• Ron
Styltvrďárna
Datum publikace26. 3. 2020
Počet zobrazení1147×
Hodnocení4.93
Počet komentářů14

Probudilo mě rozkopnutí dveří a ostrý světlo, a hned nato mě někdo vytáhl za ocas i koule na nohy. Zařval jsem a pokoušel se postavit.

„Ty jeden zkurvenej zmrde, Master Tyler už si pro tebe jede, ale než dorazí, tak ti dám co proto!” Tmavovlasej vousatej chlap, kterej vypadal jak vystřiženej z vězeňskýho hororu. Z dražby u Mastera Tylera jsem si ho nepamatoval. Do půl těla nahej, svalnatej, zarostlej. Jedna ruka potetovaná od ramene až k zápěstí. Kdybych si někdy chtěl představit vězeňskýho kápa, bylo by to přesně takhle. Rozmáchl se a ubalil mi takovou pěstí, že jsem skončil na všech čtyřech, zadkem k němu. Nakopl mě vší silou do vyšpulený prdele a já zařval bolestí a málem se složil.

„Odtáhněte toho zmrda nahoru! Až tam přijdu, tak chci vidět tu jeho buzerantskou prdel nachystanou!” zařval na jiný dva chlapy, než co mě dostali na útesu. Ti dva mě popadli za kládu a bezohledně táhli do schodů a zpátky do mučírny. Nohy mi brnkaly o hrany schodů a já propínal špičky, aby to bolelo co nejmíň.

Nahoře mě připoutali v kleku s doširoka roztaženejma nohama, kládu zasunuli do držáků a zajistili šroubama. Měl jsem hlavu a ruce asi dvě stopy od země a zadek vystrčenej.

„To si užiješ, Pan Martin má buzny obzvlášť rád. Úplně nejradši má sice mladý panenský prdelky, ale i ta tvoje si přijde na svý,” posmívali se oba chlapi. Pak beze slova odešli.

Zůstal jsem v mučírně sám. V hlavě mi šrotovalo. Master Tyler se sem už určitě žene, buď sám, anebo s Górdanovejma vojákama. Nejspíš ale sám, aby mě odsud dostal. Górdan nebude riskovat útok, dokud tu jsem uvězněnej a bezbrannej. To bych mohl špatně dopadnout. Vypadalo to ale, že z našeho plánu nebude nic a já už se sem nikdy nedostanu. Už nikdy mě sem Górdan nepustí, abych pomohl Websterovy unýst, nebo rovnou zlikvidovat. Dopadl jsem jak demonstranti v Derry a můžu bejt rád, že zatím bez trvalejch následků. To, co mi provedla Madam Vivien, se za pár dní zahojí. Bál jsem se ale, jak skončím, až se do mě pustí Martin Webster.

Vrazil dovnitř jako velká voda, podobně jako do mý cely ve sklepě. Beze slova chytl dlouhý důtky a přetáhl mě vší silou přes kříž a zadek.

„Aůůůůůůůůůůůů,” zaskučel jsem.

„Tak ty tady hledáš svou sestru? A jak tě napadlo, že je tady?” pokračoval Pan Martin ve výslechu tam, kde jeho sadistická žena skončila.

„Já nevím, jestli je tady. Kamarád ji viděl v nějakým péčku, ale už neví, v jakým. Chtěl jsem se jenom shora podívat, jestli ji náhodou neobjevím,” vysvětloval jsem překotně a snažil se nedat mu záminku k mý likvidaci. Že moje historka kulhá na obě nohy, jsem věděl líp než on.

„Větší píčovinu jsem v životě neslyšel, ty sráči,“ znovu a zas zasvištěly důtky a dopadly s plesknutím na mý záda. Řval jsem, ale to bylo Martinu Websterovi jedno. Funěl námahou, jak mě bil ze všech sil, a když skončil, celý záda mi hořely, jak plát od kamen.

„Master Tyler si tě prej za útěk potrestá sám,” odložil Martin Webster důtky. „To mi ale nebrání si s tebou pěkně užít.”

