• nebi
Stylromantika
Datum publikace2. 4. 2019
Počet zobrazení440×
Hodnocení4.87
Počet komentářů7

Levana probudilo chvění, chvíli mu trvalo, než si uvědomil, odkud to přichází. Když mu to došlo, prudce otevřel oči a podíval se na chvějící se tělo ve své náruči.

„Sebastiane, Sebastiane, co je ti?“

Upírem zmítaly křečovité záškuby těla. Vytřeštěné oči upíral na vlkodlaka, neschopen slova. Levan věděl, že byl Sebastian unavený, i on byl. To, čím před pár hodinami prošli, je stálo mnoho. Levan se snažil ovládnout mysl, která se chtěla propadnout do propasti paniky a strachu. Co měli udělat a neudělali, nebo naopak co udělali a neměli? Najednou mu to došlo, jejich pouto je posvěcené krví. Byli tak pohlceni věštbou, magií a vším okolo, že zapomněli na tohle spojení. Rozřízl si zápěstí a vtlačil ho do křečí sevřených čelistí.

„No tak lásko, vezmi si mou krev. Sebastiane, pij!“ strach ho přiměl křičet.

 

Nepředstavitelná bolest mu zmítala tělem, přišla tak náhle, prudce, neměl čas na nic. Propadl se do agonie. Měl pocit, že zešílí, zemře, nevydrží už ani minutu, když zaslechl Levana, který překřičel bušení v jeho hlavě. „Sebastiane pij!“

Co má pít? Pak si uvědomil chuť krve, Levanovi krve mezi rty. Bez přemýšlení se zakousl. Opojná chuť mu naplnila ústa, cítil, jak probouzí jeho tělo. Hltavě se krmil z ruky svého milého a všechna bolest se pomalu odplavila. Uklidnil se, uvolnil a podíval se na lykana.

„Levane?“

Teplá ruka ho pohladila po tváři. „Vyděsil jsi mě k smrti,“ řekl vlkodlak.

„Moc jsem nepřemýšlel, nebylo to moc?“

„Moc čeho?“

„Krve, moc krve.“

„Jak to mám vědět? Necítím se slabý, asi ne.“

Upír se posadil, pozorně si vlkodlaka prohlížel. Ten seděl, prudce oddechoval a díval se na něho. Sebastian se snažil najít náznak slabosti, únavy nebo i bolesti, kterou mu mohl způsobit. Lykan se zdál v pořádku, přesto chtěl jistotu. Nechtěl, aby se jemu stalo, co teď prožil.

„Musíš se napít i ty.“

„Zbláznil si se?“ zavrčel Levan, „teď jsi mi tu málem umřel v náruči a já ti mám brát tvou krev? Ani mě nenapadne.“

„Prosím, Levane, prosím. Jen trochu, ale ať je spojení úplné. Prosím.“

Napřáhl ruku, do které se před tím kousl, krev už stékala po zápěstí. „Jen trochu.“ Sebastian doslova škemral.

Vlkodlak, pomalu přiložil rty na chladnou kůži, pil Sebastianovu krev. Jen krátce. V obou teď proudila krev toho druhého, spojena magií. To, co probudili ve svých srdcích, byla nečekaná síla i moc. Jenže nevěděli, jak s ní naložit, jak s ní zacházet.

„Musíme se naučit s tím žít, ovládnout to.“

„Myslíš jako trénovat?“ zeptal se Sebastian.

„No rozhodně musíme vědět, co všechno můžeme.“

„Teď je den, co si ještě odpočinout?“

„Nejsem proti, jen se teď budu bát usnout,“ řekl lykan.

