• Ron
Styltvrďárna
Datum publikace22. 8. 2019
Počet zobrazení2405×
Hodnocení4.83
Počet komentářů7
Oceněnípovídka roku 2019

„Ta zatracená kurva Sean je v kasárnách!“ řval voják, zatímco jsem pomalu pohyboval jednou z jehel, vražených do jeho levé bradavky.

„Nelži, ty hajzle!“ Górdan ho surově chytl pod krkem a zatřásl s ním. Potom ho zasáhl pěstí do hrudi, přesně do jehlami zmučené pravé bradavky. Muž vydal šílený skřek a omdlel.

Řval jsem! Volal jsem o pomoc a prosil o slitování a ti muži mi pořád rozdírali konečník tím obuškem. Bolest byla šílená a krev byla všude. Brečel jsem bolestí a nic jiného než ta agónie už neexistovalo.

„Kierane, pššššššš! Nekřič, stačí, když tu řvou ti dva,“ zašeptal Górdan tiše. Držel mne v náručí a probudil mne! Celý zpocený a zmatený jsem se rozkoukával ze spacáku v jedné z cel vestavby. Bylo to jediné místo, kde se dalo spát a nedusit se cigaretovým kouřem. Ani jsem nevěděl, že se ke mně Górdan přidal, ale nedivil jsem se. Oba jsme toho měli po devíti hodinách výslechu našeho prvního muže dost. Upadl jsem vinou vyčerpání spíš do bezvědomí než do spánku a děsivé sny, které mne provázely, zahnal až Górdan tím, že mne probudil.

„Jsi v pohodě? Když tě vidím, mám šílené výčitky svědomí.“ Górdan se tvářil dost zoufale.

„Noční můra, nic víc,“ zavrčel jsem. „Víš, že mě pronásledujou pořád.“ Vylezl jsem ze spacáku a prohrábl si vlasy. „Dal bych si čaj. Ty ne?“ zeptal jsem se Górdana, jako by o nic nešlo.

„Kierane, musíme si promluvit, protože tohle je vážné!“

Sakra, měl mě hodně dobře přečteného. Vstal jsem, protože poslední místo, kde bych chtěl mluvit, bylo na doslech obou zajatců ve vězeňské vestavbě. Šli jsme až ven před sýpku, na čerstvý vzduch. Bylo sedm večer a obloha plná hvězd nám padala na hlavu, jak jsem to znal z našeho ostrovního cípu na Bahamách a vlastně z Górdanova hradu taky. Když jsem si uvědomil tu souvislost, musel jsem se usmát. Górdan si asi záměrně vybíral opuštěná místa tak jako orel skalní. Zhluboka jsem se nadechl ledového vzduchu a prudce vydechl. U úst se mi vytvořil obláček páry. Rozhlédl jsem se po hlídkách, které zabezpečovaly sýpku i její okolí. Škoda, doufal jsem, že najdeme s Górdanem místo, kde budeme mít alespoň trochu soukromí na diskrétní rozhovor. Nakonec jsme ale zůstali stát v tom mrazivém večeru na otevřeném prostranství před sýpkou, abychom nebyli chlapům na hlídce podezřelí tím, že se schováváme.

„Kierane, nevím, jak mne mohlo napadnout, že tohle je práce pro tebe,“ Górdan se rozhlédl po patrolách, a když zjistil, že se nikdo nedívá, něžně mne pohladil hřbetem prstů po tváři.

„Ale já nejsem dítě!“ ohradil jsem se důrazně.

„To nejsi, ale tohle je práce, ze který mají i zkušení chlapi bezesný noci. A ty jsi pod šíleným tlakem. Nechci tě mít na svědomí.“

„Zvládnu to!“ zasyčel jsem.

„Ne!“

„Górdane, proboha! Chci vyslechnout i toho druhého zmrda!“

„Ne! Ty ne! To udělám já.“ Byl neoblomný a šíleně mě tím štval. Nevěděl jsem, jestli ho mám prosit na kolenou, nebo začít řvát a zhádat se s ním jako kůň.

„Co vy dva tady děláte?“ Paddy Mahony se objevil ve dveřích.

