• Ron
Styltvrďárna
Datum publikace17. 9. 2020
Počet zobrazení1877×
Hodnocení4.84
Počet komentářů6

Policajti se na hradě objevovali skoro každej den. Vyslýchali personál i služebnictvo, a dokonce se zeptali i mě, jaký mám alibi na dobu, kdy Matta znásilnili. V prvním okamžiku jsem je chtěl poslat do háje, ale moje rozumnější já mi v tom zabránilo. Že jsem v době přepadení pomalu nedošel ani na záchod, mi ochotně potvrdil Górdan. Sice oba detektivy vraždil očima, ale na otázky jim v klidu odpověděl.

Jen co se Sean udržel na nohách, byl uklizenej z hradu na nějaký bezpečný místo. Kam, to věděl jenom Górdan a odmítl mi to říct. Prozradil mi jen, že není v Irsku. Sice mě zajímalo, kde brácha je, ale věděl jsem, že dolovat z Górdana informace by bylo asi tak stejný jako vydojit ze šutru mlíko.

„Kde je Sean, vím v Irsku jenom já. Proto je v bezpečí,” usadil mě a tím diskuze skončila. Každá další otázka už zaváněla rákoskovou odpovědí a to jsem neriskoval. Brzo jsem měl totiž slíbenej trest za všechny mý hříchy a těch jsem nasbíral za uplynulejch čtrnáct dní fakt hodně.

Jim se vrátil na hrad, až když už jsem byl zase schopnej normálně fungovat. Dokud jsem vinou zranění při výslechu trávil většinu dne vleže, měl jsem jen předepsaný cviky, který jsem musel dělat, aby mě nebolely záda. Svaly, kterejma prošla střela a pak skalpel při operaci, se ochotně a bolestivě zkracovaly každou minutu, co jsem se nehejbal. Stačily dva dny ležení a už jsem cejtil bolest. Jim mi sice řekl, že to časem bude lepší, ale ne o moc. Povrchový svaly byly v pohodě, jenže já měl v háji ty, který byly hluboko a zajišťovaly vzpřímenou polohu těla. V těch mi střela nadělala paseku a doktoři měli co dělat, aby to tam všechno zalátali. Vůbec jsem se netěšil na to, až si mě sadista Jim zas vezme naplno do parády, ale věděl jsem, že musím makat. Pořád se mi ale dařilo nebejt s ním sám, takže nějaký sexuální výstřelky si odpustil.

Asi to byla Górdanova práce, ale přišlo mi, že mě Jim nehoní tak jako dřív. Nejspíš měl zákaz mě po návštěvě v Castelreagh úplně zničit. Určitě si ale užíval moji nahotu, a co bylo horší, začalo mě to neskutečně rajcovat. Někde v hlavě jsem si to srovnal a najednou už to nebyla urážka mýho majestátu, ale potěšení mýho submisivního já. Vždyť jsem vlastně jenom otrok a ten se před svýma pánama nemá právo zakrejvat.

„Dneska tě to cvičení nějak bavilo,” všiml si dokonce i Górdan ve vířivce.

Ještě aby ne, když mi skoro celou hodinu v posilovně stál ocas v pozoru. I Górdanovi se moje cvičení líbilo. Seděl jsem mu mezi nohama a jasně cejtil to, co mě dloubalo do zad. Otočil jsem se k němu čelem a rukou mu zajel mezi nohy.

„Počkej s tím. Mám chuť si s tebou trochu pohrát.”

Čekal jsem, že mě pošle nahoru do podkroví, ale tam byla zima. Vystačil si proto s provazem a naší ložnicí. Musel jsem si kleknout se zvednutým zadkem a hlavou dole. Kolena dát daleko od sebe a ruce dozadu ke kotníkům. V týhle pozici mě občas zamykal do klády, ale i provaz stačil. A navíc umožnil i popustit uzdu fantazii, který měl Górdan na rozdávání.

Zavázal mi oči a pak mi objel tělo koncem provazu. Erotičtější dotek jsem dlouho nezažil. Protáhl mi provaz mezi půlkama a táhl ho nahoru po páteři. Použil bavlněnej na bondáž, aby mě neodřel. Celou dobu tý předehry jsem se musel držet kotníků, ale klepal jsem se u toho, jako by se mě dotýkal živým drátem.

