Amorův omyl – Dárek

O tři roky, čtyři dny, pět hodin a dvacet minut později…

Přesně taková doba uběhla od chvíle, kdy jsme s Jonym odcházeli z baru, zatímco mi ten trumbera opěvoval svou nehynoucí lásku.

Heh, no ale to je sakra kec.

Uběhly cca tři roky a kousek, víc bych to nepitval. Ale na úvodní větičku je to působivé, no ne? Mohl bych se rozepisovat o tom, co se dělo a tak, ale vy víte, že to nemá cenu. Shrňme si jen to podstatné.

Jsem táta… eh, jo, já. Divný, co? Ne že by tahle informace byla ultra super tajná, jenomže jak to člověk řekne nahlas, najednou to dostává daleko větší význam. Protože – kurník! Nejsem ani dospělejší, ani rozumnější, a už vůbec se jako tatínek necítím, ačkoliv malej Mariánek je celej po mně (stejně krásnej a dokonalej), takže je jasný, čí dítě to je, už na první pohled.

Pak je tu taky ten fakt, že Jony občas vypadá, jako kdyby Mariánek byl jeho dítko a já taky. Ten holomek to s dětmi umí stokrát líp, protože na rozdíl ode mě se staral o mladšího bratra, takže když jsme před dvěma roky dostali pidi Mariána do rukou, nemusel na YouTube hledat návod: Jak přebalit miminko.

Nakonec jsem ho sice nehledal ani já, protože Jony tohle už dávno uměl, ale trošku trapně mi bylo. Nejvíc asi ve chvíli, kdy rozbalil tu pampersku a na mě vykoukla hnědá lavina připomínající rozpuštěnou čokoládu, avšak vonící spíš po tlejícím mase. Málem jsem tehdy do té plíny přihodil i obsah svého žaludku.

Ale dost o přebalování miminek, jak říkám, návody jsou skoro všude. Navíc už to jakž takž máme za sebou, protože mimina rostou rychle a Mariánek je zjevně stejně inteligentní a bystrý jako jeho skvělý tatínek, takže ten malej už většinou hodí bobek do nočníku.

Jo, ale občas jsou výjimečné situace, a ty vyžadují zásah pověřených osob, kterými je obvykle dvoučlenné komando, kdy jeden rychle přebaluje a druhý se snaží „pomáhat“. Btw, kdyby vám to nedošlo, tím druhým jsem já.

Kluka mívám ob víkend. Platím poslušně alimenty, většinou posílám víc, než je třeba, protože nejsem žádná držgrešle. Sára má nového rambiče, který mě z neznámého důvodu zrovna dvakrát nemusí. Nicméně je to vzájemné. Ten týpek je možná hezký (podle Jonyho „ultra“ hezký), je i celkem rozumný a tak. Zkrátka je normální, nefetuje, nehulí (ne moc), nechlastá, sexuálně (ne)žije, ale prostě víte, jak to bývá. Někdy vám i sebelepší člověk nemusí sedět. A Leoš je přesně ten ukázkový typ: vrána k čápovi nesedá. Ende.

Důležité je, že Sára je spokojená, neb s ním sdílí domácnost a zjevně jim to klape, takže si svou nelibost vůči jeho osobě většinu času nechávám pro sebe, případně ji sdělím Jonymu, jehož to sice dvakrát nezajímá, ale jednou je můj přítel, tak si moje stěžování rád vyslechne.

Žijeme stále na jedné hromádce s Bořkem a Tomášem. Naše hnízdečko lásky je ideálním příbytkem pro mého synka (ehhh, proč to zní tak divně?!), protože má kolem sebe pořád dost chlapů a rozhodně se Sára nemusí bát, že z něj vyroste srágotka. Kdepak, toho nikdo šikanovat nebude.

Občas mám strach, aby některé výrazy, jež u nás zaslechne, nepoužil doma nebo později ve školce. Asi by se lidé divili, kde tak pestrou slovní zásobu vzal. Co si budeme…, nejsem zrovna nejslušnější tvor pod sluncem, a jak už víte z minulosti, občas se i ty krucifixy křižují, když mě slyší. Samozřejmě, že před ním se snažím mluvit jako slovník spisovné češtiny, ale když vás nasere Jonatan (a že ten to dělá pořád rád a často), tak obvykle k vyjádření emocí přestává spisovná čeština stačit. Inu, on i Bořek s Tomem občas vypouští z úst takové výrazy, že i ten prezident by se je v rozhlase bál použít, zlatá kunda sem, kunda tam.

Nicméně, proč se zase po tak dlouhé době ozývám, to je, oč tu běží. Kdyby všechno klapalo, jak má, určitě bych si srdéčko nevyléval. Ovšem ono se toho hodně stalo, na druhou stranu i pořád dost věcí stagnuje. Jednou z nich je moje zadnice, která je, bohužel, či pro mě spíš bohudík, stále panna. Jenomže se dost často setkává s narážkami, že by konečně mohla otevřít vstup do své tajemné komnaty a pokud možno při tom nevypustit baziliška.

A moje maličkost s tím nade vše souhlasí, jenom jaksi pořádně ještě nesebrala ty své dvě povislé koule, aby tak učinila. Přece jen je to mé nejchráněnější území, které ještě pár let zpátky mělo zůstat v zóně číslo jedna, čili bez zásahů člověka, ovšem důsledkem neočekávaných událostí se přesunulo do zóny dvě, kde už nějaké ty mírnější zásahy v rámci zachování co nejpůvodnějšího rázu území možné jsou. Mimochodem, tohle není žblebt, ale pokud se podíváte na národní parky, tak doopravdy mají čtyři zóny ochrany, ale pro tuhle situaci se hodí pouze ta první a druhá. U třetí a čtvrté už bych měl opravdu strach, co by mě mohlo potkat. A můj zadek je v podstatě mým soukromým národním parkem, akorát nemá rozlohu 680,6 km² jako Šumava, ale pouhých pár centimetrů čtverečních.

Před týdnem ale padlo rozhodnutí. Definitivní. Jony má totiž v sobotu narozeniny, a to znamená, že mu nadělím ten nejhezčí dáreček – svůj zadek. Samozřejmě řádně vyčištěný a připravený k jakýmkoli mírným zásahům. Mám pro něj kromě svého drahocenného pozadí přichystaný i romantický pobyt… u nás doma, kde však budou chybět obvyklí členové domácnosti, neboť jim bylo přikázáno, aby si zabalili svých pět švestek a vypadli na víkend navštívit třebas rodiče a prarodiče a sestřenice atd. atd. Ano, mohl bych zaplatit pobyt v pětihvězdičkovém hotelu s vířivkou na pokoji či na balkoně, ale své poprvé hodlám prožít raději někde, kde to dobře znám, a k tomu je naše postel krásně stvořená.

