• nebi
Stylromantika
Datum publikace11. 12. 2018
Počet zobrazení766×
Hodnocení4.37
Počet komentářů5

Celou noc šli směrem na západ. Nemluvili. Hleděli před sebe a myšlenky jim každému plynuly jiným směrem. Mark pociťoval smutek a vztek. Myslel na pomstu a doufal, že dokáže splnit slib, který dal nad hrobem své lásky. Nela se snažila zklidnit, najít ta nejsilnější kouzla. Jednak na ochranu svých druhů, ale taky pro útok. Věděla, že kouzlo, které použila na lodi, aby ochránila Levana, bude proti takovému kouzelníkovi k ničemu. Obávala se střetu s ním a přesto měla vnitřně pocit, že musí. Ne pro své druhy ani kvůli smrti Liem. Kvůli sobě.
Levan se Sebastianem se drželi celou cestu za ruce. Šli kousek za Markem s Nelou. Jejich spojení teď bylo tak silné, cítili jeden druhého. Levan na konci noci myslel na jediné, chtěl být se Sebastianem sám, držet ho v náruči, líbat a objímat. Upír stiskl jeho ruku, lykan mu pohlédl do jasných modrých očí. Oba chtěli to samé.

Po tiché večeři se rozešli do různých koutů. Mark chtěl být sám a Nela se znovu usadila ve větvích.
Vlkodlak a upír si našli mechové lůžko jako předešlé dny. Levan stál, díval se na mech a nemohl se pohnout. Sebastian ho vzal za ruku, pomalu stáhl k sobě. Přitiskl se k němu, objal ho. Leželi a drželi se v náruči. Levan vzal upírovu tvář do dlaní, něžně políbil.
„Sebastiane,“ zašeptal. Hladil jeho tvář, líbal hebkou šíji, rukama bloudil po chladivé kůži.
Pomalu se svlékli, laskali a líbali. Beze spěchu. Sebastian moc toužil po Levanově krvi, ale nechtěl porušit tu chvíli. Levan mu zajel rukou do vlasů, zvrátil upírovu hlavu a sklonil se k jeho krku. Přejel mu po něm zuby, věděl, jak svého milého dráždit. Naznačil kousnutí. Upír se k němu přitiskl, lykan cítil jeho vzrušení a touhu. Sklonil se pro polibek, jazyky se propletly a tentokrát už byly oba náruživější. Když se oddělili, Levan mu zapředl do ucha:
„Udělej to i já to chci.“ Sebastian nezaváhal, vycenil zuby a kousl. Opojení ho zaplavilo stejně jako Levana, cítili jeden druhého. Upír se odtáhl od ranek, které způsobil, lehce je olízl a pak prokousl svoje zápěstí.
„Teď ty,“ řekl a nabídl mu svou krev. Levan se napil, jejich emoce a pocity se prolínaly, mísily. Vlkodlak zatlačil upíra do mechu, pevně ho sevřel ve svých rukou a vstoupil do jeho těla. Sebastian slastně zasténal, v ústech Levanovu krev. Nohama se zaklesnul kolem lykanových boků, ruce ovinul kolem mohutné šíje. Mezi prsty se mu proplétaly prameny hebkých vlasů. Zaklonil hlavu a boky se prohnul proti Levanovi. Všechna bolest a stesk nahromaděné ve vlkodlakově těle se rozplynuly. Soustředil se jen na Sebastiana, na jeho pocity a reakce. Hladil chladivou kůži a věděl přesně, jaké pocity se rozlévají v jeho těle. Splynuli v dokonalé souhře.