„Máme poměrně zásadní rozhovor,“ zpražil ho Górdan vražedným pohledem.

„Šéf mě chce poslat domů do postele, že prý večerníček už byl,“ postěžoval jsem si okamžitě, protože Patrick byl mou jedinou spřízněnou duší.

„Co blázníš?“ otočil se Paddy překvapeně na Górdana. „Kierana potřebujeme.“

„Paddy, on je na to moc mladý,“ vrčel Górdan jako šelma zahnaná do kouta. „Copak jsi ho sám neslyšel křičet ze spaní?“

„Proboha, Górdane, je mu skoro třiadvacet. Já měl v jeho věku za sebou už dlouhou kariéru. Vyslýchal jsem zajatce od osmnácti a taky je popravoval, to sám víš!“ Paddy mluvil sice ke Górdanovi a úplně tiše, ale tak, že jsem rozuměl každému slovu. „On není žádná ufňukaná slečinka, sakra! Je voják!“

Górdan se na mne vztekle podíval a pak znovu na svého kamaráda Patricka. Věděl, že je v háji, že teď už mne pryč bez vysvětlení poslat nemůže. Beze slova vykročil ke dveřím sýpky a třísknul za sebou dveřmi.

„Díky,“ řekl jsem Patrickovi vděčně.

„Hele, nezajímá mě, co mezi sebou vy dva máte. Górdan se většinou takhle nechová, je bezohledný tvrďák, takže tohle nechápu. A jestli zas budeš mít noční můry, tak si vezmi prášek,“ dodal a strčil mi do ruky blistr se třemi bílými tabletkami. Pak se taky otočil a zmizel ve dveřích. Zůstal jsem venku sám. Opřel jsem se o zeď sýpky a zvedl oči ke hvězdám. Byla to už má druhá noc na tomto místě a zdálo se, že díky Paddymu nebude poslední. Podíval jsem se na prášky na spaní, které mi dal, a pak si jeden vyloupl a zapil vodou z lahve, kterou jsem měl ve vestě. Potřeboval jsem se vyspat.

Když jsem se probudil, byl už výslech předsedy fanclubu mé prdele v plném proudu. Nakoukl jsem do mučírny, a když jsem zjistil, že jsou zatím u společenské pěstní domluvy, šel jsem se v klidu umýt a najíst. Ze svých hygienických návyků jsem odmítal cokoliv slevit, i když všiml jsem si, že některým chlapům věci jako kartáček na zuby, mýdlo a hřeben nic neříkaly. Pak jsem se vrátil do výslechové místnosti a tiše sledoval, jak se Górdan s Patrickem snaží přinutit toho druhého vojáka mluvit.

Bylo zajímavé sledovat Górdanovy vzteklé pohledy, když si mě všiml. Bylo mi jasné, že si to všechno pěkně odskáču, sotva se vrátíme na hrad, a docela se na to těšil. Górdan nebyl ale naštvaný jen na mě, ale i na Paddyho, který ho vlastně podrazil, když se postavil na mou stranu. A přitom vůbec nevěděl, oč tady skutečně šlo. Neznal důvody Górdonova zdánlivě nesmyslného strachu o mě. Jenže Górdan mne znal líp než má vlastní matka a bohužel taky věděl, nakolik jsem zranitelný. Byl jsem sub a on ten nejpozornější a nejopatrnější dom, jaký kdy chodil po tomto světě. Bral jako svou povinnost vědět o mně vše, když jsem mu svěřoval své tělo i svou mysl a důvěřoval mu. Tiše jsem se na něj díval a pozoroval to, co jsem při našich hrách nikdy nepoznal. Vztek! A odnášel ho náš zajatec, který se rozhodl, že bude všechny otázky, týkající se mého bratra, ignorovat.

