Saunová

„… A vstup chcete na dvě hodiny, nebo až do zavíračky? Dobře, jasně, do zavíračky, super! A ještě máme tenhle týden akci, že když si dobijete na členskou kartičku aspoň dva tisíce, tak potom na baru máte limču a salát s mozarellou zadara… Ne? Dobře, jasně, tak někdy příště,“ culí se na mě kluk za pokladnou. „Takže tady máte ručník, prostěradlo, čip, tadyhle vám vracím kartu… a přeju příjemný relax!“

„Díky!“ oplatím mu úsměv, převezmu od něj všechny věci a zamířím do šatny. Nedojdu teda daleko, protože jak jinak – svírám ten náklad v dlaních tak nešikovně, že mi saunakarta vyklouzne z mýho gramlavýho držení a spadne na zem.

Šeptem zasakruju, no ale než si stihnu přidřepnout, skloní se k zemi chlapík, kterej ze šatny zrovna vychází. Pak mi kartičku vsune mezi mou dlaň a prostěradlo, a než se vůbec vzmůžu na nějaký poděkování, zakření se na mě:

„Není zač!“ A aniž by čekal na mou reakci, pokračuje k pokladně.

„Ehm, ale je!“ zavolám za ním ještě, ale jemu už za otočení nestojím, jenom ležérně mávne rukou, asi že jako čau nebo tak něco. Hm!

S pobaveným vrtěním hlavou dojdu ke skříňce s mým oblíbeným číslem a spokojeně kvituju, že stejně jako jindy, ani dnes není obsazená. Z té vedlejší si zrovna vytahuje boty nějaká holčina, protáhne se kolem mě, usměje se a rukou naznačí, že teď už je celej tenhle kout můj… Týjo, co se to dnes děje? Jsem tu teprve dvě minuty, ani ne, a už jsem zinkasoval hned tři úsměvy! Že by dneska nastaly nějaký speciální astrologický konstelace? Protože jindy jsem tady po celej svůj zhruba tříhodinovej pobyt pro všechny další saunový nadšence totálně neviditelnej… I když zase je to určitě lepší, než být v kůži toho nešťastníka z posledně, kterýho jeden svalnatej maník dost drsně sjel za to, že prý očumuje kozy jeho holky. Až do zavíračky jsem pak radši po areálu chodil s očima sklopenýma, aby mě taky někdo nemohl nařknout z očumování…

I když já teda když už, tak se radši pokochám pohledem na úplně jiný partie než zrovna na dámský kozy. Nebo ještě přesněji – ale to je tajemství, takže pššt! – celkově mě nepřitahují žádný dámský partie…

Proto mě za další ani ne hodinu dost zklame, když v rozlehlé a krásně vyhřáté finské sauně zjistím, že saunový rituály dnes nevede kluk, ale holka. Prý Sára, jak se nám představí. Achjo! Přitom jsem už měl vypozorovaný, že v úterky, čtvrtky a soboty mají ty ceremoniály pod palcem kluci. Minule nějakej Gabriel, ten tu byl očividně novej, a před ním jsem měl většinou štěstí na Martina… A dnes Sára. Hmm. Jako nic proti ní, je šikovná a jde jí to, a když se někdo umí ladně vlnit do rytmu hudby, tak to já se rád podívám, ať je to kdokoliv, jenom… Prostě to, že se holka umí kroutit do rytmu, je tak jaksi normální. Ale že to umějí i kluci, a že u toho vypadají vyloženě k sežrání, to je pro mě… jednoduše zajímavější… A Martina jsem pozoroval obzvlášť nadšeně! Ten se snad i mimo sauny musí živit tancem nebo krasobruslením nebo tak něčím… Bylo na něm vidět, že je v tom nejenom dobrej, ale že si to vyloženě užívá. A já si to užíval s ním.

No, a teď se tu místo něj nakrucuje Sára. Začnu se rozhlížet po mentolově podsvětlené místnosti a registruju, že si získala pozornost naprosté většiny kluků a chlapů. Jak jinak! Co se týče dámskýho osazenstva, tak upřeně Sáru sleduje jenom tamhleta blondýna nahoře, ostatní holky mají zavřený oči… Nebo sklopenou hlavu, jak se snaží rozdýchat tu narůstající teplotu…

Najednou sebou trhnu. Při mým průzkumným rozhlížení se totiž blíž zaměřím na dva kluky, kteří asi jako jediní příslušníci mužskýho pohlaví nekoukají na Sáru.

Místo toho koukají na mě.

Přemýšlivě nakrčím čelo. To jsou ti dva, co jsem je tu viděl už před týdnem, že jo? Seděli vedle sebe v parní sauně, a když pára zhoustla, začali se hladit a líbat. Možná si mysleli, že na ně skrz tu bílou clonu není tolik vidět, anebo jim to bylo jedno, těžko říct, ale mě ty jejich propletený nahý siluety fascinovaly… a přitahovaly mý oči jako magnet. A teď to z nějakýho důvodu vypadá, že oči jich obou pro změnu přitahuju já…

Znervózněle se ošiju a radši se zahledím na Sáru, která zrovna mává obrovským vějířem a šíří tak po celé místnosti vůni červenýho pomeranče a rozmarýnu. Zhluboka se nadechnu… a zavřu oči, rozhodnutej si zbytek ceremoniálu užít bez rozptylování, jenže stejně co chvíli na ty kluky nenápadně mrknu. A skoro pokaždý se napíchnu na pohled jednoho nebo druhýho z nich. Hmm! No, naštěstí ani jeden nevypadají, že by mě po ceremoniálu hodlali seřvat do čumilů nebo tak něco. Vypadají spíš… no prostě dost dobře. Přitažlivě. A sympaticky. Odhaduju, že jsou o pár let starší než já, minimálně teda ten blonďatej, má na tváři takový sexy strniště… No jo no! Kdyby tu byl sauner Martin, neměl bych potřebu takhle vzdychat nad úplně cizíma klukama!

Když dohraje hudba, Sára nám poděkuje za účast a my ji za její po všech stránkách hot vystoupení pro změnu odměníme potleskem, zůstanu ještě chvíli rozvalenej na dřevěné lavici, zatímco pozoruju, jak ostatní propocenci saunu pomalu opouštějí. Chystám se totiž do ledovýho bazénku, ale nemám rád, když je tam nátřesk… A po ceremoniálu tam mají namířeno skoro všichni. Stopro se tam jdou osvěžit i ti dva… Nasucho polknu, když si toho blonďatýho a pak i hnědovláska představím, jak si odmotávají prostěradla, co je mají uvázaný kolem pasu… a jak lezou do té vody… a jak se pak zase jeden druhýho začnou dotýkat… Ehm…

Vydržím v té provoněné místnosti ještě několik minut, než už se mi z toho horka, a dost možná i z těch mých představ, začnou tak trošku míhat mžitky před očima. K ledovýmu bazénku to vezmu kolem odkládacích poliček, z té své si vylovím lahev s minerálkou a mohutně si přihnu. Potom si dám rychlou sprchu… a pak už tomu, abych si vlezl do té ledové lázně, nic nebrání. Teda kromě mýho přirozenýho pudu, kterej mi velí tam nelízt, haha! A já bych se na to fakt nejradši vykašlal, ale když už jsem s tím saunováním někdy před rokem kvůli zlepšení mé imunity, jak mi doporučil můj trenér, začal, a když mi to táta, kterej se v mé nadějné kariéře nadějnýho fotbalisty dost zhlídl, je ochotnej cálovat, tak jsem odhodlanej se do toho ponořit naplno. A to v tomhle případě doslova.

Na černé tabuli je křídou napsaný, že teplota vody je dnes devět stupňů, hej, to je o dva stupně míň než posledně! No ale pořád je to o nějakých deset stupňů víc, než jaká byla teplota vody v Atlantiku, když se tam potápěl Titanic, brrr… Spolu s tímhle svým niterným výpočtem teď, stejně jako vlastně asi pokaždý, zavřu oči a po schůdkách do bazénku téměř vběhnu, jinak se tam vejít snad ani nedá. Samovolně se začnu zhluboka a teda taky docela nahlas nadechovat, no, někdy to zní vyloženě až jako hekání… Myslím takový to po hodně dobrým sexu, haha. Aspoň co vím z péčkovejch filmů, já jsem zatím nikdy žádnej až tak dobrej sex nezažil…  Haha. Ale to je takový trošku neveselý haha.

