Romány

Robin k nám začal jezdit často a já k němu, chtěli jsme být pořád spolu. Robin u mě občas i přespal, ale tak, aby to nevěděli kluci. Jednou naoko spal i u Dominika, aby to nevypadalo divně. Hráli jsme to dobře, nikdo na nás nic nepoznal, ale jak jsme byli o samotě, byli jsme plni vášně. Zatím však vše zůstávalo takové platonické, bylo to zvláštní, dva mladíci v rozpuku, plní testosteronu, co se do sebe čerstvě zamilovali, přitom to bylo jen o líbání, mazlení a pocitu štěstí z toho druhého.

Před velkou přestávkou mám zrovna volnou hodinu, takže se na Lukášovu audienci můžu aspoň pořádně připravit. Vůbec netuším, co od něj můžu čekat – jestli se přizná, nepřizná, bude vymýšlet srdceryvný důvody, bude dělat scény… A tak se snažím psychicky naladit na každou tuhle variantu a přichystat si neprůstřelný argumenty. Už jsem si dokonce i zjistil, jak je to tady na škole s uchováváním kamerových záznamů, takže kdyby to bylo potřeba, můžu na něj vytáhnout i tohle… Lukášovo zaklepání se ozve asi dvě minuty po zvonění oznamujícím přestávku. „Dále!“ zavolám a lehce znervózněle párkrát poklepu prstama o stůl.

Tu noc jsem zase skoro nespal, srdce mi bušilo radostí, najednou mi přišlo, že je svět nádherný. Těšil jsem se na ráno a očima posouval minuty a hodiny, aby už ta hodina přišla. Chtěl jsem skočit hned do prvního ranního vlaku a vyrazit. Ráno jsem se osprchoval, navoněl vším možným a půjčil si i trochu taťkova parfému, který používal jen při zvláštních příležitostech. Pak jsem nevěděl, co si vzít na sebe. Fílo, zase se zklidni, vezmi si něco normálního, nešil! Oblíkni se, jako by sis jel jen zastřílet, mluvil jsem na sebe do zrcadla.

Hluboce vnímal typickou dětskou vůni, která byla Edovou věrnou společnicí. Rozptylovalo ho to, stejně jako mírně třesoucí se tělo, které měl na sobě pevně přitisknuté. Eda snad ani nedýchal a jeho vyděšené oči ho varovaly, že dělá velkou hloupost. Mírně zaváhal, ale stisk nepovolil. To zaváhání jej ale rozhodilo. Svíral jeho hubené nohy svými stehny a uvědomil si, že se svým rozkrokem tře o ten jeho. Cítil z jeho dechu hroznové víno, které bylo v zasedačce v miskách a jež ve velkém, nejspíš z nervozity, pojídal. A ke své hrůze vnímal neskutečnou chuť ho políbit. Za ten jeden polibek by se vzdal svých otázek… Pakliže by se Eduard začal chovat normálně. Zrychlil se mu dech a přiblížil své rty blíž. Zrak neustále přišpendlený k jeho očím. Povolil stisk brady a palcem ji téměř neznatelně pohladil. Naopak ruku, kterou přidržoval zápěstí nad jeho hlavou, ještě víc sevřel.

Holky jsou šikovný, stejně jako většina třídy, ostatně nekecal jsem jim, že jsem ty příklady schválně volil ne moc složitý, a tak nám hodina vcelku odsýpá. Jedinej menší zásek nastane, když se k tabuli dostanou Jakub a Lukáš. Hmm, přečtu si pořádně i jejich příjmení, Jakub Sotolár a Lukáš Navarský… Ale heleme se! Jak to, že mě nikdo neupozornil, že budu učit i syna našeho ředitele? A že je to jeho syn a nejde jenom o shodu jmen, o tom není sporu – když si Lukáše prohlídnu o něco pečlivěji, hned vidím, že mají s ředitelem stejně sytě modrý oči. Akorát že zatímco můj nadřízenej jimi umí člověka parádně propálit, tak jeho synátor je spíš rozpačitě klopí k zemi.

Tak nám Dominik i Robin úspěšně složili zkoušky a jsou z nich oficiální truhlářští tovaryši. Jen nám dali zprávou vědět, že to mají úspěšně za sebou a jdou slavit se spolužáky. A příští čtvrtek že mají slavnostní předání výučáků, tak ať se určitě přijdeme podívat, a v pátek potom že to oslavíme spolu u Šichty.