Nela seděla na větvi, usmívala se. Síla jejich spojení se násobila, tak mocnou ochranu jim nikdy nemůže poskytnout. Vytáhla malou stříbrnou kuličku, stále měla ve tváři lehký úsměv, když ji pevně stiskla. Vůle lesa se lehce vzepřela, ale kouzlo, které šeptala, nebylo zlé, a i když bude platit krví, les jí to dovolí. Rukou projela tenká ostří, síla kouzla se zvyšovala. Myslí se soustředila na upíra s lykanem, věděla, co chce. Zašeptala poslední slovo. Nože zajely, zase držela jen malou stříbrnou kuličku. Vložila ji do váčku na krku, hlavou se opřela o kmen stromu. Nikdy nebyla tak klidná, smířená jako teď.
Mark se neklidně převaloval v měkké trávě. Nakonec ho spánek přemohl, hluboký, nečekaně klidný, osvěžující spánek. Netušil, že to byla Nela. Nevěděla, jaké má vzpomínky na Liem, ale do snů mu vložila tolik štěstí a lásky, kolik byla schopna.
Upír ležel na boku, měl zavřené oči. K jeho zádům se tiskl vlkodlak, líbal jemně krk, rukou pohladil rameno, pomalu po volně položené paži klesal k boku. Chladná ruka ho zastavila, Sebastian zachytil jeho ruku, propletl jejich prsty a přitiskl si horkou dlaň na hruď. Otevřel oči, zvrátil hlavu a zadíval se do nádherných hnědých očí. Levan se sklonil, jejich rty se dotkly. Něžně se políbili.
Lykan položil hlavu na šíji svého milého, kterého svíral v náruči. Přál si, aby ta chvíle neskončila nikdy, aby tak zůstali spolu, tady, v klidu a míru lesa. Jen na to pomyslel a už mu před očima vyvstala tvář jeho sestry. Pevněji se přitiskl k Sebastianovi a pomalu začal usínat. Upír se nepohnul, jeho milý ho pevně svíral, s hlavou položenou na jeho krku, pomalu usínal. A on se zavřenýma očima poslouchal zklidňující se tlukot Levanova srdce.

Po probuzení se ještě dlouho objímali a líbali. Hleděli si do očí, beze slov, v tichu lesa. Sebastian se jemně dotýkal Levanovy tváře, hladil mohutnou šíji, hrudník. Prsty opisoval stvoly tetování na Levanově těle. Hřejivé ruce hladily jeho záda, rty vypalovaly horké polibky do kůže na upírově krku a hrudi.
Nemluvili, oblékli se a znovu splynuli v objetí. Každé pohlazení, políbení, bylo víc než jakákoliv slova. Souznění bylo úplné. Cítili emoce toho druhého, každý zachvěv těla i duše.
Čtveřice seděla u jídla. Sebastian s Levanem vedle sebe, Nela a Mark naproti nim. Když si upír vzal ampuli s krví, překontroloval své zásoby, krve měl ještě dost.
Mark na něj pohlédl: „Máš dost velké zásoby, nemusíš se bát. Když bylo jasné, že odcházíme, vzal jsem všechno.“
Sebastian na něj pohlédl, co mohl říct než: „Děkuju.“

Připravili se k další cestě, všichni měli pocit, že dnešek je jiný než předcházející dny. Nela se v příhodném okamžiku přitočila k upírovi: „Sebastiane, nezapomeň na slib, který jsi mi dal. Pokud se mi něco stane, nebudete se do toho míchat.“
Upír na ni hleděl. Proč mu to připomíná, dnes, teď? Ví snad něco, co oni ne? Pohlédl na Levana, který se na něho otočil. Vycítil prudkou změnu nálady. „Je všechno v pořádku?“ zeptal se lykan.
Sebastian přikývl. Vyrazili.

Po třech hodinách cesty začala mít Nela divný pocit. Tušila, že jsou blízko ležení, a měla nepříjemnou předtuchu, že jí nezbývá moc času. Na chvilku se zastavila, zvedla hlavu a podívala se do korun stromů. Zhluboka se nadechla. Byla klidná, noční smíření v ní zůstalo. Démon skrytý v jejím nitru, spoutaný řetězy kouzel a zaklínadel, čekal. Čekal, že dnes, dnes se osvobodí. Usmála se. Když ho k sobě připoutala a málem zemřela, myslel, že ji ovládne. Díky mistrovi ho uvěznila uvnitř sebe. Čas, který prožil v poutech, byl příliš dlouhý i na něho. Jen díky tomu s ním uzavřela dohodu, pro oba výhodnou. Teď se blíží čas, kdy budou všechny sliby splněny. Sklonila svůj pohled zpět k zemi. Dva vlkodlaci a upír na ni překvapeně hleděli.
„Cítím změnu, myslím, že jsme blízko,“ řekla.

