Romány

„No a takto som svojmu manželovi dohodila partnera, všetko bolo v najlepšom poriadku, než Ivan pred rokom ochorel a bol to rýchly nástup i priebeh a žiadna nádej. Obaja sme veľmi oplakali jeho odchod, svojím spôsobom som ho tiež milovala. Miloval môjho milovaného a dával mu radosť a on ju zasa dával mne.“ Unaveně si vzdechla. „Marek teraz nemá partnera a ja vidím, že mu chýba. Videla som ako sa na teba pozerá, je tebou uchvátený.“ „A ty, Juditka, chceš, aby som mu nahradil Ivana?“ Přikývla se slzami v očích. Ta žena ho musí nesmírně milovat, když se takto poníží a dohodí mu milence.

Toho chlapce přijmeš na místo svého asistenta, nebo se můžeš rozloučit se svým křeslem ředitele. Společnost pořád ještě vlastním já a mohu ji předat klidně Viliamovi…“ Damian se nejdřív uchechtl a pak se začal hystericky smát. „Magdaleno, vypila jsi moc vína! Myslím, že nevíš, co mluvíš.“ „Tak, a teď toho mám právě dost! Jsi drzý spratek a začínám litovat toho, že tě Vladimír nedržel víc zkrátka. Kdyby tě teď slyšel, byl by z tebe zklamaný. Velmi zklamaný! Jestli tomu klukovi tu smlouvu nedáš, udělám, co jsem řekla. Tvůj bratr po tobě převezme místo a bude jen na tobě, jestli budeš chtít zůstat jako společník a běžný zaměstnanec.“ Z očí jí sršely jiskry, popadla kabelku, zvedla se a mezi dveřmi ještě promluvila: „Zítra spolu po stání zajdeme na oběd, ty mi řekneš, jak ses rozhodl.“

Eda si spěšně prohlédl muže, snad stejně vysokého, jako byl on sám. A nutno podotknout, Eda byl prcek. Muž jej pozoroval asi stejně nechápavě jako Eda jeho. Co tu dělal? No, alespoň nepřišel pozdě jediný. Díky bohu. To by bylo trapné. „Ahoj! Fuj, můžu si sednout?“ zeptal se spěšně, to už si ale sedal do křesílka v rohu místnosti a zcela ignoroval velikou židli naproti masivnímu stolu. Plátěná taška s bouchnutím dopadla vedle jeho nohou. Knihu už v tu dobu držel v ruce. Ještě než si začal číst, vzhlédl k mladíkovi. „Netušíš, kde je… asi táta? Mám tu s ním mít pohovor. Na místo jeho asistenta. Pan… Kraus? Jméno teď nevím, třeba zjistím z nějaké vizitky. Venku nebyly lavičky. Nebudu rušit, dělej si, co potřebuješ,“ řekl, oči zabodávaje do řádků před sebou. S knihou v klíně a s vědomím, že proti němu nesedí matka, jako by byl jiný člověk. Bylo zvláštní, o kolik klidnější byl s někým zcela cizím.

„Nazdááár, Matýsku!“ Sakra! Ten má krásně rajcovní prdelku, hned bych mu ji ojel. Stál tam vymóděný jako na nedělní piknik, světlé bavlněné kalhoty mu obtahovaly krásnou prdelku. Měl jsem co dělat, abych se ovládl.

„Jsem hrozně šťastný, že se nám to povedlo, moc, moc ti za to děkuji.“ Objal jsem ho, pohladil po zádech a dal mu pusu. On se ale na mne dravě přisál a pak zlíbal snad celou hlavu. „Chci tě, chci tě mít v sobě!“ „Jiří, vždyť musíš být ze včerejška ještě celý bolavý,“ usmál jsem se. „To jsem rozchodil včera na houbách a i ta mastička, cos mi dal, hezky zabrala,“ uculil se a mrkl na mne. „Koukám, že jsem vysvobodil nenasytného draka.“ Rozchechtali jsme se.

Ve škole jedu, jak se říká, na autopilota. Je to teď prostě blbý období, je toho moc. Blíží se maturity a ostatní to strašně řeší, jak to zvládnou, co přihlášky na vejšky nebo práce. Marťas s Terkou se snaží to se mnou taky probírat, aby mě trochu udrželi při normálním fungování. Aspoň ale nade mnou nekroutí očima, když něco zapomenu, nemám, neznám, nebo mě to prostě netankuje. Ale nepolevujou, dokonce jsme si řekli, že nějaký otázky probereme společně. Takže je pátek a sedíme u Marťase v pokojíčku, láhev tramínu a jedeme otázky. Večer už toho máme dost.

