Romány

Přece v nějakym rozumnym světě, natož pak v tom nejlepšim možnym, kluk jako já nepusinkuje svýho homosexuálního kamaráda, kterej po něm otevřeně jede. V takovym světě má Matyáš svýho přítele a jsou spolu šťastný, já mám svůj klid na čtení, nad tátou nevisí Damoklův meč toho, kdy mu tělo vypoví poslušnost, máma neni nervák, matura je v pohodě za náma, všechno do sebe zapadá a… ale no jo, my žijeme v reálným světě.

Párkrát za den mi od Matyáše zavibruje esemeska. Nechávám to většinou bez odpovědi, páč to jsou strašný tyčoviny, co mi píše, ale tak dělá to, aby mi udělal radost, a tak mu někdy ze slušnosti odepíšu. Teď dokonce začal básnit: Šikovný jsi, Filípku, / vyzraješ i na chřipku. / Jak tvůj starý věrný pes / kolem pátý přijdu dnes. Tak toho jsem se nikdy nechtěl dožít, aby mi kluk posílal básničky. I když… dal si s tim práci, je to vlastně od něj milý… nebo přece jen blbý?

"Já myslel… jako… já čekal, že tu to…," koktal Matyáš. "Nechceš si to předtim vykloktat do hrníčku?" bavil jsem se. "Kluci! Jako. Že tu budou. A to. Že se budou třeba líbat. A mazlit. A tak." "A mrouskat, co?" dodal jsem. "Taky," kejval Matyáš horlivě hlavou… ale pak se zarazil. "Teda néé. Nebo… třeba." Tak proto se pán tolik styděl dovnitř! "Ty seš tele, Matyáši," smál jsem se už nahlas. "V normálním baru se taky za běžnejch okolností hnedka nesouloží, to přece musíš vědět líp než já. Nebo kdo z nás tu je větší pařmen?"

To… to jako mám rozebírat před třídou, jestli se rád mazlim? Ausgerechnet v duu s Matyášem?! Zrudnul jsem nejen ve tváři, ale snad i od kořínků až ke konečkům. "Cojéé, File?" mlsal mý rozpaky pohledem. Eště se takhle dívej, řikal jsem si a na tý půlce stolu, co nezabíraly tácy se zbytkama našich obědů, otočil časopis k němu. Matyáš se hned namotivoval: "Tyve, já snad eště začnu mít tu ňéminu rád," řehtal se jak kůň, až se po nás kuchařky otáčely.

Ráno vstanu brzy, jsem zvědavý, jestli Daniel dorazí. Vezmu vodítko a vyjdu ven do rozespalého rána. Hodím Vojtovi tenisák, jdu po cestě a rozhlížím se kolem. Je pár minut po šesté. Nepřijde? Vypadá to tak. Mohl jsem spát o půl hodiny déle, ale to už nevrátím.

Takže… Je vůdkyní upírů. Je krásná. Byla na Felixově straně. Je krásná. Ale nakonec, když se objevil Will, se i se svou smečkou stáhla. Je krásná! Bála se totiž, že jí oba dva můžou zabít, a tak je krásná! Objevila se až po smrti Felixe a tím pádem i Willa. Je krásná! Přidala se na jejich stranu. Je krásná! A má mě ráda, protože se mě bojí. Nevadí, je krásná!

To nebyl sen? zeptal se sám sebe a začal uvnitř panikařit. Spustil své nohy dolů z postele a málem ho trefila mrtvice. Na černé kožené sedačce u velkých bílých dveří seděl chlapec, jehož tvář už jednou viděl. Byla to tvář toho chlapce z fotografie – Willova tvář.

Před restaurací zase chvíli váhám, když vstoupím, už tam může být, pak nebude cesty zpět. Ach, proč to tak hrotím, jdeme jenom pokecat, mám holku, nic se neděje. Naopak, co kdybych si to nějak blbě vykládal a on to tak vůbec nemyslel.

„Já tě chápu, že nechceš teď a tady, ale někdy se přeci můžeme odvázat. Nechceš ke mně večer zajít?“ nakloní se ke mně, nosem se dotýká mé tváře, jako by chtěla, abych ji políbil. „Ne, já jsem šťastný! Chápeš to?“ zakřičel jsem na ni. „Tak promiň,“ uraženě se na mě podívá, vezme si svoje věci a odkráčí na hodinu. Ve dveřích se potká s mým dalším kolegou Karlem.

„Každá matka si zaslouží vědět i tu nejbolestnější zprávu o svém dítěti. Ale neudělám to, protože si to přál!“ odpověděla Selma a myslela na to, co by se stalo, kdyby ji tu paměť nakonec vrátila. Zřejmě by Lucy hodně dlouhou dobu trpěla, ale Will by nebyl zapomenut a mohli by uctít jeho památku i ve světě obyčejných lidí, kde měl Will spoustu přátel.

„Přinášíš mi dobré zprávy?“ zeptal se Felix syčivým hlasem. „Nevím, jestli dobré, pane,“ povstal Gavin a narovnal se. Stál teď jako voják. „Víš, co se stane těm, kteří mi nosí špatné zprávy,“ zamračil se a jeho obličej byl samá vráska. „Už vím, kdo je váš syn!“ vyhrkl Gavin a Will přešel po místnosti přímo před něj. Bylo jasné, že ho nevidí, ale Willovi šlo o to, aby si prohlédnul jeho tvář. Byla tak bledá a krásná a bez menšího náznaku citů.

Will se na Gavina upřeně díval. Ten stále mlčel a byl zaražený. Will na něm viděl, že ho přání zaskočilo, a tak už se chtěl přenést jinam, když v tom ho nakonec chytil bledý chlapec za ruku a on otevřel oči.

„Zabiju ho!“ vyšlo z Willa a rázem všichni utichli. Uviděli na Willovi, že se v něm vaří zlost a zášť. Dokonce i Bella, když zaslechla jeho hlas, upustila talíře, které chtěla nechat zmizet. „Koho?“ zeptal se Derek se zatajeným dechem a bedlivě si prohlížel Willa, jehož obličej házel barvami. „Zejtra příjde Gavin Hook o život!“ zahřměl Will, jehož hlas byl stejný, jako když zařval v boji proti přívržencům Felixe.