Zažehnutí - IX. Daniel

DANIEL

Zadek i palec mě bolely pěkných pár dní, ale nakonec skoro všechna bolest přešla. Jen jsem cítil podivné prázdno. Najednou jako by mě Tereza obtěžovala. Vyhýbal jsem se jí a snažil si sám sobě namluvit, že ve skutečnosti jsou mé výmluvy pravdivé. Jednou jsem se vrátil pozdě ze školního výletu, podruhé se protáhla akce na hřišti. Věděl jsem, že musím jít dál. Že mě ten hloupý úlet nemůže takhle rozházet. Měl jsem Terezu rád, měl jsem rád život s ní. Nechtěl jsem skončit se Sebastiánem, terčem pomluv, a hlavně jeho život mi přišel prostě moc bláznivý, byl to moc velký exot, abych s ním mohl poklidně žít. Na druhou stranu mě samozřejmě přitahovalo všechno, co na něm bylo zvláštní. Jako by to z něj přímo čišelo. Vůně jeho těla bez zbytečných parfémů, jeho úšklebek, když se lidi otáčeli a civěli na bosé nohy. Byl odlišný a jeho odlišnost mě přitahovala jako magnet. Zatřepu hlavou. Proč na něj pořád myslím?

„Danečku, děje se něco? Jsi nějaký divný.“

„Ne, ne, jen toho teď mám nějak moc, víš, Terezko. Za chvíli budou prázdniny, tak budeme spolu. Můžeme si někam udělat výlet, co říkáš?“

„No já nevím. Víš, že kolem svatby bude spousta zařizování. Uvidíme jo.“

„Rád by s tebou jel někam pryč od tohohle všeho víš, aspoň na pár dní.“

„Co třeba na Krétu?“

„No víš, já myslel spíš někam do Čech.“

„Tak to probereme později ano,“ políbí mě.

Nemám rád horka, vážně se nechci válet někde na pláži. Navíc ten stres, přípravy, chaos na letišti, všichni jsou natěšení a potom se prostě válet a nic nedělat, nechápal jsem, jaký to má smysl.

„Málem bych zapomněla, teta nás v sobotu zve na oběd,“ probere mě ze zamyšlení.

Sakra, nesnáším její rodinu. Terezy strýc a teta jsou nepopsatelně strašní, považují mě za nějakou socku, co se chce přiživit na jejich rodině, zároveň jsou strašně milí a neustále mi dávají nějaké super rady do života.

„Dobře, budu u vás. V kolik?“

„V pravé poledne. Znáš přeci tetu.“

Ano, znám.

„Tak v poledne. Já už teď budu muset jít. Tak ahoj,“ políbím ji na rozloučenou.

„Pa.“

Kdybych to zrušil, tak by byla Tereza naštvaná. Musím tam jít i když nerad. Pět minut před polednem zvoním u dveří jejich vily. Za okamžik se otevřou dveře.

„Ahoj,“ přivítá mě Tereza.

„Ahoj,“ políbím ji, „sluší ti to.“

„Děkuju, pojď dál.“

Sejdeme dolů po chodech.

„Dobrý den,“ pozdravím Terezina strýce, který sedí v křesle.

„Ahoj,“ začne se zvedat a podávat mi ruku.

„Danieli, posaďte se, už se nese na stůl,“ oznámí mi Terezina teta s mísou polévky v ruce.

Položí mísu na stůl a začne nalévat na talíře.

„Polévka s játrovými knedlíčky a domácími nudlemi,“ oznamuje nám.

„Dobrou chuť,“ řekneme si všichni a začneme jíst. Hodiny na zdi právě odbíjejí poledne.

Paní Blechová sklidí ze stolu a hned začne na talíře rozdávat knedlíky.

„Danieli, šest?“ zeptá se mě.

„Ne, ne, čtyři.“

„Musíš jíst,“ dá mi jich aspoň pět.

Potom přidá ještě kachnu a naběračku červeného zelí. Kousek sním, ale zbytek nechám na kostech. Kachna není zrovna moje oblíbené jídlo.

„Uf,“ odsunu od sebe talíř.

„Chvíli si vydechneme a potom spolu probereme tu předmanželskou smlouvu,“ oznámí mi pan Blecha.

Nechápavě se podívám na Terezu.

„O tom jsme se nikdy nebavili,“ odpovím zmateně.

„Já myslím, že je to báječný nápad,“ začne Tereza přitakávat svému strýci.

Pochopím, že mi nic jiného nezbývá, můžu jen doufat, že jsou to jen nějaké obecné kecy.

„Tak pojď, půjdeme do mé pracovny.“

Podívám se na Terezu.

„To je mužská záležitost,“ řekne mi a rukou mě směřuje do prvního patra.

Posadím se do prostorného křesla, Jindřich Blecha mi nalije koňak.

„Tak tady to je,“ vyndá na stůl objemný dokument, „podepiš to tady a tady,“ nalistuje až na konec.

„Já bych si to rád přečetl,“ namítnu.

„Ale prosím tě, jsou to jen klasické věci, kdyby se něco stalo, aby bylo všechno v pořádku.“

„Přece jen si to vezmu a přečtu,“ odmítnu podpis.

„Hochu, hochu, s touhle tvrdohlavostí se daleko nedostaneš.“

Pokrčím rameny, nemá smysl mu oponovat.

„A to je další věc, kterou jsem s tebou chtěl probrat,“ pokračuje ve své řeči, „už nebudeš muset dělat toho obyčejného mizerně placeného učitele.“

„Prosím?“ otážu se jako úplný blbec, protože nechápu, co tím chtěl říct.

„V létě bude konkurz na místo ředitele základní školy, dostanu tě tam.“

„Ale já nechci dělat ředitele,“ začnu se bránit.

„Danieli, to se vážně nehodí, aby nějaký Blecha byl pouhým hloupým učitelem.“

„Blecha? Pokud vím, tak mé jméno je Horák,“ naštvaný vstanu a křičím na něj.

Rozrazí se dveře a v nich stojí Tereza.

„Danečku, strejda to s tebou myslí dobře,“ začne mě uklidňovat a odvede mě do svého pokoje.

„Ale já jsem takhle spokojený, a pokud vím, tak jsme se o žádné změně mého příjmení nikdy nebavili.“

„Ale Danečku, bude lepší, když budeš Blecha… pro nás pro všechny.“

„Nikdy jsem si neměl s rodinou Blechových nic začínat,“ zakřičím na ni.

„Ale já jsem taky Blechová,“ začne Tereza brečet.

Otočím se a odcházím ven, prásknu za sebou dveřmi a naštvaný vyjdu na ulici.