Oblečení z něj nakonec ve vzteku serval Paddy a taky ho pro začátek pěkně zmlátil. Górdan zajatce držel v kravatě a Patrick se realizoval na jeho hrudníku a břiše. Pak se oba najednou podívali po mně. Zajímalo je, jestli se míním taky zapojit, když už tam jsem. Usmál jsem se a ukázal Paddymu na poměrně veliký stůl, aby mi s ním pomohl pod řetězy a navijáky. Chtěl jsem si svého favorita připravit na hraní tak, abych nemusel lézt po zemi. Našel jsem dokonce i přes metr dlouhou lešeňovou trubku protaženou řetězem. Určitě už někomu posloužila jako rozporka a já ji chtěl použít ke stejnému účelu. S Paddym i Górdanem jsme přenesli vzpouzejícího se zajatce na stůl a připoutali mu zápěstí i kotníky k řetězům na koncích trubky. Pak jsme použili navijáky a zvedli trubku tak, aby měl nohy nad hlavou a zadek vystrčený. Natáhl jsem si nové jednorázové rukavice. Chystal jsem se provést tomu hajzlovi totéž, čím několikrát denně obveseloval on mne, a moc jsem se na to těšil.

Podíval jsem se na Górdana a naše oči se setkaly. Proběhl mezi námi přesně ten přenos informací, který měl. Naše utajená telepatie, která díky bohu zůstala Paddymu skryta.

„Pojď,“ Górdan vzal Patricka kolem ramen. „Dáme si čaj.“

„Cože?“ Byl ohromený.

„Chtěl jsi, aby tady Kieran zůstal, tak mu teď nech prostor. Má s tou sviní nevyřízené účty,“ vysvětlil Górdan šeptem, aby zajatec nic neslyšel. Použil mé skutečné jméno, takže si dával zatracený pozor.

Patrick se podíval na mne a na můj nekompromisní pohled a pak na Górdana. Nepřemýšlel snad ani vteřinu. „Tak jo, my jdeme na čaj a ty si to užij! Máš hodinu,“ mrknul na mě.

„Kdyby tě zlobil,“ Górdan hodil hlavou směrem k připoutanému vojákovi, „tak stačí zavolat a tygr vytasí drápy,“ dodal s úžasným úsměvem, který by nepochopil snad jen balvan, a pak nás oba nechali o samotě.

„Co s tím klukem sakra máš?“ zaslechl jsem Paddyho tichou a zvědavou otázku těsně před tím, než oba opustili výslechovou místnost. Ušklíbl jsem se a podíval po kameře, která výslechy nepřetržitě nahrávala. Fajn, jenže tohle nebude výslech, koukl jsem se na muže roztaženého na stole a přístroj vypnul.

Předseda fanclubu mé prdele měl zadek porostlý černými a dlouhými chlupy. Vůbec byl celý zarostlý a asi byl sám se sebou nesmírně spokojený. Trošku jsem zalitoval, že jsem si nechal holicí strojek doma, protože vrátit toho zmrda jeho kamarádíčkům holého jako dětskou prdelku, by byl úžasný fór. Nádherně by ho to ponížilo. Škoda! Natáhl jsem se pro stříbrnou lepicí pásku a zalepil mu pusu, nestál jsem o přehnané zvukové kulisy. Pohladil jsem ho rukou v rukavicích po vystrčené zadnici a sledoval, jak se na stole zavrtěl a zahučel něco do roubíku. Pak jsem si plivnul na dva prsty a začal s tím, co jsem já musel snášet každou chvíli. Bezohledně jsem mu oba prsty vrazil do díry, ať si užije svou vlastní medicínu. Zřejmě to zažíval poprvé, což jsem se nedivil. A vůbec se mu to nelíbilo, což jsem se divil ještě míň, protože jsem se snažil působit mu co největší bolest. Otáčel jsem prsty v jeho prdeli, přirážel jimi a roztahoval je a nakonec jsem do něj pronikl i třetím prstem. Šlo mi jen o bolest a taky o ponížení. Prostě jsem se mstil a nemyslel na nic jiného. Neměl jsem žádné výčitky svědomí, ani žádné psychické problémy, o kterých pořád mlel Górdan. Dostal jsem hodinu na hraní a chtěl ji využít.

