Zažehnutí - XIII. Daniel

DANIEL

Ráno mi budík zazvoní dřív než obvykle. Vypnu ho a vylezu z postele. Kdyby mi Tereza neposlala smsku, tak bych nevěřil, že to nebyl jen sen. Nesnídám, to bych nezvládl. Rychle na sebe navleču oblečení, které se válí po židli, a odcházím z bytu.

Tereza už čeká s kufry před brankou. Pomůžu jí s nimi do auta. Jen mě krátce pozdraví a dál si vyřizuje něco na mobilu. Celou cestu mlčíme. Jen ona ještě dvakrát někam telefonuje. To si spolu ani nepromluvíme? Naposled z očí do očí na dlouhé měsíce? I když, co bych jí vlastně řekl? Že se možná i těším, až tu nebude? Zajíždím na parkoviště u nádraží. Vytahuji z auta kufry a vezu je na nástupiště. Tereza mi nadšeně vypráví o oddělení, na kterém bude probíhat její stáž. Koupíme si kafe do kelímků, o poznání lepší než to včerejší, a něco k snídani. Terezino nadšení jí vydrží až k autobusu. Z něj po chvíli vystoupí stevardka a začne odbavovat cestující.
„Danečku, ty jsi nějaký smutný,“ probere mě Tereza ze zamyšlení.
„Ne, jen, všechno je to tak narychlo. Užij si to tam,“ obejmu ji, „přijedu za tebou, hned jak to bude možné,“ slibuju jí, i když vím, jaká je to lež.
Tereza nastoupí do autobusu. Chvíli se na sebe jen tak díváme. Tereza mi mává a já jí posílám vzdušný polibek. Autobus se odlepí z místa a pomalu se rozjíždí. Tereza je pryč a já nic necítím. Smutek, radost, nic.

Chtěl jsem je oba, ale věděl jsem, že čas strávený s jedním ublíží tomu druhému. Ještě před pár dny jsem měl jasno, aspoň jsem si to myslel. Ale najednou jsem měl pocit, jako bych se Sebastiánem mohl být svobodný a, ač jsem si to nerad přiznával, i skutečně šťastný. To se o mém nynějším vztahu s Terezou říct nedalo. Jenže stačilo si vzpomenout na naše začátky, jak to bylo všechno krásné, úplně jiné než dnes. Za jak dlouho se ty růžové brýle rozplynou se Sebastiánem? Omrzí dřív on mě, nebo já jeho? A jsme vlastně schopni mít spolu něco, co by se dalo nazvat vztahem? Strávit s ním noc je vždy tak snadné. Ale nic nezjistím, pokud to nezkusím. Jenže teď jsem si připadal jako největší hajzl. Zamával jsem odjíždějící Tereze, rozloučil jsem se s ní jako se svou láskou a teď mám jít za Sebastiánem. Žaludek jsem měl stažený, bylo mi na zvracení a nemohl jsem se pořádně nadechnout. Zajel jsem na nejbližší odpočívadlo. Otevřel jsem dveře, ale ani chladný ranní vzduch mi nepomohl. Křečovitě jsem svíral volant a několik minut jen tupě zíral před sebe. Sebastián je taky jen člověk. Tohle není fér. Není to fér vůči němu. Zaslouží si aspoň vědět, co se stalo. Z té představy, že bych s ním mluvil, se mi udělá zle. Vystoupím z auta a opřu se o kapotu. Svírá se mi žaludek. Neměl jsem nic jíst. Dávím se. Nedostává se mi vzduchu. Kašlu tím nepříjemným suchým kašlem. Zatmí se mi před očima. A všechno to málo jídla v mém žaludku dávím ven. Následně přichází další záchvat kašle. Na krku cítím studený pot, ale už je mi aspoň trochu lépe. Z pohledu na zvratky na asfaltu se mi dělá špatně, a tak raději nasednu zpátky do auta.

Vytáhnu z kapsy telefon. Dívám se na jeho jméno na displeji. Stačí jen zmáčknout. Bezmyšlenkovitě na něj ťuknu, aniž bych tušil, co mu řeknu.
„Ahoj, potřebuješ něco?“ ozve se křaplavým hlasem, jako by byl po těžkým flámu.
„Chci s tebou mluvit,“ oznámím mu jednoduše.
„Promiň, já dneska nemůžu.“
„Jestli jsi v práci nebo jinde, dojedu za tebou. Bude to jen chvilka.“
„Dneska ne. Chápeš to?“ jen tiše zašeptá.
„Já s tebou ale musím mluvit. Kde jsi?“ řvu na něj.
„Na urgentním příjmu,“ hlesne.
„Co se ti stalo?“ vyděšeně vykřiknu.
„Mně nic. Já…,“ není schopen doříct větu, slyším jen nějaký šramot.
„Přijedu za tebou,“ oznámím mu a ukončím hovor.
Nastartuju auto a rychle odjíždím z parkoviště. Mám skoro hodinu na to, abych si vše rozmyslel.

