Gay povídky

Táhli jsme to s Robinem už šestý rok, po těch všech dramatech jsme prožívali klidné období a užívali si jeden druhého. Robin s Dominikem pořád makali v truhlárně ve Vojkově, já si po škole našel práci v jedné bance, kde jsem dělal na pobočce v Písku na zákaznické přepážce. Každý den v obleku, neměl jsem z toho radost, ale co se dalo dělat. S Robinem jsme alespoň tvořili pěkný kontrast úředníka s dělníkem. Naštěstí mně Robin v montérkách vždy přišel sexy a já zase připadal sexy v obleku Robinovi. Bydleli jsme spíše u nás a ve Vojkově přespali sem tam.

Damian sjel dlaněmi z jeho paží a chytil ho opět za ruce. Pravou si přitáhl k obličeji a políbil ji na klouby. Pak se na něj podíval s takovou oddaností, že musel pochopit. „Nevím, jestli je jich víc, ale jeden existuje určitě, a tím jsem si jistý, protože ho znám. Jsem to totiž já…,“ odmlčel se a pohladil ho po tváři. Eda vykulil oči a zakryl si údivem pootevřená ústa dlaní. Pak ale znovu posmutněl. Už už se nadechoval, že mu něco opáčí, ale Damian ho zarazil.

Ještě chvilku Lexe nechám, ať se kochá, pak sáhnu po ručníku, trochu se otřu, natáhnu se pro lahev s pitím a za tím svým zlobivým sexy veslařem zamířím. Když si k němu přidřepnu, překvapeně sebou škubne, protože mě tu nečekal – taky bodejť by si všiml, že se k němu blížím, když měl pohled upřenej na úplně opačnou stranu, že! – no a když se na mě zvědavě zahledí, pobaveně kývnu směrem k Borisovi a šeptnu: „Jenom abys byl v obraze, tak ten tvůj novej objekt zájmu, to je on!“ „Čo?“ vykulí Lex oči. „Ja som sa na neho vôbec nepozeral!“ Hned nato se na chvilku zarazí, pak zamyšleně nakloní hlavu na stranu a přeptá se: „Kto on?“ „No ten, co jsem ti o něm říkal, že by si dal říct do trojky… Tak se klidně dívej dál, ať víš, koho jsi to tak rázně odmítl,“ došeptnu, poťouchle se na něj zakřením, a než odejdu o stroj dál, ještě Lexe poplácám po rameni. Vsadím se, že po zbytek posilování bude mít o čem přemýšlet!

„Zkoušels někdy masáž prostaty?“ To mi přistálo na WhastAppu úplně nevhodně, když jsem ráno seděl na poradě vedení. „Vítku, já jsem v práci!“ Jeho odpověď byla rajcovní: „Bohatě nagelovat nejlíp prostředníček, jemně podráždit a pomalu zasunout špičku prstu…“ Znovu jsem mu napsal, že jsem v práci, ale jemu to evidentně bylo úplně jedno. „Chvilku počkat, až si na ten tlak zvykneš a pak jít dál…“ Měl jsem se teda soustředit na reporty, co se během víkendu událo ve fabrice, ale začala mě ta hra bavit, napsal jsem mu znovu, že jsem v práci, ale ať pokračuje.

Lukáš zcela podléhal závrati jako vždy, když Martinova ústa pevně svírala jeho penis. Ruce zabořené ve vlasech sjížděly níž a mazlily se s ušními lalůčky, masírovaly krk. Při tom nechybělo mnoho a mohl o něj přijít. I o svěřeného Nicolase. Neutuchající vlny vzrušení zaplavily jeho tělo, když v sobě pocítil svého chlapce. Vnímal všechny jeho napínající se svaly, hluboké přírazy, stejně tak jako jazyk pronikající mezi zuby. Chuť, vůně jeho těla i trošku škrábající jednodenní strniště.

On stál nahý u lavice a prohlížel si mnou vystavené pomůcky. Měl pěknou postavu, vypracovanou nejspíše fyzickou prací, mezi nohama mu už čněl hezký, trochu robustnější klacek a odhaloval lesknoucí se žalud. Pod ním se mu lehce pohupoval pořádně naditý pytel, doslova výstavní. Nohy měl hezky chlupaté, což mne dost vzrušilo a můj klacek to dal najevo. Vyvalil oči a otevřel ústa údivem. „Jsi moc pěkný!“ Zarděl se, poděkoval a opětoval mi kompliment. Pohladil jsem ho po zádech a má ruka pokračovala dolů k perfektně vytvarované prdelce. „Ta je nádherná, zbožňuji takové prdelky!“ Zarděl se, ale ani nehlesl. Když mu moje prsty zajely do roklinky a prohrábly hebké chloupky, podlomila se mu kolena, až skoro padl na zem, no já ho stačil zachytit.

