• Ron
Styltvrďárna
Datum publikace26. 12. 2019
Počet zobrazení568×
Hodnocení4.95
Počet komentářů8

Ve středu dopoledne na mě v Belfastu na letištní ploše čekal Górdan ve svý mateřský lodi. Trochu se mi klepaly nohy, když jsem scházel ze schůdků Falconu, protože jsem dvě noci skoro nespal. Setkání s Ronniem se mnou tak zamávalo, že jsem toho měl dost. Až příliš jsem si jeho osud vztahoval ke svýmu a pořád jsem přemejšlel, jak bych asi dopadl já, kdyby mě nenaložili u kasáren do Górdanova auta. Jestli bych umřel hned na zápal plic, nebo bych se z toho dostal a skončil jako pouliční kurva. Vizáž i průpravu jsem na to měl, takže stačilo málo a chytl by si mě nějakej pasák. Kouřil bych na pochcanejch nádražních hajzlech čuráky o sto šest a dostal za to tak maximálně nažrat. Strašná představa.

Rozhovor s Ronniem jsem Górdanovi vyklopil rovnou v autě. Viděl hned, že mě něco sebralo, a když si to vyslechl celý, zamávalo to s ním podobně jako se mnou. A to jsem vynechal detaily laskavý pohostinnosti, co se nejspíš dostává Lady Claire. Górdan vydržel mnohem víc než já, ale nesmělo se jednat o jeho blízký.

„Pokročil jsi nějak v pátrání po Currym?“ zeptal jsem se, abych nejen jeho, ale i sebe přivedl na jiný myšlenky.

„Vím, že je v Ulsteru, ale zatím netuším kde,“ odpověděl mi s pokrčením ramen. „Snad prý přespává u jedné šlapky. Dnes bych se měl dozvědět víc.“

„Začínáme se oba pohybovat v dobrý společnosti. Já mezi houmlesáky na Kings Cross a ty u místních šlapek,“ zhodnotil jsem výsledky našeho pátraní skepticky.

„Neboj, já ti to vynahradím,“ objal mě a políbil. Bylo to asi maximum, co jsem od něj mohl teď čekat. Bylo vidět, jak ho únos Lady Claire válcuje. Ty tam byly uličnický ohníčky z jeho očí a veselá nálada a po jeho věčný chuti na sex se slehla zem. Curry ho zlomil jako větvičku a ani jsem nechtěl domejšlet, co by se stalo, kdybychom Lady Claire nedokázali zachránit.

Doma na hradě jsem zmizel nejdřív ve svým šatníku, abych se převlíkl. Nejradši bych tam chodil nahej, po čtyřech, Górdanovi u nohy, ale to jaksi nešlo, protože by to personál nepochopil. Tak jsem si aspoň vzal světlý letní džíny naostro, aby se můj pán měl na co koukat. Třeba se mi konečně podaří ho vyprovokovat k akci. Vždyť už víc než dva tejdny abstinuje, což bylo při jeho apetitu skoro proti přírodě.

Seděl dole ve svý pracovně, protože tam měl od svýho tajemníka plno poznámek o telefonních hovorech. Probíral se tím a zaškrtával si, co bude muset rychle vyřídit. Už dlouho se nestalo, aby v hlavním stanu svý buňky PIRA tak dlouho nebyl. Podíval se na mě od stolu, jak tam stojím jako hromádka neštěstí. Mlčky se zvedl a vyšel ven, aby něco řekl komorníkovi. Potom zavřel dveře do haly, který zůstávaly skoro vždycky otevřený, a dokonce otočil klíčem v zámku.

„Řekl jsem Louisovi, ať sem nikdo neleze. Svlíkni se! Musím telefonovat, tak aby ses nenudil, budeš mě kouřit,“ rozkázal mi chladně.