Přišel ke mně zepředu a v ruce si nadhazoval svůj ocas. Neměl ho moc dlouhej ani extrémně silnej, ale jak žalud, tak celej spodek ocasu zdobil piercing. Klekl si a vrazil mi ho bez dlouhejch cavyků hned do krku a přikázal kouřit. V kládě jsem nemohl moc hejbat hlavou, ale ani uhnout, tak jsem mu byl vydanej na milost i nemilost. Věděl, že kouřit umím a šoustání krku mi nedělá problémy, tak pěkně tvrdě přirážel.

„Jestli se mě dotkneš zubama, dostaneš rozporku, zmrde,” vyhrožoval a s ocasem zasunutým až po kořen do mýho krku čekal, až mu olížu varlata vyplazenou špičkou jazyka. To ho hodně vzrušilo, a tak vytáhl ohon z mý pusy a já musel pořádně otevřít, aby mi dovnitř narval obě koule. Chvilku to trvalo, než se mu to povedlo, a já skončil s pusou ucpanou jeho velkejma vejcema a příkazem je jemně sát a cucat. Nebylo to vůbec jednoduchý. Dusil jsem se a musel dejchat nosem. Koule mi nadouvaly tváře, takže jsem si připadal jako sysel, nebo jsem je nasával hluboko do krku. Pan Martin byl ale spokojenej a hlasitě hekal. Přitom si honil u mýho obličeje péro.

Asi po čtvrt hodině uznal, že už by bylo fajn mě obtáhnout, a tak mě obešel a zaklekl za mnou. Vrazil mi do zadku nejdřív nasliněnej prst a spokojenej, že může rovnou na věc, mi plivl do rýhy a zatlačil svůj ocas mezi mý půlky. Zatlačil jsem proti němu, abych si ubližoval co nejmíň. Byl jsem od šoustání straponem tak odřenej, že mě to i prstem bolelo a piercing na ocasu jsem vnímal asi stejně příjemně jako zuby pily. Martin Webster určitě věděl, proč mi díru jen naslinil a nepoužil lubrikant. Nechtěl mi to usnadnit ani o trošičku. A tak jsem si mezitím, než se mi ve zvířecích přírazech vystříkal do prdele, zase pěkně z plnejch plic zařval.

Když mě znovu hodili do tý sklepní cely, měl jsem dost. Byl jsem pořád v kládě a koule mi tížilo závaží. Potřeboval jsem se vymočit, tak jsem se po kolenou došoural až k odpadu pod kohoutkem. Pak jsem si znovu napůl sedl a napůl lehl ke stěně a zavřel zmoženě oči. Neměl jsem vůbec představu, jak jsem v usedlosti dlouho, ale byl jsem vyřízenej. Ještě nikdy, ani u Mastera Tylera, jsem nedostal tak zabrat. Neměl jsem na těle pomalu jediný místo, který by mě nebolelo. Nejhorší byly ale bradavky. Otekly mi, podlily se krví a byly citlivý, aniž bych se jich dotknul. Jestli mi je Madam Vivien zase natáhne, tak se zblázním.

Nejspíš jsem ve svý cele usnul. Probrala mě střelba ze samopalů a podle zvuku i z pistolí. Vyskočil jsem na nohy a přemejšlel, co se děje. Nejspíš dorazilo letectvo, loďstvo a kavalerie a brzo někdo odpálí atomovku. Vůbec jsem netušil, co mám dělat. V kládě jsem byl úplně bezmocnej. Začal jsem s tím příšerným tesařským výrobkem mlátit do zdi ve snaze ho rozštípat. Nebylo to ale vůbec nic platný, jen jsem si sám ubližoval.

