Romány

Ten podvečer byl poklidný a nic nenasvědčovalo nečekanému dramatu, Robin už byl taky z práce doma, když před naším domem zabrzdilo auto. Nahlédl jsem přes okno a viděl připlešlého, lehce obtloustlého chlápka, jak se sune z auta ven a z druhé strany zřejmě jeho manželka. Zezadu se z auta soukal Honza, skleslý a tvářil se, jako když má jít na popravu. To už mi došlo, kolik uhodilo, jen jsem zavolal na Robina, že tu máme nečekanou a asi nepříjemnou návštěvu, a už jsem slyšel bušení na dveře.

Život šel dál, v domě jsem měl pocit, že zde pořád někdo chybí, ale bylo to tím, že jsem pořád někde naše viděl, ale postupně jsem si zvykal. Na druhou stranu, mít v domě dva puberťáky znamená značné oživení a značný rozruch po domě. Buď hrála nahlas hudba, což mi spíše dělalo radost a s Fildou jsme se občas oddávali společnému, na výsost falešnému zpěvu. Když neřvala hudba, řvala televize nebo zvuky her z kompů.

Robinovi se firma skutečně rozjela a to takovým tempem, že i já, který byl v tomto směru optimista, jsem byl překvapený, jaký byl zájem. Zpočátku to byly zakázky v rámci okresu, pak už jezdil v rámci kraje a jednu zakázku měl až na Vysočině. Po roce jsme tak stáli před dalším rozhodnutím, Robin přestal stíhat, i když pracoval od rána do večera i přes víkendy. Byl chudák zmordovaný, což si vybralo daň na našem společném životě.

Na začátek prázdnin jsme se těšili, o prodlouženém víkendu jsme chystali po letech zase vandr. Čistě pánská jízda, naše parta, a jako nováčky jsme přibrali Libču s malým Fildou. Popravdě jsem moc netušil, jak to naplánovat, bylo jasné, že musím ubrat v kilometrech, s Robem jsme se shodli, že nějakých deset, dvanáct kiláků za den by mohli zvládnout. Tohle kvitovali i kluci z party, bude to volnější, nebudou tak utahaní a bude se častěji odpočívat. Naplánoval jsem trasu z Kaplice do Nových Hradů, trochu náročnější na kopce, na což později nadával hlavně Pucek, ale vzhledem k denní vzdálenosti jsme si to mohli dovolit.

Vyjeveně jsme se na sebe podívali, až Robin povídá: „Hele, vy dva skrčci, co to tady vytrubujete, oba dva chceme dát pusy, ale vám!“ Načež jsme se začali honit po domě, až jsme je chytili, unesli k nám do postele. Tam jsme leželi, Liborek na Robinovi a Filípek na mně. Drželi se nás jak klíšťata, hladili nás po hlavách, až po chvilce usnuli. My s Robinem na sebe jen tak koukali a v Robinově pohledu jsem vyčetl, jak moc ho tato role baví. I já se cítil naprosto šťastný. Vlastně mám to, po čem jsem toužil, nádherného, milého a hodného přítele a dva skvělé raubíře, kteří nás sice moc odpočinout nenechají, ale bohatě to vracejí svou láskou k nám.

Robin si hned odskočil stranou, aby mi mohl zavolat. Já čekal doma, nervózní, pořád jsem myslel, jak to tam asi probíhá, viděl jsem před sebou mého Robina, jak se tam klepe, jak by potřeboval pohladit, obejmout, jakkoli podpořit, vždyť právě vede jeden se svých největších bojů v životě a já u toho nemohu být. Když zazvonil telefon, zvedl jsem ho během půl vteřiny: „Nooo Robine, tak co? Nenapínej mě!“ 

„Jooo zlatý voči,“ mávl rukou pan Tůma. „Robine, předem chci říct, že to, co budeme řešit, se týká především rodinného práva a to zrovna není moje parketa, ale vzhledem k tomu, jak se věci mají, bych se o to pokusil sám, a kdybych někde váhal, tak neboj, mám v kanceláři kolegyni, která rodinné právo dělá a ta mi poradí. Takže chci vědět, jestli chceš, abych tě v téhle záležitosti zastupoval i přes tuhle skutečnost.“

Robin seděl, nic neříkal, nepřítomně koukal a z očí se mu řinuly slzy. Zatřásl jsem s ním, abych ho probral z letargie, ale nepomohlo to. Musím vědět, co se stalo, vůbec nevím, jak tomu všemu mám rozumět. Zvedl jsem telefon a volal zpět Robinově mamce, telefon byl ale nedostupný. Moje nervy pracovaly na plné obrátky. Poté jsem přistoupil k tomu, co mě bolelo nejvíc, dal jsem Robinovi pár facek, aby se probral a začal se mnou komunikovat. Nejenže to nepomohlo, ale Robin mi to beze slova oplatil pěstí do břicha, až mě zabolel žaludek.

Dominikova svatba se dramaticky přibližovala, naštěstí nám snoubenci ulehčili shánění svatebního daru, kdy prohlásili, že by si rádi užili líbánky v nějaké exotické zemi. Proto svatebčany požádali o příspěvek na tuto cestu a podle toho, kolik vyberou, si pak zvolí místo své cesty.

Vstoupil jsem do čtvrťáku, rozhodl jsem se, že to bude můj poslední rok na škole. Učení mi sice šlo, ale nebyl jsem studijní typ, a tak představa, že po maturitě půjdu na vysokou, mě docela děsila. Naši sice říkali, že na to mám a byla by škoda to alespoň nezkusit, a Robin měl pocit, že na to kašlu kvůli němu, že půjdu někam na kolej a bojím se odloučení, ale tak to nebylo. Zvažoval jsem opravdu dlouho všechna pro a proti, ale nakonec jsem usoudil, že by mě další škola už prostě otravovala.

Tím nastala změna v našem vztahu, tedy ne ve vztahu mezi námi, ale změna pro nás znamenala takové menší odloučení, které bychom očekávali spíše v našich začátcích. Vše zlé je k něčemu dobré, pro nás to znamenalo, že jsme se na sebe těšili o to víc a naše vášně byly o to divočejší. Stejně tak paní Bláhová byla ráda, že má obě děti zase doma, uvědomovala si, a také to občas zmínila, že lidské osudy jsou zvláštní, kdy děti nalezly cestu zpět, až když se v rodině objeví zákeřná nemoc.

Prázdniny skončily, ty letošní byly obzvlášť divoké, a tak jsem byl vlastně rád, že jsou za námi. Ve škole jsem hodil strasti za hlavu a přišel na jiné myšlenky. Robin, vzhledem k situaci, se dohodl v truhlářské dílně, že nastoupí hned se začátkem školy, a ne až v říjnu. Bylo to dobrý, dílna frčela, a ještě když byl na škole, měl tam práci jistou. A nejen on, ale i Dominik, takže nastoupili spolu, což jim start do pracovního života usnadnilo. Horší bylo, že dílna byla ve Vojkově, což by původně Robinovi vyhovovalo, měl by to pár set metrů od domova, ale nyní z toho nebyl nadšený a bál se, že potká tátu, kterého prostě nechtěl vidět.

Vyrazili jsme opět do lesa, vše jsem mu vylíčil a na Robinovi bylo opravdu vidět, že má ze mě velkou radost. Zároveň však sdílel svoje obavy, ale také kuráž, kterou díky mně dostal. Jelikož se bál, aby se neprovalil náš vztah dříve, než to rodičům řekne Robin osobně, rozhodl se neotálet a říct jim to ještě dnes. Byl úžasný, oči mu hořely nadějí a očekáváním.