• Ron
Styltvrďárna
Datum publikace27. 6. 2019
Počet zobrazení699×
Hodnocení4.98
Počet komentářů5

Dostal jsem na ruce kožená pouta, jaká jsem znal z erotických hrátek s Górdanem. Pak jsem musel zvednout ruce nad hlavu, kde mi je vojáci připoutali k nějakému řetězu, který bezprostředně poté s cvakáním vyjel nahoru, až mě tahem za zápěstí zvedl z podlahy. Začal jsem skučet bolestí, ale vojáci se jen zasmáli a spoutali mi klepety kotníky. Ty zajistili k podlaze, abych nemohl vykopnout. Výborně se při mém poutání bavili a nakonec mi ruka přejela po napjatém břiše a poplácala mne. A pak se ruce začaly věnovat prohlížení mých genitálií a roztahování půlek.

„Koukám, že jsi pěkně teplej irskej sráč,“ konstatoval jeden z vojáků, zatímco mi podvazoval oteklé koule a já u toho řval jako siréna. „Prej si makal v Londýně v gay klubu, a když vidím, jak jsi pěkně oholenej, tak je jasný, žes tam nebyl nadarmo. Kolik ti platili za vopíchání tý tvojí roztomilý díry?“

„V žádným gay klubu jsem tam nemakal,“ zavyl jsem bolestí, protože mi pěkně utáhl provázek kolem šourku a natáhl ho dopředu, kde ho zajistil. „Máte sakra špatný informace,“ lhal jsem vytrvale a rozdýchával bolest. Byl jsem napjatý jako luk, protože tah za šourek mě nutil ulevovat si prohnutím dopředu.

Plesknutí přes mé natažené koule mne málem připravilo o vědomí. Důtky! A pěkně tvrdě.

Řval jsem na celé kolo a prosil, ale důtky se činily bez zaváhání a slitování dál, a nejen na mých už i tak oteklých a citlivých koulích, ale zejména na napjatém břiše a na zadku. Ty údery byly k nevydržení, protože každý mi trhnul celým tělem, přivázaným jen ve třech bodech – za ruce, za nohy a za varlata. Bolelo to víc, než jsem byl schopný snést. Zmítal jsem se, mrskaný oběma vojáky zepředu i zezadu, a tahal si přitom za to nejcitlivější místo svého těla. Chvílemi jsem si myslel, že si koule už musím urvat a že už nic dalšího nevydržím, ale bylo to vždy jen zdání a mrskání mého těla pokračovalo klidně dál.

Trvalo snad půl hodiny, než to šílenství přestalo, vojáci odložili důtky a začali se bavit rozvíráním mých půlek a roztahováním mé díry. Prohlíželi si ji a smáli se, že ji mám od hraní s obuškem ještě pořád červenou. A potom se i přes můj odpor probojoval prst dovnitř a já jen tiše trpěl a přál si, ať mi hlavně už proboha rozvážou koule.

„Neboj, brzo si spolu zase užijeme. Tentokrát už se odsud jen tak nedostaneš. Určitě znáš zákon o mimořádných opatřeních, takže víš, že tady nemáš žádný práva,“ informoval mě ten předseda fanclubu mé prdele a doprovodil to přírazy prstem hluboko do mého zadku. V tu chvíli bych nejradši umřel, protože ty pohyby mým tělem dopředu a dozadu tahaly za má varlata. Jenomže už ani na umření jsem neměl sílu.

„Tak se měj krásně, ty sráči,“ popřál mi poté, co jeho prst opustil mou díru. „My se za tebou přijdeme za nějaký čas podívat. Třeba se ti mezitím vrátí paměť.“

Cvakla klika, bouchly dveře a otočil se klíč v zámku.

Měl jsem dojem, že bolestí zešílím. Tělo jsem měl po bití v jednom ohni a klouby a břicho mě bolely z toho natažení jako na skřipci, o koulích ani nemluvě. Byl jsem psychicky úplně na dně z beznaděje a bolesti, i protože jsem nevěděl, jak dlouho mě tady ti dva zakuklenci nechají trpět. Tušil jsem ale, že si to vylížu až do dna. Chtějí mne zlomit a vědí, že minule se jim to povedlo až po čtyřech dnech. A navíc chtějí Górdana, kterého jim ale já neprásknu. To ať mne radši zabijou.

