Romány

Eda odmítal věřit tomu, že pod jeho okny stojí jeho bývalý šéf. Co by tam dělal? Měl tendenci vysvětlit Viliamovi, že to opravdu nebylo vtipné, protože zněl sakra přesvědčivě, a protože to sakra bolelo. On přece nebyl hloupý! A měl pocit, že i jeho přirozená naivita mizela jako pára nad hrncem. Damian by jen tak nepřijel. Tak dlouho v to Eda doufal, a smířil se s tím. Tak proč ho jeho přítel tak trápí?

Vstoupil jsem do čtvrťáku, rozhodl jsem se, že to bude můj poslední rok na škole. Učení mi sice šlo, ale nebyl jsem studijní typ, a tak představa, že po maturitě půjdu na vysokou, mě docela děsila. Naši sice říkali, že na to mám a byla by škoda to alespoň nezkusit, a Robin měl pocit, že na to kašlu kvůli němu, že půjdu někam na kolej a bojím se odloučení, ale tak to nebylo. Zvažoval jsem opravdu dlouho všechna pro a proti, ale nakonec jsem usoudil, že by mě další škola už prostě otravovala.

Robinova mamka se ze smrti pana Bláhy vzpamatovávala velmi těžko a pomalu, na druhou stranu jí pomáhala přítomnost dětí a motorem pro ni byla pomoc Evce s Liborkem. Evka se díky mateřství vzpamatovala poměrně rychle, neboť při péči o dítě moc času na smutnění neměla. Robinovi bylo líto mámy, byl smutný kvůli tomu, že byla smutná ona. Chtěl jí být nablízku a podpořit ve všem, proto vzaly za své i naše plány na léto, kdy jsme se chtěli podívat někam dál v rámci naší vlasti. Přemýšleli jsme o Krkonoších a dokonce Beskydech, ale co se dalo dělat, být s mámou bylo prostě důležitější.

Takže jsem se zhluboka nadechl, pomyslel si něco o první části pokání za všechny mé domnělé i skutečné hříchy a vstoupil do dveří, které mi s pomstychtivým úsměvem držel otevřené před nosem. Celé to sice na poměry tehdejšího a stále i dnešního českého zdravotnictví proběhlo docela rychle, ale bylo to ještě nepříjemnější, než jsem si představoval. Možná by se z toho dal udělat i krátký instruktážní film na téma, co vás čeká, když neudržíte zapnutý poklopec.

Už pěkných pár minut jsem za dveřma toho svýho apartmánu slyšel, že je vzhůru. Natáhl jsem si trenky, na podlaze si střihnul dvacet sklapovaček, k tomu dvakrát dvacet kliků a vyrazil ze dveří přímou trasou do koupelny, jednak abych se trochu vydejchal a pak jsem si taky potřeboval upravit fasádu. Jediný zhodnotitelný kapitál, který jsem zrovna měl, bylo tělo dvacetiletého atleta, tak ať to při prodeji vypadá alespoň jako výhodná investiční příležitost a ne jako špatnej vtip.

Přestože je už tma a máme rozsvícenou jen lampičku, zatmívá se mi před očima, přestávám vnímat a v břiše mám neskutečný pocit, že se asi zblázním. A pak to najednou přijde. Nevím co, ale je to úžasné, a kdybych stál, tak se mi podlomí kolena. Nejraději bych do sebe Roba nasál celého.

„Moralizuješ, nechceš šukat, nefetíš, co je s tebou? Políbila tě matka Tereza a je z tebe kajícník, nebo co?“ „Pojď se mnou!“ řekl břitce, že i Damian zpozorněl. Kokain pomalu začal převládat nad alkoholem a došlo mu, že to není tak dávno, co Julián utekl hrobníkovi z lopaty. Jistěže to člověka změní. Pak ale nechápal, co dělá tady v tom semeništi, kde na každém kroku voněla tráva a kokainu i jiných drog bylo v lidech víc, než co dokázala policie zabavit za celý rok dealerům. Zvedl se a následoval Juliána do odlehlé části zahrady. „Vnímáš mě, Damiane?“ „Jistěže ano,“ přikývl a zarazil ho vážný tón, kterým na něj Julián promluvil. „Jsem HIV pozitivní…“ vydechl tiše.

Rozlehlý park na setmělém náměstí mě popravdě nezajímal ani trochu. Z průzkumu terénu, který jsem si udělal už měsíc před tím, jsem však věděl, že nedaleko je noční klub, o který jsem měl naopak zájem mnohem výraznější. Vyzkoušel jsem ho už tehdy. Dědovi jsem se vymluvil na seznamovací večírek budoucích spolužáků a domů pak jel až hodně nočním, nebo spíše časně ranním vlakem. To, že momentálně od toho místa bydlím vzdálen pouhé jedno náměstí a pár ulic, jsem vnímal jako znamení. Nevyužít toho by byl skoro hřích. Byl jsem sice skutečně plný nových dojmů, ale ze všeho nejvíc jsem byl nadržený jako mladý kozel a potřeboval si ulevit.

Kdyby pohled mohl zabíjet… Ano, v té chvíli už by ten nevítaný tmavovlasý parchant byl mrtvý. Jenže pohled není zbraň, přestože by o tom pár lidí, se kterými měl nějaký spor, dokázalo dlouho polemizovat. Jedno bylo jisté, ani mladý muž, který bez pozvání vkročil na jeho pozemek, se na něj nedíval s láskou a úctou. Musel znát i Damiana a nejspíš znal i jejich příběh. Samozřejmě ten z Petiškovy strany. Protkaný hustou pavučinou lží a polopravd. Kdo to sakra je?

Ruka se mi z toho přemítání o tom, kým strýc Karel vlastně je, tak nějak sama od sebe ocitla v rozkroku. Ztvrdlý jsem byl téměř okamžitě, kdyby se neozvalo zaklepání, asi by mě přistihl v nejlepším, jen tak tak, že jsem přes sebe v posledním okamžiku stihl hodit tu voňavou deku. Přišel mi říct, že za chvilku bude večeře. Trochu mě to zaskočilo, měl jsem jiné plány a s tím, že by snad tradice více méně povinných společných večerů u stolu měla pokračovat i tady, jen v lehce pozměněném obsazení, jsem v nich nepočítal. Byl jsem přece dospělý, nebo jsem si to alespoň sebevědomě myslel.

Prázdniny skončily, ty letošní byly obzvlášť divoké, a tak jsem byl vlastně rád, že jsou za námi. Ve škole jsem hodil strasti za hlavu a přišel na jiné myšlenky. Robin, vzhledem k situaci, se dohodl v truhlářské dílně, že nastoupí hned se začátkem školy, a ne až v říjnu. Bylo to dobrý, dílna frčela, a ještě když byl na škole, měl tam práci jistou. A nejen on, ale i Dominik, takže nastoupili spolu, což jim start do pracovního života usnadnilo. Horší bylo, že dílna byla ve Vojkově, což by původně Robinovi vyhovovalo, měl by to pár set metrů od domova, ale nyní z toho nebyl nadšený a bál se, že potká tátu, kterého prostě nechtěl vidět.

Dopis s mým jménem, který jednoho červnového dopoledne přinesl pošťák a děda ho neotevřený opřel o hrnek s nedopitým ranním čajem, co jsem po sobě před odchodem jako obvykle neuklidil, jakkoliv byl očekávaný a několik dlouhých týdnů dychtivě vyhlížený, mi roztřásl prsty i celé tělo. Věděl jsem, že jak tu obálku jednou otevřu, nepůjde už to vrátit, tak trochu jako konzerva – po otevření okamžitě spotřebujte.