Jenže, jak už to tak bývá, člověk míní, život mění.

„Ale… já tenhle víkend fakt nemůžu, Sáro,“ pokusím se již potřetí zamítnout převzít si svého syna o týden dříve. Je to hnusné, já vím, ale klidně ho budu mít měsíc v kuse, jen ne zrovna tenhle víkend!

„Majo, prosíím, hrozně bych to potřebovala. Vždyť míváš víkendy volné, ne?“ snaží se mě zlomit. Mně se skutečně nechce jí říkat, co mám v plánu. Doopravdy ne.

A proto – „Ne, fakt to nejde, Jony má narozeniny a já mu chci dovolit, aby poprvé navštívil můj zadek, takže opravdu nechci, aby u toho asistoval náš malej, asi chápeš, ne?“ – to řeknu, i když nechci. Logicky!

Na druhé straně zavládne ticho jako v hrobě. Trvá jednu sekundu, dvě, tři, čtyři… „Aha,“ zazní Sářin dusící se smích. „Tohle jsem asi ani vědět nemusela,“ pokračuje a už se opravdu rozesměje.

Tadá, taky jsem nepotřeboval, aby to zjistila. Ale když na mě někdo tlačí, horko těžko si vymýšlím věrohodně znějící výmluvy.

„A nešlo by to přehodit na ten další víkend?“ zajímá se poté, co se dostatečně vysměje.

Nedá si pokoj a nedá!

„Ne, to už by nebyla ta správná atmosféra,“ zamítnu.

„Hm, to je blbý,“ vydechne zamyšleně.

„Řekni rodičům, ne?“ navrhnu.

„Volala jsem našim i vašim, ale nemůžou. To jste se snad všichni domluvili, ne?“

„Nejsem si toho vědom, ono taky stačilo, aby ten tvůj inteligentní přítel prvně myslel a pak až něco rezervoval,“ odtuším zcela bez sarkasmu.

„Nemusíš být ironický, Leoš mě chtěl jen překvapit,“ ohradí se.

Nebyl jsem ironický. Věříte mi, že jo?

„Jo a překvapil i mě. Dost nemile,“ uchechtnu se. „Ježíši,“ promnu si zoufale kořen nosu. „Fajn, vezmu si ho,“ rozhodnu nakonec.

„Vážně?! Majo, moc díky, jsi zlatý! Jsi ten nejlepší táta pod sluncem!“

Můj zoufalý smích přinutil i kolemjdoucí paní, aby se nechápavě otočila.

Kurník, když už se něco podělá, tak prostě pořádně.

„Co ti je?“ zajímá se Jony, když mě najde doma u stolu, kterak si zaujatě prohlížím naši, nebudu raději hádat kolik let starou, výmalbu.

Rád bych se o své starosti podělil. Ale to bohužel není možné.

„Nic, jen medituju,“ odvětím.

„Prosím?“ vyjeví se. „Odkdy ty medituješ?“

„Od té doby, co chodím s tebou!“ zavrčím. Ježíš, nemusím na něj být ošklivý. Bohužel je první, kdo je na ráně.

„Teda ty seš milej, tě bodla vosa do zadku?“ rýpne si.

Kdyby tak věděl, že ten zadek ve hře skutečně je. Jenom ho zatím nic nepíchlo a nejspíš delší dobu nic nepíchne. Rozhodně ne žádné žihadlo, ačkoliv něco na ten způsob bylo v plánu. Za další, vosy v téhle zimě?

„Ne, jen prostě něco v práci. Neřeš,“ odvětím. „Mimochodem, tento víkend budu mít Mariána.“

Jony se viditelně zarazí.

„Tenhle?“

„Jop,“ odkývnu.

„No fajn, nevadí,“ řekne nakonec a zmizí za dveřmi. Předpokládám, že si jde ukuchtit něco k snědku. A evidentně z toho mého sdělení není dvakrát odvařený. Asi prostě počítal s něčím trochu jiným.

Dobře. Rodiče, kteří mají děti, si asi taky nehrají na kněze a jeptišky, normálně spolu spí. My spolu taky měli sex, když tu malej byl, už xkrát. Jenomže to byla jiná situace. Máme Mariánovu mini postel tady v mém pokoji, a představa, že budeme mé poprvé šudlit v rychlosti pod peřinou, se mi zrovna dvakrát nezamlouvá. I kdybychom si zalezli do koupelny nebo obýváku, pořád mi to nepřijde tak dobré, jako kdybychom tu byli sami.

Přijde mi, jako kdyby uvnitř mě někdo stisknul vypínač. Stupidních nápadů, jak to vyřešit, mám hodně. Valí se mi do hlavy skoro ve stejném množství jako cestující do metra. Už nad tím dumám od dopoledne. Přetlak z těch všech starostí mi tlačí na oční bulvy, kterými nehybně zírám do stropu. Prvotní reakce každého tvora na situaci, v níž si neví rady, je začít zmatkovat. Už jsem ale jednou táta, tak bych se měl chovat rozumně a stejně tak to i vyřešit.

Přesně v tu chvíli se mi v hlavě ozve hlásek pana (Ne)rozumného.

Kurva! Praštím rukama do stolu v náhlém uvědomění. Málem k tomu přidám i hlavu. Zadívám se na svoje najednou neposlušné ruce a všimnu si pár kapek krve na desce. Do prkýnka, až se mi z toho skvělého nápadu spustila krev z nosu. Z krabičky v rohu stolu drapnu papírový kapesník a zvednu se. Zjistím, že to, co mě celou dobu tlačilo do levé půlky, byl můj mobilní telefon, schovaný v zadní kapse.

Do místnosti vejde Jony s talířem naloženým salátem, občas mi jeho strava silně připomíná Pepka námořníka – hlavně hodně špenátu!

Srdce se mi při pohledu na něj rozběhne, jako když máváte býkovi před držkou červeným šátkem. Hbitě přejdu místnost, protože vím, že kdyby se teď na cokoliv zeptal, musel bych se o svou genialitu podělit, což prostě nemůžu.

„Majo! Co je?“ volá za mnou, neboť si toho kapesníku, jehož původní barva byla bílá, nyní je však úplně rudá, jistě všiml.

