• kuscheltyp
Stylromantika
Datum publikace11. 10. 2018
Počet zobrazení452×
Hodnocení4.61
Počet komentářů14

Ahoj, Filip. Tak je to tady: minule jsem jen tak krátce naznačil, co se dělo v únoru – a pár z vás mi potom do komentů napsalo, jak už se nemůžou dočkat, až si budou moct přečíst o tom, jak se Matyáš zase jednou rozhod pořádně posunout hranice mý komfortní zóny a jak jsem při svý povaze váhal, styděl se, rudnul, no prostě nevěděl, co s tim a… a nakonec jsem nechtěl bejt nelida, takže jsem – jako skoro vždycky, když už se s někym takhle sčuchnu – kejvnul.

Ale čim dál tim víc jsem si začal lámat hlavu nad tim, jestli vlastně svym přátelskym přístupem ke většině Matyho zběsilejch nápadů nepáchám na svym spolužákovi kardinální zlo jménem 'Falešný naděje'.

Co já vim, jak moji vstřícnost může brát? Co ho napadá? Jestli se mnou náhodou v duchu mocně neplánuje do budoucna? A jak si vykládá to, že ho příležitostně nechám, aby se věnoval svýmu oblíbenýmu koníčku – muchlání Hrbáčka? Heh. Někdy si od Matyho přídu ohmatanej jak brožovaný detektivky z obecní knihovny.

Teda má to samozřejmě z mý strany podmínky:

1. jen když budem o samotě,
2. nikdy už ze zálohy, vždycky čelem a se slovnim varovánim předem,
3. v žádnym případě ne do intimních míst
a 4. když řeknu dost, tak dost, Matyáši!

No, jak už jsem psal: Muj ctitel ze školní lavice mě začal ukecávat na valentýnský rande.

***

Ale mělo to prolog už tejden předem, když mě po vyučování a po řízku s kaší v jídelně – místo abysme šli do suterénu ke skříňkám – zatáhnul do převlíkárny na tělák, která zustala odemčená, aby po celym dni trochu větrala. Prej mi potřebuje ukázat něco důležitýho a ne, nemusim se bát, neni to sprostý. Maty mi dal přednost do dveří, pak za náma zabouch, postavil se za ně tak, aby nemoh nikdo další vejít, stáhnul tričko a… mě málem omejvali.

Z jeho prsou, přesnějc z levý strany hrudníku, nad srdcem, jsem se na sebe koukal jak z nějakýho pitvornýho zrcadla.

Ježkovy voči! Zamrkal jsem, sevřel víčka a otevřel, ale bylo to tam furt.

Matyáš měl kérku.

Čerstvě dělanou, ani ne moc zarudlou, skoro zhojenou. A ta kérka, to byla moje nedávná nová profilovka z fejsu. Černobílá, vystínovaná, ale… byl jsem to já. Neskutečný.

"Ten pohled!" bavil se Matyáš mejma vykulenejma bulvama, padlou bradou a já nevim jakejma ještě projevama naprostejch rozpaků. "Pro ten bych se hnedka nechal tetovat znova."

"To tě nesmí ani napadnout!"

"Už napadlo. A podivej," upozorňoval mě Matyáš, kdybych si toho náhodou ještě nevšim, "jak tam ten tatér zasadil bradavku přímo… přímo do čumáčku. Prostě umělec! Hotovej Picasso!" zářil.

"Čumáčku? Picasso?!" Jestli, tak je to Guernica! napadlo mě. Jako ať si, je to přece jeho tělo. Ale muj ksicht!!! V duchu jsem vřískal něco děsně sprostýho a poprvý za tu dobu, co jsme se s Matyášem víc sblížili, jsem ho toužil neskutečně sprdnout a možná i něčim přetáhnout po hlavě.

"Nemohs to se mnou aspoň probrat?" řek jsem místo toho co možná klidně a rádoby vyzrále.

"Vážně, Fílo, ty seš tak sladce naivní!" culil se Maty. "Proč bych to s tebou probíral předem, když bys byl proti? Dyť funguješ jak naši! Těm takový věci taky jen oznamuju, ideálně až po akci."

"Oni to ještě neviděli?"

Matyáš zakroutil hlavou. Moji nabroušenost na jeho pitomý nápady vystřídala lehká starost o to, jak s tim asi doma pořídí.

"A nebudeš mít kvůli tomu nějakej průser?"

"Z baráku mě přece kvůli tetování nevyhoděj. Tim spíš teďka před maturou. A když už je to jednou hotový, těžko to vezmou zpátky. Možná že je prostě nechám, až na to přídou sami, až si třeba po ránu cestou do koupelny zapomenu tričko nebo tak něco. A pak se budu tvářit, jako že ho mám už celý měsíce a že mi to přece už dávno povolili."

"Vaši by ti to dovolili?"

"Že váháš, Fílo. Hele, v patnácti jsem chtěl modrý vlasy, ale kadeřnice je mámy kámoška, tak si to po founu ověřovala, jestli může. A pak mě se smíchem jenom ostříhala jako dycky. Máma mi pak doma nejdřív hrozila pár fackama, ale pak jí došlo, že je to asi zbytečný, tak mi jen řekla: 'Až ti bude osmnáct, tak si dělej, co chceš. Třeba si na tu hlavu naser. Ale dokud jsem za tebe zodpovědná…' A já se hned ptal, jestli se třeba můžu nechat k osmnáctym narozkám pokérovat od hlavy k patě. A máma prej: 'Pro mě za mě, ty v tom pak budeš chodit celej život.'"

