• Ron
Styltvrďárna
Datum publikace19. 3. 2020
Počet zobrazení722×
Hodnocení4.90
Počet komentářů3

„Zpátky na břicho a ruce za hlavu!” zavelel menší podsaditej chlap, kterýho jsem už viděl na baru v hospodě. Málem jsem se tam s ním dal do řeči. Ještě, že jsem to neudělal. Z tohohle průšvihu jsem se ještě mohl vykecat, vnikl jsem na soukromej pozemek, ale nic víc. Kdybych se ale vyptával na Websterovy, tak bych sotva mohl těm dvěma lhát.

Nevím, kterej z těch dvou se rozmáchl první, ale zarazil mi pažbu pušky ze všech sil do ledvin. Probodla mě ostrá bolest. Zařval jsem a zkroutil se do klubíčka. Vzápětí jsem dostal další ránu do stejnýho místa. To už mě bolest úplně ochromila. Vyblil jsem rybu s hranolkama, která stejně nestála za nic.

„Pane, prosím, neubližujte mi,” začal jsem kňučet a hrát mou oblíbenou etudu vyděšenýho blbečka. Nezabrala, protože muži mi beze slova spoutali ruce za zádama a pak mě zvedli na nohy.

„Cos tady dělal? Ty neumíš číst, ty sráči?” Oba chlapi na mě mířili samopaly. Dobře mi rozhodně v tu chvíli nebylo. Ještě pořád jsem se kroutil bolestí a nemohl nic dělat, když mi jeden z těch chlapů sebral batoh a začal ho s baterkou prohledávat. První, co našel, byl dalekohled s nočním viděním. Podíval se na mě. Zmlkl jsem, protože v tu chvíli byly všechny kecy zbytečný. Posvítil mi do obličeje silnou baterkou.

„Je to von, určitě,” otočil se na kolegu.

„Tak to se Martin zblázní radostí. Líbil se mu už na dražbě a byl celej žhavej mu pořádně vydělat kůži,” rozesmál se druhej chlap a nabral mě pažbou do žaludku. Ohnul jsem se do pravýho úhlu a ocenil, že už nemám co dávit. Byl jsem rád, že jsem se udržel na nohou.

Chytli mě pod spoutanejma rukama a napůl nesli, napůl vlekli přes oplocenej vrchol útesu. Rozhodně jsem jim to nijak neusnadňoval a celou dobu přemejšlel, jak z toho maléru ven. Ten muž v hospodě mě poznal. Byl s Martinem Websterem na dražbě u Mastera Tylera, takže hned věděl, kdo jsem. Nejspíš mě cestou sledoval, a ještě se stavil pro posilu. Bylo mi proto jasný, že z tohohle průseru mě žádná povídačka o zvědavejch turistech nedostane. Tady mi pomůže jen Górdan se svým letectvem a loďstvem. A pro mě to znamenalo jediný, přežít následujících asi tak čtyřicet osm hodin, než sem ten můj nejúžasnější chlap vtrhne s celou svou kavalerií.

Zezadu vedla od farmy na útes prudká kamenitá cesta, sotva sjízdná pro range rover, do kterýho mě oba muži hodili. Skončil jsem na zemi pod jejich nohama a auto se rozjelo, takže za volantem musel být ještě někdo třetí. Toho jsem ale vůbec neviděl, protože jsem měl nos zabořenej do špíny na podlaze a krk přišlápnutej těžkou vojenskou botou.

Dolů na farmu to trvalo klikatou cestou asi deset minut. Připadal jsem si jako odsouzenec na smrt, kterýho vezou pod gilotinu. Pokud pověst manželů Websterových nelhala, tak mě čeká něco, co jsem ještě v životě nezažil. Sice jsem měl dobrej trénink ve zvládání bolesti, jenomže takový, která se dala snést. Abych pravdu řekl, když mě ty dva chlapi vytáhli dole na farmě z auta, byl jsem podělanej strachem.

Doslova mě dokopali do tý velký budovy vzadu. Chodbou doprava do dveří a po schodech dolů. Tam mě postavili doprostřed místnosti a hodili mi kolem krku opasek. Utáhli ho tak, že jsem se skoro dusil, a potom zacvakal naviják a volnej konec opasku vyjel ke stropu. Musel jsem si stoupnout na špičky, abych se neuškrtil.