Moudře neodpovídám, zavřu se v koupelně a pro jistotu za sebou i zamknu. Prvně si nos opláchnu studenou vodou a chvíli zůstanu v předklonu. Nejraději bych z kapsy vytáhl telefon a rovnou Bořkovi zavolal se svou žádostí.

„Majo,“ ozve se zaklepání. „Jsi v poho?“ Starostlivý Jony je mnohem lepší než zvědavý.

„Hm, jo, jen mi teče krev z nosu. Nic vážného,“ odvětím.

Můj brilantní nápad je jednoduchý. Mariánka svěřím alespoň na sobotu do péče Bořkovi s Tomášem. Jo… možná to až tak brilantní není, ale teď mi to připadá jako geniální věc. Jenom tím vznikne pár menších komplikací, ale ty určitě půjde vyřešit, protože to jde vždycky všechno, pokud se chce.

Ne, vůbec nejsem dokonalý tatínek. Panebože! Vždyť se teď chovám, jako kdyby můj syn byl nějaká horká brambora!

Ještě mít deprese, to mi tak scházelo.

„A do prdele,“ je první, co mi na můj plán Bořek řekne. „Jinak ahoj, taky tě rád vidím,“ to je to druhý, co dodá.

Hm, a kdyby tak věděl, kolika fázemi si má psychika před jeho příchodem prošla. Navrch jsem to všechno hezky dusil v sobě, neboť Jonymu jsem zkrátka nemohl kápnout ani mrňavou kapičku božské. Byl jsem v depresi ze sebe samotného, následně jsem sám sebe omlouval, že jinak jsem super táta, jde přece o výjimečné události. Pak jsem opět měl plnou hlavu černých myšlenek a vlastně se to tak střídalo pořád dokola, dokud Jony neodešel. Následovala půlhodinka chození z jednoho konce chodby na druhý, dokud do vchodových dveří nevpadl Bořek.

„Jo… vidíš, ahoj, my se vlastně neviděli, že,“ uvědomím si.

„Celej jeden den,“ uchechtne se. Využil jsem příležitosti, kdy tu Jony není, a jakmile Bořek rozrazil dveře, rovnou jsem na něj se svým nápadem naběhl. Byl jsem tak nedočkavý, až Jony vypadne, že jsem ho do té posilovny výjimečně skoro postrkoval, div jsem mu nevzal tašku s věcmi a neodnesl mu ji tam. Byl z toho mírně v šoku, neb většinou spíše hudruji, něco v tom smyslu, že místo aby večer strávil se mnou, chodí si prohlížet jiné chlapy.

To samozřejmě není pravda, chodí tam hlavně cvičit, ale mohl by posilovat spíš ráno, kdy bývám v práci, nikoliv večer, kdy se zase z kanceláře vracím. Byť se zvědavě vyptával, koho čekám nebo jaké že to mám nekalé úmysly, odolal jsem a nic neprozradil. Ještě to by tak chybělo. Už takhle musí mít v hlavě díky mému chování tunu paranoidních scénářů, však ho všichni dobře známe. A ne, opravdu se v tomhle ani trochu nezměnil.

„Tak povídej, proč nám chceš svěřit do péče svého synka, co chystáš?“ osloví mě Bořek a rozváže si šálu pod krkem. Rozepne si bundu, kterou odloží na věšák. Je říjen, letos obzvlášť studený, respektive spíš aprílový, jeden den máte skoro dvacítky a druhý den jste rádi, když teploměr ukáže plus jedna.

„No…“ podrbu se rozpačitě ve vlasech. Jestli to takhle půjde dál, bude o mojí premiéře vědět půlka Brna. „Jony má narozeniny a plánoval jsem pro něj menší překvapení,“ osvětlím s nadějí, že více se o to zajímat nebude. Moje naděje má asi tak velkou šanci jako doufání v to, že najdu kámen mudrců a stanu se nesmrtelným.

Z té své premiéry dělám až tragikomickou událost. Ovšemže o nic nejde, nehodlám tu vrhat šipku do Severního moře v boxerkách, zaplout do dobrých padesáti metrů, to vše na jeden nádech, a přitom ještě stihnout zachránit topící se posádku nejmenované lodi včetně jejich psích, kočičích a třeba i opičích mazlíčků. Ne. Nejsem Američan. Nicméně, i když o nic tak světoborného nejde, pořád je to pro mě důležité. Protože zadek mám jen jeden, a to do konce života.

„Aha, měl jsi plány,“ mrkne na mě. „Jaký plány?“ zeptá se zvědavě a předkloní se. Jako kdyby mě právě vyslýchal. Nebudu ani zapírat, že zrovna se dost podobně cítím. „Něco speciálního?“ vyptává se dál a já se snažím krotit tu bouři, která se ve mně odehrává, zatímco dost zaujatě skenuji jeden pramen jeho vlasů, který trčí jiným směrem. Fajn, on už se ptal, když jsem ho minulý týden žádal o uvolnění bytu, ale to se mi jako zázrakem podařilo z toho vybruslit. Nicméně teď tipuji, že to až tak lehké nebude.

„Hm,“ vykoktám. Po telefonu se to teda říkalo mnohem lépe. „Já… no… myslel jsem, že bychom si užili romantickou noc ve dvou.“

Jen tázavě nadzvedne jedno obočí. Otázku má napsanou v celým obličeji. Odkašlu si a nadechnu se. „Ježíši, není nám patnáct, ne?“

„Taky si říkám,“ zasměje se. „Tak ven s tím, co jsi chtěl? Pokud uznám, že je to třeba, pak klidně Mariána pohlídáme, pokud Sára nebude proti.“

Vyděrač.

„Chtěl jsem mu prvně v životě nabídnout svůj zadek.“

Následující hodina je skoro jako noční můra stydlivých lidí. Vzpomenu si na kdejaký debilní americký komediální seriál, co jsem kdy viděl. Na ty chudáky, co se tam dostávali do různých trapných situací a vy jste se jejich reakcím v pohodlí svého gauče tiše smáli. Dokud nepřijde nějaká taková situace přímo k vám. Třeba rozhovor o vašem „dárečku“. Osobní zkušenost je prostě k nezaplacení. Úplně jiný level. Člověk má totiž pocit, jako by každá věta, kterou vypustí z pusy, mohla mít rázem šest různých významů. I kdyby vám to tak nepřišlo, Bořkovy oči, upřené do vašeho rudého obličeje, vám fakt přesně tohle našeptávají.

