Romány

„To bude jistě tady!" vedena neomylným instinktem hospodyně zamířila paní Vondrová do správných dveří s manželem v závěsu. Já se loudal za nimi a přemýšlel, co dál.
„Ale tady spí dva," otočila se na mě s údivem v očích, „on tady Jozífek s někým bydlí?"
„Ano, se mnou, spíme tu spolu." Co jiného říct?
„Ale proč, vždyť tu přece máte tolik místa…," nechápala.

„Okamžitě Karla postav na zem i se židlí a všichni na místa, ale hned!" autoritativní a opravdu výhružný hlas všechny překvapil, Pavel se lekl, poněkud nešetrně mě i se židlí upustil na zem a otočil se. Já samozřejmě ze židle spadl a vykřikl bolestí, jak jsem si narazil kostrč. Pokusil jsem se ale okamžitě výkřik potlačit, protože ten příkaz vydal Jozífek, stojící ve dveřích a opět rudý vzteky. Spěchal ke mně, odstrkoval bezohledně spolužáky, kteří jen zírali.

Dveře pracovny se rozletěly a se slovy: „Kde je?" vtrhl dovnitř Jozífek. Už jednou jsem ho takhle viděl, celého rudého vzteky.
„Co s tebou dělají?" vrhl se ke mně a objal mě ochranitelsky kolem ramen.
„Kdo vám dal právo," obrátil se na profesora, který tu scénu nevěřícně sledoval, „zatahovat Karla do téhle věci?" a jeho tón byl všechno, jen ne uctivý.

V noci jsem se probudil, když si vedle mne Jozífek lehal. Podle budíku byly už skoro dvě hodiny. Polštář jsem měl ještě celý mokrý, jak jsem se probrečel do spaní, přivinul jsem se k němu, ucítil zase jeho pevné objetí a slyšel, jak mi šeptá:
„Všechno bude zase v pořádku, maličký, už spi. Ráno ti to vysvětlím, jenom se na mě nezlob," lehce mě políbil a já trochu uklidněný hned usnul.

Násilí. Celá válka byla – je – o násilí, ale tehdy v té vesnici to bylo i o něčem jiném. Nechá to být. Pomiluje ho. Je to lepší než násilí a vzpomínání na dny plné hořkosti. Napije se a skleničku odloží do dřezu. Neumyli jsme večer nádobí, napadne ho, ale pak nad tím mávne rukou. Vyjde nahoru, svleče si župan, vklouzne do postele a hned zaregistruje Aminovo napjaté tělo. Není vláčné a rozněžnělé spánkem jako obvykle.
„Tak co?“ optá se dychtivě Ethan.

„Finden Sie es! Schnell! Suchen Sie gründlich!“ Najděte to! Rychle! Hledejte pořádně!
Najděte! Hledejte! Chci ho! Překládá si dál ten hnusný hlas, který se mu zařezává do mysli jako nůž. Ví, že si ho bude pamatovat do konce života. Vyskočí, hromada harampádí kolem něho spadne s ohlušujícím rachotem. Nemotorně vyběhne s kufříkem a batohem v náruči. Tři muži ztichnou, otočí se za zvukem jako lovečtí psi. Jeden z nich mávne rukou směrem, odkud hluk vycházel, a rozeběhnou se.

Když projedou, hnou se kupředu pomalým tempem. Začíná ztrácet přehled, jaké je datum. A který je den, to už neví vůbec. Pátek, sobota nebo už možná pondělí? Jdou nějakou dobu, když jim nad hlavami proletí letka německých letadel. Dvě letadla se z ničeho nic oddělí a proletí těsně nad nimi. Všichni se přikrčí. Oddechnou si, ale pak si někteří povšimnou, že se stroje vracejí. Jeden začne shazovat bomby.
Stejný kvílivý zvuk smrti jako v Dunkerque. Zavře oči, zakryje si uši.

Spadla mi čelist. Bude s námi někdo bydlet? A co tak najednou? Pravda, z horní části bytu jsme užívali jen terasu s malým bazénem a zimní zahradou, je to vlastně samostatný byt, ale přece jen, bude tam najednou cizí člověk. Že by mamčin přítel? O žádném ale nevím, ale třeba ho přede mnou tají, taková krásná ženská a nikoho už tak dlouho nemá. Ale tomu by zase přece byt nepronajímala, toho by tam prostě nastěhovala.

„Ano, jsem rád veselý, rád si dělám legraci, ale tohle je vážná věc! Já tě miluju a tvoje nedůvěra mě dopaluje! Podívej se na sebe, prosím tě, vždyť ty jsi tak krásný chlap, chytrý, milý a já ti přesto věřím, že zůstaneš jenom můj. Tak prosím věř i ty mně!" Na konci se mi už třásl hlas a zůstal jsem klečet a položil mu ruce na ramena a skrze slzy se mu podíval do očí.

To křeslo je nejen staré a krásné, ale i prostorné a nečekaně praktické. Když si hodím nohy přes opěrák ruky, můžu sedět Jozífkovi na klíně a líbat ho, hladit ve vlasech a cítit jeho rty na mých, na mém krku, na ramenech, jeho prsty, jak jemně přejíždějí po mých bradavkách, po břiše, já můžu hladit pevné svaly na jeho hrudi, porostlé tak měkoučkými a jemnými chloupky…

… nejsou to jen polibky, cítím jeho ruku, která sjíždí po mých zádech až tam, kde už to záda dávno nejsou, druhou mne pevně přitáhl k sobě, moje dlaně jsou v jeho vlasech, na jeho zádech…