Gay povídky

Skleník byl naším prostorem, kde jsme prováděli ty své prostopášnosti a prasárny. Honili jsme se navzájem, kouřili se, Bob mi protahoval zadek svým pérem, já protahoval Bobovu prdeku zatím jen tím menším náhradním šulinem. Větší dřevěný bratr zatím Bobovu díru ochutnal jen z poloviny a brzy bude snad jeho dírka schopná přijmout i mě. Zem ve skleníku byla prosáknuta našim semenem a určitě jednou bude skvěle plodit.

„Nějaká reklamace mých služeb, pánové?“ pokusil jsem se odlehčit atmosféru a pohodil hlavou ke svitku, který oba studovali. Ale Marcus očividně neměl náladu na žerty. „Postarám se o to, aby tohle s tebou nemělo nic společného.“ Papír odhodil stranou a pomalu se opřel. „Arte, co víš o úřadu konzula?“ Lucius přimhouřil oči a stejně jako můj pán čekal na odpověď. Otázka mě trochu zaskočila. A snažil jsem se odhadnout, co se v tom svitku o mně může psát. „No, lidové shromáždění volí vždy na začátku roku dva konzuly. Aby se navzájem mohli hlídat a třeba i vetovat.“ Marcus spokojeně přikývl. „Těší mě, že jsi dával pozor. V ideálním světě konzulové vydrží v úřadu celé volební období. Ale někdy zapracují závist a ambice některých senátorů. Buď konzula pošpiní, nebo namočí do nějaké korupční kauzy… a císař jmenuje suffektního konzula. Takového náhradníka.“ A teď poprvé promluvil Lucius: „Arte, víš, kdo se stal na konci léta suffektním konzulem?“

Dochází mi, co se ti zmrdi chystají udělat a tak mi nezbývá, než se na to připravit a prostě to přijmout. Dostávám další dávku maziva a jedním rázem mám v sobě péro jednoho z těch idiotů. Je zbytečné se vzpouzet a tak se v rámci možností uvolňuji v úvazech a povolují svěrače, aby to bylo co nejméně bolestivé, i když o to víc ponižující.

Chtěli dát postele k sobě, ale byly na bocích přišroubované ke stěnám maringotky. Odsunuli stolek. Ota zavřel dveře a zamknul. Ruda vyndal matrace na zem. Natáhli na ně deku. To už se svíjeli v klubku a v prvních polibcích. Byly to pohyby tak známé a přece jiné. Ota se zmocnil úžasné hračky v klíně svého milence a po chvíli ochutnal božský nektar. Špulila se na něj neopálená prdelka. Mozek nic nesrovnával. Zcela vypnul a vládu převzalo nadržené tělo. To přiráželo v pomalém i zrychlujícím tempu až k výkřikům obou. Chvíli leželi a bylo slyšet jen zrychlený dech.

Slzy mi hrknou do očí a já se otáčím, zabořuji hlavu do polštáře a regulérně se rozbulím. Ne bolestí, ne ublížením, ne pokořením, ne neštěstím. Moje nejněžnější city se prostě projevují tím, že řvu jak malá holka. Teda spíš jako stará Škopková, když sledovala Angeliku v trilogii Seno, slunce… Snažím se, ale tělo se mi otřásá vzlyky, které nedokážu ovládnout.

Chvilku na mě konsternovaně zíral, než odpověděl: „Nesmíš na mě žárlit. Jinak se z toho zblázníš. A když blázníš ty, chytám nerva i já. Docela dost mě ovlivňuješ, Arte.“ Já že mám na něj nějaký vliv? Otrok na svého pána? A já vyslovil něco, co mě samotného šokovalo: „Máš pravdu, pane. Moje city k tobě jsou problém. Takže to nikdy nemůže fungovat tak, jak jsem si vysnil ve své hlavě. V tom nejlepším slova smyslu se mnou strašně máváš, domine. A protože jsem čitelný jako kniha, vždycky na mně poznáš, když na tebe budu žárlit. A pokud tě to… rozčiluje, je naprosto logické, abys mě prodal.“ Uff, a bylo to venku. Vážně jsem mu právě teď poradil, aby se mě zbavil? Asi jsem dostal z toho sluníčka úpal. Určitě. Když teď začnu zvracet, pořád to ještě můžu svést na úpal.

