• Alianor
Styltvrďárna
Datum publikace25. 11. 2019
Počet zobrazení1338×
Hodnocení4.92
Počet komentářů1

Jeho vycákaný čurák ze mě vyklouzl a on se svalil vedle a přerývaně dýchal. Byl viditelně mimo, ale tenhle stav nebude trvat do nekonečna. Byl si jistý tím, že jsem spoutaný a bezmocný, ale chyba lávky, nezná mou minulost a netuší, kolikrát jsem byl v totální prdeli, když mě konkurenti někde odchytili a spoutali. Jednou jsem si prožil mučení od The Bronx Enchanters a pak už jsem nikdy víc tohle zažít nechtěl. Naučil jsem se velmi spolehlivě zbavovat pout a tyhle kožené, nepříliš silně utáhlé, jsou pro mě hračka. Ve vteřině jsem si vykloubil palec dovnitř dlaně a protáhl svou úzkou ruku koženým poutem. Měl jsem ho přímo po ruce, jak jsem potřeboval, a pravým hákem do spánku jsem ho poslal do říše snů. Ani chudák nestihl hlesnout. Začal jsem jednat. Kdyby se probral, než budu celý uvolněný, byla by to nejspíš má smrt. Rychle jsem si uvolnil druhou ruku i nohy, zbavil se toho šíleného svěrače koulí a okopíroval s ním polohu, ve které jsem před chvíli ještě trčel já. Aspoň to má ode mě zahřáté. Zašklebil jsem se a s hlavou na stranu jsem si ho zvrhle prohlížel. Nevypadá špatně, přestože už mu jistě táhne na padesátku. Na těle ani gram tuku, vysoký a na to, že je blonďák, i velmi pěkně opálený. Jenže já nejsem a nikdy nebudu jeho hračka. Dva kohouti na jednom smetišti se prostě nesnesou. Omlouvá ho jen, že to nevěděl.

Tak a teď se podíváme, jak moc sadistický pan Smith je a co skrývá v tajemné vyřezávané komodě…

Rozzářily se mi oči, když jsem viděl jeho rozsáhlou sbírku, kterou tu skrýval. Fascinovaně jsem se probíral nepřeberným množstvím různých roubíků, bičů, rákosek, vibrátorů a dalších praktických věciček, které mi zvedaly tlak a způsobovaly stojku mezi nohama. Tak tohle je ráj pro dominanta, on snad skoupil celý sex shop na Páté Avenue. S očima navrch hlavy jsem si jednou rukou hbitě honil nabité péro a druhou se přehraboval v tom úžasném sortimentu. Vzpamatoval jsem se, až se z postele ozvalo tlumené zasténání.

Sebral jsem jeden z mnoha roubíků, který se mi obzvlášť zamlouval.

Nacpal jsem mu do huby latexového ‚motýlka‘ s pumpičkou, a jakmile jsem viděl, že mě vnímá, začal jsem balónek rychle mačkat. On se zmohl jen na nesouhlasné mručení a vrtění hlavou. Jeho oči byly vytřeštěné překvapením, jak se role vyměnily, i tím, jak latexový roubík rychle plní každičký kout jeho úst. Nafoukly se mu tváře a oči stále zůstaly překvapeně rozevřeny a vysílaly ke mně vlny nenávisti.

Pousmál jsem se a jedním okem na něj mrkl: „Tak co? Jak se ti to líbí? Škoda, že nebudu mít na tebe tolik času, jako jsi měl ty na mě. Myslím, že by sis zasloužil péči za to, jak ses o svého hosta postaral. Jsem slušný člověk a vím, že je třeba oplatit tvou pohostinnost!“

Pokud se před tím v jeho očích blýskala nenávist, tak teď už jeho pohled zabíjel.

Otočil jsem se a stále nahý se stojícím ptákem jsem zašel zpět ke komodě. Připadal jsem si jak děcko v hračkářství. Přejel jsem prsty po jedné z úzkých rákosek a usoudil, že tahle bude fajn. On si to myslel nejspíš taky, i když nesouhlasně vrtěl hlavou tak, že jsem měl pocit, že si ji za chvilku ukroutí.