Měl jsem pocit, že jsem ve středověké mučírně, a brzo mi největší problém začalo působit dýchání. Moje plíce neměly v napjatém hrudníku dost prostoru a mě začala obestírat temnota. Zrovna když jsem si říkal, že brzo omdlím a udusím se, ozvalo se otočení klíče v zámku a vyšetřovatel i s oběma vojáky v patách se vrátil. Nejdřív si zálibně prohlédl mé tělo, celé červené a rozpálené od důtek, a nenechal si ujít možnost potěšit stiskem má podvázaná varlata. Já už ale neměl dech ani na řvaní a jen jsem zasípěl, což mě pravděpodobně zachránilo od dalšího mučení. Vyšetřovatel si všiml, jak namáhavě lapám po dechu, a rozhodl, že mě prozatím odvážou. Byl jsem mu vděčný, i když bolest se hned zahryzla hluboko do mých natažených svalů. Svezl jsem se na zem, schoulil se do klubíčka, chránil si genitálie a čekal, kdy to nejhorší přejde. Bylo to hodně tvrdé a já ani nevnímal, kdy na mých zápěstích zacvakla stará známá ocelová pouta. Když jsem se ale trošku vzpamatoval a byl schopný se posadit, tak mi jeden voják přidržel u úst sklenici s čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávou a pak jsem ještě dostal vodu.

„Tak co, už sis vzpomněl, pod jakým jménem jsi byl v Londýně?“ zeptal se mě vyšetřovatel poté, co mě s pomocí vojáků zvedl ze země a já se musel zase postavit s nohama od sebe a rukama v poutech za hlavou. Takhle jsem stál, když mi naposledy udělali z varlat kaši. Začal jsem se docela bát, protože jsem měl koule pořád bolestivě podvázané. Zásah kanadou by tak bolel asi stokrát víc.

„Byl jsem tam pod svým vlastním jménem. Nemám důvod něco skrývat,“ odsekl jsem mu.

„PANE! Ty sráči,“ opravil mne a škubl za provázek, visící od mých varlat. Zkroutil jsem se bolestí a málem se pochcal.

„Pane,“ vyrazil jsem ze sebe v předklonu.

„Zůstaň tak!“ přikázal mi jeden z vojáků, když jsem se chtěl narovnat. „Pěkně vystrč zadek,“ ohnul mě a zatlačil mi na záda, abych zůstal prohnutý. Pak chytl provaz od mých koulí a šel si stoupnout za mě ke stěně. Zůstal jsem tak, jak mi přikázal, a začínal se bát, co na mě zase vymyslí. Mé sešněrované koule mi trčely pod vyšpulenými půlkami a zezadu byly snad ještě zranitelnější.

„A jak ses dostal nazpátek do Belfastu?“ položil mi vyšetřovatel další záludnou otázku.

„Lodí, pane.“

„Myslíš Cáitlín of Éireann?“ zeptal se a koutky mu pod kuklou cukaly smíchem.

Do hajzlu! problesklo mi hlavou. Tak to jsem úplně a totálně v prdeli, když si dali i tohle dohromady. Zaslechl jsem kroky a ucítil ruku vojáka mezi mými vystrčenými půlkami a napadlo mne, že v prdeli bude pravděpodobně brzo i něco jiného. Hladil mne po zadku a občas pěkně bolestivě plácnul po půlkách anebo přes koule a já si přál, aby se stal zázrak a někdo ty zakuklené sadistické zrůdy teleportoval na Mars.

„Ty nám pořád lžeš, ty hajzle.“ Vyšetřovatel přišel až ke mně a přejel mi rukama po zádech. „Takže co s tebou uděláme, abys konečně přestal kecat kraviny?“ zeptal se akademicky.

„Já vám nelžu, pane! To jméno té lodi jsem v životě neslyšel. Přijel jsem obyčejným trajektem.“

Voják mi zezadu škubnul za podvázané koule takovou silou, že málem teleportoval na Mars mě. Měl jsem co dělat, abych neupadl. Řval jsem a chtěl tah zmírnit úkrokem dozadu, ale vyšetřovatel mě nekompromisně držel na místě a v předklonu.