Loni na Šumavě. Spali taky v dřevěné boudě. Ostatní v jedné místnosti. Oni dva v jednom kumbálku. Měli tam jen dvě postele vedle sebe a jednu židli. Na ní baterku, budíček, džbánek vody, jednu skleničku a vždycky si natrhali nějaké plody. Od pozdních trávnic, přes moře malin až k ostružinám a borůvkám. A taky žňová jablíčka z vesnice, zlaté mirabelky, rudé dříny. Spávali stejně na jedné posteli.

Dominus úplně zkameněl. Tyčil se veprostřed atria jako egyptský obelisk. Pak zúžil pohled. „Je to pravda, Arte? Přivedls mou dceru zpět z Plutovy říše?“ Na jazyk se mi dralo něco jako: Asi ano, pane. Ale sám nevím, jak se mi to podařilo. Ale uvědomil jsem si, že teď musím jednat z pozice síly. Obzvlášť, když je tak rozhozený. „Samozřejmě, domine. Pověřil jsi mě chodem domu během tvé nepřítomnosti. Takže jsem tě nemohl zklamat. Věděl jsem, že Seci musím oživit, i kdybych měl převrátit celý Řím vzhůru nohama.“ Svou odpovědí jsem ho parádně zaskočil. Jako bych ho střelil prakem mezi oči. „Tak proč jsi dopustil, aby se to vůbec stalo?“ snažil se mě nachytat na hruškách.

Bylo nebylo, dávno tomu. Spíše bylo, než nebylo. Existoval server, kde si lidé zakládali vlastní komunitní skupiny. Jedna z nich se jmenovala Gagas. Lidé, přesněji řečeno muži, si tam povídali o svých snech a touhách. Velice brzy se tato komunita rozrostla, ale ukázalo se, že většina členů jsou jenom kecálkové a akce jim nic neříká. Naštěstí pár se jich našlo, kteří se chtěli časem sejít. Nakonec se i dohodli na místě a čase sejití. Nastal den D a vyrazil jsem na místo setkání.

„Řízneš ho? Řízni ho!“ popichuje Kida. „Chci vidět jeho krev. Myslíš, že ji má modrou? Třeba je z urozeného rodu ‚Velkokokotů‘ nebo ‚Obrčuráků‘, co říkáš?“ A směje se sám svému duchaplnému vtipu. Mezitím mi Kid bere do lé ruky obě mé koule, zaškrtí je a táhne mi je od těla. Pokládá nůž pod koule a začíná tlačit. Cítím, jak se mi nůž tlačí do kůže a každou chvíli ji prořízne. Prudkým pohybem nůž cuká doleva. Vnímám železo, které mi jede po kůži a vlasy se mi ježí na hlavě.

Ač byl můj pán patricij, raději chtěl bydlet mezi svými. I když, ruku na srdce, o dost luxusněji než oni. A jestli jste si hned začali Marca Vibia představovat jako mladého vyrýsovaného Adonise…, tak jste měli pravdu jen napůl. Uvědomte si, že udělat kariéru jako legionář byl běh na dlouhou trať. Služba trvala 20 – 25 let, během které se vojáci nesměli ženit. Takže se často vraceli do civilu jako čtyřicátníci a teprve potom si zakládali rodiny. Nejčastěji s o generaci mladšími ženami, aby stihli zplodit co nejvíce synů. Stejně jako můj pán, kterému v době mého vyprávění bylo třiapadesát. Ale vypadal tak o deset let mladší. Fakt. Jsem sice na starší, ale ne až na tak staré, ha-ha.

Začne mi honiť. Netrvá to však dlho. Stihne len pár ťahov. Prestane v momente, ako mi utečie prvé vzdychnutie. Kurva, a to som sa vážne snažil ovládať! „No moc se nevzrušuj,“ zasmeje sa, vezme do ruky varechu a strčí mi ju pred tvár. Je to celkom kus. Neverím, že s ňou varí. To by musel byť obrí hrniec. „A připrav se, protože jemnej teda rozhodně nebudu,“ oznámi mi a viac na nič nečaká. Prvá rana mi dopadne na zadok takmer okamžite, ako mi varecha zmizne z dohľadu. Nadskočím čiastočne z toho, ako sa zľaknem, a čiastočne pretože to fakt zabolí.