Super, to mi ještě chybělo. Nestíhám, a ještě mi ujede bus. Do pr… Mamka mi totiž vocapla, že se mnou chtěj v šest mluvit. Celej den přemejšlim, co na mě naši vytasí. Takže nechci přijít pozdě, jak nějakej lúzr. Je mi přece osumnáct, teda za chvíli o rok víc, že jo. Jsem prostě dospělej chlap. Hahaha. Že by chtěli řešit dovolenou? Jeeeee, moříčko miluju, města miluju, hory ne moc vysoký miluju. U móře jsme byli asi dvakrát, co si pamatuju. Hele ale i dovča u nás je celkem v pohodě. Moji rodičové dělaj, co můžou, nejsme žádní Rotšíldi. Jsem s nima v pohodě. Sice jsem jedináček, což jim nemůžu odpustit, ale jsou super.

„Musím se opláchnout, potím se, nejsem zvyklý, nechci chytit vlka.“ „Tady vlci nejsou,“ honem ze sebe vychrlil. Rozesmál jsem se. Udiveně se na mne koukal, jak se svlékám. „To se tak říká u nás, když se ti zpotí a zapaří zadek, pak tě pálí.“ „Aha.“ Rozchechtal se, krásně nenuceně na plná ústa. Já se svlékl do naha a několikrát jsem si dřepl do říčky. S úžasem se koukal na můj houpající se klacek. „Ty se nechceš opláchnout?“

Posedával jsem a občas vyhlížel z okna na hřiště. Za chvilku přiběhli ti dva kluci k topolu, co rostl před šatnami, vyndali ocasy a očůrávali ho. Kochal jsem se pohledem na dva moc pěkné kluky, ten vyšší měl hezký ocásek, takový normální, pěkně si ohrnul předkožku a mířil s ním nahoru. Druhý kluk, skoro o hlavu nižší, mi vyrazil dech. 

Davidovi se roztřásly ruce a začaly se potit, přesto byl schopný ještě promluvit a pozdravit ho. Nejraději by se otočil na podpatku a utekl, věděl ale, že by to byla hloupost a ukázka jeho slabosti. Bylo to tak dávno. David si celou dobu nalhával, že tato epizoda jeho života už na něj nepůsobí jinak než jen jako nepříjemná vzpomínka, ale když se nyní zblízka díval do těch šedomodrých očí, věděl, že i po těch letech má na něj vliv. „Rád tě vidím, Davide, moc ses za ta léta nezměnil. A jak se máte vy, Vavřinče? Tenkrát mně váš bratr zakázal si vás pozvat na kontroly, tak ani nevím, jak jste na tom zdravotně dál."

„Netvař se tak zmučeně," cvrnkl ho do čela, „vrátil se ti středobod vesmíru, konečně tvá duše opět najde klid. Nechceš si dát chvíli pauzu? Mám pro tebe překvapení, a to se ti dokonce bude líbit, protože to nemá nic společnýho s matikou ani fyzikou. Ne že by se ti ty líbit neměly, ale už jsem zjistil, že jsi tak trochu barbar. No tak, neksichti se," zašklebil se a natáhl se, aby mu trochu pocuchal vlasy. Už si zvykl, že se Davidův výraz při podobných slovech a úkonech tak akorát zhoršoval, nijak se tím tedy nezabýval a vytáhl krabičku.

Davidovi se v ten moment rozšířily panenky a prudce vydechl. Neviděl v tom kusu kůže pomůcku, která byla vhodná na to, aby mu nespadly kalhoty – ne v tuto chvíli. Teď viděl před sebou jen svého svíjejícího se milence, který se mu snaží uniknout, aby se na svou krásnou oblou prdýlku dokázal v příští dny posadit. Rty měl najednou suché a musel si je svlažit jazykem. Celým tělem mu projela vlna touhy jako tsunami. Chtěl to! On chtěl, aby ho tím páskem seřezal.

„Nebudu vás zdržovat nijak dlouho," přisadil si Syd ještě, aby tak doplnil svého matikáře. „Dobře. Dobře, tak já na chvíli půjdu. Počkejte na mě před školou, jen si zabalím věci a hned jsem u vás," ujistil ho David. Syd s vítězným úsměvem na tváři zpražil pohledem Roberta a sebevědomě vyplul ze dveří. David stiskl pevně čelist, až se mu napnuly svaly na lících. Otočil se na Roberta a silně vycítil jeho nevoli. Jejich pohledy se prolnuly a ten Robertův zřetelně hlásal: „Ty ses zbláznil!"