• Ron
Styltvrďárna
Datum publikace19. 12. 2019
Počet zobrazení605×
Hodnocení4.96
Počet komentářů5

Jasonův ateliér se od doby, co jsem u něj nebyl, zvětšil asi na dvojnásobek a ze všeho nejvíc připomínal BDSM studio. Měl tam různý rekvizity pro různý motivy, od pout s růžovejma peříčkama, po ocelový mučící konstrukce na ocas a koule, který okamžitě přitáhly mou pozornost. Ne, že bych si je chtěl hned vyzkoušet, spíš mě zajímalo, jak fungují.

„To, co držíš v ruce, je obzvlášť surovej pás cudnosti,“ vysvětlil mi Jason. „Můžeme ho zkusit, ale když se ti pak začne stavět, zažiješ si peklo.“

„Uvidíme,“ řekl jsem mu neurčitě. Jestli jsem tu hračku dobře pochopil, tak se do ní dával ocas doslova přeloženej napůl, stisknutej tyčkama u kořene a pod žaludem. Další posuvný plošky mohly mačkat koule. Měl tam podobnejch hraček několik z lesklýho i matnýho kovu, černý i nerezový a každá byla v něčem jiná. Jedna byla rovnou spojená i se zámkem análu a zátkou do penisu, druhá měla docela velký ostny. Radši jsem je s respektem odložil, protože jsem si vůbec nebyl jistej, že bych zrovna tohle chtěl zkusit. A Górdan by to nejspíš na mejch fotkách nechtěl vidět.

Svlíkl jsem se do naha a nejdřív si dal sprchu. Potom mě Jason zapnul do otrockýho postroje z černejch koženejch řemenů přes prsa i mezi nohama. Záda v něm byly volný, protože dva řemeny protažený mezi půlkama končily na řemeni v pase. Byly posuvný a jejich účelem bylo roztažení půlek, což Jason hned realizoval.

Na první sérii fotek jsem byl zezadu jen před bílým nebo černým plátnem s roztaženým zadkem, kterej mi držely buď řemeny, nebo jsem přidal na Jasonovu žádost ruce v poutech. Fotil většinou z podřepu a z kleku, aby viděl mý rozevřený půlky a celý zmrskaný záda. Občas si mi lehl mezi nohy, ale už se nesnažil fotit koule a ptáka v protisvětle jako siluetu, ale klidně si na zem dal reflektor.

Nacvakal několik fotek mejch varlat a stojícího ocasu a pak mi koule docela silně zmáčkl rukou v černý rukavici a fotil dál jednou rukou, jak mu mý žlázy pučí mezi prstama. Uchcával jsem bolestí, ale on mi bezohledně přikázal, ať se nehejbu, a dál si se mnou dělal, co chtěl.

„Tak, teď změníme prostředí a kostým,“ prohlásil, když mi vejce konečně pustil. Před lety by se mi za bolest omluvil, ale teď se jen spokojeně usmál. Už byl pěkně otrlej a taky zvyklej, že otroci, jako modelové, musej všechno vydržet. Než si ale vybral prostředí, ve kterým mě chtěl fotit, hodil mi na ramena froté župan, abych tam nemusel stát nahej jako prst před jeho asistenty. Nevěděl jsem, jestli kvůli našemu přátelství, ale byl jsem mu za ten župan vděčnej.

„V kuchyňce v lednici jsou nějaký lahůdky, tak si tam vyber, co chceš. A dej si něco k pití. Kdybys chtěl, mám tu i koks na uvolnění,“ houkl na mě a pak začal dirigovat přestavbu a přesvětlení scény. Vytáhl ze svejch kulis mříže a pár mil řetězů a já pochopil, že mi staví ponurou vězeňskou celu. Zvedl jsem se z pohovky a zamířil k lednici. Měl jsem pořádnej hlad, protože k snídani jsem měl jenom espresso a croissant. Dobře jsem věděl, že po jednom dni focení budu vyřízenej, jako kdyby mě někdo zapřáhl do pluhu a zoral mnou pole.

Vzrušující představa!

Vytáhl jsem si tác kanapek s lososem a různejma druhama sýrů a řeckejch chuťovek, přibral jsem džbán pomerančovýho džusu a vrátil se zpátky do atelieru. Představa, jak jsem nahej zapřaženej v pluhu a můj pán mi záda maluje bičem, mě tak vzrušila, že jsem měl chvilku velikej problém. Možná by to Jason uměl nafotit, aby nebylo vidět, kdo mě pohání k rychlejšímu pohybu. Najít na podzim pole nebude problém, kolem Górdanova hradu jich bylo dost. A sehnat starej pluh s koženým postrojem určitě taky půjde. Budu s Jasonem muset hodit řeč. Na to ale bylo dost času, až bude Lady Claire v bezpečí a pole sklizený.

