Romány

Čas plynul pevným neměnným tempem. Roky se slévaly jeden za druhým a zdálo se, že vše je a bude v nejlepším pořádku. Samson měl pocit, že nic a nikdo nemůže narušit jeho tiché, skromné štěstí.

"Sakra, čuměl na nás z vokýnka a udělal se u toho. To je to tak důležitý?" "A pak?" nevěřil Ježek, že to takhle jednoduše skončilo. Dan se začal červenat. Bylo vidět, že je mu to trapné, snad ještě trapnější než celá epizoda s Honzou. "Takže pak se vrátil dovnitř, měl přece ty slipy, ne?" odhadoval teď Ježek další dění nahlas. "Jo, měl." "To ti je ale jen tak nevrátil, ne? Chtěli s Honzou druhý kolo, co?" "Ne, Honza šel pryč a Venca pak…"

- Pane, milostivý pane…, - vytrhl ho ze vzpomínek vrátný, celý udýchaný. - Copak? Co se stalo? - - Milostivý pane, pan Hubert přijel a s ním… - Víc Samson neslyšel. Vyskočil z křesla jako mladík a běžel ven. Tam bezeslova padl do náručí zarostlému obrovi a samým dojetím a radostí mu do očí hrkly slzy. - Můj bratře, tak ses přece jen vrátil… Můj drahý příteli… - Josef stál u okna a díval se na to vřelé přivítání. A v jeho duši se poprvé za deset let zachvěl podivný neklid…

Vážení a milí,
po přečtení Strážce se mne několik lidí zeptalo: a co před tím, jak se setkal Samson s Hubertem? A co bylo dál? A tak si dovolím své vyprávění doplnit. Snad se vám bude líbit.

Venca sledoval jejich výměnu s rozpaky. Kdyby nevěděl, co Dan Honzovi včera udělal, určitě by ho teď litoval. Taky vůbec netušil, co se Honzovi honí hlavou. Na jednu stranu se toho bál, ale na druhou, a zvlášť při pohledu na nahého Dana, ho celá situace začala v obou slova smyslech vzrušovat. Do jeho hlavy se teď vkradlo slovo visící všude kolem ve vzduchu: odplata. Celým tělem mu projel podivný pocit. A nejspíš proto udělal něco, co by od sebe ani sám nečekal…

Samson svýma chytrýma očima pozoroval oba chlapce. Jak se na jediné Hubertovo slovo zvedli. Mladší unaveně vypadal, to jistě. Starší ale ne. Spíš to vypadalo, že má potřebu mladšího ochraňovat. Muž přemýšlel, jaké mají ti tři mezi sebou vztahy. Přijatý syn… Tak to už jistě… Ten mladíček s dívčí tvářičkou a očima jako koloušek nevypadá jako dobyvatel dámských srdcí. Spíš pánských klínů.

„Seržante, máme tu dezertéra.“
Zní to ošklivě, pomyslí si Ethan. Zní to, jako by se někde opaloval na riviéře, ale možná má pravdu.
„Cože?“ seržant udiveně zírá na vojína.
„On sem přišel a řekl, že je dezertér.“
Seržant – vysoký, štíhlý, trochu předkloněný muž si s údivem prohlíží Ethana.

„Vzdejte se! Jste obklíčeni!“ zaslechne anglicky a vzápětí solidní němčinou. Skloní samopal. Už dřív se s ostatními dohodli, že se vzdají. Sedí někde v Rúrech a vědí, že je konec. Odhodí samopal, pistoli, ruce dá v týl a zvedne se. Je vyčerpaný. Svým způsobem je rád, že to pro něj končí.
„Vzdáváme se!“ Hořká slova porážky.

„Kromě vás, starosto, všichni.“
„Proč já ne?“ vyjede vztekle.
Max se nadechne a jednu mu vrazí, až Ethan spadne na zem. Nevěřícně se dívá do modrých ledových očí. „Myslím, že byste měli začít s nakládáním,“ houkne na kolem stojící vojáky.

„Pravé babí léto. Letošní dožínky byly skvostné.“
„Díky vám.“ Oba zrozpačití, když si vzpomenou na vyvrcholení dožínek. Noc v trávě plná vášně, touhy a nerozumu.
„Jsem rád… Bubi, postůj přece chvilku!“ Bubi si odfrkne a natáhne hlavu k plotu.

Ježek si ještě stihl samolibě odfrknout a zachytit Kubův nervózní červenající se obličej, než mu zmizel ze zorného pole a vystřídal jej divný zvuk. Takový kovový, hned poté plesknutí. Než stačil přijít na to, že to byl pásek od kalhot, ozvalo se už něco dobře známého: rozepnutí zipu poklopce.
"Co to sakra…?" nedořekl Ježek otázku, protože všechno bylo naprosto jasné, zvlášť když se nad jeho hlavou objevil po dnešku již dobře známý Kubův pták.

Max s úsměvem pozoruje, jak ho pomalu vysvléká. Měl by mu říct: „Rychleji“, ale i on se v tom vyžívá. Začíná mít rád tyhle svlékací procedury. Kdyby tak spolu mohli žít. Celá noc promilovaná. Nemuset nikam odcházet za povinnostmi. V téhle chvíli si nejostřeji uvědomuje, že válka je špatná. Je možná sobec, že uvažuje takto a ne o odloučených rodinách a dalších věcech jako nedostatek jídla, střelná zranění a utrpení. Jenže to všechno už začal brát jako samozřejmost. Někdy se v noci ptá, kdy se to tak stalo.

Kdyby věděl, že ho jeho manželka vzrušuje asi jako parní válec, možná by to nechal být. Za záchranu jeho nádherné plavovlasé ženy získal povýšení na kapitána, odstranění specializace a zašití do zapadlé posádky. Místo zářné kariéry skončil v mrňavém městečku u ještě menší vesnice nazvané jednoduše Bois. Ve skutečnosti to byl největší dar, který od generála mohl dostat.