Nejdřív mi přivázal zápěstí ke kotníkům a pak mi mezi kolena dal rozporku. Tu taky přivázal, takže jsem si připadal roztaženej jako žába. Přitom se celou dobu, co vázal provaz, dotýkal mejch genitálií. Občas mi koncem provazu projel rýhu a polechtal mě na koulích. Občas mi objel prstem svěrač a zlehka přitlačil, ale dovnitř prst nestrčil. A sem tam, vlastně pořád, se dotýkal mýho ocasu, kterej byl na Mohsově stupnici minimálně na jedenáctce.

První smyčka kolem koulí mě pěkně zabolela. Po těch jemnejch dotecích jsem bolest vůbec nečekal. Mohl jsem s ní ale počítat, vždyť o tom tahle hra byla. Proto jsem měl zavázaný oči, abych nevěděl, co pro mě můj pán chystá. Teď pro mě měl zrovna přichystanýho něco speciálního. Ovílel mi šourek smyčkama provazu. Jemná kůže kolem koulí se napínala a bolest rostla. To ale pořád nebylo všechno. Když už mi žlázy pulzovaly každým úderem srdce a já doufal, že tím mučení koulí končí, natáhl konec provázku a přivázal ho k rozporce mezi mejma kolenama.

Zasyčel jsem bolestí, ale neodvážil se ani pohnout. Pořád jsem na svýho pána a na celej svět poslušně vystrkoval prdel.

„Prohni se víc,” ozval se Górdan tiše a přejel mi po oslintaným péru.

Poslechl jsem a zatáhl si za koule. Bolest, ale musel jsem ji vydržet. Vystrčil jsem zadek tak, že mi muselo bejt vidět až do žaludku. Ucejtil jsem chladnej gel. Tekl mi mezi půlkama a přes provaz na koule. A pak se mý hráze dotkly Górdanovy prsty. Jemnej dotek bříškama a pohyb směrem nahoru k díře. Nahoru ke kostrči a zase dolů ke koulím. A znovu nahoru přes růžičku a zpátky ke koulím.

Pomalu jsem se pohyboval vstříc těm prstům. Prohýbal jsem se a chtěl ty prsty dovnitř za každou cenu. Bolest koulí mě katapultovala až na hranice ráje. Chtěl jsem, aby mě můj pán pořádně vyšukal. Tak, abych řval v extázi a nevnímal svět. Tak, jak to uměl jenom on tím svým pořádným ocasem. Když mi ale řekl, že si se mnou trochu pohraje, myslel to vážně. Nakapal mi další gel mezi půlky a pokračoval v tom trápení neviňátek. Jemně mi projížděl rýhu, pomaličku obkroužil svěrač a naznačil pohyb dovnitř a pak pokračoval na hráz. Občas mně dlaní zespoda přejel po ocasu, anebo mi mučivě pomalu přetáhl předkožku. Celým tělem jsem si říkal vo pořádný vymrdání, ale Górdan dělal, že to nevidí.

Když mi pomalu rozvázal koule, myslel jsem, že mi upadnou. Začal je jemně masírovat, ale i tak mi v nich bušilo kovářský kladivo. Druhá ruka to ale vylepšila. Dva prsty konečně pomaličku zajely do mý nadržený díry. Krouživým pohybem a hezky hluboko. Prudce jsem vydechl a pořádně se prohnul. Víc než před tím, když už jsem si netahal za žlázy. Byl to úžasnej pocit, mít ty dva prsty v sobě. Górdan jima přirážel, otáčel a roztahoval je. Přejížděl mi pomaličku po prostatě a já se v provazech svíjel, přirážel a potichu jsem taky moc nebyl. Sice moje hekání a mručení tlumilo prostěradlo, ale slyšet jsem byl dost.

První prudký zasunutí Górdanova klacku ani nezabolelo. Hrál si se mnou tak dlouho, že jsem byl připravenej na cokoliv a nažhavenej stříkat jako sopka před erupcí. Můj pán to věděl, a proto mě šoustal obzvlášť pomalu, sadista jeden. Dělal dlouhý pauzy, zaraženej až nadoraz a pak ohon pomalu vytáhl úplně ven a zase prudce zasunul. Přirážel jsem, ve snaze ho vyprovokovat k rychlýmu finiši, ale zbytečně.