Asi patnáct minut jsem ho týral prsty a nakonec mu hluboko do prdele zastrčil silný obušek. Cukal sebou a vřískal, ale lepicí páska jeho ryk utlumila. Pak jsem si došel pro provázek a rákosku, kterou jsem našel v krabici od banánů. Podvázal jsem zajatci pěkně pevně a bolestivě koule a užíval si každou smyčku provázku, dokud neměl žlázy celé fialové. Zaposlouchal jsem se do jeho zvukových projevů. Zdálo se mi to, nebo začínal chrčet? Dalším provázkem jsem mu koule přitáhl k trubce, která mu roztahovala nohy. Natáhl jsem ho trošku víc, než bylo nutné, takže si můj favorit hezky zařval do roubíku. Dokonce se snažil něco říct, ale bylo mu se zalepenou pusou hodně špatně rozumět. Zkusil jsem, jak je ta krátká ratanová rákoska pružná, protože jsem ji nechtěl přerazit a šetřit toho hajzla jsem taky neměl v úmyslu. A pak jsem se rozmáchl na jeho už i tak bolavé koule.

Nejspíš mne inspiroval Nick tou svou poznámkou, že ho vychovatel švihal rákoskou přes podvázaná varlata. Rozhodně to bylo něco, co jsem dělal poprvé, protože mi víc seděla ta bezpečná role suba. Neměl jsem tak žádnou zodpovědnost, tu na sebe brali oba dominanti, které jsem za svůj krátký sexuální život po comming outu poznal. Jenže cosi tak krutého jako bití rákoskou na podvázané koule zkusil i sadista Connor jen párkrát a já si to teď v opačné roli užíval. Nebyl žádná zodpovědnost, protože tady se nehrálo na nějaké stopky. Tady se hrálo jen na bolest!

Švihal jsem toho hajzla, který mne surově mučil, a vůbec na něj nebral ohledy. Jeho podvázané koule, které měly už od začátku pěkně tmavou barvu, dostávaly rákoskou pořádné kapky. Voják řval do roubíku a zmítal se v poutech, až řetězy zvonily o železnou trubku. Vysázel jsem mu asi třicet dost bezcitných ran, když jsem si všiml krve, která se začala hromadit mezi jeho koulemi a prosvítala kůží. Vypadalo to, že má dost, tak jsem si dal krátkou pauzu. Z hodiny, kterou jsem dostal na hraní, uplynula sotva půlka, takže mi zbývala spousta času. Zapálil jsem si proto deset svíček, protože jsem věděl, že i při výslechu se mi budou hodit. Pak jsem se znovu věnoval zajatci.

Švih! Švih! Švih!

Druhé kolo mrskání zajatcových koulí mělo ještě větší úspěch a odezvu než to první, a když už jsem měl dojem, že jeho genitálie víc nevydrží, soustředil jsem se na jeho vystrčený zadek, ze kterého pořád trčel černý obušek. Předseda fanclubu mé prdele ho měl pěkně hluboko, přesně tak, jak jsem mu ho tam zarazil. Nedal jsem mu možnost ho vytlačit. Muselo ho to chudáčka hrozně bolet, ale líto mi ho nebylo. Mě to taky strašně bolelo, když mi stejným obuškem nelítostně rozdíral díru do krve. Řezal jsem ho ze všech sil rákoskou přes vyšpulené půlky a málem si u toho do rytmu vesele pískal.

Švih! Švih! Švih!

Švih! Švih! Švih!

I já jsem dokázal být nelítostný. Rákoska sice byla kratší, ale to nevadilo. Prdel mému mučiteli rozsekávala stejně dobře jako dlouhá. A já mu chtěl dopřát opravdu exkluzivní zážitky, takže jsem ho mrskal neúprosně a v pravidelném rytmu bez přestávek. Poslouchal jsem, jak skučí, a sledoval, jak se svíjí jako na rožni. Jeho zadek žhnul podobně jako žhavé uhlíky a já ještě zdaleka nekončil. Rozhodl jsem se, že otočím zavedené zvyklosti, a vzal jsem do ruky jednu ze svíček. Většinou se horký vosk anebo plamínek svíčky používal na zcitlivění kůže před bitím, jenže když jsem si představil sloupávání studeného vosku z mužovy do krve rozsekané chlupaté prdele, bylo mi dobře u srdce. Přejel jsem rukou v rukavici přes ta výstavní jelita, probarvená krví, která na mnoha místech prosakovala, protože jsem ho bil opravdu surově a rákoska byla docela tenká. Brzo začala prosekávat kůži. Tohle bude pořádně bolet, usmál jsem se, naklonil svíčku a nalil na ty krvavé šlehance zblízka vosk.