„Budeme opatrní, prosím, neboj se. Teď si budeme pamatovat a nezapomínat na naše spojení. Na pití krve.“

Objal Levana, svou vahou ho povalil do polštářů. Díval se do těch neskutečných očí, jejich tepla se nikdy nenabaží. Po zádech se mu vydaly na průzkum horké ruce, v okamžiku byl jen v kalhotách. Usmál se. „A mně říkáš, že jsem nenasytný?“

Vlkodlak si ho přitiskl k sobě, rty se setkaly. Hladil ho ve vlasech, na hrudi, na šíji. Jeho teplo se vpíjelo do Sebastianovy kůže. Upír se odtáhl, zrychleně dýchal, oči mu zářily. Sklonil se a jazykem pohladil Levanovo tetování. Jemně klouzal až k jeho slabinám, kde zakončil cestičku studeným polibkem. Vlkodlak se zachvěl, očekáváním i pod doteky chladivých rtů. Sebastian pozvedl zrak a sledoval Lykanovu tvář. Emoce se v ní mísily a přesto, že uvnitř sebe Levana cítil, jeho odezvu na každý dotek svého dechu na jeho kůži. Chtěl ho vidět. Vidět, jak se mu chvějí víčka, pootevřenými rty prudce oddechuje se zakloněnou hlavou.

 

Mark s Kailem stáli u dveří svého pokoje a napjatě poslouchali. Oba spali, když je probudil křik vycházející z pokoje Levana se Sebastianem. Vyrazili jim na pomoc, vyběhli ze dveří a střetli se s upíry. Paul, Fabris a Leon reagovali stejně jako oni. Teď když tam stáli, najednou se jim nechtělo vběhnout do pokoje jejich přátel, kde teď bylo ticho. Mohl jeden z nich zakřičet ze spaní, spadnout z postele, cokoliv. Nebylo to volání o pomoc a teď byli trochu rozpačití. Když se z pokoje začaly ozývat vzdechy, bylo jim jasné, že jejich pomoc opravdu nepotřebují. Přesto už nedokázali být úplně v klidu. Upíři ve svém pokoji a vlkodlaci ve svém. V tichosti čekali na jakýkoliv náznak, že něco není v pořádku. V srdcích jim přetrvala obava o ty, kteří se stali jejich přáteli. Kail si už nedovedl představit, že by byl jinde a dělal něco jiného než právě to, co se děje teď. Chtěl chránit Levana a Sebastiana, věřil, že jsou budoucností pro všechny.

Mark se cítil Levanovi zavázán ještě z dob, kdy žili na ostrově. Tady a teď, po smrti Liem, nechtěl být jinde než s nimi.

A tři upíři se spolu už dříve shodli a dodrželi svou úmluvu, oni si byli jisti, že jejich přítomnost může být důležitá. Netušili ještě jak a kdy, věřili, že se tak stane.

Pět mužů, přátel, strážců v tichosti čekalo na jakýkoliv náznak, že je třeba zasáhnout. Zatímco jejich chráněnci se za zavřenými dveřmi milovali.

 

Sitris sledovala Zirse, jak rázuje po pokoji. „Nevíme vůbec, jaké mají schopnosti, jestli s nimi umějí zacházet.“

„Moc času neměli, nemůžeme čekat, že všechno bude hned.“

„Vím, já vím, ale…“

„Dej jim možnost poznat, co je jejich darem. Dej jim prostor k odpočinku. Jen při cestě sem se k nim přidali strážci. Těch pět, co jim je nablízku, se o ně skutečně strachuje. A myslím, že tobě nemusím říkat, že ti tři upíři jsou synové vysoce postavené šlechty. Kail patří k váženému rodu. A Mark, on je s Levanem spojen víc, než si umíme představit.“

„Jak můžeš být tak klidná? Teď, když se možná věštba naplní.“

„Nejsem klidná, Zirsi,“ přistoupila k němu, pohladila upírovu tvář. „Jen se snažím nahlížet stav věcí bez emocí.“

„Tak tohle si z tvých jednání o spojení rodů nepamatuju,“ zakřenil se.