„Takže už nebudeš panic,“ zafuní nakonec, narovná se na židli a prohrábne si rukou krátký sestřih. Nevědomky tím vrátí ten vystrčený pramen na své místo. Celou dobu se mě vyptával na všechno možný. Prvně tedy se ohromně divil tomu, že jsem se pro to rozhodl po tak hrozně dlouhé době. Následovala sexuologická poradna, co a jak poprvé nezapomenout, asi si neuvědomil, že spím s chlapem a občas mu ten jeho zadeček taky připravuji, takže zrovna tenhle druh sexuální výchovy klidně mohl vynechat. A pak se ptal fakt skoro na všechno. Vlastně jsem s ním téměř nedobrovolně probral náš postelový život od A minimálně po M. Neopomněl mi ani nabídnout sbírku svých lubrikačních gelů všeho možného druhu včetně kondomů s příchutěmi, což jsem s rádoby vděčným úsměvem odmítl.

„Panic nejsem už dávno,“ ušklíbnu se.

Na druhou stranu, vymyslel to líp než já. Nejenže zavolal Sáře, která po dlouhých minutách přemlouvání nakonec souhlasila, navíc mi sdělil, že oni zůstanou tedy tady a my s Jonym pojedeme na dvě noci do Beskyd, kde si oni dva už stačili rezervovat penzion. Takže žádná návštěva rodiny, jak jsem si naivně myslel, se konat neměla. Tím sice přijdu o zážitek na své posteli, ale to zkrátka zvládnu. Rovnou jsem mu při té příležitosti poslal peníze za ubytování na účet, a ještě se s ním domluvil, aby zavolal na recepci a změnil jméno osoby, na kterou je pokoj zarezervován.

Všechno je vlastně úplně ideální a ani to tak nebolelo.

Teď jenom vydržet do pátku s pusou zavřenou a před Jonym se neprořeknout, a ještě to zvládnout tak, aby si z mého chování nevydedukoval… úplně jakýkoliv nesmysl, který jeho chorý mozek je schopný napadnout.

„Jen tu chvíli počkej, něco pořeším s Lindou a půjdeme.“

Když včera Jony přišel z posilovny, hrál jsem, že spím. Byť bylo ani ne půl desáté.

Dneska jsem mu ale slíbil večeři a kino, takže jsem ho přišel vyzvednout do práce. Stále příležitostně fotí a jinak má svůj podnik. Jo, otevřel si klub. Abych to upřesnil: gay klub. Dost to frčí a jeho věrná pravá ruka Linda tomu hodně napomáhá. Zařizuje totiž kdeco.

Nevzhledná, trochu prdelatější holka, kterou její táta nechal napospas životu už v čerstvých osmnácti, sbalil se a odletěl za oceán. Od té doby o něm nikdo nic neslyšel. Bůhví jestli ho neunesli ufouni.

Mám ji celkem rád, je to v pohodě holka. Udělala toho pro Jonyho dost. Pomohla mu v začátcích s papíry a veškerým běháním po úřadech. Seznámili se náhodou přes Sáru.

„Víš, mám tady s Majem plány, takže jestli ti nevadí se o to postarat…“ dolehne ke mně Jonyho hlas.

„Nevadí, proč by mělo, žádný program nemám,“ odpoví Linda.

Zase tam je. Ten tón, skoro nejde slyšet, ale prostě ho poznáte. Smutek a výčitka v jednom. Občas ho mívá, skrytý, ale přesto tam je.

Zpočátku o našem vztahu nevěděla. Dělala na Jonyho oči, dívala se na něj jako jakákoliv ženská, která o jeho orientaci nemá tušení. Naštěstí ten její pohled a chtíč zmizely dřív, než se to stačilo zvrtnout. Je totiž chytrá. Chytrá a vnímavá. Nabušenej mozek uprostřed ne zrovna dvakrát pěkné hlavy. Všimla si toho, co mezi námi je. Nikdy se neptala, nezajímala, nevyzvídala, ale je jasné, že to ví. Bohužel je sama a ten tón, který občas v hlase má, když se naskytne podobná situace jako tahle, nejde úplně ignorovat.

Linda si ale jeho přítomnost vždycky rychle uvědomí. „Tak mazej, nebo ti tam Marián ještě chytne chřipku.“

Zkoušeli jsme jí pár kluků dohodit. Nedopadlo to ani jednou. Není to dlouho, co nám řekla, ať na to kašleme, že jí samota nevadí.

S milým úsměvem jí popřeji hezký zbytek dne a vyrazíme s Jonym do kina. Na horor. Bohužel nejde o žádné terno, protože v půlce usnu a vzbudím se až při závěrečných titulcích.

Pamatuji si jen hlavního hrdinu, který mi bůhvíproč připomněl Leoše. Sářin přítel, i když si spolu nesedíme, je vlastně pohodový, spokojený a co tak nedobrovolně vím z doslechu, vždy připraven k činu. Nic moc neřeší, jednou měsíčně si zahulí jointa a není homofobní. Ani trochu.

Takže když u nás posledně byl na neohlášené návštěvě, kdy ho přišel přivítat polonahý Bořek, kde to „polonahý“ není ve významu bez trička, nýbrž bez kalhot a boxerek – s dost jasně tyčící se erekcí před sebou, kterou měl tak tvrdou, že s trochou dobré vůle by na ni šlo odložit si bundu jako na věšák –, s Leošem to ani nehlo. Ba co víc, poté, co si s ním podal ruku a Bořkův soukromý vysílač mu omylem pozdravil kapsu kalhot, rozesmál se tak hlasitě, že jsem se musel tlemit já i Jony.

A proč měl ten vůl erekci? Inu, to je tak, když si někdo někde vezme modrý bonbón v domnění, že je to imitace fazolí z Harryho Pottera. A proč si při té příležitostné ochutnávce nevzít rovnou tři. Pak, když zjistil, co to ve skutečnosti bylo, což na sebe nenechalo dlouho čekat, přilétl na byt a ukazoval nám svůj mohutně vztyčený úd, jako kdyby to byl osmý div světa, s tím, že časem ho to začalo tak trochu bolet, i lehce modrat a on měl potřebu ho „větrat“, že by se třeba jako mohl „vyfouknout“, neb několikeré ruční praní mu nepomohlo a Tomáš byl zrovna v práci.