„Já rozhodnu, kdy se vystříkáš, ne ty,” oznámil mi tiše a stiskl mi ocas, až to zabolelo. Přitom mi ale palcem přejel přes žalud. Bylo to jak elektrická pecka. Trhnul jsem sebou a zaskučel. Tohle oddalování extáze bylo fakt brutální. Nebyl jsem na hraně, ale skoro za ní. Už by stačilo pár rychlejch přírazů a stříkal bych i bez honění ocasu. Jenomže můj pán si chtěl hrát.

Zůstal až po kořen ve mně a začal mi zlehka přejíždět po ocasu i po koulích. Roztíral předmrdku po žaludu a jedním prstem přejížděl po uzdičce. Přitom mě ale druhou rukou pevně držel, abych nemohl přirážet. Kroutil jsem se a cejtil pohyb hluboko uvnitř, ale byl jsem pořád těsně pod vrcholem.

„Prosím, pane, dovolte mi se vystříkat,” huhlal jsem do prostěradla.

„Až já budu chtít,” přehmátl na moje bradavky, začal tahat za kroužky a přitom začal přirážet.

Frekvence přirazů se postupně zvyšovala. Už i můj pán se chtěl vystříkat. Sevřel mi pevně ocas a stačilo pár přetažení předkožky a stříkal jsem. Křeč mi stáhla slabiny a v mozku se mi zatmělo. Řval jsem a vůbec nevnímal svět okolo, jen ty stahy uvnitř těla a elektrickou bouřku v mozku. Górdan mě pevně chytl a udělal se chvilku po mně přesně tak, jak to měl rád.

Byl pořád hluboko uvnitř, když mě odvázal od rozporky. Vysílenej jsem se svalil na bok a Górdan se mnou. Chtěl jsem, aby ve mně zůstal. Nacpal jsem se mu zadkem do rozkroku a jen spokojeně vydejchával tu šílenou jízdu. Sundal mi černej šátek z očí, ale já je nechal stejně zavřený, jen jsem otočil hlavu, aby mě mohl políbit. Bylo mi nádherně. Koule čerstvě vycákaný a v sobě toho nejúžasnějšího chlapa na světě. Spokojeně jsem vrněl a lísal se k němu a vůbec mi nevadilo, že jsem pořád svázanej. Naopak to podněcovalo moji submisivní fantazii.

Musel jsem na chvíli usnout a určitě se mi něco zdálo. Něco úplně střelenýho. Když jsem se probral, byl jsem rozvázanej a přikrytej. Górdan byl ale pořád u mě. Hladil mě a jednou rukou objímal. Pořád jsem měl zadek v jeho rozkroku, ale už jsem ho necejtil uvnitř. Chtěl jsem si sednout, že půjdu do sprchy, ale to mi nedovolil. Sáhl po gelovým kolíku, co si připravil na noční stolek.

Nemusel nic říkat. Klekl jsem si na všechny čtyři a nechal si plug zastrčit do zadku. Byl sice trochu větší, ale tak akorát, abych o něm věděl.

„Do odvolání,” oznámil mi můj pán. „Je to součást trestu,” usmál se.

Okamžitý vzrušení se mi přelilo tělem jak přílivová vlna.

„Děkuji, pane,” zasvítily mi oči. Jo, přesně tohle jsem měl rád. O kolíku budu vědět každou vteřinu trestu. Bude mě vzrušovat a přitom bude i trochu nepříjemně tlačit. Ucejtím ho při každým kroku a ocas mi z toho bude šílet. Už to bylo pěkně dlouho, co mě Górdan takhle potrestal. A já si to hrozně užíval.

Kolík mi můj pán vyndal až ráno, když si se mnou zase chtěl užít. Teprve po ranním rychlým a tradičně bezohledným sexu rozhodl, že první část trestu mám za sebou. Věděl jsem proč. V osm mě čekal Jim celej natěšenej, že půjdeme běhat. Myslel jsem, že se Górdan zase přidá jako každej den, ale ten se oblíkl za businessmana a vyrazil do Belfastu. Neřekl mi proč, ale vypadalo to, že má něco za lubem. Náhodou jsem ve sprše zaslechl kus jeho hovoru s pilotem. Večer chtěl mít letadlo připravený k odletu.