V dalších týdnech byl Damian vůči Viliamovi obezřetný, ale ne odmítavý. Avšak kdykoli se řeč stočila jen náznakem k minulosti, zatvrdil se a uzavřel se do sebe. Jeho bratr z těchto rozhovorů rychle vybruslil, a jestliže si Eda něčeho všiml, nedával to na sobě znát. Damian však cítil jeho starostlivé pohledy. Nesnášel je, měl dojem, že mu svým odmítavým postojem ubližuje, přestože nechápal, proč v něm onu starostlivost vzbuzuje. Když uhodil na bratra, jestli si náhodou nepustil pusu na špacír, ten rezolutně odmítl. Chtěl celý ten rozhovor toho dne zapomenout, vypudit z mysli, přesto se mu jeho slova neustále vracela a on neměl možnost nad nimi nepřemýšlet. Striktně odmítal připustit, že byl jakkoli týraný, kromě těch pár ran, které patřily k jeho – uznával – trochu spartánské výchově, natož aby přemýšlel o Stockholmském syndromu. Přišlo mu to směšné.

Kolikrát se mi zdálo, že jsem najednou nahý na ulici mezi oblečenými lidmi, kteří mě míjí, jen na mě kouknou a nijak nereagují. Já se nemám čím zakrýt a tak musím pokračovat v chůzi, jet tramvají a prostě se tvářit, že je to tak v pořádku. Přitom se ale stydím, ale je to tak vzrušující… Teď by se to mohlo stát realitou. Vlastně už to realita z části je, když jsem tady nahý…

Robin se v Záboří začal objevovat pravidelně a dobře mezi nás zapadl. Když se zdržel, přespával u Dominika. Vždy, když měl přijet, jsem se na něj upřímně těšil, přinesl mezi nás takový svěží vítr, i když povahou byl tišší, něco jako já. Tři týdny po našem prvním setkání přišla sobota, kdy Robin neměl co na práci a já také ne. Konečně jsme se tak domluvili, že bych mohl přijet k němu do Vojkova zkusit si zastřílet z luku. Robin zval i ostatní, ale ti se samozřejmě věnovali svým drahým polovičkám, takže odmítli. Alespoň budu mít více času si to vyzkoušet, řekl jsem si.

„Eddie, bude tam opravdu hodně lidí a mezi nimi bude pravděpodobně i Julián. Pokud to půjde, vyhýbejte se mu, nerad bych řešil nějakou zběsilou scénu. Pokud si vás sám vyhledá, což si nemyslím, omluvte se a odejděte. Strašně nerad bych se dočkal toho, že by vás tam začal psychicky terorizovat. Omlouvám se, že to oznamuji až teď, jen jsem si říkal, že byste to měl vědět,“ usoudil a jen nerad se podíval do jeho očí.

„Jak to dopadlo?“ ptá se mě tím svým vemlouvavým hlasem. „Jo, v pohodě, s kámošem jsme si dopilovali učení na zkoušku,“ blekotám. „Tak to je dobře. Hlavně, že se ti učení vešlo do toho batůžku, s kterým jezdíš na kolo,“ usmívá se potutelně maminka. Cítím, jak rudnu, červenají se mi určitě i uši a je mi jasné, že mě má maminka prokouknutého skrz na skrz. Do baťůžku by se mi ty materiály rozhodně nevešly. „Promiň,“ špitnu. „To je v pořádku. Byl si u něho? Jak, že se vlastně jmenuje?“

Druhý den ráno jsem se probudil celý rozlámaný, nevyspalý, protivný a nenáviděl jsem celý svět. Zároveň mi bylo jasné, že budu mít milion nepřijatých hovorů a milion zpráv od zvědavých kumpánů. Jaké bylo mé překvapení, když telefon nic takového neukazoval. Byl jsem ale rád, vůbec nevím, co bych jim psal, nadržencům.

Sobotu i neděli jsem věnoval přípravám na zábavu, resp. na to, co přijde po ní. Myslím, že už jsem toho viděl hodně a kluci o tom také furt mluvili, ale nesmím to pokazit, tak jsem studoval dál. Rozumějte, koukal jsem na porno a sledoval, jak by se to mohlo Petře líbit, aby neřekla, že jsem úplný dřevo. Pustil jsem si i lesbické porno, říkal jsem si, že holky budou nejlíp vědět, jak to mají rády. Chvilku jsem na to koukal, ale začalo mě to nudit, chyběl mi tam ten mužský element. Vždy jsem těm borcům záviděl, jak moc dokážou slečnám naložit, často vypadali jak takoví alfa samci, kterým se herečky plně oddávají.