Kieran: Za chyby se draze platí - 8. Ministr

Po šestý hodině dorazil irskej ministr bůhvíčeho. Asi šedesátiletej prošedivělej chlap s krutejma prasečíma očkama, který na oficiálních fotkách maskoval přívětivým výrazem a fotograf retušováním. Tajemník už mi asi deset minut před jeho příjezdem přikázal, abych si nahej stoupl v ložnici čelem ke zdi s rukama za zády. Asi se nechal inspirovat nějakým vězeňským filmem. Pouta mi ale nedal. Asi měl pocit, že mě zašlapal do podlahy, takže už si nic nedovolím. Skoro se trefil. Splnil jsem příkaz a vybral si takový místo, abych stál v záběru kamery ale ne čelem, aby byl Górdan spokojenej.

„Jak se jmenuješ, spratku?“ oslovil mě přívětivě člen irský vlády, sotva tajemník opustil byt. Škoda, že nejsem jeho volič!

„Spratek,“ odsekl jsem a podíval se mu drze do očí. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Rozkázal mi, ať se otočím, a pak mi vrazil takovou facku, že jsem druhou vzal ramenem do zdi.

„Tak ještě jednou! Jak se jmenuješ?“

„Jason,“ vystrčil jsem bojovně bradu.

Další facka backhandem a další rána do stěny.

„Budeš mě oslovovat PANE, ty spratku!“

„Jason, pane,“ opravil jsem se, aby byl konečně spokojenej. Obě tváře mě bolely a cejtil jsem, jak se jima rozlejvá horko.

Ušklíbl se a rovnou mi vrazil ruku mezi nohy. Chytl mýho ptáka, kterej kupodivu schlíple visel k zemi. Prohnětl ho, stejně jako koule. Nakonec mě ohnul a strčil mi prst do zadku.

„Klekni si,“ přikázal mi, když se pobavil prohlídkou mejch intimních partií. „Stáhni mi kalhoty a lízej!“

Rozepnul jsem mu opasek a poklopec a chtěl jsem mu stáhnout i slipy, když mi to došlo. Málem jsem si vysloužil dalších pár facek. O slipech nepadlo přece ani slovo! Podíval jsem se mu do očí a sundal mu jen kalhoty. Pod tenkou černou bavlnou na mě čekala nevelká boule. Pořádně jsem si naslinil jazyk a přejel po tý bouli zdola nahoru. Látka lehce páchla pižmem a močí, ale ani mi to nevadilo. Znovu jsem si navlhčil jazyk a pokračoval v lízání. Pod bavlnou tvrdnul ocas, kterej velikostí zrovna nevynikal. Možná proto fackuje mladý kluky, protože má mindrák z toho svýho prcka.

Lízal jsem dál. Látka slipů byla už úplně promáčená mejma slinama, takže to tolik nedrhlo. Dokonce se mi to začínalo líbit. Krev se mi hrnula do ocasu, a to nezůstalo bez odezvy. Brzo jsem na žaludu ucejtil špičku jeho nohy. Zarazil jsem se a podíval se mu do očí.

„Kdo ti dovolil přestat?“ zařval na mě a do ocasu mě kopl.

Zaskučel jsem a rychle pokračoval v lízání, aby mě už nekopal. Docela dost to bolelo.

Ještě pár minut mě nechal slintat do látky, než mi rozkázal pomocí zubů spodní prádlo stáhnout. Vzal jsem do pusy gumu a opatrně táhl dolů. Modlil jsem se, aby mi guma nevyklouzla a nešvihla ho přes ptáka, to by mě asi umlátil. Pevně jsem sevřel zuby, aby k tomu nedošlo, a zatáhl větší silou. Konečně slipy sklouzly z jeho zadku a ten jeho chlupatej prcek vykoukl na světlo. Měl jsem co dělat, abych se neusmál.

