Romány

"Matyáši, znáš muj pohled na všechno to slavení svátků, narozenin a dalších milníků, co nám vždycky řikaj, že je zase další rok v kýblu a my jsme neuďáli naprosto nic, co by po nás jednou zustalo," zkoušel jsem se bránit, když začal nalíhat, jak teda vyřešíme našeho Valentýna. Heh… Našeho Valentýna?! "Hele, spali jsme spolu," přeháněl Matyáš. "Tančili jsme spolu na plese. A důkaz, jak tě mám rád, nosim na srdci. Nevim jak ty, ale pro mě to je jako vztah," dorážel i přímo v hodině.

Přivřel oči, bylo tak příjemné oddávat se jeho dotekům. Do zad mu vypaloval horké cestičky svými prsty a na hrudi ucítil jeho horké rty. Kruci. Neměl začínat rozhovor polibkem, momentálně má mysl zastřenou touhou. A znovu pocítil i chuť napít se jeho krve.

Lykan ležel na zádech, ruce a nohy rozhozené do stran, nahý. Sebastian sledoval jizvy na jeho těle. Mnohé z nich dokázal identifikovat. Kousnutí a škrábance od upíra poznal bezpečně. Množství jizev ho udivovalo, nemohl to úplně posoudit, nevěděl, kolik jizev z bojů by měl, kdyby nějaké měl. Po zhojení zranění nezůstane upírům žádná jizva. Snadno se tak pozná čistokrevný od proměněného.

Čekal, až uslyší zvuk motoru. Prohlížel si mladíka. Jeho tvář, která teď, když byl v klidu, působila něžně. Levan si ji pamatoval z boje, tvář dravce, pro něj nádherného dravce. Chtěl ho, živočišná touha mu proudila v žilách. Odhalená světlá kůže vypadala ještě bledší vedle Levanovy opálené pokožky. Pohladil ho jemně po tváři, sklonil se a políbil ho do vlasů. Zavřel oči a vdechl jejich vůni. Zavrčení motoru mu dalo znamení, že je čas.

Igor ma pomaly obchádzal, z poza rukavíc na mňa zazeral vražedným pohľadom. Vypálil pravačkou, nestihol som sa uhnúť, no trafil len rukavicu, nasledovali krátke rýchle údery, ako keby si ma naťukával. Avokádo ma napomenul za pasivitu. Pokúsil som sa o ľavý hák, no Igor nečakal, uhol a trafil mi pravačkou obočie. Znova som zaútočil, no dobre sa kryl. Zatiaľ sa so mnou len hral, dokonca sa aj usmieval. Nasledovali štyri krátke údery na tvár. Kŕčovito som si držal rukavice pred očami. Snažil som sa uhýbať. Bil ako do vreca, aj keď som sa veľmi snažil, podarilo sa mu trafiť ma niekoľkokrát do tváre práve vtedy, keď som útočil. Zrazu mi dal ľavú ruku okolo krku, pritiahol si ma k sebe a pravou rukou mi mlátil niekde na ucho, až ho musel Avokádo napomenúť. Igor ma zatlačil do rohu a tam spustil paľbu. Bil hlava-hlava, pretože vždy trafil, aj keď som sa všemožne bránil.

"Jo, pomoh jsem ti, protože jsem se nehodlal koukat, jak se s tim trápíš. Chápu, že pro tebe je stříkat jako dejchat." Moh jsem myslim celkem počítat s tim, že se o tom Matyáš nebude nikde šířit. Komu by o tom asi tak vyprávěl – maximálně mně. Kdo jinej by to taky celý poslouchal. Určitě jsem teď taky nechtěl řešit a potenciálně dál podněcovat Matyho fantazii v tý věci, nakolik patříme k sobě jako dvojice. Ale fakt jsem nechápal, jak snadno moh dostat pocit, že tahle jednorázová výpomoc, po který usnul jako špalek, je love forever.

Konečne sme sa dostali k tomu výprasku. Hlavu som si musel dať na zem, medzi jeho nohy a ruky vystrieť pred seba pod stoličku. Stehná a lýtka museli zovierať pravý uhol, aby bol zadok riadne vystrčený. Nesmel som sa ani pohnúť, inak by som dostal odznova. Po každej rane som musel hlásiť poradie rany, poďakovať a koľko rán ešte ostáva do konca trestu, ako keby si to nevedel spočítať sám.

Museli sme mu odprisahať, že nikto z nás sa do tej vody nevyčúral, a po druhé, že sa to nikdy nikto nedozvie. Odprisahali sme mu všetko, čo chcel, ale pre istotu som si pri tom skrížil prostredník a ukazovák na oboch rukách za chrbtom. Na jeho reči bolo vidieť, ako ho zlosť, strach a prekvapenie postupne prechádza a začína mu to všetko dochádzať, ako nás má teraz v moci. Vymyslel takúto vec. Každému z nás naloží poriadne na zadok.

„Adam, ty komu chceš ako čo ukazovať? Prehovoril som celkom vážne. Pokiaľ viem, v ringu budem ja a jediný, kto je člen rady, je Igor. Ten Igor, ktorý mi každý deň dáva tak zabrať, že sa bojím večer zaspať, aby som sa neprebudil do ďalšieho dňa, v ktorom to bude ešte horšie.“ „Aspoň mu to budeš môcť konečne vrátiť,“ s úsmevom skomentoval Filip a všetci sa z toho tešili a pritakávali mu. Videl, že mi je z tej predstavy naozaj zle, preto prišiel ku mne, sadol si vedľa mňa, položil mi dlaň na plece a ticho povedal. „Neboj sa, všetko som premyslel, všetci si prídeme na svoje, aj ty, aj Igor budete spokojní. Romanovský mi otvoril oči a vysvetlil mi, ako to tu chodí. Dávajte pozor!“ zvolal hlasnejšie, aby všetci stíchli.

Zapadnu do koupelny. Sakra, klidně bych se s ním vyspal, ale ta představa, že to dopadne jako minule. Pustím na sebe chladnou vodu, potřebuju se trochu uklidnit a můžu jen doufat, že Dan mezitím odejde a mé dilema se vyřeší samo. Ještě si trochu vysuším a vlasy a už není nic, čím bych se mohl v koupelně zdržet. S napětím otevřu dveře.

„Wille?“ ozval se jako první Gavin, který vstal. Krve by se v něm v tu chvíli nikdo nedořezal. Will se posadil a prohlížel si celé to místo. V hrudi cítil, jak mu srdce buší o sto šest. Nechápal, co se stalo a jak to, že se opět nachází na tomhle místě.

Po čtyřech se šourám k vodě, nyní již zase pod plnou palbou slunečních paprsků, protože mrak odtáhl někam za les. Lezu do vody jako bych přetrmácel celou polovinu pouště poté, co mi vysílením totálně klekl velbloud.

Přichází neodvratitelné a nevyhnutelné… Pokud se jednou sopka rozhodne k erupci, není cesty zpět a není překážky, která by erupci zastavila. Z rozjetého rychlíku se také nedá vystoupit. Protržená přehrada se sama znovu nepostaví. Lavina, která se dá do pohybu, své dílo dokoná. Má mysl je zcela zatemněna a upíná se k jednomu, jedinému...