Vběhnu vchodem do nemocnice. Zastavím se u informační tabule. E, F, H. Spousta písmen, čísel, pater, oddělení.
„Potřebujete poradit?“ zeptá se mě někdo.
„Urgentní příjem.“
„To je vedlejší vchod z boku, z druhé strany parkoviště,“ začne mi vysvětlovat cestu, „stalo se vám něco, potřebujete pomoci?“
„Ne,“ křiknu a vybíhám ven.

Na parkovišti zpomalím. Nemusím se tam takhle přiřítit. Proč tam vlastně jdu? Co mu chci? Po cestě jsem si nerozmyslel vůbec nic. Ale na to už je teď trochu pozdě. Nenápadně projdu kolem recepce a bloudím dál chodbami. Myslím, že už jsem na nějakém vedlejším oddělení, když ho konečně uvidím. Sedí zhroucený na sedačce. Vůbec si mě nevšimne.
„Sebe.“
Jen zvedne hlavu.
„Co se stalo?“ pochopím, že to muselo být něco zlého.
Sebastián se pomalu zvedne.
„Tomáš,“ hlesne, „málem se zabil.“
„Zvládne to?“
„Snad jo.“
„Pojď sem,“ přitisknu ho k sobě a nepustím.
Úplně se chvěje.
Vezmu jeho hlavu do svých dlani a dívám se do jeho vlhkých zarudlých očí. Na moment je zavře, ale zpod zavřených víček se pomalu vykutálí první slza, další už nejsou tak velké a řinou se ven rychleji. Otevře oči a dívá se na mě takovým pohledem, jako by styděl sám za sebe.
„Broučku,“ zašeptám, položím si jeho hlavu na rameno a nechám ho se vybrečet. Po chvilce ode mě ustoupí, jako by se nic nedělo, obličej má rudý a uslzený a u nosu se táhne náznak nudle. Prohrabe kapsy, ale nic nenajde.
„Na,“ podám mu balíček kapesníků.
Chvíli smrká a utírá si obličej. Poté si sedne. Zkontrolujte svůj mobil a následně promluví, jako by se nic nestalo: „Neměl bys být ve škole?“
„No…,“ najednou nevím, jak začít, takhle jsem si to nepředstavoval.
„Nebo snad škola spadla? To jsi mi přijel říct?“ pokusí se zasmát.
„Ne, byl jsem ráno v Praze,“ pokouším se to nějak lépe formulovat, „protože jsem tam vezl… Vezl jsem tam Terezu…“
„A?“ kouká na mě Sebastián, patrně znechucen, že se zrovna teď musíme bavit o Tereze.
„Odjela do Berlína na stáž… na čtvrt roku,“ oznámím mu konečně srozumitelně.
Nekonečně dlouhou dobu na mě jen kouká. Kousne se do rtu.
„Promiň, Dane, ale já teď. Prostě nevím, co ti na to mám říct.“
„Nemusíš nic. Jen víš, jak to teď je.“
„Nevím nic,“ pokouší se na mě křičet, ale jen sípe.
Ještě víc zrudne a opět se rozbrečí.
Hlavu schová do dlani.
„Nechci to teď řešit,“ zadrmolí kamsi do podlahy.
„Já taky ne,“ přiznám po pravdě.
„Máš ještě kapesník,“ zeptá se mě smířlivě.
„Podám mu další kapesník.“
Otře si tváře. Ale i přes náznak úsměvu se mu z oka vykutálí ještě jedna slza. Nakloním se k němu a slíbnu mu ji ze tváře. Propletu si svoje prsty s jeho. Pevně ho držím a mlčím. Nic víc teď dělat nemůžu.