"No právě, Maty. Navíc to teda nezní právě jako rodičovský požehnání."

"Formálně vzato jo."

"No nevim."

"Naděláš."

Aby to mohlo vyjít tak, jak se Matyáš chlubil, zabíhalo mi na tom uměleckym počinu jedno ucho a kus tváře tak trochu do jeho podpaží (div že ne přímo do podpažní jamky, to bylo fakt jen o pár čísel). Proto se taky musel lehce natočit bokem a levačku schovat za záda, aby to vyniklo celý. Kdo ví, u koho si to nechal dělat, opravdovej tatérskej profík by to aspoň trošku líp vycentroval podle nějaký slušný osy.

A vůbec, kdyby to mělo mít nějakou fazónu, vystačil by s plochou hrudníku a na bok s tim nezajížděl; začal by kousek pod klíční kostí a těsně nad bradavkou by tu pochybnou bustu na mou počest ukončil.

Ale platící zákazník Maty – švihlej je na to dost – taky možná tatéra živnostníka překecal, aby mě moh mít co nejblíž na srdci…

À propos, kde je vlastně v hrudnim koši přesně uložený srdce? Ještě aby to měl takhle šejdrem a stejně blbě.

Wait… what?! O čem to tu vůbec uvažuju? Dyť je to celý mimo mísu!

Kam jsem se to dostal?

Kde to jsem a co tu dělám?!

Nejsem v nějaký pitomý počítačový hře? To by přece někde mělo jít zmáčknout escape… Štípnul jsem se a nezdálo se mi to, takže tužku na zem, abych zjistil, jestli jí zvednu, nebo se pruhovanym tunelem propadnu do jiný, další reality, jsem už házet nemusel. Tohle bylo doopravdy.

Matymu zjevně začalo bejt při otevřenym okně převlíkárny trochu chladno, a i když nedával nic znát, bradavka mu tou zimou ztvrdla. Inkoustovýmu mně vyrazila na nose jako megabeďar.

"Koukej se zas oblíct, Matyáši."

***

Teda nevim, některý projevy náklonnosti asi nikdy nepochopim a něco mi řiká, že mou ne-potřebou těch směšnejch pohybů, ze kterejch je drtivá většina lidstva dost pravidelně na větvi, a všim tim okolo to asi nebude. Samozřejmě těžko říct, co ještě v životě přijde, kam mě moje cesta zavede a kam mě třeba i Pámbu ve svejch občasnejch rozmarech dostrká, ale zatim si o sobě myslim, že bych nic takovýho ani z velikýho poblouznění nikdy nepodstoupil.

Nejsem sice taková konzerva, abych žil v názoru, že tetování můžou mít jen trestanci, případně námořníci a ještě snad cirkusový artisti; je mi jasný, že to je dneska naprosto běžný zdobení těla. I když… ještě tak deset nebo možná patnáct let zpátky, prostě když jsme chodili do školky, tak to fakt bylo vyhrazený jenom pochybnejm živlům, dneska to má každej druhej a může to bejt třeba špičkovej chirurg, docent doktor, kterej zachraňuje životy.

Ale přece jen mám pocit, že člověk, co se nechá nesmyvatelně a hlavně nevkusně – a v případě některejch hesel v angličtině taky s trapnejma hrubkama – počmárat, aby byl kdovíjak originální, a pak je na jedinym koupáku stejně originálních lidí deset dvacet, tak že mu prostě chybí něco ve vzdělání nebo ve výchově. (Brr, teď mluvim jako pravej synek svejch rodičů, co? Berte to prostě jako muj soukromej názor, kterej nijak nelimituje svobodu dotyčnýho blbnout, jak si zamane.)

Ne, vážně, někdy to dopadne fakt zoufale.

V létě jsem viděl ženskou, starší než já, ale docela mladou prostě, určitě dost mladou na ty strašidelný křečáky, co měla na odhalenejch nohou (i když se na nich nesla hrdě jak novotou vonící pětka do záložny), skoro mi jí i bylo líto – už jsem hádal, co má asi za práci, jestli musí stát dvanáctky u pásu nebo třeba slouží jako servírka, ale potom přišla blíž, a teprve když procházela přímo kolem mě, tak jsem si uvědomil, že to nejsou křečový žíly od kotníků ke kolenům, ale že má z důvodu mně neznámýho na těch místech vytetovanej stonek nějaký popínavý rostlinky nebo co.

Klidně se smějte, jaký jsem pako a jak mimo bylo to, co jsem si myslel. (Rád druhym posloužim pro tuhle zábavu, jinak bych se vám se všema těma kiksama nesvěřoval.) A co, ona si asi taky myslela, že ten důvod, proč se po ní tak koukám, může bejt jinej.

Možná… možná nic proti tomu, když má někdo pod šatama něco decentního, co pro něj má obrovskej význam, co je fakt personalizovaný a ne nějaký ohraný runy nebo padlý andílci z katalogu, prostě když to má styl a když vidim, že dotyčnej je opravdu osobnost, a ne řadovej hlupák, tak prosim, tak to může bejt zajímavý a je to třeba dokonce možnost, jak začít rozhovor o věcech a hodnotách, který jsou pro dotyčnýho fakt důležitý, jenže… jak málo je mezi lidma dobrýho vkusu!