„Svlíkni se!” zavelel jeden z chlapů a sundal mi pouta. Hlavu jsem měl vytaženou do záklonu, takže mi to zrovna moc nešlo, ale bundu jsem ze sebe shodil a teplou mikinu na zip taky. Horší bylo tričko, kalhoty a samozřejmě boty, s tím mi ale pomohli ty dva. Triko skončilo na dva kusy, boty, kalhoty a slipy mi stáhli, protože jsem se nemohl předklonit. Poslední šly dolů ponožky a pak se vrátily náramky na zápěstí a další na kotníky. Zůstal jsem tam viset za krk nahej a spoutanej a muž, kterej mě svlíkl, si nenechal ujít příležitost a promačkal mi genitálie, roztáhl půlky a zatahal mě i za piercing v bradavkách.

„Madam teď nemá čas, takže si na ni chvíli počkáš, ty zmrde. A dobře si rozmysli, co jí při výslechu řekneš, protože jestli jí budeš lhát, tak tě zaživa stáhne z kůže.”

Zhasli, zamkli a nechali mě svýmu osudu. Visel jsem tam jako odsouzenec na smrt a klepal se zimou a strachem. Představoval jsem si, co se asi tak bude dít, a hlavně jsem se snažil vymyslet nějakej přijatelnej důvod, proč tam jsem. Bohužel věděli, že jsem otrok Mastera Tylera, takže bych si měl v poutech užívat výcvik, a ne se poflakovat po pustejch skotskejch Highlands. Jediný, co jim můžu říct, že jsem svýmu pánovi utekl. Pak by třeba Madam Vivien mohla Masteru Tylerovi zavolat, aby si pro mě přijel. To by asi šlo. Jak jí ale vysvětlím, proč jsem se octl právě u jejich farmy, to ví jen bůh.

Cvakl zámek a mý vězení zalilo ostrý světlo. Zavřel jsem před ním oči, takže jsem skoro okamžitě dostal strašlivou ránu přes břicho.

„Dívej se na mě, ty kurvo jedna!” zařvala na mě Madam Vivien vztekle. Udělal jsem jí radost a zamžoural na ni. Vysoká a krásná blondýna v rudým korzetu a vysokejch latexovejch botách. Na rukou rukavice až nad lokty a v pravý ruce bičík na koně. Nádherná Domina, jak z katalogu. Napřáhla se k dalšímu úderu.

Zařval jsem a znovu a znovu, jak mě řezala bez nejmenšího slitování. Bič měl úzkou plácačku, která šíleně štípala, a madam se rozmáchla vždycky celou paží. Šíleně to bolelo. Švihala mě po celým těle. Škrtil jsem se na opasku a točil dokola ve snaze uniknout bolesti.

„Co tady děláš, ty svině jedna zvědavá!” ječela na mě. „Kde ses tady vzal?” mlátila mě bezhlavě dál a já se čím dál víc dusil.

„Utekl jsem Masteru Tylerovi, Madam,” zasípal jsem. Nahlas jsem mluvit nemohl. Ještě chvíli mě tam nechá viset a budu mít po starostech.

„A přišel jsi k nám na návštěvu? Ó jak milé!” zasyčela a znovu mě přetáhla bičem. Strefila se na břicho. Pálilo to jak kyselina.

„Aůůůůůůůůůů,” sípěl jsem, protože opasek mi toho víc nedovoloval.

„Odvažte tu svini a odveďte nahoru,” zařvala někam do chodby a vzápětí se objevili ty dva chlapi, co mě chytli na kopci. Konečně povolili opasek a já se mohl poprvý zhluboka nadechnout. Krk mě bolel a měl jsem ho i oteklej. Chytli mě znovu pod pažema a vyvlekli nahoru. Zase jsem jim to neusnadnil. Ať se snaží. Nepůjdu dobrovolně na vlastní popravu. Dotáhli mě do dokonale vybavený mučírny. Na rozdíl od našeho hradního podkroví byla ale nasvícená silnejma lampama. Nejspíš jsem se octl přímo uprostřed filmový dekorace. Kamera na stativu to jen potvrzovala.

Madam Vivien už tam čekala. Seděla v křesle, který připomínalo královskej trůn. Nohy měla doširoka roztažený, v ruce se jí houpal bičík. Muži mě dotáhli až před ní.