Oči mi svítily nadšením, když jsem ze sebe sundával těch pár kousků oblečení. Dokonce i v Górdanových očích se zablesklo, když viděl, že jsem naostro. Jako bych uviděl ten starej známej chtíč, kterej tam při našich hrách vždycky byl. Ten pohled, co říkal, že si mě bezohledně vezme a zničí mě, ať se mi to líbí, nebo ne. Škoda, že ten záblesk zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Klekl jsem si pod Górdanův psací stůl. Nebylo to poprvý. Pokaždý jsem se tam ale cejtil nesvůj, protože na mě bylo vidět už od dveří. Barokní psací stoly se nedělaly s plnou zadní stěnou, což jsem bral jako velikej nedostatek, protože jsem na svět vystrkoval holej zadek. Jeho lordstvu to ale bylo jedno. Uvelebil se ve svým širokým a pohodlným křesle, roztáhl nohy a chopil se telefonu s výrazem: tak dělej! Měl poklopec na knoflíky a to jsem nesnášel. Určitě mi to dělal schválně. Mořil jsem se s každým tím pitomým mrňavým krámem snad půl minuty, než jsem se propracoval k jemnejm černejm bavlněnejm slipům. Už v nich na mě čekala pořádná boule, takže úplně imunní Górdan nebyl. A já taky ne, mně klacek už taky trčel vzhůru.

Lízal jsem mu ocas přes slipy, protože jsem to tak měl rád. Když to po mně chtěl ten irskej úchyl, skoro mi to zhnusil, jenomže Górdanovy slipy jsem zbožňoval. Musel jsem počkat, až mi pán dovolí vzít do pusy jeho ptáka, to bylo za odměnu. Zatím se k tomu ale nechystal, protože řešil jeden hovor za druhým. Teprve když měl slipy už úplně promáčený a já skoro odřenej jazyk, milostivě se slitoval a dovolil mi vytáhnout jeho krásnej ocas ven. Lačně jsem ho vzal do pusy, stáhl mu jazykem a patrem předkožku a zasunul si ho pěkně hluboko.

Nejdřív si mě vychutnal, protože si mý ústní práce vůbec nevšímal, jen když jsem se ho dotkl rukou, okřikl mě, že vyhonit se může sám. Potom ale dál spokojeně telefonoval a dělal, že se ho mý snažení vůbec netýká. Jeho ocasu se ale týkalo a pořádně, protože byl celou dobu tvrdej jako skála. Přiváděl jsem ho pomaličku do ráje, ale byl jsem to já, kdo se málem udělal jako první, tak mě kouření jeho klacku vzrušovalo. Vžíval jsem se do jeho pocitů a z ocasu mi visela slina a rozpíjela se na koberci pod stolem.

Konečně vyřídil všechny telefonáty a usmál se na mě. „Fascinuje mě, jak málo ti stačí, abys skoro stříkal.“

Koukl jsem překvapeně vzhůru. Takže celou dobu, co dělal, že tam nejsem, vnímal každej můj pohyb a zrychlenej dech! Sehnul se, pohladil mě po zádech a pak si mě nasměroval tak, aby mi rukou dosáhl mezi půlky. Vystrčil jsem zadek a celej nadrženej čekal, až do mě strčí svý prsty. Přitom jsem zrychlil frekvenci pohybů hlavou, stisk pusou a tlak jazykem zejména na uzdičku. Zalapal po dechu a vrazil do mě hned dva nasliněný prsty najednou. Zaskučel jsem a slabiny mi sevřela slastná křeč. Stačilo mi jen pár přírazů a byl jsem hotovej. Nasál jsem do sebe Górdanův ohon co nejhloubš a už jsem cejtil, jak sebou začíná škubat, a v další vteřině mi krk zalil jeho horkej výstřik. Podržel jsem ho v sobě, dokud jsme se oba neuklidnili. Hlavu jsem mu oddaně položil do klína a cucal a lízal jeho ocas. Nejradši bych tak zůstal celý odpoledne, ale Górdan mi po několika minutách vzal hlavu do dlaní a zvedl ji.