Střelba najednou ztichla a na chodbě se ozval dusot bot. Ztuhnul jsem hrůzou, protože jsem netušil, kdo to je. Pak jsem ale zaslechl Mastera Tylera, jak křičí, že tady někde musím bejt, a ať celej sklep prohledaj. Měl jsem od dušení opaskem i od klády a od řvaní krk celej oteklej a bolavej, ale přesto jsem se pokusil zavolat o pomoc. Vyšlo ze mě ale jen chraptivý zakrákání, který přes silný dveře nemohlo proniknout. Dokulhal jsem ke dveřím na zbitejch chodidlech a rozmáchl se kládou. Zaduněla rána a já si málem urval hlavu. Zvedl se mi žaludek a nohy se podlomily, takže jsem dopadl rovnou na seřezanou prdel. Zařval jsem a s námahou si klekl, abych znovu praštil kládou do dveří, když se otevřely a v nich stál Master Tyler a tři muži s puškama.

Nohy mi zase vypověděly poslušnost, ale tentokrát úlevou, a já se poskládal na zem jako šraňky. Asi jsem byl chvilku mimo, protože když jsem zase začal vnímat, byla už kláda a brutální závaží z oteklejch koulí pryč a Master Tyler mě nesl po schodech ze sklepa, zabalenýho do svý bundy. Pěkně u toho funěl, neměl zdaleka takovou fyzičku jako Górdan.

„Já umím chodit sám,” zaskřehotal jsem.

„Máš chodidla samý jelito, ale můžeš to zkusit,” postavil mě na zem a podepřel. Zkusil jsem pár kroků, ale zas se mi zamotala hlava a zvedl žaludek. Svezl jsem se na všechny čtyři a snažil se z hlavy vyklepat temný mraky z nízkýho tlaku. Už jsme byli skoro nahoře, a tak jsem to nakonec dal po čtyřech. Pro otroka nic novýho a bolelo to podstatně míň než po dvou. Doplazil jsem se s pomocí Mastera Tylera do jeho dodávky, která byla vlastně Trojskej kůň. Venku už byla tma, takže jsem na farmě strávil asi čtyřiadvacet hodin. Divil jsem se, že jsem to přežil.

V úložným prostoru dodávky byly deky a karimatka, na kterou mě Master Tyler uložil. Pak mě pečlivě přikryl a já si teprve v tu chvíli uvědomil, jaká je mi šílená zima.

„Jen co se rozjedeme, zatopím. Jsi celej ledovej a promodralej. V tom sklepě zrovna přetopeno nebylo,“ hodil na mě další deku a pak mi přidržel u pusy termosku s horkým sladkým čajem. Stočil jsem se do klubíčka, abych se líp zahřál. V návalech adrenalinu jsem si ten chlad vůbec neuvědomoval. Bohužel jsem si ale neuvědomoval i spoustu bolavejch míst, třeba krk od opasku a od klády. Pořád se mi zvedal žaludek a hlava se mi mohla rozskočit bolestí.

Master Tyler dvakrát krátce zatroubil, což byl signál pro Górdanovy chlapy, rozptýlený po usedlosti. Během pár minut naskákali ke mně dozadu a auto vyrazilo z hlavní brány. Oddechl jsem si, že už je to všechno za mnou a další práci na farmě bude mít policie, když se ozvala zvenku střelba. Jeden z mužů rozkopl zadní dveře dodávky a spolu se svejma kolegama začal pálit kamsi do tmy. Zacpal jsem si rukama uši, protože v uzavřený plechový krabici zněly výstřely ze samopalů jako rány z děla.

Choulil jsem se zádama ke dveřím v rohu, hned za řidičem, kryl si hlavu a doufal, že se z toho dostaneme. Auto se řítilo šílenou rychlostí, naklánělo se v zatáčkách a nadskakovalo na nerovný horský cestě. Řidič, nejspíš, Master Tyler vytáčel motor do vysokejch otáček a některý ostrý zákruty bral smykem, takže chlapi ve dveřích měli co dělat, aby se udrželi aspoň v kleku. Pořád ale pálili po pronásledovatelích a podle rychlejch výměn zásobníků měli munice ještě dost. A pak jeden z chlapů zařval, ztratil rovnováhu a vypadl z otevřenejch zadních dveří. A já ucejtil ohnivý šlehnutí v zádech, strašlivou bolest a pak už byla jenom tma.