„Kdy už, ty sráči, pochopíš, že o tobě vím všechno?“ sdělil mi vyšetřovatel mile a pořád mě držel ohnutého, i když voják za mnou už provaz pustil.

„Tak proč se mne teda ptáte, když všechno víte?“ zeptal jsem se přerývaně. „Pane,“ doplnil jsem po krátkém zaváhání.

„Abychom si ověřili tvou vůli spolupracovat. Zatím ale nic moc. Asi budeš potřebovat další terapii, aby ti rozvázala jazyk. Teď ale pomažeš zpátky do díry a uvidíme, jestli se ti rozsvítí zítra.“

S těmi slovy ukončil vyšetřovatel pro ten den můj výslech, ale pořádná dávka bolesti mě ještě čekala. Voják, který stál celou dobu za mnou, se začal zabývat provázkem na mém šourku, a když ho po těch dlouhých hodinách rozvázal, sejmula mě bolest stejně zaručeně jako zásah golfovou holí. Skácel jsem se na zem, chytl si koule, do kterých začala znovu s nesmírnou bolestí proudit krev, a vřískal jako o život. A ti tři tomu nasadili ještě korunu, když mi přidrželi ruce i nohy a pěkně bezcitně mi koule promnuli v prstech. Pak mne voják vytáhl za pouta na nohy, zavázal mi oči, a aniž by bral ohledy na to, že skoro nemůžu chodit, odvlekl mě zpátky do té tmavé a studené cely. Mezi dveřmi mi zase spoutal ruce pod zadkem, aby tím ještě zvýšil nepohodlí a mou bezmocnost, a pak mne strčil dovnitř a přirazil za mnou dveře.

Složil jsem se na zemi do oblíbené a bezpečné fetální polohy a pokoušel se usnout, ale všechno mě od terapie důtkami a strečinku varlat bolelo. Rozhodl jsem se proto, že budu trošku zaměstnávat své mozkové závity a pokusím se vymyslet pro ty zakuklené zmrdy nějakou uvěřitelnou báchorku, která by vysvětlila, proč jsem se objevil v Londýně pod cizím jménem. Bylo mi totiž jasné, že má povídačka o nedůslednosti záznamů na trajektech je úplně k ničemu, takže použití falešných dokladů budu muset přiznat. Pokud by mne ale obvinili jen z pozměňování dokladu, byl by to můj nejmenší problém. Za to bych mohl dostat třeba jen podmínku, ale hlavně bych se s takovým obviněním octl u soudu a měl bych právo na obhájce a spravedlivý proces. Pokud by mě ale obvinili ze špionáže a z terorismu a bůhví čeho ještě, žádný proces by se nekonal. Na to si tajné služby a vojáci jejího veličenstva v Severním Irsku nehráli. Členové PIRA tady mizeli bez procesů v propadlišti dějin a nikdo se spravedlnosti nedovolal. Občas sice zafungovalo veřejné mínění a lidé vyšli do ulic, ale to jen v případech, které se provalily a novináři je protáhli tiskem. Naposledy to bylo úmrtí deseti mladých vězňů v koncentračním táboře Long Kesh u Lisburnu vinou hladovky. Chtěli tak upozornit na nelidské podmínky a mučení v tom obávaném „Bloku H“ věznice Maze, ale Britové se s nimi nemazlili. Taková publicita se ale mé maličkosti nejspíš netýkala.

Ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, pořád mi vycházelo nejlíp, když těm zakukleným šmejdům řeknu skoro celou pravdu o sobě a Górdanovi. Když prostě vyzradím svou sexuální orientaci, která je mým mučitelům stejně známá, a veškeré mé skrývání se v Londýně pod falešnými identitami navléknu na snahu utajit homosexuální vztah s jedním z nejvlivnějších politiků Severního Irska. Probíral jsem tuhle možnost ze všech stran a pořád mi vycházela jako nejmenší zlo. Sice tím shodím Górdana, ale věřil jsem, že to pochopí a ustojí. Měl dost peněz a byl hodně oblíbený, i když skandál takových rozměrů by ho nejspíš z toho piedestalu obdivu srazil. Jenže po násilném rozpuštění Severoirského parlamentu před deseti lety stejně přišel o svůj poslanecký post a nucená britská správa s ním nejednala zrovna v rukavičkách, když se snažil vyjednat pro Iry aspoň trochu důstojné podmínky k životu.