„Ukliď po sobě ten koberec,“ řekl mi tiše a já si v tu chvíli uvědomil, že jsem se vycákal na pěkně vzácnej peršan. Sklonil jsem se a začal koberec u jeho křesla důkladně čistit jazykem, aby tam nezůstal ani flíček. Pak jsem si mu zase spokojeně klekl k nohám a zaposlouchal se do dalšího telefonátu. Tenhle mě zajímal, protože se týkal fotografií a videa z bytu v Corku. Zadíval jsem se Górdanovi do očí, abych tam vyčetl novinky, ale ukázal mi jen, ať jsem tiše. Teprve když hovor ukončil, řekl mi, že fotky jsou na cestě, že je asi za hodinu doveze kurýr.

„Myslel jsem, že už jsi to vydírání dávno rozjel,“ divil jsem se, že to tak dlouho trvá.

„Nechtěl jsem se tím zabývat v Belfastu, protože tam by stěny mohly mít uši. Je to jeden z důvodů, proč jsem dneska tady. Tím prvním důvodem jsi ale ty,“ zvedl mě za ruku ze země a posadil si mě na klín, aby mě mohl obejmout. Chytl jsem se ho kolem krku jako klíště a položil mu hlavu na rameno. Po setkání s Ronniem jsem byl pořád naměkko.

„Snad se v pátek dozvím, kde je ten statek, a už to všechno skončí,“ zašeptal jsem mu do ucha.

„Ale pořád platí, že tě ani nenapadne pátrat na vlastní pěst!“ zavrčel temně. „Jinak tě přivážu nahoře v podkroví a nepustím, dokud nebude Claire doma. Já ji odtamtud dostanu sám. Mám na to celou Prozatímní armádu, sakra!“

„Neboj, po tom, co jsem slyšel od Ronnieho, mě tyhle nápady úplně přešly,“ ujistil jsem ho a málem i sebe.

Kdesi hluboko v hlavě ale pořád hlodal ten malej červík, kterej by se rád dostal na ten statek sám. Byl to pro mě odpustek, abych Górdanovi dokázal svou bezmeznou lásku i oddanost. Hrozně jsem ho zklamal, když jsem mu zahnul s Willym, a tohle byla šance, jak to všechno napravit.

Górdan si jakoby mimoděk začal pohrávat s mým povadlým ptákem a taky s koulema. Ztuhnul jsem, ale on mi řekl, že si toho nemám všímat, a hlavně se už nesmím udělat. Obvyklá hra, ve který jsem prohrával na celý čáře. Orgasmus jsem dokázal maximálně oddálit, ale nedokázal jsem jeho vzrušování ignorovat.

„Pokud si pamatuju, ty pro mě asi máš taky nějaké fotky,“ jako by si právě teď vzpomněl na desky, který jsem si přivezl od Jasona.

„Jsou v mým pokoji,“ přitakal jsem a snažil se myslet na něco jinýho než na tepající ohon, kterej se mě zase chystal přivést do maléru.

„Tak se teď oblíkni,“ ukončil rázně svou hru, „večer se na ně v klidu podíváme. A za každou, která se mi nebude líbit, tě potrestám,“ dodal ještě. Potom ale jako by si na něco vzpomněl, sáhl do tajný zásuvky psacího stolu, která se otvírala do strany a musela se uvolnit západka pod deskou. Vytáhl odtamtud ocelovej kroužek na varlata, kterej se zavíral na šroubky. Nebyl moc velkej a dal se bez problémů schovat v kalhotách. Byl ale pořádně těžkej.

„Když se mi ty fotky budou líbit, za odměnu ti ho večer sundám, jinak ho budeš mít až do rána,“ usmál se na mě, když mi důkladně osahal nataženej pytlík. Bolelo to jako čert, ale ocas se mi z toho mohl zbláznit. Jestli mi ten kroužek sundá až zejtra, bude mi z toho hučet nejen v klacku, ale i v makovici. Opatrně jsem si oblíkl kalhoty a docela mi dalo zabrat, abych si svý nádobíčko nepřiskřípl do zipu. Górdan mě sledoval a cukaly mu koutky. Byl jsem rád, že se v tý svý depce aspoň na chvilku na můj účet pobavil.

