovedeš představit. Neměl jsem moc důkazů, co mi prováděl, přesto jsem mu vyhrožoval, že ho udám. Asi dostal strach a pustil mě. Matka mi nadávala, nevěřila mi, pořád tvrdila, jaký je to skvělý člověk, že je chyba ve mně a že jsem nepřizpůsobivý.

Měl jsem to na talíři stále a doma se se mnou nebavila ani klika u dveří, tedy kromě Věříka, který ze mě jeden večer celou pravdu vytáhl. Taky mi nadával, ale jinak. Vyčetl mi, že jsem tohle neměl vůbec připustit, že by to všechno přežil i v normální nemocnici a… zkrátka byl na mě půl dne naštvaný. Marcel mě pak ještě naháněl, psal mi, volal, dokud jsem ho nezablokoval. Čekával na mě před školou, posílal dárky, lístky na koncert a vrchol všeho byl, když mi koupil auto s tím, ať si ho nechám, že už po mně nebude nic chtít a přestane mě obtěžovat. Samozřejmě, že jsem ho nechtěl a nechal jsem ho odvézt zpět k jeho vile. Druhý den stálo zpět před naším barákem, klíčky ve schránce. Neměl jsem chuť se s ním handrkovat a dva roky to auto stálo před domem, aniž bych do něj nasedl, i když už jsem řidičák měl. Celou dobu se mi neozval a nepotkal jsem ho. Auto jsem pak prodal, potřeboval jsem peníze. I po dvou letech jsem za něj dostal balík a ten jsem dal Věříkovi na další operaci, která ale byla ve Švýcarsku… Dlouhá léta jsem ho neviděl, až někdy před rokem. Držel si majetnicky okolo ramen asi dvacetiletého kluka. Bylo mi ho líto, ale vypadal šťastně, tak se možná změnil… nevím…," odmlčel se a uvítal ticho, které po jeho posledních slovech nastalo.

Opět slyšel tlukot srdce.

Trvalo dlouho, než černovlásek znovu otevřel ústa k nějakým slovům. Snad na tom mělo přičinění i jeho vlastní rozpoložení a zoufalá snaha tvrdit si, že rozhodně nebyl empatik. V utěšování lidí nikdy nijak významný nebyl, nehledě na to, že David tak úplně utěšit nepotřeboval. Možná nepromluvil, protože se podvědomě chránil. Nerad by Davidovi ukázal, jak je v tomto ohledu nešikovný, a ještě méně rád by to ukázal sobě. Anebo ne. Když se člověk naučí užívat slova pouze jako nástroj k dosažení něčeho, když začne hledět na výsledek, který jimi získá, a ne na jejich obsah, asi by považoval obsáhlé monology na téma „je mi to líto" za krapet nevhodné a znehodnocující. Vážil si toho, že se mu David svěřil. A reakce na to by zkrátka měla být, dle jeho názoru, něco víc než pár průhledných frází.

Natiskl jej k sobě ještě blíž a pevně Davida objal, hlavu položenou na té jeho. Stejně, jako s ním houpával Valentýn, teď on jemně pohupoval s Davidem, zatímco jej volnou rukou dál hladil po zádech. Jemně, důvěrně. Přál si ukázat mu tak, že nehodlal dopustit, aby se něco takového stalo znovu.

„Děkuju," vydechl nakonec do světlých vlasů naprosto jednoduše a bez jakéhokoli vysvětlení. Věděl, že to David pochopil. Byl rád, že se mu svěřil.

Nebyl hloupý, uvědomoval si, co tohle znamenalo, a čím víc mu jednotlivá slova docházela, tím víc na něj dopadal těžký tmavý splín, který on musel maskovat. Kvůli tomuhle se David tak šíleně vymezoval proti majetnictví, jakémukoli. Kvůli tomuhle se tak zoufale bránil Sydovým požadavkům. Měl strach. Úplně obyčejný, krutý a nelítostný strach, že když Sydovi jednou ustoupí, bude černovlásek postupovat dál. Dál, dál a dál. A on zase skončí někde zamčený jako ta růže pod poklopem.

Ano, pamatoval si, jak i tohle Davidovi vadilo. Tehdy to nechápal, rozhodně neměl pocit, že by ho nějak držel, nicméně on to v tom stejně viděl – po tom, co se Syd pohádal s tím dementem u ohně. Dokonce na něj vytáhl, že nechce, aby Syd prováděl cokoli, co zavánělo šikanou, čímž jej vykolejil. Jak dlouho užíval černovlásek tuto taktiku? Jak dlouho věděl, že pokud zabalí informace, které chce předat do něčeho, co druhou osobu vykolejí, dokonale odvede pozornost?

Bylo až fascinující, jak mohl zrovna Syd něco takového nevidět. Samozřejmě si neuvědomoval vlastní chyby, tahle tam ale byla. David byl tehdy jako šílený, vyčetl mu úplně všechno, co kdy udělal, řekl, že se černovlásek potřeboval zbavit konkurence. Sám by přitom tuhle konkurenci úplně klidně nechal být. Protože se bál. Bál se, že kdyby ustoupil z absolutní osobní svobody, kterou měl, byť jen v tom, že by na Sydovo přání řekl podobným otrapům „já už někoho mám", už by nebylo cesty zpět. Takže nechtěl ustoupit vůbec z ničeho.

Proto teď chtěl toho svého bývalého. Ani Sydovo podvědomí – Syd sám tohle nevěděl – si tím nebylo úplně jisté, zdálo se to ale tak pravděpodobné. Chtěl si dokázat, že pořád ještě může. Že k Sydovi není nijak přivázaný. Protože kdyby byl, mohlo by to skončit katastrofou.