Běháni s Jimem mi nepřišlo jako nebezpečný, protože kolem nás pořád kroužila smečka bodyguardů. Co bylo ale horší, že jsme měli pokračovat v hradní posilovně a tam už nebyl důvod mít kolem sebe pistolníky. Zdálo se, že došlo na mou noční můru. Jim mě bude mít celej den jen sám pro sebe. Byl jsem rozhodnutej bránit se jeho sexuálním útokům za každou cenu. Tušil jsem ale, že mi to moc platný nebude. On byl trénovanej wrestler, já ne. A nejhorší bylo, že mě ta představa, vydanej na milost a nemilost bezohlednýmu zápasníkovi, pěkně vzrušovala. Začínal jsem si ten sex s Jimem ospravedlňovat. Já to přece nebudu dělat dobrovolně. Bude to Jimova vina, když mě přefikne, já se budu bránit.

Další vlna vzrušení mi projela slabinama. Představil jsem si, jak ze mě Jim při zápase rve oblečení a snaží se mi dostat do kalhot. Normálně se mi z toho postavil jak patník u cesty. Musel jsem pod sprchu a ledovou, protože takhle přijít do posilovny by byl pěknej trapas.

„Co mi dovezeš z Belfastu?” vtipkoval jsem při loučení s Górdanem. Dali jsme si spolu kávu v modrým salonku a já ho pak vyprovodil k autu.

„Sebe. Až se vrátím, budu celej bezvýhradně tvůj,” políbil mě bez jakýkoliv snahy něco skrejvat. Už mu bylo jedno, že nás vidí řidič a bodyguardi. Rozvod byl v běhu a on náš vztah začal považovat za naprosto legitimní. Byla to fajn změna a mně dodala hroznou kupu sebevědomí. A podobně mě nakoply pravomoci, který mi dal, třeba řízení přestavby jižního křídla. Koukl jsem na hodinky, ale před cvičením s Jimem jsem měl ještě spoustu času. Zapnul jsem si bundu a vyrazil.

Mohl jsem jít vnitřkem, ale já měl cestu přes park radši. Prošel jsem malou brankou ve zdi, která patřila k nejstarším částem hradu. U paty měla šířku dobře pět metrů, aby odolala dobyvatelům. V těch divokejch dobách v ní ale určitě žádná branka nebyla. A nahoře ve střílnách stáli obránci, zato teď tam přecházel chlap s dlouhou flintou. Měl odtamtud výhled na půlku hradního areálu. Jeho Lordstvo si ze zákonů Jejího Veličenstva o zákazu zbraní dělalo tak akorát dobrej den.

Měl jsem štěstí, protože jsem v jižním křídle chytl designera. Ten chlap se tam moc často nevyskytoval a od chvíle, kdy jsem se s ním pohádal o barvu tapet, se mi snažil vyhýbat a odvolával se na Górdana. Jenže ten ho zpražil, že má jednat jenom se mnou. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to nepotěšilo.

„Přinesl jste ten vzorník?” nenechal jsem se odradit nepříjemným ksichtem toho chlapa. Arogantní pitomec. Sice nejlepší v Irsku, ale nesnesitelnej.

„Tady to máte,” hodil po mně těžkým svazkem barevnejch kůží.

Minule jsme zas řešili barvu sedačky. Poté, co jsem zažehnal brokátový tapety tkaný zlatem, jsem musel zabojovat o světlý pastelový barvy nábytku. Chtěl jsem světlej a optimistickej interiér a nemínil ustupovat. Ten chlap, kterej vystudoval nějakou věhlasnou uměleckou školu, se ale odmítal hnout od tmavýho dřeva a vínovýho čalounění. Že prej je to stylový a Górdanovo sídlo si to zaslouží. No, jestli chtěl viset za ptáka dole v suterénu, tak je na správný cestě.

