Gay povídky

Marian naleje víno do troch pohárov a jeden z nich mi podá. Tak nejak bez rozmýšľania ochutnám. „Moment, snad chvilku vydržíš, než si připijeme,“ ohriakne ma Ivan. „Sorry no,“ myknem ramenami a položím pohár na stôl. Ivanovi to však nestačí a pokračuje: „Víš, že třeba v Japonsku, kdyby ses napil dřív, než někdo pronese kanpai, teda jakože na zdraví, tak…“ Prestane rozprávať, až keď si Marian tiež odsrkne z vína a pritom na neho žmurkne. Ivan sa na nás oboch zaškaredí a vráti sa ku kuchynskej linke. Nestihnem Marianovi ani poslať vzdušnú pusu a Ivan sa vráti. Rovno aj s misou cestovín. Položí ju na stôl. Cestoviny sú čierne ako uhoľ. Nevyzerá to vábne, nevonia to o nič lepšie.

V boji se scimitarem neměl Samuel moc protivníků a jednoznačné zvítězil. Pak Martin s Hankem předvedli několik zajímavých výpadů. To se kolem seskupili mladí rytíři a nechyběly výkřiky překvapení a chvály. Stejné to bylo u Jáchyma. Čaroděj, kroutili hlavou. Mezi největšími obdivovateli byl i Erik z Čeňkovy družiny a zrzeček Dante. Včera nadšeně poslouchali vyprávění afričanů a hezky zmožené je odnesli na jednu postel. Od rána se drželi u Nicolase a Zdislava. Chlapci jim šli ukázat, co si přivezli z Afriky. Během řeči se oba přiznali, že by rádi vstoupili do vévodových služeb. Erik se obával, že ho chtějí oženit s nějakou starou hraběnkou. Danteho přemlouvali ke vstupu do kláštera. Zdislav se vypravil poradit za Jakubem.

Francis cítil pod dlaněmi každou jizvu na kapitánově těle, cítil, jak mu pod kůží zběsile buší srdce, o které se ještě před chvílí rval se smrtí. Kapitán ho objal kolem pasu a strhl ho na sebe, tiskl ho tak silně, až to bolelo, až se hranice mezi nimi začala stírat. Už neexistovalo nic, žádná překážka. Byli jen dva muži, polonazí, propletení na tvrdé špinavé podlaze, snažící se jeden druhého pohltit, jen aby se ujistili, že jsou skuteční.

Robin si hned odskočil stranou, aby mi mohl zavolat. Já čekal doma, nervózní, pořád jsem myslel, jak to tam asi probíhá, viděl jsem před sebou mého Robina, jak se tam klepe, jak by potřeboval pohladit, obejmout, jakkoli podpořit, vždyť právě vede jeden se svých největších bojů v životě a já u toho nemohu být. Když zazvonil telefon, zvedl jsem ho během půl vteřiny: „Nooo Robine, tak co? Nenapínej mě!“ 

Také vše proběhlo. V katedrále byli jen ti nejbližší, ale venku je čekalo půl města. Zvěsti o Ludvíkovi se rozšířily z nemocnice. Doktor, co byl na konci světa. A přivezl si z Afriky manželku. Prý je to portugalská princezna. Ke všemu trochu přispěli i chlapci Alfred a Bernard. Jakuba se Zdislavem napadlo udělat z nich na svatbě pážata. Něco pochytili z řečí dospělých a něco si přidali. Ti byli vším nadšeni. Měli jako ostatní od koní místnost s postelemi a malým krbem. Otec Jeroným a pak mniši v klášteře je budou učit čtení a psaní.

„Ráno jsem se v kanceláři styděl, ale jak už jsem byl položený na tvém stole, bylo mi už všechno jedno, toužil jsem jen po jediném, abys mi seřezal zadek, ocas jsem měl jak z ocele a ty jsi to típl. Měl jsem chuť chytit tě pod krkem, nebo kleknout a prosit, byl jsem úplně mimo. Nebýt tam Tadek, tak bych to asi i udělal, jak jsem už byl nabuzený.“

No, letos jsou ty Vánoce nějaký… divný. Jako jo, já vím, že bych neměl brblat – já si zjevně všechny dárky rozbalil už dopředu: to, že mě Petr oslovil… a že mě pozval na rande… a tu naši pusu… a to, že spolu chodíme… Jenže teď, když je tu doopravdickej Štědrej den, tak je mi najednou nějak smutno. Jakkoliv se rozhodně nenudím, a jakkoliv mi můj mobil neustálým pípáním zpráv nebo vyzváněním hovorů připomíná, jak moc jsem mezi lidma oblíbenej, tak přesto – dva lidi, na kterých mi záleží nejvíc, mlčí. A zatímco s Adamem se ignorujeme záměrně, tak Petr je evidentně zaměstnanej jinýma lidma a jinýma činnostma… Mezi svátkama mu zkusím napsat sám, že jako jestli se mu ulevilo, že už je teda po Vánocích, a jak je na horách, ale vůbec mi neodpoví. A i když mi to avizoval, že se uvidíme až v lednu, tak mě stejně zamrzí, že mu zjevně vůbec nechybím, že ho nezajímá, jak se mám já a tak.