Už ze střední školy jsem znal důvod té stovky let trvající irské tragédie. Kolonizace Irska anglickými protestanty a následně diskriminace a kriminalizace katolíků završená britsko – irskou válkou. Po válce se šest Ulsterských hrabství v roce 1921 rozhodlo vyvázat z dohody o samostatnosti Irska a zůstat součástí Spojeného království a přijmout dědictví právníka Edwarda Carsona, který bojoval proti autonomii. A dodnes jsme sklízeli kyselé plody té pomatenosti našich předků, do které se zapletla ještě osobní snaha různých lidí o získání moci. Vše vyvrcholilo roku 1969 britskou okupací Ulsteru, stávkami dělníků a krvavým rokem 1972, kdy britští výsadkáři postříleli v Derry dvacet šest civilistů, a i v mém rodném Belfastu zahynulo při bombových útocích mnoho lidí a přes sto jich bylo zraněno. Na jednu stranu jsem se proto nedivil, že Ulster se dostal pod přímou správu z Londýna, když náš parlament tu bouřlivou enklávu odporu nezvládal. Co mi ale vadilo, že i skoro deset let po těch událostech si v Severním Irsku britské speciální jednotky dělaly, co se jim zlíbilo. Boj s terorismem se změnil doslova v hon na čarodějnice a sadismus okupantů, se kterým jednali se zajatci, neznal mezí. Byl jsem unesen za bílého dne na rušné Belfastské ulici, vyslýchán a surově mučen, a to vše bez jediného obvinění a snahy zajistit mi alespoň základní lidská práva. Měl jsem statut takzvaného paramilitaristického vězně, a jak mi řekl ten sadistický voják, díky zákonu o mimořádných opatřeních z roku 1973 mne mohli držet bez obvinění a bez soudu ve věznici klidně i tři roky.

Když si pro mne ten jeden zakuklenec po dlouhých hodinách zase přišel, měl jsem už v hlavě všechno srovnané. Rozhodl jsem se, že jim řeknu to, co bych stejně už nedokázal zatlouct. O Cáitlín of Éireann se ale nezmíním ani slovem a stejně tak o mikrofonech v domě Harperových. Na to nemají žádné důkazy, a pokud se domnívají, že s tím mám něco společného, zůstane u domněnek. I kdyby ze mne vytloukli duši, nikdy se celou pravdu nedozvědí.

Tentokrát nepřišla žádná fáze cukru. Rozvázali mi sice oči a dostal jsem sklenici vody, ale to bylo všechno. Žádné sendviče a já ani neměl hlad. Celé tělo mne pořád bolelo a byl jsem hodně unavený, takže jsem už chtěl mít všechno za sebou. Věděl jsem, že jen co začnu mluvit a řeknu jim to, co chtějí slyšet, začnou se mnou zacházet o hodně líp. Jenže k té fázi jsem se musel propracovat a zdálo se, že to nebude jen tak. Ti tři zakuklenci se zjevně rozhodli, že si svou nadvládu pořádně vychutnají.

Přivázali mne za ruce k hrazdě nad mou hlavou a nohy v roztažení přivázali za kotníky k okům v podlaze. Měl jsem tak celé tělo přístupné čemukoliv, co na mne vymyslí, a podle krabičky s dráty, které se objevily v rukou jednoho vojáka, to vypadalo na opravdu elektrizující diskuzi. Díky bohu ale vytáhl jen samolepicí elektrody, kterými mi oblepil varlata a žalud, a ne tu šílenost, kterou mi do ptáka a do prdele strčil bývalý velitel speciálních jednotek.

„Já vám řeknu všechno, pane,“ ujišťoval jsem vyšetřovatele, sedícího za stolem a sledoval přitom, jak zakuklenec připojuje dráty, vedoucí od mých genitálií do zdířek té černé krabice. A pak jsem ucítil slabý výboj, jen takové zkušební polechtání, ale i tak jsem sebou pěkně škubnul, víc však leknutím než bolestí. Všechny tři zakuklence ale má reakce nesmírně pobavila a druhý šok už získal na intenzitě. To už jsem si i zařval, protože moje pohmožděné koule už měly prostě dost.

