• nebi
Stylromantika
Datum publikace18. 9. 2018
Počet zobrazení1950×
Hodnocení4.17
Počet komentářů14

Běžel, jak nejrychleji mohl. Cítil bolest prostupující až do kostí. Zatracení lykani, proč se mu to sakra nehojí? V rychlosti pohlédl na pravou ruku, hluboká rána se táhla od zápěstí k lokti. Krev z rány vytékala a nedělo se nic. Paráda, když nestihne najít skrýš do svítání, je po něm. A když to stihne, asi vykrvácí. Nádhera. Nezastavoval, pohledem pátral po úkrytu. Jeskyně, dům, cokoliv. Prosvištěl lesem jak vítr a uviděl ho. Dům. Nevypadal nic moc, ale to musí stačit. První paprsky slunce se dotkly korun stromů, když rozrazil dveře. Zabouchl a klesl na kolena. Zavřel oči, úlevou vydechl. Pak je otevřel a zaklel. Byla to past. Ve zdech domu jedna díra vedle druhé, sem tam nebyl nějaký ten trámek. Vypadal jako časem zchátralý dům, ale otvory měly svůj účel. Sluneční paprsky protnou vnitřek domu sestávající z jedné místnosti a nebude tu jediné místo, kde by mohl stát. Žádný nábytek, nikde nic. Jen uprostřed kovové víko.

Slunce vyšlo. Vykřikl bolestí, když ho paprsky začaly pálit na kůži. Zvedl víko, skočil dovnitř a zabouchl. Krvácející rány, běh i slunce si vybrali svou daň. Omdlel.

Běžel po stopě. Usmál se sám pro sebe. „Skoro jak honácký pes.“ Upír vyrazil rychle jak blesk. Zahlédl ho, jak se mihnul kolem něho, a poznal ho. „Je to hloupost. Na nic. Nemá to žádný smysl.“ Rozum se snažil prosadit. Ale Levan ho nechtěl poslechnout. Toho mladíka viděl už dřív. Mladíka? Kolik mu je, se nedá opravdu poznat. Vypadá tak na 20 let. Štíhlé, pružné a pevné tělo, samý sval, přitom ladné, jak kočičí. A k tomu všemu ty neskutečně modré oči (jak už tak upíři mají), černé krátce střižené vlasy. Zachechtal se nahlas, což v podobě vlkodlaka znělo jako řev. Nikdo, kdo by ho náhodou slyšel, nepozná, že je to smích. „Ještě tu začnu slintat, že by Pavlovův reflex?“ Znovu se uchechtl.

Pohlédl do krajiny. „Tak kruci kde je?“ Vyrazil hned, v bitevní vřavě si toho snad nikdo nevšiml. Ovšem, že by to při svém útěku (no jinak tomu velitelé říkat nebudou) nějak zásadně řešil, to zrovna ne. Zarazil se. „Ne!“ Lesy a louky poznával až moc dobře. Všechno zde bylo udržováno za jediným účelem: lov, výslechy a mučení upírů. No alespoň ví, kde ho najde. Co bude, to už je otázka. Zrychlil, jak to jen šlo.

Nejdříve se svým pocitům bránil. Když „svého“ upíra viděl poprvé, zaujal ho hned. A pak si uvědomil, že na něj myslí denně. Touží ho vidět znovu. V dalších střetech utržil pár ran navíc jen pro to, že hledal známou tvář. Dlouho mu trvalo, než se rozhodl. Jakmile věděl, co chce, směřoval všechny své činy jen k jednomu cíli. Chtěl se s ním setkat tváří v tvář, mluvit s ním a…

A pak se uvidí. Tak daleko svoje kroky neplánoval. Uviděl dům. Vrazil do něj a hrnul se ke kovovému víku. Otevřel.

Byl tam. Ležel na dně cely (jak tomu chcete říkat, když to je vězení), kolem něho velká louže krve. Skočil dovnitř a zavřel. Rozžal lampu umístěnou v rohu a klekl k němu. Než dopadl na kolena, prošel proměnou. Z přes dva metry vysokého vlkodlaka se zubatými čelistmi, drápy a chlupy, byl muž. Tak metr devadesát, velká ramena, mohutný hrudník, silná stehna a vypracovaná lýtka. Na první pohled válečník. Kaštanově hnědé vlasy volně splývající na ramena, tmavě hnědé oči.