V duchu si napočítám do šedesáti, pravda, ke konci už to mý počítání připomíná spíš zběsilý přeříkávání náhodných slabik – a hurá z bazénku ven! Protentokrát. Ještě si to dám dneska celý jednou, ale teď mám splněno, a zatímco si kolem pasu omotávám prostěradlo, s širokým výgebem na tváři si užívám, jak mým tělem proudí endorfiny a adrenalin a já nevím, co všechno dalšího v sobě ten chemickej koktejl obsahuje, ale jedno vím: je to skvělý. Taky proto se do toho pokaždý přinutím znovu a znovu, že jo. Bez téhle odměny v podobě nálože čirýho nadšení by mě do toho bazénku asi nikdo nedostal víc než jednou… I když, pousměju se sám pro sebe, možná, že kdyby se tam muchlovali ti dva kluci a nabídli mi, že když se k nim přidám, tak mi taky věnují trochu té své hladivé péče, tak bych se asi taky nijak zvlášť nerozpakoval!

A k mýmu obrovskýmu překvapení se asi dvě hodinky nato ke splnění téhle mé představy tak neskutečně přiblížím, až se mi z toho zatočí hlava! Ony se asi ty hvězdy vážně po té obloze musejí nějak podivně přeskupovat, že mám dneska tak zvláštně šťastnej den!

Po posledním ceremoniálu a relaxační čtvrthodince strávené v křesílku u baru jsem zvyklej chodit ještě do parní sauny. Celej saunovej svět za dvacet minut zavírá, takže v té malé místnůstce už většinou nikdo není… Dnes tu ale sám nejsem. Na okachličkované lavici se totiž rozvaluje kdo jinej než ti dva kluci! Tentokrát se ovšem nelíbají, tentokrát pro změnu jeden druhýmu masíruje záda.

„Ehm, s dovolením,“ chci se protáhnout kolem nich do zadní části kabiny, když vtom mě ten blonďák zarazí:

„Hele, budeš tak hodnej a crkneš na čidlo trochu vody? Ať se to tu před koncem ještě pořádně rozfajruje?“

„Jasně,“ usměju se, vrátím se zpátky ke dveřím, chytnu do ruky sprchovou hadici a na pár vteřin namířím proud vody na teplotní senzor. Než se pak znovu opatrně protáhnu kolem kluků na svý vyhlídnutý místo, už je slyšet, jak se generátor páry probouzí k životu, a za chvilku se místnost začne plnit eukalyptem navoněnou mlhou.

„Díkes,“ zazubí se ještě ten hnědovlasej a pak už si mě oba přestanou všímat.

A já bych se rád zařídil stejně, ale je to těžký, když prostě sedí jenom kousíček ode mě… a když periferně vnímám, jak ten blonďák toho hnědovlasýho hladí po zádech a mezi prstama mu mne šíji, zatímco hnědovlásek má sklopenou hlavu… a jenom co chvíli trhaně zalapá po dechu…

„Hej, nechceš taky natřít záda? Ještě mi trochu scrubu zbylo,“ vlomí se najednou do té tiché, svým způsobem dost vzrušující scény blonďákův hlas.

Nějak se vůbec nedokážu srovnat s tím, že by ten návrh byl určenej mně.

„Jako já…?“ protáhnu tedy znejistěle.

„Jo, ty, nikdo jinej tu v tý páře schovanej není,“ zasměje se – a ten druhej se k němu přidá.

Rozbuší se mi srdce.

„A… ehm… co to je, ten scrub?“ zapátrám.

„Neznáš?“ zamává mi před očima takovou malou průhlednou krabičkou. „Oškrábe ti to odumřelý buňky z kůže…“

„Představ si to jako takovou drsnější masáž pískem,“ doplní ho pobaveně hnědovlásek.

Zatrne ve mně vzrušením, když si představím, že by… že by jako fakt… se ten blonďák dotýkal mých zad úplně stejně, jako ještě před chvilkou hladil svýho přítele… Ale i když moje tělo křičí ano, jasně, já chci!, tak se přistihnu, jak vrtím hlavou a říkám:

„Ne, díky, bez toho se asi obejdu…“

Co mi taky zbývá, než se bez toho obejít? V téhle parní komoře jsme všichni nazí, prostěradla jsme nechali pověšený venku, a tak by si kluci nakonec asi nemohli nevšimnout, že… že mě ta drsnější masáž pískem vzrušuje… a… no… prostě to nemůžu potřebovat.

„Ouky douk,“ pokrčí blonďák ramenama. „No tak já si tím zbytkem ještě přejedu lejtka…“

„Chceš pomoct?“ nabídne mu hnědovlásek – a blonďák se bez rozpaků pootočí a nohy si položí do hnědovláskova klína. Úplně automaticky mi tam uteče pohled…, a i když je v místnosti pořád dost páry, tak i přesto jde úplně zřetelně poznat, že ani hnědovláska nenechala ta drsnější masáž úplně chladným…

„Já, no, půjdu,“ zvednu se a se sklopenýma očima se kolem kluků protáhnu, „už je tu moc horko…“

„Je, no,“ uchichtne se ještě blonďák…, ale víc pozornosti už mi nevěnuje. Taky bodejť, když má takovej nádhernej výhled! A když ho čekají dotyky dlaněma a hlazení bříškama prstů od jeho přítele… Malinko závistivě polknu, vysmahnu z místnosti a rychle za sebou zavřu dveře, abych jim tu páru všechnu nevyvětral… I když pochybuju, že by si toho vůbec všimli.

V každé volné chvilce během následujících dnů potom přemýšlím, jestli jsem se nerozhodl špatně. Jestli jsem neměl kývnout. Jestli jsem do toho prostě neměl jít. Vždyť kolikrát v životě se člověku něco takovýho poštěstí? Do té sauny chodím už skoro rok – a jak už jsem zmiňoval, většinou jsem tam pro všechny neviditelnej. To ve škole a na fotbale jsem zase vidět až moc, takže tam i kdyby mi snad někdo nějaký podobný návrhy dělal, tak bych si nikdy nemohl dovolit na ně kývnout… No a za měsíc maturuju, a kdo ví, co mě čeká pak? Ten svůj postředoškolskej život si zatím moc představit neumím, ale jedno vím jistě už teď – nebude to nic snadnýho. Mohl jsem ve vší té náročnosti mít aspoň na co vzpomínat, sakra…

Vesmír je mi ale očividně nějak megapříznivě nakloněnej, jinak není možný, že mi hned další úterý předhodí šanci tu mou nerozhodnost, nebo možná přesněji řečeno to mý špatný rozhodnutí z minulýho týdne, napravit.

Když se totiž přes obchodní centrum blížím ke vstupu do saunovýho světa, všimnu si, že právě tamti dva kluci bivakují na široké lavici kousek od vchodu… Na tom by ještě nebylo nic tak divnýho, ostatně spousta lidí se saunuje pravidelně jednou nebo dvakrát týdně, no a úterky nabízejí kromě akce „bezedná limonáda za cenu půllitrové“ taky tu nespornou výhodu, že je v celým areálu mnohem míň lidí, než kolik jich chodí od čtvrtka do neděle. Takže bych se vůbec nedivil, kdyby se i blonďas a hnědovlas stali pravidelnýma úterníma návštěvníkama.

Jenže hned vzápětí se ukáže, že klukům jde momentálně o nějaký saunování až na druhým místě.

A na prvním místě jejich zájmu jsem evidentně já.

„Čus!“ zamrká na mě totiž blonďák, když jsem k nim na doslech, a dokonce na mě zamává jak na starýho známýho.

Malinko rozhozeně se nejdřív ohlídnu přes rameno, abych se ujistil, že tahle zdravice opravdu patří mně.

„Čau…?“ stejně se ale ten můj pozdrav zvedne do podivný otázky.

„Jsme si říkali, jestli se zase přijdeš saunovat takhle při úterku,“ vezme si slovo hnědovlásek a věnuje mi sympatický zazubení.

„A taky jsme si teda říkali,“ dloubne do něj blonďák nápadně nenápadně loktem, „jestli bys pro jednou nechtěl vyzkoušet jinej program, takhle při úterku…“

„Jako jakej?“ zvědavě se zastavím vedle lavičky.

„Nějakej společnej,“ zvedne se blonďák na nohy a zpříma se mi zahledí do očí.

„U nás doma,“ stoupne si i jeho přítel a propaluje mě pohledem pro změnu zleva.

„A vy, ehm, vy máte doma saunu…?“ zatápu zmateně.

„Ne, to ne,“ začnou oba rozveseleně vrtět hlavama.

„Ale rozhodně tam máme intimčo atmošku,“ dovysvětlí hnědovlásek.

„A můžu ti garantovat, že se s náma zrelaxuješ dost možná víc než tam,“ kývne blonďák bradou směrem ke vstupu do saunovýho světa.

Konečně mi docvakne, co mi tady ti dva naznačují a navrhují – a okamžitě zrudnu jako malina.

