Profesorův mazánek: 7. Jablko nepadá daleko od stromu

Julien

Netuším, proč jsem pořád tak vyděšený z jeho zeleného pohledu, který na mě přísně upírá, kdykoliv jdu okolo. Mám pocit, že do mě jednou vypálí díru. Přesto nechápu sám sebe, proč mi jeho přítomnost, jeho sebevědomý postoj i slova, která se mnou jednou za čas prohodí, tak fascinují. Nikdy jsem neměl problém se studem, vždy jsem se každému dokázal dívat do očí, ale s ním? Nejde to. Možná to nebyl dobrý nápad ho prosit, jestli u něj můžu bydlet. Myslel jsem, že si postupem času zvyknu, že si na mou přítomnost zvykne i on, ale šeredně jsem se zmýlil. On se mi vyhýbal, pokud to šlo, a pokud ne, cítil jsem jeho pohled až do morku kostí. Nejsem si úplně jistý, jakého rázu ten pohled byl, ale já jsem měl jasno.

Za těch devatenáct let jsem stihl o sobě zjistit pár věcí. Ale to, co bylo nejhorší, byl fakt, že mé srdce se nerozbuší v přítomnosti dívky, ale kluka.

Jenže tohle byl můj profesor, poručník, chladný a věčně nepříjemný a to ani nemluvím o jakési podivné sexuální zvrácenosti, které se evidentně oddává. Proč by se jinak koukal na taková zvláštní videa.

Jsem naivní, jsem panic a jsem největší pako pod sluncem, protože pohled na tu kru ledu, u které bydlím, mi dělá pěknou paseku v trenclích. Bojím se ho, a přesto mě jeho charisma neuvěřitelně přitahuje.

Musím však uznat, že nebyl přezíravý a staral se o mě kolikrát jak o malé děcko, jídlo a svačinu do školy jsem měl vždy připravenou, prádlo vyprané, snad kromě rodičovské lásky jsem měl úplně všechno. A možná i tu mi dával, ačkoliv trochu jinak, než je běžné. Musel vědět o každém mém kroku, kam jdu, kdy se vrátím, co budu dělat. Kolikrát jsem měl dojem, že by mi nejraději dal na nohu sledovací náramek, do klopy kameru s mikrofonem. Byl posedlý kontrolou a to nejen v mém případě. V celém jeho životě vládl pro mě snad až nezdravý řád, ze kterého se nesmělo, byť jen jednou nohou, vyklouznout.

Přesto všechno ale vidím, že se jako úchyl nechová. Ve škole i mezi lidmi působil jako normální člověk, dokonce jsem ho přistihl, jak flirtuje s dcerou od starostky. Bylo mi to jedno, co jsem však netušil, že budu žárlit na jeho úsměv, kterým mě nikdy neobdařil.

*****

Týdny ve škole splašeně utíkaly a kromě toho, že jsem měl neustále za prdelí Erwina, který byl mým kamarádem už od dětství a který jediný znal pravdu o mé orientaci, se nic nedělo. Kolikrát jsem měl dojem, že nejsem středem pozornosti místních šikanátorů, je jeho práce, nicméně pokud si myslel, že mu za tuto ochranu budu natolik vděčný a nabídnu mu svou prdel, tak to se šeredně mýlí! Vím, že mě chce dostat do postele, a dává mi to taky patřičně najevo. Nestále to zkouší drobnými dotyky, což mě neskutečně vytáčí, nicméně to zatím nechávám být.

Jeden den to ale přehnal! Na záchodech mě přirazil ke zdi, chytil pevně přes džíny za koule a vrazil mi jazyk až do krku. Překvapil mě tímto, bylo to nečekané, a protože jsem menší, chvíli jsem si připadal jako hadrová panenka. Po pár sekundách jsem se ale vzpamatoval, zvlášť když jsem stále cítil jeho ruku v rozkroku. Takhle mi drtil koule i vychovatel v sirotčinci, kde jsem si pár měsíců pobyl, než jsem se dostal pod strejdova křídla. Proto to ve mně zdvihlo vlnu zloby a odporu. Během sekundy jsme si vyměnili místa a já ho tedy rozhodně nemínil šetřit. Moje koleno se setkalo s jeho rozkrokem, ale nestáhl jsem ho dolů, nýbrž oním kolenem přišpendlil jeho nádobíčko ke špinavému kachlovému obložení školního záchodku. Vypoulil oči, do kterých se mu nahrnuly slzy, a kdyby mohl, řval by bolestí, ale on nemohl. Moje ruka totiž pevně svírala jeho ohryzek a on nemohl vydat ani hlásku.