Backhandová facka mě probrala ze zamyšlení. „Kuř!“

Do krku se mi nahrnula krev, jak mi tvář rozrazil o zuby. Přesto jsem vzal jeho ocas do pusy, přitlačil na něj zespod jazyk a začal kouřit. V tom jsem byl přeborník, takže jsem doufal, že ho uspokojím a už mě nebude fackovat. To jsem se ale spletl. Každou chvíli mi vytáhl toho svýho kašpárka z pusy a nějakou mi vrazil. Důvod k tomu žádnej neměl, ale prostě ho to vzrušovalo. Mně to ale pěkně lezlo na nervy. Už jsem měl rozražený obě tváře a začínala mě bolet celá hlava. Chvilkami se mi dokonce motala a zvedal se mi žaludek.

„Klekni si, ty kurvo,“ přikázal mi zničehonic. „A pěkně vystrč zadek!“

Poslechl jsem a pokorně čekal, až do mě ten svůj úžas vrazí. Místo toho mě ale paralyzoval kopanec do koulí. Zařval jsem a rozplácl se na břicho do kouta ložnice. Ruce mi vyrazily k rozkroku, ale kopanec do zad mě přesvědčil, že si na koule nemám šahat.

„Klekni si, zvedni prdel a dej držku na zem! Když řeknu, že máš vystrčit prdel, budeš u toho lízat podlahu, ty hajzle!“ ječel na mě, zatímco jsem si s hekáním klekl tak, jak si to přál.

Plivnul mi mezi půlky, projel mi svěrač nasliněným prstem a pak do mě zasunul tu svou parodii na ptáka. Skoro jsem ho necejtil, ale byl jsem ten poslední, komu to vadilo. Sevřel jsem svaly, aby do mě nezačal zase kopat, že jsem moc uvolněnej. Nechtěl jsem mu dát absolutně žádnou záminku, protože byl opravdu krutej a taky nevypočitatelnej.

Pár minut mi přirážel do zadku a držel mě přitom za ruce, který jsem musel dát za záda. Dřel jsem si levou tvář o koberec. Pěkně to bolelo. Rád bych otočil hlavu, jenomže to nešlo, protože bych koukal přímo do kamery. Zabírala nás z boku a určitě jí nic neuniklo. Byla hodně blízko a v ložnici se svítilo.

„Otoč se,“ rozkázal mi zase, když ho šoustání mýho zadku přestalo bavit. Přetočil jsem se na kolenou proti jeho rozkroku a bez pobízení vzal zas jeho ptáka do pusy. Chyba!

„Kdo ti to dovolil! Co si o sobě myslíš, ty kurvo špinavá, brát můj ocas do huby bez dovolení!“ Ječel jako smyslů zbavenej a zase mě fackoval. A pak mi dal klasickej levej hák, já přepadl z kleku na záda a z nosu se mi spustila krev.

Lezl jsem před ním po zadku až do dalšího rohu. Ruce za tělem a odrážel jsem se nohama jako zraněnej pavouček. Blížil jsem se k pistoli. A pak jsem najednou viděl rudě. Jak tam stál nade mnou, rozkročenej a připravenej k další ráně a já už neměl kam ustoupit, vzepřel jsem se na rukou a vykopl vší silou pravou nohou. S jistotou absolutní beztrestnosti jsem ho nabral do visících schlíplejch varlat silou, která by ho poslala i na oběžnou dráhu.

Zavřeštěl, chytl se za pytlík a poroučel se k zemi. To už jsem já stál na nohou. Krev z mýho nosu se rozstřikovala o podlahu a mě napadlo, že biologický stopy bych tu nechávat neměl. Sice jsem si byl jistej, že do toho bytu ministr nikdy policajty nezavolá, ale co kdyby?

„Chceš to tvrdě, ty sráči zkurvenej?“ zařval jsem na něj a znovu ho nakopl do koulí a pak ještě jednou a ještě. Pištěl jako podříznutý podsvinče a třásl se na zemi. Najednou byla z toho hroznýho kinga jenom hromada hoven, zkroucená u zdi. Chránil si koule pod tělem, ale prdel měl pěkně vystrčenou, tak jsem mu dal ochutnat jeho medicínu, jenomže mým pořádným kalibrem. Omotal jsem mu kolem krku mý tričko, co se válelo na posteli. Použil jsem ho jako opratě, zaklekl za něj, naplival mu do díry a narval do ní ocas. Sice mi úplně nestál, takže to bylo trochu náročnější, ale aspoň jsem ho nenatrhl.