Usmála se: „Měla jsem dobré učitele. Luis a Irsi mi dali mnoho cenných lekcí.“

„Když si představím, co všechno se o věštbě vypráví. Vůbec netušíme, co se stane.“

„Musíme jim věřit, dát jim čas.“

Zirs se posadil na postel, dal hlavu do dlaní a zvrátil se do podušek. Sitris se usadila do tureckého sedu u jeho boku. Hladila svého muže ve vlasech a po tváři. Ležel se zavřenýma očima, vychutnával si doteky a laskání. Pomalu se uklidňoval, napjaté svaly se uvolňovaly. Dlouho tak vnímali jeden druhého, užívali si svou blízkost.

Konec dne i následující noc se stala časem odpočinku pro všechny. Všichni potřebovali čas na uklidnění, uvolnění i odpočinek.

 

Slunce probouzelo nový den. První paprsky prorážely ranní mlhou a laskaly trávu plnou rosy. Chladný, vlhký vzduch neměl čas se zahřát pod dotekem slunečního tepla. Stromy jako odpočívající strážci jen pozvolna procitaly z nočního odpočinku. Ptáci už dokončovali své první koncerty a zvěř se vracela pod ochranu lesa, na jehož kraji stála postava v plášti s kápí. Muž či žena, nebylo možné poznat, kdo přichází. Černý plášť halil vysoké a štíhlé tělo od hlavy až k patě. Kápě skryla celou tvář, ruce v rukavicích. Postava pohodila malý tlumok na zádech, aby se neklouzal z ramen a vykročila. Dlouhým, pevným krokem se blížil neznámý příchozí k hradu. Zastavil se před branou a vyčkával. Stráže ihned informovaly o nezvané návštěvě, zpráva byla obratem v rukou Sitris. Královna měla tušení, kdo by mohl být příchozí, pokud se nemýlí, budou mít Levan se Sebastianem rádce. Když vycházela vstupní branou před hrad, na hradbách se tísnily doslova davy. Všichni chtěli vědět a vidět.

Postava v kápi ji sledovala, nebo tak alespoň vypadala, do tváře nebylo vidět. Jakmile byla královna dost blízko, příchozí se poklonil, hluboko až k zemi. Slunce došlo až na prostranství před hradem a v této chvíli, kdy se z úklony pomalu zvedala, sundala si plášť. Na hradbách bylo absolutní ticho. Všichni zkameněli. Před královnou stála žena, tmavá, čokoládově hnědá pleť se na slunci zatřpytila zlatavým odleskem. Temně hnědé vlasy se vlnily, husté bohaté lokny se lehce otíraly o holá ramena ženy, nebo dívky? Mandlové, světle hnědé oči, byly pronikavé a hluboké, jako by ani nepatřily do hladké tváře bez jediné vrásky. Krásně tvarovaná rudá ústa se usmívala. Bílé zuby zářily. Měla na sobě šaty ze zvířecí kůže, šaty, které byly jako její druhá kůže. Těsně obepínaly pružné tělo s pevnými prsy. Tenká ramínka je držela na jejím těle, jejich lem se dotýkal země. Nebyly ozdobeny, žena neměla žádný šperk. Sundala si rukavice, protáhla prsty. Sitris sledovala sluneční paprsky na jejím těle. A sledovala linii tetování, která se táhla až ke krku dívky. Tetování bylo zpodobněno jako trnitý keř bez listů, který se vinul od kloubů na rukou, obtáčel zápěstí a sahal až k ramenům, kde se jednotlivé šlahouny proplétaly kolem krku. „Královno, odpusť mi, že přicházím bez pozvání. Vede mne mé srdce. Jsem Dina, dcera ostrovního lidu.“

Královna se usmála: „Divokého lidu, Dino. Měla jsem tu čest několik vašich bojovníků mít po svém boku. Tvůj zjev a tvé jméno mi nejsou neznámé. A protože teď tu máme dva muže, bojovníky, kteří nabyli nevšedních schopností, myslím, že vím, co tě přivádí. A pokud se nemýlím, budeme ti nesmírně vděčni za tvou radu a pomoc.“