„Já vím, že nám řekneš pravdu. Třeba ne dneska a třeba ani ne brzo, ale jednou určitě. Každý se tady nakonec přizná, tomu věř. Jak už víš, můžeme tě tady držet neomezeně dlouho a neboj se, že bychom tě třeba omylem zabili. Tak neschopní nejsme.“ Vyšetřovatel vstal od stolu a přišel až ke mně, aby mi tu důvěrnou informaci sdělil pěkně do očí. Jestli čekal, že se z něj podělám strachy, tak to se netrefil. Navenek se to ale mohlo tak zdát. Vyloudil jsem dokonce i několik dětských slziček. Nikdy nebylo na škodu připomenout, že mi ještě nebylo jednadvacet, takže podle dávných irských zvyklostí jsem ještě nebyl ani plnoletý.

Dostal jsem ještě pět docela silných elektrošoků jako výstrahu, kdybych si spolupráci zase rozmyslel, a pak mi dali napít a nechali mne povídat. A já mluvil a mluvil skoro hodinu. Vyprávěl jsem jim o tom, jak mi Górdan pronajal byt v Londýně, aby tam za mnou mohl inkognito dojíždět, a jak jsem si koupil přes prostředníky falešné doklady, protože jsem nechtěl, aby se v Irsku rozkřiklo, že jsem homosexuál. Sice ta báchorka trošku pokulhávala, ale aspoň nebyla chromá na obě nohy jako mé původní tvrzení, že jsem proklouzl kontrolám na trajektech. Dokonce i voják s černou krabičkou mne přestal týrat, když zjistil, že to, co říkám, má hlavu a patu, což jsem považoval za malé osobní vítězství.

„Takže všechny ty tvoje schovávačky v Londýně byly jen proto, aby tě mohl sir Górdan pořádně vopíchat, kdykoliv byl v Británii?“ zeptal se vyšetřovatel nevěřícně i ohromeně. S tím nepočítal, že se místo teroristického komplotu dozví pěkně šťavnatou historku, zralou do bulvárního tisku, nebo pro vyděrače.

„Ano, pane,“ přiznal jsem zkroušeně a zase si zasloužil Oscara za herecký výkon několika slzami. Tuhle polohu jsem měl z SM hrátek s Górdanem nacvičenou skvěle.

„A kdo ti dělal ty doklady?“ vypálil zničehonic voják a moje koule i pták dostaly další příděl elektřiny.

Řekl jsem mu jméno člověka, který byl v belfastském podsvětí známý tím, že se živil paděláním všech možných listin, razítek, podpisů a tak. Věděl jsem, že asi před dvěma měsíci zemřel, takže už si nikdo nemohl ověřit, jestli nevyráběl i doklady. A navíc už mu moje výpověď nemohla ublížit. Já se ale tvářil, že nevím, že už je na pravdě boží, a klidně těm dvěma hajzlům tvrdil, ať si to u padělatele ověří.

„A jaký to s jeho lordstvem bylo? Má aspoň pěkně velkýho ptáka?“ ozval se zase voják a já s hrůzou zjistil, že mému ponižování ještě není konec. Teď budou chtít ty nejintimnější detaily, o kterých se mi hodně špatně mluvilo. A mé tušení se brzo potvrdilo. Musel jsem jim vyprávět, v jakých polohách jsme se s Górdanem milovali, a také jim na obušku předvést, jak umím kouřit a jak hluboko do krku ho dostanu. Vysmívali se mi a vyhrožovali, že mi jinak vrazí ten tlustý obušek do zadku, a já si dobře z prvního dne pamatoval, jak to bolí, takže jsem radši pokorně všechna jejich přání vyplnil.

A pak mi dali zase pár elektrošků. Řval jsem a brečel a zoufale si přál, abych nikdy svůj vztah s Górdanem těm zmrdům v kuklách neprozradil. To líčení všech podrobností mne deptalo tak jako ještě nic před tím. Dokonce jsem dostal i pár ran asi metrovou latí s pěkně ostrými hranami a málem si vyřval hlasivky, protože jsem odmítl říct, jaké to je, když mi pořádně velký ocas protahuje prdel.

