Povídky

Jo, tak to by měla holka smůlu. Zato ten střapatý kluk měl v rozkroku svých džín hezky nadito. Docela ho to rozrušilo. Zamkl, a jak šel po schodech, sledoval klučičí prdelku. Kus zakrývala rozepjatá bunda, ale co bylo vidět, stačilo. Fantazie si to dokreslí. Vašek se hned uvelebil u baru i s houslemi. Zahrál Pavle kus Montiho čardáše a s vodkou v ruce se otočil k Arturovi. Podal mu ji a vzal si druhou.

„Řízneš ho? Řízni ho!“ popichuje Kida. „Chci vidět jeho krev. Myslíš, že ji má modrou? Třeba je z urozeného rodu ‚Velkokokotů‘ nebo ‚Obrčuráků‘, co říkáš?“ A směje se sám svému duchaplnému vtipu. Mezitím mi Kid bere do lé ruky obě mé koule, zaškrtí je a táhne mi je od těla. Pokládá nůž pod koule a začíná tlačit. Cítím, jak se mi nůž tlačí do kůže a každou chvíli ji prořízne. Prudkým pohybem nůž cuká doleva. Vnímám železo, které mi jede po kůži a vlasy se mi ježí na hlavě.

Vždyť je to kulich. Červeně pruhovaný. Jen nemá nahoře bambulku. Je na něm pár vloček, leží tu chvíli. Rozhlédl se kolem. Poválený sníh od cesty. Dole trčící kořen. Klekl si. Je od krve. Pak viděl stopy vedoucí k pásu křoví. To vypadá, že někoho srazilo auto. Proboha snad ne kamarádi. Přece by neujeli. Vzal kulicha a strčil ho do bundy. Auto má bokem. Pustil se mezi keři po stopě. Další krev na uschlém listí. Zřejmě někdo ztratil orientaci a místo na silniční násep šel do lesa.

Vstoupili do malé předsíňky s věšákovou stěnou. První byl polibek. Tady si pověsili šusťákové bundy. A zatím odložili. Míša kožený kufřík a Ferda pánskou aktovku z hověziny. Domluvili se jen na prádle a košilích na výměnu. Dveře vedly do pokoje s velikým vysokým oknem, co zabíralo půl stěny. U okna klasický psací stůl s židlí.

No to mě podrž, to zní, jako by na mě byl uspořádán hon jako na škodnou. Přizdisráči, žádný se mi nikdy nepodíval do očí, nevyjádřili nějakou nelibost. V podstatě se ke mně lísali, někteří chtěli jen okouknout to moje nářadí, jiní si s ním chtěli pohrát a další ho chtěli vystříkat, vykouřit a také se ho pokoušeli narvat do svých prdelí. Některým se to dokonce podařilo, jiní odcházeli dosti bolaví. A tito ctihodní úchylové využívali mých schopností a dovedností. Kdykoliv je někdo obtěžoval, žádali mě o pomoc. A přitom potají spřádali plány, jak mě sejmout.

Naštěstí šel na vojnu. Tam zrovna příznivé prostředí nebylo. Ale chodil veliteli útvaru opravovat do garáže auto. Přes jednu garáž byl klučina zblblý do motorek. Přišel za ním na radu. Pak dali litřík vína, zábrany spadly. Byli jen v trenýrkách. Že holky nemusí, vyřešili a pak už to přišlo samo. Božská kuřba. Motorka a myslivecká bouda. Nic, jen pryčny se slamníky, voda v plechovém umývadle a láhev rumu. Rozlučka na konci vojny byla těžká. I slzy. Jistě, bylo to jen vybičování ukojení. Dál nic, ale kdoví.

Stáli teď u věšáku s velkým zrcadlem. Ale vůbec nevnímali nic okolo. Dvě těla v měnícím se objetí. Jarda cítil ruce svírající jeho boky, co se přesouvaly na zadek. Najednou se Vláďa sklonil a jeho ruce se mazlily s koulemi. A ústa se nasunula na penis partnera. To se nedalo vydržet. Až s bolestí se propojily první výstřiky. Pak se ocitli blízko stoličky, kam dosedl Vláďa, a Jarda si před ním klekl a hned oplácel.

