Povídky

Každopádně BíBímu jsem odepsal. Že jako děkuju a tak něco. A on mi odepsal zpátky. Že jako spíš on děkuje mně, protože mu svýma textama zpříjemňuju jinak nudný a osamocený večery. „Tak to k sobě vlastně ladíme,“ pobavilo mě to. „Protože svýma textama zpříjemňuju jinak nudný a osamocený večery i sobě.“ „To jsme dopadli!“ poslal mi několik vychlámaných smajlíků.

Procházelo se zde i mnoho dalších, zoufale hledajících nešťastníků, byli tu i tací, kteří své hledání už dávno vzdali a jejich aura bledla každým dnem, kdy nebyl naplněn jejich osud. Já však jméno toho, který by měl můj život udělat celistvým, znám. Rhys, můj dětský přítel a kamarád, který mě vždy dokázal rozesmát a nikdy mi nevzal žádnou hračku. Vždycky mě chránil před staršími, agresivnějšími dětmi. Byl mi vším. Ten, který zmizel, když mi bylo šest a od té doby jsem o něm neslyšel.

Lehce jsem ho dráždil jazykem dole na uzdičce a pak se pokusil ho dát celého do pusy. Měl jsem ho plnou hubu a statečně jsem sál a jezdil mu jazykem i v močové dírce. On zaklonil hlavu dozadu a nechal se unášet tím pocitem. Střídavě jsem ho kouřil a honil, až najednou vykřikl: "Pozor, už budu." Rychle jsem ho vyndal z pusy, on celou dávku vyklopil na zem a moje stehno. Dost mě to nabudilo, tak jsem si stoupnul a rychle začal honit tu moji zvlhlou kládu. Za chvíli jsem ohodil parádním střikem stěnu boudy.

Na trzích jsme dali nějaké ty pochutiny a díky množství lidí jsme ostatní ztratili. To nám zase tak nevadilo, alespoň jsme měli čas jen sami pro sebe. Vymotali jsme se na rohu náměstí, dali si trdelníka a že se půjdeme projít chvilku mimo davy. Ulice byly krásně osvětlené jak lampami, tak různým vánočním osvětlením. Robin zahalený do bundy co to šlo, aby se schoval před chladem, se na mě usmíval, bylo vidět, že má tváře pěkně červené zimou a z očí mu koukali takoví čertíci, jako by chtěl něco provést.

Opláchnul se na dvorku u kohoutku a šel zalehnout na kuchyňský divan. Vedle byly sice čtyři válendy a skříně, ale tady pro něho samotného bylo útulnější prostředí. Možná by nebylo špatné trávit zde dovolenou. Mohl by si kreslit. Ale hned se vynořil Jenda. Je kousek odsud. Měl by ho pořád za prdelí. Vadilo by mu to? Nebyl si jistý. Možná nepřijde ani zítra. Jen tak mimochodem si přejel hřbetem ruky po péru. Asi by si dalo říct. Prostě zvyk je prý železná košile. Vytáhl ze svého batohu ubrousek. Někam to přece stříknout musí. Nejdřív se mu vybavil Jára. Ale začínal mít podobu Jendy.

Pustím Adama do vchodu, rýchlo očistím kuchynskú linku a potom prejdem k dverám. Otvorím ich v rovnakej chvíli, ako vystúpi z výťahu. „Ahoj,“ usmejem sa na neho. „Som rád, že si prišiel,“ odstúpim a nechám ho vojsť. „Ahoj… A, ehm… sorry za ten pátek,“ ospravedlní sa. „Nič sa nestalo,“ poviem a zavediem ho do obývačky. „Sadni si na chvíľu, rád by som sa s tebou porozprával.“ Zarazí sa, ale nakoniec si sadne a pritom zo seba vypustí tiché: „Aha, ale hlavně, že sa nič nestalo, co?“ „Nechcem ti nič vyčítať,“ ubezpečím ho. „Dáš si?“ spýtam sa a vezmem do ruky džbán. Adam prikývne. Nalejem mu môj špeciálny výtvor do pohára, rovno nalejem aj sebe a sadnem si oproti nemu. „Chcel by som ti len niečo vysvetliť.“

Vláďa se přiblížil k Tomášovým rtům. Ještě víc a Tom si ho na sebe přitiskl. To nebyl žádný letmý polibek. Zároveň chlapci cítili, že jejich plavky mají co dělat všechno udržet. Posadili se a rozesmáli. „Nebylo žádný vyznání, Vláďo.“ „Tohle ti nestačí?“ Povalil svého partnera znovu na deku.