„Tvá pověst tě předchází má paní. Bude mi ctí dle svých možností pomoci.“

Sitris se rozzářila úsměvem. Dina byla nejmocnější čarodějkou svého lidu, a pokud ji přivedli Levan se Sebastianem, bude i jejich moc větší, než čekala. Pak jí úsměv pohasl. Vzpomněla si na poslední rozmluvu s Nelou. Klečela a dojednávala podmínky pro spolupráci. Co všechno tehdy čarodějka věděla nebo tušila. „Nelo, ty jsi změnila běh věcí s vědomím, že už nebudeš účastna této přeměny.“ Ta myšlenka jí ještě rezonovala v hlavě, když Dina položila ruku na její rameno.

„Královno, myslíš na čarodějku, co mne zavolala. To její myšlenky mi ukázaly cestu. Ukázala mi svá rozhodnutí a cíle. Je mi líto, že zaplatila svou smrtí, neměla ale jinou volbu. Její oběť byla nutná. Věděla to. A byla na ni připravená. Našla svůj klid.“

Sitris přikývla. „Buď mým hostem, Dino. Dostaneš pokoj k odpočinku, jídlo a pití. Seznámení se Sebastianem a Levanem nechám na tobě.“

Dina královnu následovala do hradu.

 

Klepání na dveře. Levan a Sebastian se svezli z postele na boso a jen v kalhotách vyšli z pokoje. Tři upíři a dva vlkodlaci, oblečení a plně vyzbrojení si je s úsměvem měřili.

„No no,“ zabručel Levan.

Kail si neodpustil poznámku: „Vy dva si umíte užívat společné chvilky. A jste pořádně hlučný.“

Levan Kaila probodl pohledem, zatímco Sebastian za jeho zády na něj mrkl.

Kail vyprskl smíchy a Mark s ním.

Klepání se ozvalo znovu. Naléhavěji.

Leon otevřel, Paul a Fabris s rukama připravenýma na zbraních po jeho boku. Ve dveřích stál jediný voják, se svitkem v ruce. Podal ho Leonovi.

„Královna, vás všechny dnešní noc očekává v trůnním sále,“ uklonil se a odešel.

Upír zavíral dveře a podával svitek Levanovi. Ten ho ale nepřijal.

„Přečti ho ty, Leone.“

„Není to určeno pro nás.“

„Jste s námi, pomáháte a chráníte nás. Zůstáváte nám nablízku. Je to stejně pro nás jako pro všechny v této místnosti.“

Levan to myslel upřímně, pro tři upíry z vyšších vrstev to však byl nečekaný projev důvěry. A aniž by tím cokoliv zamýšlel, pro Leona, Paula a Fabrise to změnilo mnohé. Jak moc, to upíři zjistili mnohem později a na jiném místě.

Teď Leon rozvinul svitek a četl.

 

„Levane a Sebastiane,

jste moji hosté i vaši přátelé. Všechny vás zvu na společnou snídani. Noc začíná a já si přeji její začátek strávit ve vaší společnosti.

Sitris“

 

Leon se na Levana zadíval: „Půjdeme?“

„Je to pozvání, ale nemyslím si, že je možné říct ne. A přiznám se, že nechci odmítnout. Chci se s královnou setkat a vy myslím taky.“

Obrátil se a vešel do pokoje následován Sebastianem, ten zavřel dveře. Sledoval vlkodlaka při oblékání, stál na místě a jen se díval.