Zmizel jsem do svýho pokoje, na uši si nasadil sluchátka a pustil si do hlavy na plný pecky Freddieho a Queen. Měl jsem je rád a nehrálo v tom roli, že Freddie je gay. Usalašil jsem se do svý postele s nebesy, rozložil si kolem sebe všechny Jasonovy fotky a začal si je prohlížet. Koukal jsem na ně už v letadle, ale jen zběžně. Teprve teď jsem měl klid a mohl si vybrat ty, který Górdanovi naservíruju. Sice je bude chtít vidět všechny, ale většinou dal na mě. Byly to moje fotky, takže jsem měl právo vybrat ty, který chci vidět na stěnách v mučírně.

Ocelovej kroužek na koulích jsem po hodně krátký době prohlásil za sadistickej vynález číslo jedna. Překážel mi při každým pohybu a pořádně tlačil. Nemohl jsem s ním bezbolestně vůbec nic. Doufal jsem, že Górdan na fotkách nenajde žádnej důvod, aby mi ho nechal celou noc. A když jo, pokusím se ho uprosit, aby mi ho sundal, že se jinak nevyspím. Nejspíš ale nepochodím, spíš si ještě pohorším.

Na fotky ale kupodivu nic nenamítal, jen u tý, kterou jsem považoval za nejlepší, zalapal po dechu. Potom mě probodl jeho inkvizitorskej pohled: „Tohle jste udělali jak?“ ptal se, jestli jsem kvůli tý fotce měl s Jasonem sex.

„Vibrační kolík,“ usmál jsem se, ale byla ve mně malá dušička. Jestli se někdy domákne toho našeho vášnivýho úletu v klubu, budu v úplný a nejhlubší prdeli. Skončím jako Ronnie.

Zadíval se na mě a zase na fotografii. Potom vstal a prošel se s ní celým svým apartmánem. Nakonec se vrátil a zdálky ji pomyslně přiložil na stěnu proti posteli.

„Chci ji mít tady,“ řekl nakonec spokojeně.

„Zbláznil ses?“ civěl jsem na něj. „Vždyť sem choděj služky i tvůj oddanej komorník. Nechci, aby tu fotku viděli.“

„To už nějak vyřeším,“ mávl nad mejma argumentama rukou a osvobodil mě konečně od toho protivnýho ocelovýho kroužku. Byl jsem nahej, když jsme vybírali fotky, a tak viděl, jak mi pořád mačká koule. Nejspíš chtěl, abych se před cestou do Belfastu vyspal, a tak si nenašel žádnou záminku, aby mi ho nechal do rána. Byl jsem rád, že mám tu věc dole, i když mi Górdan slíbil, že ne nadlouho.

V tu chvíli zazvonil telefon. Zvedl sluchátko a chvíli jen poslouchal. Přitom se mi upřeně díval do očí. Neřekl nic jinýho, než: „Dík,“ a zavěsil.

„Je pozdě, měli bychom jít spát. Zítra v osm ráno musíme být v Belfastu,“ nedal mi šanci ani protestovat. Shrábl jsem fotky do desek a čekal, jestli mi řekne, abych zůstal u něj.

„Přece nemyslíš, že tě pošlu do tvého pokoje,“ objal mne kolem ramen a vtáhl do svý postele. Pořád mě držel v náručí, když se mi začal omlouvat, že je na dně. Jako bych to nevěděl. Celej den mlel z posledního a snažil se zapomenout na svou dceru, jen abych byl spokojenej. Obdivoval jsem ho za to, protože po těch tejdnech už musel bejt před zhroucením. Kdokoli slabší už by byl vyřízenej.

