Romány

Vešel Lucius. A hned se při pohledu na nás rozzářil. „Á, rád vidím, že marod již pracuje. Ahoj, Arte. Zdravím, Marcu. Měl jsem o tebe velký strach, brachu.“ Přišel k nám a oba nás políbil na čelo. O aféře s arsenikem věděl ode mě. Chvíli jsme zůstali v jeho příjemném objetí a potom si sedl na židli naproti nás. „Slyšeli jste už novinky z císařova dvora?“ Hrdlo se mi stáhlo, ale myslím, že si toho nikdo z nich nevšiml. Já je totiž už slyšel. Z první ruky. A štědře jsem za ně zaplatil. Stály mě přesně 300 denárů.

On stál nahý u lavice a prohlížel si mnou vystavené pomůcky. Měl pěknou postavu, vypracovanou nejspíše fyzickou prací, mezi nohama mu už čněl hezký, trochu robustnější klacek a odhaloval lesknoucí se žalud. Pod ním se mu lehce pohupoval pořádně naditý pytel, doslova výstavní. Nohy měl hezky chlupaté, což mne dost vzrušilo a můj klacek to dal najevo. Vyvalil oči a otevřel ústa údivem. „Jsi moc pěkný!“ Zarděl se, poděkoval a opětoval mi kompliment. Pohladil jsem ho po zádech a má ruka pokračovala dolů k perfektně vytvarované prdelce. „Ta je nádherná, zbožňuji takové prdelky!“ Zarděl se, ale ani nehlesl. Když mu moje prsty zajely do roklinky a prohrábly hebké chloupky, podlomila se mu kolena, až skoro padl na zem, no já ho stačil zachytit.

Hned po nich využili jeho služeb Zdislav s Nicolasem. Ten shodil oblečení, polil se vodou a zavolal na lázeňského, ať mu namydlí záda. Po zádech sklouzly jeho ruce na krásně tvarované půlky zadečku. Nikolas se otočil. Zdislav, který se mezitím vysvlékl a vlezl do vody, s údivem pozoroval, jak jeho druhovi nádherně ztopořil penis. Lázeňský své ruce přesunul a v mydlinkách mu promnul koule a párkrát přejel rukou po naběhlé kráse. Nicolas přikývl. Hoch mu ho začal honit. Netrvalo dlouho a až na káď vystříkly bílé cákance semene. Nicolas si vlezl do vody.

Dvojčatům už byly čtyři měsíce, mně devatenáct let a písařem jsem byl přesně rok. Za tu dobu se událo víc věcí než za celých mých předešlých pět roků v Římě. Marcus si mě opět zavolal do svého tablina a my zaujali obvyklé pozice jako tisíckrát předtím. On za svým stolem a já na židli proti němu. „Přál sis mě vidět?“ usmál jsem se na něj. Ale on měl do úsměvu daleko. Sakra. To se jako zase někde něco podělalo?

„Nějaká reklamace mých služeb, pánové?“ pokusil jsem se odlehčit atmosféru a pohodil hlavou ke svitku, který oba studovali. Ale Marcus očividně neměl náladu na žerty. „Postarám se o to, aby tohle s tebou nemělo nic společného.“ Papír odhodil stranou a pomalu se opřel. „Arte, co víš o úřadu konzula?“ Lucius přimhouřil oči a stejně jako můj pán čekal na odpověď. Otázka mě trochu zaskočila. A snažil jsem se odhadnout, co se v tom svitku o mně může psát. „No, lidové shromáždění volí vždy na začátku roku dva konzuly. Aby se navzájem mohli hlídat a třeba i vetovat.“ Marcus spokojeně přikývl. „Těší mě, že jsi dával pozor. V ideálním světě konzulové vydrží v úřadu celé volební období. Ale někdy zapracují závist a ambice některých senátorů. Buď konzula pošpiní, nebo namočí do nějaké korupční kauzy… a císař jmenuje suffektního konzula. Takového náhradníka.“ A teď poprvé promluvil Lucius: „Arte, víš, kdo se stal na konci léta suffektním konzulem?“

Zacukaly mu koutky. „Nepochlebuj mi, chlapče, nebo se se zlou potážeš.“ V rozporu se svými slovy ale vypadal, že ho konverzace začala trochu bavit. „Ale náhodou máš pravdu. Vím to. Průměrně si písař účtuje deset denárů za sto řádků. A pětadvacet za vylepšování písma, nebo při výuce psaní někoho jiného. Kdybych tě pracovně fakt vytížil, mohl by sis vydělat až padesát denárů za den. Ale v tom případě bych ti strhl půlku za ubytování, stravné a ošacení. Tak zdatný obchodník jsem. Spokojen?“ Už jsem zase zářil jako měsíček na hnoji. „Naprosto, pane.“ Všechno bylo víc, než mám teď. Předklonil se a zadíval se mi hluboko do očí. „Kolik přesně dlužíš, Arte? Když to budu vědět, třeba snížím své poplatky.“ A sakra…