„Díky,” vykouzlil jsem něco jako úsměv. „Ta sedačka bude béžová, ale ještě s Górdanem vybereme odstín.”

„Navrhoval jsem vínovou. Běžová je velice netradiční barva,” zatvářil se designér upjatě.

„Věřte tomu, že Sir Górdan je velice netradiční muž. On nechce bydlet v panoptiku, ale v moderním bytě. Ty tyrkysový tapety, co jsem vybral, se mu moc líbily.”

„Jenomže středověký hrad vyžaduje citlivý přístup.”

„To jistě,” odsekl jsem mu a pak mu připomněl, že jižní křídlo nemá se středověkem nic společnýho a barokní přestavba taky ne. Středověký tady byly jen obvodový zdi, věž a hradby. Z interiérů se sem tam zachovalo kus renesance, zejména omítky a fresky v hradní kapli. Přesto jsem ale neviděl důvod, proč kvůli tomu měnit barvu sedací soupravy a křesel a vytvořit něco jako rodinnou hrobku.

Při diskuzi s designérem jsem si zapomněl hlídat čas. Koukl jsem na hodinky a bylo mi jasný, že musím pohnout kostrou. Měl jsem v plánu se ještě podívat na místo, kde násilník přepadl Matta. Policajti už tam práci skončili a jejich plastový výstražný pásky zmizely. Musel jsem to vzít po parku poklusem. Kdybych totiž přišel pozdě do posilovny, dal by mi to Jim sežrat, a o to jsem nestál.

I kdybych nevěděl, kde se to stalo, snadno bych to poznal. Deštěma změklá půda tam byla rozježděná autama poldů a všude bylo všechno pošlapaný. Jedno místo ale bylo vyčištěný a uprostřed se skvělo pár šlápot. Ty tam nechal jako pozdrav násilník. Vedle se dokonce povaloval kousek plastový policejní pásky, kterou byly stopy obklíčený, aby je nikdo nezničil. Taky tam byly Mattovy stopy a pak místo, kam do měkký hlíny dopadl jak on, tak útočník. I stopy zápasu jsem dokázal rozeznat. Lesní půda tam byla rozrytá jak od divočáků. Klekl jsem si na jedno koleno a zblízka si prohlížel stopu po sportovní botě.

„Myslíš, že tady něco vykoukáš?”

Nadskočil jsem leknutím. Vůbec jsem Nialla neslyšel přijít.

„Jenom jsem to chtěl vidět za světla,” pokrčil jsem ramenama a zvedl se. Už jsem musel jít, aby mě Jim neznectil. Niall šel vedle mě. Měl náladu si povídat. Asi zkoušel odmotat ten ostnatej drát, co mu radil Górdan.

„Poldové proseli každý zrníčko hlíny. Kus od místa zápasu našli stříbrnej zapalovač zippo. Taky našli spousty vláken i kousky látek. To prej jak se útočník s Mattem rval.”

„Jo, ten hajzl myslí, že nenechal stopy, a přitom je to přesně naopak,” přikyvoval jsem.

„Matt si vzpomněl, že ten chlap mluvil jako Brit, ne jako Ir. Matt taky není Ir, takže se tady občas ani nedomluví,” Niall se usmál. „Tak jsme se seznámili. Ptal se v Belfastu jednoho dělníka cestu, ale ten byl ochotnej mluvit jen Irsky.”

„Už Matta pustili z nemocnice?”

„Jo, ono mu fyzicky nic moc nebylo. Modřiny, odřeniny, podchlazení. Psychicky na tom byl mnohem hůř. A vlastně je pořád. Byl u nějakýho psychouše a ten řekl, že to bude běh na dlouhou trať.”

Přikývl jsem. To jsem věděl. Psychologa Mattovi dohodil Górdan a taky ho platil. Byl to ten samej, co dával dokupy mě po třetí návštěvě v Castelreagh i po mejdanu u Webstrovejch. Jo, Niall měl pravdu, byl to běh na dlouhou trať a z podvědomí to trauma nezmizí nikdy. Psycholog mi tenkrát řekl, že nemá smysl se k tomu vracet. Ať se dívám dopředu a nepatlám se v minulosti. Jenže ta vymazat nešla a občas se vynořila jak nestvůra z hlubin. A nedalo se ovlivnit, kdy se jí uráčí mě zase sejmout. Zvláštní ale bylo, že poslední pokec v pevnosti na tom nic nezměnil. Ty svinský vzpomínky a noční můry si zas počkaj, až budu úplně v pohodě, a pak mi to daj sežrat.

