Romány

Jeho prdelka je exkluzivní. Pevná, krásně tvarovaná, prostě k zulíbání. Sjedu za něj a napřed se na Robův zadeček přitisknu tak, že mám svého kamaráda mezi jeho půlkami a jezdím po té namazané rýžce sem a tam. Miluji ten kluzký pohyb, a proto se trochu natahuji pro tubu a na vrcholek Robovy štěrbiny nanáším vydatnou dávku lubrikantu. Trochu vody ze sklenice a jsem v sedmém nebi.

Přestože je už tma a máme rozsvícenou jen lampičku, zatmívá se mi před očima, přestávám vnímat a v břiše mám neskutečný pocit, že se asi zblázním. A pak to najednou přijde. Nevím co, ale je to úžasné, a kdybych stál, tak se mi podlomí kolena. Nejraději bych do sebe Roba nasál celého.

„Hmm, dobrý materiál,“ špitne a pokračuje na břicho. Tady mi hmatem spočítá buchty, které, pravda, jsou dosti hmatatelné a sune se níž a stále níž a níž. Neskutečně pomalu, tak nesnesitelně pomalu, až mi přistane v rozkroku.

Beru Roba zkratkou do blízkého lesoparčíku. Nechci mu ukazovat krásy a pamětihodnosti naší vísky. To si nechám na jindy. Zatahuji Roba na lavičku, která stojí trochu stranou, zatlačím na ni Roba a skočím mu obkročmo na klín. Přimáčknu se k němu jako klíště a chvilku si ten pocit užívám. On mě k sobě také tiskne a nechce mě pustit. Trochu mi dá práce se odtáhnout.

Dává si záležet a také na čas. Pomalu mi zezadu stahuje sako z ramen a přitom se mi přitiskne horkými rty zezadu na krk. I přes to vedro mi naskakuje husí kůže. Vysvobozuje mi ruce ze saka, obrací ho naruby, skládá podélně na polovinu a pokládá přes opěradlo židle. Opět zezadu mi povoluje kravatu, dokud se nevyvlékne z uzlu, a pokládá ji tamtéž.

„…mám ho opravdu moc rád. Učaroval mi svou upřímností, rovností a tím, jak se ke mně chová. Je to kus chlapa, ale dovede být tak milý, citlivý, drsný a něžný zároveň. A líbí se mi, jak se ode mě také nechává hýčkat, přijímá moje něžnosti a úplně se mi oddává. Je to pro mě vše nové, nepoznané a naplňuje mě to láskou k němu a tím pádem láskou k celému světu.“

Hodně se rozhlížím a udivuje mě, že v této blízkosti města je takovýto krásný kout světa. Jedeme mezi políčky a vysoko nad námi švitoří hlas skřivánka. Mám to moc rád, protože ve městě ho nikdy neslyším. Romantika jako z filmu „Seno, slunce, jahody“. Nezapomenutelná věta faráře (herec Kopřivy): „Kraji můj líbezný…“ a pak se vykokotil na kole mezi lány obilí. Nebo: „Panenko Maria Podsrpenská, vidíš to?“ vždy vděčné hlášky hlášky.

Jak se mám teď zachovat? Mám ztropit scénu? Tady, v jeho přepychovém království? Vždyť by mě mohl hodit přes zábradlí z třináctého patra nahého na ulici nebo bych mohl skočit sám? Kdo by pátral, z kterého patra to bylo, že? A jak jsem pochopil, Robert je tak dobře postavený, že by ho nikdo nepodezíral. Kdo ví, jak dlouhé má prsty a kam sahají jeho chapadla.

Celé mé tělo se v křeči napíná a prohýbá. Je jako luk, který se dotýká postele jen hlavou a patami. Totální křeč, ze které není úniku. Snažím se tlumit sténání. Je to jako na drátěnce, ke které jsem připoután a někdo do ní pouští elektrický proud. Už vím, co cítil Rambo, když ho takto mučili. Ale toto mučení je slastné, osvobozující. Hlava mi nejspíš praskne a moje hercna to neupumpuje.

A tady se to ve mně láme. Pochopení od spolužačky Olinky ze základky a ten vemlouvavý hlas maminky bourá veškeré překážky. Pravda musí ven. Akorát mamince to musím podat velmi opatrně. Nejsem si jistý, jak to pobere.

Co ale vytěsnit nemůžu, je Robert. Vybavují se mi jednotlivé detaily našeho setkání, oťukávání, mého nesmělého projevování vzrušení, lehké dotýkání a následně vášnivé objetí včetně něžného dotýkání hladkých dlaní, horkých polibků. Vše vyvrcholilo v pro mě nepoznanou extázi, z které se mi ještě třesou kolena. Při těchto vzpomínkách mě začíná trnout v podbřišku a erekční tělíska se začínají plnit krví.

Přichází neodvratitelné a nevyhnutelné… Pokud se jednou sopka rozhodne k erupci, není cesty zpět a není překážky, která by erupci zastavila. Z rozjetého rychlíku se také nedá vystoupit. Protržená přehrada se sama znovu nepostaví. Lavina, která se dá do pohybu, své dílo dokoná. Má mysl je zcela zatemněna a upíná se k jednomu, jedinému...

Zděšením se mi zastavuje srdce, v okolí žaludku pociťuji erupci, která si nezadává se sopkou Stromboli na Sicílii, vlasy mi hrůzou vstávají na hlavě a chlupy na celém těle se mi ježí. Naštěstí nejsem žádný medvěd, takže to je sotva viditelné.