Romány

Podával se oběd, ale nikdo neměl odvahu zaklepat na dveře dominovy pracovny. Ještě z ní nevylezl. Tak to holt zbylo na mě. Vůbec se mi do toho nechtělo. Párkrát jsem se vydýchal a zaklepal v očekávání nevyhnutelného dramatu. Ozvalo se ticho. „Marcu?“ zkusil jsem to přes dveře. „Domine? Mohu dovnitř?“ A po chvíli konečně přišla strohá výzva: „Pojď dál.“ S tlukoucím srdcem jsem vešel a hned za sebou zavřel. Jak jsem čekal, seděl za svým stolem. Tvářil se naprosto nečitelně. Jen se pohodlně opřel. „Asi už to ví celý barák, co?“

Když na něj koukám, vybavují se mi okamžiky nádherně žluté pláže, voda lehce zbarvená do modra a bílo zelenkava, mladé i statné borovice, které se majestátně vypínají nad tou oázou klidu. Jejich tmavě zelené koruny se rýsují v kontrastu s blankytně modrou oblohou, na které jako trosečníci na moři se sem tam pomalu plouží nadýchané obláčky.

Když se po srdečném rozloučení vraceli po schůdkách ke člunům, Zdislavovi uklouzla noha. Nicolas jdoucí za ním ho chytil do náruče a otočil k sobě. Skoro se dotkli ústy. Oba zčervenali. Za nimi šel jen Jáchym s Hankem, v rukou koše proviantu. Jáchym něco řekl korejsky a oba se rozesmáli. Na pobřeží dorážely vlny. Zatím jen obvyklé. Přesto návrat trval déle, nejméně o půl hodiny. I rytíři pomohli s vesly.

„Nějaká reklamace mých služeb, pánové?“ pokusil jsem se odlehčit atmosféru a pohodil hlavou ke svitku, který oba studovali. Ale Marcus očividně neměl náladu na žerty. „Postarám se o to, aby tohle s tebou nemělo nic společného.“ Papír odhodil stranou a pomalu se opřel. „Arte, co víš o úřadu konzula?“ Lucius přimhouřil oči a stejně jako můj pán čekal na odpověď. Otázka mě trochu zaskočila. A snažil jsem se odhadnout, co se v tom svitku o mně může psát. „No, lidové shromáždění volí vždy na začátku roku dva konzuly. Aby se navzájem mohli hlídat a třeba i vetovat.“ Marcus spokojeně přikývl. „Těší mě, že jsi dával pozor. V ideálním světě konzulové vydrží v úřadu celé volební období. Ale někdy zapracují závist a ambice některých senátorů. Buď konzula pošpiní, nebo namočí do nějaké korupční kauzy… a císař jmenuje suffektního konzula. Takového náhradníka.“ A teď poprvé promluvil Lucius: „Arte, víš, kdo se stal na konci léta suffektním konzulem?“

Dochází mi, co se ti zmrdi chystají udělat a tak mi nezbývá, než se na to připravit a prostě to přijmout. Dostávám další dávku maziva a jedním rázem mám v sobě péro jednoho z těch idiotů. Je zbytečné se vzpouzet a tak se v rámci možností uvolňuji v úvazech a povolují svěrače, aby to bylo co nejméně bolestivé, i když o to víc ponižující.

Slzy mi hrknou do očí a já se otáčím, zabořuji hlavu do polštáře a regulérně se rozbulím. Ne bolestí, ne ublížením, ne pokořením, ne neštěstím. Moje nejněžnější city se prostě projevují tím, že řvu jak malá holka. Teda spíš jako stará Škopková, když sledovala Angeliku v trilogii Seno, slunce… Snažím se, ale tělo se mi otřásá vzlyky, které nedokážu ovládnout.

Chvilku na mě konsternovaně zíral, než odpověděl: „Nesmíš na mě žárlit. Jinak se z toho zblázníš. A když blázníš ty, chytám nerva i já. Docela dost mě ovlivňuješ, Arte.“ Já že mám na něj nějaký vliv? Otrok na svého pána? A já vyslovil něco, co mě samotného šokovalo: „Máš pravdu, pane. Moje city k tobě jsou problém. Takže to nikdy nemůže fungovat tak, jak jsem si vysnil ve své hlavě. V tom nejlepším slova smyslu se mnou strašně máváš, domine. A protože jsem čitelný jako kniha, vždycky na mně poznáš, když na tebe budu žárlit. A pokud tě to… rozčiluje, je naprosto logické, abys mě prodal.“ Uff, a bylo to venku. Vážně jsem mu právě teď poradil, aby se mě zbavil? Asi jsem dostal z toho sluníčka úpal. Určitě. Když teď začnu zvracet, pořád to ještě můžu svést na úpal.