Brzo měl zajatec zalitou voskem celou prdel i seřezaný koule i žalud, ze kterého jsem stáhl předkožku a podvázal ji. Jenže já ještě nekončil. Ještě bylo jedno místo, které bych rád obsloužil tekutým vroucím voskem. Zahýbal jsem trošku obuškem vraženým do mužovy prdele a zavrtěl jím, což bylo přijato opravdu kladně, pokud se tak dá chápat zvířecí zavytí a ztuhnutí celého těla. Jistě ho to šíleně bolelo, protože lubrikant nebyl nikde po ruce, takže jsem ho tím obrovským obuškem týral nasucho. On se ale taky neobtěžoval použít cokoliv, aby mi mé utrpení zmenšil, takže já mu teď jen oplácel stejnou mincí. Do hodiny zbývalo už jen pět minut, ale Górdan a Paddy se jistě nebudou zlobit, když chvíli přetáhnu. A mně se budou hodit ještě dvě ruce. Přirážel jsem tomu zmrdovi do jeho díry obuškem, a nakonec mu i serval pásku z pusy, abych si vychutnal jeho řev. Chtěl jsem, aby ho slyšeli všichni a zejména Górdan, který s Paddym právě přišel do mučírny.

„Bavíš se dobře?“ Postavil se za mě a položil mi ruce na ramena, což bylo důvěrné gesto, které mne před Patrickem dost překvapilo. Ten ale dělal, že nic nevidí, takže mi došlo, že čaj provázel asi dost zajímavý rozhovor. Chtěl bych vědět, co Paddymu Górdan řekl, ale pravda to určitě nebyla. Tu jsem naposledy řekl já tady tomu šmejdovi na stole, abych si zachránil holý život.

„Potřebuju pomoct,“ zářivě jsem se na svého milence usmál a zalitoval, že si to spolu nemůžeme právě teď pěkně tvrdě rozdat. Docela s chutí bych toho šmejda na stole opravdu ojel a měl přitom Górdanův ocas hluboko v zadku. Ohon se mi při té představě docela splašil a já jen slastně vzdychl a opřel se o Górdana, stojícího stále za mnou.

„Nechci vědět, nač teď myslíš, a ty na to koukej rychle zapomenout!“ vzrušení bylo slyšet i z jeho hlasu a ruka, která mi lehce přejela po bouli v kalhotách, hovořila za vše. „A teď mi řekni, s čím dalším ti můžu pomoct,“ zeptal se.

„Roztáhni tomu zmrdovi půlky,“ požádal jsem. Pak jsem vytáhl obušek, který měl zajatec vražený skoro hodinu do zadku, a vzal jsem zapálenou svíčku. V prvním momentu jsem měl sto chutí ji tomu hajzlovi celou zarazit do prdele, jenže na to byla příliš silná, a navíc bych mu tím mohl způsobit opravdu vážné zranění, a to jsem nechtěl. Takže jsem zůstal u osvědčené klasiky a nalil hluboko do zajatcovy roztažené a odřené prdele vařící vosk.

Zařval tak, že kdyby sýpka měla okna, popraskala by. Zmítal se v poutech a řetězy zvonily o rezavou železnou trubku. Paddy se objevil po mé pravici a zvědavě se podíval, co to s naším milým hostem tropím. Asi nechtěl, aby se u nás cítil nepohodlně. Mrknul jsem na něj, zaculil se a nalil zajatcovi do díry další pořádnou dávku vosku.

„Řekni mi, kde je Sean, a já to ukončím,“ řekl předsedovi fanclubu mé prdele Górdan tvrdě.

„Polib mi, ty sráči,“ nechal se slyšet náš host uctivě.