Ztěžka jsem se probíral z bezvědomí. Vůbec jsem se netušil, kde jsem, ale rozmazaný vidění a silná nevolnost mi napovídala, že jsem asi zfetovanej narkotikama a po operaci. Vždycky mi z nich bylo takhle zle. Zkoušel jsem končetiny jednu po druhý. Nohy se hejbaly celkem ochotně, ale ruce něco poutalo k rámu postele. Ten pocit jsem znal, ale v obluzení po narkóze mě zjištění, že jsem připoutanej, pořádně vyděsilo. Chtěl jsem začít křičet, ale něco mě dusilo. Bylo to, jako bych měl hluboko v krku vraženej ocas. Zhluboka jsem se nadechl, a to už jsem opravdu zařval, i když ze mě nevyšel ani hlásek. Sevřela mě všeobjímající bolest, vycházející z pravý strany hrudníku. Zatmělo se mi před očima a zalapal jsem po dechu.

„Kierane, uklidni se,“ zaslechl jsem ten nejkrásnější hlas. Górdan!

„Jsi po operaci. Už sem jde doktor. Píchne ti zase něco na spaní.“

Pohnul jsem rukama, abych mu dal najevo, že jsem připoutanej a že mi to vadí. Položil mi ruku na předloktí. „Byl jsi šest hodin na sále. Vytáhli z tebe střelu. Máš v krku kanylu od dýchacího přístroje, namožený krk máš fixovaný v límci a ruce máš přivázané, aby sis v polospánku náhodou nevytrhal ty hadičky, co v sobě máš zastrkané.“

Panebože, jako když někdo otočí vypínačem, mi naskočilo, co všechno se předchozí den událo. Útěk v dodávce Mastera Tylera z farmy, střelba a pak tma. Zadíval jsem se Górdanovi do očí a uviděl tam kromě strašný únavy i něco, co jsem ještě nikdy neviděl. Ani když mě díky Niallovi našli polomrtvýho u Belfastskýho přístavu. Bál se, že mě ztratil. Musel prožívat muka už od chvíle, co se dozvěděl, že mě Websterovi dostali. Nejdřív strach o Lady Claire a pak o mě.

Do pokoje vešel doktor se sestrou. Kývnutím hlavy pozdravil Górdana a pak se podíval na monitory kolem mý postele. Vůbec se ale neměl k tomu, že by mě zbavil tý protivný dejchací hadice. Vzal si z tácu od sestry pinzetu a opatrně sloupl velkej krvavej čtverec náplasti z mýho hrudníku.

„Vypadá to výborně,” usmál se na mě a zalepil mě novým čtvercem. Potom mě varoval, že tohle bude trošku bolet a velice jemně mi potřel obě bradavky nějakou mastičkou. Nebolelo to trošku, ale šíleně. Górdan mě pevně držel za ruku, abych to vydržel, a já si málem vylámal zuby, jak jsem je měl pevně stisknutý. Ale zvládl jsem to a neřval, možná i proto, že hned po natření palčivá bolest bradavek zmizela.

„Je v tom silné anestetikum,“ usmál se doktor, když viděl, že jsem se uklidnil a uvolnil. Potom si natáhl něco z ampulky do stříkačky.

„Kdy mu vyndáte tu dýchací kanylu?” zeptal se Górdan. Bylo mi jasný, že by si mě nejradši co nejdřív odvezl domů, ale zatím ještě nemohl.

„To bude muset ještě chvíli počkat. Až budeme mít jistotu, že mu nehrozí komplikace, třeba zápal plic,” usmál se zase doktor a pak mi píchl sedativum ze stříkačky do infuze.

Úplná a dokonalá tma.

V umělým spánku jsem byl prej tejden. Když jsem se probral podruhý, zmizela jak ta protivná hadice z krku, tak pouta. Protivnej límec kolem pohmožděnýho krku mi ale zůstal. Górdan se ode mě nehnul na krok a ujišťoval mě, že za pár dní si mě odveze domů na hrad. Byl domluvenej s doktorem McKeenanem, že se o mě postará.