„To už nikdy… NIKDY nedělej, ty little shit, slyšíš? Nebo ti zmaluju tvou fasádu i koule tak, že tě matka s otcem nepoznají ani za týden! Nezkoušej nic na mě, nedotýkej se mě, a pokud chceš zůstat mým kámošem, tak kroť své hormony a najdi si někoho jiného!“

Povolil jsem mu ruku z krku, ale mé koleno zůstalo stále na místě.

„Jo, jo, prosím tě, už mě pusť, to strašně bolí, už nebudu na tebe nikdy nic zkoušet, slibuju, fakt, jen už mě pusť,“ úpěl bolestí a dál se dušoval, že tohle byl omyl a že to tak nemyslel.

Po téhle události se Erwin trochu zklidnil a žádné další akce nepodnikl, nemůžu však říct, že to úplně vzdal. Neustálé nenápadné dotyky a dvojsmysly pokračovaly. Jsem ovšem splachovací, a pokud to zůstane jen u blbých keců, je mi to celkem jedno.

*****

„Letošní roční projekt bude na téma ‚KRIMINALITA, JEJÍ PREVENCE, PAŠOVÁNÍ ZBRANÍ A DROG NA ÚZEMÍ USA, DOPAD NA EKONOMIKU. Tento projekt budete dělat ve dvojicích, které určím ale já,“ zamrkal prasečíma očkama profesor Polanski. „Miller-Hornet, Trawis-Danner, Smith-Lewis…“

Potichu jsem zaúpěl, nechci nic dělat s Erwinem! Nejenže je lazy pissy shit a všechno to bude na mně, ale je mi jasné, že místo toho, aby mi pomáhal, bude jeho ruka šmátralka zase v akci. Nemůžu se k němu přiblížit ani na půl metru, aby si nesáhl. Je to otravné a ani přes opakované vyhrožování, že mu dám jednou za tohle přes tlamu, ho neodrazuje v tom, aby mě pořád ohmatával, nejlépe blízko mého rozkroku. Zuřím, ale vím, že s Polanskim se nedá vyjednávat, a tak se ani nemá cenu o to pokoušet. Jen jsem pevně stiskl čelist a preventivně do Erwina vypálil pohledem díru. On se na mě jen zářivě usmál.

Nebylo mnoho času na vypracování rozsáhlého projektu, tak jsme se domluvili, že s ním začneme ještě ten den.

Vzhledem k tomu, že Erwin ve svém bytě měnil podlahu, šli jsme k nám. Byl jsem za to rád, protože byla menší pravděpodobnost, že si ke mně něco dovolí, když nebude na vlastním hřišti, zvlášť když ve vedlejším pokoji bude profesor Meyer.

„Hele, já bych se zaměřil na New York, myslím, že na netu najdeme spoustu odkazů a Meyer by nám s tím mohl píchnout, pochází přece z Bronxu, ne?“ spekuloval Erwin po cestě k nám.

„Cože? Ne, nebudu ho o nic prosit, stejně by nám nepomohl, proč by to dělal?“ zarazil jsem ho a dumal, jak tohle Smith ví. Ani já jsem nevěděl, že pochází z Bronxu.

Do bytu jsme vtrhli v živém rozhovoru, evidentně tohle téma Erwina zaujalo, ale jaké bylo naše překvapení, když jsme profesora uviděli spícího na pohovce. Musel být nejspíš dost unavený, protože ani naše předchozí hlučné chování s ním ani nehnulo. Vydechl jsem překvapením, když jsem se zadíval na jeho dokonalé tělo, které zakrývalo jen úplé tričko a volné kraťasy. Nikdy jsem ho takto oblečeného neviděl. I doma chodil v tričkách s dlouhým rukávem, ale nikdy mi to nepřišlo divné. Netušil jsem, že se nejspíš pokouší z nějakého důvodu skrýt tu úžasnou kérku, která na nás zářila z jeho paže. Pravděpodobně kolem celé paže měl jako náramek vytetované runy a pod nimi ještěrka, která jako by vypadla z 3D tiskárny, vystupovala z paže a soustředěně zírala na staré znaky. Já jsem zíral taky a pokoušel se přijít, co tahle dokonalost vlastně znamená. Obdivně jsem ji zkoumal a ani jsem si nevšiml, že ten kretén vytáhl telefon a začal si ji i profesora fotit.