„S radostí,“ opáčil Górdan. „Joe, narvi mu do prdele tu svíčku celou,“ přikázal mi.

„Néééééééé!“ zařval zajatec, sotva jsem přiblížil plamen k jeho zadku. Lehce jsem olízl jeho krásná jelita a pak přiblížil těch tisíc stupňů k jeho stále roztažený díře, zalepený už ztuhlým voskem. Nechtěl bych být v jeho kůži, až mu budu ten vosk rvát z těla i s jeho dlouhými chlupy. On o tom ještě neví, ale užije si super druhé kolo. „Řeknu vám to! Je v kasárnách Castlereagh!“ zaječel zoufale.

Znovu jsem mu olízl díru plamenem a ucítil zápach z pálících se chlupů. To mě inspirovalo a začal mu za jeho neustálého vřískání ten černý porost opalovat.

„Vyslýcháme ho v Castlereagh!“ ujišťoval nás zoufale.

„A co s ním bude dál?“ položil Górdan další důležitou otázku.

„Necháme si ho zatím v kasárnách.“

„Už mluvil?“ zavrčel pro změnu Patrick a já zase přiblížil žhavý plamen, tentokrát k zajatcovým genitáliím.

„Néééé! Zatím nám neřekl všechno,“ zavyl náš vězeň.

Górdan mi dal pokyn očima a já vychrstl vařící vosk zajatci rovnou na koule a ocas a hned jsem si připravil další svíčky.

O čtyři hodiny později jsem relaxoval venku před sýpkou. Bylo nádherné, i když mrazivé odpoledne. Krásné počasí, které věstila noční obloha plná hvězd, se vyplnilo. Seděl jsem u zdi budovy na hromádce cihel na slunci a přemýšlel o svém bratrovi. Na můj vkus už byl v kasárnách příliš dlouho a jistě musel celou tu dobu vzdorovat stejně nelidskému zacházení jako já. Nedokázal jsem odhadnout, jak dlouho to vydrží. Byl vždycky odolnější než já, byl přece starší a silnější. Byl to on, kdo mne chránil, když jsem byl ještě moc malý a neuměl se na tvrdé ulici bránit. Taky za mě vyřizoval mé spory, pokud se mu donesly, a to dělal tak dlouho, dokud jsem se tvrdě neohradil, že nejsem žádná bačkora a že si své spory budu řešit sám. A teď přišla řada na mě, abych to Seanovi všechno vrátil. Teď jsem zase já musel vyřešit průšvih svého bratra.

Oba vojáci nám řekli skoro totéž, že Seana mučí v Castlereagh, ale že jim toho moc neřekl. Taky se shodli na tom, že nevědí, kdo bráchu zradil a vydal, i na tom, že v kasárnách zůstane tak dlouho, dokud z něj nevymlátí všechno, co ví. To bylo povzbudivé, protože nám tím vojáci nevědomky potvrdili to, co říkal Górdan, že britská exekutiva si se Seanem zatím ruce špinit nebude a nechá ten horký brambor na příslušnících SAS. Až teprve když budou mít mučením získané důkazy, objeví se Sean v ozubených kolech systému jako obviněný terorista. Zatím ale oficiálně neexistuje a je dobře ukrytý zejména před tiskem. Proto pořád ještě byla šance donutit nadřízené obou vojáků, aby za ně Seana pěkně potichu a tajně vyměnili. Jenže k tomu jsme je museli nejdřív donutit a to nejlépe tak, že dostanou video, na kterém uvidí, jak krutě jejich muži a kamarádi trpí. Pak budou mít o důvod víc zachránit jim krk.

Napil jsem se čaje z termosky, když vtom jsem zaslechl zvuk kol auta, projíždějícího kaluží na cestě. Zvedl jsem oči, protože mne zaujalo, jak tiše se vůz pohyboval. Měl jsem velmi zlé tušení, a to se během chvíle potvrdilo. Dorazila Górdanova mateřská loď Enterprise i s komorníkem Louisem za velitelským pultem. A mé přesvědčení, že to nebude Górdan, kdo pojede domů na večerníček, hraničilo s jistotou. Rozrazil jsem dveře sýpky a šel si tenhle kapitální podraz s pánem hradu pěkně ostře vyříkat.

