Romány

Skončili jsme oba nazí, já navíc s Górdanovými slipy v podobě roubíku v ústech. Alespoň malé bezvýznamné plus, napadlo mne, když jsem cucal tu látku, která voněla jeho pižmem. Mě přivázali k trámu u stěny za zdvižené ruce i za kotníky a Górdana roztáhli do podoby velikého X doprostřed stodoly. Vyděšeně jsem se mu díval do očí, protože mi bylo jasné, že v příštích hodinách si Curryho ponížení šeredně odskáče, a on mi pohled pevně a klidně oplácel. Zdálo se, že vůbec nemá strach. Byl stoicky klidný a smířený s tím, co nás oba čeká.

Klekl jsem si na kobereček, protože pokud by mne Górdan našel jinak než vkleče s koleny od sebe, vystrčeným zadkem a s rukama za zády, bylo by to hodně zlé. Ocas mi pod břichem trčel jako svíce a já si nevítaně uvědomil, kolikrát za poslední tři dny jsem musel vzdorovat pokušení. Zákaz mého pána ale nebylo možné neuposlechnout. Sice bych mu mohl lhát, protože ověřit si pravdu nijak nemohl, ale to bych lhal zejména sám sobě, a navíc Górdan by to na mně poznal. Pokud jsem chtěl s Górdanem hrát D/s hru, nesměl jsem sám sebe podvádět, to by to pak bylo o ničem.

Náš vězeň začal řvát, protože si ho zatím nikdo nevšímal. Probudil se se spoutanýma rukama i nohama a s páskou na očích, takže se asi nijak dobře necítil. A nejistota mu taky moc nepřidávala, znal jsem to sám z vlastních zkušeností. Vojáci SAS byli sice na eventualitu zajetí připraveni, ale přesto jsem věděl, že mají strach. Vzal jsem si elektrický bič a zkontroloval, že mám pistoli v pouzdře u pasu nataženou. Pak jsem suverénně nakráčel do cely řvoucího vojáka a vrazil mu elektrický bič mezi nohy.

„Vidím, že jsi vzhůru,“ mrknul na mne, když nahmatal tu dokonalou ranní erekci. Vlezl si do vany a rovnou na můj kolík nasedl. Bylo to podruhé v životě, co se nechal obtáhnout jinak než zezadu. Bylo příjemné mít kontakt s jeho očima a dívat se mu do tváře, když pomaličku vysedal, aby si těch mých osm palců užil co nejvíc. Slastně přivíral oči, spodní ret skousnutý, hlavu zakloněnou a já byl spokojený a šťastný, když jsem viděl, jak moc se mu to líbí. Jak v sobě každý palec mého ocasu prožívá.

Na nic nečekal a klekl si mezi mé nohy, aby nejdřív polaskal můj ocas ústy. Objel jazykem žalud a pak ho pevně přitiskl na uzdičku, kterou párkrát olízl. Potom mi špičkou jazyka začal lízat ocas zespod a bral to až od varlat, která jedno po druhém dostal do svých úst a cucal je, zatímco mi pomaličku a důkladně honil ptáka. Pak si klekl na postel ve své oblíbené pozici a já si nejdřív pohrál jazykem s jeho hladce oholenou dírou a pak do něj prudce vrazil svůj pevný kolík až nadoraz.

Jakoby zdálky jsem cítil, jak mne pokládají na něco měkkého, balí do deky a kamsi nesou. Světla se mi rozmazávala do dlouhých šmouh a já začal zase zvracet, což vyvolalo přímo hektickou činnost ukončenou jehlou do mé paže a zase temnotou. Znovu jsem se probral až o hodně později v nemocnici a vůbec jsem nechápal, jak jsem se tam dostal. Měl jsem okno jako výkladní skříň.

„Pěkný! Máš je nateklý jak jabka,“ chechtal se voják, který se mi před umístěním do díry šťoural prsty v zadku. Pak mi odemkl pouta a chytl mne za vlasy, aby urychlil mé zvedání se na ztuhlé nohy. Po hodinách v poloze skrčence to nebylo vůbec nic jednoduchého a s páskou na očích jsem byl úplně dezorientovaný.