Roztrhl upírovi koženou zbroj a začal z ran na jeho těle vytahovat střely, úlomky nožů a další pozůstatky z boje. Když vyndal vše, co v těle upíra zůstalo, nestalo se nic. Stále krvácel a mělce dýchal. Bezradně hleděl na bezvládné tělo a snažil se vymyslet co dál. Pak uslyšel bouchnutí dveří. Vyskočil a chystal se na proměnu a boj. Ale ozval se hlas jeho sestry:

„Klídek bráško, jdu dolů, tak se neplaš.“ Víko se otevřelo a Liem skočila dovnitř. Na zádech měla dost velký batoh. Postavila ho na zem a chystala se otevřít první kapsu. Chytil ji za ruku.

„Co chceš dělat?“ Usmála se a podívala se na něho.

„Nesu ti kalhoty, pro začátek," přejela pohledem bratrovo nahé tělo, „Levane, nejsem blbá, to bys mohl vědět. V batohu máš oblečení a něco navíc,“ pohlédla na upíra „pro něj“. Nevěřícně ni zíral. S úsměvem na tváři mluvila dál. „Prostě jsem si všimla, že si ho hlídáš. Nejdřív jsem myslela, že ho chceš zabít. Ale brzy mi došlo, že ne. A pak jsem tě viděla, jak se k němu snažíš dostat. No, a když jsi dnes po našem vítězství vyběhl za ním, bylo mi jasné, že ho nelovíš. Takže, v batohu krom oblečení je mast, kterou mu namažeš do ran. To mu pomůže s hojením.“

„Odkud to máš?“ zeptal se nedůvěřivě. Věděl, že to, co jim na zbraně natírají, je nové.

„Trochu jsem si povídala s Markem,“ mrkla.

Trochu popovídala. To si uměl představit. Ti dva se od sebe nehnou ani na krok. Mark byl hlavní zbrojíř, a jestli někdo věděl, jak upírům způsobit co nejvíc bolesti a utrpení, byl to on. Ale taky věděl, jak je rychle léčit. Někdy potřebujete, aby vám vydržel vězeň do dalšího kola. Liem získala mast od Marka, bude to fungovat.

„Za lesem máš auto s plnou nádrží. Klíčky zase v batohu. Vetři mu mast do ran a vypadněte.“

„To si ho mám hodit na rameno a klusat na slunci. Bude na škvarek.“

Odfrkla si. „Fajn. Ty si ho opečuj. Já ti přivezu auto.“ Otočila se, vylezla a byla pryč.

Z batohu vytáhl mast, byla k ní přilepena páskou ampule. Liem nenechala nic náhodě. Krev. Svou krev mu dát nemůže, to by ho zabil. Znovu se zaměřil na upíra. Nehnul se ani o píď. Opatrně mastí natřel všechny rány. Nejhorší se mu zdála hluboká rána na pravé ruce. Do úst mu nalil krev z ampule, ujistil se, že ji spolkl.

Čekal, až uslyší zvuk motoru. Prohlížel si mladíka. Jeho tvář, která teď, když byl v klidu, působila něžně. Levan si ji pamatoval z boje, tvář dravce, pro něj nádherného dravce. Chtěl ho, živočišná touha mu proudila v žilách.

Odhalená světlá kůže vypadala ještě bledší vedle Levanovy opálené pokožky. Pohladil ho jemně po tváři, sklonil se a políbil ho do vlasů. Zavřel oči a vdechl jejich vůni. Zavrčení motoru mu dalo znamení, že je čas. Zvedl upíra do náruče, přehodil přes něj lehký plášť, který byl v batohu, a vyběhl ven. Liem parkovala auto těsně u dveří. Levan naskočil a Liem se hned rozjela.