„Tak všichni aspoň uvidí, komu patříš.“ Skyler to řekl tak samozřejmě, až si Elliot v první chvíli význam jeho slov ani neuvědomil. Trvalo to několik desítek sekund a spoustu hrubých a chtivých doteků, které jeho myšlenkové procesy jen zpomalovaly. „Komu… patřím?“ „Přesně tak,“ vydechl Skyler a odtáhl se od něj, aby mu viděl do očí. „Nebo si snad myslíš, že na tebe má nárok někdo jinej?“

Přátelství. Už zase Eda nevěděl, jak se cítit – a způsobilo to tohle jedno jediné, tolikrát na světě skloňované slovo. Před dvěma lety by dal cokoli, aby získal kamaráda. Dnes? Život ho rozmazlil. Teď už stál o daleko víc… Nejistě se odtáhl z teplé náruče, aby se na svého společníka podíval. Potřeboval vědět, jak se tváří. Příliš mu ty oči nenapověděly. Měl by odpovědět, ty temné hloubky čekaly na nějaká jeho slova. No tak. Copak nechtěl přijmout jeho přátelství?

„To tě tak moc beru, že jsem se tě sotva dotknul a už seš tvrdej?“ rýpl si Elliot a přejel mu palcem po žaludu. „To si piš.“ Skyler ho propaloval pohledem, ale sám se ho nedotýkal – ruce nechával stále volně položené na opěrkách. „A ještě víc mě bude brát, až tu pusu použiješ k něčemu jinýmu než mluvení.“

Hlazení a laskání nabývá intenzity a pod těmi plátěnými tenkými šortkami se začínají rýsovat ztopořené penisy. Začíná to být hodně intenzivní. Ruce jsou propletené a hladí všechny části těl. Směřují stále níž, až mizí pod gumou šortek. Oba mají ruce pod gumou šortek toho druhého. Co se tam děje, o tom si můžu nechat jen zdát. Dvojice se společně otáčí kolem své osy a je jasné, že jedna ruka masíruje prdelku toho druhého, druhá ruka honí ptáčka a hraje si s kuličkama. Vše se děje neskutečně pomalu a mě můžou prasknout koule a žalud.

I v jeho hlavě to znělo bizarně, rozpalovaly se mu tváře a styděl se sám za sebe jen za to, že své myšlenky formuloval do tak konkrétní podoby. Že tu žádost vyslovoval ve své hlavě. Nedokázal se ale zastavit. Takže jsem se chtěl zeptat, jestli bys mě nechtěl tak trochu… lovit. Víš co, naprosto běžná věc. Budu se ti snažit utéct, nakonec mě chytneš, někam mě odvlečeš a budeš si se mnou dělat, cokoliv jenom budeš chtít. To zní jako naprosto ideálně strávenej páteční večer, no ne?

Vyrazil jsem k řece. Vždy jsem rád běhal podél řeky, pozoroval, jak sebou mrskají ryby, jak se slétávají břehule. Zda dudek už vyvedl mladé ze starého topolu. V dutinách starých vrb jsem počítal mláďata datlů. Občas jsem narazil i na nějaké opozdilce, kteří po horkém dnu se často koupali, většinou nazí, až do tmy. Dnes jsem nikoho ve vodě neviděl, i přes to, že byl velmi parný den. Když jsem doběhl k první zátočině, na břehu seděl nahý dědek Mačkyn chvust s nohama ve vodě a mezi koleny si šmudlal ocas.

Měl Edu doma jen jednu noc a jen ten pocit ho ukolébal natolik, že spal tvrdě a beze snů, ale minulé týdny prožil v silném stresu nebo najetý a opilý. Když už usnul, trápily ho noční běsy doprovázené živými obrazy mrtvého Marka a běsnícího děda. Temnota – věděl, že je jí obklopený. A byl si jistý, kdo by ji dokázal velmi dobře odehnat. Ještě než stihl řádně zanalyzovat poslední myšlenku a zapudit ji s tím, že nemá právo o nic žádat, otočil se na Edu a vyhrkl: „Mohl bych tě obejmout?“