„Máš kliku, ty zmrde, že tady není můj manžel. Ten by tě zabil,” sdělila mi sladký tajemství. Pak ukázala na konstrukci z lešeňovejch trubek. Chlapi mě strčili tím směrem, až mě narazili na příčnou trubku, přes kterou mě ohnuli. Během chvilky jsem byl připoutanej. Vystrčenej zadek a prohnutý záda volný, zápěstí, krk a kotníky zamčený v okovech.

„Vypadněte,” houkla na oba poskoky a počkala, dokud se za nima nezavřou dveře. Pak se objevila přede mnou. „Tak co, dozvím se už konečně, co tady děláš?” zeptala se mě skoro mile a zvedla mi bradu rukojetí biče.

„Utekl jsem Masteru Tylerovi,” zopakoval jsem.

Rozmáchla se a vrazila mi takovou facku hřbetem ruky, že mi prstenem roztrhla kůži na lícní kosti. Cítil jsem teplou krev, jak mi crčí po tváři. Pak se otočila na podpatku a obešla mě zezadu. Chytla mě za koule a znovu se zeptala, co tam dělám.

„Utekl jsem Masteru Tylerovi,” řekl jsem jí už potřetí, jak retard. Nic jinýho jsem jí ale říct nemohl.

Zmáčkla mi koule tak, že mi vylezly oči z důlků. Držela je a začala kroutit a tahat.

„Tak co, ty zmrde, dozvím se to už konečně?” pronesla pomalu a celou tu dobu mi tahala za vejce šílenou silou. Řval jsem, ale nic novýho jí neřekl.

„Jak chceš!” zasyčela a potom si začala někde za mnou něco chystat. Neviděl jsem co a radši to ani nechtěl vědět.

Nejdřív mi pověsila na kroužky v bradavkách těžký závaží. Zaskučel jsem a byl rád, že mi ty kroužky nevytrhla. Cejtil jsem, jak se mý bradavky natahujou a pružej pod tou tíhou. Příšerně to bolelo. Potom se začala věnovat mejm koulím. Ucejtil jsem něco chladnýho, nějakej válec, do kterýho mi nacpala ocas i obě varlata. Potom jsem uslyšel pumpování a v tu chvíli mi to došlo: podtlak! Nasála mi ocas i celej šourek do úzkýho skleněnýho válce tak hluboko, až se mi do žaludu zabodl hrot na dně válce. Myslel jsem, že se pochčiju bolestí. Válec byl o dost užší než moje žlázy s ocasem dohromady. Měl jsem tam koule napresovaný jako pod lisem a vytažený od těla. Lapal jsem po dechu a viděl všechny svatý minimálně dvojmo.

„Tak co, už sis vzpomněl, proč tu jsi?” zeptala se pro změnu mile a pohladila mě po vystrčeným zadku.

„Utekl jsem Masteru Tylerovi.”

Zařvala vzteky a nakopla mě špičatou botou mezi půlky. Kdyby se trošku líp trefila, roztrhla by mi svěrač. Takhle to odnesla jen hráz, ale ne že by to míň bolelo. Svět začal šednout.

„Ty hajzle! Ty špinavá prolhaná kurvo! Bastarde zkurvenej!” vřeštěla na mě a bezcitně mě mrskala bičíkem. Malovala mi prdel doruda a trefovala se se stejnou precizností, s jakou Górdan ovládal rákosku. Tohle ale bolelo míň než rákoskou. Bičík, obšitej kůží, takovou škodu napáchat nemohl. Vyráběl mi jen jelita.

„Takže mi neřekneš, co tady děláš?” zavrčela vztekla.

Radši jsem mlčel, abych jí pořád stejnou odpovědí už neprovokoval.

„Tak si tady počkej, až se vrátí můj manžel Martin. Ten už to z tebe se svejma gorilama vymlátí, ty svině jedna,” otočila se, podpatky zaklapaly a pak jsem uslyšel prásknutí dveřma.