Lykan se zastavil a podíval se na upíra. Zlatohnědé oči se vpíjely do modrozelených. Hltal Sebastiana pohledem. Několik kroků a stál těsně u něho. Přejel prsty po lícní kosti k bradě, zvrátil upírovi hlavu a políbil ho. Přitlačil Sebastiana ke zdi, prohloubil polibek. Hladil hladkou kůži, chvění upírova těla ho přitahovalo. Jejich společné propojení, citlivost na druhého, jim poskytovala nepoznané vzrušení, rozkoš. Odpoutal se od sladkých úst, jazykem i zuby přejel po krku.

Zasténání. „Levane.“

„Ano lásko?“

Chladivé ruce mu svlékly halenu, rozepínaly opasek u kalhot. Zachytil ty ruce, propletli se prsty, líbali se. Sebastian se zaměřil na vlkodlakovu šíji, jazyk brzo vystřídaly zuby. „Udělej to,“ zašeptal Levan.

Upír prokousl kůži na krku lykana, chuť krve mu naplnila ústa. Pozvedl ruku a nabídl ji svému milému.

 

Přede dveřmi stáli upíři i vlkodlaci. Zvuky z pokoje se nedaly přeslechnout a nikdo nepotřeboval vysvětlení, o co jde. Fabris se zatvářil nanejvýš otráveně.

„To nemají dost? Jsou neskuteční. Máme jít ke královně a oni…“

„…se pomilují, než vyjdeme,“ dokončil Paul. „Přestaň závidět. Já mít ženu, která by mě takhle chtěla, nevyjdu nejmíň sto let z pokoje. Prostě se našli, jsou si souzeni a jejich spojení, láska a vím já, co ještě, budou pro nás darem.“

Fabris se usmál: „Pravda, taky bych neodolal být takhle zamilovaný.“

Kail s Markem stáli opodál. Mark se sklopenou hlavou hleděl do země. Kail ho objal kolem ramen a lehce ho nasměroval do jejich pokoje. Rozhovor o lásce a vášni se dotkl Markova bolavého místa a jeho přítel to chápal. Když vešli, zůstal Mark nehnutě stát, z očí mu stékaly slzy a on je nedokázal zadržet. Kail ho objal, Mark se nejdříve bránil, sevření silných rukou ho ale drželo na Kailově hrudi. Podvolil se svému smutku a bolesti, plakal v náruči svého přítele.

Po chvíli se uklidnil, vymanil se z Kailova objetí a pohlédl mu do očí.

„V pořádku?“ zeptal se Kail.

„Ano, díky příteli.“

Lykan mu položil ruku na rameno a lehce stiskl. „Vím, co je to ztratit někoho blízkého, Marku. Můžeme?“

Mark přikývnul. Vyšli z pokoje. Upíři postávali a seděli v salónku. Šest párů očí na ně pohlédlo. Nikdo nic neřekl. Ať už věděli, co se odehrálo, nebo ne. Neměli potřebu to jakkoliv komentovat.

 

Poté co se k nim přidali Levan a Sebastian, vydali se na snídani s královnou. Strážní stojící před jejich komnatami zůstali na místě. Bez doprovodu stráží došli ke dveřím korunního sálu, u nichž stáli také strážci. Už když se blížili, ozbrojenci otevřeli dveře a pokynuli jim, ať vstoupí. Vešli.

U stolu viděli královnu s manželem a neznámou ženu. Nikdo jiný zde nebyl. Jakmile je Sitris spatřila, vstala a šla jim vstříc.

„Vítám vás, přátelé. Posaďte se ke stolu a pojezte s námi.“

Sklonili hlavy, Leon za všechny promluvil.

„Děkujeme za pozvání, královno, vážíme si tvé pohostinnosti,“ narovnali se.

Neznámá žena přišla ke skupince, světle hnědé oči si je měřily. Pak přistoupila k Levanovi se Sebastianem a lehce se jim uklonila. Lykan s upírem ji udiveně sledovali, a než na její projev úcty něco řekli, promluvila ona.