„Tak pojď,“ zavolal mě Jason. „Připravili jsme ti něco speciálního,“ culil se potutelně a já tušil, že to sice budou nádherný fotky, ale pěkně si je odmakám. Řetězy s visacíma zámkama ve mně moc důvěry nevzbuzovaly.

Asistenti vyklidili atelier, takže jsme zůstali jako pokaždý sami dva. Intimní dialog mezi mnou a fotografem mohl začít. Jason se mě rád dotýkal a nechtěl, abych mu s čímkoliv pomáhal. Nadirigoval si mě na jedno místo, kde jsem se měl doširoka rozkročit a jenom zůstat stát. Vzrušovala ho moje odevzdanost, proto nechtěl ani, abych zvedl ruce. Každou mi sám zvedl a připoutal, jako bych byl figurína. Potom si donesl sprej s olejem, aby se mý svaly leskly.

Stál jsem tam připoutanej obyčejnejma policejníma klepetama, ruce spojený, vytažený nahoru, nohy rozkročený. Postříkal mě olejem a začal mi ho roztírat po těle. Užíval si to a musím se přiznat, že i já. Netrvalo dlouho a Jasonova příprava se stala erotickou masáží, která se dala srovnat s tím, co se mnou prováděl Górdan. Ocas mi stál a Jason mi ho ještě několikrát přejel dlaní, aby si byl jistej, že je tvrdej jako kámen.

„Bude to asi trošku bolet, ale ty to dáš,“ oznámil mi můj drahej fotograf konverzačním tónem. Mezitím chytl jeden z řetězů, visících ze stropu atelieru, pevně mi jím omotal kořen ocasu i šourek a zamkl ho na visací zámek. Zaskučel jsem, protože mi řetěz docela dost tahal za nádobíčko. Už to nebyly žádný náznaky bolesti jako kdysi. Tohle už byla bolest se vším všudy.

Zatímco jsem tiše trpěl, Jason fotil. Chtěl zachytit nejen řetězem spoutaný genitálie, ale i mou hlavu v záklonu s pusou otevřenou v němým výkřiku. Po chvíli odložil foťák a chytl další řetěz, kterým mi omotal křížem krážem hodně pevně hrudník. Zase chvíli fotil, zejména detaily řetězu, zařezávajícího se do mejch svalů a použil i sprej s glycerínem, aby mi na těle vytvořil efektní kapky potu. Dlouho si hrál s osvětlením, aby bylo dramatický a kontrastní, abych měl na těle stíny mříží, a já se kroutil bolestí, protože mý natažený koule o sobě dávaly sakra vědět.

Odemkl řetězy, až když už jsem mu dost nahlas nadával. Pořád to bylo „ještě fotku takhle, ještě upravím světlo, vydrž, už to bude,“ a já tam nakonec visel za ocas a koule skoro hodinu. Zabalil jsem se do županu a lehl si do svý bezpečný fetální polohy na pohovce. Kdyby tam byl Górdan, tak už zvoní na poplach, ale takhle jsem měl aspoň chvilku sám pro sebe. Nalil jsem si džus, ozobal lososa z kanapek a pak zavřel na chvíli oči.

„Vstávej,“ vzbudil mě Jason a zatřásl mi ramenem. „Budeme pokračovat,“ pustil znovu hudbu, na který jsme se domluvili, mý oblíbený Depeche Mode.

Chvilku jsem vůbec netušil, kde jsem. Usnul jsem opravdu tvrdě. Jason už mě ale vlekl za ruku zpátky k řetězům, který teď měly černý pozadí, a scéna byla jinak nasvícená. Znovu mě, jak nesvéprávnou hadrovou panenku, připoutal a naolejoval mi velice opatrně záda a pak nohy zezadu. Můj zadek si nechal nakonec a vůbec se nerozpakoval zajet mi prstem i do díry.

„Uděláš se jen drážděním prostaty?“ zeptal se mě najednou.

„Jo, proč?“

„Že bych ti dal vibrátor a vyfotil tě v okamžiku výstřiku,“ navrhl a přitom mi hejbal prstem v zadku a dráždil mi díru i zvenku.

„Když si budu i honit, vystříknu dál,“ řekl jsem mu klidně a snažil se nijak nereagovat na jeho dráždění. Ocasu se to ale sakra blbě vysvětlovalo.

Konečně vytáhl prst z mýho zadku a šel si pro něco na poličku s hračkama. Netušil jsem, co to je, ale Jason mi to ochotně ukázal. Nerezovej anální kolík s očkem a zámečkem, v nejširším místě tak pět centimetrů v průměru. Takovej mi Górdan dával za trest. Pokaždý to chvilku bolelo a pak už se to dalo vydržet.