„Co blbneš? Schovej ten telefon! Jsi normální? Co kdyby se probudil?“ šeptal jsem s nazlobeným výrazem.

„Ale prosím tě… Dobrá kérka, chci se inspirovat, otec mi slíbil, že pokud zvládnu školu, můžu si domů přijít klidně modrý, ale furt nevím co. Tohle vypadá skvěle, měl bych se ho zeptat, v jakém salónu tyhle dokonalosti tetují.“

„No dobře, ale teď už pojď, nerad bych, aby se vzbudil,“ tahal jsem ho k sobě do pokoje.

Chvíli jsme se prodírali stovkami odkazů na toto téma, pár jsme jich otevřeli, ale na nic moc zajímavého jsme nenatrefili.

„Zadrž,“ chytil mi ruku Erwin, když jsem chtěl jeden z nezajímavých odkazů zavřít. Vzal do ruky myš a roloval článek kousek níž. Jaké bylo mé i jeho překvapení, když na nás vyklouzl identický obrázek onoho tetování, které jsme dnes už obdivovali. Oba jsme otevřeli ústa překvapením a Erwin začal potichu číst: „Vrah třinácti osob je stále na útěku, jediná identifikace, kterou kriminalisté mají, je toto tetování, které zachytila kamera na paži podezřelého v blízkosti místa činu…“ Erwin se odmlčel. Museli jsme to chvíli vstřebat.

Vedle spí vrah!

Ne, tomu nevěřím! Erwin přečetl celý článek a já si byl čím dál více jistý, že toho, koho hledají, prostě nemůže být nás profesor. Ještě trochu v šoku jsme se opět přesunuli do haly, kde Meyer stále spal.

Jeho uvolněná tvář vypadala mnohem mladší a paprsky slunce, které se prodíraly oknem, vytvářely kolem jeho hlavy jakousi svatozář. Jindy možná působí svým nepřístupným výrazem, hustými kudrnami a sytě zelenýma očima trochu jako pekelník, ale teď, alespoň v mých očích, vypadal spíš jako anděl. Nevinný, krásný cherubín vtělený do neskutečně sexy těla. Zacukalo mi v ocasu a stáhl půlky jsem k sobě. Už dlouho jsem toužil po tom, aby mě ošukal, tvrdě a nemilosrdně, jenže tohle je jen zbožné přání. Vím o něm, že je zásadový. Velmi zásadový, posedlý kontrolou, on si nikdy nezačne se svým studentem. Kromě toho jeho chladné chování mi zcela jasně dokazuje, že je raději, když mu moc nechodím na oči. To ovšem neutlumilo divokou činnost klacku v kalhotách.

„Do prdele, tohle že zabilo 13 lidí?“ mrmlal jsem si pod nosem, zatímco Erwin stále očumoval jeho kérku a srovnával ji s obrázkem z netu.

„Je to on, Juliene, podívej, i tohle malé znamínko je identické,“ šeptal a tentokrát zase on tahal mě do pokoje.

„Juliene, musíme ho nahlásit!“ prohlásil rozrušeně, jakmile se dveře dovřely.

„Ne, to neuděláme!“ řekl jsem rozhodně.

„Proč ne? Copak ti nedochází, že bydlíš s mnohonásobným vrahem? Co když ti ublíží? Ty se nebojíš?“ civěl na mě upřeně.

„Ne, nebojím, protože vím, že on to neudělal. Copak jsi to nečetl? Mají jen nepřímé důkazy. Neudělal to!“

„Jo, spoustu nepřímých důkazů a všechny ukazují na něho, nenech se oblbnout hezkou tvářičkou, takoví jsou nejhorší!“ naléhal na mě.