„Je mi ctí, že vás poznávám. Jsem dcerou ostrovního lidu a síla myšlenky čarodějky, kterou znáte, a toho, co mi ve svých vizích ukázala, mne přivedlo k vám.“

Sebastian zašeptal, spíš sám pro sebe: „Nela.“

„Ano, to ona mne přivedla. Tušila, jakou mocí budete vládnout a že já vám mohu nabídnout své znalosti. Pokud mi to dovolíte, ráda vám pomohu. Jmenuji se Dina.“

„Jsem Levan a toto je můj přítel Sebastian.“

Dina se na ně zářivě usmála. „Pouto lásky z vás přímo sálá.“ I v tmavě hnědé pokožce jejích tváří byl znatelný ruměnec. Sklopila zrak. Otočila se a vrátila se na své místo u stolu.

Čtyři upíři a tři vlkodlaci se posadili také. Po pár doušcích krve a dobrém jídle se kolem stolu rozproudil družný hovor. Mluvilo se o kdečem, jen ne o ničem vážném. Po celou dobu kdykoliv se Levan nebo Sebastian podívali směrem k Dině, střetli se s jejím pohledem. V hnědých očích bylo teplo a klid, který se jich vždy dotkl. Pro oba byl ten dotek příjemný až uklidňující. Po nějaké době se královna zvedla.

„Děkuji za společnou snídani a váš čas. S Dinou ještě potřebuji něco důležitého projednat. Po půlnoci za vámi přijde,“ pohledem se zastavila u Levana a Sebastiana, „a promluvíte si.“

Nejednalo se o prosbu, Sitris dala najevo svou svrchovanou moc, ale oba věděli, že pomoc potřebují. A také oba cítili, jak na ně Dinina přítomnost působí. Jen před pár hodinami sami mluvili o nutnosti zvládnout a poznat nově nabyté schopnosti. Je-li Dina někdo, koho jim přivolala Nela, už to je důvod věřit a pomoc přijmout. Sebastian dal kývnutím najevo, že berou královnino přání na vědomí. A v její tváři bylo znát, že se jí ulevilo. Nejspíše se obávala jejich nesouhlasu a případných sporů.

S úklonou se rozloučili a vrátili se do svých komnat. V salónku se Sebastian zadíval na Leona, Paula, Fabrise a Kaila s Markem.

„Nemůžete všechen čas být jen s námi. Není to nutné, alespoň tady ne. Prosím, využijte čas klidu, který tu máme, také pro sebe.“

Paul si pohrával s prstenem na své ruce, ve tváři potutelný úsměv. „Vyhazuješ publikum?“

Mark se na Paula zadíval přimhouřenýma očima.

„Co se jít podívat na cvičiště? Docela bych si protáhl svaly.“

„Jsem pro,“ ozval se Fabris.

„Pod jedinou podmínkou, dokud se nevrátíme, nevzdálíte se z pokoje,“ přidal se Leon a díval se Levanovi do tváře.

Levan kývl na souhlas a mrkl na Paula: „Zabavíme se, čas nám poplyne jako nic.“

Fabris zaúpěl: „Jdeme a hned!“

 

Sebastian s Levanem zůstali sami. Dopřáli si horkou koupel. Uvolnění a příjemně osvěžení se spolu natáhli na lůžku. Lykan se převalil na bok, pohledem laskal tělo upíra, který ležel se zavřenýma očima a klidně oddechoval.

„Levane?“

„Ano?“

Oči stále zavřené, Sebastian poslouchal zrychlující se tlukot srdce. Cítil vlnu emocí, která se šířila lykanovou myslí. Něha, vášeň, touha, chtíč a láska. Jeho tělo zareagovalo na projevenou náklonost.

„Hmm, to se mi líbí,“ zapředl vlkodlak.

