Romány

Opřel jsem si hlavu o zadní opěrku a následně jsem stočil pohled k Oliverovi. Chvilku jsem jen tak s úsměvem sledoval jeho soustředěný profil a v břiše se mi rozléval hřejivý pocit. "Copak?" zeptal se a na moment ke mně otočil hlavu. "Nic," zavrtěl jsem hlavou, úsměv mi však ze rtů nezmizel. "Jenom jsem rád, že jsem tě potkal." "Viď, nebýt mě, neměl by tě kdo zkazit," zasmál se.

Ještě jednou se zadíval na úžasný Šimonův sen, jejž svěřil papíru a který se tenkrát nesetkal s pochopením. Pousmál se, když se zadíval na velkého usmívajícího se slona s dlouhým chobotem. „Kam ho dáme? Takový velký chlév já nemám. Myslíš, že by se snesl s koňmi?" zakoulel očima a zatvářil se starostlivě. V tu chvíli měl dojem, že ho Šimon praští, a tak se se smíchem schoulil do klubíčka.

"To nemůže bolet," prohlásil Oliver a zadek mi znovu zmáčkl. Frustrovaně jsem fňukl a nechal se od něj přetočit na záda. Až poté mou bolavou půlku pustil a sám se posadil, když jsem se po něm konečně neválel. "Uděláš nám kafe? Skočím se osprchovat," řekl a sklonil se ke mně. Zamžoural jsem na něj a oplatil mu polibek, který mi vtiskl na rty, než se svými rty přesunul níž. Letmý polibek na bradu, nad klíční kost, doprostřed hrudníku a nad pupík. Poté se ode mě odtáhl a konečně se vyhrabal z příjemně vyhřáté postele.

Musel sklonit hlavu, protože nemohl vydržet pohled do těch smutných smaragdových studánek. Nejraději by zase utekl, ale věděl, že nemůže. Šimon měl právo mu říct všechno, co ho tížilo, měl právo být soudce, žalobce i kat, a Olivier byl nucen rozsudek vyslechnout až do konce. A byl povinen jej přijmout bez výhrad. Sklonil tedy hlavu ještě víc, zavřel oči a poslouchal.

Opatrně jsem si položil hlavu na jeho koleno a přisunul jsem se blíž, abych ho obejmul kolem nohy. Nebyl jsem si jistý, jak zareaguje, vůbec jsem to nedokázal odhadnout. A připadalo mi, jako by i on zaváhal. "Vrať se zpět do své pozice," ozvalo se nakonec. Srdce mi spadlo do kalhot a cítil jsem, že ten zbytek vzrušení, co ve mně byl, se rozplynul. Mlčky jsem se narovnal, ruce položil na stehna a se sklopenou hlavou čekal na další pokyn. Ve skutečnosti jsem ale jen vyčkával, až budeme sami.

Olivier se zadíval na růži ve své dlani. Vzápětí však svůj zrak upřel na Šimona. Neusmál se, nemohl a ani nechtěl. Stále nechápal, o co se snažil. Řekl mu přece jasně, že nedokáže jeho povahu pochopit, že s ním žít nemůže. Je jiný. Oba hráli na své housle, jenže každý úplně jinou píseň, a proto to zkrátka nemohlo ladit. Možná Šimon neměl hudební sluch a nevadilo by mu to, ale Olivier tuhle povahovou disharmonii nemohl snést. A hnědovlasý mladík to nejspíš ještě nepochopil.

Chytil mě za očko obojku a já pohledem automaticky zkontroloval, jestli se na nás nikdo nedívá, i když na tom vlastně vůbec nezáleželo. Oliver za obojek prudce trhl a napomenul mě: "Na mě se dívej. Nestarej se o ostatní. Odpověz mi jasně a srozumitelně. Budeš v naprostém bezpečí a kdykoliv můžeme odejít, ano? Chceš jít dozadu?" "A-ano," vykoktal jsem. Umíral jsem zvědavostí.

Byl jen náhrada? Pobavení, které si nemohl ve velkém městě se svým postavením dovolit? Olivier nevěděl, a už nad tím ani dál nechtěl přemýšlet, protože tušil, že na odpověď nikdy nepřijde. Na co však přijít chtěl, byly ty odmítnuté smlouvy. Šimon vyměnil peníze za lásku, a pokud by mu toto Olivier odpustil… Ne, to by mu odpustit nedokázal…

"Chci si ho vzít na sebe. Moc se mi líbí." Nastavil jsem mu krk, aby mi ho mohl nasadit, a když se mi chladný kov usadil nízko na krku, spokojeně jsem vydechl. Oliver si poté sundal z krku drobný stříbrný řetízek a navlékl na něj klíček od mého obojku. Pohladil mě po tvářích a naklonil se blíž, aby mě políbil na rty: "Sluší ti, moc."

Do bídného Olivierova rozpoložení zazvonil telefon. Trhl sebou, ačkoliv jeho vyzvánění to nebylo. Šimonův telefon ležel hned vedle notebooku, a proto nemohl přehlédnout jméno, které velkým písmem svítilo z displeje. Koťátko. Bodl ho osten žárlivosti, zamračil se na něj a pohlédl směrem ke dveřím, kde už viděl přibíhajícího hnědovláska.

Až po několika desítkách vteřin se mé tělo konečně uvolnilo, úplně jsem se do Olivera zapřel a hlasitě vydechl. Otřel mi břicho kapesníčkem, poté kolem mě ovinul své paže a pevně mě objal, čímž jen provazy kolem mého těla více přitlačil na kůži. Jakmile své sevření opět uvolnil, čekal jsem, že nás začne rozvazovat, místo toho mě jen hladil po těle a nechával nás stále svázané k sobě. A stejně, jak nás k sobě poutaly provazy, proplétalo se i něco uvnitř nás. Možná srdce, možná duše. Věřil jsem, že to také cítí. Musel.

Ne, všechno to byla hloupost, jen si něco stále potřeboval namlouvat, Šimon se po jeho telefonu ani nepídil. Proč by? Kdyby ho opravdu chtěl, vyprosil by si ho, jak odjížděl. Neudělal to. A kdyby se černovlásek nevrátil tenkrát do chalupy, tak by se ani nerozloučil. Olivier mu jeho odjezd pokazil, a když nad tím dnes, ale i minulé dny přemýšlel, brunet byl velmi nervózní a opravdu to vypadalo, jako by utíkal. Oblečení nacpané narychlo do tašek, on bledý a roztěkaný. Možná by bylo lepší, kdyby jej nenachytal. Nemusel by se teď trápit nejistotou, bylo by to jasné už od první chvíle.