„Řekl jsem ne!“ chytil jsem jej za krk, až vykřikl. „A jestli to někomu vyžvaníš, osobně tě vykastruju, rozumíš!“

„Plané hrozby, Julienku,“ zasmál se mi do očí, „ty s ním chrápeš, že jo? Proč bys ho jinak tak bránil? Tak to je! S vrahem si to rozdáváš, ale kamarádovi, který tě má rád už od školky nastavit nechceš!“

„Nech toho, Erwine, o tomhle jsme se snad už bavili, ne? A nefantazíruj, vždyť někdo jako on by si o mě ani kolo neopřel. Kromě toho je studený jak psí čumák!“

„Ale kdepak, ten je teplý jak radiátor, to mi věř!“

„Ty jsi pako, víš, jak to myslím, je to jedno, prostě s ním nic nemám!“

„Ale chtěl bys, že?“ ušklíbl se.

„Do toho ti nic není…,“ otočil jsem se od něj. Měl jsem pocit, že z výrazu mé tváře zjistí, že bych velmi rád ucítil jeho klacek mezi mýma nohama. Jeho už ale tohle téma přestalo zajímat.

„Zítra zajdu za šerifem…,“ řekl jako by se nechumelilo.

„Nezajdeš!“ otočil jsem se na něj a propálil ho pohledem.

„A kdo mi v tom zabrání?“ uvěznil mě mezi zeď a své tělo. Cítil jsem, jak se okamžitě jeho čurák začal probouzet a během pár sekund už mi tlačil na stehno.

Díval jsem se mu vzpurně do očí a věděl, že z téhle pozice nemám šanci nijak vyklouznout, přesto jsem pevným hlasem odpověděl: „Já ti v tom zabráním!“

„A můžu vědět jak?“ jízlivě se usmál, ale hned na to zvážněl. „Možná bych věděl, jak zapomenout na tuto docela závažnou situaci!“

„Mluv, kreténe,“ vyprskl jsem.

„Važ slova, Juliene!“ podíval se na mě tvrdým nadřazeným pohledem. „Tvé tělo by mi pomohlo zapomenout. Jen. Tvé. Tělo. Podle mých pravidel!“

Posledních šest slov řekl důrazným tónem a jeho hlas zhrubnul a panenky se mu rozšířily. Polknul jsem přebytečné sliny a stále si velmi dobře uvědomoval jeho tvrdý klacek, který se nyní otíral o můj rozkrok.

„Mám na výběr?“ hlesl jsem.

„Jistěže máš, buď já, teď a tady a pak každý další víkend a profesor si klidně bude dál žít tady v té díře a nikdo se nic nedozví, anebo můžeš odmítnout, on skončí na 50 let v lochu a ty v sirotčinci, dobře rozmýšlej! Ale ne dlouho!“ odtáhl se ode mě, otočil se k počítači, kde zvětšil obrázek tetování a upřeně si jej prohlížel. „Máš čas do šesti, pak chci slyšet odpověď!“

Loupnul jsem očima po hodinách. Bylo za dvě minuty šest.

Nemůžu ho v tom nechat. Vím, že on to neudělal, a ten kretén to myslí naprosto vážně! Jestli ho teď odmítnu, budu zodpovědný za zničení jednoho života.

Zhluboka jsem se nadechl: „Ano, dobře, stanu se tvou děvkou, ale jen víkendy!“

Na Erwinově tváři se rozlil široký úsměv.

„Ano, jen víkendy, přes týden jsi profesorův a teď pojď,“ přitáhl si mě za kravatu od školní uniformy.

„Tady ne! Co když se probudí a uslyší nás! Poletíme oba jak namydlené blesky!“ vyděsil jsem se nad představou, kdyby nás profesor našel spolu v posteli.

„To mě nezajímá, neuslyší nás, já se umím ovládat a ty taky budeš držet hubu! Jsem nadržený, buď teď, anebo jdu zítra za šerifem!“

„Dobře,“ šeptl jsem roztřeseným hlasem. Vím, že rozhodně nemluví do větru. Udělal dva kroky a otočil klíčem ve dveřích.

Srdce mi bušilo jako splašené pod jeho zvířecím pohledem, kterým se na mě zadíval. Najednou přede mnou nestál můj otravný spolužák, ale dvoumetrový chlap, kterému čišela dominance z očí, a já jsem si připadal jako malý kluk na návštěvě ředitelny.

„Vysvleč se a klekni si!“ řekl panovačně a já ze sebe začal neochotně svlékat svršky. U boxerek jsem se zarazil. Ne, že bych se styděl, ale tohle byla potupná nahota a to se mi vůbec nelíbilo.