„Ehm, no, ale já… no, já… ale já jsem na holky…,“ vykoktám ze sebe rozpačitě.

„Aha!“ uchechtne se hnědovlásek a významně na blonďáka mrkne, načež ten si naprosto nerozhozeně zase vezme slovo:

„Však to ti nikdo nebere. Klidně si teda buď na holky, když to říkáš… Ale posledně si nešlo nevšimnout, jak po nás pořád koukáš. Tak se takhle podobně můžeš koukat i u nás, hmm?“

„A třeba se nemusíš jenom koukat,“ doplní ještě hnědovlásek a rozverně se mu blýskne v očích. Týjo, to mají tohle vystoupení nacvičený, nebo dokážou být takhle sehraní spontánně?

Přešlápnu z nohy na nohu, zmatenej tím, do jaké situace jsem se to dostal. Jako vážně se mi to nezdá? Vážně se to děje? Není to nějakej blbej vtip, kterej se do zítřka stane virálem někde na TikToku…? Navzdory všem těmto a dalším pochybám, který mi víří hlavou, ale někde uvnitř sebe chci věřit tomu, že zase takovej smolař nejsem. A že se všechny takovýhle splněný sny nemusejí vždycky odehrávat jenom na Netflixu… nebo v hodně dobře vyselektěným péčku…

„Tak co?“ zareaguje blonďák na moje váhání. „Má smysl ještě chvíli celou tu případnou dnešní akci promovat, nebo se ti do toho spíš nechce?“

„Zase jako nenech se nutit, fakt,“ naváže hnědovlásek, „pokud se ti to celý nějak nezdá, tak to necháme bejt… Nemělo by to smysl, kdybys byl celou dobu v křeči, že ses nechal navízt do něčeho, co ti není příjemný.“

„A co teda přesně po mně budete chtít?“ zeptám se odvážně, vědomej si toho, že jsem podmiňovací co byste nahradil rovnou budoucím časem. Uvnitř mě už prostě to rozhodnutí padlo.

A dojde to i klukům, protože se oba vědoucně zakření, vymění si jeden rychlej pohled – a blonďák mě pak zlehka poplácá po rameni:

„Prostě půjdeš s náma k nám, bydlíme jenom o pár ulic vedle. Uděláš si pohodlí. Budeš se na nás koukat. Když budeš chtít, tak se zapojíš. A když tě to přestane bavit, tak kdykoliv odejdeš. To je celý.“

Uvolněně se uchichtnu:

„To zní docela na pohodu…“

„Tak potom to vyznělo přesně tak, jak mělo,“ uculí se i hnědovlásek. „Mimochodem já jsem David…“

„Ty vole,“ plácne se blonďák do čela, „tím jsme možná měli začít, že? Štefan, čau!“

„Kuba,“ hodím s úsměvem do placu svoje jméno… a pak se všichni tři beze spěchu rozejdeme k východu z obchodního centra.

„Bydlíš taky někde tady v okolí?“ začne Štefan konverzaci, asi aby řeč nestála.

Užuž se nadechuju k odpovědi, ale David se ke mně nakloní a rádoby spiklenecky mi špitne do ucha:

„Víš, on nenápadně zjišťuje, do kdy na nás budeš mít čas…“

„To taky,“ vybuchne Štefan smíchy, „ale ptám se hlavně proto, jestli budeš chtít potom hodit domů. Pokud bydlíš někde dál, tak na tom budu trvat, že tě odvezu.“

Ani tentokrát mě David nenechá odpovědět.

„A vůbec se s ním nezkoušej hádat, že nemáš zájem nebo tak něco,“ prohodí totiž. „On je Štefan totiž dost dominantní, když na to přijde…“

Tělem mi projede zvláštně žahavý zamrazení, který zkusím zamaskovat zasmáním:

„No tak to vám ušetřím pár kapek benzínu. Bydlím taky v podstatě za rohem, čtyři zastávky trolejbusem odtud…“

„Okey, tak tě pak aspoň doprovodíme na zastávku,“ kývne Štefan, zatímco já cítím, jak se ve mně uvolňuje další obava, která byla doteď nenápadně a pro mě téměř nepostřehnutelně omotaná kolem mých vnitřností. Nevím, no, ale tak nějak předpokládám, že kdyby se mě kluci chystali znásilnit a pak uspat a prodat na orgány, tak by neprojevovali takovej zájem o to, jak se pak dostanu domů, ne…?

Než se v těch svých pocitech stihnu pořádně pobabrat, Štefan pokračuje:

„A jen tak mimochodem, pomůžeš nám rozseknout jednu sázku? Tadyhle David je přesvědčenej, že už ti bylo osmnáct a že tě dokonce před pár dnama zahlídl na ulici v autoškole… Mně ale připadáš mladší.“

„Tak to David vyhrál, v obojím,“ usměju se a na Davida se natočím. „V té autoškole jsi mě fakt zahlídnout mohl, vážně si dělám řidičák až teď, jsem poslední ze třídy, kdo ho ještě nemá… Neměl jsem na to dřív čas, kvůli fotbalu. A o co jste se vsadili?“ vyzvídám pobaveně.

„To se radši ani neptej! Štefan se pokaždý dokáže vsadit tak, že ať vyhraje, nebo prohraje, tak on je ten spokojenej!“ předstírá David pohoršení.

„No, a ty seš zase pokaždý ten uspokojenej, tak nevím, na co si stěžuješ,“ probodne ho Štefan pohledem a zajiskří to mezi nima tak mocně, že několik těch jisker pošimrá v podbřišku i mě. Ta jejich vzájemná chemie je prostě neskutečná! „Ale ať to nezamluvíme,“ otočí se Štefan zase ke mně, „fotbal? Za koho hraješ?“

A tak nakonec těch zbylých pár minut, než dojdeme ke vchodu do paneláku, u kterýho se kluci zastaví, strávíme uvolněným pokecem o fotbalu a o sportu obecně.

„Když už jsme u sportu,“ mrkne na mě David, „tak se připrav na takový zahřívací kolo – už dva tejdny nám nefunguje výtah…“

„A ve kterým patře bydlíte?“ zvednu oči a počítám jednotlivý podlaží.

„Naštěstí jenom ve čtvrtým…“

„Prej naštěstí!“ rozchláme se Štefan, zatímco přikládá čip ke čtečce u dveří. „Tak proč pokaždý tak kleješ, když lezeš nahoru?“

David na něj rozverně vyplázne jazyk:

„Aby ses měl čemu divit!“ Načež otevře dveře dokořán a nechá vejít dovnitř nejdřív Štefana a potom mě.

Při stoupání nahoru si kluci jeden z druhýho utahují a já je pobaveně poslouchám, takže ani nestihnu být nervózní z toho, že už se to děje… Že už mě od vstupu do jámy lvové, anebo taky možná do doupěte neřesti, haha, dělí jenom vteřiny… Plně to na mě dopadne, až když se všichni tři natěsnáme do malý předsíňky – a David za náma zavře dveře, zajistí je západkou a ještě na kliku zahákne bezpečnostní řetěz.

„Ježíši, sorry,“ všimne si, že ho lehce zaraženě pozoruju, a ten řetěz zase odhákne, „síla zvyku… Děláme to tak pořád, neděs se!“

„Se neděsím,“ trhnu ramenama a radši pohledem ucuknu, abych zjistil, kam si můžu pověsit bundu, „jenom, no… Tolik bezpečnostních prvků nemá v bytě ani moje babička. A to žije sama v té čtvrti kousek od nádraží…“

„Tak zjevně je to neohrožená žena,“ rozchechtá se Štefan.

„A ty seš očividně po ní,“ pousměje se David a zlehka, jakoby úplně mimochodem mě pohladí po zádech. „Jinak tu bundu si hoď kamkoliv, ukaž, třeba sem… Štefan je sice ras na pořádek, ale pro jednou přimhouří oči, že, Štefe?“ věnuje svýmu příteli přeslazenej cukrblik.

„Všechny tyhle svý drzý bonmoty máš u mě jako v úschovně, neboj se nic,“ vrátí mu Štefan ten poťouchlej škleb, načež na mě se naopak usměje krásně mile a pokyne rukou: „Tak pojď dál a buď tu jako doma! Tady je wécko, koupelna…, kuchyň…, tamhle obývák… a tady ložnice. No. Co začít v tý kuchyni? Namíchal bych ti nějaký pití, ale nechci, aby sis myslel, že ti do něj něco sypu, tak se pojď obsloužit sám…“

Užuž chci namítnout, že něco takovýho bych si nemyslel, ostatně s každou další minutou jsou mi kluci víc a víc sympatičtí, no ale nakonec mi dojde, že přece jenom by mi v hlavě nějaký takový varovný nápisy zablikaly. Radši to nepij! Nebuď zase takovej pitomec! Nebuď dalším idiotem v řadě, kterej posmrtně získá Darwinovu cenu! A tak jenom uznale pokývám hlavou a zamumlám:

„Jo, tak jo…“

„Nalijte mi taky něco!“ zavolá na nás David odněkud z nitra bytu.