Po chvilce jízdy, hned po tom, co na zadním sedadle pohledem zkontrolovala upíra, řekla: „Jedu do města. Nejlepší možnost se schovat pro vás oba. Jen mi řekni kam. Mám mrazení za krkem z toho, že mi za zády leží upír.“

„Liem zastav. Zastav teď hned.“

Zastavila. „Levane, to nemusíš. Pomůžu ti.“

„Ne. Tebe do toho tahat nebudu. Ani nevím, jak to bude. Vystup a běž. Mark tě bude chránit do roztrhání těla. Vím, jak moc tě miluje a ty jeho.“ Nepohnula se. „Liem, běž, hned,“ skoro křičel.

Pustila volant. Pohladila ho po tváři. „Opatruj se, a hned jak to půjde, mi dej o sobě vědět.“ Vystoupila. Pohlédl na upíra. Vypadal, že spí. Rány, které zahlédl, se hojily. Šlápl na plyn.

Pomalu přicházel k sobě. Nejdříve si začal uvědomovat svá zranění, cítil, jak se hojí. V ústech chuť krve, lidské krve. Tělo sílilo. I ruka se hojila. Vnímal pohyb. Otevřel oči. Ležel na zadním sedadle auta, které se šílenou rychlostí řítilo vpřed. Sebastian pohlédl na řidiče. Cítil jeho pach, poznal, že je to lykan. Soustředil se na sebe. Žádná pouta, nic, co by mu bránilo v pohybu popřípadě boji. Vyčkával. Najednou se muž otočil a podíval se na něj. V jeho tváři byla znát úleva a radost. Sebastiana to zaujalo, ale nečekal na nic. Zaútočil. Lykan ho odrazil, prudce zabrzdil a auto dostalo smyk. Převrátilo se a zůstalo na střeše. Zaklesnutí do sebe, propojeni rukama a propalujíce se pohledy strnuli.
Levan cítil, že nemá čas. Teď anebo nikdy.

„Počkej, nech si to vysvětlit.“

„Svoje vysvětlení si nech a pusť.“ Lykan ho pustil.

„Jak si přeješ, jenom tě chci upozornit, že je den.“ Mrknul na upíra. „Tak si to tu promýšlej a já jdu ven.“

Vystoupil a s lehkostí auto otočil. Dopadlo na všechna kola a Levan nastoupil. Upír seděl na zadním sedadle a nevraživě se na něj díval.

„Jsem Levan. A jo jsem lykan, nebo vlkodlak, jak chceš. Nemám v plánu tě vyslýchat, mučit nic takového. Dostanu nás do bezpečí, promluvíme si a pak, když budeš chtít, tě zavezu, kam si řekneš.“

Sebastian mlčel. Co mu může Levan chtít. Pozoroval ho. Z tváře vyčetl jeho nervozitu, ale jinak? Jeli autem do města. Pro výslech bylo vždy vybíráno naopak místo daleko od lidí. To by odpovídalo tomu, co Levan říkal. Tak o co mu může jít? Ve chvíli, kdy zvedl oči od Levanova zátylku, setkal se s jeho pohledem ve zpětném zrcátku. A Levan se usmál, trochu rozpačitě ale usmál. „Je moc hezký,“ myšlenka Sebastanovi proletěla hlavou a i on se bezděčně usmál. „Super. Jeden z nejlepších bojovníků svého rodu a culí se tu na nepřítele.“ Jenže od těch hnědých očí se nemohl odtrhnout. Dostal chuť dotknout se ho. Dávno zapomenutá touha se vynořila. Najednou si uvědomil, jak dlouho a jak moc je sám. Raději ani nezkoušel spočítat, kolik let to je. Aby si trochu uklidnil myšlenky, zeptal se: „Kam jedeme?“

Levan zastavil u krajnice a otočil se: „Vím o dvou místech, ale obávám se, že o nich nevím sám. Snažím se přijít na další možnost. A hotel fakt nezvažuju.“

„O co ti jde?“ Takhle si to nepředstavoval, ale teď už musí říct vše. Není cesty zpět.