„Dělej! Ty boxerky taky dolů!“ zahřměl mi u ucha. Úplně nahatý jsem si neochotně klekl a sklonil hlavu dolů.

„A teď mi ho vyhul!“

Začal jsem roztřesenými prsty rozepínat jeho poklopec. Jeho kláda se vyhoupla z kalhot a já jsem se zděsil: „Tohle nemůžu…,“ upřel jsem na něj psí pohled, o kterém jsem naivně doufal, že ho obměkčí a bude mu třeba stačit, když ho vyhoním.

„Drž hubu a kuř, děvky nemluví a už vůbec neodmlouvají, když budeš hodný, nijak ti neublížím a nakonec se ti to bude líbit,“ začal, ale najednou jeho hlas zněžněl, „Juliene! Já ti přece neublížím, vždyť tě miluju, tak dlouho už chci ochutnat tvou prdelku, neodmlouvej mi a užijeme si to oba dva, uvidíš!“

„Ale já…,“ začal jsem a ještě víc se roztřásl.

„Tys to ještě nikdy nedělal, co? Jsi panic!“ pousmál se nad tím zjištěním.

„Jo! Erwine, prosím!“ naivně jsem doufal, že ho tahle informace přesvědčí, že má v sobě kousek lidskosti a nechá mě na pokoji.

„To nevadí, tím lépe, miluju panické díry, jsou tak úzké a zbytek se naučíš, neboj a teď už dost řečí a kuř!“

Vzal jsem dost neochotně jeho čuráka mezi rty a olízl mu žalud, byl hebký jako samet a usoudil jsem, že to vlastně není tak úplně špatné, začal jsem se snažit, ale dál než do půlky jsem jeho dlouhána nedostal, podíval jsem se na jeho tvář, která byla však stoicky pevná. Hlavou se mi honily všechny ty videa z gay porna a snažil se je napodobit.

„Skvěle, baby, a teď zrychli, takhle bychom se nikam nedostali,“ procedil mezi zuby.

Zkoušel jsem zrychlit, ale už mě bolela pusa i kolena, do očí se mi tlačily slzy a nemohl jsem pořádně dýchat.

V tom Erwinovi došla trpělivost, chytil mě nemilosrdně za zátylek a narval mi celého ptáka do krku. Začal jsem se dávit a chtěl se odtáhnout, ale on mi to odmítal dovolit. Zaklesnul své dlouhé prsty do mých vlasů a začal mi ojebávat mandle. Nebral ohled, že se nemůžu nadechnout a veškerý nestrávený oběd mám už na cestě zpátky. Z očí mi začaly téct slzy a začal jsem se bránit. On vytáhl svého ptáka ven a jednu mi z každé strany vrazil. Bylo mi jedno, že mě pálí tváře od facky i ponížením, hlavně, že jsem mohl dýchat.

Zatímco jsem lapal po dechu, on si jedním tahem strhl kravatu školní uniformy a hrubě mi zkroutil ruce za zády dlaněmi směrem nahoru ke krku, svázal je k sobě a pak oba volné konce zavázal přímo na mém ohryzku. Jakýkoliv pohyb horní časti těla mě začal škrtit. Sevřel jsem pevně víčka a snažil se dělat minimum pohybů. Po chvíli opět jeho pták navštívil mé mandle. Držel mě pevně za vlasy a brutálně mi narážel do úst. Z očí se mi valily slzy, o které jsem vůbec nestál, a zapříčiňovaly, že se mi ucpával nos, jediný to zdroj přísunu kyslíku. Když už jsem měl dojem, že se víc nedokážu nadechnout, v jeho klacku zacukalo a ocitl se snad v mém jícnu, usoplený nos jsem pod jeho rukama zabořil do podbřišku a cítil, jak cukavými pohyby vyprazdňuje obsah svých koulí do krku. Jakmile se trochu vzpamatoval, čuráka povytáhl a další dávky končily na mém jazyku a já měl tu čest okusit, jak chutná mrd. Nechutnalo mi to a pudinková konzistence mě nadále natahovala, tudíž když vytáhl svého stále stojícího čuráka ven, začal jsem plivat a prskat, abych slizkou hmotu, která ještě před chvíli dlela v jeho koulích, dostal pryč od mých chuťových pohárků.