Odpoledne mě přišel navštívit Master Tyler, aby mi podrobně vyprávěl, co se vlastně dělo na farmě manželů Websterových. Vtrhl s Górdanovejma chlapama dovnitř přesně tak, jak jsme si to plánovali. Díky momentu překvapení se jim podařilo zlikvidovat jak většinu ozbrojenců, tak Madam Vivien. Bohužel Martin Webster a ještě dva chlapi přežili a pronásledovali nás v terénním autě. Sice se je nakonec taky povedlo sejmout, stihli však zabít jednoho Górdanova muže a málem i mě.

Když byla farma čistá, přijela tam druhá skupina mužů uklidit nepořádek. Teprve pak Górdan celou věc nahlásil policii, aby z usedlosti odvezla unesený otroky. Čekalo mě pár policejních výslechů, protože musel oznámit, že jsem byl taky oběť únosu a při útěku mě postřelili. Jinak to nešlo, když ze mě ve Skotsku vytáhli projektil a lékaři viděli i mý další zranění, který je šokovaly víc, než kdybych přišel o nohy. Kdyby se tohle celý stalo doma, v Severním Irsku, dokázal by si s tím poradit. Ve Skotsku ale neměl ani známý doktory v loajální nemocnici, ani slepý, hluchý a dobře podplacený poldy. I když tím jsem si nebyl úplně jistej.

Když Master Tyler odešel, zeptal jsem se Górdana, jestli se nebojí, že celej náš vztah vyjde najevo. Pevně mě na posteli objal, přitáhl k sobě a řekl mi, že si nepřeje nic jinýho, než abychom se mohli přestat skrejvat. V naší katolický puritánský vlasti to ale jinak nešlo, to jen Anglie byla ke gayům maximálně tolerantní. My jsme však měli svoje zákony, a i když u nás už dva a půl roku nebyla homosexualita trestným činem, společnost se na to dívala jinak. A Górdan podporu veřejnosti potřeboval. Kandidoval za Sinn Féin ve volbách a ta strana hlásala něco úplně jinýho, než co jsme my dva provozovali. Katolickej ideál rodinnýho soužití jsme rozhodně nebyli.

Další den jsem absolvoval první ze série policejních výslechů. Ani to ale nebolelo, protože u mý postele seděli dva Górdanovi právníci, který skoro nepustili poldy ke slovu. A když jsem asi po hodině na chvilku zavřel oči, okamžitě zalarmovali doktora, že jsem vyčerpanej a výslech tím končí. Jestli to takhle bude probíhat dál, přestanu mít z represivních složek Jejího Veličenstva panickou hrůzu, hluboko zasetou vojáky SAS v kasárnách Castelreagh.

A pak si mě Górdan konečně odvezl letadlem domů. Svítilo slunce a hrad, obklopenej útesama, zelenejma pastvinama a azurovým mořem, vypadal jak kýč z katalogu cestovní kanceláře. Venku bylo krásně teplo, tak jsem mu řekl, že chci zůstat chvíli na terase. Cestou mě potkala paní Rose, spráskla ruce, jak jsem zelenej a hubenej, a hnala se pro svůj skvělej hruškovej cheesecake, kterej upekla jen kvůli mně. Věděla, jak ho miluju.

Svezl jsem se na ratanový lehátko, protože po těch sto metrech chůze jsem byl úplně vyčerpanej. Górdan přiběhl asi pět minut za mnou, zdržel se v hale na pár slov s komorníkem a nadával, že jsem na něj nepočkal.

„Už mi nic není. Jsem slabej z toho, jak jsem ležel v posteli. Musím se hejbat,“ ohradil jsem se.

Sedl si ke mně a přes tenkou látku trička mi lehce stiskl bradavku. Zalapal jsem po dechu. „Ne, nic ti není, jenom tě všechno bolí a sotva lezeš,“ konstatoval a mou oteklou bradavku pustil. Bolela ještě docela dost a doktor mi zatím nedoporučil nosit piercing. Já si ale chtěl nasadit stříbrný činky co nejdřív, protože jsem se bál, že mi zarostou dírky. A to jsem nechtěl. Sice mi kroužky způsobily hodně utrpení, ale vzrušovaly mě, takže jsem o ně nechtěl přijít.