„Líbíš se mi. Už dlouho.“ Upír zprudka nasál vzduch. Levan rychle pokračoval: „Hele, já si to neplánoval. Tak nějak to přišlo samo. Dnes jsem tě viděl zdrhat a chtěl ti pomoct. Pak jsem tě našel zraněného a teď jsme tady.“

„Levane, naše rody válčí po staletí. Co sis myslel, že se stane?“ Levan se ani nepohnul, jen se na něj díval. Sebastian měl pocit, jako by jeho pohled byl nebezpečnější než sluneční paprsky. Na slunce si nikdy netoužil sáhnout. Posunul se o kousek blíž. „Sebastian, jmenuju se Sebastian. Možná bych o jednom úkrytu ve městě věděl.“ Pořád se mu díval do očí, když ho pohladil po tváři. Levan zavřel oči. Sebastianovy prsty pomalu z tváře putovaly na krk. Ruka, která by mu jako nic zlomila vaz, jemně stiskla rameno a z Levanovy hrudi vyšlo hluboké zamručení. Upír si olízl rty. Ať se propadne do pekel, všechno je pryč. To kým byl a pro co žil, už není. Bitva je prohraná, časy se mění. A on sedí v autě s mužem, kterého by ještě před pár hodinami s chutí zabil. Ale ne teď. Přiblížil svou tvář, až se skoro dotýkali.

„Levane, otevři oči.“ Víčka se zvedla. Dívali se jeden na druhého a pak se políbili. Nejdřív pomalu a jemně, zkoušeli, kam můžou zajít. Jakmile ale padly bariéry, začala je spalovat touha. Jazyky se proplétaly. Sebastian zatlačil Levana do sedačky a vyhoupl se mu ladně na klín. Ten ho objal kolem pasu a přitáhl si ho těsně k sobě. Rty stále spojeni, okouzleni nepoznaným, vychutnávali blízkost svých těl. Sebastian cítil žár sálající z Levana. Žár, který prostupoval jeho chladnou pokožkou. Levan přejížděl prsty po mladíkově páteři, až se zastavil na krku. Sametová mléčně bílá kůže reagovala na sebemenší dotek. Sebastian držel Levanou tvář v dlaních, pravou rukou mu zajel do vlasů. Husté vlasy se mu kroutily kolem prstů, zatímco druhá ruka sjela na hrudník. Bylo mu velmi vhod, že vlkodlak má na sobě jen kalhoty. Po chvíli se jejich rty oddělily, oba prudce oddechovali. Vlkodlak se díval do modrých očí, rukou objímal upírovo tělo.

„Sebastiane, musíme jet. Musíme se schovat. Povedeš nás do úkrytu, o kterém jsi mluvil? Tam můžeme pokračovat.“ Chladivé prsty přejely po jeho rtech.

„Povedu. Ukážu ti cestu. Jen si ještě vezmu malý závdavek.“ A přitiskl svoje rty na Levanovy.

Druhý polibek byl mnohem delší.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (59 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (58 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (57 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (57 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (61 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #14 Noc a den I.nebi 2019-02-02 22:20
Ahoj, jsem překvapená, ty to čteš. Jak si psal, že ti není blízké, nečekala jsem tě tu. Takže mám radost a děkuju.
Citovat
+4 #13 Odp.: Noc a den I.kuscheltyp 2019-02-02 10:54
Ahoj nebi! Tak jsem sebral chvíli času + chuti + nějakej ten morál a začal plnit ten příslib zloňska a začetl se do tvých lykanů a upírů. (To už jsem se přiznal, že jsem v tomhle žánru mimo, a když, představil bych si takový příšery lítat po lese v jakymsi bezčasí matně připomínajícím středověk nebo dřevárenskou představu o něm - a najednou kára s náhonem na všechny čtyři, takže zjevně doba moderní. Inu což, abstrahoval jsem od toho všeho, dokonce i od převtělování zvířecí/lidské podstaty a... už to v tom vidím!) Ono to je vlastně něco jako dva znesvářené rody z Verony, něco jako Romeo a... Julius;), viď? :-) Jdu hned na další díl...
Citovat
+11 #12 Den a Nocnebi 2018-09-25 20:00
Cituji Kájik:
Tak uz jsem tě Nebi konečně našel. No páni, koukám jak ti to pěkně jde a už jsem zvědavý na pokračování. Jak tě znám tak jen u polibků nezůstane a pořádně se to zvrhne :lol:

No našel, ale mohla jsem to čekat. Jsem ráda, že se ti to líbí. Je mi jasné že si to užijete oba :-)
Citovat
+18 #11 Odp.: Den a NocKájik 2018-09-25 08:01
Tak uz jsem tě Nebi konečně našel. No páni, koukám jak ti to pěkně jde a už jsem zvědavý na pokračování. Jak tě znám tak jen u polibků nezůstane a pořádně se to zvrhne :lol:
Citovat
+16 #10 Odp.: Den a Noczmetek 2018-09-19 22:51
Cituji nebi:
Nabídka které nelze odolat, hmmm. Ať je to co je to, chce se mi říct gratuluju. Každý den o pár odstavců- joo :-)
Píšu píšu, ale jestli to potěší to se dozvím až to tu bude ;-)

Bude -li to stejně pěkné jako tohle, tak to potěší. Jsem zvědav, jak se děj zaplete. Měj se fajn a děkuju.
Citovat
+12 #9 Den a Nocnebi 2018-09-19 22:16
Nabídka které nelze odolat, hmmm. Ať je to co je to, chce se mi říct gratuluju. Každý den o pár odstavců- joo :-)
Píšu píšu, ale jestli to potěší to se dozvím až to tu bude ;-)
Citovat
+16 #8 Odp.: Den a Noczmetek 2018-09-19 22:01
Cituji nebi:
Hlava je plná nápadů teď to jen dostat na papír.
A co pokračování Nítěnky? Na to se zas moc těším já a určitě nejsem sama :-)

Jo, s pokračováním Nítěnky se snažím. Ale mezitím jsem dostal nabídku, které nelze odolat a která mě (tedy mé myšlení) zaměstnala hodně. A sakra fest. Ale Níťa se snaží, každý den o pár odstavců, musím se přiznat, že ho mám rád, tak ho nechci úplně odbýt, to bych si vyčítal. S hlavou plnou nápadů jsme na tom podobně. Tak se těším, že na ten papír ( vlastně spíš na to sklo) to dostaneš brzo a potěší to. :-)
Citovat
+15 #7 Den a Nocnebi 2018-09-19 21:52
Hlava je plná nápadů teď to jen dostat na papír.
A co pokračování Nítěnky? Na to se zas moc těším já a určitě nejsem sama :-)
Citovat
+18 #6 Odp.: Den a Noczmetek 2018-09-19 21:27
Cituji nebi:
Dekuju všem co to dočtou do konce. A pokud Vás moje povídka baví, mám velkou radost.
Pro William a kikiris53: Děkuju za komentáře a za povzbuzení. Druhý díl píšu. Ještě jednou velký dík.

Nebi? Budeme se moc těšit. :-) Doopravdy.
Citovat
+16 #5 Den a Nocnebi 2018-09-19 21:00
Dekuju všem co to dočtou do konce. A pokud Vás moje povídka baví, mám velkou radost.
Pro William a kikiris53: Děkuju za komentáře a za povzbuzení. Druhý díl píšu. Ještě jednou velký dík.
Citovat
+19 #4 Den a nockikiris53 2018-09-19 20:26
Dobrá, velice dobrá. Skvělé čtení, napětí, očekávání vyvrcholení a slibné zakončení. Piš dál.Všechny palce, které moje maličkost vlastní jsou nahoru. Díky. :-) :-)
Citovat
+20 #3 Den a nocWilliam 2018-09-19 06:00
Skvelé čítanie, už teraz sa teším na ďalšie pokračovanie
Citovat
+15 #2 Den a Nocnebi 2018-09-18 22:39
Mám Tvou tvorbu moc ráda. A hned pochvala. Děkuju moc. Je to poprvé co šlo něco z toho co píšu ven. Zvláštní pocit a zároveň veliká radost. Moc Ti děkuju.
Citovat
+20 #1 Odp.: Den a Noczmetek 2018-09-18 22:02
Teda - jsi fakt dobrá. :-) Palec nahoru!
Citovat