„Spustím ti ruce dolů, aby ses mohl předklonit, dám ti ten kolík a pak na něj připnu řetěz. Mezi nohama ti protáhnu další dva řetězy, aby to nebyly zas jen tvý holý půlky,“ vysvětlil mi a čekal, co já na to. Jako by se mě před tím ptal, jestli budu souhlasit s tím, že mi řetězem skoro urve ptáka a koule. Stejně si udělá, co bude chtít. Já jsem tu jako model a otrok a musím jen poslouchat.

„Nic proti tomu nemám,“ pokrčil jsem rameny.

Zatím Jason nevymyslel nic, co bych nezvládl. Pokud se zas nevytasí s jehlama, bude všechno v pohodě. Pořádně nageloval kolík a pak se mě zeptal, jestli chci připravit prsty. Bylo mi jasný, že si to přeje zejména on sám, jenže já byl z představy kolíku v mým zadku tak vzrušenej, že jsem se bál, že mě udělá.

„Tak mě nejdřív vyfoť, jak stříkám,“ navrhl jsem mu.

„Jenomže to bych chtěl celou postavu, aby bylo vidět, že jsi v poutech a stříkáš bez dotyku,“ vysvětlil mi.

Přikývl jsem. Když jsem měl jistotu, že velkoformátový černobílý fotky nebudou viset jinde než v našem hradním podkroví, nevadilo mi, že budu poznat.

„Tak si to užij,“ usmál se Jason a místo připravenýho kovovýho kolíku mi do zadku vrazil kolík vibrační, zahnutej tak, že silně masíroval prostatu. Mrknul jsem na něj. Klekl si opodál na jedno koleno a zamířil na mě objektiv fotoaparátu. Zavřel jsem oči, abych unikl do vlastního světa rozkoše, ve kterým mi sexy Dave Gahan zpíval Shake The Disease:

„…Some people have to be
Permanently together
Lovers devoted
To each other forever…“

Byl jsem tak vzrušenej, že jsem se cítil jako v jiný dimenzi. Během krátký chvíle vyletěl můj puls vzhůru a slast, nahromaděná ve slabinách, se chystala explodovat. Zaklonil jsem hlavu a rychle dejchal s otevřenou pusou. Vibrátor v mým zadku jel na plný obrátky a já se blížil vrcholu mílovejma krokama.

„…Here is a plea
From my heart to you
Nobody knows me
As well as you do…“

Vystříkl jsem v tak obrovský a nečekaný křeči, že mě to samotnýho překvapilo. To se mi bez dráždění ocasu povedlo málokdy. Možná mě tak vzrušil Jason s foťákem, nebo celá ta předehra v řetězech i svět, naplněnej Daveovým krásným hlasem. Zhoupl jsem se v poutech a slyšel, jak Jason pořád fotí. Asi chce mít i otroka na pokraji sil, napadlo mě.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě asi po minutě vystrašeně, když jsem tam pořád jen visel a nehejbal se. Podepřel mě, vypnul vibrátor a opatrně ho ze mne vytáhl.

„Potřebuju kafe, nebo panáka,“ zašeptal jsem. Byl jsem fakt vyřízenej. Unavenej, jako bych uběhl maraton.

Odemkl mi pouta, hodil mi na ramena župan a šel rozdráždit mašinku na espresso. Taky nalil dvě skleničky ruský vodky. Tu jsem sice moc nemusel, ale s džusem se to dalo pít. Jason ji do sebe kopnul na ex. Asi to potřeboval víc než já. Jeho vyboulenej rozkrok dával najevo, že by si hned dal říct.

„Jsem zvědavej, jak ty fotky vyjdou. Snad se budou jeho lordstvu líbit.“

„Ty už nechceš nafotit ten kolík s řetězem?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Jestli se ještě zvládneš postavit na nohy, tak klidně,“ usmál se a nabídl mi cukr do kávy. I když jsem většinou nesladil, tak teď jsem si ho dal. Potřeboval jsem rychlou energii. Modelky na to používaly koks, ale já nebyl magor.

Když jsem pozdě odpoledne dorazil do pronajatýho bytu, měl jsem dost. Paddy samozřejmě věděl, kde jsem, a poctivě na mě čekal v autě z půjčovny před Jasonovým domem. Řekl mi, že z budky volal Górdanovi. Nejspíš chtěl, abych se připravil na malér, jenomže já svýmu pánovi řekl, že jsem Jasonovi kejvl na další fotky. Nikdy bych si nedovolil jít za Jasonem, aniž bych Górdana předem neinformoval. Neptal jsem se ho na svolení, ale považoval jsem za fér jednání říct mu o focení dopředu.