A abych si náhodou neprotiřečil jen maličko, tak tomu přidám: tuhle proti mě šel v jednom nákupáku kluk, pod křídlem skejt, na zádech takovej ten moderní pytlíček na cvičky ve funkci batůžku, mohlo mu bejt tak patnáct, s bídou šestnáct (ale hodně podměrečnejch), a ten byl jak omalovánka, no počmáranej uplně celej snad kromě obličeje. Nevim, jestli to vůbec mladistvýmu můžou někde v takovym rozsahu udělat, ale tak třeba na něm starší brácha zkoušel nový nástroje nebo úplně jinou šarži inkoustu, než se kterou dělal doteď. Ale fakt dobře, dá se říct i citlivě, to zase jo.

Jak to tomu klučinovi všecko lezlo zpod oblečení (od zápěstí po celym předloktí, z hrudníku přes krk až po bradu), mělo to vesměs takovej abstraktní charakter, čáry, linky a kličky… nepovim vám přesně proč, ale mělo to šmrnc a snad to týpkovi přidávalo i tu trochu charismatu, ke který by se jinak musel prostárnout.

Výjimky i pro mě existujou.

A kdo ví, možná tu horlim proti osmi z desíti kérek podle hesla 'čim víc ti něco vadí, tim víc to podvědomě chceš taky, protože jinak bys to prostě míjel' a rok se s rokem sejde a budu se na to dívat z druhýho břehu a budu mít za neskonale trapný všecky ty šedivý lidi bez odvahy a bez obrázku :-)

Ale jestli jsem se – zbytečně, samozřejmě! – bál o to, kolikrát budou po netu zkopčený fotky mě a mamba s Matyášem, tak mě vůbec nenapadlo, že si mě někdy někdo nechá vyvíst inkoustem na kůži.

Taky holky by to neudělaly, ty si člověka zažehlujou hluboko do srdce a na těle to většinou timhle způsobem demonstrovat nepotřebujou. Ale nechte se uctívat od kluka! To má asi uplně jiný pravidla.

Tim spíš, když je to člověk tak posunutej jako Maty.

***

"Matyáši, znáš muj pohled na všechno to slavení svátků, narozenin a dalších milníků, co nám vždycky řikaj, že je zase další rok v kýblu a my jsme neuďáli naprosto nic, co by po nás jednou zustalo, jen jsme zas o kus zestárli," zkoušel jsem se bránit o pár dní pozdějc, když začal nalíhat, jak teda vyřešíme našeho Valentýna.

Heh… Našeho Valentýna?!

"Hele, spali jsme spolu," přeháněl Matyáš. "Tančili jsme spolu na plese. A důkaz, jak tě mám rád, nosim na srdci. Nevim jak ty, ale pro mě to je jako vztah, řikej si, co chceš," dorážel i přímo v hodině.

"Leželi jsme ve stejný posteli. Jednou," měl jsem potřebu to upřesnit. "Možná jsem ti před spanim udělal dobře, to je toho. Na plese jsem byl ožralej, jako všichni. – A žádnej důkaz lásky po tobě nikdo nechtěl, ta kérka je pěkná pitomost, abych řek pravdu. Nepeskuju tě za ni jen proto, že tě mám taky rád."

"Jungs, Ruhe dahinter," napomenul nás třídní.

"Fílo!" ztišil se Matyáš, ale pokračoval: "Co ti to udělá? Můžem jít do kina a pak třeba na večeři. Tobě to přece neudělá nic a mně to udělá radost."

"Hm, hm. To je ten váš teplej argument na všechno," odbejval jsem ho, protože bych si celkem rád poslech Cumbajšpíla, kterej – tentokrát výhradně německy a, světe, div se, skoro bez svýho oblíbenýho zum Beispiel v každý druhý větě – vykládal o studentskym životě v Porýní, kam se jako vysokoškolák na jeden semestr dostal.

"Takhle chcete manželství i adopce: nikomu to neuškodí, někomu pomůže. Asi jo. Pro mě za mě. Ale… Maty, chápej prosim tě, ono to neni pro mě."

Jasně, můžete říct, že když mi to bylo tak nepříjemný, že jsem se dopouštěl i tý trošky argumentační demagogie, tak jsem moh třeba zavolat Sáře, dohodnout si na toho čtrnáctýho program s ní a pak se na ni zpětně před Matym jakoby vymluvit. Jako jo, ale když prostě valentýnský tradice + přidružený mediálně-komerční šílenství ignorujete, když v tom nejedete, tak tim druhý lidi neobtěžujete.

Akorát že některý druhý lidi, Matyáš například, vám to nepřestanou vnucovat. Takže varianta Sára mě napadla až teď, jak to píšu. Někdy nejsem extra bystrej.

A pod tim, někde hluboko pod tim, jsem se taky bál.

Bál jsem se, jestli tim i pro sebe nepřekročim nějakou čáru, která by jednak znejistěla mě a která by navíc nad to všecko nebyla soukromá, ale veřejná. Jít mezi lidi na 'rande' s klukem – ať si můžu myslet, jak jsou mezi náma dvěma nakrásně vymezený role, tak stejně nikdy nevim, jakejch projevů je Maty i na ulici schopnej.

