Romány

S klukama jsme do nemocnice jezdili skoro každý den, personál měl s námi trpělivost, a tak nás pouštěli vždy na několik minut podívat se, jak se Robinovi daří. Stav byl však stále stejný, vždy jsem se snažil najít sebemenší náznak zlepšení, třeba to, že měl jednou ruku v jiné poloze než včera, bylo pro mě dobré znamení. Bylo to ale jedno velké nalhávání, ruka byla jinak, jelikož ji tak zanechala sestra, která Robina opečovávala. Ke zlepšení sice nedocházelo, ale na druhou stranu nedošlo ani ke zhoršení, což bylo opravdu důležité.

Třásl jsem se, Javi mě uklidňoval, naznačil mi to stejné, čím jsem včera obhajoval sám sebe, že to všechno je důsledek Robinova chování. Cítil jsem se strašně provinile, rychle se dooblékl, rozloučil se a běžel směrem, kterým se Robin vydal. Nikde jsem ho neviděl, telefon mi nezvedal, a tak jsem vyrazil na hotel. Cestou jsem přemýšlel, co mám dělat, co mám říct, na stranu druhou jsem si musel přiznat, že náš vztah je v rozkladu a že tomu tak bylo ještě předtím, než jsem vůbec věděl, že nějaký Javier existuje.

Ráno jsem šel nejdříve domů, abych se převlékl do práce, Robin už byl pryč. Potkal jsem jenom kluky, kteří řekli, že se večer jen Robin zeptal, jestli jsem doma, a tím to skončilo. Bylo mu úplně jedno, kde jsem. Kluci kolem mě našlapovali opatrně a z jejich zraků bylo čitelné, že nevědí, co se děje, že by tomu rádi porozuměli, a v tom pohledu se zračil i strach z budoucnosti. Nicméně jsem usoudil, že bych je tím neměl zatěžovat, a tak jsem nenaznačil, co se děje.

Jak jsem už naznačil, náš vztah s Robinem se stal takovým rutinním. Fungovali jsme jako dvě samostatné jednotky, které se doplňovaly a tím tvořily symbiózu, která mně vyhovovala. Na stranu druhou ta mladická vášeň vzala za své, ale když jsem to probíral s Dominikem nebo Puckem, utvrdili mě, že je to normální. Na stranu druhou to neznamená, že by své polovičky měli rádi nějak méně, jen je třeba to občas nějak okořenit, ať už nějakým překvapením, nebo v posteli.

Ráno jsem se probudil s horečkou, bolestí v kostech a celkově mi bylo hrozně. Jen jsem se vypotácel, abych zkontroloval Fildu. Ten ležel, koukal do mobilu a taky mu nebylo dobře, při svém nočním dobrodružství pořádně nastydl, ale ve srovnání se mnou byl v pohodě. Naštěstí mi zbylo ještě pár dní dovolené, a tak jsem zavolal do práce a vzal si volno do konce týdne.

Jak se mohl čtenář dozvědět, náš vztah s výhodami s Petrou a Kaká trval pár let, celé to ukončilo jejich odloučení. Bohužel ti dva nebyli kompatibilní a jejich časté hádky vygradovaly rozkolem. Naštěstí byli oba rozumní a ukončili to v dobrém. Což jsem kvitoval hlavně u Kaká, který ve vztahu s Petrou uměl být hysterka, jako býval někdy na hřišti. Kaká se přesunul zpět k rodičům a dům nechal k dispozici Petě a holkám, chodil je tam hlídat, hrát si s nimi a celkově to jeho otcovský vztah nijak nenarušilo. Přesto na Kaká bylo vidět zklamání. Zklamání ze sebe, že nedokáže udržet vztah.

Robin byl tak zaražený, že se nevzmohl na slovo a byl celou dobu duchem nepřítomen. Což na něm bylo vidět, i když jsem přijel z práce. U večeře kluci hlásili, že jsme měli na návštěvě nějakého pána, což mi Robin zamyšleně potvrdil a zároveň mi řekl, že až uložíme kluky, potřebuje se mnou něco důležitého probrat.

Život se nám trochu změnil, kdo by si byl pomyslel, že nástup děcka do školy je až taková změna. Dohlížet, jestli a jak Libor zvládá učivo a úkoly, zabralo dost času. Hlavně když nevěděl a potřeboval poradit, tápali jsme, co po něm to školství vlastně chce, a sem tam se stalo, že jsme mu s úkolem pomohli tak dobře, že to paní učitelka vyhodnotila horší známkou. Naštěstí byl Libor docela samostatná jednotka, dobře chápal, a tak tyhle eskapády byly spíše výjimkou.

Byl červen a my s Robinem jsme spolu byli už sedm let a pořád jsme drželi tu tradici, že na naše výročí vyrážíme na noc k Volšáku, k místu, kde to všechno začalo. Každé toto výročí jsme byli u Volšáku sami, i když kluci z party měli často zájem to oslavit s námi. Letos se to poprvé změnilo, ne snad, že bychom pozvali ostatní, ale vzali jsme s sebou kluky, stali se naší součástí a také jsme využili toho, že je zasvětíme do spánku v přírodě. Klukům jsme postavili stan, a jelikož byl hezký den a noc měla být stejná, tak já s Robinem jsme si dali širák u ohně.

Robin se od toho večera skutečně zvedl, nemohu říct, že to byl starý Robin, ale spíše mi přišlo, že ho ty události posílily. Najednou byl takový pragmatičtější, rozhodnější a věcný. Až jsem se trochu bál, jestli to není jen nějaká skořápka, pod kterou se skrývá bolavá duše. Bál jsem se, aby to předstírání jednou neskončilo nějakým errorem jeho organismu. Na druhou stranu měl slabší chvilku, kdy si poplakal nad Evkou a Vencou, a když byl navštívit s Peťou kluky, většinou vyšel značně rozrušený, kdy ho kluci vždycky přemlouvali, ať už si je konečně odveze domů, což mu vždy způsobilo hluboký citový šrám. To se pak obvykle v autě nalepil na mě, abych ho utěšoval, a cestu domů tak odřídila Peťa.

V letadle jsme seděli úplně vzadu, Robina jsem posadil k okénku a já si sedl doprostřed, alespoň, že vedle mě nikdo neseděl. Robin si opřel hlavu o stěnu a koukal z okénka na mizející ostrovy a plující lodě. Držel jsem ho pevně za ruku, ale pořád nevěděl, co říct. A je to vůbec nutné, abych něco říkal? Asi to čeká, ale já nevím co, a povídat mu o tom, jak hezké jsou ty mraky okolo nás, že v dálce vidím jiné letadlo, je jen nucená konverzace.

Koupil jsem silnější kroužek z černého titanu, žádná velká paráda, ale k Robinově stylu mi seděl naprosto dokonale. Pečlivě jsem jej schoval a nikomu ani náznakem nic neřekl. Tohle bylo v tu chvíli tajemství, o kterém vím jenom já. Na jednu stranu jsem se těšil, jak bude někde na pláži reagovat, na stranu druhou jsem se začal bát, zda to nepřeháním a zda to pro Robina nebude moc velký závazek. Já sám jsem byl rozhodnutý, že po Robinově boku chci zůstat po zbytek svých dní, proto jsem věděl, že z mé strany to není žádné momentální vzplanutí.