No a někdy pozdě odpoledne se Leoš rozhodl nás poctít svou přítomností a nestydící se Bořek musel své trable svěřit i jemu. Chudák Leoš pak úplně zapomněl, s čím za námi, přesněji za mnou, byl vyslán. A popravdě já už to dnes nevím taky.

Není to koneckonců důležité. Ale pokud se teď divíte, co se to u nás na bytě děje za eskapády, tak vás zcela klidně můžu ujistit, že šílenství je strašně osvobozující a z nás čtyř není normální (co je vlastně normální?!) ani jeden.

Na večeři zamíříme do jedné italské restaurace. Objednáme si víno a obrovskou rodinnou pizzu.

„Poslyš, na víkend mám tedy plán, nevadí, že nebudu celé dva dny s vámi, že?“ zeptá se Jony v blahé nevědomosti.

Na dobrou minutu se stanu vytesanou sochou Davida, akorát nenamočenou do karamelu. Letos jsem moc času na sluníčku netrávil.

„Jaký?“ řeknu nakonec a na to, jak divoce mi buší srdce, i docela klidně. Mohl jsem mu dopředu říci, aby si nechal víkend volný, jenomže on by pak vyzvídal a já bych byl pod tlakem… a nemuselo by to dobře dopadnout. Hm, ve výsledku je to ale opět buřt, protože mně nikdy nic nemůže jít jako po másle. Co jsem asi taky čekal? Že mu v pátek sbalím kufry, až přijde domů, ani se neohřeje, protože ho hned dostrkám ke dveřím a odvezu ho směr Beskydy? Aniž by se on na cokoliv ptal? Samozřejmě, o tom pobytu vědět může. Dokonce už to asi měl vědět dávno. Jenomže já byl tak rád, že se ta situace vyřešila, až jsem na tuhle „drobnost“ úplně zapomněl.

„Linda chce, abych s ní v sobotu šel na nějakou akci. Prý tam její kamarádka přivede i svého nezadaného kámoše a mám být po ruce, kdyby náhodou.“

„Jakože jí budeš, kdyby náhodou, hrát přítele?“ vyjevím se.

Pokrčí rameny. „Asi?“

Nějak nevím, co mi vadí víc. „Ne, nikam nejdeš,“ zamítnu razantně.

Jony na mě vykulí ty své očička, jako kdybych mu šlápl na ocas. „Cože?“

„Nemůžeš nikam jít. Trošku se změnila situace, Mariánka nakonec mít nebudu a my dva budeme o víkendu někde jinde,“ řeknu o poznání klidněji.

Jony se klidně opře do židle a upře na mě až nečekaně vážný pohled. „A to mi říkáš až teď?“

„Promiň, mělo to být překvapení,“ pokrčím rameny. „Navíc jsi měl mít volno!“

„Hm,“ kývne poněkud naštvaně. „To měl, ale počítal jsem s tím, že ty ho budeš mít taky. Jenomže pokud si vzpomínáš, včera jsi mi oznámil, že budeš mít Mariána. O tom, co říkáš teď, nepadlo ani slovo,“ pronese znatelně jízlivě.

Místo abych se třeba omluvil, nebo si alespoň zasypal trošku popela na hlavu, se naštvu. „Aha! Takže jako mám všechno zrušit, nebo co mi tímhle svým tónem chceš říct?“

Jony se samozřejmě naštve taky. „Jo! Tímhle tónem,“ řekne ironicky, „ti říkám, že prostě mám jiný program. Měl jsi mi to říct dřív. Ideálně hned, jak sis to takhle zařídil.“

Tak. A ve mně prostě zase bouchnou saze.

Zatnu zuby tak silně, až mi v čelisti křupne. Pizza před námi ještě ani nevychladla a já mám pocit, že jestli hned něco neřeknu, tak mi bouchne hlava.
„Víš ty co, Jonatane?“ procedím mezi zuby a složím ruce na prsou. „Zapomeň na to. Vyser se na to. Běž si s Lindou dělat křoví nějakému nezadanému kámošovi, mně je to úplně jedno!“

Jony na mě vytřeští oči, příbor mu zůstane viset na půl cesty k puse. „Milý Mariáne, jsi si vědom toho, že jsi mi o svém plánu neřekl?! Vlastně, abych byl přesný, ty jsi mi řekl, že budeš mít jiný plán?!“

„Protože jsem debil!“ zvýším hlas o půl tónu výš, než by se do lepší restaurace slušelo. Pár lidí od vedlejšího stolu zpozorní, ale v tuhle chvíli je mi to u prdele. „Protože jsem hodinu přemlouval Bořka, aby si vzali Mariána k sobě! Protože jsem mu zaplatil penzion v Beskydech, kam měli původně jet oni, abychom tam my dva – TY A JÁ – mohli jet sami! A víš proč, ty inteligente?! Protože máš narozeniny!“

Jony na mě kouká, pusa dokořán. Dýchá zrychleně, ale hněv v jeho očích pomalu střídá čisté, nefalšované zmatení. „Narozeniny…?“ zopakuje tiše.

Vydechnu tak silně, že můj papírový ubrousek, který ležel na pravé straně stolu vedle mé ruky, odletí kamsi do neznáma. Respektive na podlahu tak na metr či dva od nás. Jelikož nemám sílu v tu chvíli reagovat, rozhodnu se toho využít, postavím se a dojdu si pro něj. Tím sice nezískám mnoho času, ale i těch pět sekund mi stačí na to, abych se nadechl víckrát než jen jednou.
Ano, narozeniny… ten vůl asi neví, že je má!

Vrátím se zpět, položím ubrousek spořádaně na stůl a v klidu se posadím. „Jo, narozeniny,“ řeknu o poznání tišeji, než bych řekl, kdybych nešel pro ten ubrousek. Tady jasně vidíte, že všechno zlý je pro něco dobrý. „Chtěl jsem ti dát… no… prostě dárek! Něco speciálního. Něco, co už dost dlouho odkládám,“ řeknu a v ten moment, kdy má poslední věta zazní éterem, okamžitě chytám barvu stejnou, jako je ten rajčatový základ naší rozjedené pizzy.

Jony do mě zapíchne své modré oči a mnou bůhvíproč projede takový ten divný pocit… ten, který mnou projíždí často a už bych na něj měl být za ty roky zvyklý. Jenže nejsem. Nejsem a nikdy asi nebudu. Na Jonyho prostě reaguje moje tělo samovolně. Bylo tak asi naprogramováno – mezi námi, dodnes si myslím, že jsem prostě hodil hubu na kole a nějak se mi to tam v té palici celé pomotalo. Avšak to nic nemění na tom, že jo, reaguju na něj a na ty jeho oči a na to, jak voní, a na všechno, a je úplně jedno, jestli se zrovna milujeme, anebo se hádáme (a že se hádáme často), protože je to on… Jonatan.