„Škoda, rád bych je vyzkoušel všechny,“ mumlal jsem si pro sebe. Pozvedl jsem obočí, když jsem viděl, jak se kroutí a chce se vymanit z pout, které jsem utáhl o poznání pevněji než on mně. Pochybuji sice, že tohle princátko by se jich dokázalo zbavit, ale jistota je jistota. Jako panter jsem lehkým krokem krátil vzdálenost mezi námi. Nespěchal jsem a jeho oči začínaly působit jako oči kotěte z Kocoura v Botách. Prosící a strachem rozšířené. Zacukalo mi v ocasu a srdce rozbušilo. Byl to dávno zapomenutý pocit dominance, který jsem odsunul někam do pozadí v době, kdy jsem měl průser se studentem, kterého jsem si podmanil hned první týden, kdy jsem nastoupil učit na střední škole.

„Nepanikař, je to přece tvá medicína, tak bys jí měl ochutnat,“ ušklíbl jsem a odhrnul mu patku vlasů, které mu spadly do očí.

Poté jsem ho začal řezat. Jedna za druhou, rychlé rány se podepisovaly na jeho půlkách a po chvíli ji měl jak obraz od Picassa. Dál jsem ho mlel, poháněný touhou po pomstě za to, jak mě ponížil.

"Ze mě NIKDO DĚVKU DĚLAT NEBUDE," každé slovo jsem zdůraznil a za každé padla na jeho zadnici pořádná rána. Doufám, že si tuhle lekci dobře zapamatuje. Po chvíli pomsta vymizela a v podbřišku se probouzela jiná touha. Pohled na jeho zmalovaný zadek, kroutící se tělo, vyděšené oči a úžasný roubík v jeho ústech mi začal pomalu, ale jistě opět stavět ptáka, který mi zlostí trochu zvadl. Hýkal, co mu roubík dovolil, kroutil se a z očí mu tekly provazce slz. Vím, že to tímto bolí, a já ho nešetřil, sešvihal jsem mu zadek téměř do krve. Je to už nějaký čas, kdy jsem někoho tak s chutí řezal, poháněný touhou po odvetě a svou nově probuzenou sadistickou múzou, na to všechno moje péro reagovalo až moc divoce.

Přestal jsem mu malovat zadnici a párkrát si přejel po svém tepajícím klacku, potřebuje se urychleně udělat. Nebyl jsem vystříkaný snad týden, a tak to šlo ráz na ráz. Přistoupil jsem k němu a nechal jsem svými cákanci zkrášlit jeho tvář.

Rychle jsem se vrátil z pětihvězdičkového orgasmického ráje a své dílo jsem prsty ještě trochu dotvaroval. Nemalé množství mrdky jsem rozetřel po celé jeho tváři a do toho jsem mu sladkým hlasem šeptal do ucha: „Ani netušíš, jak je lidské sperma výborné na pleť, máš omlazující masku úplně zadarmo, tvářička bude jako dětská prdelka.“

Použil jsem jej i jako gel na vlasy a ulízl jsem jeho patku jak školákovi.

Vyměnil jsem mučicí nástroj, nedalo mi to, přece jen jsem chtěl vyzkoušet ještě něco jiného. Šikovná široká plácačka začala barvit jeho zadnici na stejnoměrnou červenou, prozářenou kousky fialové. Připadal jsem si jako umělec a mé péro bylo opět v pozoru. Byl jsem sám ze sebe překvapený čím dál víc, jak moc ve mně dlí sadistické choutky. Doma v New Yorku jsem to bral jako hru, většinou se subíkama, kterým mé zacházení dělalo dobře, ale tohle je – oko za oko, zub za zub.

To, že tady řežu, jak smyslů zbavený, krutého dominanta mi dodávalo netušené fantazie a rychle mi tvrdl čím dál víc. Věděl jsem, že pokud se chci vystříkat do jeho sladké díry, musím zvolnit.

Odhodil jsem plácačku kdesi pod postel a vyhoupl se na něj. Jeho stažené půlky mě vyzývaly, a tak mé ruce ji nepříliš jemně roztáhly a pořádná dávka mých slin se trefila přímo na roztřesenou rozetu. Dál jsem se nerozpakoval a vrazil do něj celou svou úctyhodnou délku až po kořen. Prohnul se v zádech, třes a tlumené mrčení mi dokázalo, že chcípá bolestí.