Bradavky, ocas i koule mě řezavě bolely a zbičovanej zadek pálil. Přemejšlel jsem, jestli už zavolala Masteru Tylerovi, že jsem u ní. Čím dřív to udělá, tím menší trvalý následky mi hrozej. Ani v nejšílenějších snech jsem si nedovedl představit něco tak vzteklýho, nevypočitatelnýho a sadistickýho, jako byla ona. Výjimečně krásná žena, ale tak krutá, že by se nacistický dozorkyně mohly stát etalonem humanismu. Jestli nezavolá Masteru Tylerovi, tak tady asi dlouho nepřežiju.

Objevila se sama, bez svejch dvou ozbrojenejch ranařů i bez Martina Webstera. Zapnula kameru a teatrálně vstoupila na scénu. Měla jen zlatou podprsenku a miniaturní tanga. V klíně jí trčel pořádnej rudej strapon na koženým postroji. Vytřeštil jsem na ni oči. Měla nádhernou postavu, což prozrazoval už rudej korzet, ve kterým mě mučila v prvním kole. Ženy mě sice nevzrušovaly, ale dokázal jsem posoudit, že z týhle si chlapi cáknou do gatí.

Obešla mě rovnou zezadu a já se v první moment vyděsil, že mě tím umělákem chce obtáhnout. Ona ale zatahala za skleněnej válec, mučící mý genitálie. Zařval jsem, protože nebyla vůbec jemná. Skoro mi mou výbavu utrhla. Po chvíli cloumání válcem ale povolila ventil a osvobodila mý žlázy i ocas ze sevření toho mučícího nástroje. Pak vzala moje koule do ruky a začala je bezohledně masírovat a mačkat. Řval jsem, protože návrat krve do mejch genitálií byl předpokojem pekla. Jako by mi ocas i koule někdo zpracovával kladivem v rytmu úderů mýho srdce.

„Chci vidět toho tvýho macka i jinak než v podtlaku,” řekla mi skoro něžně a zkušeně můj ocas probouzela k životu. „Proč jsou vždycky ty nejhezčí kluci buzny?“ povídala si sama pro sebe. „Krásný, že by stáli za hřích, velkej ocas by jim každej chlap záviděl a jsou na kluky,“ pokračovala a mazlila se s mým ohonem. Nakonec ho vzala do pusy, takže se mi i přes bolest postavil, podrazák jeden! Kouřit uměla skoro stejně dobře jako gay. Ještě chvíli mě jemně dráždila, ale pak vstala a zase mě obešla zepředu.

„Vykuř ho,” rozkázala a začala mi rvát strapon do pusy. „Udělala jsem se s ním, takže ti bude chutnat,” prozradila mi ještě a pak mi palci zatlačila na tváře, aby mi vypáčila čelisti a narvala mi toho rudýho obra bezohledně do krku.

Nikdy jsem nebyl a ani nikdy nebudu na ženský a ponižování od tý mrchy jsem zvládal mnohem hůř než od chlapa, takže vůbec. Aby mě ale zas neseřezala, dal jsem do kouření doslova všechno. Koutkem oka jsem ji přitom sledoval. Zpracovával jsem toho gelovýho čůráka jazykem a pak ho dostal až do krku. Fascinovaně to sledovala a ruka jí zabloudila k její kundě. A pak si sedla na vysokou stoličku, doširoka roztáhla nohy a odhrnula tanga stranou, abych měl ničím nerušenej výhled.

„Tak do toho. Vidíš ženskou poprvý, buzno?”

„Ne,” přiznal jsem se. Kdysi jsem sex s holkama zkoušel a pak mě na univerzitě znásilnily opilý spolužačky.

„Ne, Madam!” chytla mě pod krkem a zmáčkla, až se mi zatmělo před očima. „Budeš mě oslovovat Madam, ty svině!” pustila můj krk a začala mě fackovat střídavě dlaní a hřbetem ruky. Rozmáchla se vždycky celou paží, a kdybych neměl krk v ocelový objímce, hlava by mi lítala ze strany na stranu. Začalo se mi tmět před očima.

„Odpusťte, Madam! Prosím, už se to nebude opakovat!”

Pustila můj krk a přehmátla do vlasů. Zaklonila mi hlavu. „Tak teď mi předvedeš, cos s holkama dělal, teplouši. Koukej mě pěkně lízat a dej do toho všechno, jinak tě spráskám.”

Otočila se zády ke mně, rozkročila se a vystrčila na mě svoji vlhkou kundu. Prstama jedný ruky si roztáhla stydký pysky.