Nevšiml jsem si jeho nasraného výrazu, zato jsem pocítil trhnutí rukou, čímž mě ještě více přiškrtil.

„Polkni to, ty zmrde!“ procedil mezi zuby a zle se na mě podíval.

Měl jsem strach, že mě udusí, a tak jsem začal poslušně polykat. Šlo to ztěžka, ohryzek mi neochotně proklouzával mezi uzlem kravaty nahoru a dolů. On ještě nelenil a všechny cákance, které mi vytekly z úst, mi prstem stáhl zpět a donutil mě onen prst očistit.

„Máš tady lubrikant?“ zeptal se mě zhrublým hlasem a odvázal mi uzel kravaty z krku. Konečně jsem se mohl pořádně nadechnout. Ruce mi však nechal ještě pevně svázané za zády.

„Nee,“ zahuhňal jsem s jeho prstem v papuli.

„Tak si je pořádně nasliň!“ vstrčil mi do pusy ještě další dva. V té chvíli mi to docvaklo. Jemu tohle nestačilo! On mě tady vážně chce ojet!

Zamrkal jsem a vydechl vzduch z plic. Nechci! Bojím se ho! Všechno, co mi dosud dělal se až nebezpečně podobalo praktikám, které jsem měl tu čest zahlédnout na videu, které jsem pozoroval zpoza profesorových dveří. Jablko nepadá daleko od stromu. Co když se mnou Erwin bude nakonec dělat takové prasárny jako jeho otec s tím klukem. Možná, že tady si to nedovolí, ale co příště?

Byl jsem unesen neklidnými myšlenkami a ani jsem si nevšiml, že jeho prsty slizké od mých slin krouží kolem mého, zatím čisťounkého a neporušeného vstupu.

Vyjekl jsem, když první z jeho prstů mě začal nešetrně odpaňovat.

„Drž hubu, Jule! Vzbudíš ho! Chceme si to přece v klidu užít!“ sykl mi do ucha a začal očima těkat po pokoji. Zadíval se na poličku a po chvíli jsem pochopil, na co tam upřeně civěl.

Natáhl svou dlouhou ruku a sebral z police nad postelí širokou žlutou lepicí pásku, kterou jsem minulý týden použil na projekt do estetické výchovy.

Pomalu mi docházelo, co s ní má v plánu. Ani jsem nestihl hlesnout a má pusa byla v zajetí lepivého materiálu.

Zatahal mě za vlasy, natočil mou hlavu k té své, zadíval se mi do očí a slizkým hlasem mi oznámil: „Je mi to líto, Juliene, ale pokud chceme, aby se tohle naše tajemství neprovalilo, nesmíš ani špitnout, nebudu riskovat, že mi tady budeš ječet jako na lesy. Což bys nejspíš ječel, protože poprvé to fakt kurevsky bolí! A protože já neumím být něžný, dneska to asi pro tebe nebude procházka růžovým sadem, ale slibuji, že časem se ti to bude líbit, uvidíš, zvykneš si!“

Ušklíbl se a já začal zběsile kroutit hlavou, srdce mi začalo bít dvakrát rychleji. Snažil jsem se dostat s pout, pevná látka saténové kravaty mě však nemínila pustit ani milimetr ze svého sevření a ruce v nepohodlné pozici hodně bolely, ale čím jsem se pokoušel osvobodit, tím byla pozice rukou více bolestivá. Snažil jsem se křičet, což páska tlumila, a ze mě vycházely jen mručivé zvuky.

Jsem v pasti. Vydaný mu na milost! I kdybych si to teď chtěl rozmyslet, je pozdě.

A on jen potěšeně pozoroval, kterak se kroutím a trápím, a jeho ocas na tohle všechno reagoval až nezvykle pozitivně. Byl zase v pozoru a připraven.

Pochopil jsem, že nemá smysl se tu kroutit a přilévat olej do jeho ohně zvrhlosti. Už to všechno začínám dost dobře chápat. Jsem sice naivní, ale ne blbý. A teď – jen se připravit na to, že mě dneska ten hňup natrhne zadek a pak znovu o víkendu. Dál jsem již nestihl bloumat, protože jeho táhlá slina dopadla mezi mé půlky a jeho klacek si začal připravovat pole. Zatím jen z venku!