Vstávali jsme před šestou a já byl rád, že se Górdan aspoň trochu vyspal. Nakonec jsem mu já vnutil prášek na spaní. Tolikrát se on staral o mě, tak jsem mu to jednou mohl vrátit. Byl jsem zvědavej, proč mě do Belfastu bere s sebou. Co tak důležitýho tam uvidím. Byl ale tajemnější než Stonehenge. Nejeli jsme bentleyem, nejspíš kvůli utajení. Pár jich sice po ostrově jezdilo, ale daly se spočítat na prstech jedný ruky. A my navíc jeli mezi šlapky a pasáky na Milford Street, nevalně proslulou ulici západního Belfastu, jak mi Górdan před vjezdem do města prozradil. Ostatně tomu taky odpovídalo naše oblečení. Černá skoro uniforma: džíny, tričko a dlouhá mikina s kapucí do čela, doplněná černejma brejlema. Na nohou běžecký boty, kdybychom se potřebovali rychle ztratit.

Projeli jsme po Northumberland Road, která jediná spojovala západní Belfast se zbytkem světa. Tam bylo kontrolní stanoviště vojáků mezi zátarasy z ostnatýho drátu, kterejma katolíky obšťastnilo britský impérium. Pak následovalo ponurý území nikoho a další brána a my se, jak mávnutím kouzelný hůlky, octli tam, kde jsem vyrůstal. Odbočili jsme doleva na Divis Street, do světa malech levnejch bytů, chudoby, špíny, vojenskejch hlídek a věčnýho nebezpečí. Tady v roce 1969 zastřelili vojáci devítiletýho Patricka Rooneyho. Ležel doma v posteli, když to koupil z těžkýho kulometu.

Do ulic s náma šel i řidič landroveru a ještě jeden muž, oba ozbrojení. Lichotilo mi, že oba dostali příkaz nespouštět ze mě oči a dostat mě v pořádku do bezpečí, kdyby se něco podělalo. Górdan se nebál o sebe, ale o mě. Fakt je, že on by se z průseru vysekal, kdežto mě už by nepomohla ani těžká artilerie.

Vyrazili jsme rychlou chůzí po Clonfaddan Street pokrytou odpadky a mířili na Milford. Ráno na ní nebylo vůbec nic zajímavýho, snad jen mezi zvratkama různě poházený prezervativy a injekční stříkačky. Se soumrakem ale vylezly příšery z děr a Milford Street se stala jedním z nejnebezpečnějších míst celýho ghetta, plná šlapek, pasáků a dealerů drog. Sem se stahovali jen zoufalci, co sháněli fet, a pak možná námořníci, toužící po povyražení. Nedaleko odsud, u přístavu, jsem málem tiše vykrvácel, když mi vojáci SAS obsloužili díru obuškem.

Zatím jsem vůbec netušil, co tady děláme. Sice jsem se Górdana asi stokrát zeptal, ale ten mě vždycky jen odbyl, že brzo uvidím. Nakonec jsme zakotvili na rohu slepý uličky Milford Rise u zadního vchodu do baru, kterej otvíral až v šest večer, schovaný za řadu popelnic. Měl jsem pěknej výhled na kancly místní pobočky Sinn Féin, pomalovaný separatistickejma heslama. Bylo za osm minut osm.

„Slíbila, že je v osm vypakuje, tak doufám, že to dodrží. Vždycky se jí dalo věřit,“ začal mi Górdan vysvětlovat.

„Komu?“

„Jedný šlapce, co bydlí v pokoji nad barem,“ odbyl mě. Pak mě chytl pod bradou a podíval se mi tvrdě do očí. „A připrav se, bude to bolet.“

Vyděsil mě k smrti.

Osm hodin!