Předseda fanclubu mé prdele mi nakonec zase strčil obušek do zadku a chtěl slyšet, jak moc to bolí. Určitě měl radost, protože to bylo dost hrozné. Neznásilnil mě ale, což jsem považoval za malé bezvýznamné plus. Celou dobu, co pršely ty nechutné a intimní otázky, jsem se právě znásilnění bál. Z nějakého důvodu pro mě znamenalo mnohem větší ponížení než to mučení obuškem, i když to bylo jistě mnohem bolestivější.

Po hodinách výslechu jsem skončil zase ve své cele metr krát metr s páskou na očích a rukama pod zadkem. Bolely mě koule od elektrošoků i díra, roztažená obuškem. Měl jsem ho v sobě pěkně dlouho a voják mi ho vyndal až přede dveřmi cely. Psychicky jsem byl ale na dně mnohem víc, protože jsem si vyčítal, že jsem jim své tajemství prozradil. Pustil jsem je do svého soukromí a oni ty nejkrásnější vzpomínky poplenili a pošlapali s citlivostí stáda slonů, kálející na vše, nač vstoupí. Utahovali si z mých citů ke Górdanovi a vysmívali se tomu, že ho opravdu miluji. Ptali se mne se smíchem, jestli mu taky láskyplně lížu prdel a že bych jim to mohl předvést, ale já jim řekl, že to jsem nikdy v životě nedělal, protože jsem tušil, co by po mém přiznání následovalo. Zlehčovali nechutnými poznámkami všechno, co jsem považoval za krásné a v jisté míře i svaté. Připadal jsem si tím výslechem pošpiněný a zneuctěný víc, než kdyby mne opravdu znásilnili, a bál jsem se, že už se Górdanovi nikdy nedokážu podívat do očí.

Roztřásla mě zimnice a nakonec jsem upadl do jakéhosi horečnatého snu, ve kterém se mi znovu zjevovali oba zakuklenci a s očima inkvizitorů mě odsuzovali za mou homosexualitu a do toho Górdan, který mi vyčítal, že jsem prozradil naše tajemství. Probralo mne až třesení ramenem a pak kopanec kanadou do ledvin.

„Vstávej, ty sráči!“ Předseda fanclubu mé prdele, který mě s takovou ochotou týral při výslechu, mi dopřál něžné probuzení. Celý zmatený a hlavně vysílený jsem se rozmotal ze své fetální polohy a postavil se na vratké nohy. Stejně jako pokaždé mi vojáci spoutali ruce pro změnu před tělem a protáhli mě obvyklou trasou přes záchod do kanceláře. Bohužel tentokrát jsme tam byli jen my tři bez vyšetřovatele.

Znovu mi připoutali nohy do rozkročení a já si musel kleknout. Pak mě na zemi ohnuli a ke stejným okům v podlaze přivázali i ruce. Klečel jsem tam s obličejem na zemi a zadkem zvednutým ke stropu a třásl se čirou hrůzou. Tušil jsem, že mě čeká něco hrozného.

„Pěkně vystrč prdel, ty irská buzno,“ pohladil mě předseda fanclubu mé prdele po vyšpulených půlkách a neopomněl prsty projet rýhu a pohrát si s mými bolavými varlaty. „Musí to vypadat, jako by si tě na ulici pořádně podali nějací zarytí odpůrci buzerantů,“ řekl a já vůbec nechápal, co tím myslí. Mezitím, co jsem si namáhal unavené závity, se oba vojáci nechutnými poznámkami bavili na můj účet a doslova se pásli na mé bezmocnosti. Nakonec mi ten jeden zatlačil na páteř, aby vylepšil mé prohnutí. Teprve potom byl spokojený a přešel znovu k mému zadku. Slyšel jsem, jak si natahuje latexové rukavice, a dobře jsem věděl proč a vzápětí jsem už ucítil roztahování zadku.

„Pane, prosím,“ křičel jsem, „já udělám všechno, co budete chtít.“

„Tomu věř, že uděláš! Roztáhni prdel a pomodli se ke všem svatejm, i když ti to bude hovno platný,“ zasmál se pod kuklou krutě a pak mi klidně strčil obligátní prst do zadku, aby si ověřil, jak jsem uvolněný. Málem bych brečel ponížením, ale to jsem mu nechtěl dopřát, a tak jsem byl úplně zticha a jen držel. Věděl jsem, že nastala má nejhorší noční můra, ale chtěl jsem ji zvládnout hrdě a se štítem. A pak ze mě voják pomalu vytáhl prst, plivnul mi do rýhy a roztáhl mi půlky dlaněmi, aby do mého pořád dost sevřeného konečníku mohl druhý mučitel narvat obušek. Nejdřív jsem si myslel, že mě opravdu obtáhnou, ale asi neměli čím. Proto si vypomohli tím brutálním falickým symbolem, který hrdě nosili zavěšený na pásku.

