Povídky

Filip se cítil divně. Ještě má na čele kousek náplasti a zarudlý ret, pár modřin na zádech a tady ho berou jako kamaráda. Byl by rád, kdyby to tak bylo. Ale je to všechno jen díky jejich novému učiteli. Ten je taky zvláštní. Když ho Slávek vyprovázel před domovní dveře, podal mu ruku. „Přijdeš ještě?“ V té otázce byla skrytá naděje i obava.

Dveře obchodu s kreativními potřebami cinkly a dovnitř se vbelhal muž o berlích. Prodavačka zvedla oči od pokladny a rozzářila se úsměvem: „Pane šéf, co ty tu děláš? Už je ti líp?“ „Ahoj Hanko,“ pozdravil muž, zatímco se pomalu sunul obchodem do zázemí. Zezadu vykoukla hlava spolumajitelky obchodu Jany Plaváčkové a hned začala svého obchodního partnera a bratra plísnit: „Vildo, co tu děláš? Nemáš doma odpočívat?“ „Doktor mi povolil návrat do práce a krátké vycházky…“

Vypnem vodu, jedným uterákom si usuším vlasy, druhý si obmotám okolo pása a vrátim sa do spálne. Marian leží na posteli a pozerá si niečo v mobile. Odloží mobil a jeho pohľad patrí už len mne. Lampička na jeho nočnom stolíku svieti, a tak vidím detailne jeho tvár. Čelo, nos, pery a za okamih aj oči. Modré. Plné emócií. Zhodím zo seba uterák, v skrini si vyberiem čisté tričko, boxerky a pyžamové nohavice. Bleskovo sa oblečiem a vkĺznem do postele. Marian ma nepritiahne do svojho náručia, ale cítim, ako ma pozoruje, a tak sa pritúlim sám. Položím si hlavu na jeho hruď a on okolo mňa okamžite obmotá pažu. „Je ti líp?“ spýta sa. Chvíľu neodpoviem, ale potom do jeho trička zašepkám: „Len to na mňa doľahlo.“ „Chápu,“ končekmi prstov mi prehrabne vlasy. Pár minút obaja mlčíme. Marian nenalieha, nič zo mňa neťahá, nenúti ma, aby som sa mu zveril. A práve vďaka tomu sa zveriť skutočne chcem.

Marian naleje víno do troch pohárov a jeden z nich mi podá. Tak nejak bez rozmýšľania ochutnám. „Moment, snad chvilku vydržíš, než si připijeme,“ ohriakne ma Ivan. „Sorry no,“ myknem ramenami a položím pohár na stôl. Ivanovi to však nestačí a pokračuje: „Víš, že třeba v Japonsku, kdyby ses napil dřív, než někdo pronese kanpai, teda jakože na zdraví, tak…“ Prestane rozprávať, až keď si Marian tiež odsrkne z vína a pritom na neho žmurkne. Ivan sa na nás oboch zaškaredí a vráti sa ku kuchynskej linke. Nestihnem Marianovi ani poslať vzdušnú pusu a Ivan sa vráti. Rovno aj s misou cestovín. Položí ju na stôl. Cestoviny sú čierne ako uhoľ. Nevyzerá to vábne, nevonia to o nič lepšie.

Bol vysoký, mohol mať tak dvadsaťpäť, s tou milou chlapčenskou tvárou, na ktorej ešte doznievala puberta. Brčkavé vlasy mu padali do čela. Bol to typ, ktorému by ste hneď dali pusu. Alex, lovec v ňom, zacítil príležitosť. Pristúpil k pultu, no neoslovil ho hneď. Začal si so záujmom prezerať vystavené elektronické cigarety. Ja som sa postavil za neho, tichý pozorovateľ, a sledoval som hru. Chalan sa po dlhej pol minúte ticha odhodlal. "Fajčíte?" opýtal sa, hlas sa mu mierne zachvel.

Pevně Lexe chytnu za pas a zprudka ho zvednu ze židle. „Hmm, tak myslím, že dnes dostaneš na zadek do zásoby, aby tě příští dva týdny ani nenapadlo bejt neposlušnej…“ „Ty si tak sladko naivný, keď si myslíš, že to na mňa zafunguje,“ zavrní ještě smyslně a chce mi dát pusu, ale to už si ho přehazuju přes rameno. „Já vím moc dobře, co na tebe funguje!“ plesknu ho přes zadek – no a během následující zhruba půlhodiny mu to svý prohlášení v ložnici hned několika způsobama dokážu. Při večeři mu pak ještě povyprávím něco o Ivanovi a znovu se ho přeptám, jestli mu fakt nebude vadit, když u nás bude následujících pár dnů bivakovat, no a když mě Lex ujistí, že ne, tak Ivanovi rovnou zavolám, abych s ním doladil detaily. Už dva dny nato ho jedu vyzvednout na nádraží.