A vůbec, rande s klukem.

Přijde mi, že schůzka s holkou je prostě rande (a vlastně i jiný chvíle strávený spolu můžou mít takovou tu atmosféru dostaveníčka), zato s klukem, no… to přece musí spíš bejt něco jako přetlačovaná mezi kámošema, hospodská sázka v páce, nebo na vyšší úrovni třeba něco jako obchodní jednání. Ale stěží něco jako romantika.

Nebo ne?

Lítal jsem v tom jak tužka v půllitru, jako vždycky, když se topim v nejistotě protichůdnejch myšlenek, a nakonec… jsem povolil. Možná mě to připraví o jeden večer v životě, ale jinak má Maty recht: nijak mě přece neubude.

Vzhledem k tý čtvrt miliardě views v highlightech na Jůtubku sázim na to, že se určitě i mezi váma najde někdo, kdo viděl ten starej klip z Britain Got Talent se Susan Boyle (nezaměstnanou a zanedbanou otylkou kolem padesátky, prej nikdy nepolíbenou chovatelkou x koček a dobrovolnou pomocnicí v jednom kostelíku) jako právě zrozenou světovou megastar v okamžiku, kdy právem dostala od poroty třikrát ano.

Jestli jo, vybavíte si nejspíš, jak vysoce autentická Susan málem štěstim rozdupala pódium a z toho samýho hrdla, ze kterýho jen chvíli předtim znělo, nebo spíš zářilo příslovečný zlato, vyrazila bojovej výkřik neandrtálce.

Takže si asi taky umíte živě představit, jakou radost měl Matyáš. A jak ji bezprostředně vyjádřil, až se ostatní v lavicích lekli a otočili se "po směru výbuchu".

A nebudete se divit ani Cumbajšpílovi, že nás chtěl rozsadit. Ještě že zvonilo.

"Já se vám divím, pánové! Devatenáctiletí, prakticky dospělí mladí muži!" kroutil hlavou na odchodu z učebny.

***

Jo, Cumbajšpíl! Nehledě na to, jak familiérně našemu třídnímu řikáme mezi sebou, tak jsme ho vždycky brali a myslim, že si ho fakt vážíme.

Už třeba proto, jak nám od začátku důsledně vyká. Pane Hradecký, pane Hrbáčku, pozdějc Matyáši – vy, Filipe – vy. Když nám bylo stěží patnáct, bylo to… nezvyklý, skoro nepřiměřený, komický. Byli jsme ještě děti. Měli jsme z toho oči navrch hlavy. Tohle jsme ze základky neznali. Dospělej člověk vyká puberťákům.

Ale on v nás vlastně i timhle způsobem od začátku budoval něco jako sebeúctu; taky by nás to mělo teoreticky zavazovat k nějakýmu povědomí a odpovědnosti, dřívější a větší zralosti a těmhletěm věcem. Jako že my vlastně jsme nebo jednou budem ta "elita národa", co to má cirka za třicet čtyřicet let všechno řídit. Školy, úřady, firmy… whatever.

Kdo taky, když ne my. Ti, co budou nad hrobem? Ti v hrobě?

Pokud to tu zase nevezme pod krkem nějaká lůza, která bude mít jako hlavní kvalifikaci loajalitu vůdci, a ne schopnosti a zkušenosti, tak jasně, že jednou my (teda jestli se vůbec nerozutečem po světě).

I když… je to vlastně pořád dost nepředstavitelný, divný, nemožný.

Teď fabuluju, jen pro příklad: třeba takovej Matyáš. Řekne si třeba po státnicích, že vědec z něj stejně žádnej nebude, dodělá si k matice a fyzice pedagogický minimum, odučí si nějakejch deset dvanáct, možná patnáct let… a jednoho krásnýho dne zasedne v ředitelně za stolem jako ten "Nejvyšší".

Tenhle Maty – a říďa? To jako fakt?!

Ten, co se tamtéž na koberečku jen pár let zpátky musel vykrucovat z kauzy, kdy vystříkal ventilačky vsazený vysoko nad pisoárama na klučičích ochucenym mlíčkem, protože – tim tenkrát v prváku chabě hájil svojí rozjívenost – chtěl vyrobit diskrétnější mlíčný sklo? :-)

A já – čemu nebo komu bych tak asi moh úspěšně velet já? Budu rád, když sám sobě. Heh. Nejlíp nemít žádnýho šéfa, natož podřízený.

Recipročně za to vykání Cumbajšpíla odjakživa oslovujem postaru "pane profesore", nehledě na to, že Mgr. z pajdáku je podle všeho vrchol jeho akademickýho snažení (a žádnýho opravdovýho univ. prof. stejně na středních školách už asi tak šedesát let nepotkáte).

To třeba Wintrhofka, když už u nás suplovala, nám vždycky tykala. Taky jí oslovujeme voláme 'pani učitelko'. Vlastně… je to spíš pančelka. Aby bylo jasno: paní učitelka, to je – nebo může být – docela pěkné, ctihodné povolání. Pančelka je víc diagnóza. Vážně. Kdo jinej to ví líp než kantorský dítě.