I když jsem byl unavenej jako kůň, vytočil jsem to tajný číslo. Netušil jsem vůbec, kam Górdanovi volám, ale neměl problém mluvit, i když byl u svý manželky. Zřejmě měl i na zámku svý soukromý pokoje, aby se jejich oddělený životy protínaly co nejmíň.

„Jaké to bylo?“ zeptal se mě s opravdovým zájmem.

„Skvělý, visel jsem tam v řetězech asi šest hodin. Budeš mít nádherný fotky a spousty negativů,“ ujistil jsem ho hned, že mě nikdo jinej neuvidí.

„Už se nemůžu dočkat,“ zapředl tím svým sexy hlasem. „Jason ví, že dobře platím, takže si dal doufám záležet,“ utrousil a pak se mě zeptal, jestli se nechci vrátit na ty tři dny do Irska, že pro mě má nějaký novinky.

„A budeš na hradě, nebo v Belfastu?“ zeptal jsem se s nadějí.

„Ve středu budu na hradě, zlato, ale ve čtvrtek tě potřebuju v Belfastu,“ řekl jen a položil telefon.

Chvíli jsem na němý sluchátko nechápavě zíral. Já měl přece Belfast skoro zakázanej. Moje vlastní No Go Zone. Kdyby mě tam zmerčili mí milovaní vojáci z kasáren Castelreagh, možná už bych to znovu nepřežil. Když jsme měli z Belfastu někam odletět, vezl jsem se v Górdanově bentleyi za černejma sklama a byl jsem v bezpečí. Celníci a policajti na letišti mi taky dali pokoj, protože jsem byl pod ochranou jeho lordstva. Příslušníci SAS by mi ale hrozně rádi vydělali kůži, takže do ulic Belfastu jsem nesměl.

„Pod ochranou jeho lordstva,“ musel jsem se tomu eufemismu usmát. Byl jsem jeho majetek, jeho otrok, a to bylo nejvíc, co mi kdy mohl dát. Kdyby mi řekl, že mám být předložkou u jeho postele, nechám po sobě klidně šlapat, jenom abych mu splnil jeho přání. Klečení u jeho nohou mě vzrušovalo, protože jsem v tom viděl znak oddanosti, podobně jako v bezohledným šukání mý prdele i huby. Když mě Górdan dusil svým žaludem, byl jsem v sedmým nebi. Zbožňoval jsem ho, ale přesto jsem občas potřeboval z toho světa plnění příkazů občas ven.

Na hodinku jsem si lehl, než mě Paddy vzbudil s lahvičkou oleje Mistra Nobu a objednávkou večeře. Bez nadšení jsem prolistoval nabídku pizzerie a čínský restaurace za rohem a pak jsem se rozhodl, že se půjdu někam najíst jako člověk. A do toho zavolal Jason, že už má pár náhledů mejch fotek hotovejch. Domluvili jsme se, že se sejdeme v gay klubu, kterýho byl Jason členem, protože tam budeme mít soukromí, a navíc tam dobře vaří. Omluvil jsem se Paddymu, že si s nimi večeři nedám, že budu jíst venku, jenomže on mě zarazil, že samotnýho mě ven nepustí.

„Neblázni, jdu do luxusního soukromýho klubu s tím fotografem,“ protestoval jsem, že se mi nic nemůže stát. „Dovnitř stejně nikdo nemůžete.“

„Dew tě tam odveze a počká na tebe venku,“ nedal se Patrick, takže jsem nakonec kapituloval. Mít auto s řidičem bylo pohodlnější, než se Londýnem pohybovat pěšky a v taxíku.

Vlezl jsem do sprchy a pak do šatny, kde jsem kupodivu měl i jeden oblek. To se v Londýně vždycky hodilo, jak mě naučil Górdan. Když jsme tu byli minule, vzal jsem si světle šedej oblek od Bosse a on ho na mě večer, když mě musel za něco potrestat, roztrhal. Sako přežilo, ale vestička, hedvábná košile a kalhoty ne. Namítal jsem pak, že jsem ten oblek měl na sobě jednou a hrozně se mi líbil. On mě uzemnil, že Princ Filip taky nenosí obleky do společnosti dvakrát a že je jeho věc, co z mejch drahejch hadrů roztrhá, že to stejně všechno platí on, a když bude chtít, budu chodit nahej. Měl pravdu! Druhej den mě pak vytáhl ke svýmu krejčímu na Sawille Row, mimochodem taky buzíkovi, a nechal mi ušít dva obleky na míru. Ten jeden, tmavě modrej, jsem měl právě s sebou. Se světle modrou košilí, která mi ladila k očím, byl úžasnej.