Pohled mu opětuji a sleduji, jak se mění jeho obličej ze zmateného na přemýšlivý, a ten přemýšlivý miluju taky, vždycky tak pěkně nakrčí nos, až po… jo, došlo mu to.

Modré drahokamy mu zazáří tím jeho typickým plamínkem, který se okamžitě snaží uhasit, ale prozradí ho koutek úst, který mu brutálně cuká. Ten holomek moc dobře ví, o čem mluvím, ale chce dělat drahoty. Jasně že chce, je to Jonatan.

Opře se oběma lokty o stůl a trochu se ke mně přikloní. „A… co tím teda myslíš? Tím překvapením?“ pohodí rádoby s nezájmem hlavou.

Musím protočit oči. „Víš, lásko, překvapení je od slova překvapit, a když půjdeme ještě dál, tak to v podstatě pochází od spojení ‚zaskočit ho‘, čímž je myšleno někoho. Čili i když já vím, že víš, a ty víš, že já vím, furt bych rád zůstal u toho, že to bude překvapení, okey?“ zadívám se na něj a lehce nadzvednu obočí.

Sleduju tu plejádu emocí dnes již poněkolikáté. Jeho tvář má výraz, jako kdybych mu právě oznámil, že vyhrál v loterii několik milionů korun. „Takže národní park bude posunut?“ usměje se vítězně.

Tentokrát odolám pokušení protočit oči a místo toho se lehce usměji. „Fakt? Oni mají nějaký národní park někam posouvat? Jakože vezmou Šumavu a… nevím, vymění ji s Karpatama?“ zahraju si na mentála.

Jony se nahlas rozesměje. Bez varování se nakloní přes stůl, chytne mě za bradu a přitáhne si mě k sobě. Je mu úplně jedno, že jsme uprostřed plné restaurace. Políbí mě tak pevně a sladce, že zapomenu i na to, jak moc jsem byl ještě před chvílí vytočený do běla.

„Já tě miluju, víš to?“ pošeptá, když se odtáhne. „Ok, s Lindou to zruším a pojedeme spolu.“

Zírám na obrovskou, čistě povlečenou manželskou postel, která je příhodně přesně uprostřed ne úplně malého pokoje. Můj obětní oltář. Tady se to stane. Tady přijdu o panictví. Teda… můj zadek, protože ten je stále čistej jako lilie. Vlastně není pořád čistej jako lilie, ale však vy víte, co tím myslím. Můj zadek byl dosud jen na kakání… což si odporuje s tou čistotou svým způsobem.
Jony vedle mě nadšeně prochází a zkoumá všechny skříně, zkouší televizi a také si jde prohlédnout koupelnu.

No a já tam stojím a vejrám na tu fakt mega velkou postel a přemýšlím nad tím, že bych možná… tomu ještě rok dal?

„Co je?“ zeptá se mě Jony, když dokončí průzkum našeho ubytování.

„Hele, je to velká postel,“ pokrčím rameny.

Jony se zatváří nechápavě. „A to vadí?“

„Ne,“ zavrtím hlavou. „Jen konstatuju fakta,“ pokývnu.

Je to tady. Jo. Teď už neuteču. Za prvé nemůžu a za druhé sice chci, ale taky nechci. Jsme pár a bylo by ode mě fér, abych si to prostě taky vyzkoušel, anebo obecně, abych taky byl ochoten a schopen jít se svým drahým pozadím na trh. Koneckonců vidím někdy i párkrát denně, když je dobrá konstelace hvězd, že to nám mužům dělá dobře, a když to dělá dobře jemu, tak to asi logicky bude dělat dobře mně? No ne?

„Majo, nemusíme nic dělat. Reálně si můžeme jen užít víkend, normálně si zašukat a nemusíme… jít do ničeho nového,“ řekne Jony konejšivým hlasem – pravděpodobně celou dobu, co jsem tu přemýšlel, pozoroval můj obličej.

„O to nejde,“ zavrtím hlavou. „Já chci a ty taky chceš, a tak jakože jo, dobrý, jen prostě víš, jak je to poprvé a je to pro mě silný,“ pokrčím rameny. „Toť vše, půjdu se umýt.“

Odvrátím se od majestátní postele, obejdu ji a zamířím dveřmi do mramorové koupelny. Cítím jeho pohled v zádech a cítím, jak se mi nervozita rozlévá do každé části mého těla.

Páni, jedno se musí nechat – kluci si vybrali opravdu šmrncovní ubytování. V zrcadle umístěném nad dvojitým umyvadlem se prohlédnu. Můj obličej vypadá, jako kdybych viděl ducha. Vsadím i své poslední nadechnutí, že v tomhle nejsem první ani poslední, kdo něco takového prožívá. Myslel jsem si, že čím víc se to bude blížit, tím víc mě to bude vzrušovat, ale nyní mě vlastní emoce spíše překvapují.
Navzdory mým smíšeným pocitům mi ve sprše při mytí a čistění všech částí mého těla (i těch, které jsem doposud nikdy tak důkladně nečistil) vytanou jasné modré oči. Bože, ty krásné oči.
Existují koneckonců dvě časové roviny. Vždycky máte tu, kterou máte ve své hlavě, a pak máte tu, která se děje kolem vás. Život je totiž prostě nepředvídatelný. Zároveň je ale taky takový, jaký se rozhodnete ho mít. Bez ohledu na to, kam se dostanete… máte svobodnou vůli a umíte přemýšlet, takže si prostě to svoje políčko spravujete sami. Jen je třeba počítat s tím, že občas se tam objeví nějaká ta srnka, krtek či jen soused, co závidí, že letos máte pěknou kukuřici.

Ano. Je načase taky obrátit list.

Vyjdu z koupelny jen v ručníku. Jony už leží na posteli, opřený o polštáře. Zcela oblečen, protože samozřejmě neví, že to mám v plánu učinit už dnes… protože kdybych to odkládal, tak se to asi jindy nestane.