***

Ale vy asi chcete slyšet něco jinýho; to, nač vás celou tu dobu lákám. (Jo, pro ty z vás, co jste zvyklý ty moje sáhodlouhý úvody vztekle odskrolovat dolu: tady to začíná.) Tak teda čtrnáctýho února… jak to napsat?

Prostě… byl tu Maty, jeho reverzní smích, pazoura, v který držel dva přes net objednaný lupeny do multikina někde na Flóře v Praze ("jen pár stanic zelenýho metra") a celý vyučování mi je zas a znova ukazoval, snad abych na to ještě nezapomněl nebo co, jako by to šlo; byli jsme tu my oba, batohy po škole rychle hodit dom a šup na vlak.

Jo, doma jsem se musel předem omluvit, aby ten den se mnou nepočítali k večeři. Chjo, ten vědoucí úsměv, co si táta vyměnil s mámou! Možná by mu trošku zamrz, kdyby znal detaily. Heh… tátu bych nerad uved v omyl, natož nějak zklamal. Asi aspoň našim budu muset říct, jak to se mnou je… někdy… jednou.

"E… ehm… tati, mami. Chtěl jsem vám… ehm… říct. Náš… náš rod mnou asi vymře. Asi… určitě." Brr! Děsná představa.

Ani tak ne ten fakt sám. Nevim… jsem s tou myšlenkou celkem smířenej. Netrpim pocitem, že tim genofond lidstva o něco zásadního přijde. Nemám tolik ega, abych se naprosto bezpodmínečně nutně toužil rozplodit a jakdyby přežívat ve svejch dětech a jejich dětech.

Nevim proč, ale v dětství jsem měl často pocit, že ani nijak dlouho nedožiju. Chm… možná je to dost dekandentní myšlení. Ani bych to neházel na domácí prostředí, rodinnou zdravotní anamnézu, natož na Evropu, co podle myslitelů z diskuzí na Novinkách prej dávno ztratila pud sebezáchovy… tak daleko to ani domyslet nedovedu.

Ze všeho nejspíš je to asi temnější kout mý vlastní duše. Neřek bych ani, že to je deprese. Nechci přece skočit ze skály, ani neležim strachem paralyzovanej celý dny v posteli. A možná že to je taky projev velkýho ega, jen mířícího jinudy a jinam, že ve svym bytí na světě spatřuju spíš jinej úkol. Každej přece nemusí bejt manžel a táta od rodiny.

Jak se to slučuje s imperativem "milujte se a množte se"? Ehm… no… moc asi ne. Další z mejch rozporů, možná ten největší. Snad jen… to "množte se" by přece mohlo jít nahradit "tvořte", ne? Dávejte chaosu tvar. Když ne tak, tak jinak.

Já bych třeba rád prospěl ostatnim svou tvorbou. Chtěl bych napsat aspoň jednu knížku, která by dokázala druhý kdykoli rozesmát nebo jim ulevit od bolesti. A která mě přežije třeba takovejch dvacet padesát, při troše štěstí i sto let.

Tam vidim konstruktivní východisko, když už jednou jsem. Takovej Karel Čapek – chraň Bůh, že bych se s nim srovnával –, ale umřel bez potomků, ani to tak neplánoval, stalo se. Takže tvrdě řečeno: vyhynul. No a neřeknete: neměl děti, takže žil zbytečně, nikomu nic nepředal. Je přece svym způsobem nesmrtelnej. A pro nás pořád plodnej…!

To jsou paradoxy. Ale paradoxy přece vládnou mýmu životu!

Tak možná pro něco podobnýho jsem přišel na svět. Dokončím poslední stránku Malýho Velkýho Díla a pak můžu umřít, jedno jestli v pětašedesáti nebo v sedmadvaceti. Budu mít hotovo. Víc nehledám. Bejt stoletym kmetem, staršinou neskutečně rozplozenýho a materiálně úspěšnýho rodu, by možná bylo zajímavý a třeba chvilkama krásný, ale myslim, že to nepotřebuju.

A taky musim vždycky připouštět tu možnost, že mě třeba čeká něco, nač bych si nebyl pomyslel. Třeba tim stoletym šedivákem přehlížejícim plnou sokolovnu svejch potomků v x generacích jednoho hodně vzdálenýho dne budu…

Takže tim ovzduší doma ještě zdaleka kazit nemusim. Však už ta představa nadechnout se a říct to! Heh. Rychle zpět.

Co vůbec hrajou na tý Flóře? Jednoduchý romantický komedie made in USA?

"Je to vo týpkovi z El Ej, co se nemůže rozhodnout mezi dvěma ženskejma, tou, co si ji má brát, a tou, kterou potkal v nový práci a hned se do ní zbláznil. Možná kdyby se rozhodoval mezi dvěma klukama, bylo by to lepší," informoval mě muj spolužák.

Aha, takže jednoduchý romantický komedie made in USA. No super, Matyáši, to přece nemůže bavit ani tebe… a já tam asi usnu, jen se posadim – vcelku nezávisle na pohlaví hlavních hrdinů: "Nějakej horor, co by mě udržel vzhůru, asi čtrnáctýho února nedávaj, co?"