Nejspíš mu naše poloha připadala nepohodlná a tak mě surově otočil na břicho, mé nohy vsunul pode mě a nadzdvihl zadek. Teď ho měl jako terč. Flustnul si ještě na ocas, chvíli pohonil a neskutečný tlak na můj otvor mě nutil se znovu kroutit. Z očí mi vyhrkly slzy, které jsem chtěl mermomocí zadržet, ale ta bolest je tlačila ven ze slzných kanálků, aniž bych to mohl ovlivnit. Funěl jsem a chtěl ječet bolestí, která mě vystřelovala podél celé páteře až do mozku, kde se zabodla jak jehla a každý další centimetr, který byl ve mně, posílal další vlny bolesti. Nešetřil mě! Tlačil, co mu jeho macatý čurák a moje úzká, stažená díra dovolila.

„Uvolni se, kurva, a nevrť se, nebo tě zřežu!“ výhružně mi sykl do ucha.

Rezignoval jsem, celé tělo mi ochablo a snažil jsem se uvolnit. V té chvíli se ocas v mé zadnici zabodl na doraz a mně se udělalo černo před očima bolestí. Řval jsem v agónii alespoň ve své hlavě, když už jsem to nemohl pustit ven.

Cítil jsem drobné teplé potůčky, stékající po mých stehnech. Neřešil jsem to. Celou mou mysl pohltila vlna bolesti, když do mě začal rychle bušit.

Pevně jsem stiskl víčka k sobě a ruce zaťal v pěst. Už jsem jen čekal a modlil se, aby to bylo rychlé a já mohl utéct do koupelny a tam se vyřvat ze své frustrace. Jako v mlze jsem si uvědomil, že ještě více podsadil můj zadek a začal se v mé hořící zadnici pohybovat pod jiným úhlem. Najednou můj mozek atakoval jiný pocit, takový, který mi cukl mým, vláčně se kymácejícím klackem. A znovu! Každý příraz jeho nabíječe přesně na to místo, po chvíli byl už můj ocas tvrdý jako šutrák i přesto, že v mé díře panovalo peklo. Tohle peklo, ale pomalu předávalo žezlo cestě do ráje. Bolest mi přestala vadit, překvapivě se mi i docela zamlouvala  v kombinaci se slastí, kterou mi způsoboval zběsilým bušením do mé prostaty.

Zoufale jsem se potřeboval dotknout ocasu a on, jako by mi mou zoufalou myšlenku četl, drapl ho do ruky a začal honit v rytmu šukání. Jen párkrát zapumpoval a mé cákance lítaly všude kolem. Stáhl jsem ztýranou díru a to už nevydržel ani on.

Vyjel ze mě jak z garáže a funěl. Já se taky svalil do pohodlnější polohy a cítil, jak ze mě vytéká horká mrdka, pravděpodobně smísená s mou krví. Zabiju ho vážně! Už by mě ten zmrd taky mohl odpoutat, nebo si ty ruce vážně vykloubím.

Poměrně rychle se vzpamatoval, a když viděl mé oči, jak metají blesky, rychle mi odlepil pusu.

„Ty idiote! Co si myslíš, žes udělal? Vždyť jsi mi rozerval prdel! To nemůžeš brát trochu ohled! Ty mi chceš tady nakecat, že mě miluješ, ty sadistický blbe?“

„Sorry no, když já to jinak neumím!“ podíval se na mě omluvně, „příště už to bude lepší!“

„Jaké příště? Ty si myslíš, že ti ještě někdy dám svůj kaďák k dispozici, ses posral v kině, ne?“

„Tak poslouchej, milý Juliene, chovej se slušně, to patří taky k naší úmluvě, buď rád, že tě nenutím, abys mi vykal a říkal pane! Ale trochu úcty si zasloužím. A ty samozřejmě v pátek navštívíš mou maličkost, protože já vím, že zoufale nechceš skončit v domově!“

Idiot! Jednou ho zastřelím! Supěl jsem vztekem, ale pohled do jeho očí mi řekl, že nemám na vybranou. Těch pár víkendů to vydržím a pak Meyera nějak přesvědčím, abychom se odtud zdekovali. Nevím! Něco později vymyslím, teď mám vyšukaný mozek. Prostě jsem mu na to jen kývl. Usmál se jak sluníčko a pohladil mě po tváři. Můj nasupený výraz mu však dával najevo, ať mě moc nedráždí.

A tak začaly moje víkendové návštěvy.