Zaryčel bolestí a snažil se mi uniknout, ale já mu chytl ruce za zády a opřel si ho v kleku do rohu, takže neměl absolutně šanci. Asi jako já před chvílí, kdy se mě chystal uspat šílenou backhandovou peckou. Poslouchal jsem ho na slovo, sráče jednoho, a on mě přesto pořád fackoval a bil. V jednom uchu mi pískalo a zvedal se mi žaludek od toho, jak mi naklepal mozek.

Během pár přírazů se můj krasavec dostal do životní formy. Začínalo mě sakra bavit bejt nahoře a pořádně tvrdě mrdat tu irskou prdel. A že jsem se neflákal! Bušil jsem tomu hajzlovi sadistickýmu do zadku a jeho řev a prosby mě ještě vzrušovaly. Bylo mi úplně jedno, jestli mu něco provedu, on mě před chvílí taky nešetřil a krev z mýho nosu toho byla důkazem.

Těsně před výstřikem jsem z něj vyrval mou kládu, vytáhl jsem mu za tričko hlavu z podlahy a bezcitně mu nacpal ten můj poklad mezi palcem vypáčený čelisti. Ať si pochutná, sráč jeden. Chtěl to tvrdě, má to mít! Třikrát jsem mu přirazil hodně hluboko do krku a pásl se na jeho vypoulenejch očích a vyděšeným výrazu. Trošku jsem ho přidusil žaludem, takže lapal po dechu jak ryba na suchu. Při čtvrtým přírazu mi v ocasu zaškubalo a já se mu do krku vystříkal v několika pořádnejch dávkách. Vytáhl jsem ocas a přidržel mu pusu i nos, abych ho donutil to všechno spolknout. Málem se u toho poblil, ale dobře mu tak. Teprve pak jsem mu odmotal mý tričko z krku a nechal ho tam ležet v rohu ložnice.

Posbíral jsem svý věci, vytáhl ukrytou zbraň a došel do koupelny do lékárničky pro leukoplast. Těch deset roliček tam možná bylo k tomu účelu, k jakýmu jsem ji použil já. Omotal jsem ji tomu sadistovi kolem zápěstí a kolem kotníků, abych ho znehybnil. Bohužel jsem v bytě musel před mým odchodem uklidit, nemohl jsem jen tak zdrhnout a nechat ho tam. V lékárničce jsem našel i čtverečky gázy, tak jsem si je nastrkal do nosu. Zkusil jsem zahejbat kůstkama, ale zdály se pevný, takže mi ta šílená pecka, co mě málem uspala, nic nepolámala. Krve ze mě ale teklo jako z vola.

Zaslechl jsem zaťukání na dveře. Po špičkách jsem došel až k nim a vykoukl kukátkem. Venku stál detektiv z vedlejšího bytu a ještě nějaký chlapi. Přišly posily! Otevřel jsem jim dveře a pustil je dál. Bylo mi úplně jedno, že jsem nahej. U monitorů už viděli dost.

„Můžete mi tu pomoct uklidit? Začíná se mi kapánek motat hlava, takže to sám asi nedám. Moje otisky by tu ale zůstat neměly.“

„Mají je?“ zeptal se detektiv, natáhl si latexový rukavice, chopil se v kuchyni prvního hadru, co našel, a lahve s rozprašovačem na okna. Byl v něm líh.

„Bohužel,“ přiznal jsem. Mý zdvořilostní návštěvy v kasárnách Castelreagh se neobešly bez následků.

„Tak vypadni vedle, sedni si a dej si na ten rypák led. My si musíme odmontovat štěnice, takže to tady taky důkladně uklidíme. Buď bez obav.“

„Díky,“ pokusil jsem se o úsměv. S odlivem adrenalinu mě začínalo bolet úplně všechno, dokonce i rameno, kterým jsem dvakrát narazil do stěny.