"Hm… néé," zaksichtil se Maty. "První jsem hledal něco válečnýho. Jako ani ne tak letadla, tanky a jiný zbraně, prostě… drsný chlapi v pouštnim písku, bez triček, chápeš, v tom vedru; svaly, pot, kočkování ve sprchách a tak. Ale nula nula nic."

"To je možná dobře, že nejedem na nějaký army porno, na to jsou asi jiný kina. Ještě by tě to inspirovalo a někoho bys zmermomocnil rovnou v sále. – Heleď, mohli bysme tam aspoň pronýst něco, ať nejsme na suchu."

***

Detektivka. Ne na plátně. Tam slíbená emerikn romantika. Vzadu my dva, v pohodlnejch křesílkách (jo, pohodlnejch přesně akorát na dobrý prospání se po cestě vlakem a přesedání v tunelech metra). Maty chapadlo mym směrem a já zas jak ta brožovaná detektivka… Vida, ten muj praštěnej kámoš, syčák jeden, nakonec vynalez metodu, jak mě udržet v kině vzhůru. Tim, že mi ta jeho dlaň cestovala z kolene taky vzhůru.

"Maty, dost!" čapnul jsem tu pracku a vrazil jí zpátky do domovskýho klína.

Matyáš oči na plátně a koutkem úst ke mně: "Toho nebudu mít nikdy dost."

Za chvíli to zkoušel znova. Sledovat z profilu jeho wannabe-nenápadnou + jak guma od trenýrek napjatou grimasu, to snad bylo v něčem zábavnější než ten film.

Já nevim, přišlo mi, že se ten snímek moc nepoved, ale darovanýmu lístku na scénář nekoukej, jen se skoro zdálo, že je pravda, když se říká, že U.S. herci maj většinou dva výrazy tváře: jeden roztekle roztomilej (Aj lav jú), druhej staženej, to jako brutální (Aj hejt jú, aj uil kil jú) – a oba jsou stejně postižený nezvládnutejma injekcema botoxu.

Zato Maty – paleta jeho ksiftů věčně vypráví celý zrychlený filmy! Stěží kdy zatají, co si myslí, když to obličejová mimika tak prvotřídně vypráví za něj. Chcete kino? Nevyhazujte za vlezný do špatnýho biografu, pozorujte Matyho!

Nevim proč, možná mě uvolnila ta kola, kterou jsme si doapgrejdovávali nějakou dost odpornou (ale na procenta platnou) chemickou hruškovicí, co jsme čapli v nejbližšim kiosku, když jsme na nádru vypadli z vlaku, a do sálu ji Maty prones v rukávu. Možná jsem dostal chuť ho taky trošku pozlobit pod vlivem postav z toho filmu, který se navzájem vyváděly vtípkama jak ze školky.

To já jsem tentokrát vztáhnul na Matyho klín ruku. Ať teda ví, jaký to je!

"Fílo?" uplný otazníky vyskočily mýmu spolužákovi v tom filmovym polopřítmí z jeho zářících zorniček. Matyáš mě určitě neodháněl. Nechal si to líbit a líbilo se mu to moc, jen teda nic takovýho ode mě asi nečekal. Vytřeštěně dokoukával film, ale nemyslim, že by mu ještě věnoval pozornost. Pravačkou si pojistil mou ruku v klíně a tisknul ji přesně tam, kde by si jindy musel žmoulat gatě sám.

Jely titulky, lidi se začali zvedat. Já taky.

"Počkáme," stáhnul mě Matyáš zpátky do křesla. Divný. Sám patří k těm, co vyletěj nejdřív.

"Co je?"

"Já to… víš, že hodně teču…"

Rozřehtal jsem se: "A teď tam máš flek, jako by ses pochcal?"

"Nevim. Asi jo. Podivej se tam ty. A kdo je za to zodpovědnej, co?"

Heh. Nebylo to tak strašný. Jako – kdybyste se záměrně koukali protijdoucím chlapům do rozkroku, možná byste zmerčili tmavší místečko, ale stačilo by to přehodit bundou a nikdo by nic nepoznal.

"To tu chceš sedět, než zaschneš? Poď, prosimtě. Drž se za mnou, nikdo si toho nevšimne."

A tak jsme se posouvali sálem ven k záchodkům u východu. Trošku jsme si prohodili role. To Matyáš se většinou hrdě prsí do světa a já se tvářim, že tam, kde jsem, vůbec nejsem a nikdy jsem tam nebyl. Teď mně lítaly oči všude kolem, kdyby snad něco, a Maty si čuměl na boty a táhnul se za mnou jak hošík za maminčinou sukní.

Celý jeho chování je kolikrát nápadnější než případnej problém sám.

Vtom mě málem škráblo. Nejsou to…?

"Maty, bacha!" drknul jsem do něj loktem.

"Co?"

"Cumbajšpíl. I s Wintrhofkou."

Sakrafix! Že z tý zdánlivý pestrosti kolika desítek tisíc všemožnejch modelů od nejrůznějších módních řetězců ve výsledku stejně všichni nosíme vesměs stejný hadry, na to už jsem si zvyk (a že je pro nás šijou malý děti v Bangladéši, to… asi přímo nemusim svym nákupem podporovat, no těžko to změnim jako systém). Ale proč musej mít všichni středočeský zamilovaný na Valentýna stejně konfekční nápady?!

Už bylo pozdě se schovat.