„Tak dělej, lízej!“ přikázala mi a já neměl jinou možnost než poslechnout. Zajel jsem jí jazykem mezi nohy, našel klitoris a začal ho špičkou jazyka dráždit. Zalapala po dechu a přisunula se blíž, abych mohl i do její vlhký kundy. Přirážel jsem jazykem a rád bych přidal i prsty, jenže ruce jsem měl v okovech. I připoutání hlavy mi vadilo, protože mě hodně omezovalo. Netrvalo ale dlouho a přidala prsty sama, takže jsem se jazykem a rty věnoval už jen lízání a sání poštěváčku. Kroutila přede mnou zadkem, rychlost jejích přírazů prstama do kundy se zvyšovala a dech se jí zrychloval. Blížila se vrcholu a já chtěl, aby se mnou byla spokojená. Stiskl jsem jí klitoris lehce zubama, nasál ho do sebe a sevřel a v tu chvíli vykřikla a prohnula se v extázi. Narvala mi rozkrok na obličej a já vrazil jazyk do její pulzující kundy a lízal jí pěkně do hloubky.

„Seřežu tě rákoskou, že si tejden nesedneš,” zařvala najednou a narovnala se. „Kdybych si nepomohla sama, nikdy bys mě neudělal, ty kurvo buzerantská. Neschopnej hulibrku! Padesát rákoskou a pak tě vobtáhnu umělákem, až budeš brečet! A počítej!” vřeštěla.

Nebyl jsem schopnej slova. Jako bych dostal studenou sprchu. To už ale Madam Vivien stála za mým vystrčeným zadkem i s namočenou rákoskou v ruce. Rozmáchla se celou paží a na zbičovanou prdel mi přišila strašlivou ránu. Koule mi poskočily a závažíčka na bradavkách se zhouply. Zařval jsem, ohlásil jedna a poděkoval. K slzám jsem ale neměl daleko. Druhá rána byla snad ještě horší než první. Třetí než druhá, a tak to šlo pořád dál. Řval jsem a od pátý rány už i brečel. Zbičovanej zadek jsem měl celej bolavej a každá rána rákoskou byla příšerná. A Madam Vivien mě vůbec nešetřila. Švihala mě celou paží, střídala strany a sázela mi jedno jelito vedle druhýho, krásně rovnoběžně a souměrně přes obě půlky.

Švih! Švih! Švih! Švih!

Řval jsem a řval a musel jsem se hrozně soustředit, abych nezapomněl počítat, protože pak by ten šílenej trest začal znovu od jedničky. To bych nepřežil. V hlavě mi bušilo kladivo a hořela mi, stejně jako seřezanej zadek. Ušima bych mohl nejspíš podpálit táborák. A Madam Vivien se královsky bavila a řezala mě, dokud jsem z posledních sil nezakřičel: „Padesát, děkuji, Madam!”

Přišla ke mně a poplácala mě po zmasakrovanejch oblinách. Potom mi řekla, ať se připravím, že teď teprve začne ta pravá zábava a že teprve teď budu mít důvod k pláči. Stoupla si přede mě a zasunula si do kundy vibrační vajíčko, aby z toho taky měla. Pak mi strapon vrazila do pusy, abych si ho naslinil.

„Budu tě mrdat, dokud se neudělám, ty sráči, abys věděl, k čemu je dobrá ta tvoje díra,” prozradila mi mile, obešla mě a bezohledně mi roztáhla půlky.

Prosil jsem ji, ať to nedělá, ale nebylo mi to nic platný. Zarazila mi ten klacek bezohledně do zadku a hned začala přirážet. Snažil jsem se maximálně uvolnit, protože nepočkala, až se přizpůsobím rozměrům uměláka. Narážela do mejch zmrskanejch půlek a díra mě pálila, protože kromě mejch slin nepoužila žádnej lubrikant. Ona ho nepotřebovala, ji to nebolelo. Skučel jsem a prosil všechny svatý, aby se už udělala a brutální útok na mou díru skončil.