„Ty nás nemáš co úkolovat!“ zavolá na něj Štefan zpátky, ale sáhne do skříňky a vytáhne tři skleničky.

„To nebylo úkolování, to byla žádost!“

„Na tom tvým stylu, jak o něco požádat, budeme muset ještě zapracovat!“

„Nevyhrožuj!“

„To byl slib, zlato!“ křikne ještě Štefan, načež se s pobaveným úsměvem zase zadívá na mě: „Takže, v ledničce je Cola nebo nějaký piva, tady na zemi krabice s džusama, no a tady na poličce i nějaký lahve s ginem, Aperol, vodka… Osmnáct už ti bylo, tak si klidně posluž, jestli máš chuť.“

„Dík, ale mně bude stačit nealko,“ vyberu si a po kratší domluvě nám Štefan všem nalije do skleniček meruňkovej džus.

„Měli jsme ti to pití jenom nalít, nebo to chceš i donýst?“ houkne Štefan s pobaveným ušklíbnutím směrem ke dveřím.

„I donýst!“ donese se k nám Davidova odpověď.

„Je děsně rozmazlenej. A nevychovanej,“ mrkne na mě Štefan, popadne do rukou svou i Davidovu sklenku a vyrazí z kuchyně směrem pryč. „Klidně pojď se mnou,“ dodá přes rameno.

Na jedno nadechnutí vypiju dobře půl obsahu mé skleničky a pak ji nechám stát v kuchyni. Znám se – nohy mám vytrénovaný, ale ruce gramlavý, a nerad bych tu klukům něco polil nebo rovnou zničil… Což by se mohlo lehce stát, když jsem pořád ještě takovej roztěkanej z nervozity. A ta nervozita ve mně zase o něco stoupne, když se vydám za Štefanem a dojde mi, že nešel do obýváku, jak jsem si tak jaksi myslel, ale rovnou do ložnice…

Tam David pobíhá kolem rozměrnýho letiště a na poslední chvíli zastrkává pod matraci evidentně čerstvě povlečený, temně modrý prostěradlo. „Ehm, no, víš, trošku jsme ráno nestíhali…,“ koukne po mně a zatváří se omluvně.

„A pak kdo je tady ras na úklid!“ uchechtne se Štefan.

„No ty!“ ukáže na něj David prstem. „Já jenom chci, aby se tu Kuba cítil příjemně…“

„Když jsme u toho příjemně,“ sklouzne Štefan očima ze mě na Davida a zase zpátky, „tak co začít zlehka, třeba takovou masáží zad? Když jsme se o ni dnes v sauně připravili…“

„Jo, to zní skvěle!“ zareaguje David a natřepe jeden ze dvou polštářů navlečených pro změnu do nebesky modrých povlaků.

„Že jo? Tak všechny moje nápady jsou skvělý,“ naoko se kasá Štefan, odloží džusy na noční stolek, chytne Davida za ramena a otočí ho čelem k sobě. „A už toho nech,“ špitne mu a políbí ho. „Kubovi tu bude fajn i bez elegantně nařasenýho ložního prádla…“

„Jo, ehm,“ polknu, zatímco ten jejich hlubokej francouzák napůl fascinovaně, napůl závistivě pozoruju, „myslím, že zrovna nařasený ložní prádlo je moje nejmenší starost…“

Štefan odtrhne ústa od těch Davidových a otočí se ke mně, aniž by k sobě ale Davida přestal pevně tisknout.

„Ty si nedělej starosti vůbec s ničím,“ řekne mi. „Prostě si to jenom užij. A co se týče toho prádla, tak mám dojem, že je ho tady celkově nějak zbytečně moc…“ A spolu s těma slovama uchopí lem Davidova trička, David automaticky zvedne ruce a Štefan mu triko přetáhne přes hlavu. Než se naděju, podobným způsobem zbaví trička i David Štefana.

Znovu nasucho polknu. Jo, už jsem je viděl nahý, v sauně. Ale tady… takhle zblízka… a bez páry… a když mám v podstatě dovolený se na ně dívat napřímo a nemusím po nich jenom nenápadně pošilhávat… Takhle napůl svlečení, líbající se a hladící jeden druhýho s takovým zaujetím, jako kdyby měli možnost objevovat hebkost své kůže a sametovost svých rtů úplně poprvý, vypadají neskutečně sexy!

Věnují si ještě jednu pusu, když se David od Štefana odtáhne – a s usměvavýma otazníkama v očích ke mně napřáhne ruku. Chceš se přidat? nabízí mi tím, a i když jsem si původně myslel, že se na ně opravdu budu jenom dívat, no, pokud ne celej večer, tak minimálně jeho první část, tak nakonec už takhle pár minut po příchodu to všechno přehodnotím – a do jeho dlaně vložím tu svou. No co? Nabízejí mi to. Chtějí to. Tak proč se upejpat?

David mě za ruku přitáhne k tomu jejich eroticky propletenýmu sousoší… a vlastně mě do něj tak nějak úplně přirozeně včlení. Prostě než nad tím stihnu nějak víc přemýšlet nebo si připadat blbě, cítím, jak mě Štefan chytá kolem pasu, jemně, něžně, jako kdyby mě chtěl jenom zlehka podepřít, zatímco David, aniž by pustil mou dlaň, se ke mně nakloní a věnuje mi takovou seznamovací pusu na tvář. A pak ještě jednu. A ještě jednu o kousek níž, na lícní kost… Samovolně zavřu oči a dlouze, vrnivě vydechnu. Štefan zatím svou dlaní vklouzne pod mý triko a začne mě hřejivě hladit po holé kůži, a když oči zase otevřu, všimnu si, že zároveň Davidovi smyslně ožužlává ušní lalůček… Do výdechu se mi znovu vkrade takový tichounký vzrušený zamručení, protože jsem tomu všemu tak blízko, že mám pocit, jako kdyby Štefan takhle eroticky žužlal ucho přímo mně…

Ten tichej zvuk přinutí oba kluky otevřít oči a podívat se na mě, takže přistiženě trochu zrudnu ve tváři, ale ani jeden z nich nemá potřebu cokoliv z toho nějak rozpitvávat. Štefan jenom s uculením nakloní hlavu na stranu a nenuceně pronese:

„Ještě pořád je tu na můj vkus moc přebytečný látky…“

A tak moje ruce automaticky popadnou lem mýho trika a začnu si ho vyhrnovat nahoru, ale Štefan mě zlehka chytne za zápěstí, ruce mi od těla zase oddálí, dvě vteřinky počká, aby se ujistil, že jsem ho pochopil, a pak mi triko vykasá ke krku a přetáhne přes hlavu sám. Jen tak mimochodem během toho přejede bříškama palců po mých bradavkách – a pak se na mě usměje, když si všimne, jak jsem si kvůli tomu vzrušeně skousl ret…

To už cítím Davidovy dlaně, jak mi zkoumavě přejíždějí po nahých zádech, na chvilku se zastaví u lopatek a trochu mě na těch místech prohnětou, zatímco Štefan má svý ruce zlehka opřený o mý boky… A pak mi David najednou obtočí paže kolem těla a natiskne mě na sebe, bradu si opře o mý rameno a něžně začne mnout mý ztvrdlý bradavky mezi prsty. Na chvilku bezděky slastně přivřu oči, ale hned je zase otevřu, protože Štefan mě propaluje pohledem… a já mu chci ten upřenej pohled do očí oplácet… Je to díky tomu všechno takový intenzivnější, než když se schovávám za zavřený víčka.

V tu samou chvíli si uvědomím, že moje ruce jsou momentálně dost nevyužitý – a že je to škoda. A tak položím dlaně na Štefanova předloktí, pomalu, hladivě putuju po jeho pažích výš… a výš… a přes ramena se pak dostanu na hrudník, odkud už je to jenom kousíček k jeho lákavě ztvrdlým bradavkám. Nejdřív se jich dotknu taky jenom tak zlehounka, jakoby omylem, protože čekám, jestli mě zase nechytne za zápěstí a nedá mi najevo, že tohle nechce, ale Štefan naopak taky slastně přivře oči a mručivě vydechne – a to mě povzbudí, abych pokračoval.