Paní Rose přiběhla s horkou čokoládou a cheesecakem a pak jsme na sluncem prohřátý terase zůstali s Górdanem sami. Seděl u mě, držel mě za ruku, díval se mi do očí a se mnou mávaly emoce. Rozbrečel jsem se jak malej spratek. Ten strach, co jsem prožil, musel ven. Slzy mi tekly proudem a byl jsem úplně na sračky. Górdan mě objímal a konečně měl to, co si vždycky přál. Křehkou porcelánovou panenku, co se třese strachy a visí na něm.

„Ani když zmizela Claire, nezažil jsem takovou hrůzu, jako když dostali Websterovi tebe,” přiznal tiše.

„Promiň!” víc jsem ze sebe nedostal.

Políbil mě a bylo mu úplně jedno, že jsou na hradě zaměstnanci. Jeho jazyk se probojoval do mý pusy. Chytl jsem se ho kolem krku a už nikdy ho nechtěl pustit.

„Odpustil bych ti všechno na světě. Klidně deset milenců za rok, jen když budeš živý a zdravý,” dostal ze sebe. Nevěřil jsem mu ani slovo. I on byl v hajzlu.

„Jenom deset?” utahoval jsem si z něj.

Když se venku ochladilo, doprovodil mě do mýho pokoje. Musel jsem se před ním svlíknout a on mi velice pečlivě natřel všechny šrámy olejíčkem Mistra Nobu. Nakonec si nechal mý bradavky. Kurevsky to bolelo, i když byl jemnej. Natáhl jsem se do šuplíku v nočním stolku a podal mu krabičku se stříbrnejma činkama. Pak jsem si lehl nahej na postel.

„Nasadíš mi je? Nechci, aby to zarostlo.“

„Bude to bolet,“ konstatoval jen. Problémy si s tím ale nedělal. Další posun v jeho dominantní kariéře. „Nasadím ti je, ovšem jenom když se ani nehneš a ani nepípneš. Dáš si maturitu v sebeovládání,“ řekl svý podmínky a já souhlasil.

Sotva mi sevřel levou bradavku mezi prstama, napnul jsem se na posteli jako luk. Musel bradavku stisknout, aby ji mohl natáhnout a osičku činky provlíct dírkou. Kdyby bradavku nedržel pevně, nepovedlo by se mu to. Nakonec jsem si musel strčit prsty mezi zuby, což mi kupodivu toleroval, ale zvládl jsem to bez řvaní a slz. Výsledkem asi minutovýho mučení byla krásná lesklá činka, zdobící mou levou bradavku.

Poděkoval jsem mu a zhluboka se nadechl. Ještě mě čekala druhá bradavka.

„Žádné prsty mezi zuby. Teď to prostě vydržíš!“ zavrčel a chytl mou pravou bradavku a natáhl ji.

Vytryskly mi slzy, protože to bolelo mnohem víc. Jednu bradavku jsem prostě měl citlivější. Kroutil jsem se na posteli, ale Górdanův přísnej pohled mě varoval, že se mám uklidnit. Zhluboka jsem se nadechl a přestal sebou šít a on mi protáhl rychle činku dírkou a zajistil šroubkem.

„No vidíš, že se to dalo zvládnout.“

„Chtěl bych zpátky na Bahamy,” zašeptal jsem.

„To by možná šlo,” pohladil mě po tváři a políbil a pak si ke mně lehl, aby počkal, dokud neusnu.

„Před jednáním s naší milou Margaret v Dublinu mám docela napilno. Na dva týdny se ale urvat můžu,” řekl po kratičkým zaváhání, znovu mě políbil a zlehka objal, aby mi nemačkal bolavý záda.

Spadl mi kámen ze srdce, jako bych dostal propustku z kriminálu. Severní Irsko jsem miloval, ale teď mě tady všechno drtilo. A Górdan mý volání o pomoc pochopil. Před pár dny mluvil s policejním psychologem. Měl jsem pocit, že mi ten chlap vidí až do žaludku. Zpovídal mě půl dne v nemocnici, že prej na mě musí napsat posudek. A pak šel s Górdanem na oběd, a když se ten můj nejúžasnější chlap na světě vrátil, díval se na mě dost zvláštně. Neprozradil mi, co si s panem psychologem víc než dvě hodiny povídali, řekl mi jen, že nemám mít strach, že s ním jsem v bezpečí.