Nakonec měli i výborný jamón, ale nevyrovnal se gijónskému u paní Sanchy. Všichni ocenili zdejší lázeňské hochy. Byli hladce oholeni. Ocenili jemná mýdla a voňavé oleje. Hanek s Jáchymem šli jako poslední a jeden černovlásek ráno opouštěl jejich pokoj. Po dlouhé době zde byl pro všechny i čas na lásku. Ještě hostinec v Gijonu. Potom už na lodi Biskajský záliv a cesta do přístavu Harofluet.

„Pamatuješ, jak tě pálil zadek po feferonkách?“ Rozchechtal jsem se a on na mne nechápavě koukal. „To byly ty vibrátory potřené šťávou z jalapeňos.“ Převrátil oči v sloup, praštil se rukou po čele. „Já blbec, mělo mne to napadnout, několik dní jsem před tím papričky ani neviděl.“ „Matýsku, a teď mi povyprávěj, co všechno jsi vyváděl, ať nejsem tady za blbce, který staví na domněnkách.“ A Matýsek vyprávěl.

Petr se nám do hovoru zase brzo dostane. To je totiž kluk, kterej k nám druhej týden v září přestoupil ze soukromýho gymplu. Nebo spíš k nám podle Adama byl přestoupen – čas od času mi to s náležitým zaksichtěním připomene, i když přitom nikdo detaily Petrovy změny působiště ani ne rok před maturitou neznáme… Nějaký drby se samozřejmě po školních kuloárech nesou, přičemž ani jeden z nich nevyznívá vůči Petrovi moc lichotivě, ale já se tím nehodlám nechat rozhodit. Ostatně, jako budoucí právník ctím presumpci neviny, haha. A mezi náma: někdo, kdo má takovýhle oči, nemůže být žádnej prevít! Ale s touhle svou dedukcí jsem se Adamovi zatím nesvěřil. Stačí, že hned během prvních pár dnů odhalil, že se mi Petr líbí – a už dva měsíce si mě kvůli tomu ustavičně dobírá! No, na druhou stranu, já po Petrovi s podobnou ustavičností pokukuju, kdykoliv k tomu mám příležitost, takže se Adamovi nemůžu divit, že ze mě má srandu.

„Dáte si pizzu?“ „Teto, je to skoro hrabě, myslíš, že mu to můžeme nabízet?“ Henry když zaslechl, že se bavíme o pizze, tak zpozorněl. „Chceš objednávat pizzu?“ Zadíval jsem se na něj. „A ty bys chtěl?“ Usmál se. „Miluji pizzu!“ „Tak teto, bude pizza, prý ji miluje, doufám, že nebude zklamán tou tvojí. Já na tu tvou nedám dopustit, tak snad zachutná i jemu.“ Ušklebila se. „Tak já jdu na to.“ Odkryla pěkně nakynuté těsto a už řádila. Henry jen koukal a valil oči. Jak jsem měl obavy, tak jsme se zase divili s tetou, jak se Henry nacpával, až měl skutečně boule za ušima. Nemohl si pizzu vynachválit. Zrovna když jsme si dopřávali, přišel Míra, mladší syn tety, můj dopravák, i s malým synkem Mirečkem. Natahovali už od dveří a honem se hrnuli do kuchyně. „Boty!“ honem jsem skoro zařval. Na půl cestě se oba zouvali.

Najam se díval na usnuvšího Fabrizia. Něčím ho hoch přitahoval. Nejen že je zraněný. Nebyl to ani vzhled, i když byl krásný. Nemohl si to nijak vysvětlit. Za dobu, co byl s muži vévody, znal jejich tajemství, ale nikdy ho mladíci nijak nepřitahovali. Na cestách trávil hodně času s Ludvíkem, ale o něčem takovém neuvažoval. Ovšem dívky ho také nelákaly. Viděl sice kolem sebe plno lásky, kterou křesťané i muslimové zatracují a je pro ně smrtelným hříchem, obdivoval, jak jsou k sobě pozorní a milují se Zdislav s Nicolasem, ale nijak neuvažoval o stejném citu, který by zažíval sám. Teď byl zmatený. Nejraději by pohladil havraní čerň vlasů hocha před ním. Snad mu pomůže Jakub. K tomu jednak cítil důvěru, jednak byl umělcem a ti mají k lásce blízko.