„Ale vyjebal jsi s ním dokonale,“ rozesmál se detektiv a s ním i jeho dva ranaři.

„Jo,“ přikývl jsem a zamířil ke dveřím. Pak mi ale pohled padl na hromádku peněz, co jsem dostal jako zálohu od tajemníka. Ležela pořád na barovým pultu v kuchyni, kam ji položil. Já se těch peněz ani nedotkl. Požádal jsem detektiva o rukavice, aby na penězích taky nebyly mý otisky, a pak je smotal do ruličky a odešel do ložnice.

„Ty svoje prachy si, ty sráči, můžeš strčit do prdele,“ poradil jsem panu ministrovi, ale protože byl chudák znehybněnej leukoplastí, rovnou jsem svou dobrou radu realizoval. Nacpal jsem mu celou ruličku liber pěkně hluboko do roztažený díry.

Poslední jsem si pamatoval, jak beru za kliku sousedního bytu. Až tam mě donesl adrenalin. Hlava se mi na chodbě zamotala a já šel k zemi. Probral jsem se v posteli a někdo mi svítil do očí. Okamžitě jsem ocenil, že mě neprofackovali. Facek už jsem schytal dost.

„Asi to bude slabší otřes mozku. Mlátil tě snad půl hodiny,“ oznámil mi detektiv, co mi svítil do očí.

„Co kamery?“ zeptal jsem se a zase oči zavřel. Byl jsem hrozně unavenej, ale aspoň mi už nebylo zle od žaludku. Tipoval jsem, že otřes mozku nemám. To už bych se poblil.

„Máme spoustu skvělejch průkaznejch záběrů. Ta sadistická svině se z toho posere!“ radoval se detektiv. „Měl bych to zavolat Siru Górdanovi.“

„Tak mu hlavně neříkejte, že je mi blbě. Má svejch starostí dost,“ požádal jsem detektiva a on mi nakonec dal za pravdu. Nebylo potřeba Jeho Lordstvo znepokojovat.

„Nechceš přinýst prášek na spaní?“ zeptal se mě detektiv, když se zvedl k odchodu.

„Na spaní ne, kdybych fakt měl otřes mozku. Ale kdybyste měl něco na bolest, nezlobil bych se,“ usmál jsem se.

Mrknul na mě a za chvíli se objevil se dvěma tabletkama a džbánem vody. Ani jsem se nezeptal, co to je, prášky spolkl a pořádně zapil.

„Nechceš, abychom skřípli i toho zkurvenýho tajemníka?“ zeptal se mě detektiv, když jsem si znova lehl a přikryl se až pod bradu. Z vedlejšího bytu jsem odešel nahej a pod dekou jsem na sobě pořád nic neměl. Venku bubnoval tradiční irskej déšť a mně byla zima. Rozhlídl jsem se a našel svý tričko na křesle. Už jsem chtěl požádat detektiva, ať mi ho podá, když jsem si uvědomil, že jsem ho omotal tomu praseti kolem krku. Toho trička už se v životě nedotknu!

„S největší radostí, už jen za to, jak mě tam nechal klečet s vystrčeným zadkem,“ přiznal jsem procítěně. Analgetika začínaly působit a svět byl hned krásnější. Vyhrabal jsem se z postele a sáhl si do tašky pro čistý tričko a slipy. Pak mi ale došlo, že na mě to prase šahalo, a málem jsem se poblil. Připadal jsem si špinavej, jako bych se vyválel v žumpě. Zamířil jsem rovnou do koupelny.

Pohled do zrcadla byl děsnej. Tváře jsem měl červený a levou sedřenou a spálenou od koberce. Kolem jednoho oka se mi začal vybarvovat monokl. Až mě uvidí Górdan, zblázní se! Vytáhl jsem si tampony z nosu. Krev už se díky bohu zastavila. Znovu jsem si opatrně osahal obličejový kůstky, ale nikde se nic nehejbalo. Nos, lícní kosti i čelisti byly celý. Malej zázrak!