Brzo našli ležení. Bylo rozlehlé, dobře organizované. Stany byly rozestavěny v půlkruhu, jehož vnitřní i vnější strana měla strážce. Mnoho vojáků, ale jen lidé. Nela myslí propátrala okolí, hledala lučištníky, nebo skryté strážce v korunách stromů. Nikde nikdo. V kruhu podél celého tábořiště byl hluboký příkop a z kůlů stlučené hradby. Na hradbách louče, vprostřed veliké ohniště. Přes příkop bylo možné přejít jen po spuštění mostku, který byl napojen na vstupní bránu. Tato byla jediným vchodem do chráněné zóny. Povstalci proti královně. Počet neurčila úplně přesně, ale i tak došla k neočekávanému počtu čtyři sta mužů a žen. Malá armáda.
Nela se pokusila najít kouzelníka a po chvíli pátrání ho vycítila. Nepokoušela se skrýt, věděla, že ve chvíli, kdy ona našla jeho, poznal i on ji. V táboře se něco dělo, hemžení a shon prozradil, že kouzelník asi vyhlásil poplach. Nela vstala, podívala se na Sebastiana.
„Dodrž svoje slovo!“
„Co chceš dělat? O co tu jde?“ ozval se Mark, chytil Nelu za ruku. „On je můj, slyšíš, jen můj. Chci jeho život za život Liem. Nepůjdeš sama, s tím nepočítej.“
Naklonila se k němu, objala ho. Drželi se chvilku tak, pak ji pustil a kývl. Jen z jeho gesta tak bylo jasné, že mu něco řekla. A ať to bylo cokoliv, on souhlasil.

Čarodějka se otočila a vyšla z lesa. Zamířila rovnou k ležení a zastavila se před hlavní bránou.
Nepohnula se. Stála skryta tmou a čekala. Mumraj v ležení se pomalu uklidnil. Levan, Sebastian a Mark viděli, jak ležením prochází muž v dlouhém plášti. Mířil k bráně, mostek byl připraven, vrata se otevřela. Nové louče byly na kůlech zabodnuty, ozářily prostranství před branou. Čaroděj vyšel a brána skřípavě zapadla zpět. Dav zvědavců se nahrnul k hradbám, aby jim nic neuniklo. Stáli s Nelou proti sobě. Dvě postavy v mihotavé záři loučí.
„Kdo jsi?“ pronesl hlubokým hlasem.
„Kdo jsi ty?“ odpověděla Nela otázkou.
„Nejsi tu, abys kladla otázky. Co si myslíš, že zmůžeš proti někomu, jako jsem já?“
Rozesmála se, drsným nepříjemným smíchem: „Zatím vím jen to, že jsi mluvka a vrah. Ani jedno na mě dojem nedělá.“ Sundala si plášť a rukavice, černýma očima na něho hleděla.
„Posedlá démonem, to není nic, z čeho bych měl obavu.“
Nelu to otravovalo, proč mají čarodějové tu nutkavou potřebu o sobě mluvit. A přesvědčovat sebe a celé okolí, jak jsou skvělí.
Dívala se na něj. Zašeptala neznámá slova. Jeho tělo obestřel černý dým, zmizel v něm. Nebylo vidět, co se děje uvnitř, vládlo hrobové ticho. Náhle se dým roztrhl a proud jasného světla šlehl k Nele. Padla k zemi a útok ji minul. Odpověděla sprškou nožů, které byly odraženy štítem.
Útoky se střídaly, obměňovaly a zrychlovaly. Síla soupeřů byla vyrovnaná, hodina uplynula bez toho, aby byl vítěz.
Mark se vydal pomalu k místu boje.
„Co to děláš? Marku, neblázni, do toho nemůžeš vstoupit.“
Zavolal na něj Levan. Chtěl vykročit směrem k němu. Sebastian ho zadržel: „Ne, zůstaň.“
„Jako že Nela a Mark to vybojují sami? To nemyslíš vážně?“
„Naše chvíle přijde, prosím, věř mi.“ Upír mu hleděl do očí.

Levan pohlédl na Marka, který už byl téměř v místě boje. Pak znovu na Sebastiana. Nadechl se k odpovědi a přerušila ho strašlivá rána.
Prudce se otočili, Nela ležela na zemi, kolem ní kaluž krve. Stáli a nemohli se pohnout. I Mark se zastavil.
Cítila, jak ji opouštějí síly, tušila, co se blíží.
„No tak, bastarde, to je tvoje chvíle, seber se a táhni z mého těla. Dodržela jsem přísahu, jsi na řadě šmejde!“ Démon se vynořil a zamířil k čaroději. S každým kouzlem, které na soupeře vyslala, vytvářela nenápadně spojení mezi čarodějem a démonem. Tomu pak stačilo se ho jen držet. Když se k čaroději dostal a chtěl ovládnout jeho tělo a duši, nemohl. Nevadila mu obranná kouzla, které čaroděj vyslal, něco jiného mu neumožnilo vstoupit. Otočil se na Nelu, ležící na zemi v tratolišti krve. Byla mrtvá, její život vyprchal, nemá tělo, kam by se vrátil. Musí ovládnout čaroděje, jinak se propadne zpět do temnoty. Zuřil. Ta mrcha ho přemluvila a nakonec zradila.