Napadne mě naslinit si bříška prstů – a do nich Štefanovy bradavky jemně sevřu a začnu je mnout, podobně, jako cítím, že si David hraje s těma mýma. Štefan zatím přejede dlaněma z mých boků o kousek výš a palci začne klouzat po mé holé kůži těsně nad lemem mých riflí… Člověk by řekl, že je to sotva postřehnutelnej dotyk, ale ne, účinkuje to na mě dost silně: cítím, jak všechno uvnitř mě jako kdyby křičelo no tak, už mi ty kalhoty rozepni, máš dovolený dotknout se mě i pod nima…

„Tak,“ zachraptí Štefan a odkašle si, „co ta masáž? Zad?“

„Já jsem pořád pro!“ zamumlá David kousek od mýho ucha – a já se z vibrací jeho tichýho hlasu zachvěju.

Sám jenom přikývnu, nechce se mi do tohohle všeho vstupovat svým hlasitým projevem… Klukům to ostatně takhle stačí, Štefan vyjede dlaněma po mým těle výš, chytí za ruce Davida, stiskne mu je – a nakloní se a líbne na bradu nejdřív jeho a potom mě. Nečekal jsem to, ale zareaguju rychle, a ještě než se ode mě úplně odtáhne, taky se k němu nakloním a letmo se dotknu rtama toho jeho sexy strniště na tváři… To už kluci rozpojí svý stisknutý dlaně, Štefan místo toho vezme za ruku mě a odvede mě k jejich posteli.

„Hmm,“ zamyslí se, „co kdyby sis sedl na kraj? A ujmou se tě Davidovy šikovný prsty. Já si nechám na starost jeho, protože některý místa potřebuje promačkat trochu drsnějc…“

„No to teda nepotřebuju!“ ozve se hned David, ale Štefan na něj jenom přimhouří oči:

„O tom rozhoduju já, zlato.“

A Davidovi se vzrušeně zablýskne v očích, ale s hraným rozhořčením ve tváři po mně mrkne:

„No, a takhle demokraticky my si tady žijem…“

Zasměju se, ale nic k tomu nedodám. Mně se totiž tady tohle jejich rozložení sil dost líbí… Ze Štefana ta jeho autoritativní část povahy vyloženě sálá, no a z Davida zase podobně vyzařuje, že je s tím takhle úplně v pohodě.

A já se tomu jejich přirozenýmu rytmu podvolím, sednu si tedy podle Štefanových instrukcí na kraj postele, za mnou se uvelebí David… a za chvilku už cítím jeho dlaně a prsty na svých zádech… a na šíji… a prohněte mi i ramena… A občas to svý hlazení proloží jemným dotykem rtů nebo dokonce olíznutím jazykem. Připadám si jako v sedmým nebi, protože jakkoliv jsem zvyklej chodit na všelijaký sportovní masáže a k fyzioterapeutům, tak takhle opečovávaně jsem se ještě nikdy necítil! A podle spokojenýho vrnění, který se občas vydere z hrdla Davidovi, se mu od Štefana dostává podobné péče a pozornosti…

„Hmmm,“ zamrmlám, když mi přijde, že se každou chvilku začnu samým blahem rozpouštět, „a co ty, Štefane? Nechceš na chvilku vystřídat?“

„Chce,“ odpoví za něj David. „Ale já se do toho moc nehrnu, protože je lechtivej a vždycky… Hej, auvajs! Za co?“

„Za to, že blbě kecáš!“ odpoví mu Štefan pobaveně. „Nejsem lechtivej, ale ty mě pokaždý schválně lechtáš!“

„Abych ti dokázal, že seš lechtivej!“

„Ty mi nemáš něco takovýho co dokazovat…“

S rozveseleným úsměvem na tváři se opatrně vymaním zpod Davidových rukou a přelezu si po posteli za Štefana.

„Neboj, já tě lechtat nebudu,“ slíbím mu.

„To bych ti ani nedoporučoval,“ prohodí přes rameno, zatímco se usazuje o něco pohodlnějc. „On ti totiž tadyhle David ještě nedořekl, jak to pokaždý dopadne, když to na mě zkusí!“

Nasucho polknu, protože tu odpověď už tak trochu začínám tušit.

„A jak…?“

„Já ti to za chvilku ukážu…,“ slíbí mi, pak se nakloní, líbne Davida na krk… a pak znovu zaměří svou plnou pozornost na jeho záda.

A já zaměřím pozornost na ty jeho.

A neskutečně si to užívám! Tu možnost se ho dotýkat, hladit ho, masírovat ho, mnout jeho kůži, zlehka přejíždět bříškama prstů po jeho žebrech a obratlích, v oblasti ramen zase naopak trochu přitlačit… V jednu chvíli už to nevydržím, poposednu si a nakloním se, abych mohl jeho šíji orámovat drobnýma ochutnávačnýma polibkama… a zároveň občas sevřít jeho kůži mezi zuby a jemně stisknout…

„Nějak si troufáš, mladej!“ uchechtne se Štefan, ale nijak jinak se proti tomu, co dělám, neohradí. Ostatně podle jeho klidných nádechů a výdechů a podle toho, jak je pod mýma dotykama celej zvláčnělej, si vyvodím, že se mu moje pojetí masáže líbí…

„No ale nelechtá tě to, ne? Takže zadání jsem splnil,“ troufale mu šeptnu do ohbí krku.

„Já si chci taky troufat!“ připomene se zepředu David.

„Ty už sis právěže troufal, víme? Skoro by se dalo říct, že sis natroufal do zásoby,“ rozesměje se Štefan. „Ostatně co ta ruka v tvým rozkroku? Dovolil jsem ti něco takovýho? Takže teď si poneseš následky…“

„U-hmmm,“ protáhne David vrnivě – a taky teda nepřeslechnutelně natěšeně.

„Ani se nehni!“ poplácá ho Štefan po rameni, načež se celým tělem natočí ke mně: „A tobě děkuju za skvělou masáž…“ A s těma slovama se ke mně nakloní – a věnuje mi nefalšovanýho francouzáka. No tak to teda vau… Dost mě to překvapí, takže zareaguju poměrně těžkopádně, což když si uvědomím, tak mi to nahrne červeň do tváří, ale Štefan na sobě nedá znát, jestli si čehokoliv z toho všiml, nebo ne. Ještě chvilku mi děkuje po svým, no a když se zase narovná v zádech, šibalsky se mu zableskne v očích: „Mimochodem, nechceš si udělat trochu víc pohodlí? Z těch riflí už musíš být celej otlačenej!“

„Můžu mu pomoct?“ nabídne se hned David, ale Štefan ho zpraží pohledem:

„Tobě jsem říkal, ať se ani nehneš! Já se o návštěvu postarám, kdyby to chtěla, to se neboj.“

Ačkoliv nemohlo utýct moc času od chvíle, kdy jsem vyloženě prahnul po tom, aby mi Štefan ty rifle sundal, teď, tváří v tvář tomu, že by se to fakt stalo, mi trochu otrne:

„Ehm, já… to zvládnu sám…“

„O tom nepochybuju,“ mrkne na mě Štefan, pak seskočí z postele – a během pěti vteřin se zbaví svých kalhot. „To kdybys náhodou potřeboval připomenout, jak se to dělá,“ zašťuří se na mě, zatímco já se vší silou snažím dívat se mu do očí a nesklouznout pohledem níž, na jeho neskutečně sexy rudo-černý boxerky…

Aniž by čekal, jak se rozhodnu nebo nerozhodnu nebo jak k tomu dělání si víc pohodlí přistoupím, přidřepne si k nočnímu stolku, otevře jeden ze šuplíků, zašátrá v něm – a na světlo vytáhne smotaný švihadlo.

Znovu zrudnu. Je to totiž to stejný švihadlo, který ke svýmu tréninku používám i já! No a nejednou jsem si takhle v rohu stadionu nebo v parku představoval, že mě při tom mým skákání někdo pozoruje… a že se na mě pak vrhne a tím mým švihadlem mě sváže… a chvilku si se mnou bude dělat, co bude chtít… Mňo, ale jinak to mám myslím v hlavě docela v pořádku, haha…

Rychle si ale ty svý hříšný představy z mysli vytlačím, ostatně není to zase tak náročný, když se mi před očima odvíjí taková zajímavá scéna: Štefan si klekne za Davida, stroze mu přikáže, ať dá ruce za záda, a potom mu tím švihadlem sváže k sobě nejenom zápěstí, ale taky předloktí… a lokty. Okamžitě je mi jasný, že to nedělá ani náhodou poprvý… Pousměju se nad tím, že jsem v tomhle kluky odhadl dost dobře: Štefan je ten autoritativnější… a David ten, jemuž Štefanova dominance nejenom nevadí, ale kterýho tohle všechno vyloženě bere.