"Dobrý večer, pane profesore. Pani… p'sorko." Najednou mi přišlo blbý řikat v tu samou chvíli jemu jinak než jí. Ale stejně mi ta profesorka nešla z pusy.

Zatimco Cumbajšpíl se uvolněně usmíval jak na ní, tak na nás – jako dycky, když někoho ze studentů potkal v civilu mimo gympl –, Wintrhofka zjevně byla z těch, co jsou i ve svym volnym čase duchem na pracovišti a pak si logicky musej za svou nonstop práci přijít děsně platově podhodnocený. (Já nevim, ale to už jsou snad lepší ty, co se dávno rozčilujou jen do výše svý vejplatnice.)

Její oči – na moment trochu v sloup – určitě pátraly v pomyslný kartotéce někde v její hlavě; štíhlý prsty s narůžovo nalakovanejma nehtama zběžně projely složku mejch i Matyho hříchů a pak z tý "děsný přítelkyně našeho bezva třídního" vypadlo:

"Á, známá dvojka Hrbáček – Hradecký! Dobrý večer, chlapci. Nějak se ke mně nedostaly vaše drážďanské eseje!"

Otočil jsem na Matyho překvapeně…

(Pokračování příště.)

----
vysvětlivky pro neněmčináře:

Jungs, Ruhe dahinter! – Kluci, ticho tam vzadu!

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoFilip
Věk0

Pozorovatel. Přemejšleč. Psavec. Stvoření plný paradoxů

Mail pro soukromý (a nebo delší než jedním oknem povolený) reakce, prostě pokud mi cokoli chcete pošeptat a nebo máte nějakou děsnou story na srdci a myslíte, že bude dušičce líp, když to chlístnete na mě: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #14 Odp.: Můj problém – XIII. Valentýnkuscheltyp 2018-10-18 02:27
Cituji kikiris53:
Připadá mi to, jako by jsi chtěl Filipanechat nechat pěkně vycukat. :D ... Dále prosím dále. Čekám na další pokračování. :-)

Svého poloautobiografického literárního Filipa? Našeho komentářového Ficklipa? Oba?

Ve skutečnosti... ani jednoho.

Povídkový Filip v tomto momentě zas tolik vyděšený není, ačkoli... heh. Ale spíš se soustředí na popis situace kolem sebe, což ho někdy paradoxně dovede i od těch obav odvést.

A náš přítel, který z nedočkavosti neví, zda dožije?

Inu, já asi nejsem plně s to odhadnout, kdy je jeho reakce ještě nadsázka a z kterých scén mu srdce nebezpečně buší doopravdy... ;)
Citovat
+2 #13 Můj problém - XIII. Valentýnkikiris53 2018-10-17 18:30
Připadá mi to, jako by jsi chtěl Filipanechat nechat pěkně vycukat. :D ... Dále prosím dále. Čekám na další pokračování. :-)
Citovat
+2 #12 Odp.: Můj problém – XIII. Valentýnkuscheltyp 2018-10-17 12:03
Cituji Ficklip:
... když jsou na cestě na hajzl ve Flouře!

Já tentokrát do příštího dílu určitě umřu na nedočkavost!

Ale věděl jsem, proč si to mám číst postupně. Ten prožitek stál za to.

Tvůj

Filip

No tak jasně, ono to mělo dýlku dvou standardních dílů. Pokud to stále cumláš jako belgickou čokošku, je fajn, žes nesežral celou bonboniéru naráz, ale moudře si to rozdělil.

No jo, s tim hajzlíkem v kině je to možná bisl pajnlich, ale... je to snad i menšlich, ne? ;-P

"Pravdu přece napsat nemůžu. Ne tuhle pravdu. Ne, jestli to má číst on. Nikdy, jestli to uvidí ona!" Navíc: eseje byly napsány, problém je jinde...
Citovat
+3 #11 A vergiß nicht...Ficklip 2018-10-17 10:53
... drahé paní Zimodvorské přesně napsat, co v těch Drážďanech bylo. Ajci počte!
Citovat
+4 #10 Ješiši von mi to utne...Ficklip 2018-10-17 10:05
... když jsou na cestě na hajzl ve Flouře!

Já tentokrát do příštího dílu určitě umřu na nedočkavost!

Ale věděl jsem, proč si to mám číst postupně. Ten prožitek stál za to.

Tvůj

Filip
Citovat
+2 #9 Odp.: Můj problém – XIII. Valentýnkuscheltyp 2018-10-16 14:16
Cituji Tomáš98:
Děkuji moc za další díl. Tedy, musím říct, že si mě překvapil. Když si psal, že v příštím díle si Matyho užijeme tak jsem nečekal, co vše na Filipa chystá... nejdřív tetování pak kino :lol: . No, jsem moc zvědavý na další díl. Tak snad nás potěšíš dalším dílem co nejdřív ;-) .