U branky ve zdi jsem se rozloučil s Niallem. Měl v plánu obrat uschlý květy listopadek v květináčích na nádvoří. Dřív tam nikdy žádný kytky nebyly, to až Niall přišel s nápadem to dlážděný prostranství oživit. Sice o zahradách nic moc nevěděl, ale poprosil Górdana a ten mu půjčil spoustu knih. Myslím, že hradní park nikdy nebyl tak krásnej a udržovanej. Niall měl tu práci rád a navíc měl i vkus. Nesázel jen kytky, ale vytvářel prostředí. Taky nic nestříhal nůžkama, jako to dělával starej zahradník. Dal si tu práci a tvaroval keře tak, že vypadaly jako od přírody. Žádný pravidelný tvary. I ty listopadky v různě velkejch květináčích vypadaly, že je někdo po nádvoří jen tak poházel. Dohromady to ale byla pastva pro oči v těch nejhezčích barvách.

Rozhodl jsem se, že budu provokovat a nepůjdu cvičit nahej. Vzal jsem si slipy, kraťasy a tričko a předsevzetí, že se budu bránit. Ať má Jim co trhat. Bylo mi jasný, že ho naštvu, ale vzrušovalo mě to. Byla to pro mě hra na neposlušnýho otroka, kterej zaslouží trest. Podobně jsem provokoval Górdana.

„To si ze mě děláš srandu, že jo?” spustil Jim, sotva jsem vlezl do tělocvičny.

„Nebudu se ti předvádět nahej, když jsme tady sami,” šel jsem jakoby nic k posilovací věži.

Chňapl po mně a složil na žíněnku tak rychle, že jsem nestihl vůbec nic. Ležel jsem na zádech a Jim na mně. Předloktí mi zapřel pod krkem, zápěstí sevřel nad hlavou a celou vahou mě přišpendlil k žíněnce. Stokilová hora svalů. Nemohl jsem se skoro hnout a ani dejchat. Zíral jsem na něj a čekal, co bude dál. Moje čichový buňky se opíjely jeho samčí vůní. Směs potu a vzrušení, ze který se mi zatočila hlava.

„Chceš to po zlým? Ty to tak rád, že jo?” uculoval se.

„Mám nějakou jinou možnost?” uvolnil jsem se a jen čekal.

Přestal mě dusit předloktím a jeho ruka mi zamířila do kraťasů. Šel rovnou na věc, žádný okolky. Pohladil mi ocas, kterej rychle tvrdnul. Promačkal ho a pak i koule. Jak v transu jsem roztáhl nohy.

„Ale, ale, chlapeček nechce pomačkat fasádu?” divil se Jim mý náhlý povolnosti. Jenže já jsem byl úplně mimo z toho, jak se mnou jednal. Stejně mě dostával jen Górdan.

„Tos uhodl,” odsekl jsem a odvrátil se, aby mi neviděl do očí. On mě ale vzal za bradu a otočil mi hlavu zpátky.

„Tak hele, frajere, odteď budeš poslouchat jak hodinky. Tvůj pán řekl, že budeš cvičit nahej, tak se koukej svlíknout. A když budeš poctivě makat, dám ti dneska pokoj. Brzo se ale dočkáš pokračování toho, co jsme začali při masáži.”

Koukal jsem na něj a nechápal. Konečně se mnou byl sám a nezneužil toho? Klekl si vedle mě a pomohl mi do sedu. Pomalu jsem vstal a začal se svlíkat. Jim zůstal klečet na zemi a díval se na mě. Když jsem si sundal kraťasy a slipy, zavolal si mě. Musel jsem si stoupnout před něj. Můj tvrdej ocas se mu houpal před obličejem.