Gay klub byl vkusnej a elegantní, takže jsem tam v tom obleku zapadl úplně dokonale. Čekal jsem něco ve stylu rezidence Eltona Johna, ale spletl jsem se. Staroanglická klasika s koženejma křeslama a tropickým dřevem, doplněná decentníma obrazama. Námětem byli chlapi, převážně nahatí, ale nepůsobilo to lacině. A v jedný místnosti visely fotografie, jejichž autora jsem i bez signatury okamžitě poznal. Čekal na mě u stolu pro dva a uznale hvízdl, když mě vrchní uvedl. On sám byl oblečenej trochu bohémsky, jenže on byl umělec, jemu to prošlo.

„Koukám, že se v tom převleku za managera ze City pohybuješ stejně suverénně jako nahej v mým aťasu,“ usmál se Jason.

„Už jsem si za ty roky zvykl. Dávno nejsem Liza Doolittle na prvním večírku. Górdan mě naučil, abych se oblíkal tak, jak chci, aby se ke mně lidi chovali,“ mrknul jsem na něj a zahloubal se do jídelního lístku.

„Dej si pečený křepelky na pomerančích, dělají je tady úžasně,“ poradil mi a pak vytáhl svý desky formátu A4. Tam měl první náhledy fotek. Byly pěkně nacpaný, takže v době, kdy jsem sladce spal, on makal v temný komoře.

Když nám donesli bílý víno a vodu, rozložil přede mě na stůl čtyři fotky a mně spadla brada na podlahu. Na první byl detail mý oteklý bradavky sevřený ze čtyř stran šroubky kulatýho svěráčku. Kůže okolo se perlila potem a každá kapka, jako by zářila svým vnitřním světlem. Tu fotku udělal Jason skoro jako poslední, když už jsem neměl sílu na nic jinýho než na sezení na židli. Sice jsem mu vynadal, protože mučení bradavek nikdy nepatřilo mezi mý silný stránky, ale nakonec jsem souhlasil. A dobře jsem udělal.

Druhá a třetí fotka byla v řetězech, jedna celek a druhá zase detail. Z tý, kde trpím s nataženejma koulema a ptákem, tryskala bolest doslova z každýho centimetru mýho těla a já pochopil, proč Jason chtěl, aby to opravdu bolelo. Tohle bych nedokázal zahrát, to jsem si prostě musel prožít. Doufal jsem, že Górdan skousne, že mi bez jeho dovolení ubližoval někdo jinej. Na to měl totiž právo jenom on a hodně tvrdě si ho hájil. Jedinej člověk, kterej dostal povolení se mě dotknout, byl Master Frederik, a to bylo v trestu.

Poslední fotka byla geniální. Byla skoro z profilu a vznikla ve zlomku sekundy mý extáze, ve chvíli, kdy jsem na vrcholu poprvý vystříkl. Hlavu jsem měl zakloněnou, napjatý tělo, omotaný řetězy a prohnutý v křeči. Výstřik byl na černým pozadí fotky jasně vidět jako klikatá bílá křivka, směřující pozvolna k zemi. Nevěřil jsem, že se to Jasonovi podaří nafotit, ale on si věřil a vůbec nepřipustil, že by to nedokázal. I když na tý naturalistický fotce bylo všechno vidět, nedala se považovat za porno. Bylo to umělecký dílo.

„Zítra už budu mít všechny,“ konečně Jason promluvil. „Jestli chceš, vezmi je jeho lordstvu, ať si vybere sám. Ale tyhle čtyři udělám velký, i kdyby se bránil.“

„Nebude se bránit, vždyť ho znáš. A stejně mi tam nikde není vidět do obličeje,“ usmál jsem se na Jasona. Nelhal jsem. Ani na fotkách celý postavy vlastně nebyla moje hlava, protože jednou byla v záklonu mezi vzpaženejma rukama a podruhý mi zase visela na prsa a obličej byl ve stínu.

Donesli nám hlavní chod a mně jako přílohu salát, takže Jason rychle schoval fotky, který opravdu nebyly pro cizí oči.

„Možná bych pro tebe měl něco, co se týká tý holky,“ začal po chvíli opatrně.

Zvedl jsem oči od talíře.

„Na Kings Cross prej byli nedávno lovci z toho statku. Asi ti to v ničem nepomůže, ale jestli chceš mluvit s očitým svědkem těch únosů, můžeme za ním zajet. Jen by asi bylo dobrý se na to převlíct, protože je to houmlesák a žije na hromadě bordelu v tunelu.“

„Ten gentleman bude nejspíš doma i v noci, že jo?“

„Maximálně si půjde někam vyžebrat prachy na chlast. Vím, jak se za ním dostat, i když bude stanice zavřená. Zná mě, takže s tebou bude mluvit. Policii ale nic neřekne, protože se těch lovců bojí.“

Přikývl jsem a znovu sklopil oči k talíři. Křepelky byly úžasný, v tom měl Jason pravdu.