Začal jsem okamžitě tvrdě narážet a bušil jsem do něj, co to šlo. Jednou rukou jsem mu zajel do účesu, zvrátil hlavu a rval mu vlasy, které mi pomohly ho promrdávat opravdu do hloubky, druhou jsem měl položenou vedle jeho zadnice. V první chvíli jsem si neuvědomil teplé vlhko, které se kolem ní rozlilo. Kukuřičný magnát se počůral. Strachem, bolestí? Nejspíš z celé té situace dohromady mu povolil svěrač. Opět můj obličej zkřivil zlý úsměv. Jen ať se bojí, aspoň takovou kravinu už nikdy nezkusí! Nakonec, já bych se z toho, co mi prováděl, nejspíš taky pochcal, kdybych na takové zacházení nebyl svým způsobem zvyklý. Cítil jsem, že už pomalu padám přes okraj, a další dávka mrdky poctila jeho nitro. Nechal jsem svou kládu pořádně vycukat a hned po vytažení ji otřel do jeho rozervané košile, která se válela opodál.

Mé oblečení nebylo naštěstí moc zničené, tak jsem se v rychlosti oblékl a ještě jednou zabrousil do hračkářství. Vybral jsem fajnový, docela festovní vibrátor, který konkuroval mé délce, vyzkoušel baterky a narval mu ho do třesoucí se, roztažené díry a zapnul na max. Opět mě přes roubík počastoval nesrozumitelným monologem a do očí se mu draly další a další slzy.

Dál jsem ho už ale přehlížel a věnoval se malé, ale kvalitní širokoúhlé kamerce, která natáčela celý děj, který se odehrával v tomto red roomu. Sundal jsem ji ze stativu a vrazil ji před jeho tvář.

„Mám tě v hrsti! Říkals, že dostaneš všechno, co si umaneš, ale já taky, se mnou hraješ vysokou hru a já nejsem zvyklý prohrávat. Věřím, že už se o nic nepokusíš a budeš mlčet. Dokud udržíš jazyk za zuby, budu ticho i já a můžeme být oba spokojení. Nerad bych kus tohohle uměleckého díla pouštěl do světa mezi tvé sousedy. Takže PŠT!“ kameru jsem vypnul a strčil do kapsy. Ještě jsem si neodpustil vzít jeho koule do dlaní a zmáčkl je na rozloučenou. Jeho divoké oči mi dokázaly, že ho to trápí stejně jako mě před chvílí.

Sebral jsem ještě jeho mobil, odemkl těžké polstrované dveře a vyhlédl ven. Nikde nikdo! Dveře jsem opět zavřel, zamknul zlatým klíčem, o kterém jsem nepochyboval, že je opravdu z pravého zlata, a ten strčil do kapsy.

Však oni už se ke svému páníčkovi nějak dostanou.

Vkročil jsem do haly, kde ležela na sofa má bunda. Zkontroloval jsem obsah a potěšeně v duchu konstatoval, že Smith je vážně idiot. Nechybělo nic, doklady, peněženka, mobil, vše bylo na místě. Vůbec si mě nepojistil. Jistě – myslím, že by ho ani ve snu nenapadlo, že jeho hrátky budou mít takový konec.

Chvíli jsem přemýšlel, jak dát personálu, který v tomto ‚hradu‘ zcela jistě je, vědět, že jejich pán potřebuje pomoc, když v tom cvakly hlavní dveře a vykoukl z nich blonďatý mladší odlitek toho chudáka, co úpí o pár dveří dál.

Podíval se na mě překvapeně a já viděl, že v jeho hlavičce šrotuje spousta otázek.

„Kde je papá?“ zeptal se.

Sladce jsem se na něj usmál a odpověděl: „Ve 13. komnatě, měli jsme nějaké jednání.“

Čuměl na mě jak bacil do lékárny a polknul.

„Já jsem něco provedl?“ zděšeně na mě pohlédl. Papínek ho nejspíš taky řeže, jenže tyhle budou výchovné. Ne, že by si je nezasloužil…

„Ne, ty nic, ale tvůj papi vešel do zakázaných vod. Běž za ním, zcela jistě tě velmi rád uvidí!“ mrknul jsem na něj jedním okem a v klidu šel do vchodových dveří. Ani jsem nestihl ocenit krásu mahagonového dřeva, kterým se vchod pyšnil, když to mladému docvaklo. Cítil jsem ho upřený pohled na mých zádech a slyšel rychlé kročeje.

Sotva však mé nohy opustily jejich práh, uslyšel jsem jeho ječivý hlas: „Ronnie, Douchi, vemte si ho!“

A do prdele – zpoza rohu se vyřítili dva dobrmani a hnali se ke mně.

Okamžitě jsem se vzpamatoval a adrenalin, který se rozlil do těla, mě vybičoval k rychlosti, o které jsem netušil, že po dnešním, ne zrovna odpočinkovém odpoledni, dokážu vyvinout. Tak tak jsem stihl vyskočit na vysokou kovanou bránu a na druhé straně jsem si neodpustil udělat na běsnící a slintající psy dlouhý nos. Jsem holt hravý jedinec.