Ne že bych se mu divil.

Když je Štefan s touhle ukázkou svýho bondage umění spokojenej, zálibně přejede očima po Davidových spoutaných rukou… a pak seskočí z postele, chytne Davida pod paží a taky mu pomůže na nohy. Teprve v tu chvíli si vzpomenu, že tu ještě pořád stojím v riflích, a tak si je rychle začnu stahovat z nohou, zatímco pozoruju, jak Štefan podobně, i když o něco pomaleji, zbavuje kalhot Davida… Spolu s kalhotama mu ale rovnou pomůže vykročit i z boxerek. A David tak stojí v pokoji jako jedinej z nás tří úplně nahej – a já si musím skousnout rty, abych rozrajcovaně nevzdychl nahlas, když si všimnu nejenom jeho přímo ukázkový erekce, ale i toho, jak se najednou jeho postoj malinko změnil… Už nepropaluje Štefana tím provokujícím, sebevědomým pohledem, jako to dělal ještě před chvílí. Ne, teď jako kdyby ty tři centimetry, o který je oproti Štefanovi nižší, nabyly na významu – a on ke Štefanovi vyloženě vzhlíží. Vyčkávavě. Zklidněně. Pokorně.

Na změnu atmosféry v pokoji zareaguje úplně samovolně i moje tělo: ucítím, že i moje péro se staví do ukázkový erekce… Nebo teda v tuhle chvíli spíš neukázkový, protože se, pořád uvězněný v boxerkách, nemá komu ukázat. Tuším, že dřív nebo později mu z toho dočasnýho vězení někdo moc rád pomůže, a už jenom ta představa mě donutí několikrát nasucho polknout vzrušením, no ale zatím mi to vyhovuje, jak to je… Ostatně teď je naprosto jednoznačně na řadě David.

Štefan mu vklouzne rukou do rozkroku, zkušeně ho tam prohněte, počká si, až Davidovi uteče vzrušený vzdychnutí, a pak polohlasně zapřede:

„Co kdybys tadyhle Kubovi ukázal, jak umíš bejt poslušnej, lehl si na postel a nabídl nám oběma svoje nádobíčko k pohrání?“

„Ano, pane,“ vydechne David, přičemž mně u toho oslovení pane zacuká ve slabinách tak mohutně, jako kdybych ho z pusy vypustil já sám… Pak už David na nic nečeká, s trochou Štefanovy pomoci se uvelebí na postel, lehne si na záda… a mírně rozkročí nohy. Hmm, no musí to být docela nepohodlný, ležet na takhle svázaných rukách, ale David se rozhodně netváří, že by ho to trápilo. Naopak: celý jeho tělo signalizuje, že si tohle všechno maximálně užívá! Fascinovaně sleduju, jak si jeho péro žije vlastním životem a cukavýma pohybama se dožaduje pozornosti, číkoliv a jakýkoliv, zatímco Davidovy oči se lesknou vzrušením, zrychleně dýchá, bezděky si skousává ret… a očima napjatě těká mezi mnou a Štefanem…

„Kubo, pomůžeš mi ho trochu ztrestat?“ donutí mě Štefanův hlas, abych přestal lačně přejíždět očima po Davidově k hrátkám všeho druhu nabízejícím se těle – a místo toho zaměřím svou pozornost na něj. „Můžeš si s ním dělat všechno, co chceš,“ dodá a významně na mě mrkne.

Pochopím, že tím doopravdy nemyslí všechno. Některý věci by mi nikdy nedovolil – ale správně už odhadl, že ani já bych si spoustu věcí nikdy nedovolil. Zároveň si ale umím představit, že to Davidovi celý přijde o to víc vzrušující, když nás, svázanej a bezmocnej, poslouchá, jak se na něj domlouváme… A když slyší Štefana mluvit o potrestání – a o tom, že mi nad ním předal plnou kontrolu…

„Rád,“ odpovím tedy jednoduše, ostatně víc slov není potřeba, kvůli řečnění tady nejsem… Štefanův úsměv se ještě o něco rozšíří, rádoby blahosklonně mi pokyne rukou, ať si jako první vyberu, co konkrétně si představuju pod tím pojmem všechno, no a když si, uznávám, že docela opovážlivě, sednu na paty tak, abych měl na dosah Davidův klín, tak Štefan si pro změnu zabere místo u jeho hrudníku.

Vím, že jsem v tomhle absolutně nezkušenej, ještě nikdy jsem neměl možnost pohrát si s klučičím tělem, do postele jsem si zatím zval jenom holky, nebo možná přesněji si tam ony zvaly mě, no, ale na druhou stranu mi dochází, že možná právě proto to celý bude i pro Davida o to zajímavější. Protože Štefanovy dotyky už zná. Určitě už jsou spolu v posteli sehraní. Kdežto ode mě vůbec netuší, co může čekat…

No, a já to popravdě taky zatím netuším…

Velice rychle ale zjišťuju, že to ani tušit nepotřebuju. A už vůbec nepotřebuju to nějak umět. Prostě dělám to, k čemu mě vede intuice… To, co by se i mně zajisté líbilo, kdyby se mnou Štefan nebo David dělali… A že na to jdu dobře, o tom mě ujišťují nepatrný pohyby Davidova klína, kterýma mým zkoumavým prstům, dlaním a později i ústům vychází vstříc… No a taky Davidovo roztoužený vzdychání. I když na tom má podíl i Štefan, protože ten, jak občas zjistím letmým mrknutím, se s podobným zaujetím věnuje Davidovým bradavkám… a jeho pupíku… a jeho krční jamce… A i když mě se v tuhle chvíli nikdo nedotýká, pokud nepočítám látku svých boxerek, o kterou se tře mý vzrušený péro, tak přesto mám díky těm roztouženým vzdechům a taky díky tomu, jak se pod náma David svíjí, pocit, jako kdyby i moje tělo si část těch příjemných pocitů odebíralo a přivlastňovalo…

„Kubi,“ osloví mě najednou Štefan, „malinko zpomal, jo? To by to Davida vyšlo moc lacino!“

„Ale…,“ zkusí David zaprotestovat, ovšem Štefan ho hned okřikne:

„Neodmlouvej, zlato!“

A David si jenom smířeně povzdychne, zatímco Štefan se poťouchle uculí:

„Nebo víš co, s tím neodmlouváním ti trochu pomůžu, abys neřekl, že jsem k tobě až moc přísnej!“ A s těma slovama se natáhne pro druhej polštář, vloží ho Davidovi pod hlavu – a pak si sedne obkročmo přes jeho hrudník.

Celým mým tělem projede vzrušení jako horkej šíp. Jo, sice na ně teď moc nevidím, v zorným poli mám jenom Štefanovy záda, ale moje představivost se rozběhne na plný obrátky a okamžitě mi nabídne neuvěřitelně živej obrázek toho, co se, skryto mýmu pohledu, děje: David otevře pusu… a Štefan si shrne boxerky a vklouzne mu mezi rty svým ptákem, dokonale připraveným k plenění Davidových úst…

Rozhicovaně vydechnu a musím si trochu poposednout, abych aspoň trochu uvolnil to do neúnosné míry náhle narostlý napětí mezi mýma nohama… Pak, vědomej si Štefanovy žádosti, ať trochu zpomalím, se začnu Davidovu rozkroku věnovat jenom tak ležérně dlaní. U toho si dovolím trochu nastražit uši, protože když už nevidím, co se tam vepředu děje, chci to aspoň slyšet… A pravda, není toho slyšet moc, ale i to málo mi stačí: dvojitý vzrušený vzdychání, přičemž to Štefanovo je čím dál hlasitější, kdežto to Davidovo je tlumený Štefanovým horkým, tepajícím roubíkem…

Když se ze Štefanova vzdychání postupně stane hekání, proberu se ze své podivné zasněnosti a řeknu si, že teď bych se zase mohl do procesu zapojit o něco intenzivněji. Ostatně kdyby Štefan nechtěl, abych Davida přivedl až k vrcholu, tak by mi to určitě specifikoval… Takže se skloním a nasaju Davidovo horoucí, žádostivý péro do pusy, zatímco dlaní začnu mnout a zlehka mačkat jeho varlata… Odměnou jsou mi jednak ještě rajcovnější, nadrženější pohyby Davidovy pánve, no a pak taky ty roztoužený zvuky, co se mu i přesto, že má zrovna pusu plnou práce na Štefanovi, derou z úst… Kdyby mi to nebylo hloupý, hmátnul bych si volnou rukou do rozkroku a jsem si jistej, že bych se z toho všeho sám během pěti vteřin udělal! Možná i dřív! Místo toho ale jenom zamelu bokama, pak obtočím prsty kolem Davidových koulí a stisknu ho tam malinko silněji a…

A pak už taktak stihnu uhnout hlavou, aby mi důkaz jeho vyvrcholení neskončil v puse, ale nasměruju ty bílý výstřiky na jeho břicho. No, to Davidovi, soudě podle zvuků, Štefanovo bílý mlíčí v puse skončí… Bože, poslouchat je dva, jak spolu sdílí svý vyvrcholení, i když si ho prožívá každej po svým, a být tomu všemu tak blízko, být toho všeho součástí… no, neskutečně to se mnou mlátí! Mám dojem, že takhle nadrženej jsem snad ještě nikdy v životě nebyl!