„Co tady dělá tvůj roztomilý a všeho schopný komorník s tvým nenápadným autíčkem na nákupy značky Bentley?“ zaječel jsem na Górdana přes půl sýpky, sotva jsem ho zahlédl ve skupině tří mužů. Byl mezi nimi Paddy a ještě dva další hrdlořezové a o něčem velmi živě diskutovali.

„Přijel pro tebe,“ odpověděl mi, jako bych si objednal taxi před hospodu.

„Cože? Pomátl ses? Vždyť máme ještě spoustu práce!“

„To sice ano, ale ta tvá skončila!“ zavrčel mrazivě, takže mi bylo jasné, že za každý další protest si ponesu tvrdé následky.

„O tom s dovolením rozhodnu já, kdy je má práce u konce!“ zhoršoval jsem si ten průšvih usilovně.

Chytl mne za ruku. „Pojď ven!“ přikázal mi a vlekl mne před sýpku. Při naší hádce nestál o svědky. Venku mnou praštil zády o zeď budovy a pak mne zablokoval předloktím pod bradou. Zdálo se, že jsem ho opravdu naštval.

„Kierane, vypadni odsud,“ syčel mi do tváře. „Louis tě bezpečně odveze na hrad. To, co se Paddy chystá udělat, nebude pěkný. Nepřeji si, abys u toho byl.“

„Chcete je zabít?“

Zavrtěl hlavou. „Tak snadné to mít nebudou. Musíme přinutit jejich nadřízené, aby nám vydali Seana, takže jim musíme předložit silnější důvody než jen výměnu za dva bezvýznamné vojáky.“ Díval se mi vážně do očí.

„Já to ale zvládnu,“ namítal jsem.

„Ne! A už to nezhoršuj!“ byl neoblomný. „Tohle nezvládneš. Nechci, aby se ti o tom zdálo ještě za pět let. Nepřeji si, abys tady byl! Sbal si věci a Louis tě odveze.“

„Nejsem žádný malý, nesvéprávný dítě!“ rozkřikl jsem se vztekle.

„To jsem neřekl! Čím později ale takové věci uvidíš, tím líp pro tebe. Vytáhnout z těch hajzlů informace, byla jedna věc, ale vydírání jejich šéfů je něco úplně jinýho. Musíme být tak tvrdí a přesvědčiví, abychom je rychle donutili vydat nám Seana,“ začal zvyšovat hlas. „A ty u toho prostě nebudeš, ale ne protože jsi dítě, ale protože tě chci chránit!“

„Zůstanu tady,“ postavil jsem si tvrdě hlavu.

„Jestli s Louisem dobrovolně odjedeš, dovolím ti to tvoje vysněný tetování,“ řekl mi zničehonic úplně klidným a tichým hlasem. Dokonce mne i přestal dusit předloktím a já na něj jen vytřeštil oči. Věděl jsem, že by mne klidně mohl ze sýpky eskortovat násilím a v poutech a ještě před chvílí se k tomu chystal. Nakonec se ale rozhodl pro diplomatičtější řešení, protože náš vzájemný vztah pro něj byl stále důležitější, než dosáhnout svého za každou cenu. Nemusel si nic dokazovat. Panebože, čím jsem si to zasloužil, že jsem potkal toho nejúžasnějšího chlapa z celého Irska?

„Dovolíš mi jakékoliv tetování?“ zjišťoval jsem s nadějí v hlase.

„Tak to zase ne, holoubku,“ obdařil mne jedním ze svých žraločích úsměvů. „Mé slovo platí, tetování budeš mít ale jaké a kde, to ještě v klidu probereme poté, co tě doma v podkroví za tvou neposlušnost potrestám,“ mrknul na mne.

