Romány

Dochází mi, co se ti zmrdi chystají udělat a tak mi nezbývá, než se na to připravit a prostě to přijmout. Dostávám další dávku maziva a jedním rázem mám v sobě péro jednoho z těch idiotů. Je zbytečné se vzpouzet a tak se v rámci možností uvolňuji v úvazech a povolují svěrače, aby to bylo co nejméně bolestivé, i když o to víc ponižující.

Slzy mi hrknou do očí a já se otáčím, zabořuji hlavu do polštáře a regulérně se rozbulím. Ne bolestí, ne ublížením, ne pokořením, ne neštěstím. Moje nejněžnější city se prostě projevují tím, že řvu jak malá holka. Teda spíš jako stará Škopková, když sledovala Angeliku v trilogii Seno, slunce… Snažím se, ale tělo se mi otřásá vzlyky, které nedokážu ovládnout.

Chvilku na mě konsternovaně zíral, než odpověděl: „Nesmíš na mě žárlit. Jinak se z toho zblázníš. A když blázníš ty, chytám nerva i já. Docela dost mě ovlivňuješ, Arte.“ Já že mám na něj nějaký vliv? Otrok na svého pána? A já vyslovil něco, co mě samotného šokovalo: „Máš pravdu, pane. Moje city k tobě jsou problém. Takže to nikdy nemůže fungovat tak, jak jsem si vysnil ve své hlavě. V tom nejlepším slova smyslu se mnou strašně máváš, domine. A protože jsem čitelný jako kniha, vždycky na mně poznáš, když na tebe budu žárlit. A pokud tě to… rozčiluje, je naprosto logické, abys mě prodal.“ Uff, a bylo to venku. Vážně jsem mu právě teď poradil, aby se mě zbavil? Asi jsem dostal z toho sluníčka úpal. Určitě. Když teď začnu zvracet, pořád to ještě můžu svést na úpal.

Dominus úplně zkameněl. Tyčil se veprostřed atria jako egyptský obelisk. Pak zúžil pohled. „Je to pravda, Arte? Přivedls mou dceru zpět z Plutovy říše?“ Na jazyk se mi dralo něco jako: Asi ano, pane. Ale sám nevím, jak se mi to podařilo. Ale uvědomil jsem si, že teď musím jednat z pozice síly. Obzvlášť, když je tak rozhozený. „Samozřejmě, domine. Pověřil jsi mě chodem domu během tvé nepřítomnosti. Takže jsem tě nemohl zklamat. Věděl jsem, že Seci musím oživit, i kdybych měl převrátit celý Řím vzhůru nohama.“ Svou odpovědí jsem ho parádně zaskočil. Jako bych ho střelil prakem mezi oči. „Tak proč jsi dopustil, aby se to vůbec stalo?“ snažil se mě nachytat na hruškách.

Ač byl můj pán patricij, raději chtěl bydlet mezi svými. I když, ruku na srdce, o dost luxusněji než oni. A jestli jste si hned začali Marca Vibia představovat jako mladého vyrýsovaného Adonise…, tak jste měli pravdu jen napůl. Uvědomte si, že udělat kariéru jako legionář byl běh na dlouhou trať. Služba trvala 20 – 25 let, během které se vojáci nesměli ženit. Takže se často vraceli do civilu jako čtyřicátníci a teprve potom si zakládali rodiny. Nejčastěji s o generaci mladšími ženami, aby stihli zplodit co nejvíce synů. Stejně jako můj pán, kterému v době mého vyprávění bylo třiapadesát. Ale vypadal tak o deset let mladší. Fakt. Jsem sice na starší, ale ne až na tak staré, ha-ha.

„Máš tam eśči Tomáša v kuce, ňemohli zme ho zobudzic.“ Ukázaly do kouta, kde jsme posedávali s kluky. „Ta co s tebu Tomášu, budzeš calý dolámaný,“ objal jsem ho kolem ramen a díval se mu do tváře. Tomáš spokojeně spal. Už to nebyl ten krásný mladý mašinista, co roztáčel setrvačníky stabiláků, ten, kterému při tom hrál každý sval a kůže se leskla potem, ten s vypnutou pevnou prdelkou, když v předklonu točil klikou. Byl to už unavený muž středního věku, s trochu vyšším čelem, ale stále ještě s jiskrou, stále mne přitahoval, stále mne vzrušoval, stále byl dost pohledný a sexy, aby přitahoval mou pozornost. Stále jsem ho chtěl.