Řádila ve mně rychlejma přírazama pěkně dlouho, než jsem uslyšel její hlasitý vzdechy blížícího se orgasmu. Nevím, jestli jí pomohlo víc vibrační vajíčko, nebo můj řev a prosby, ale v okamžiku extáze do mě zarazila strapon v šíleným přírazu a pak mi nalehla na záda a já cejtil, jak se celá klepe a svíjí ve slastnejch křečích. Když se vzpamatovala, vytáhla to rudý monstrum z mý prdele a fackama mě donutila ho důkladně olízat. Teprve potom si odepla postroj, zavolala ty dva svý poskoky a ukázala do rohu mučírny.

Odpoutali mě z trubkový konstrukce a já zůstal ležet na boku na zemi a nemohl se hnout. Ani sešvihání mý vystrčený prdele důtkama nepomohlo. Byl jsem celej ztuhlej, prdel jsem měl v jednom ohni a nohy mě prostě neposlouchaly. Ty dva mě proto zase chytli pod pažema a do toho rohu dotáhli. Čekala tam na mě vysoká barová stolička s opěradlem, dírou uprostřed a kličkou pod sedákem. Z díry koukalo asi deset centimetrů nerezovejch análních kuliček, jenže už ta první byla skoro stejně silná, jako dildo, kterým mě Madam Viven právě obtáhla. Oba chlapi mě drželi, zatímco Madam zatočila kličkou a předvedla mi ten rafinovanej mučící stroj. Uprostřed sedáku vyjelo snad pětadvacet centimetrů leštěný oceli, vytvarovaný do zvětšujících se koulí. Ta poslední mohla mít tak sedm centimetrů. Fascinovaně jsem na to zíral.

„Tak co, řekneš mi konečně, proč jsi tady?” Madam Vivien nechala ten mučící nástroj vysunutej a stoupla si až ke mně. Hroty jejích výstavních čtyřek v tenký podprsence se dotkly mýho hrudníku. Stiskla mi natažený a už pořádně bolavý bradavky.

„Jaůůůůůůůůůůů!” zařval jsem, ale odpověď se nedozvěděla.

Zacvrnkala do závažíček a pak mi slíbila, že mi bradavky urve, jestli jí neřeknu pravdu. Podlomily se mi kolena při představě, že tu hrozbu splní. Byla toho schopná. Ona ale jen ukázala svejm mužům na tu židličku a stáhla ocelový koule dolů pod sedák.

Musel jsem si nasednout na první ocelovou kouli, ale teď už mi dopřála pěknou dávku lubrikantu a pak mi roztáhla vší silou půlky, aby viděla, jak si opatrně sedám na kulatou hlavu mučícího nástroje. Byl studenej, ale po ošukání na sucho to bylo docela příjemný. Palčivá bolest konečníku se stala snesitelnější.

Jeden z mužů mi mezitím spoutal ruce za zádama a protáhl pod loktama kovovou tyč, abych se prohnul v zádech a vystrčil prsa. Pak zacvakal druhej naviják a závaží z kroužků v mejch bradavkách nahradily karabiny a řetízek. Vytřeštil jsem oči na Madam Vivien, jestli myslela vážně svou hrozbu urvání bradavek.

„Řekni mi pravdu a zůstanou ti celé,” usmála se a sama zatáhla za řetízek od navijáku.

Strach a bolest mě úplně ovládly. Najednou jsem necejtil ani rozsekanou prdel a odřenej konečník, ani podtlakem pohmožděný genitálie. Cejtil jsem jen tah za bradavky. Podíval jsem se na svůj hrudník. Bradavky jsem měl celý rudý a natažený byly i s dvorci okolo. Snažil jsem se předklánět, abych těm citlivejm bodům ulevil. Netušil jsem, kolik vydrží, než se mi kroužky vytrhnou, ale doufal jsem, že ta šílená sadistka svoji hrozbu nesplní. Druhej muž mezitím připoutal mý roztažený nohy za kotníky ke kovový hrazdě, kterou postavil před barovou stoličku. Ani jsem to nevnímal, protože tah za bradavky zaměstnával můj mozek úplně a bez výjimky. Madam Vivien se chopila další namočený rákosky.

„Dostaneš dvacet ran přes chodidla, pak ti o kus natáhnu bradavky a zasunu další kouli do prdele. A tak to půjde pořád dokola, dokud se nedozvím, co tady děláš. Pokaždý dvacet přes chodidla, natažení bradavek a roztažení zadku další koulí. Tak si vyber,” řekla mi úplně klidně a mě polil studenej pot. Bradavky jsem měl tak bolavý, že další kolo už bude na hraně a o tom zbytku už ani nemluvím. Celý to byla zvrácená šílenost.