Podával se oběd, ale nikdo neměl odvahu zaklepat na dveře dominovy pracovny. Ještě z ní nevylezl. Tak to holt zbylo na mě. Vůbec se mi do toho nechtělo. Párkrát jsem se vydýchal a zaklepal v očekávání nevyhnutelného dramatu. Ozvalo se ticho. „Marcu?“ zkusil jsem to přes dveře. „Domine? Mohu dovnitř?“ A po chvíli konečně přišla strohá výzva: „Pojď dál.“ S tlukoucím srdcem jsem vešel a hned za sebou zavřel. Jak jsem čekal, seděl za svým stolem. Tvářil se naprosto nečitelně. Jen se pohodlně opřel. „Asi už to ví celý barák, co?“

Počítal jsem, že mě možná čeká firemní předvánoční večírek se dvěma rozvernými staříky, co staříci ještě ani zdaleka nejsou, a teď mě tu bez přípravy namísto interní podnikové intimity podle všeho čeká rovnou čtyřka i s vikingským externistou navrch. Takhle jsem si ten teambulding teda fakt nepředstavoval. Ačkoliv já vlastně nevím, co jsem si představoval.

Velectěný a vážený mistr Jan Reisinger, hodinář ve slavném královském městě Plzni, konečně zvedl oči od práce a zkoumavě si Viléma prohlížel. Mlčel, dlouho, skutečně dlouho, tak dlouho, že to Vilémovi připadalo, jako by ho vážil na miskách lékárnických vah. Zkoumavý pohled klouzal od jeho bot pokrytých blátem přes zcuchané vlasy až k rukám, které Vilém držel sepjaté na kolenou.

Když se po srdečném rozloučení vraceli po schůdkách ke člunům, Zdislavovi uklouzla noha. Nicolas jdoucí za ním ho chytil do náruče a otočil k sobě. Skoro se dotkli ústy. Oba zčervenali. Za nimi šel jen Jáchym s Hankem, v rukou koše proviantu. Jáchym něco řekl korejsky a oba se rozesmáli. Na pobřeží dorážely vlny. Zatím jen obvyklé. Přesto návrat trval déle, nejméně o půl hodiny. I rytíři pomohli s vesly.

Skleník byl naším prostorem, kde jsme prováděli ty své prostopášnosti a prasárny. Honili jsme se navzájem, kouřili se, Bob mi protahoval zadek svým pérem, já protahoval Bobovu prdeku zatím jen tím menším náhradním šulinem. Větší dřevěný bratr zatím Bobovu díru ochutnal jen z poloviny a brzy bude snad jeho dírka schopná přijmout i mě. Zem ve skleníku byla prosáknuta našim semenem a určitě jednou bude skvěle plodit.

„Nějaká reklamace mých služeb, pánové?“ pokusil jsem se odlehčit atmosféru a pohodil hlavou ke svitku, který oba studovali. Ale Marcus očividně neměl náladu na žerty. „Postarám se o to, aby tohle s tebou nemělo nic společného.“ Papír odhodil stranou a pomalu se opřel. „Arte, co víš o úřadu konzula?“ Lucius přimhouřil oči a stejně jako můj pán čekal na odpověď. Otázka mě trochu zaskočila. A snažil jsem se odhadnout, co se v tom svitku o mně může psát. „No, lidové shromáždění volí vždy na začátku roku dva konzuly. Aby se navzájem mohli hlídat a třeba i vetovat.“ Marcus spokojeně přikývl. „Těší mě, že jsi dával pozor. V ideálním světě konzulové vydrží v úřadu celé volební období. Ale někdy zapracují závist a ambice některých senátorů. Buď konzula pošpiní, nebo namočí do nějaké korupční kauzy… a císař jmenuje suffektního konzula. Takového náhradníka.“ A teď poprvé promluvil Lucius: „Arte, víš, kdo se stal na konci léta suffektním konzulem?“

Dochází mi, co se ti zmrdi chystají udělat a tak mi nezbývá, než se na to připravit a prostě to přijmout. Dostávám další dávku maziva a jedním rázem mám v sobě péro jednoho z těch idiotů. Je zbytečné se vzpouzet a tak se v rámci možností uvolňuji v úvazech a povolují svěrače, aby to bylo co nejméně bolestivé, i když o to víc ponižující.