Výkřik ho přinutil vrátit pohled zpět. Bezmocně sledoval meč trčící z čaroděje. Meč, který rozetnul čarodějovo tělo od hlavy až téměř k pasu. Tělo se zhroutilo a rozpadlo na prach. Démon se vztekem a zlobou pohlédl na Marka s mečem v rukou. Cítil jeho ochranu, nemohl ho napadnout. Zaúpěl a propadl se do temnoty.
Mark viděl Nelu ležet, řekla mu, co má udělat a kdy. Čekal na tu chvíli. Když démon opustil její tělo, stalo se, co předpověděla. Vrhl se k čaroději, ale nemohl se k němu dostat, do něj. Čaroděj se bránil a démon útočil. Ani jeden si nevšiml, když Mark zezadu přistoupil. Rozmáchl se a jednou ranou čaroděje přeťal, doslova. Démon se s řevem propadl a čaroděj se rozpadl na prach. Zavládlo hrobové ticho.
Sebatian s Levanem sledovali scénu před sebou. Když Nela umírala, ucítili příval energie. Razance, s jakou je vlna zasáhla, je srazila na kolena. Prudce oddechovali a snažili se zklidnit.
Sebastian zašeptal: „Nelo.“ V tom slově byl soucit i něha. Bylo mu jasné, co udělala. Musela to plánovat, připravovat a tedy i vědět, že tady dnes zemře. „Nelo.“
Všechno to dávalo smysl. Věřila v jejich pouto, že jsou naplněním věštby. Zemřela pro ně, její životní síla přešla do nich, čistá, bez přítomnosti démona v jejím těle.
Levan se na Sebastiana podíval. „Nejvyšší dar,“ řekl. Upír přikývl.

Hluk a zvuky zbraní upoutaly jejich pozornost, vyběhli z lesa. V ležení vládl zmatek a chaos, bez čaroděje jako velitele se k obraně seskupovali vojáci nekoordinovaně.
Co upíra a lykana fascinovalo, byly útočící armády. Z jedné strany se na ležení řítila žena v černé zboji se skelně průhledným mečem v sedle černého koně. A s ní armáda, kde bylo obsaženo nesčetně ras. Nevěděli, kdo je, ale oba to tušili, královna ostrova. Byla v čele útoku. Královnu následovala jízda, každý z jezdců třímal zbraň. Meče, šavle, kopí, sekery, jezdci byli směsicí bojovníků vlkodlaci, upíři, lidé a pak skupina lidí, jejichž oči zářily i na dálku tyrkysovou modří. Za jízdou běžela zbylá část útoku. Ohlušující válečný pokřik je doprovázel a varoval jejich nepřátele.
Z opačné strany běželo nejméně dvě stě vlkodlaků. Ve zvířecí podobě se hnali k ležení. Levan prošel proměnou, Sebastian se chopil svých zbraní, obouručních mečů, a vyrazili.

Vlkodlaci strhli dřevěné hradby, nemilosrdně plenili nepřátele. Zem nasákla krví, všude bylo slyšet křik a sténání raněných. Díky vlkodlakům nemusela královna se svými bojovníky překonávat hradby. Vrhla se do bitvy. Sebastian s Levanem se vmísili do jejich řad. Po krátkém, krvavém boji se povstalci vzdali. Klečeli na kolenou, ruce za hlavou, skloněné hlavy. Víc jak polovina jich zemřela, ostatní čekali na trest. Královna však nejdřív došla k vlkodlakům, kteří už na sebe vzali lidskou podobu. Jejich nahota ji vůbec neuváděla do rozpaků, nad čím ale pozvedla obočí, bylo tetování mnohých z nich. Rodová linie starších, která o sobě nedala tak dlouho vědět, se objevila neočekávaně. Meč vrátila do pochvy na zádech. K muži kterého znala, přistoupila. Sklonila hlavu v uctivém pozdravu.
„Ravi, jsem ráda, že jste se k nám připojili. Děkuji za vaši pomoc. A doufám, že se hodláte zdržet v naší blízkosti.“ Zvedla hlavu a pohlédla lykanovi do očí.
Ravi, mohutný, svalnatý válečník, hleděl do očí královny.
I on sklonil hlavu v pozdravu.
„Odpusť má paní. Vím, že jsi nás postrádala v mnohých důležitých bitvách a jednáních. Dostala se k nám ale informace o dětech našeho rodu. Dvojčata. Sama víš, co to pro nás znamená. Všechny své síly jsme směřovali k jejich nalezení a ochraně. Nesplnili jsme svůj úkol.“ Mezi vlkodlaky se ozvalo souhlasné mručení, obsahující i smutek.
„Víme však, že jedno z dětí žije. A jsou-li naše informace správné, je na ostrově.“
Královna přikývla.
„Promluvíme si o všem později, pokud souhlasíš?“
Ravi přikývl.
„Teď se musím vypořádat s povstalci.“
Její pohled ztvrdl. Otočila se ke klečícím.
„Zabíjeli jste nevinné. Nevinné poddané koruny. Zákony ostrova jsou poměrně jednoduché. Smrt za smrt. Jediné, co budeme řešit, kdo vykoná trest. Mrtví jsou mezi lidmi, vlkodlaky i upíry. Každý z rodů má svá práva.“ Promluvila do řad svých vojáků.
„Svažte je a odveďte do paláce!“
Otočila se na lykana.
„Ravi?“
Kývl a vyzval několik svých mužů, kteří se přidali k eskortě vězňů. Několik vojáků jim poskytlo pláště, aby skryli svou nahotu. Upíři, vlkodlaci a lidé z řad bojovníků, začali připravovat vězně.