Poškrábal se na předloktí a dopil zbytek kávy. Nejspíš už v tuto chvíli nic nevymyslí. Bude se muset spoléhat na svou intuici, a hlavně se nesmí nechat zviklat jejím pohledem. Moc dobře si uvědomoval, že má na něj pořád velký vliv, a to mohl být velmi rád, že nestojí proti svému dědovi. Povzdychl si. Nebude to lehké, ale s tím počítal. Cítil, jak ho obaluje nepříjemná tíseň. Měl strach, věděl o něm a v krku se mu začínal tvořit knedlík. Poškrábal se ve strništi. Měl by se holit každý den… Přitiskl si dlaně na tváře. Hořely. Necítil však, že by dostával teplotu. Nebesa – Damiane, vzmuž se! Přece před ní nepředstoupíš jako uzlík nervů. Zadupe tě do země, pokud projevíš slabost, tak se seber! Tíseň ale neustávala a Damian cítil, jak mu stres krade každý mikrogram vzduchu. Povolil si kravatu a rozepnul vrchní knoflík košile. 

No to mě podrž, to zní, jako by na mě byl uspořádán hon jako na škodnou. Přizdisráči, žádný se mi nikdy nepodíval do očí, nevyjádřili nějakou nelibost. V podstatě se ke mně lísali, někteří chtěli jen okouknout to moje nářadí, jiní si s ním chtěli pohrát a další ho chtěli vystříkat, vykouřit a také se ho pokoušeli narvat do svých prdelí. Některým se to dokonce podařilo, jiní odcházeli dosti bolaví. A tito ctihodní úchylové využívali mých schopností a dovedností. Kdykoliv je někdo obtěžoval, žádali mě o pomoc. A přitom potají spřádali plány, jak mě sejmout.

Měl Edu doma jen jednu noc a jen ten pocit ho ukolébal natolik, že spal tvrdě a beze snů, ale minulé týdny prožil v silném stresu nebo najetý a opilý. Když už usnul, trápily ho noční běsy doprovázené živými obrazy mrtvého Marka a běsnícího děda. Temnota – věděl, že je jí obklopený. A byl si jistý, kdo by ji dokázal velmi dobře odehnat. Ještě než stihl řádně zanalyzovat poslední myšlenku a zapudit ji s tím, že nemá právo o nic žádat, otočil se na Edu a vyhrkl: „Mohl bych tě obejmout?“

Ten luxus probouzet se mezi dvěma mlaskajícími a pochrupujícími chlapy, mezi nimiž jsem nemusel volit, byl sice na jednu stranu příjemně uklidňující, nicméně situace, kdy ležíte v posteli sevření mezi dvěma chlapy a dole máte zamknuto, je na druhou stranu ve všech směrech naopak prekérní. Obzvlášť když vám ještě není ani dvacet a oba ti slastně pochrupující spolunocležníci jsou, kromě náctiletému tělu přirozené fyziologie, jednak nepochybnou příčinou, a zároveň i lákavě se nabízejícím řešením onoho vzdouvajícího se problému.

Když jsme pomalým krkem došli tak sotva do poloviny mostu, nasměroval mě po schodech dolů ke Střeleckému ostrovu a mě napadlo, jestli v tom kufru není nakonec nějaká mrtvola a já se nemám stát pomocníkem při zahlazení zločinu v chladných říčních vodách. Což by minimálně, pokud šlo o hodnocení důvěryhodnosti mé osoby z jeho strany, bylo jistě potěšující vyznamenání. Do zločinného spolčení si jen tak někoho nevyberete. Na druhou stranu tomu by asi neříkal kultura. Další možností bylo, že v kufru se skrývá mobilní pimprlové divadlo a já s ním budu v noci na chodníku hrát představení pro obveselení podnapilých turistů. I když v tom případě bych snad předem dostal aspoň obrázkový scénář. Vcelku nepřekvapivě to nakonec nebylo ani jedno z toho. Ačkoliv komedii si pro mě skutečně přichystal a přiměl mě v ní navíc ještě i více či méně dobrovolně účinkovat.

Jeho prdelka je exkluzivní. Pevná, krásně tvarovaná, prostě k zulíbání. Sjedu za něj a napřed se na Robův zadeček přitisknu tak, že mám svého kamaráda mezi jeho půlkami a jezdím po té namazané rýžce sem a tam. Miluji ten kluzký pohyb, a proto se trochu natahuji pro tubu a na vrcholek Robovy štěrbiny nanáším vydatnou dávku lubrikantu. Trochu vody ze sklenice a jsem v sedmém nebi.

Nejednou jsem měl ptáka napatlaného leckjakým kekelem. Šlehačkou počínaje, přes marmerádu, med, šampus, whisky, olej, kaviár, různé omáčky a dezerty až po vazelínu jak lékařskou tak strojní, a i kolomazí a dehtem. Dokonce mi ho jedna náruživka mazala rašelinou a pak jsem jí ho musel narvat dovnitř. Prý to bylo léčivé.