Romány

A večer, ve chvíli, kdy se zahrabal do deky a pustil si televizi, jeho myšlenky se opět přehouply přes pomyslnou bránu a začal se přehrabovat v případu Petiška. Nechápal ho, ten člověk byl mimo všechny vzorce, se kterými se u lidí kdy setkal. Damian by se s tím dokázal smířit, koneckonců už nějaký týden jeho nevšední chování a hloupé poznámky ignoroval, případně respektoval. Alespoň se o to snažil. Eduard mu pomalu dokazoval, že není tak hloupý, jak se snaží působit, a tím pádem se s jeho poněkud bizarní povahou Damian mnohem lépe smiřoval. Dokonce začínal věřit, že mu opravdu v budoucnu bude mnohem více nápomocen, než tomu bylo dosud. Co však zcela určitě nechápal, byla jeho vlastní angažovanost. Stále si nedokázal vysvětlit, proč se o to štěně tak stará.

„Jen jsem vám přišel říct, že byste měl ještě jednou zvážit, jestli opravdu chcete upozorňovat na případné chyby v Heleniných pracích,“ prohlásil. Tím si jeho pozornost skutečně získal, pan Kraus na něj hleděl, jako by mu narostla druhá hlava a hned nato se zbláznila. Na paměti měl stále její červené oči a přeskakující hlas. Bylo mu jí líto. „Nevěděl jsem, že za to na ni potom budete takový. Nechápu to, jste jinak tak spravedlivý člověk. Každý dělá chyby. Chci říct, vy jste si toho taky nevšiml.“ To možná říkat neměl. Viděl to na něm. „Není to od vás fér. Víte, že je velmi schopná. Nikdo není vždycky úžasný. Vy jste třeba zrovna teďka strašný morous, tváříte se hrozně nepříjemně. A přesto takový nejste, alespoň ne pořád.“

Damian pozoroval jeho soustředěný výraz a opět ucítil tu nevinnou vůni dětského oleje. U posledního knoflíku se Eduardovy prsty lehce dotkly Damianova krku. Téměř neznatelné pohlazení však mělo za následek husí kůži a Damianovi se rozšířily oči. Zhluboka se nadechl. Ucítil i jemnou vůni heřmánku a na chvíli ho popadlo neodbytné nutkání vklouznout mu prsty do vlasů, aby zesílila. Ztuhnul. Když se jeho asistent narovnal, aby zkontroloval svou práci, Damian se mu zadíval do tváře. Před sebou viděl jen tuctového mladíka s přerostlými světlými vlasy, malým nosem, bledými rty, které měl mírně našpulené, jak se soustředil na svůj úkol. Poodstoupil od něj na krok a mírně se zamračil. Eda mu pohled opětoval s kapkou nepochopení. „Máte nakřivo pěšinku. Počkejte.“

Toho chlapce přijmeš na místo svého asistenta, nebo se můžeš rozloučit se svým křeslem ředitele. Společnost pořád ještě vlastním já a mohu ji předat klidně Viliamovi…“ Damian se nejdřív uchechtl a pak se začal hystericky smát. „Magdaleno, vypila jsi moc vína! Myslím, že nevíš, co mluvíš.“ „Tak, a teď toho mám právě dost! Jsi drzý spratek a začínám litovat toho, že tě Vladimír nedržel víc zkrátka. Kdyby tě teď slyšel, byl by z tebe zklamaný. Velmi zklamaný! Jestli tomu klukovi tu smlouvu nedáš, udělám, co jsem řekla. Tvůj bratr po tobě převezme místo a bude jen na tobě, jestli budeš chtít zůstat jako společník a běžný zaměstnanec.“ Z očí jí sršely jiskry, popadla kabelku, zvedla se a mezi dveřmi ještě promluvila: „Zítra spolu po stání zajdeme na oběd, ty mi řekneš, jak ses rozhodl.“