No, letos jsou ty Vánoce nějaký… divný. Jako jo, já vím, že bych neměl brblat – já si zjevně všechny dárky rozbalil už dopředu: to, že mě Petr oslovil… a že mě pozval na rande… a tu naši pusu… a to, že spolu chodíme… Jenže teď, když je tu doopravdickej Štědrej den, tak je mi najednou nějak smutno. Jakkoliv se rozhodně nenudím, a jakkoliv mi můj mobil neustálým pípáním zpráv nebo vyzváněním hovorů připomíná, jak moc jsem mezi lidma oblíbenej, tak přesto – dva lidi, na kterých mi záleží nejvíc, mlčí. A zatímco s Adamem se ignorujeme záměrně, tak Petr je evidentně zaměstnanej jinýma lidma a jinýma činnostma… Mezi svátkama mu zkusím napsat sám, že jako jestli se mu ulevilo, že už je teda po Vánocích, a jak je na horách, ale vůbec mi neodpoví. A i když mi to avizoval, že se uvidíme až v lednu, tak mě stejně zamrzí, že mu zjevně vůbec nechybím, že ho nezajímá, jak se mám já a tak.

Petr se nám do hovoru zase brzo dostane. To je totiž kluk, kterej k nám druhej týden v září přestoupil ze soukromýho gymplu. Nebo spíš k nám podle Adama byl přestoupen – čas od času mi to s náležitým zaksichtěním připomene, i když přitom nikdo detaily Petrovy změny působiště ani ne rok před maturitou neznáme… Nějaký drby se samozřejmě po školních kuloárech nesou, přičemž ani jeden z nich nevyznívá vůči Petrovi moc lichotivě, ale já se tím nehodlám nechat rozhodit. Ostatně, jako budoucí právník ctím presumpci neviny, haha. A mezi náma: někdo, kdo má takovýhle oči, nemůže být žádnej prevít! Ale s touhle svou dedukcí jsem se Adamovi zatím nesvěřil. Stačí, že hned během prvních pár dnů odhalil, že se mi Petr líbí – a už dva měsíce si mě kvůli tomu ustavičně dobírá! No, na druhou stranu, já po Petrovi s podobnou ustavičností pokukuju, kdykoliv k tomu mám příležitost, takže se Adamovi nemůžu divit, že ze mě má srandu.

„Kdybych já byl ten polda, nevyváznul bys tak snadno, i kdyby Bíbí předváděla striptýz kombinovaný s břišním tancem.“ Tom pominul, že tohle zdůrazňovat nemusí. Jen se tiše zeptal: „A co bys na jeho místě udělal?“

Ve sprchách se toho ale dělo víc. Matěj třeba občas rád proběhnul nahej přes sprchy a plácnul nějakýho spolužáka pérem přes zadek. Takový vtípky mu šly celkem dobře, ale jindy se před některýma lidma bál jen převlíknout trenky ve stejný místnosti…, jen aby to nebylo moc teplý. Přišlo mi to strašně legrační, jak kolem toho ti heteráci nadělaj takovej cirkus.

Ještě chvilku Lexe nechám, ať se kochá, pak sáhnu po ručníku, trochu se otřu, natáhnu se pro lahev s pitím a za tím svým zlobivým sexy veslařem zamířím. Když si k němu přidřepnu, překvapeně sebou škubne, protože mě tu nečekal – taky bodejť by si všiml, že se k němu blížím, když měl pohled upřenej na úplně opačnou stranu, že! – no a když se na mě zvědavě zahledí, pobaveně kývnu směrem k Borisovi a šeptnu: „Jenom abys byl v obraze, tak ten tvůj novej objekt zájmu, to je on!“ „Čo?“ vykulí Lex oči. „Ja som sa na neho vôbec nepozeral!“ Hned nato se na chvilku zarazí, pak zamyšleně nakloní hlavu na stranu a přeptá se: „Kto on?“ „No ten, co jsem ti o něm říkal, že by si dal říct do trojky… Tak se klidně dívej dál, ať víš, koho jsi to tak rázně odmítl,“ došeptnu, poťouchle se na něj zakřením, a než odejdu o stroj dál, ještě Lexe poplácám po rameni. Vsadím se, že po zbytek posilování bude mít o čem přemýšlet!

Jsou chvíle, kdy by se člověk planým přemítáním o hloupostech neměl zdržovat. Jen ho to zbytečně znejistí a některé životní příležitosti se už pak nikdy nemusí opakovat. Tohle bude nepochybně jedna z nich. Když se jednou rozhodnete si nabrknout vikingského náčelníka, musíte holt počítat i s tím, že občas může být trochu drsnější. Ostatně nejsem porcelánová panenka a tělo bojovníka se musí zocelovat, dokud je ještě mladé.

Počítal jsem, že mě možná čeká firemní předvánoční večírek se dvěma rozvernými staříky, co staříci ještě ani zdaleka nejsou, a teď mě tu bez přípravy namísto interní podnikové intimity podle všeho čeká rovnou čtyřka i s vikingským externistou navrch. Takhle jsem si ten teambulding teda fakt nepředstavoval. Ačkoliv já vlastně nevím, co jsem si představoval.