Romány

V dalších týdnech byl Damian vůči Viliamovi obezřetný, ale ne odmítavý. Avšak kdykoli se řeč stočila jen náznakem k minulosti, zatvrdil se a uzavřel se do sebe. Jeho bratr z těchto rozhovorů rychle vybruslil, a jestliže si Eda něčeho všiml, nedával to na sobě znát. Damian však cítil jeho starostlivé pohledy. Nesnášel je, měl dojem, že mu svým odmítavým postojem ubližuje, přestože nechápal, proč v něm onu starostlivost vzbuzuje. Když uhodil na bratra, jestli si náhodou nepustil pusu na špacír, ten rezolutně odmítl. Chtěl celý ten rozhovor toho dne zapomenout, vypudit z mysli, přesto se mu jeho slova neustále vracela a on neměl možnost nad nimi nepřemýšlet. Striktně odmítal připustit, že byl jakkoli týraný, kromě těch pár ran, které patřily k jeho – uznával – trochu spartánské výchově, natož aby přemýšlel o Stockholmském syndromu. Přišlo mu to směšné.

Kolikrát se mi zdálo, že jsem najednou nahý na ulici mezi oblečenými lidmi, kteří mě míjí, jen na mě kouknou a nijak nereagují. Já se nemám čím zakrýt a tak musím pokračovat v chůzi, jet tramvají a prostě se tvářit, že je to tak v pořádku. Přitom se ale stydím, ale je to tak vzrušující… Teď by se to mohlo stát realitou. Vlastně už to realita z části je, když jsem tady nahý…

Robin se v Záboří začal objevovat pravidelně a dobře mezi nás zapadl. Když se zdržel, přespával u Dominika. Vždy, když měl přijet, jsem se na něj upřímně těšil, přinesl mezi nás takový svěží vítr, i když povahou byl tišší, něco jako já. Tři týdny po našem prvním setkání přišla sobota, kdy Robin neměl co na práci a já také ne. Konečně jsme se tak domluvili, že bych mohl přijet k němu do Vojkova zkusit si zastřílet z luku. Robin zval i ostatní, ale ti se samozřejmě věnovali svým drahým polovičkám, takže odmítli. Alespoň budu mít více času si to vyzkoušet, řekl jsem si.

„Eddie, bude tam opravdu hodně lidí a mezi nimi bude pravděpodobně i Julián. Pokud to půjde, vyhýbejte se mu, nerad bych řešil nějakou zběsilou scénu. Pokud si vás sám vyhledá, což si nemyslím, omluvte se a odejděte. Strašně nerad bych se dočkal toho, že by vás tam začal psychicky terorizovat. Omlouvám se, že to oznamuji až teď, jen jsem si říkal, že byste to měl vědět,“ usoudil a jen nerad se podíval do jeho očí.

„Jak to dopadlo?“ ptá se mě tím svým vemlouvavým hlasem. „Jo, v pohodě, s kámošem jsme si dopilovali učení na zkoušku,“ blekotám. „Tak to je dobře. Hlavně, že se ti učení vešlo do toho batůžku, s kterým jezdíš na kolo,“ usmívá se potutelně maminka. Cítím, jak rudnu, červenají se mi určitě i uši a je mi jasné, že mě má maminka prokouknutého skrz na skrz. Do baťůžku by se mi ty materiály rozhodně nevešly. „Promiň,“ špitnu. „To je v pořádku. Byl si u něho? Jak, že se vlastně jmenuje?“

Druhý den ráno jsem se probudil celý rozlámaný, nevyspalý, protivný a nenáviděl jsem celý svět. Zároveň mi bylo jasné, že budu mít milion nepřijatých hovorů a milion zpráv od zvědavých kumpánů. Jaké bylo mé překvapení, když telefon nic takového neukazoval. Byl jsem ale rád, vůbec nevím, co bych jim psal, nadržencům.

Sobotu i neděli jsem věnoval přípravám na zábavu, resp. na to, co přijde po ní. Myslím, že už jsem toho viděl hodně a kluci o tom také furt mluvili, ale nesmím to pokazit, tak jsem studoval dál. Rozumějte, koukal jsem na porno a sledoval, jak by se to mohlo Petře líbit, aby neřekla, že jsem úplný dřevo. Pustil jsem si i lesbické porno, říkal jsem si, že holky budou nejlíp vědět, jak to mají rády. Chvilku jsem na to koukal, ale začalo mě to nudit, chyběl mi tam ten mužský element. Vždy jsem těm borcům záviděl, jak moc dokážou slečnám naložit, často vypadali jak takoví alfa samci, kterým se herečky plně oddávají.