O chvilku později se Štefan k Davidovi skloní, políbí ho a potichu se přeptá:

„Žiješ…?“

„Jasně, ale pro jistotu mi dej ještě pusu!“ vymíní si David.

„Nevydírej,“ uchichtne se Štefan, ale tu pusu mu samozřejmě rád dá.

Já se zatím přistihnu, že Davida bezmyšlenkovitě hladím přes stehno, a zrovna když zauvažuju, že teď je možná vhodná chvilka, kdy bych se mohl zdejchnout do kuchyně a napít se, aniž by si kluci mé nepřítomnosti vůbec všimli, Štefan mě ujistí, že na mě rozhodně nezapomněl.

„Další pusu bys měl ale každopádně věnovat Kubovi,“ řekne totiž Davidovi a otočí se ke mně, „protože za tenhle tvůj výlet do ráje je zodpovědnej on!“

„Když mě laskavě rozvážeš, tak já mu poděkuju moc rád!“ pronese David – a já si všimnu, že v jeho hlase už není ani stopa po té předchozí pokoře. Naopak, vrátil se mu ten jeho provokativní, sebejistej tón…

Štefan si toho podle mě musel všimnout taky, ale nijak to nekomentuje – pravděpodobně už tahle část hry pro ně oba skončila… a ladí se teď na pokračování v jiným stylu. Na pokračování, kde pravděpodobně budu hrát nějakou významnější roli i já…

A jakou roli, to mi Štefan naznačí hned, jakmile pomůže Davidovi sednout si a odmotá z jeho paží to švihadlo. Pak jím na mě totiž zamává – a s potměšilým zablýsknutím v očích se mě zeptá:

„Co kdybysme ho zatím neschovávali?“

Tělem mi projede vlna vzrušení – a pár kapek z té vlny mi šplíchne i do tváří, protože ty zase okamžitě naberou karmínovou barvu:

„Jak… jak to myslíš?“ znejistěle si olíznu rty.

„No,“ promne si David zápěstí a natáhne se k nočnímu stolku pro papírovej kapesník, zatímco v očích se mu blýská úplně stejně poťouchle jako Štefanovi, „co kdybysme ho použili i na tobě?“

„Nevypadáš totiž úplně jako vanilka,“ doplní ho Štefan.

„Ne? A jak vypadá vanilka…?“ zasonduju pro odlehčení situace, zatímco v hlavě – a nejen tam – mi to šrotuje. Mám? Nemám?

„Až někoho takovýho budeš mít v posteli, tak to zaručeně poznáš,“ odpoví mi Štefan – a po kolenou popoleze blíž ke mně. „Stejně jako já zaručeně poznám, když v posteli vanilku nemám.“

„Jo, no tak, ehm, pak… se mě asi nemusíš ptát, že,“ zadrmolím neurčitě, protože přiznat, že má pravdu a že mě odhadl dobře, je mi tak nějak hloupý… To už bych mu rovnou mohl říct: jo, svaž mě, a jo, můžeš být klidně drsnější! Jenže tím bych zároveň zabil to, co mě na tom vzrušuje nejvíc: a sice to, že někde uvnitř sebe si přeju, aby si mě ten druhej podmanil. A aby si mě vzal tak trochu proti mé vůli. A ne abych se mu naservíroval jako na zlatým podnose a ještě se snad znehybnil sám…

Štefan je buď opravdu hodně zkušenej, anebo prostě nějak zázračně umí číst v mých očích, protože najednou chápavě nakloní hlavu na stranu, mrkne na mě – a v příští vteřině se na mě vrhne, pevně mi omotá paže kolem hrudníku a smýkne mnou na matraci na záda.

„Přivaž ho k posteli!“ hodí Davidovi to švihadlo, sám se přemístí k mým nohám, pohotově mi zaklekne holeně a dlaní mě drsně promne v rozkroku. „Tak se konečně podíváme, koho před náma celou dobu schováváš…“

„Jo, nebo sis myslel, že tě necháme odejít domů jen tak?“ odfrkne David a zní to až nečekaně ostře a posměšně, zatímco mi zručně svazuje švihadlem zápěstí k sobě. Obdivně k němu zvednu oči: pane jo, jak se dokázal tak rychle přeladit?

„Já jsem se zatím nikam nechystal… ááách,“ vydechnu, když Štefanova dlaň znovu zkušeně polaská můj klín, a tak jaksi samovolně odtáhnu nohy trochu víc od sebe.

Než se s tímhle pro mě novým, intenzivním pocitem stihnu líp seznámit, to už David upevňuje mý spoutaný ruce k čelu postele. Zkusmo rukama zacukám – a projede mnou další mohutná vlna vzrušení, když si uvědomím, v jak bezmocné pozici tu zrovna teď ležím… Svázanej a ponechanej napospas dvěma sexy klukům. Ach bože…

„Teď ti sundám boxerky,“ oznámí mi Štefan, „tak žádný kopání!“

Přikývnu, i když je nám oběma jasný, že mě varuje jenom tak naoko – dobře ví, že se kopat nechystám, stejně jako já vím, že se nijak fyzicky bránit nemusím, protože kdykoliv by se mi něco nelíbilo, tak stačí to klukům úplně jednoduše říct. Tohle vědomí reality ale proteď upozadím – a schválně sám sebe udržuju v představě, že kluci zase až tak hodní nejsou… a že jsem tady nedobrovolně… a že se ode mě očekává maximální poslušnost…

David se po posteli přemístí za Štefanem a položí mi dlaň na podbřišek, aby mě jakože přidržel, zatímco pozoruje, jak mi Štefan stahuje boxerky ke kotníkům. Mý péro se okamžitě nadšeně předvede v celé své kráse, ale nestihne se vystavovat na odiv moc dlouho – ještě než Štefan odhodí mý prádlo na zem, David už po mým péru pohotově hmátne a začne ho hníst v dlani s takovým zaujetím, jako kdyby si právě od Ježíška rozbalil novou, vysněnou hračku… To už mě Štefan chytá za kotníky a prudce mi odtáhne nohy hodně od sebe, aby si mohl sednout na paty mezi ně – a uchopit mezi prsty pro změnu mý koule. Bez sebe slastí zakloním hlavu a trhaně, hekavě zalapám po dechu. Jsou to všechno neskutečně příjemný, v podstatě jemný dotyky, ale tím, že jsou umocněný pocitem, že nad ničím z toho, co se mezi mýma nohama děje, nemám vůbec žádnou kontrolu, se stávají skoro až nezvladatelně silnýma…

Když se trochu seberu a se všem těma novýma vjemama se popasuju, znovu se na kluky zahledím. Nuceně si skousávám ret, aby se ze mě nedraly příliš chlípný zvuky, a jelikož Štefan mě celou dobu upřeně sleduje, vyzývavě mu ten pohled oplatím…

Přimhouří na mě oči, laškovně se na mě ušklíbne – a směrem k Davidovi rádoby nenuceně prohodí:

„Zvládneš to tady na chvilku sám? Mně se zdá, že Kuba má v očích pořád dost nezkrocený drzosti… a to se mi moc nelíbí…“

David se chápavě uchechtne:

„No tak o to se musíš postarat, to je jasný!“ A hned vzápětí ke mně natočí hlavu a pozdvihne na mě obočí, jako kdyby mi tím říkal: teď sis to pěkně posral – a poneseš si následky! Nadrženě vydechnu a už po bůhvíkolikátý nasucho polknu. Kruci, že já si vážně prve nedošel do kuchyně pro to pití…

Štefan se zvedne z postele a jeho místo mezi mýma nohama okamžitě zabere David. Stihnu si ještě všimnout, jak se ohýbá v zádech, aby mohl mýho ptáka nasát do úst… ááách… Ale v tu chvíli už mi výhled zastíní Štefan, kterej si mi sedne obkročmo kolem hrudníku. Pořád má na sobě boxerky a já zadoufám, že podobně jako předtím u Davida, i teď si je poodhrne, nechá vykouknout svý péro a donutí mě, abych ho nechal vklouznout do své pusy, ale on má se mnou evidentně jiný plány…

Jakmile David znovu vsaje do úst mýho ptáka a zároveň mi prohněte koule, automaticky samým vzrušením zavřu oči a zakloním hlavu, ale vtom mě Štefan pevně chytne za bradu a tím mě přinutí, abych oči zase otevřel.