„Tobě se fakt líbí, když se s tebou někdo nesere, co? Máš to největší péro, co jsem kdy viděl,” chytl mě za ocas a bolestivé zmáčkl. Zkroutil jsem se bolestí, ale Jim mě pořád držel. Tahal mi za ocas, dokud jsem nešel taky na kolena. „Odteď mě budeš na slovo poslouchat, ty zmrde namyšlenej. Budu tě deptat, dokud tady přede mnou nepolezeš po čtyřech dobrovolně. Krotkej jako beránek,” konečně pustil můj ocas. Zůstal schlíple viset k zemi.

Vstal jsem a nechal jeho monolog bez odpovědi, i když jsem si myslel něco hodně ošklivýho. Krotkej jako beránek nikdy nebudu. Jestli si na mě chce jen léčit svý komplexy, tak to si vybral blbě.

„Tak co, budeme dneska cvičit, nebo jen kecat,” zavrčel jsem na něj. Pořád jsem byl já klient a on jen placenej trenér. Vzrušení bylo najednou pryč a já se zdravě naštval.

„Jo,” usmál se. „Dej si na zahřátí padesát kliků.”

Dal mi neskutečně do těla a asi by v tom pokračoval, kdyby se v tělocvičně neobjevil Górdan. Hledal mě, protože jsme měli s cvičením už dávno skončit. Zpražil Jima pohledem, když viděl, jak jsem uhnanej. Pak si okázale poklepal na hodinky.

„Za dvě hodiny odlítáme!”

Posbíral jsem si věci a vylítl nahej z tělocvičny. Mazal jsem za Górdanem a rovnou do sprchy. Pustil jsem si vlažnou vodu a jen tak tam stál. Přišel za mnou za pár minut. Vlezl taky do sprchy, vzal si sprcháč a začal mi ho roztírat po těle. Objal jsem ho kolem krku a začal líbat, ale jemně se mi vykroutil.

„Nemáme čas, lásko,” dal mi pusu na rty. „Pohni kostrou, večer si to vynahradíš.”

Zavřel jsem vodu a rychle se otřel. Jestli chtěl mít moji plnou pozornost, tak se mu to dokonale povedlo.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #6 Odp.: Kieran: Dokud nás smrt nerozdělí - 16. JimRon 2020-09-23 00:56
Ty úvahy kolem Górdana a Jima jsou zajímavé. Pravda bude ale asi dost překvapivá. :lol: Co ode mě taky čekat jinýho. :D :D :D
Citovat
+5 #5 Odp.: Kieran: Dokud nás smrt nerozdělí - 16. JimGD 2020-09-18 10:00
Klasika, ve všem i ode mne. :D Tak si říkám jak si Kieran svého Pána pěkně vycvičil. :lol: Když se potkali tak takového zacházení s ním nemohl očekávat. Sir měl ještě před sebou zásadní proměnu, která oboum prospěla. :-) G G G G
Taky souhlasím se svými předřečníky. Taková +-oddechovka a Jim je divný. Uvidíme co bude dál.

Třeba G testuje K a možná i J kam až a jak jsou schopni zajít. Ovšem nevěřím, že by K vyhodil, na to se mají moc rádi. Pokud ovšem J překročí určitou mez pak je mi ho líto. Co s ním Sir udělá nebude nic příjemného.
Jsem na tom podobně jako K(v sobě, nikoliv v reálu, bohužel). Zahnout bych nedokázal, ale "znásilnění" někým jiným bych si teda užil. :D

Jo a Rone mít ho tvrdší než diamant? :lol: To by se se ním dalo krájet, .... úplně všechno. :D :D
Citovat
+4 #4 Odp.: Kieran: Dokud nás smrt nerozdělí - 16. JimAlianor 2020-09-18 08:46
Tak by mě zajímalo, co má Jim za lubem. Tohle není jen samo sebou, měl příležitost, ale nechopil se jí, no z toho zase bude nějaký průšvih.
Sean je zašitý někde na starém kontinentě nejspíš a docela bych věřil, že na nějaké luxusní klinice. Možná má ještě naději.
Každpopádně více děje než sadistických hrátek mi vůbec nevadí, už dávno tohle beru jako úžasný příběh, který opravdu dokáže oslovit i lidi, které úplně sadistickomasochistické hraní nebere. Jako vždy skvělé, děkuji.
Citovat
+8 #3 Odp.: Kieran: Dokud nás smrt nerozdělí - 16. JimMarko 2020-09-17 22:55
Cituji Isiris:
:-) Tenhle díl mi přišel takový jakoby něžnější nebo jak to říct ;-) Všichni byli ke Kieranovi milí, u Górdana to dejme tomu není zase taková novinka ;-) (spíš to myslím tak, že umí být i mnohem drsnější při svých hrách), ale u Jima mě to docela překvapilo. I když je mi jasné, že tahle dějová linka ještě neskončila :-)