Dominus úplně zkameněl. Tyčil se veprostřed atria jako egyptský obelisk. Pak zúžil pohled. „Je to pravda, Arte? Přivedls mou dceru zpět z Plutovy říše?“ Na jazyk se mi dralo něco jako: Asi ano, pane. Ale sám nevím, jak se mi to podařilo. Ale uvědomil jsem si, že teď musím jednat z pozice síly. Obzvlášť, když je tak rozhozený. „Samozřejmě, domine. Pověřil jsi mě chodem domu během tvé nepřítomnosti. Takže jsem tě nemohl zklamat. Věděl jsem, že Seci musím oživit, i kdybych měl převrátit celý Řím vzhůru nohama.“ Svou odpovědí jsem ho parádně zaskočil. Jako bych ho střelil prakem mezi oči. „Tak proč jsi dopustil, aby se to vůbec stalo?“ snažil se mě nachytat na hruškách.

Ač byl můj pán patricij, raději chtěl bydlet mezi svými. I když, ruku na srdce, o dost luxusněji než oni. A jestli jste si hned začali Marca Vibia představovat jako mladého vyrýsovaného Adonise…, tak jste měli pravdu jen napůl. Uvědomte si, že udělat kariéru jako legionář byl běh na dlouhou trať. Služba trvala 20 – 25 let, během které se vojáci nesměli ženit. Takže se často vraceli do civilu jako čtyřicátníci a teprve potom si zakládali rodiny. Nejčastěji s o generaci mladšími ženami, aby stihli zplodit co nejvíce synů. Stejně jako můj pán, kterému v době mého vyprávění bylo třiapadesát. Ale vypadal tak o deset let mladší. Fakt. Jsem sice na starší, ale ne až na tak staré, ha-ha.

„Máš tam eśči Tomáša v kuce, ňemohli zme ho zobudzic.“ Ukázaly do kouta, kde jsme posedávali s kluky. „Ta co s tebu Tomášu, budzeš calý dolámaný,“ objal jsem ho kolem ramen a díval se mu do tváře. Tomáš spokojeně spal. Už to nebyl ten krásný mladý mašinista, co roztáčel setrvačníky stabiláků, ten, kterému při tom hrál každý sval a kůže se leskla potem, ten s vypnutou pevnou prdelkou, když v předklonu točil klikou. Byl to už unavený muž středního věku, s trochu vyšším čelem, ale stále ještě s jiskrou, stále mne přitahoval, stále mne vzrušoval, stále byl dost pohledný a sexy, aby přitahoval mou pozornost. Stále jsem ho chtěl.

Poškrábal se na předloktí a dopil zbytek kávy. Nejspíš už v tuto chvíli nic nevymyslí. Bude se muset spoléhat na svou intuici, a hlavně se nesmí nechat zviklat jejím pohledem. Moc dobře si uvědomoval, že má na něj pořád velký vliv, a to mohl být velmi rád, že nestojí proti svému dědovi. Povzdychl si. Nebude to lehké, ale s tím počítal. Cítil, jak ho obaluje nepříjemná tíseň. Měl strach, věděl o něm a v krku se mu začínal tvořit knedlík. Poškrábal se ve strništi. Měl by se holit každý den… Přitiskl si dlaně na tváře. Hořely. Necítil však, že by dostával teplotu. Nebesa – Damiane, vzmuž se! Přece před ní nepředstoupíš jako uzlík nervů. Zadupe tě do země, pokud projevíš slabost, tak se seber! Tíseň ale neustávala a Damian cítil, jak mu stres krade každý mikrogram vzduchu. Povolil si kravatu a rozepnul vrchní knoflík košile. 

No to mě podrž, to zní, jako by na mě byl uspořádán hon jako na škodnou. Přizdisráči, žádný se mi nikdy nepodíval do očí, nevyjádřili nějakou nelibost. V podstatě se ke mně lísali, někteří chtěli jen okouknout to moje nářadí, jiní si s ním chtěli pohrát a další ho chtěli vystříkat, vykouřit a také se ho pokoušeli narvat do svých prdelí. Některým se to dokonce podařilo, jiní odcházeli dosti bolaví. A tito ctihodní úchylové využívali mých schopností a dovedností. Kdykoliv je někdo obtěžoval, žádali mě o pomoc. A přitom potají spřádali plány, jak mě sejmout.