„Vezmi mě odsud pryč,” zašeptal jsem v polospánku znovu.

Najednou jsem měl pocit, že potřebuju změnu vzduchu. Nechtěl jsem už vidět ani skotský policajty, ani Mastera Tylera a už vůbec ne mrtvoly Vivian a Martina Websterovejch, který mě před odletem domů donutili identifikovat na patologii v Inverness. Taky jsem musel identifikovat Górdanova muže, kterej nepřežil náš útěk z farmy. Podle verze, kterou vymysleli Górdanovi právníci, ho Górdan najal, aby mě osvobodil a dopadl chudák děravej jak cedník.

Policii bylo nejspíš jasný, že je to úplná kravina. Stačil jeden pohled a museli i bez balistiky poznat, že se tam střílelo z víc zbraní. Když ale prohledali celou farmu, našli tam uvězněnejch deset mladejch lidí v podobně zoufalým stavu, jako jsem byl já. Taky tam našli videokazety s pornem, včetně dětský pornografie. Našli i video, kde jsem byl v hlavní roli já, a spousty dalších důkazů o závažný trestný činnosti. Kdosi ze sboru měl mozek na správným místě a rozhodl se, že mou verzi mýho útěku nebude pitvat a jen poděkuje Górdanovi za pomoc v likvidaci tý zločinecký bandy. A pak přišla analýza střely, kterou ze mě vyndali doktoři, a tím veškerý pochyby skončily. Byla vypálená ze samopalu, nalezenýho u mrtvýho Martina Webstera.

 

***KONEC***

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #14 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 28. Těžká kavalerieRon 2020-06-02 10:27
Díky moc, jsem rád, źe se Kieran líbí. A pokračování bude už brzo, jen to asi nebudu stíhat každý týden. ;-)
Citovat
+3 #13 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 28. Těžká kavalerie1970h 2020-05-28 16:04
Parádní román, díky a těším se na pokračování
Citovat
+3 #12 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 28. Těžká kavalerieJana 2020-04-10 15:34
Já vím, že to skončilo.
To byl jen pokus ukázat jak mi chybí pravidelné čtvrtky
Citovat
+2 #11 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 28. Těžká kavaleriegayděvka 2020-04-10 12:28
Všem přeji co možná nejhezčí svátky s ohledem na současnou situaci. Buďme na sebe hodní, ať to co nejdříve a nejlépe zvládneme.

Cituji Ron:
Nebojte, už mám skoro napsanou první kapitolu. Ale chtěl bych to napsat celé a až potom publikovat. ;-)

To je supeer, už se těším.
No publikovat jeden díl dříve než bude x dalších by asi fakt nebylo vhodné. Otázkou zůstává zda čekat až do napsání posledního dílu, či né :D , to je na tobě. :-) D
Citovat
+2 #10 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 28. Těžká kavalerieRon 2020-04-10 12:06
Nebojte, už mám skoro napsanou první kapitolu. Ale chtěl bych to napsat celé a až potom publikovat. ;-)
Citovat
0 #9 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 28. Těžká kavaleriegayděvka 2020-04-10 09:19
Cituji Jana:
Ahojky, víš že včera byl ČTVRTEK?