Jemně pohladil rukou tyčící se důkaz upírovy touhy. Modrozelené zářivé oči se na něho upřely. Zrychlený dech naplnil místnost. Ruku v jeho klíně, vydal se přes břicho, hrudník a krk pro polibek. Nespěchal, ochutnával jemnou kůži, vnímal Sebastianovy reakce. Pomalu dospěl k pootevřeným rtům, lačně Sebastiana políbil. Kolem boků se mu zaklesly upírovy nohy, ruce ovinuly šíji. Sebastian k sobě Levana přitáhl, tiskli se jeden k druhému.

Intenzita spojení je cele pohltila. Vnímali pouze jeden druhého, nic kolem nich neexistovalo. Horký jazyk se nemohl nasytit chladivé kůže, stejně jako chladné rty nevynechaly žádné místo na lykanově těle. Jednu chvíli byl Sebastian na vrcholu slasti, když ho pohltilo teplo Levanových úst. Vzápětí se octl na všech čtyřech, rukama se držel pelesti postele a pohledem vyzíval lykana. Chvěl se nedočkavostí a touhou, rty mu zamknul polibek, hřejivé ruce ho sevřely a pak bylo spojení úplné. S každým průnikem zaplavovala upíra vlna slasti, vlkodlak ho pevně svíral a miloval Sebastiana se zvířecí náruživostí. Divokost, s jakou dobýval své území, jen víc rozpalovala upírův chtíč. Nespoutaný, živočišný akt, kde jejich duše rezonovaly v jednom tlukotu dvou srdcí.

 

Leželi na boku, Sebastian se tiskl zády k Levanově hrudi, prsty propletené, na svém krku vlkodlakův horký dech.

„Nikdy se tě nenasytím, mám pocit, že budu chtít víc a víc. Nakonec nevylezeme z postele,“ pronesl.

„Nejsem proti.“

Upír zvrátil hlavu a pohlédl do hnědých očí: „Nech toho, víš, jak to myslím.“

Lykan na něho mrkl: „Vím, ale i tak se mi ta představa líbí. A ještě chvíli o tom mluv a dáme druhé kolo.“

„Levane, vážně,“ sám ale cítil, jak jeho tělo na ta slova reaguje.

Levan se uchechtl, pevněji ho sevřel kolem pasu. Sebastian zasténal a prohnul se v bocích. Druhé kolo bylo stejně neskutečné.

 

Znovu si dopřáli horkou lázeň. Teď už se i oblékli, protože očekávali návrat svých přátel a Dinin příchod. Levan se uvelebil na postel, zády opřený o pelest. Sebastian se mu schoulil v náruči, ruku skrytou v Levanově dlani. Oba měli zavřené oči a ani jeden nespal. Upíři nespí a lykan jen odpočíval. Blízkost toho druhého uklidňovala a poskytovala pocit bezpečí. Souznění bylo slovo, které vystihovalo jejich rozpoložení.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+6 #7 Noc a den XIII.nebi 2019-04-06 23:44
Děkuju za Vaše milá slova, pokračování bude. Jen to napsat.
Citovat
+6 #6 Odp.: Noc a den XIII.Josef 2019-04-06 23:10
Bude ještě pokračování moc se mi to líbí
Citovat
+8 #5 Odp.: Noc a den XIII.Kev1000 2019-04-06 09:15
Animalita tý jejich lásky mě prostě vždycky dostane :-) A to se mi na tom líbí :-)
Citovat
+6 #4 Noc a den XIII.nebi 2019-04-04 22:11
William, mám radost, že příběh má své stále čtenáře. Děkuji
Citovat
+9 #3 Noc a den XIIIWilliam 2019-04-04 20:00
Veľmi pekné, no musím sa len opakovať, nádherné čítanie
Citovat
+9 #2 Noc a den XIII.nebi 2019-04-02 22:09
Jsem ráda, že se Ti to líbí... moc si toho vážím.
Citovat
+10 #1 Odp.: Noc a den XIII.zmetek 2019-04-02 19:43
Ty víš, že já fantasy rád... :-)
Citovat