Rychle jsem se rozběhl do tmy lesa, které obklopovalo sídlo Smithů.

Už jsem byl hodně daleko a srdce mi tlouklo jako zvon. Štěkot psů jsem už neslyšel, mladý Smith se pravděpodobně neodvážil je vypustit z objektu a raději se šel věnovat svému utrápenému papá.

Spokojeně jsem kráčel vyšlapanou stezkou a už jsem viděl první světla domů. Začalo pršet a po chvíli se déšť změnil v liják a já byl ve vteřině mokrý jak myš. Zachumlal jsem se do mokré bundy, ale najednou mě zaujala nezvyklá záře, která osvěcovala les z pravé strany.

Co se to tam děje? Vždyť tím směrem je jenom jeden dům. Provazce deště mi rozmazávaly výhled, ale tušil jsem, že něco není v pořádku. Rozběhl jsem se k té záři s neutuchajícím pocitem nějakého průseru. Jakmile mi déšť a poměrně hustý les trochu odkryl výhled, pochopil jsem, že dům je v plamenech. Nikoho dalšího jsem okolo neviděl a hasiči taky nebyli slyšet. Probůh, v tom domě někdo bydlí, vím to! Co když jsou vevnitř a nemohou ven? Rozběhl jsem se a v běhu volal hasiče. Dům byl už jeden velký oheň a i neutuchající déšť byl bezmocný před tou masou plamenů, která stravovala dům, který byl napůl dřevěný. Uvědomil jsem si, že to, že jsem promočený na kost, je moje šance zkusit vlézt dovnitř a podívat se, jestli někdo nepotřebuje pomoc. Nepamatuji si, kdo v tom domě bydlí, ale vím jistě, že je obývaný.

Vběhl jsem opatrně dovnitř a modlil se, aby trámy na střeše ještě chvíli držely a nesletělo mi to všechno na hlavu. Hned jsem se začal dusit štiplavým kouřem a do očí se mi nahrnuly slzy, přesto i přes kouř a slzy v očích jsem zahlédl na zemi siluetu, kterou jsem identifikoval jako postavu. Nerozmýšlel jsem se, netušil jsem, jestli ještě žije a kdo to vlastně je. Běžel jsem směrem k ní, vzal ji do náruče a rychle běžel zase ven. Položil jsem ho kousek dál od domu na místo, které se zdálo jako bezpečné, a po utření slz jsem zjistil, že jsem vytáhl z živlu jednoho z mých studentů – Julien Lewis.

Začal kašlat a pomalu se na dešti a čistém vzduchu probíral. Matně jsem si vzpomínal, že jeho zákonný zástupce je jeho strýc, se kterým také žije.

Ještě jsem v rychlosti volal sanitku, která už byla na cestě díky oznámení hasičů.

„Juliene, byl jsi doma sám? Kde je strýc?

„U-uvnitř,“ vykašlal ze sebe, „je uvnitř, prosím, zachraňte ho!“

Dům už vypadal na zhroucení, ale neměl jsem čas se rozhodovat a běžel zpět k bortícímu se domu. Těsně přede mnou se však vchod sesunul a hlavní vazba střechy se s rachotem a milionem jisker sesunula k zemi.

Polknul jsem a rozhodil ruce – tak to je konec. Pokud se nedostal ven už před tím, tak tam zcela jistě uhoří.

V dálce už byly slyšet sirény hasičů a já šel zpět za Julienem, který stále kašlal.

„Je mi to líto, Juliene! Už jsem ho nemohl zachránit, ale třeba se dostal z domu někdy dřív, musíme doufat!“ snažil jsem se ho uklidnit, nicméně on pomalu upadal do šoku a apatie.

První na místo přijela sanitka, hned po ní dvě auta hasičů. Najednou začal zmatek. Když jsem se ujistil, že je o Juliena postaráno, rozhodl jsem se zmizet.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk39

Nenapravitelný romantik a optimista, který svým přístupem k životu sere strašně moc lidí a má z toho škodolibou radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #1 Odp.: Profesorův mazánek: 4. Oko za oko, zub za zubRon 2019-11-26 22:31
Hezký! Pomsta byla dokonalá a podobnost s Kieranovým ministrem mě ani nenapadla. A konec je zase příslib dalšího zajímavého děje. :-)
Citovat