Jenže… Co s tím měl dělat Syd? Měl ho nechat zkoušet jen proto, že prostě chtěl? Nechat ho spát s dalšími muži a balit se patnáctiletými špunty, kterým černovlásek nebude moct říct ani ň, protože jak si ho začne bránit, bude to špatně?

Tohle bylo debilní. Cítil frustraci, byť ji na sobě nedával znát. Celá ta situace byla zoufalá. On nebyl majetnický, on potřeboval vědět, že David ví, že jsou spolu. Taky ho nebavilo si ho pořád hlídat, jenže musel. Jeden debilní den s ním nebyl a blonďák si našel skoro-přítele. Tohle ho nebavilo! Chtěl, aby s ním prostě byl. To nebyla majetnickost, to byla zoufalá snaha hrát sám svou i Davidovu roli, protože David odmítal.

Byl z toho vyčerpaný, teď víc než předtím. Ale taky to teď víc než předtím nemohl dát znát.

„Pamatuješ si, jak jsem ti říkal o těch červenejch bodech na skále? Dokud to člověka nesmete, vidí jako zakroužkovaný červeným zvýrazňovačem, kam by mohl jít, takovou tu nejlepší trasu," nadhodil. Nemluvil ale o svých zkušenostech, odkazoval na ty Davidovy. Bylo to tak podobné. Dokud se nestane něco závažného, je všechna žárlivost tak krásná. Chránit si někoho je znak lásky. Starosti. Péče. Špetka žárlivosti není začínající katastrofa, je to strach, že druhý člověk jednou zmizí, a počátek hluboké náklonnosti. „Když pak spadneš, vidíš to obráceně. Najednou je červený všechno to, kde by mohl přijít pád."

Pro Davida bylo takhle zvýrazněné úplně každé zaváhání, každé slůvko nebo gesto náklonnosti, které mu Syd věnoval ve snaze si ho udržet.

Tváří se opřel o zlaté vlasy. Neříkal svá slova, protože mu chtěl něco vyčítat. Spíš chtěl přirovnáním k vlastní situaci ukázat, že tomu skutečně rozumí.

„Je to občas krapet svazující, viď?"

Byla to klidná otázka, tak klidná, jako se mohl zdát Syd sám. A stejně skrývala spoustu dalších, které už neřekl. David chtěl, aby Syd vylezl ze své ulity. Kdy z ní chtěl vyjít on? Mohla vůbec někdy nastat doba, kdy by mu v tomhle směru začal věřit? Kdy by byl schopen se alespoň minimálně bránit cizím útokům?

Oni dva opravdu byli stejní. A on si, zcela podvědomě, uvědomil, že by jeho milenec opravdový vztah nezvládl. Stejně jako se mu vždy bránil on, protože se tak trochu bál, by ani David takové uvázání se k někomu neunesl. A možná, že se tím oháněl, protože potřeboval alespoň něco, co by mezi ně dva stavělo klín. Protože jinak, kdyby vyšlo na povrch, jak jsou si podobní, mohli by se k sobě dostat daleko víc, než už byli. A pak by mohl přijít pád.

David se ošil a zadíval se mu do očí. „Nevím, jestli je to svazující, nijak do hloubky jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Nicméně je pravda, že podvědomě se celá léta chráním, abych se do takové situace už nikdy nedostal. Jsem starší, dokážu se mnohem účinněji bránit, nikdy bych to nenechal dojít do takového stádia jako tehdy, přesto to všichni mí partneři pocítili, když nad tím zpětně přemýšlím. Nevím, jestli někdy dokážu někomu stoprocentně a bezvýhradně věřit. Na což mi řekneš, ať to rozhodně nedělám. Já bych ale chtěl. Rád bych zažil pocit, kdy si nemusím neustále hlídat záda, aby mi zase do nich někdo nebodnul kudlu. Ale to jsou kecy, které tebe zajímat nemusí. Sám máš spoustu strašáků, které tě omezují, ačkoli ani toto mi neodsouhlasíš. Ti kostlivci ve skříni tam stále jsou, jen je popíráš. Možná je to dobře, možná ne, nevím. Stále se v tobě nevyznám a tím pádem bych ti nerad dělal psychologa… Dobrá, konec divných vzpomínek, slíbil jsem ti, že budu číst, tak mi prosím podej toho Graye," požádal ho.

David četl asi do půl desáté a Syd jej celou dobu poslouchal. Tolik souvislé pozornosti mu jeho společník nikdy nevěnoval. A když usínali, těla propletená tak, jak byli zvyklí, sám Syd začal knihu rozebírat.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)

Komentáře  

+5 #1 Odp.: Propadák – 31. kapitolaTamanium 2024-01-25 22:27
Aha, tak proto, hodně bylo dneska vysvětleno. Zlatá klec jako Damoklův meč nad hlavou vztahu se Sydem. Je otázka, jestli ten dokáže vydržet dost dlouho a jestli se nakonec nebude muset snažit víc druhá strana, aby ho získal zpět.
Harpyje je pro Syda docela silnej výraz :lol: .
Víc a víc mě zajímá Valentýn. Kam se poděl, proč se nevrátil, proč se neozval??? Nenalhali mu něco o Sydovi? Jak mohli Syda nechat samotnýho v nemocnici a nenavštěvovat ho apod. Tolik otázek a zatím tak málo odpovědí... a další díl až příští měsíc :cry:
Citovat