Stoupla si k mý pravé noze. Musel jsem přitáhnout špičku, abych měl chodidlo kolmo k zemi. Varovala mě, že když propnu špičku, dostanu o pět ran víc. Ještě nikdy jsem přes chodidla nedostal, ale slyšel jsem, jak to bolí, takže jsem měl příšernej strach. Dívala se na mě, švihala rákoskou do vzduchu a vychutnávala si mou paniku. A pak se rozmáchla, švihla a já zařval. To už mi na chodidle přistála další rána.

Švih! Švih! Švih! Švih!

Švih! Švih! Švih! Švih!

Řval jsem a rákoska svištěla. Dvacet přes pravý a dvacet přes levý chodidlo. Ta bolest byla dost hrozná. Zadek jsem měl asi už zvyklej, ale chodidla byly pěkně citlivý. Zkusil jsem proto zas etudu ubrečenýho blbečka. Tekly mi slzy a zhluboka jsem dejchal a fňukal, Madam Vivien na mě ale nebrala sebemenší ohledy. Přešla k navijáku a popotáhla moje bradavky o zoubek nahoru. Vzepřel jsem se na stoličce ve snaze ulevit si, i tak byla bolest pěkně ostrá. Podobně obsloužila i můj zadek. Třikrát otočila šroubem a mně roztáhla svěrač nerezová koule. Zasyčel jsem bolestí, doširoka rozevřel oči a snažil se to vydejchat. Zatím to bylo to nejmíň bolestivý, ale další koule už bude o dost horší.

„Tak co, řekneš mi konečně, co tady, ty kurvo zvědavá, děláš, nebo si dáme další kolo? Myslíš, že to ještě zvládnou?” poklepala rákoskou po našponovanejch bradavkách a mně se zatočila hlava.

„Hledám tady svou nevlastní sestru, Madam,” začal jsem tiše. Už mi bylo všechno jedno. Další kolo výprasku, natahování a roztahování bych nepřežil bez následků. Doufal jsem, že když začnu mluvit, chuť urvat mi bradavky ji přejde.

„Cože? Co to zas kecáš za kraviny?” osopila se na mě a švihla mě rákoskou přes břicho. Trhnul jsem sebou a málem si ublížil, jak jsem to nečekal. Podíval jsem se a uprostřed břicha, přes pupík, mi naskočily dva tenký rudý pruhy, uprostřed odbarvený. Tam dopadla rákoska a stlačila pod sebou tkáň. Bude chvíli trvat, než se to místo prokrví a naleje do jednoho parádního jelita.

„Prosím, nebijte mě, Madam. Já vám nelžu. Mou sestru někdo unesl a prej je tady. Brala drogy, poflakovala se po Londýně a pak zmizela,” fňukal jsem plačtivě, abych svý roli vyděšenýho blbečka dodal na věrohodnosti.

„To ti řekl Master Tyler?” zeptala se nedůvěřivě.

„Ne, Madam. Kámoš ji viděl v nějakým pornáči, jenže si nemohl vzpomenout v jakým. Tak jsem si sehnal kontakty a v klubu se seznámil s Masterem Tylerem. Teprve při tý dražbě trestů jsem zjistil od otroka vedle, že by moje sestra mohla bejt u vás. Proto jsem zdrhnul,” vyblekotal jsem a doufal, že to má nějakou hlavu a patu.

Prohlížela si mě zpod dlouhejch umělejch řas. Má historka asi zněla dost neuvěřitelně, ale ona si potřebovala ověřit, jestli náhodou není pravdivá. Měl jsem za sebou širokou a slizskou stopu jako slimák. Kdyby mě poldové hledali, spousta svědků jim řekne, po kom jsem pátral a kde. Madam Vivien nebyla blbá. Věděla, že mě nemůže oddělat, jestli mluvím pravdu. Odložila rákosku a pak zkusila zatáhnout za mý bradavky. Zalapal jsem po dechu.