Odpolední slunce, líné jako kočka po bohatém obědě, se každodenně protahovalo úzkou uličkou, hladilo oprýskané fasády historických domů, a nakonec se s blaženým povzdechem usadilo na výloze kavárny „První Šálek“. U stolku v rohu, pečlivě zvoleném pro jeho strategickou pozici – zády k nenápadnému, ale uklidňujícímu ruchu velkoměsta, čelem k vchodovým dveřím a s periferním výhledem na barový pult – seděl David. Bylo mu devětadvacet a svět vnímal spíš skrze filtry jemných čar a stínů než skrze hlasitá, často zbytečná slova.

Nenápadně k němu stočím oči a usměju se při vzpomínce, jak mu to v tý jeho uniformě sekne, a zároveň při představě, že když teď zase začne chodit do práce, uvidím ho v tom jeho sexy pracovním úboru častějc… „Co se křeníš?“ všimne si Ondra mýho nenápadnýho pohledu. „Nic,“ pokrčím rameny, „prostě se těším!“ Na co konkrétně, to si nechám pro sebe. „To se teda těš!“ zatváří se temně, ale v očích mu taky natěšeně jiskří. „Protože dneska vyhraju, zítra si svou výhru vyberu – a ve středu se z toho budeš celej den pod mým dohledem kurýrovat! Skoro to vypadá, že ti ani všechny tvoje volna nebudou stačit!“ „Ještě chvilku pokračuj – a rovnou dám výpověď, abych mohl v tý tvý přísný péči zůstat napořád! Zní mi to o dost líp než náplň mý práce,“ zamrkám na něj, a on nade mnou jenom s odevzdaným úsměvem zavrtí hlavou.

Tomáš se díval do zrcadla a popáté za pět minut si upravoval límec košile. Károvaná košile, kterou nosil jen na svatby a pohřby. Dnes k ní přidal nejlepší džíny a boty, které nekřičely "dílna". Pořád se cítil jako v kostýmu. Piliny pod nehty vyškrábal už počtvrté, ale něco tam pořád zůstávalo. Ruce měl drsné od práce, na palci jizvu od pily, kterou utržil před dvěma lety. Představil si, jak si bude potřásat s otcem té premiantky. Určitě další chlap v obleku, hladké dlaně, drahé hodinky. Jako Pavlínin nový muž.

Pepa byl naprosto ztracený. Cítil, že to není jenom nějaká vidina změny. Zase viděl v duchu Sigiho půlky a tyhle přímo lákaly. Jako by říkaly, otoč si mě a přesvědč se. Cesta zpátky nevede. Přece nikdy dřív ho něco takovýho nenapadlo až u Sigiho. Není žádná buzna. Tak trochu se mu vždycky eklovalo, že by svého miláčka strkal někomu do zadku. René, jako by to tušil, se otočil. Rukama si přejížděl od pasu až po stehna.

Sotva vylezu z obchodu, s šimravým očekáváním mrknu ke svýmu autu – a ne, jasně, že tam Alex není. Ani jsem ho popravdě nečekal, ale… u něj jeden nikdy neví, co ho napadne. Jako podle mě si lízá a ještě pár dnů bude lízat rány, haha, ale stejně tak je pravděpodobný, že na mě dnes mohl sehrát habaďůru s těma pivama. Kliďánko mohl předstírat, že ho jako čeká bůhvíjak zábavnej večer s partou – a pak by mi jakoby nic s jednou tou plechovkou mohl sedět na kapotě a tvářit se, že je přece jasný, že máme na dnešek společnej program… Úplně ho vidím, jak by si s tím svým přidrzlým úsměškem vychutnal mý překvapený zamrkání! Představuju si to celý asi tak plasticky a živě, že kvůli těm barevným obrazům v mý hlavě málem skutečnýho Alexe úplně přehlídnu! No taky bodejť, když se mi neopírá o auto, ale posedává o kus vedle na lavičce.

Šestá hodina ranní na skautském táboře přicházela vždy stejně – s rachotem konví, nadávkami někoho, kdo zapomněl vypnout budík, a zvukem prvních kroků na praskajících dřevěných podlahách chatky vedoucích. Marek Novák se protáhl na svém spacáku a mrknul očima po místnosti. V rohu se ještě převaloval Ivan, zamotaný do spacího pytle jako larva do kokonu. „Vstávej, spáči," zamumlal Marek a hodil po kamarádovi malou ponožku. „Za chvíli budou děcka řvát, že mají hlad."