V osm a tři minuty se otevřely zadní dveře do baru a v nich se objevil nejdřív starší muž v zelený bundě, džínách a baseballový čepici. Obě ruce měl vražený v kapsách bundy, ale já okamžitě poznal, že to je ten jednorukej hajzl Curry. Jemu v patách se ve dveřích objevila druhá postava viditelně mladšího muže. Górdanova ruka mi sevřela rameno. Ztuhl jsem a přestal dejchat. Nemusel jsem tomu chlapovi vidět do obličeje, abych ho okamžitě poznal. Znal jsem tu charakteristickou chůzi i postavu, i když zhubnul a byl nahrbenej, jako by byl nemocnej. Nohy se mi roztřásly a vůbec mě nenesly. Sunul jsem se nezadržitelně k zemi, sraženej psychickým šokem doslova na kolena.

Můj starší bratr Sean!

Górdan mě musel chytit, abych neupadl na poblitou zem plnou jehel a stříkaček.

„Promiň, ale potřeboval jsem, abys ho identifikoval,“ držel mě a šeptal mi do ucha omluvy. Věděl, že mě to sejme.

Přestal jsem vnímat okolí, jako bych se octl v nějakým víru, v bublině naprostýho šoku. Górdan mě chytl za ruku a rychle táhl ulicí k autu. Vlál jsem za ním jak nesvéprávná loutka.

„K zemi!“ zařval najednou jeden z našich strážců. Tím mě probral. Padl jsem jak podťatej vedle Górdana do toho sajrajtu na zemi a opatrně vykoukl za něčím, co bylo dřív květináč a teď koš na odpadky. Milford Street pomalu projíždělo hlídkový auto SAS s kulometem na střeše. Další zbraně se ježily ze zadních oken. Vojáci si nás nevšimli a projeli okolo na svý pravidelný každodenní hlídce. Musel jsem si odplivnout. Dohoda o severoirský samosprávě je na spadnutí a tyhle svině tady na nás pořád pouštěj hrůzu.

„Pojď!“ zavelel Górdan a znovu mě chytl pevně za ruku. Běželi jsme k autu, připravení sebou zase fláknout o zem, pokud by se hlídka vrátila. Oba strážci už měli zbraně v rukou, ale dvě pistole proti arsenálu v autě by byly spíš rychlou jízdenkou na onen svět než spásou.

Teprve v autě mi došla celá ta zrůdnost a začal jsem na Górdana řvát, jestli mě sem dotáhl jen proto, aby měl jistotu, že se mi chystá oddělat bráchu. Díval se na mě a nereagoval jako pokaždý, když jsem na něj v afektu řval. Ten jeho klid mě vytáčel čím dál víc, a nakonec jsem mu šel po krku, což bylo na zadním sedadle landroveru spíš k smíchu. Odtlačil mě jednou rukou, stiskl pod krkem a fackoval střídavě dlaní a hřbetem ruky, dokud jsem nepřestal řvát. Pak mě skopnul na zem mezi sedačky.

„Copak ti, ty idiote, nedošlo, že pomáhal Currymu jen proto, aby mě zničil?“ začal tiše a hrozivě. „Myslí si, že se mnou nejsi z vlastní vůle. Vždyť ti to i řekl! Spolčil se s mým největším nepřítelem jen proto, aby se mi oba pomstili za to, co jsem jim udělal. Curryho jsem připravil o ruku, Seana o tebe, alespoň on to tak vidí. Oba mě chtějí vidět pokořeného a zlomeného, a kdyby se dobře dívali, zjistili by, že se jim to povedlo.“

Vyhrkly mi slzy. Byl jsem jako mezi mlýnskejma kamenama. Nechtěl jsem přijít ani o Górdana, ale ani o Seana, i když ten už mě dávno odepsal. Vyhrabal jsem se zpátky na sedačku a zašil se do rohu co nejdál od muže, kterýho jsem miloval nejvíc na světě, ale teď ho taky nenáviděl. Na hlavu jsem si dal kapuci a dělal, že tam nejsem. Za oknem ubíhala irská krajina a mně došlo, že nejedeme na letiště, ale zpátky na hrad. Bylo mi to jedno. V tom stavu, v jakým jsem byl, jsem stejně nebyl schopnej odletět. Musím se dát dohromady a mám na to něco málo přes dvacet čtyři hodin.