Probudilo mne nasazení černé masky na oči. „Neboj se, to jsem já,“ zašeptal mi do ucha. Klidně mohl zůstat zticha, stejně jsem ho poznal podle vůně. Ucítil jsem jeho ruce na svých citlivých koulích a pak uslyšel cvaknutí a pochopil, že očkem kroužku byla provlečena karabinka. „Pojď se mnou a důvěřuj mi,“ tichý a magický hlas muže, kterého jsem miloval a patřil mu celou svou duší i tělem. „Nestane se ti nic zlého, víš, že to bych nikdy nedopustil.“ Pohladil mne po ocasu, který stál vzrušením jako svíce a potom jsem ucítil lehký tah za koule a pochopil, že mám ke kroužku poprvé v životě připnuté vodítko.

Na rozdíl od chlapa, který mne prohledával na tom rybářském člunu, byl doktor opatrný a jemný, takže jsem jeho prst ve svém zadku nepovažoval za takovou potupu. Zasunul mi ty čípky hodně hluboko a pak mi řekl, ať zůstanu ležet na břiše, aby čípky zůstaly uvnitř. To mi vyhovovalo. Alespoň jsem nemusel řešit, co s ocasem, který se začínal povážlivě hlásit o slovo. Kdyby si toho doktor všiml, asi by to byl docela trapas.

„Ty fotky jsou nádherné, Kierane! Jsou božské, a i když jsem třeba u té s jehlami trpěl, tak jsem se u nich stejně málem udělal. Měl jsem opravdu problém, jenže teď ho budeš mít ty,“ dodal. Pak si mne posadil tak, že jsem měl roztažené nohy přehozené přes opěrky křesla a seděl vlastně ve vzduchu. Přitom mi pořád rukou dráždil můj žalud. Svíral ho třemi prsty a masíroval, takže mi tělem probíhaly doslova elektrické šoky. Sykavě jsem se nadechoval a přál si, aby nepřestával. Byla to taková přijatelná forma trestu.

„Ricku, ty hajzle, jestli ho uděláš, tak si mě nepřej!“ ozval se Lewis, stále týraný mými čtyřmi prsty. „Chci, aby mě tou svou kládou VO-PÍ-CHAL!“ „Dočkáš se,“ odpověděl jsem mu a pořádně ho zatáhl za koule. „Ale až já budu chtít,“ doplnil jsem a stále měl situaci zcela pod kontrolou, kdežto ostatním už dávno sebekontrola unikala mezi prsty. Jimmy už jen tiše naříkal a v tu chvíli mi ho sice bylo líto, ale vůbec nebyl důležitý, Lewis mi vyhrožoval všemi morovými ranami, jestli ho okamžitě nevobtáhnu, a Rick sebemrskačsky obdělával moji kládu s výrazem posvátné úcty.

Bylo to něco neskutečného. Objížděl mi praporem brku žalud a špičkou mne lechtal v ústí močové trubice. Dráždil mi ocas po celé délce a šimral mne na koulích, ale i v tříslech, na břiše a na bradavkách. A pak přejel po vnitřní straně stehen až ke kotníkům a na chodidla, a to už jsem ječel. Byl jsem mu vydaný zcela napospas a on mne šimral tím brkem po celém těle.

Nakonec si užili prohlídku mé díry oba dva a chvíli se dokonce dohadovali, že by mi určitě slušel ten obušek, zastrčený v prdeli. Pak se ale spokojili s tím, že mi zase spoutali ruce za zády a oba mne svými obušky pořádně zpracovali zadek, nohy, a dokonce i břicho. Nemohl jsem vůbec nic dělat a nějak se bránit. Varovali mě, že jestli po nich i jen vykopnu, budou to brát jako útok na veřejného činitele a takové obvinění jsem si fakt nemohl dovolit. A tak jsem je prostě nechal, ať si do mě praští, a doufal, že je to brzo přestane bavit. Přestalo asi za čtvrt hodiny, protože už byli oba docela uhnaní. Když jsem se nemohl bránit, tak jsem je aspoň honil sem tam po místnosti.