Pustil jsem si sprchu, ale jen studenou vodu. Bál jsem se, aby mi teplá nezhoršila bolesti a znovu se mi nespustila krev z nosu. Voda byla jako balzám. Hlava mě úplně přestala bolet, a i tváře už jsem neměl tak horký. Stál jsem tam a nechal všechnu tu hrůzu odplavit kanálem. Ještě nikdy jsem nic takovýho nezažil a doufám, že už ani nezažiju. Ale už to bylo za mnou a pomohl jsem tím Górdanovi a vlastně i Severnímu Irsku. Znělo to sice pateticky, ale já to tak cejtil. Potřeboval jsem si něčím pohladit ego. Možná by mi mohli postavit pomník s nápisem: Mrdáním za sjednocení Irska, nebo tak něco.

Oblíkl jsem si tričko a slipy a znovu se zavrtal pod deku. Chvilku na to se ještě jednou objevil detektiv. Přinesl mi pytlík ledu v kapesníku a opatrně mi ho položil na kořen nosu a promodralý oko.

„Jsi frajer, jaks tu svini sejmul.“

„Dík, ale já už prostě nechtěl, aby mě tloukl.“

„Chápu,“ usmál se a pak mi popřál dobrou noc. Byly dvě ráno a já měl dost. Usnul jsem, sotva jsem zavřel oči.

Muži z detektivní agentury mě probudili v šest ráno. Oba byty byly už uklizený, zbavený otisků prstů a všech stop po naší přítomnosti. Videorekordéry od všech kamer už byly naložený v autě a všude kolem bylo hygienicky čisto. Detektiv, co to měl celý na starosti, mi přinesl z noční lékárny heparinovou mast, urychlující vstřebávání hematomů. A taky někde vyhrabal sluneční brejle. Byl jsem mu vděčnej, obojí bylo pro mý oko nezbytný. Vybarvilo se do sytě modrofialový a pulzovala v něm bolest, která mi vystřelovala až do mozku.

„Měl bys jít k doktorovi. Rentgen lebky by asi nebyl úplně nejblbější nápad,“ domlouval mi, zatímco balil deky z mý postele do velkýho igelitovýho pytle. Chtěl jsem mu s tím pomoct, ale při předklonu se mi povážlivě zvedl žaludek. Možná jsem přeci jen slabej otřes mozku měl.

„Uvidíme,“ odpověděl jsem mu neurčitě. Nechtěl jsem se s ním dohadovat, ale k doktorovi jsem se rozhodně nechystal. Chtěl jsem mít jen klid.

„Co jste provedli s tím psychoušem vedle?“ zeptal jsem se na osud člena irský vlády.

„Museli jsme ho zavřít do koupelny, protože kapánek zaváněl. Měl trochu problém se svěračem,“ rozesmál se detektiv a já vzápětí s ním. Jo, já neměl žádnýho střízlíka.

„Ale neviděl vás,“ ujistil jsem se.

„Ne, přelepili jsme mu tou leukoplastí i oči. Až si ji bude sundávat, urve si řasy i obočí,“ uculoval se pořád detektiv. „Vysvětlili jsme mu, že sem do toho bytu už si žádnýho zajdu nepřivede, a pokud jo, tak dopadne ještě hůř. Pak jsme mu uvolnili ruce a zamkli ho v koupelně. Tajemník se má prý odpoledne vrátit, aby uklidil to hnízdečko lásky, tak si tam to prase vyzvedne.“

„Dobrá práce,“ pochválil jsem detektiva a opatrně se sehnul pro tašku. V chodbě jsem se na sebe podíval v zrcadle. Černá baseballka na hlavě, na očích černý brejle. Dokonale nenápadný maskování do irskýho deštivýho rána. Byl jsem docela rád, že se domů vracíme Górdanovým bizjetem. Kontroly u VIP přepážky byly spíš na oko a zavazadla neprohlíželi nikomu. Vypadal jsem jak manžel, přistiženej při nevěře a v tašce jsem měl pistoli. Kdybych měl letět linkou, tak to rovnou odpískám a jedu na sever radši stopem.