Předseda fanclubu mé prdele mi úplně bezcitně tím tvrdým a tlustým obuškem přirážel co nejhlouběji do zadku a já měl pocit, že mne určitě roztrhá. Řval jsem a prosil o slitování, skučel jsem, že to hrozně bolí, ale ten muž byl jako hluchý a mučil mě. Skončil, až když už jsem nebyl schopný ani řvát. Roztáhl mi půlky, aby si prohlídl výsledek své práce, a spolu se svým kamarádem se dobře pobavil na účet krvavých irských děr.

Už jsem doufal, že mám tu hrůzu za sebou, ale to už se nade mnou rozkročil druhý voják a vzduchem zasvištěla rákoska. První úder svisle přesně na díru mě málem poslal do říše snů. Pokud jsem předtím už nemohl řvát, tak teď jsem v sobě nacházel další a další síly a moje bolavá a roztažená prdel zažívala při dopadech rákosky neskutečná muka. Jestli tohle přežiju, tak už v životě neudělám ani krok, říkal jsem si pochmurně a jen doufal, kdy už to skončí. A pak jsem se konečně dočkal, a když jsem zpětně počítal ty údery, zjistil jsem, že jsem jich sice dostal jen osm, ale po předchozím týrání byl i jeden příliš.

Vojáci mne odvázali a hodili mi hromádku mého civilního oblečení. Bylo celé špinavé a potrhané, ale já neměl sílu přemýšlet proč.

„Oblíkej se, uděláš si malej výlet,“ řekl mi a já se málem složil. Tohle vypadalo zatraceně špatně, protože malé výlety končily často fatálními nehodami. Už párkrát se stalo, že zmizelí členové PIRA vyplavali kdesi u útesů nad Belfastem, i když je nikdy nikdo neviděl do studeného Irského moře lézt. Nechtěl jsem skončit podobně, a tak jsem byl rozhodnutý bojovat jako o život. S velkými těžkostmi jsem se oblékl a vnitřně připravil na ten boj, ale k tomu ani nedošlo. Oba svalnatí a vysocí vojáci byli silnější a ozbrojení obušky. Stačilo pár zásahů a pár dobře mířených kopanců a já se válel na zemi a pomalu ztrácel vědomí. A pak se mi konečně špička boty trefila do spánku a svět definitivně odplul.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #5 Odp.: Kieran: Moje ztráty a nálezy - 21. PřiznáníMedvěd 2019-07-03 22:08
Aha.. On ještě není čtvrtek. Takže dnes čekám zbytečně
Citovat
+2 #4 Odp.: Kieran: Moje ztráty a nálezy - 21. PřiznáníRon 2019-06-30 18:46
Já to vím, že to je tvrdé, jenomže tyhle dva díly nejsou BDSM hra. To je krutá snaha Kierana zlomit. :sad: ;-)
Citovat
+3 #3 Odp.: Kieran: Moje ztráty a nálezy - 21. Přiznánígayděvka 2019-06-30 17:43
Tak jsem si přečetl poslední dva díly a teda síla. Sice mám to rád tvrdě, dokonce i tyhle praktiky si nechám celkem líbit, ale rozhodně bych je nedal takhle tvrdě až přímo likvidačně. Ještě, že znám pokračováním, aspoň to staré. :-D V každém případě píšeš hezky Rone a víš o čem. :-)
Citovat
+6 #2 Odp.: Kieran: Moje ztráty a nálezy - 21. PřiznáníRon 2019-06-27 20:59
Je mi to jasný. Další díly to snad vynahradí, a pomsta bude sladká. ;-)
Citovat
+7 #1 Odp.: Kieran: Moje ztráty a nálezy - 21. Přiznánídavid80xx 2019-06-27 19:59
Hmm, pro tento díl platí to samé jako pro předchozí. Už se těším, až to přejde.
Citovat