Sešli jsme se s Jasonem na Kings Cross lehce po půlnoci, já v nejodrbanějších maskáčích, co jsem měl, a Jason ve starejch černejch džínách. Byl v nich k nakousnutí. Pro pevný kulatý zadky v úzkejch kalhotách jsem měl slabost.

Do servisního tunelu, spojky mezi dvěma trasama metra, jsme se museli dostat přes neveřejný prostory obrovský přestupní stanice. Jason mě vedl až k malejm nenápadnejm dveřím, který měly odvrtaný všechny zámky, co na nich v průběhu let narostly. Technici londýnskýho metra se pokaždý pokusili dvířka znovu uzamknout, ale nejpozdějc do druhýho dne byl zámek zase zničenej. Nakonec se na to vybodli a rezignovali, protože bezdomovci v nepoužívanejch tunelech vlastně nikomu nevadili. Bezpečnostní problém vznikl až ve chvíli, kdy se do svejch vigvamů vraceli po některý z živejch linek ze stanice. Párkrát se stalo, že někoho z obyvatel tunelů srazil projíždějící vlak. Proto nakonec vedení metra ustoupilo a nechalo ty jedny dvířka otevřený.

Kdybych měl klaustrofobii, asi bych se v temný přístupový chodbičce posral. Klesala prudce dolů do podzemí a jediným světlem v ní byly naše dvě baterky. Potkani před světlem vyděšeně prchali a o mě se pokoušela panika. Mnohem líp jsem se cejtil venku než tady v tý skoro důlní svážnici. Když jsme konečně dorazili do prostornýho starýho tunelu, byl jsem celej zpocenej a srdce mi divoce tlouklo. Smrdělo to tu výkalama a pachem nemytejch těl, neklamný znamení, že jsme kolonii bezdomovců na dostřel.

Jason bez povšimnutí překročil několik kup odpadků, který se ukázaly bejt spícíma lidskejma bytostma. Některý spáči se probudili a ohradili, některejm to bylo jedno, protože se ani neprobrali z alkoholovýho opojení. Zahnuli jsme s Jasonem do boční chodby, kterou obsadila místní honorace. Měli tam velký boudy z papírovejch krabic, a nejen kupy starejch dek a papíru jako ve velkým tunelu. Taky tam tolik netáhlo, ale byl tam bohužel mnohem větší smrad. Až mi z toho začaly slzet oči.

„Baltazare,“ ozval se zničehonic Jason u jedný hory z krabic. Z náprsní kapsy bundy vytáhl flašku levný brandy. Dobře věděl, co na starýho houmlesáka platí.

Asi za minutu se mezi krabicema objevila zarostlá vrásčitá tvář. Rty se roztáhly v bezzubým úsměvu, když Baltazar uviděl flašku. Hmátl po ní, ale Jason ucukl.

„Baltazare, to je Kieran. Potřebuje vědět něco o těch lovcích lidí,“ Jason na mě ukázal a ucouvl, abych se mohl posunout do staříkova zornýho pole. Tomu jsem ale byl ukradenej a cílil na flašku.

„Tu láhev dostaneš, až řekneš Kieranovi, cos viděl,“ připomněl mu Jason tvrdě.

„Koupili si od pasáka tři kluky a jednu mladou holku. Odvedli je do dodávky. Černý,“ vysypal ze sebe Baltazar kupodivu souvisle.

„Jen tak je odvedli?“ to se mi moc nezdálo, že by se nebránili a vlezli do toho auta jako ovce.

„Drogy, to říkal Ronnie,“ vykřikl Baltazar.

„Dávali jim drogy, Baltazare?“ zeptal jsem se, jak imbecil ještě jednou. Byl jsem v šoku.

„Zeptejte se Ronnieho,“ bezdomovec lačně koukl na láhev brandy.

„Jakýho Ronnieho?“ zpozorněl jsem.

„Jeho si taky koupili, ale utekl jim,“ vylezlo z Baltazara zničehonic a ve mně hrklo.

„Kdo je Ronnie? Kde je?“ přistihl jsem se, že řvu.

„Občas, když po něm jde jeho pasák kvůli dluhům, schová se tady u mě. Starám se o něj, on nikoho nemá. Ty svině ho naučily brát drogy,“ vysvětlil Baltazar a ponořil se do svejch krabic jak do rozbouřenýho oceánu. Za chvíli se místo něj objevila zrzavá kštice mladýho kluka. Zapadlý zelený oči ve vyhublým, kdysi možná přitažlivým obličeji. Neměl jsem vůbec představu, kolik mu může bejt, ale možná byl stejně starej jako já. Vypadal ale minimálně na třicet, a navíc kašlal tak, že jsem mimoděk ucouvl.