„Dobře, to beru.“ Málem se mi podlomila kolena. Zmínka o trestu v podkroví mne dokonale dostala. To bude úplně jiný level než nějaké zmrskání v ložnici. Górdan si jistě bude chtít vybít nahromaděné sexuální vzrušení z mučení obou vojáků a budu to já, kdo to odnese. Ocas mi vyrobil nepřehlédnutelnou bouli v džínách a puls se mi zrychlil.

„Tak to máš kliku, protože kdybys to nebral, nechal bych tě odvézt násilím,“ potvrdil mi to, čeho jsem si byl dobře vědom. „Tohle si schovej,“ dodal s lačným pohledem, upřeným na můj problém v kalhotách, přes který mi posléze přetáhl mikinu. „A jestli se uděláš, než se vrátím na hrad, pěkně si to odskáčeš. Ani na sebe nešáhneš, ať jsi pěkně nadržený,“ zasyčel mi výhrůžně do ucha. Jen jsem polkl nasucho, přikývl mu a šel si sbalit těch pár věcí, které jsem si do sýpky přivezl. A pak jsem se ještě naposledy zašel podívat na naše dva zajatce a zamával jim na rozloučenou. Z náznaků jsem pochopil, že Górdan a ostatní chlapi se rozhodli z nich vymlátit ještě něco víc než jen informace o Seanovi a Górdan mne chtěl vypakovat zejména proto, abych nebezpečné a nevypočitatelné PIRA neviděl do karet. Měl jsem sice výcvik, ale stál jsem mimo akce Prozatímní republikánské armády. V samém jejím středu, Górdanovi po boku, ale stranou všeho, co PIRA připravovala.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #7 Re: GayděvkaRon 2019-08-25 17:06
Jojo, to bude asi ono. Tak teď jsme tu zvýšili neznalým napnelismus, jak utažená guma od trenýrek. :D :D :D
Já děkuju, ale jediný asi nejsem. Sem tam se nějaká tvrďárna objeví. ;-)
Citovat
+2 #6 Odp.: Kieran: Moje ztráty a nálezy - 29. Sladká pomstaGD 2019-08-25 11:14
Cituji Ron:
To myslíš ten úplně poslední díl?

Mohl by být. :-) Jestli se stane to co už tu bylo naznačeno právě v něm, tak ano, co si pamatuji tak nic příjemného. :cry: Hold ze života.
Ještě jednou moc díky, že jsi tady jediný autor tvrďáren :-) , škoda. :sad: Ostatní zřejmě vymřeli/ změkli :-?
Citovat
+1 #5 Re: GayděvkaRon 2019-08-24 19:23
To myslíš ten úplně poslední díl?
Citovat
+3 #4 Odp.: Kieran: Moje ztráty a nálezy - 29. Sladká pomstaGD 2019-08-24 14:28
Opět mooc pěkné. :lol: Ovšem blíží se díl, pokud si pamatuji dobře, který se mi vůbec nelíbil. :cry:
No pak bude už něco co neznám :D a těším se na to.
Citovat
+5 #3 Odp.: Kieran: Moje ztráty a nálezy - 29. Sladká pomstaZdenda tb 2019-08-23 22:35
Nene, zásadně trolejbus, autobus je fuj. Jede pomalu, furt to škube a smrdí 8)
A jak jsem psal. Nikdo nejde hůř s autobusem, jak nasraný trolejbusák.
Citovat
+4 #2 Odp.: Kieran: Moje ztráty a nálezy - 29. Sladká pomstaRon 2019-08-23 17:40
To je dobrý. Tak až budu rád, že mi neujel autobus, budu vědět proč. :lol:
Týden do dalšího dílu, tři do konce prvního dobrodružství. A pak bude česká premiéra druhého pokračování Kieranových zážitků. :-)
Citovat
+6 #1 Odp.: Kieran: Moje ztráty a nálezy - 29. Sladká pomstaZdenda tb 2019-08-23 16:18
Stává se nám z toho slušná detektivka.
Čas na přectení 15 minut, doba čtení 17. Však se v o půl jedenácté v noci nikdo nezblázní, že to jelo o 2 minuty pozdě. Stejně se vždy najde někdo, komu ta poslední minuta přijde vhod.
No a zase čekat týden. :cry: a to už bude konec léta...
Citovat