Sebastian s Levanem po celou dobu stáli mezi královninými vojáky. Mark je rychle našel a dal Levanovi plášť. Věděli, že musí nenápadně odejít. Sebastian s Levanem se chytili za ruku a spolu s Markem se opatrně přesunuli blíž k lesu. Ve chvíli, kdy se vojsko začalo přeskupovat a připravovat k odchodu, se oddělili a zmizeli. Pod ochranou lesa z povzdálí sledovali dění v táboře. Zdálo se, že se jim podařilo nepozorovaně zmizet. Nevěděli, co teď budou dělat, ale Levan se nechtěl odhalit. Nechtěl se spojit s rodem lykanů, ke kterému zjevně patřil.
Jediné, co chtěl, bylo zůstat se Sebatianem. Měl obavu, že to bude problém pro ty, jež nosí stejné tetování jako on. Přitáhl si upíra k sobě, pevně ho objal. Nemusel nic říkat, jeho milý cítil, vnímal, věděl, na co Levan myslí.
Mark se cítil prázdný. Splnil slib, který dal nad hrobem Liem. A najednou nevěděl jak dál. Pak spatřil v davu stojícího Levana se Sebastianem. Liem svého bratra bezmezně milovala a chránila. Mark sám se mu cítil dlužen za vše, co vykonal pro jeho rodinu. Bude stát při nich, chránit Sebastiana a Levana. Ti dva jsou jeho rodina, přátelé i bratři v jednom. A když i někdo jako Nela byl ochoten pro ně a víru v jejich budoucnost zemřít, i on, válečník a zbrojíř lykanů, bude stát po jejich boku. Sebral na zemi plášť, který vypadal nepoškozený a nepoznamenaný krví. Podal ho Levanovi. Když si ho vlkodlak oblékl, otočil se na Marka. A ten jen kývl. Nemuseli si nic říkat.
Teď tu stojí vedle sebe. Dva vlkodlaci a upír. Hledí na místo, kde před pár minutami skončil život Nely, čarodějky, která jim dala vše, čeho byla schopna. Sledovali odcházející armádu a mysleli na to, jaká je jejich budoucnost.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)

Komentáře  

+10 #5 Noc a den X.nebi 2018-12-13 21:47
Děkuju :-) ano je to můj svět, kam utíkám a cítím se v něm dobře. Můj únik, svoboda.
Neproste. To že vás to baví, to je motivace pokračovat, psát dál. Hoši si zaslouží dojít až na konec a já udělám vše pro to, aby se tak stalo.
Líbí se mi, že se vám to líbí ;-)
To já děkuju vám.
Citovat
+10 #4 Odp.: Noc a den X.Kev1000 2018-12-13 20:51
Líbí se mi ta jejich živočišná láska. Líbí se mi jak jsou vodlišný a tim víc se můžou vobjevovat a milovat, tim víc do sebe zapadaj. :-)
Citovat
+11 #3 Noc a den XWilliam 2018-12-12 06:01
Nádherné čítanie, prosím pokračuj
Citovat
+12 #2 Odp.: Noc a den X.pavla 2018-12-11 22:41
Krása! Děkuji a prosim o pokračovaní.
Citovat
+14 #1 Odp.: Noc a den X.zmetek 2018-12-11 22:29
Nebi, palec nahoru. Když jsem zkoušel fantasy, tak mi nešlo,
u mě bylo tak nějak falešné, divné. Ty ale asi do toho světa patříš, jen jsi, možná omylem, tady. A my můžeme být rádi, že tady jsi a píšeš. Měj se, holka.
Citovat