„Správně, táhni vode mě dál, sráči,“ pokejval hlavou.

Zastyděl jsem se, ale nemohl si pomoct. Tuberu, nebo co to měl, jsem chytit fakt nechtěl.

„Tys jim z toho statku zdrhnul?“ zeptal jsem se, abych se ujistil, že jsem to dobře pochopil.

„Z toho statku to nejde. Vod píčuse, co si mě koupil. Chtěl mě voddělat, ale byl jsem rychlejší,“ Ronnie se vyhrabal z krabic a z kapsy otrhaný džínový bundy vytáhl krabičku cigaret. „Pojďte někam na vzduch, nebo tady zdechnu smrady dřív, než budu muset,“ navrhl a mně se hned ulevilo. Vyrazil jsem k východu z tunelu, Ronnie za mnou a Jason jako poslední. Zdržel se, aby předal Baltazarovi láhev brandy a poděkoval mu.

Londýnskej smog pro nás byl vůní nejkrásnější rajský zahrady. Zamířili jsme k nejbližšímu čínskýmu bistru, který mělo otevřeno non stop, protože tam nenalejvali alkohol. Pozval jsem Ronnieho na jídlo, ale nejdřív jsem dostal vynadáno, že jsem zasranej samaritán. Ten chlapec v životě dojde daleko, pomyslel jsem si. Pak si ale dal říct, a nakonec z něj vypadlo, že nejedl už tři dny, protože dluží pasákovi prachy, který utratil za drogy. Vylovil jsem z kapsy nějaký bankovky a vrazil mu je do ruky. Nejdřív mě poslal do prdele a pak mi nabídl, že mě za to vykouří. Tak jsem ho pro změnu poslal do prdele já. Byli jsme si kvit, ale hlavně že si ty prachy nechal.

„Já na tvý milodary seru! Takovej chudák nejsem!“ předváděl falešnou hrdost, aby neztratil tvář. „To ty ale sotva pochopíš, libovej frajírku,“ obořil se na mě, když jsme ho s Jasonem společnejma silama nacpali za stůl do jednoho boxu v bistru.

„Tak hele, ty sráči,“ začal jsem vztekle. „Narodil jsem se v nejpříšernější prdelní díře v Belfastu. Kdybych neměl neskutečnou kliku, skončil bych možná stejně jako ty. A teď už konečně přestaň nadávat a povídej, jak to probíhalo na tom statku. Drží tam moji nevlastní sestru, takže je pro mě kurva důležitý vědět, co se tam děje.“

„Tak to sestřičce střádej na věnec, frajírku,“ usadil mě bezcitně. „Jak je tam dlouho?“ zeptal se ale po chvíli.

„Necelý tři tejdny,“ musel jsem si to nejdřív v hlavě spočítat.

„Mně dali skoro měsíc pokoj, jenom se mě snažili zlomit psychicky, abych byl hodnej jako pejsek,“ začal Ronnie vyprávět, sotva před ním přistál talíř smaženejch nudlí s masem a zeleninou. „Svlíkli mě do naha a spoutali mi nohy i ruce a pak si mě několikrát denně podávali různý zmrdi a trénovali mě v poslušnosti: sundej mi kalhoty, čůráku. Polib mi žalud, zmrde, je to tvůj bůh. Vykuř mi ho, a tak podobně,“ Ronnie se cpal jídlem a s plnou pusou povídal. „Když jsem neplnil příkazy, dostal jsem rákoskou, ale nejdřív nic moc. Až pozdějc to bylo horší, když jsem pořád vzdoroval, to mi začali dávat drogy.“

„Znásilnili tě?“ zeptal jsem se natvrdo.

„Ty kurvy na statku ne. To až když se mnou točili první porno. Chtěli, abych se bránil, jako že to je poprvý. Byl jsem v tý době fakt panic, jen jsem chlapům hulil za prachy. Kluky, co si nechali šukat prdel i dřív, šoustali klidně vod prvního dne.“

„Claire je panna,“ řekl jsem mu tiše.

„Tak to si taky užije šoustání prdele, že se jí vo tom bude zdát. A hulit ji naučej jako nejlepší kurvu na světě,“ nebral si Ronnie vůbec servítky. „Když mě tam dovlekli, měl sem problém dostat čůráka až do krku. Tam mě to naučili během hodiny tak brutálně, že sem se snad stokrát poblil. To jim ale bylo úplně u prdele.“

„A jak jsi utekl?“ zoufale jsem přehodil výhybku. Už jsem nechtěl slyšet detaily toho, co na statku prováděj s Górdanovou krásnou dcerou.