Chodbou neustále procházejí doktoři i další personál stále sem a tam. Sedíme na chodbě už nějakou chvíli. Neptám se Sebastiána, co má v plánu. Nejspíš sedět tady a čekat, dokud se něco nestane. Za dalších pár minut vejde doktor, který si to namíří přímo k nám. Nepříjemně si nás změří. Má snad nějaký problém. Mohl by znát mě nebo Terezu, napadne mě, ale Sebastiánovu ruku nepustím. Seb stále sedí s hlavou skloněnou k zemi, takže si ničeho nevšimne. Až když mu doktor popřeje dobré ráno, vyškubne své prsty z mojí dlaně a pokusí se mu odpovědět. Doktor jeho zmatení ignoruje a profesionálně mu oznamuje informace o Tomášovi.
„Ráno se probudil a komunikoval s námi. Leží na JIPu pod neustálým dohledem, nemusí,“ odkašle si, „nemusíte se o něj bát. Před chvílí znovu usnul. Měl byste si jít na chvíli někam odpočinout a vrátit se sem po poledni. Pokud bude vzhůru, na chvíli vás za ním pustím. Jeho rodina se ještě neozvala.“
Sebastián jen pokýve hlavou a tiše zaskřehotá: „Dobře.“
Poté se dávivě rozkašle. Doktor nad ním rozpačitě stojí.
„Postarám se o něj,“ šeptnu.
Chci, aby šel pryč. Ten člověk mi není příjemný. Bez reakce se otočí a odchází. Sebastián nepřestává kašlat. Skočím na recepci pro vodu. Vypije celou sklenku na ex.
„Díky.“
„Kdy jsi naposledy něco pil a jedl?“ zeptám se ho.
„Někdy,“ zamyslí se, „včera odpoledne,“ přizná.
„No, tak jdeme,“ oznámím mu a zvednu se ze sedačky.
Pomůžu Sebastiánovi vstát. Vypadá dost ztuhle.
„To jsi tu spal celou noc?“
„Jo,“ kývne neznatelně hlavou.
Vezmu ho kolem ramen a vedu k východu.
„Já si ještě odskočím,“ vysmekne se mi u záchodů.
Opřu se o zeď. Přejedu svým jazykem po zubech. Vzpomenu si na tu pachuť. Vejdu taky dovnitř a několikrát si vypláchnu pusu. Přejíždím prstem po zubech, jako by to byl kartáček. Po chvilce to vzdám. Stojím, rukama se opírám o umyvadlo a zírám do zrcadla. Hm, bylo to už i lepší. V tom se v zrcadle objeví další obličej. Sebastiánův. Chvíli se jen mlčky díváme na odraz v zrcadle. Jedna z tváří je snědá a přesto tak bledá. Neučesané vlasy mu padají do obličeje, nos i oči má zarudlé. To je můj princ. Druhá je pouze bledá. V přítmí umývárny spíš do šeda. Ucítím jemný, sotva znatelný dotyk Sebastiánova malíčku na svém krku. Lehce mě pohladí.
„Pojď, půjdeme.“
Už tu stojíme dost dlouho. Jen zázrakem nás nikdo nevyrušil. Vyjdeme zpět na světlou chodbu a vydáme se ven z nemocnice. Před vchodem se zastavím. Najednou nevím, kam bych měl vzít Sebastiána na jídlo.
„Jdeme?“ zeptá se a sám určí směr.
Udělám dva rychlé kroky a pokračuju vedle něj.

Navštívíme nějakou na zdejší maloměsto až příliš alternativní kavárnu. Naštěstí mají i klasické snídaňové menu, palačinky, vajíčka, dokonce i se slaninou. Prohlížím si jídelní lístek. Žaludek mám stále sevřený a nemám na nic chuť. Servírka nám přinese vodu a mě se ptá, jestli si dám kávu. Buď jí něco spadlo do oka, nebo se vážně pokouší na Sebastiána nenápadně mrkat a divně se u toho šklebí. Rovnou si objednám i palačinky. Je mi jedno, co budu jíst. Při pomyšlení na jídlo se mi dělá zle. Ale nemůžu nutit Sebastiána do jídla a sám nad ním jen tak sedět. Před Sebastiána postaví obrovskou sklenici zeleného smoothie a talíř se dvěma koulemi, splácanými z něčeho syrového. Já dostanu palačinky se šlehačkou a jahodami navrchu. Šlehačku rovnou odsunu stranou a rýpu se v palačince, kterou zapíjím kafem. Aspoň z toho se mi nedělá zle.
„Chceš jahodu?“ zvednu hlavu od talíře.
„Ty už nebudeš?“ zeptá se Sebastián, který právě dojídá poslední drobečky.
„Ne.“
Přisune si talíř k sobě a vybere z něj všechny jahody.
Zůstanu stát venku na chodníku a čekám na Sebastiana, který si šel ještě odskočit. Co budu dělat potom? On nejspíš bude chtít jít do nemocnice, za Tomášem s ním určitě nepůjdu a sedět někde na chodbě se mi nechce. Přeci jen, některé Tereziny kolegy znám.
Uslyším cvaknutí dveří, otočím se. Sebastian vychází ven se zamyšleným výrazem.
„Do hajzlu,“ pronese najednou.
„Co,“ nechápavě na něj hledím a bojím se nějakého postraumatického šoku.
„Vojta, od včerejšího rána jsem nebyl doma. Nemohl bys. Neměl bys chvilku a nevzal ho aspoň na chvíli ven?“
„Jo, no, jasně.“
„Děkuju,“ vyloví z kapsy klíče a vtiskne mi je do dlaně.