Postavím se tedy do jeho zorného pole a výraz v jeho tváři mě div nerozesměje. Jony nebývá tak často zaskočený. Zejména protože už jsme spolu dlouho a jsme na ledacos zvyklí, a pak taky proto, že zkrátka stárneme a prožili jsme si toho už dost. Není tak lehké být zaskočen. Navíc Jonyho povaha mu celkově nedovoluje ukazovat moc emoce, které by prozrazovaly, jaký šok prožívá.

Ale teď?

Vypadá jak býk, co prvně v životě vidí krávu.

„To…“ odkašle si. „To jako dnes? Jakože… hned… teď?“ vysouká ze sebe pracně.

Zářivý ruměnec, který se mu rozleje tvářemi, ho udělá přirozeně děsně sexy. Tak sexy, že mám prostě chuť po něm skočit a ojet ho.

Jakože vůbec mi to neusnadňuje. Vůbec, ani trochu.

„Ovšem,“ odpovím sebejistě, a abych svá slova potvrdil, povolím osušku kolem svých boků, takže se sesune na zem.

Jonyho nádherná šokovaná tvář zčervená ještě víc, až dostanu strach, aby z toho nedostal chudák horečky. Ty krásné sexy rty se otevřou, zavřou a otevřou.

A můj strach z toho, co bude, o trochu poleví. Naopak se ve mně začne probouzet horoucí touha po všem, co přijde. Ten chlap je prostě dokonalej. Ty zatracené rty, měkké a krásně tvarované, a ty oči… ta modrá… když se zadíváte na delší dobu, bojíte se, že se utopíte.

Nadechne se hluboce a jeho výraz zvážní. „Pojď sem, ty hrdino,“ pronese laškovně.

„Jestli ze mě uděláš invalidu, tak mi budeš do konce života utírat sliny, vozit mě na vozíku a platit jídlo,“ zamumlám v odpověď se smrtelně vážným výrazem.

Rozesměje se. „Slyšel jsem o různých věcech, které se při tom mohou stát, ale invalidita? Hele, ta ti asi nehrozí. Leda bych měl dole úplně jiné rozměry,“ baví se.

Pohodím hlavou a zalezu si k němu na postel. Kleknu si na kolena přímo před něj. Cítím své napětí a cítím i jeho, akorát on ho má z jiných důvodů. Přesune se do stejné polohy a obejme mě. Klidně, žádný spěch. To je na něm koneckonců super. Umí si počkat a umí být v klidu, byť hrozně rád tvrdím, že ne – ve skutečnosti ten, kdo z nás dvou neumí udržet své emoce na uzdě, jsem spíš já.

Sálá z něj, jak moc to chce. Jeho ruka mě začne hladit po zádech, nakloní hlavu a pomalu svými rty líbá moje tváře, krk, ramena a zase putuje zpátky. Jeho ruka sjíždí níž a níž a moje srdce buší tak děsivě, že to musí být slyšet snad i dole na recepci.

Když mu prsty poprvé sjedou na zadek a jemně mi ho zmáčkne, zatajím dech.

„Uvolni se, Majo,“ zašeptá mi do ucha a lehce mě do něj kousne, což mi po páteři vyšle obrovskou vlnu husí kůže. „Tohle je jen zkušební průzkumná expedice. Žádný stres.“

„No proto. Žádný drastický zásahy do ekosystému,“ vydechnu třesoucím se hlasem.

Jonatan se přisune ještě blíž, přiloží ústa k mému uchu a pak si naschvál přitiskne svou hruď na mou. „Udělám ti to krásně, nemusíš se bát.“

„Prosím?“

„Bude to fajn, věř mi,“ zajede rukou na můj zátylek, stiskne a donutí mě zaklonit hlavu. „Budeš si to užívat.“

Heh. Jeho jistotou bych chtěl oplývat.

Jonatan vysune špičku jazyka a přejede mi s ní ze strany po hrdle. Zasténám v odpověď.

Pak už to nabralo spád. Jonatan mě pustil, jen aby se mohl celý svléknout – a to jakože úplně. Jestli mu to zabralo patnáct sekund, tak už možná přeháním. Pak mě přetočil na břicho a začal mi zpracovávat nohy, hladil mě po zadní straně stehen, po zádech a všude jinde, jen ne tam, kam jsem si myslel, že to zamíří jako první. Ležel jsem uvolněně, co nejvíc uvolněně jsem mohl, a to přesně do doby, než vedle mojí hlavy přistála lahvička lubrikačního gelu. V ten moment se mě zmocnila lehká panika, ale Jony jako kdyby to vytušil a začal mě líbat na krku, na zádech, na bocích a zkrátka mi dopřával takovou ústní masáž celého těla. Byly to zprvu něžné polibky, které se stávaly čím dál tím dravějšími.

Uvědomil jsem si, že v mnoha ohledech jsem po tomhle vlastně taky toužil. Nebo alespoň od určité doby jsem začal cítit, že bych vlastně chtěl zažít to, co zažíval on, když jsem byl v něm. A že to někdy fakt podle jeho výrazů a reakcí stálo za to, asi nemusím dodávat.

A co teprv Jony. Pro něj tahle chvíle musela být vyvrcholením jeho nesčetných fantazií.

Ať tak či onak, silně jsem si uvědomoval, že tato pozice a toto svým způsobem „odevzdání se“ je pro mě naprostým opakem všeho, co jsem kdy byl anebo hodlal být. Byly doby, kdy by mě ani nenapadlo, že zrovna já skončím s chlapem a že navíc skončím ještě pod ním. Vůbec. Neexistovalo. Nicméně člověk míní a život mění. Takže já jsem s Jonym a už i celkem dlouho. Jony je chlap. Zjevně. A tak je jasný, že tady prostě není a nebude cesty zpátky. Moje srdce zavelelo a nějaká dřívější rozhodnutí vzala za své.

Natočil si moji hlavu na stranu a přerušil tak tok mých myšlenek. Otevřel jsem oči a viděl ho, jak se sklání. Naše tváře se přiblížily, Jony pootevřel rty a bylo jasně vidět, že chce ochutnat to, po čem už roky touží.

Pro Kristovy rány, byl tak nádherný, mohutný a svalnatý. Ve světle z lamp od nočních stolků se mu leskla jeho nahá majestátní hruď, vlhká – a to nejspíš hlavně protože byť já jsem byl ve stresu, on musel být taky, a hlavně tu bylo najednou neskutečné horko. Bradavky mu stály.
Chtěl jsem se ho dotýkat, ale vzhledem k poloze to dost dobře nešlo, a tak jsem si aspoň představoval, že mu přejíždím po napjatých svalech.