„Chceš ho zabít?“ zeptal jsem se, když už jsme se po pobřeží blížili k hradu. Ani jsem neotočil hlavu od okna a hypnotizoval hradní věž.

„Nic jsi nepochopil,“ odpověděl tiše. „K čemu bych potřeboval jistotu, že to je Sean, kdybych ho chtěl oddělat? Proč bych tě takhle mučil? Prostě by zmizel a ty by ses to nikdy nedozvěděl.“

Konečně jsem se na něj podíval. Probodával mě zkoumavým pohledem jako nějaký pokusný zvíře. Čekal, kdy mi to dojde.

„Kdyby to nebyl Sean, zabil bych ho. Tvého bratra se ale ani nedotknu, byť si to vůbec nezaslouží. V životě by mě nenapadlo, že se mi za záchranu života odvděčí tím, že se s Currym spolčí proti mně. Jediné vysvětlení je, že si snad myslí, že zachraňuje tebe. Jako bys byl ve spárech strašlivého draka, kterému je nutné vyrvat srdce z těla.“

„On žije v bludu, že homosexualita je nemoc. Je to irskej katolík,“ pomalu jsem se uklidňoval a mozek dokončil restart. Górdanovo ujištění, že Seanovi neublíží, mě vrátilo do reality.

Na hradě mě Górdan odvedl rovnou k sobě nahoru. Dostrkal mě do koupelny, protože jsme byli oba špinaví jak prasata. Váleli jsme se po zemi v tý nejhnusnější ulici západního Belfastu. Naše oblečení letělo rovnou do koše na prádlo a my skončili pod sprchou. Vymydlení jsme se posadili v obýváku, oba v bílých koupacích pláštích, a Górdan zahájil intenzivní léčbu severoirskou Bushmills. Oba jsme ji potřebovali.

„Co tam vlastně dělali?“ zeptal jsem se ho, když mi druhá sklenička zvolna pronikala do krve.

„Přespávají v pokoji nad barem, u té šlapky. V noci je tam klid, ona si tam kunčofty netahá. Vrací se domů po sedmé a pak je vykopne, protože se potřebuje vyspat na další směnu. Curry netuší, že to je naše práskačka.“

„Možná bych se Seanem mohl promluvit,“ navrhl jsem, ale Górdan zavrtěl hlavou.

„Dokud nemáme Curryho, tak se k němu nepřibližuj. Varoval by ho.“

Měl jsem v hlavě šílenej zmatek a Seanovi jsem vůbec nerozuměl. Potřeboval jsem si to všechno promyslet v klidu. Zvedl jsem se.

„Promiň, musím bejt na chvíli sám,“ hlava se mi po dvou velkejch dávkách whiskey trošku motala a pálily mě oči od pláče i tváře od facek. „Budeš tady, nebo se vracíš do Belfastu?“

„Doprovodím tě zítra na letiště,“ usmál se na mě. „Přijdeš k obědu, nebo chceš odnést jídlo do pokoje?“

„Já nevím,“ zavrtěl jsem hlavou a nechal ho tam s jeho problémy samotnýho a v nejistotě. Jestli čekal slavobrány a ovace za to, že mi předvedl, že Sean žije, tak to se seknul.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #8 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 15. Milford StreetAlianor 2020-01-04 16:53
Cituji Ron:
Jestli jsem se nepřepočítal v kapitolách, tak je příběh teprve v polovině. A další pokračování nejspíš bude, ale ne hned. Musím mít tu správnou náladu na psaní, nápad a čas. ;-)