Malér na sebe nenechal dlouho čekat. Přesně do Belfastu. Na ploše u stojánky na nás čekaly dvě auta: mateřská loď Enterprise a pro detektivy landrover, do kterýho se vešly všechny bedny s nahrávacím zařízením. V klidu jsem vykročil ke dveřím bentleye, co mi řidič David držel otevřený, jenomže zrada! Uvnitř sedělo Jeho Lordstvo osobně a tvářilo se jako sedm čertů.

„Dobrý ráno. Neměl bys bejt ještě v posteli?“ zeptal jsem mile se a stáhl si kšilt čepice víc do čela v domnění, že tím schovám svou pošramocenou fasádu.

„Kdys mi chtěl oznámit, že tě ten chlap celou dobu jenom mlátil? O Vánocích?“ procedil Górdan vztekle a bez pozdravu. Potom interkomem oznámil Davidovi, že jedeme do Derry k doktoru McKeenanovi.

Auto neslyšně vyplulo a já si sundal baseballku i sluneční brejle, takže Górdan jen zalapal po dechu.

„Dal sis dvanáct kol s mistrem světa v těžké váze?“ pokračoval jedovatě.

„A nakonec vyhrál K.O.,“ podotkl jsem ukřivděně.

„Slyšel jsem, žes to pojednal velmi osobitě. Gratuluju, to byla nejlepší zpráva dnešního brzkého rána,“ konečně se Górdan usmál. „Kdybys nebyl tak zbitej, byl by to důvod k oslavě.“

„Mně ale nic není. Vypadá to hůř, než jaký to je. Nejhorší rány utrpělo mý ego.“

„To už jsem taky slyšel, žes dostal na frak hlavně psychicky.“

„Koukám, že pan detektiv neudržel jazyk za zuby,“ zavrčel jsem. Nestál jsem o soucit, protože jsem si s ním neuměl poradit.

„Já ho platím, víš!“ vyštěkl. „Zeptal jsem se ho, jak to probíhalo, a on nakonec neměl jinou možnost než mi říct pravdu. Byli jsme na zabezpečené lince, takže mohl mluvit.“

„To od něj bylo nesmírně laskavý,“ nešetřil jsem ironií. „A od tebe taky, že sis udělal čas a utekl od rodinnejch problémů.“

„Kdyby mi neřekl, žes byl skoro deset minut v bezvědomí, asi bych se na to vykašlal. Protože je mi ale jasné, že k doktorovi bych tě nedostal ani párem volů, neměl jsem jinou možnost.“

Přisunul jsem se blíž a opřel si unaveně hlavu Górdanovi o rameno. Zavřel jsem oči a zjišťoval, že mi Górdanova starost dělá nesmírně dobře. Potom, co mě chtěl za nevěru vyhodit, to byl obrat o sto osmdesát stupňů. A s tím doktorem měl nejspíš pravdu. Sám bych nikam nešel a přitom rentgen lebky ještě nikoho nezabil. Aspoň bude mít černý na bílým, že mi nic není, a dá mi pokoj.

Doktor McKeenan mě protáhl všema možnejma vyšetřeníma. Nakonec konstatoval, že mohlo bejt mnohem hůř, ale nechal si mě v nemocnici do druhýho dne na pozorování. Na hrad jsem se dostal až v pondělí odpoledne, a navíc s důrazným doporučením, abych alespoň dva dny ležel a ledoval si oko. Celkem snadno splnitelný přání, tím spíš, že Górdan se hned v neděli vrátil do Belfastu. Bez něj mi hrad připadal smutnej a prázdnej a já se tam zoufale nudil. Dva deštivý dny v posteli jsem proto zvládl bez problémů.

Prospal jsem i celý úterý, protože mi fakt nebylo dobře. Říká se, že třetí den je nejhorší. Vždycky jsem myslel, že to platí jen pro fyzický zranění. Ani ve snu mě nenapadlo, že se to týká i šrámů na duši. To fackování mě sejmulo víc, než si kdokoliv mohl všimnout. Otevřelo doslova pekelnej jícen vzpomínek. Nešlo o fyzickou újmu, tak hrozný to zas nebylo. Jen jsem si vzpomněl na něco, co se stalo už hrozně dávno a já to ze svý mysli prostě vytěsnil.