V notýsku se u prvního řádku ve čtvrtým sloupci usadilo hezký velký OK. Mě hřály půlky a kebule se mi toulala někde v tramtárii. Dostal jsem vyplacenej první trest. Juj, a jaký to bylo? Bylo to jiný než s Jirkou. Ještě jsem se ale definitivně nerozhodl, jestli lepší, nebo horší. Při tom výkonu mě stud postupně přecházel a dostávalo se to do jiný roviny. Líbila se mi ta hra, že něco udělám nebo neudělám a tím si vědomě podepíšu ortel. To bylo… to bylo éňo ňůňo. Vyloudilo mi to pousmání a mírnou škubatůru. Však počkej, pane boss, já začnu zlobit tak, že nebudeš stíhat! Hahaha. Tenhle hrdinskej postoj mě teda za chvíli přešel. Pomalu jsme dojeli domů a bylo to jak vrátit se z kosmický cesty zase na zem.

Otevřel jsem oči a podíval se po pokoji, Dominik byl zachumlaný kompletně do deky a mně nad hlavou jen trčela jeho obrovská noha. Pucek ležel na zádech a ruce rozhozené do stran, jak kdyby byl ukřižovaný. Kaká byl stočený do klubíčka, měl asi divoké sny a hodně se převaloval a nějak si stáhl trenky pod zadek, a tak do místnosti svítila jeho maličká, ale velice pevná prdelka. Musel jsem se nad tím výjevem pousmát.

V ten moment už to Damian nevydržel a začal se smát na celé kolo. Vytěsnil informaci o vytopené kanceláři i o tom, že její stěny už nejsou bílé. Představil si svého upjatého a stokrát víc sucharského ekonomického manažera, jak civí na rozchechtaného Vila balancujícího nahoře na žebříku. Byla to tak vtipná představa, že se nemohl přestat smát, z očí mu tryskaly slzy. Když se uklidnil a rozevřel znovu telefon, uviděl svou, ale také Edovu vymalovanou kancelář a znovu se rozesmál. Na jeho nebylo nic úsměvného, pokud mohl v tomto svém rozpoložení mínit, tak soudcovské kladívko opřené o silný svazek knih a nad ním Brush scriptem napsáno jméno a logo firmy vypadaly dokonale. Ovšem Edova kancelář? Vedle dveří byl přímo na stěnu namalovaný rám obrazu a v něm velmi důležitě se tvářící Damian, nebo Viliam, to už záleželo na tom, koho tam zrovna bude chtít Eda vidět. Pod fotkou se skvěla zpráva – Jako ve školách mají prezidenty, i náš Eda si zaslouží mít jednoho ředitele zeměkoule na obraze v kanclíku.

„Mamíí, koupíš mi v krámě nějaký chipsy, kolu, malinovku, bagety, zeleninu a kuřecí maso? Kaká dělá večer na Volšáku nějakou oslavu, tak klukům udělám svoje bagety.“ Bagety s grilovaným kuřecím masem a zeleninou byl takový můj tehdejší majstrštyk a kluci se po nich mohli utlouct. Limči se hodily, jelikož mi bylo jasný, že přitáhnou jenom alkohol a na tohle nebudou myslet. A já se navíc budu tvářit jako vzorný synek, který nepije, i když už může.

Byli jsme čtyři, dá se poupravit název slavné knihy, kterou nám ve škole nutili, a tak jsem k ní měl přirozený odpor až do dospělosti. Parta kamarádů ze vsi na jihu Čech. Záboří je vesnice, která má necelých čtyři sta obyvatel a přímou úměrou si dokážete spočítat, kolik tam tak mohlo být dětí. My jsme však byli poměrně silné dva ročníky, kdy se za dva roky narodili čtyři kluci a dvě holky. Kluci i holky drželi separé svou partu, my kluci si do ní nikdy nikoho nepustili, další kluci byli buď o dost starší, nebo naopak o dost mladší a holky mezi námi neměly své místo.

Třesoucí se mladíček se k ničemu neměl, Damian tedy usoudil, že ho musí vysvléct sám. Na erotické myšlenky naštěstí neměl ani pomyšlení. Neodpustil si ale u stahování mokrého trička přilepeného na drobném těle tlumeně brblat: „Většího blázna, jako jste vy, jsem nepotkal. Proč děláte takové věci? Jednou z vás dostanu infarkt a vy mě budete povinně každý den navštěvovat v nemocnici!“ Stále mu laskavě spílal a snažil se stáhnout mokré pyžamové tepláky. Šlo to ztuha.