„Dívej se na mě,“ přikáže mi zostra. „Pořád. Za každý zavření očí bude následovat trest…“ Tváří se u toho tak věrohodně přísně a drsně, že mým tělem lítají vlny vzrušení jedna přes druhou a tříští se o sebe. Sakra, jak může tak přesně vědět, co a jak na mě funguje? Vždyť doteď jsem to pořádně nevěděl ani já…

Zkusím přikývnout, ale svírá mi bradu tak pevně, že se mi to nepodaří… a to spolu s uvědoměním, že jsem přivázanej k posteli a že nejcitlivější místa mýho těla jsou právě plně k dispozici někomu, koho vlastně pořádně ani neznám, způsobí, že mi v podbřišku vybuchnou další nálože plný nadrženosti a vzrušení. No a to pro změnu způsobí, že se mi zase úplně samovolně začnou zavírat oči…

„Tys mě neslyšel?“ zavrčí Štefan temně – a jeho dlaň sklouzne z mé brady na můj krk. A sice lehce, přesto znatelně mě tam stiskne.

Úplně automaticky škubnu rukama, mám instinktivní potřebu ho chytnout a jeho ruce od mýho krku odtáhnout, jenže provaz omotanej kolem mých zápěstí mě okamžitě upozorní, že žádný oddalování se nekoná… a že mi Štefan přestane svírat krk, až to sám uzná za vhodný…

„Slyšel,“ špitnu tedy, protože mám potřebu udělat aspoň něco.

„Ale nedbáš,“ prohodí Štefan jakoby nic – a svůj stisk ani neuvolní, ale ani nezesílí.

„Já už…,“ chci mu slíbit, že už budu poslušnější, jenže v tu samou chvíli si David přestane hrát s mýma koulema a místo toho začne bříškem ukazováčku obkružovat vstup do mýho análu. Cuknu sebou, protože tam se mě ještě nikdy nikdo nedotýkal… a taky protože je to tak… tak… tak neskutečně vzrušující… A zároveň, nevím, i trochu ponižující? Že si David takhle proti mé vůli přivlastňuje opravdu každičký místo mýho těla… A ta kombinace všech těch pocitů a vjemů je tak silná, že mám tendenci nejenom zaklonit hlavu, ale rovnou se i prohnout v zádech… Což ani jedno z toho nemůžu, protože na mně Štefan sedí a svírá mi krk… Jenže na to, abych si hlídal, co dělají mý víčka, už nemám vůbec žádnou energii, a tak oči samozřejmě zase zavřu.

A okamžitě ucítím, jak mi Štefan stiskne krk ještě o trošku silněji.

Zalapám po dechu a hned svou chybu napravím a oči otevřu… A nabodnu se na Štefanův pobavenej pohled.

„Neboj, než odsud odejdeš, tak se to naučíš,“ pronese a dá si záležet, aby to znělo tak akorát výhrůžně, nekompromisně a zároveň lehce posměšně – čímž do kotle mýho vzrušení přilije další kýbl lávy. Tím dokonalým, vyváženým mixem toho, jak se tváří, jak se mnou jedná, jak si mě podmaňuje a jak mě kontroluje, totiž ve mně drnká na ty správný struny…

Jenže v tu chvíli ucítím, že toho na mě najednou začíná být moc, hodně, příliš. Příliš vzrušení, příliš nových podnětů a vjemů ke zpracování, příliš intenzivní křeče v mým podbřišku… A to všechno mě, k mýmu obrovskýmu překvapení, najednou docela vystraší.

„Štefane…,“ hlesnu jenom…

A jemu to dojde.

Okamžitě mi přestane svírat krk, místo toho přesune dlaně na mý rozpálený tváře a zpříma, pevně se mi zadívá do očí:

„Klid…“

Jedno gesto, jedno slovo – a na mě to má okamžitej účinek. Ta náhlá krusta paniky, co mě užuž začínala obalovat, se zase rozpustí, já si úlevně vydechnu… A Štefan se dovtípí, že krize je zažehnaná, aniž bysme museli hru přerušovat úplně – a s úsměvem se ke mně skloní a začne mě něžně líbat.

Ty jeho lehounký dotyky rtů a jemný šimrání jeho vousků mě uklidní ještě víc… A to i navzdory tomu, že v mým podbřišku se zrovinka schyluje k obrovskýmu, mocnýmu výbuchu… To poslední, co ještě zavnímám, je, jak mi David jazykem laská uzdičku, zatímco bříškem prstu mi zlehka přejíždí přes vstup do análu… A pak už se ztratím sám v sobě, ve svým velkolepým orgasmu, ve svým halasným hekání.

Vůbec nezaregistruju, kdo mi kdy rozvázal ruce nebo jak se mi povedlo stočit se na bok do klubíčka, ale když se proberu a zvědomím si, kdo a kde jsem, tak ležím na posteli právě v téhle poloze, zatímco David leží na zádech přede mnou a s uspokojeným úsměvem zírá do stropu, a Štefan leží pro změnu za mnou, cítím jeho tělo nalepený na svým a jeho paži obtočenou kolem mýho pasu…

Když po mně David koukne a všimne si, že už mám otevřený oči, usměje se na mě a podobně, jako se ho před chvílí zeptal Štefan, i on zasonduje:

„Žiješ?“

„Vypadá to, že jo,“ oplatím mu ten úsměv a taky se přetočím na záda, abych se mohl podobně rozzářeně usmát i na Štefana.

Ten to rovnou okomentuje:

„Tak paráda!“ a líbne mi rychlou pusu na tvář.

„No, asi bych měl jít…,“ začnu se pomalu zvedat, ale David mě chytne za loket a stáhne mě zpátky do lehu:

„Nespěchej, ještě není ani devět… V sauně býváš pokaždý až do zavíračky, ne?“

„To jo, ale… nechci vám tady zaclánět,“ ošiju se.

„Však tu nezacláníš,“ protočí Štefan oči. „Nedáme si ještě něco k jídlu? Nebo nemáš chuť na dort?“

„Na dort?“ pozdvihnu obočí… a pak mi to do sebe všechno začne zacvakávat. „Jo vy jste někdo slavil narozky? A já jsem asi takovej jakože dárek, co?“ vyptávám se pobaveně.

„Jo, no, dárek pro mě,“ přizná David a malinko zrůžoví ve tvářích. „Štefanovi se do toho nejdřív moc nechtělo… Týjo, no, takhle nahlas řečený to ale celý zní dost blbě, doufám, že tě to nějak neuráží,“ zkoumavě skenuje můj výraz.

„Ne, proč?“ zavrtím hlavou. „Vlastně je to takový milý. Že si dáváte takový dárky. A že jste si vybrali zrovna mě, haha. Mezi desítkama jinejch plyšáků v regále…“

To přirovnání kluky rozesměje.

„Něco na tom ale je,“ uzná Štefan, posadí se a protáhne si záda. „Tys byl ze všech těch plyšáků nejroztomilejší, proto jsem s tím nakonec souhlasil, že to zkusíme… Takže co s tím dortem, dáte si někdo? Já docela chuť mám!“

„Dobře jsem si ho vybral, že?“ uculí se David a taky si sedne. „Teda myslím ten dort… I když tebe taky, Kubo!“ věnuje mi cukrblik.

„Haha, no, tak každopádně teda všechno nejlepší!“

„Dík,“ usměje se David. „No a ty slavíš narozky kdy? Víš, že bysme ti tohle celý třeba oplatili… Co myslíš, Štefane?“

Štefan cukne ramenama a zvědavě na mě vytáhne obočí, jenže bohužel je oba musím zklamat:

„Až v září…“ vyhoupnu se do sedu. „A ty, Štefe?“

„Já jsem srpnovej lev salónů, to jsi nepoznal?“ zaksichtí se na mě. „Každopádně,“ popoleze po matraci mezi mě a Davida a oběma nám položí ruce na ramena, „pokud trváte na tom, že se budeme takhle scházet, jenom když někdo z nás bude slavit narozky, tak já se klidně dobrovolně hlásím k tomu, že je budu slavit každej tejden!“

Uvolněně se přidám k Davidovu spokojenýmu smíchu.

Jo, no, ten svůj postředoškolskej život si zatím moc představit neumím, ale jedno vím jistě už teď – nebude to sice nic snadnýho, ale rozhodně budu mít ve vší té náročnosti na co vzpomínat!