„Ten píčus, co si mě na statku koupil jako vosobního votroka, mi chtěl za trest narvat do zadku pohrabáč. Zabil by mě, takže jsem v sobě zmobilizoval všechny rezervy a přepral ho. Nakonec jsem mu ten pohrabáč zarazil do hlavy. Bojoval jsem vo holej život, a to je to jediný, co mi eště zbylo. Tady platěj tvrdý zákony, vo kterejch ty nemáš vůbec tušení, frajírku,“ dodal hořce.

„Tak mě pouč,“ vyjel jsem na něj. Sral mě, protože mnou pohrdal, a přitom já taky vyrůstal na ulici.

„Polib si prdel, ty sráči. Dostal bys z toho vosypky, kdybych ti to všechno řekl. Víš, jaký to je, klečet na pochcanym hajzlu a hulit jeden vocas za druhym? Vydělat si za to pár liber, který stejně skoro všechny předáš pasákovi, protože bez jeho vochrany tady nepřežiješ? Anebo stát s hlavou skoro v záchodový míse a nechat se píchat do prdele? Fakt smysl života, to ti řeknu. Jenomže já jsem v prdeli, protože pasákovi furt dlužím za fet, takže mě nenechá skončit.“

„A proč se nejdeš ze závislosti léčit? Vždyť jsou různý dobročinný organizace, charity,“ zeptal jsem se, ale sám jsem slyšel, jak uboze to zní.

„Polib mi prdel, ty kokote. Tys měl kliku, asi sis nabalil bohatýho sponzora, já takovou kliku holt neměl. To ti ale ještě nedává patent na rozum a právo kecat mi do života,“ usadil mě a vstal od stolu. „A už za mnou nelez s tou zasranou charitou!“ dodal ještě mile a pak vypadl z restaurace.

Seděli jsme tam s Jasonem jako zařezaný snad deset minut. Zvedl nás až příchod Dewa, kterej čekal venku v autě a už měl strach, co je se mnou. Asi jsem měl dost nepříčetnej výraz, protože se hned začal zajímat, co se mi stalo.

„Nic, díky, Dew,“ odpověděl jsem roztřeseným hlasem. Ronnie a jeho příběh mnou otřásl. Bylo mi ho líto a vůbec jsem nechápal, proč si nenechá pomoct.

„Aby nepřišel o svobodu, chytráku,“ odpověděl mi Jason, když jsem se ho na to zeptal.

„Ale takhle přijde o život,“ namítl jsem.

„To přijde tak jako tak,“ řekl mi a měl úplnou pravdu.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+5 #5 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 14. RonnieAlianor 2019-12-21 16:25
No jo, my máme Ježíška každý čtvrtek. Myslím, že nikomu nevadí, že se opakujeme. Podstatné je, že každý komentář potěší, aspoň teda mě, a motivuje k dalšímu psaní. A taky je třeba do Rona neustále hučet, aby začal psát třetí sérii. Možná, když se spojíme a vyvineme pořádný nátlak, tak se do ní pustí. :lol: :lol: :lol: ;-) :P
Citovat
+7 #4 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 14. RonnieLenka 2019-12-21 10:59
Tak teď místo čekání na Ježíška budu přemýšlet, co Kierana zase čeká, ach jo :-) Krásné Vánoce a do nového roku vstupte pravou nohou … :-)
Citovat
+5 #3 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 14. RonnieRon 2019-12-21 09:05
Pánové, díky! (Já se taky pořád opakuju.) :lol:
Claire si bude muset ještě chvilku počkat. Kieran musí ještě zjistit, kde je ten statek a kdo ji vlastně vězní. A čeká ho ještě minimálně jeden ne úplně příjemný zážitek.
Citovat
+7 #2 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 14. Ronniegayděvka 2019-12-20 23:04
Já fakt nevím co stále psát Rone, abych se neopakoval. :lol:
Souhlasím naprosto s Ali. Škoda, že Ronnie nebyl vstřícnější. :(
Ovšem aspoň je tu šance, že Claire ještě žije i když je otázkou zda už není luxusní kurvou.
Citovat
+7 #1 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 14. RonnieAlianor 2019-12-20 15:41
Yop, mám tu čest napsat první komentář. Opakování - matka moudrosti, takže opět skvělá kapitola. Mám dokonce pocit, že každý díl je lepší a propracovanější.
Sice jsme se nedověděli, kde je ten statek, takže Claire bude ještě minimálně týden trpět, ale focení bylo luxus. Kieran je opravdu neúnavný a zase si to luxusně užil. Těším se na čvrtek :-) 8)
Citovat