• Kashttan
Stylromantika
Datum publikace3. 5. 2017
Počet zobrazení2034×
Hodnocení4.26
Počet komentářů5

Budete mě víc nesnášet než milovat. Ale teď vážně, slibuji, že tohle je poslední takhle krátký díl. 

DANIEL

Sedím v kabinetu a čekám na odpoledku. Přemýšlím, co jsem to udělal. Vím, že jsem si to pozvání sám vyprovokoval, ale měl jsem ho přijmout? Chápu moc dobře jeho narážky. Proč by asi chlap chodil s cizím chlapem do restaurace. Jenže, co když se to vyvine tak, jak já nechci? Anebo vlastně možná i chci. Ne, ne, nechci. Rozhodně s ním nechci nic mít, nechci Terezu podvádět, miluju ji. Vezmu si věci a jdu na hodinu. Tohle byla bohužel jedna z těch nevýhod začínajícího učitele, dostal jsem v osmičce hodiny praktických činností. I když je venku hezky, dneska nemám sílu jít se s nima hrabat v záhonech, a tak strávíme odpoledne na počítačích, jediná aktivita, při který nedělají děti bordel. Většinou mám pocit, že pracáky nenávidí víc než matiku, tím víc, že jsou v úterý odpoledne. Zadám jim vypracování referátu o nějaké zajímavé rostlině, všichni stejně začnou do deseti minut hrát nějaký hry, ale dneska mi to vyhovuje.

Pořád přemýšlím, jestli mám se Sebastiánem na večeři jít nebo ne. Mám na rozmyšlenou ještě skoro tři hodiny, tak se mezitím naložím do vany. Rozházím celou skříň, než najdu tričko, které se mi zdá uspokojivé, džíny si vezmu ty, co jsem měl v práci. Obleču se a jdu se zkontrolovat do zrcadla. Sluší mi to, ještě trochu upravit vlasy, navonět a můžu jít. Zamyslím se. Kdy jsem se rozhodl, že půjdu? Sám nevím, ale to už stojím ve dveřích.

Před restaurací zase chvíli váhám, když vstoupím, už tam může být, pak nebude cesty zpět. Ach, proč to tak hrotím, jdeme jenom pokecat, mám holku, nic se neděje. Naopak, co kdybych si to nějak blbě vykládal a on to tak vůbec nemyslel.

Vejdu dovnitř, Sebastián sedí až úplně vzadu, vstane a mává na mě, abych ho nepřehlídnul. Jeho přehlídnout nejde.

„Ahoj, jsem rád, žes přišel,“ pozdraví mě.

„Ahoj.“

„Pojď, sedni si.“

Posadím se, kouká přímo na mě. V břiše mám chvění…, ne tohle nezvládnu.

„Dáte si něco?“ vyruší mě z přemýšlení servírka.

„Eh, no dám si colu.“

„A jíst budete,“ podává mi jídelní lístek.

„Jo,“ vezmu si ho od ní.

„Ty jíst nebudeš?“ všimnu si, že Sebastián jídelák nemá.

„Já mám vybráno,“ usměje se na mě.

Radši se schovám za papírové desky.

Za chvíli už Sebastiánovi přinesou salát.

„Hubneš, nebo jsi vegetarián?” nenapadne mě trapnější poznámka.

„No, vlastně jsem vegan a na jaře a v létě nejím nic vařenýho.”

„Aha, ale o víkendu jsi měl pivo, to je přece taky vařený.”

„Ty sis všimnul toho, co jsem pil?” podiví se, „já si ani nebyl jistý, jestli si mě pamatuješ.”

To jsem si zase naběhl. Nezmůžu se na slovo.

„No, nebudem to už rozebírat, pojďme změnit téma,” zachrání mě z mé rozpačitosti.

„Ještě jsi mi neřekl o té hasičské nemoci z povolání.”

Zasměje se.

„Jestli se chceme vyhnout podivně trapným rozhovorům, tak i tohle necháme na jindy,” navrhne.

„Taky mě to mohlo napadnout, že v tom bude něco takovýho.”

„Ne, teď už vážně, nechme to na jindy. Povídej třeba, co děti ve škole, nezlobí tě při zeměpisu?”

„Zeměpis ten je v klidu, a když ne, tak jim pohrozím zkoušením a je klid, ale v jedný třídě jsem dostal pracovní činnosti a to je hrozný peklo. Představ si přinutit čtrnáctiletý puberťáky, aby šli plít záhony.”

„No jo, když je nikdo nenaučí lásce k některým pracem, když jsou malí, tak pak už to jde těžce,” zafilozofuje Sebastián.

„Oni se hlavně musí předvádět před sebou navzájem, každopádně mi to dost kazí úterky, ještě tam kvůli tomu musím tvrdnout do čtyř. No jsem rád, že jsi mi dneska zpestřil den.”

„Děkuju. Akorát budu muset za chvíli jit, zítra jdu ráno do práce a potřebuju po tom víkendu zase začít spát jako normální člověk.”

„No já zítra taky vstávám, jako každý den, takže můžem klidně vyrazit.”

Zaplatíme a vydáme se domů. Hned před vchodem zjistíme, že máme společnou cestu, Sebastián bydlí trochu blíž. Jdeme mlčky za svitu pouličních lamp. Za chvilku už stojíme před bytovkou, ve které bydlí. Měl bych jít, nebo se stane něco, co bych neměl dopustit. Jenže jeho pohled mě drží přikovaného na místě. 

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoJustin
Věk21

Já už jsem někde jinde, své nálady dusím v sobě.

A i když cítím bolest, někde ve mě hoří oheň,

který spálí všechny šrámy, vášeň a odhodlání...

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #5 Odp.: Zažehnutí - V. DanielKvítek 2017-05-23 06:57
Kdy nás potěšíš dalším dílem??
Citovat
+1 #4 Odp.: Zažehnutí - V. DanielMedvidek 2017-05-15 07:25
Už dlouho vyhlížím další díl, potěšíš nás brzy?
Citovat
0 #3 Odp.: Zažehnutí - V. Danielmael 2017-05-06 20:25
dalsi diel rychlo sem, to nie je feer takto skoncit :-)
Citovat
0 #2 Odp.: Zažehnutí - V. Danielmaf 2017-05-04 20:08
No to je napínák :-) Tak sem rychle dej další díl, nebo tě budu fakt nenávidět ;-)
Citovat
0 #1 Odp.: Zažehnutí - V. Danielvest 2017-05-03 21:47
Nemůžu se dočkat těch delších dílů ;) Doufám, že ti tvoje jarní vlna dlouho vydrží :)
Citovat