Tentokrát si ma predbehla v komentári ty :lol: Pohodový diel. Som len zvedavý, kam si Jim až trúfne zájsť a čo na to Górdan :-)
Citovat
+4 #2 Odp.: Kieran: Dokud nás smrt nerozdělí - 16. JimElizabeth Cheese 2020-09-17 22:52
Takže - první komentář, pozdě ale přece.
Vyjádřím se ke vztahové lince protože jak už jsem zmíňila ty tvrdší věci mi nic neříkají ačkoliv Kirean je má rád. Mě tohle někdo udělat tak je mrtvej.
Ten Jim mě tam dost zaráží. Buď to Górdan ví anebo ne. První varianta by sice byla nejméně pravděpodobná nicméně, když si vzpomenu na Williho tak bych se asi ani nedivila, že je G benevolentnější, protože prostě už ví "co má doma". Nicméně jestli je to druhá varianta, čili, že nemá šajna co si Jim s jeho otrokem dělá /když nepočítám cvičení/ pak až tohle praskne /a že to prasknout musí, jen čekám na moment kdy se Kirean nechá Jimem ojet a G tam vrthne/ tak si neumím představit jak to dopadne.
A to mě proto asi zase vrací k té první variantě, že G prostě něco víc, nebo všechno ví a tváří se raději že to nevidí. Protože když by to nevěděl a přišel na to, tak by snad Kireana umučil k smrti nebo ho prostě z hradu vykopl a to mi vzhledem k celému příběhu prostě nesedí jako ten "správnej" konec.
No to byla jen taková úvaha - občas nad postavama uvažuju hlavně nad jejich jednáním.
Díky za kapitolu a těším se na další.
Ještě jsem si vzpomněla, že normálně, když by šlo... eh asi o jinej příběh, tak bych byla pro ať Kireana vykopne. Jenže :D paradoxně tady mi to, že Kirean chce mít nebo spíš nevadí mu mít sex i jinde ani nepřijde zvláštní. A to hned z několika důvodů - vzhledem k tomu na jaké akce ho posílají ačkoliv to G nebere jako podvod furt to prostě dělá jinde někdy sice nerad ale párkrát si to K užil a z toho i plyne to, že je prostě takovej... no nevěru asi úplně nebere jako nevěru /jako jiný/. Pak další věc je to, co mu G dělá. Mě se to prostě chvílema fakt příčí a proto asi i to částečně K schvaluju ať si užívá i jinde - blbě se to vysvětluje, ale prostě vzhledem k tomu, že ho jeho přítel mlátí/mučí (byť K to má rád) tak mi prostě nepřijde nic špatného, aby ho občas měl někdo jiný :D Bo to ve mně vyvolává pocit zadostiučinění, že to není jen hej nebo počkej. Protože zkrátka pro tenhle typ D/s vztahu, který tu je v extrémní formě absolutně nemám pochopení /ale evidentně mi to vůbec nebrání ve čtení, jen je pravda že některý hard scény přeskakuju bo je nedávám/.
A jo, asi končím výlev. Ještě jednou díky a múze zdar.
Citovat
+7 #1 Odp.: Kieran: Dokud nás smrt nerozdělí - 16. JimIsiris 2020-09-17 20:11
:-) Tenhle díl mi přišel takový jakoby něžnější nebo jak to říct ;-) Všichni byli ke Kieranovi milí, u Górdana to dejme tomu není zase taková novinka ;-) (spíš to myslím tak, že umí být i mnohem drsnější při svých hrách), ale u Jima mě to docela překvapilo. I když je mi jasné, že tahle dějová linka ještě neskončila :-)
Citovat