Dostal jsem hluboký polibek, ze kterého – a to nekecám – bych býval měl orgasmus, kdyby trval o pár sekund déle. Takhle mi to jen zaškubalo v koulích.

Funěl jsem do přehozu na té nádherné posteli. Prudce jsem se snažil nabrat vzduch do plic.
Ten polibek to odpálil. Všechno… co se postupně budovalo, prostě bouchlo.

Jonatan přesně věděl, co chce, a já jsem si najednou uvědomil, že to chci taky.

Kůže na kůži. Odtrhl jsem se od jeho rtů a sáhl po lahvičce lubrikačního gelu, otočil jsem jednu jeho ruku a nalil mu štědrou dávku do dlaně.

A pak se ujal iniciativy Jony. Přesně věděl, co má dělat. Zacítil jsem, jak mě nastavují silné ruce, a než jsem se nadechl, klečel jsem na kolenou obličejem zapíchnutým v matraci.

Nebudu lhát, je to jiné, když najednou jste vy v pozici, kdy nevelíte. Je to prostě takové… osobnější? Paradoxně. Jo, asi tak – přijdete si, že jste odevzdaní někomu napospas, a když tomu člověku věříte, tak je to vlastně dost sexy pocit.

Zajel mi dlaní mezi půlky, rozmazával tam ten gel a pak do mě vstrčil jeden prst. Ve sprše jsem se už připravoval asi celkem důkladně, takže to překvapení a náhlý pocit plnosti nebyly tak zlé.

Ok, ještě něco vám přiznám. Já jsem se připravoval dopředu trochu dýl. Vzhledem k mým obavám jsem si už dobrej měsíc na tajňáka zkoušel takovýho malýho análního kolíka. Ne denně, ale občas jo. Sice jsem z toho nic moc neměl, krom pocitu, že teda nevím, jak zvládnu ten pravej kolík, ale i tak – aspoň jsem tušil, jaký to je v sobě něco mít.

Můj dech se zrychloval společně s tím, jak Jony přidával prsty. Věřím tomu, že chtěl být něžný, ale zároveň chápu, že ta touha a to, že jsem se vůbec nebránil, mu v té něžnosti pramálo pomáhalo.

Příprava trvala bůhvíkolik minut. Nepočítal jsem to, ale touha ve mně rostla.

„Do prdele!“ ulevil jsem si, když k tomu došlo. Ano, přesně tam. Jak trefné.

Tělem se mi začaly rozlévat pocity bolesti a rozkoše zároveň. Ano, kam se hrabe robertek… tohle je, do všech prdelí, opravdu jiný kafe.

Nejvíce ironické na tom bylo, že jakmile se Jony začal ve mně hýbat, tak jsem se udělal. Udělal jsem se a netušil jsem absolutně, co mě k tomu vedlo. Bylo to tak náhlé a tak silné, že to otřáslo celým mým tělem.

Jony se tiše zasmál, ale nekomentoval to. Moudré rozhodnutí vskutku. Protože kdyby něco řekl, nevím, co bych udělal. Vážně ne, protože jsem se bůhvíproč za svou přirozenou reakci (alespoň doufám, že je to přirozený, netuším, dělal jsem to prvně) dost styděl.

Začal se pohybovat rychleji. Zapřel jsem se pažemi a držel jsem se zuby nehty, abych nenarážel hlavou do těch peřin. Měl jsem opravdu silné tušení, že bych to neudýchal.

Jonyho ruka se mi ovinula kolem hrudníku, trochu mě nadzvedl a změnil tak kompletně úhel svého pronikání. Najednou mi přišlo, že je děsně hluboko a že se dostává hloubš a hloubš. Postel se vzdala a začala vrzat navzdory tomu, jak bytelně původně vypadala. Jonyho dech se zrychloval, slyšel jsem, jak hlasitě oddechuje a taky jak vzdychá a jak se vzdychání zrychluje, a pak… se udělal a u toho zavzdychal tak, jak jsem ho nikdy vzdychat neslyšel. Cítil jsem, jak se celý napjal, jak mnou proudí to zvláštní teplo, jak najednou to ve mně klouže víc a víc, a moje ruce to vzdaly. Naštěstí nás podržely jeho.

Přirážel ještě dlouho poté, co to skončilo.

A pak mě úhledně jako hadrovou panenku přetočil. Položil mě na záda a vtiskl mi něžný a dlouhý polibek.

Tak… už jsem oficiálně nebyl panic.

A vlastně to nebylo tak zlé.

Dopadlo to… no, řekněme to takhle. Na to, jakou z toho moje neurotická hlava dělala neskutečnou vědu, to bylo sakra dobrý. Když se přes tu prvotní nervozitu přenesete a uvědomíte si, že ten chlap vás miluje… najednou to začne dávat smysl.

Vlastně to dalo takový smysl, že turistická sezóna v mém národním parku byla kolem druhé hodiny ranní oficiálně a velmi úspěšně zahájena již třikrát. A nejzvláštnější na tom bylo, že jsem se i já třikrát udělal, a to bez většího zásahu vlastní anebo i cizí ruky. Samozřejmě, drobná pomoc tam podruhé a potřetí byla. Každopádně nebylo jí potřeba zase tolik. To mě na tom šokovalo asi nejvíc.

Ráno se probudím sice trochu rozlámaný, ale přilepený zády k jeho teplé hrudi.

„Dobré ráno, oslavenče,“ zamumlám chraplavě přes rameno.

„To nejlepší,“ odvětí spokojeně, ruku mi automaticky obmotá kolem pasu a políbí mě do rozcuchaných vlasů. „Konečně vím, proč se říká, že nejlepší dárky si člověk pamatuje do konce života.“

„Nech si tu romantiku,“ odfrknu si, ale přitulím se k němu ještě o kus blíž. „Příští rok… upeču jenom dort a koupím ponožky. Tohle mě stálo moc nervů.“

Zasměje se, až mi to zavibruje do zad, a pevně si mě přitiskne k sobě.

„Nemám na další kolo,“ přiznám, když ucítím, jak se mi mezi půlkami tlačí jeho tvrdé nádobí.

„Tak… já jsem tu taky,“ zavrní mi do ucha. „A… víš jak, moje pozadí je ti plně k dispozici. Přece jen je trochu víc trénovaný,“ dodá a jeho dech, který mě zašimrá na lalůčku, rozhodne.

Protože jak už jsem jednou říkal… láska je zkrátka univerzální. A sex jakbysmet.