To víš, Matyáš sbíral síly na svý velký představení :-D :-D :-D Jsem rád, že se líbí. Teď se musej dostat z kina a... pokračování zanedlouho ;)
Citovat
+3 #8 Odp.: Můj problém – XIII. ValentýnTomáš98 2018-10-16 08:02
Děkuji moc za další díl. Tedy, musím říct, že si mě překvapil. Když si psal, že v příštím díle si Matyho užijeme tak jsem nečekal, co vše na Filipa chystá... nejdřív tetování pak kino :lol: . No, jsem moc zvědavý na další díl. Tak snad nás potěšíš dalším dílem co nejdřív ;-) .
Citovat
+3 #7 Odp.: Můj problém – XIII. Valentýnkuscheltyp 2018-10-13 12:40
Cituji Jaachim H. T.:
Liebe kuscheltyp,
wunderschön jako vždycky. :D Vlastně ani nevím, co k tomu více napsat, jelikož jsi tentokrát “ženskou otázku” neotevřel. :D
Těším se na další, snad brzy! Díky moc! :)
(P.S.: oceňuji tvého korektora, já občas zapomenu i na to, že tam něco mám a pak to musí dělat někdo jiný... :/ promiň, zméťo :/)

Ale nejsi žádnej misogyn, Jaachime, že ne? :-) Jde ti ryze jen o to, aby najednou "nějaká přivandrovalá" Fildu Matymu prostě nevyfoukla...?
Citovat
+4 #6 Odp.: Můj problém – XIII. ValentýnJaachim H. T. 2018-10-13 08:31
Liebe kuscheltyp,
wunderschön jako vždycky. :D Vlastně ani nevím, co k tomu více napsat, jelikož jsi tentokrát “ženskou otázku” neotevřel. :D
Těším se na další, snad brzy! Díky moc! :)
(P.S.: oceňuji tvého korektora, já občas zapomenu i na to, že tam něco mám a pak to musí dělat někdo jiný... :/ promiň, zméťo :/)
Citovat
+2 #5 Odp.: Můj problém – XIII. Valentýnzmetek 2018-10-12 18:29
Cituji kuscheltyp:
Takže mu tě můžu dohodit, snažit se převést jeho zájem na tebe? ;-P

To bys mu přece nemohl provést! To by byla dost velká lumpárna.. :cry: Navíc - co vlastně o mě víš? Jo, přiznám, něco jo, něco jsem Ti vykecal. Ale tohle bys Matymu nemohl provést, to si nezaslouží..Já mám rád zatím všechny (teda s výjimkou Wintrhofky, ale člověk nikdy neví.., někdy pomůže i zdánlivý záporák, ale tady možná asi ne).
Citovat
+2 #4 Můj problém - XIII. Valentýnnebi 2018-10-11 23:22
Děkuju za pochvalu, moc. Ale jsou tu mnohem schopnější a lepší autoři (právě jednomu píšu komentář :-) )

Tu knihu napiš. Prosím napiš knihu :-* Už sem si dlouho žádnou dobrou knížku nekoupila, tak ji napiš ať si jí můžu koupit. A dostanu jednu s věnováním?
Citovat
+4 #3 Odp.: Můj problém – XIII. Valentýnkuscheltyp 2018-10-11 22:52
Cituji nebi:
Díky že jsi nás nenechal čekat do Valentýna :-) jako vždy plnej počet , píšeš skvěle :-) a až napíšeš knížku, tak já si ji ráda koupím, nepřeskočila bych ani řádek. Těším se na pokračování ;-)

Ahoj nebi! Dík za dík :-)

Musim se konečně přimět přečíst Noc a den a taky ti přispět v diskuzi. Píšeš skvěle, slova tě poslouchají, okamžitě ses zařadila k těm nejschopnějšim tvůrcům tady.

Dokonce myslim, že ty nebo amater, prostě vy holky (i když poznal bych to, kdyby ses neprozradila? Možná jo, možná ne) dovedete napsat chlapskou romantiku stejně věrohodně a zároveň navíc tak nějak jináč, v barvách, v jakejch to žádnej kluk (sebecitlivější) nevystihne... snad lepší umění vystihnout atmosféru... přesnější volba slov... nevím.

Jen musim překonat to, že jaksi nejsem na ty vlkodlaky... tak jako upíry je obcházím obloukem. Problém je zjevně ve mně :-( Zapracuju na tom.

Do Valentýna bych si lidi nechat čekat nedovolil. Ale ta knížka, o tom uvažuju víc a víc, čím víc povzbuzení k takovýmu kroku tu čtu. Uvidíme - nejprv to dokončit, pak teprve rozjíždět větší akce.

Cituji zmetek:
A zase jsem až druhej.. Na to, žes to poslal dneska, klobouk dolů tvýmu korektorovi. A já Ti fakt děkuju za pokračování. Mám Matyho hodně rád, fakt hodně. Ale to už stejně asi víš. Takže - moc zdravím!

Takže mu tě můžu dohodit, snažit se převést jeho zájem na tebe? ;-P
Citovat
+5 #2 Odp.: Můj problém – XIII. Valentýnzmetek 2018-10-11 22:16
A zase jsem až druhej.. Na to, žes to poslal dneska, klobouk dolů tvýmu korektorovi. A já Ti fakt děkuju za pokračování. Mám Matyho hodně rád, fakt hodně. Ale to už stejně asi víš. Takže - moc zdravím!
Citovat
+3 #1 Můj problém - XIII. Valentýnnebi 2018-10-11 21:58
Díky že jsi nás nenechal čekat do Valentýna :-) jako vždy plnej počet , píšeš skvěle :-) a až napíšeš knížku, tak já si ji ráda koupím, nepřeskočila bych ani řádek. Těším se na pokračování ;-)
Citovat