Bylo mi možná pět, maximálně šest. Do školy jsem ale ještě nechodil. Tehdy se u nás občas objevoval muž, o kterým matka tvrdila, že je to můj otec. Ne Seanův, můj. Přicházel opilej, zpitej pod obraz. A agresivní. Vrazil do našeho bytu uprostřed noci a začal řvát, rozbíjet nábytek a tahat nás všechny z postelí. My dva se Seanem jsme brečeli a máma ho prosila, ať nám dá pokoj. Klečela v obýváku na zemi, polonahá, jen v roztrhaný noční košili a ten chlap, kterej mě možná v nějakým pominutí smyslů zplodil, stál nad ní a řval.

Brečela a prosila ho, ať nám neubližuje, a on ji fackoval. Mlátil ji hlava nehlava a pak si vytáhl ocas z kalhot a začal ji fackama nutit, aby ho kouřila. Chytl ji za dlouhý vlasy a rval si její obličej do klína a druhou rukou ji mlátil. Oba jsme tam se Seanem klečeli, starší brácha mě utěšoval, ale oba jsme řvali strachy. Báli jsme se, že mamince ublíží, že ji zabije. Mockrát ji znásilnil před našima očima a mně Sean lhal, že to není tak, jak se to zdá, že se to mamince určitě líbí. Říkal mi, že se mi sex bude taky líbit, až budu větší.

V dospívání jsem tyhle dětský hrůzy potlačil a nějak po svém se s nima vyrovnal, jenomže teď vyplavaly na povrch vinou toho zkurvenýho hajzla, co se mnou jednal stejně jako můj vožralej fotr s mou matkou. A já měl co dělat, abych to ustál. Když jsem v bytě v Corku toho sráče kopal do koulí, byl to můj fotr, kterýho jsem bil, abych pomohl mámě. V pěti letech se mi to nepovedlo, až teď, když jsem si vyřídil účty s tím psychopatem.

Moje vzpomínky byly mnohem horší než v dětství, protože teď už jsem z toho měl rozum. Tehdy jsem snad i věřil Seanovi, že to je jen taková hra mezi dospělejma, jenže teď jsem věděl, že nebyla. Teď mě sejmuly výčitky svědomí, že jsem nic neudělal, že jsem nevyběhl z bytu a neřval v domě o pomoc. Že jsem neběžel na policii. Vůbec mi nepomohlo, že fotr pokaždý zamkl a schoval klíč, právě abychom nemohli nic udělat. Deptal jsem se tím, že jsem měl slézt po okapu nebo po hromosvodu. Z druhýho patra bych to možná v tý hrůze zvládl.

Že fackováním utrpělo moje ego, byl z větší části kec. Nějakejch pár facek mě nemohlo rozházet, i když to bylo hodně tvrdý, a navíc pro mě facky neznamenaly erotický vzrušení, jen ponížení. Kdyby mě Górdan za trest neřezal rákoskou, ale fackoval, ublížil by mi mnohem víc. Ten kec o pošramoceným egu jsem si vymyslel hlavně kvůli Górdanovi, abych od něj měl klid. Kdybych mu řekl pravdu, jak to probíhalo v době, kdy k nám ještě chodil ten chlap, co mě zplodil, začal by šílet a honit mě po všech možnejch psychologickejch vyšetřeních. A na to jsem vůbec nebyl zvědavej.

Nakonec jsem se z toho srabu dostal po svým, jako už tolikrát z různejch jinejch problémů. Tohle mi ale trvalo dýl. Skoro celej tejden jsem ve svý ulitě bojoval sám se sebou, a kdykoliv to šlo, zmizel jsem z hradu na svý místečko na útesech. Odtamtud jsem jako vládce moří přehlížel obzor a přesvědčoval se, že jsem stejně nic udělat nemohl, a zejména, že po osmnácti letech už vůbec nemá smysl se v tom patlat. Že už to prostě teď nijak nenapravím, jenom tím zlikviduju sám sebe.