Bohužel to víme všichni a taky, že už skončily. :sad: Vid poslední slovo tohoto dílu. :cry:
Je tu ovšem příslib nové série, snad časem se dočkáme. :-) :-)
Citovat
+3 #8 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 28. Těžká kavalerieJana 2020-04-10 07:58
Ahojky, víš že včera byl ČTVRTEK?
Citovat
+10 #7 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 28. Těžká kavalerieRon 2020-03-30 23:22
Děkuju Vám všem za přízeň. Těší mě, źe jste vytrvali až do konce. Teda do konce druhé knihy. ;-) Kdy bude třetí, Vám slíbit nemůžu, ale bude! I mě Kieran s Górdanem baví, takže se k nim brzo vrátím. :-)
Citovat
+4 #6 Jak jinak tohle můžu hodnotitgayděvka 2020-03-28 23:52
Tak tenhle díl mne překvapil, zklamal a především potěšil, i když naposledy.
Překvapil mne projevem T, hold jsem čekal od něj trochu jiný, zásadní přístup k věci. Rozhodně , ale tenhle byl nejlepší.
Zklamal mne ve dvou věcech. Nejdříve bylo málo mučeníčka a to obzvláště Webstrů, zastřelení není konec který si zasloužili. No a především a zásadně tím, že je to poslední díl. Volám s ostatními sborem JEŠTĚĚĚ KIERAN S GORDANEM , JEŠTĚĚĚ.
Co mne fakt potěšilo byl vztah G s K, přesněji řečeno jeho posun na další level, zkrátka ten konec tohoto příběhu i když doufám, že není definitivní a ještě o něm uslyšíme.
Jenom co já si chudák budu číst za pohádky? :(
Doufám že ať už tak či onak Rone zůstaneš plodným a kvalitním autorem pro nás všechny i do budoucna. :)
Citovat
+3 #5 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 28. Těžká kavalerieAlianor 2020-03-28 19:36
Takže tohle je vážně konec! Končí čtvrteční večerníčky, které jsem sice v posledních týdnech prošvihl, ale stejně mi budou chybět. takže rád bych napsal shrnutí. Už jsem to jistě psal mnohokrát, ale tohle byla prostě kniha se vším všudy. Když vypustím skvěle popsané tvrďárny, děj byl neuvěřitelně čtivý, měl spád, v každé kapitole jsi nás napínal. drobné maličkosti byly promyšleny do dokonalosti a i když téměř nic nevím o problematice Irska s Anglií, věřil jsem ti úplně všechno! Jestli se odhodláš napsat třetí sérii budu šťastný, protože za mě v této knize nechybělo vůbec nic. Dokonce i ta červená knihovna, jak jsme se nedávno tomu chechtali. Děkuji ti za neuvěřitelné čtení, budu se těšit na každé další od Tebe a neodpustím si popřát hodně zdraví, které se v dnešní době vyvažuje zlatem. Díky Rone!
Citovat
+7 #4 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 28. Těžká kavalerieChemicky 2020-03-26 22:49
Můj Večerníček skončil HappyEndem. Klidně bych pár dílů ještě dál
Citovat
+5 #3 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 28. Těžká kavalerieMedvídek 2020-03-26 22:33
Teda Rone, přes rok jsem se těšil jako malej kluk na tvůj "knižní čtvrtek". Sice místní tvrďárny moc nevyhledávám, ale tohle, přestože to bylo fakt hodně tvrdý, mělo skvělej příběh, vývoj postav, nechybělo tomu prostě nic, ani ta závěrečná "romantíka". Je to jeden z mála skutečných pokladů těchto stránek a myslím, že by tento příběh byl zralý i na knižní vydání, ale to nedokážu ekonomicky posoudit.
Těším se, že se pustíš do dalších osudů Kierana a Górdana. Je mi jasný, že budeš velkej profík, když jsi vytvořil dílo, který jsme všichni hltali a stabilně hodnotili nejvyšším počtem bodů, i tak Tě prosím o jedno, pokračování neuspěchej. Ještě jednou díky a smekám.
Citovat
+6 #2 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 28. Těžká kavalerieLenka 2020-03-26 21:18
Konec dobrý, všechno dobré. :-) Jen teď nevím jestli mám být ráda, že to dobře dopadlo, nebo smutná, že už je konec. I to čekání na další díl mi bude chybět. Mohla tam být ještě jedna kapitolka, no ne … ;-) DĚKUJI za pěkný příběh. :-)
Citovat
+7 #1 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 28. Těžká kavalerieZdenda tb 2020-03-26 21:15
No to neeeeeeeeee, to jako konec? Co jako teď budeme všichni dělat? :cry:
Citovat