„Neurvu ti je, aspoň ne hned. To si nechám před kameru, naši zákazníci trhání bradavek otrokům milujou,” vykládala mi a pořád tahala za oba kroužky. „Jestli ale zjistím, žes mi kecal, dostaneš od Martina takovou sodu, že se z toho poděláš,” ujistila mě a pak konečně povolila naviják a vytáhla ocelový koule z mýho zadku. Nakonec zavolala svý dva poskoky, aby mě odpoutali, zamkli do klády a šoupli do díry.

V klasický dřevěný kládě jsem byl poprvý. Ruce jsem zakrátko vůbec necejtil a krk, sevřenej mezi dva kusy dřeva, mě pěkně bolel. Naši předkové byli pěkně sadistický barbaři, když vymysleli něco takovýho. A podobný barbaři byli i ty dva šmejdi, který mi jen pro svý potěšení nasadili na koule závaží. Bolelo to jako deset čertů, ale ujistili mě, že bude hůř. Úžasný vyhlídky!

Odvedli mě do malý vlhký cely s dřevěnejma dveřma se špehýrkou, aby mě mohli kontrolovat. Byla tak úzká, že jsem měl co dělat, abych se vůbec v kládě otočil. Poučili mě, že když si pro mě přijdou, musím si kleknout se zadkem vystrčeným směrem ke dveřím a kládu položit až na zem. Nejdřív mě napadlo, že to ani ve snu neudělám, ale po čase jsem si to rozmyslel. Nechtěl jsem jim dávat další záminky pro krutý mučení.

Nevím, jak dlouho jsem v tý cele byl. Když si moje oči přivykly, zjistil jsem, že pod dveřma prosvítá trochu světla. Temnota proto nebyla dokonalá. Brzo jsem přišel na to, že u zadní zdi je odtokovej kanálek a kohoutek s vodou. Měl jsem tak šílenou žízeň, že jsem ani nepřemejšlel, jestli je ta voda pitná. Po několika pokusech se mi povedlo ke kohoutku dostat prstama a povolit ho. S nesmírnou blažeností jsem se napil.

Marně jsem se snažil najít nějakou snesitelnou polohu. Ležet jsem v kládě nemohl vůbec, na to byla moc vysoká, od klečení mě brzo bolely kolena. Stát jsem ale taky nemohl, vinou zbitejch chodidel a sedět na zmasakrovaným zadku jsem taky nevydržel. Navíc mi dávalo pěkně zabrat i závaží na koulích. Nakonec jsem skončil v jakýsi pololežící, polosedící pozici, opřenej kládou o zeď. Bylo mi hrozně. Měl jsem strach a klepal se zimou a vyčerpáním. Zavřel jsem oči a představoval si, že jsem s Górdanem v posteli se záclonama v Savoyi. Milovali jsme se v těch hedvábnejch voňavejch peřinách a pak se líbali, mazlili a nakonec spokojeně usnuli, propletený do sebe.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #3 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 27. Madam Viviengayděvka 2020-03-20 23:25
Cituji Ron:
Kouknu na první odstavec a hned mě praštila do očí hrubka (vyptával se na (ty) Websterovy, ne Websterovi). Tak jsem se v hrůze podíval do rukopisu a tam je to správně. Kdyby byl tedy korektor tak laskav a tu hrubku po sobě zase opravil. Děkuji. :-)

Tak jsem se na to koukl a heleme se omylný člověk(korektor) je mezi námi.
4. p. potkali jsme Novákovy, Webstrovy, Novotných, Novotné, Skotnických, Skotnické,
viz. https://prirucka.ujc.cas.cz/?ref=226&id=710
Jsem zvědavý zda dojde k opravě :D
Citovat
+4 #2 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 27. Madam Viviengayděvka 2020-03-20 23:06
Rone jak si to představuješ?!!! :eek: Jak mám vydržet ještě týden?!!
Jinak pěkné a zajímavé, obzvláště když jsem obojetník i když přes chodidla bych nechtěl ani omylem. Zaujaly mne ty koule.
Rozhodně píšeš hezky a musel jsem dát standardní sazbu.
Citovat
+2 #1 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 27. Madam VivienRon 2020-03-19 23:26
Kouknu na první odstavec a hned mě praštila do očí hrubka (vyptával se na (ty) Websterovy, ne Websterovi). Tak jsem se v hrůze podíval do rukopisu a tam je to správně. Kdyby byl tedy korektor tak laskav a tu hrubku po sobě zase opravil. Děkuji. :-)
Citovat