To chápu, nejde jen tak sednout k počítači a začít psát jen proto, že Tě jedno pako z Ostrova pořád provokuje. (To myslím sebe) 8) Nicméně mi to zní jako příslib a to mi stačí k tomu, abych do tebe už dál nehučel :lol: :P
Jsme tedy v polovině, ale druhé série - předpokládám. :eek:
Citovat
+3 #7 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 15. Milford Streetgayděvka 2020-01-02 11:37
Cituji Ron:
Jestli jsem se nepřepočítal v kapitolách, tak je příběh teprve v polovině. A další pokračování nejspíš bude, ale ne hned. Musím mít tu správnou náladu na psaní, nápad a čas. ;-)

Tak to je super zpráva, obě. :-) Hned mám lepší rok.
Rone všechno nejlepší v novém roce, hodně můzy. Nám čtenářům přeji pak hodně pěkného čtení a všem dohromady navíc zdraví a lásku.
Citovat
+3 #6 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 15. Milford StreetRon 2020-01-01 20:33
Jestli jsem se nepřepočítal v kapitolách, tak je příběh teprve v polovině. A další pokračování nejspíš bude, ale ne hned. Musím mít tu správnou náladu na psaní, nápad a čas. ;-)
Citovat
+2 #5 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 15. Milford StreetAlianor 2019-12-30 17:37
Já myslím a doufám, že se u Rona nemusíme o kvalitu bát. Na plnotučné díly se těším vážně hodně :oops: :P
Krásný Nový rok přeju (dopředu)a doufám, že už začínáš být nakloněn tomu psát třetí sérii. :lol: (Jsem hrozný, já vím, jenže když vidím, jak se nám příběh pomalu, ale jistě blíží ke konci.... :cry: :cry: :sad: )
Citovat
+3 #4 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 15. Milford StreetRon 2019-12-27 11:30
Několik dalších dílů Vám tenhle “light” bohatě vynahradí. Ty budou doslova plnotučné. :lol:
A kvalitu se snažím držet, seč mi síly stačí. ;-)

Alianore, díky za přání, taky se připojím. Hodně zdraví, štěstí, úspěchů a taky nějaké té zábavy a sexu v novém roce, všem čtenářům i autorům.
Citovat
+4 #3 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 15. Milford StreetLenka 2019-12-27 07:05
Taky doufám a věřím, že bude šťastný konec. Tohle " psycho " trápení je určitě horší, ale zajímavé pro příběh. Bez tmy nevíme, že je světlo ;-)
Citovat
+5 #2 Ron opět nezklamalgayděvka 2019-12-26 17:17
nemám vánoce nic moc, ale to, že se objevil Sean a v takové situaci, pravda čekal jsem to, mne dorazilo. :cry:
Musím naprosto souhlasit s Alim. Jediné co mi zlepšuje stav je vztah mezi G a K.
Byl to pro mě odpustek, abych Górdanovi dokázal svou bezmeznou lásku i oddanost.
to je strašně pěkné. :-)
Stále čím dál víc mi přijde, že jsme si s K podobní, kromě pár detailů, včetně Queenu.
Doufám, že časem dojde k happy endu(Claire živá a Sean prozře). :D
Rone ještě jednu prosbu, prosím. Ať už to skončí jakkoliv udrž kvalitu. :-)
Citovat
+5 #1 Odp.: Kieran: Za chyby se draze platí - 15. Milford StreetAlianor 2019-12-26 15:23
Dostali jsme dárek i na Štěpána. Taková víc light kapitola, ale musím se přiznat v tomto bodě je už pro mě důležitější děj, nicméně se samozřejmě nebudu bránit dalšímu potrápení Kierana. Jsou teď oba v podstatě na stejné lodi. Jeden ztratil dceru, druhý bratra. (Musím však přiznat, že jsem Seana neměl rád od samého počátku :o ) Přesto doufám, že Sean pochopí a prozře. O lady Claire ani nemluvím, Górdan by se zbláznil, kdyby se jí něco stalo, a to se nám nehodí do krámu 8) Kdybychom se už v komentářích nepotkali přeji štastný Nový rok :roll:
Citovat