Pánovitě procházel mezi stánky tiše následován třemi ozbrojenými strážci a skupinkou hřmotných nosičů. Kráčel mlčky jako někdo, kdo přesně ví, co potřebuje, a nemá čas na trhoveckou přetvářku. Jen jednou ukázal na koš hrušek, který se vzápětí ocitl na rameni nosiče. Sám do dlaní vzal pouze poslední na pohled ucházející cedrát, ke kterému s nadějí přivoněl, aby ho vzápětí zklamaně odložil zpět. Vše ostatní smetl pohledem bez zájmu. Když mu jedna z žen zkusila do ruky vtisknout olivovou pastu s poznámkou, že je čerstvá jako dívčí stehna, jen se na ni podíval a beze slova pokračoval dál.

Sadnem si do kresla oproti nemu a začnem svoje klasické vypočúvanie. Príde mi dôležité, aby sme sa najprv porozprávali a ja som sa dozvedel čo najviac, aby som mu vedel hodiny prispôsobiť. Úplne ignorujem, že na mňa pôsobí, ako keby bol najradšej niekde inde. Možno je to nejaká jeho klasická póza, alebo sa len cíti nesvoj, keď sa ešte nepoznáme. Ja som na veľa ľudí na strednej pôsobil ako autista. Bolo to hlavne tým, že som sa málokedy sústredil na konverzácie, ale miesto toho mi v hlave dookola hrali melódie. „Máš nejaké skúsenosti s hrou na klavír?“ položím najdôležitejšiu otázku. „Ne,“ odpovie a znovu sa napije. „To nevadí, som zvyknutý učiť od úplných základov,“ usmejem sa na neho a z džbánu mu dolejem ďalšiu citronádu. V očiach mu niečo preblysne. „Ale o klavírech toho vím dost,“ povie.

Vyhlášený pražský swingers club Bunkr. Po zazvonění nás uvítala mladá slečna, která uváděla hosty, seznamovala je s pravidly, sympatická průvodkyně s námi žádné starosti neměla, ani jeden z nás tu nebyl poprvé, ale společně to byla premiéra. V šatně jsme se osprchovali a odložili svršky. Hanna se zůstala v kalhotkách a v tričku, vyšel jsem ze sprchy jen s ručníkem kolem pasu, jen malou chvíli si mě zamyšleně prohlížela: „Ty se neoblíkej, takhle je to nejlepší.“

Začínalo nádherné období. Přesně tak, jak si jej vysnil. Jen letmé dotyky. Přitisklá kolena a spojené ruce pod stolem. Našli si malou vinárnu u zámku. Stolky pro dva, svíčky. Sedmička Veltlínu, hudba z gramofonu. Jemné známé melodie, přesně pro zamilované. A oni byli. Všechno tomu nasvědčovalo. Zatímco venku se odehrávaly ty nejhrůznější procesy, jich jako by se nic z toho nedotýkalo. Možná o to víc se snažili ten svůj bezvýznamný život prožívat intenzivněji.

Tak bojuj, príď. Tam priateľ ti do dlane vloží kvet.
Aby voňal len tebe, ak nájdeš tú silu v sebe.
Anjel bude pri tebe stáť. Že miluje ťa, chce ti povedať.
Nádej žije, veď slnko svieti každý deň.
V tej diaľke pošepne ti. Už zlož svoj kríž, tu splní sa tvoj sen.

Pak se na mě zaraženě podíval. "Když znáš někoho, kdo zná Toma… ty taky… to jsi to?" "Hádej. Proč myslíš, že mi říkají divnočlověk?" "Svět je malý," zamluvil to a široce se usmál. Takže nějak takhle vypadá pohled z druhého břehu.